Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Stál jsem opodál, trochu sám, ale byl jsem smířený s tím, že je mi to souzené. Čin Moja mě však překvapil. Postavil se před vlčici a snažil se ji chránit. Vrčel a pak se šel zase ukrýt. Já jsem jen sklopil hlavu na znamení, že nemám žádné zlé úmysly.
Do jejich konverzace jsem nevstupoval. Ale chtěl jsem mu něco říct. "Já ti ji neukradnu," no, i když by... notak! "Chci nám jen pomoct dostat se odtud, pak si každý půjdeme svou cestou." Myslel jsem to tak, jak jsem to řekl. Chtěl jsem se dostat ven a... a? Vlastně nic v plánu nemám. Chci jen ven a jít se toulat. A to je celé? Možná se s někým spřátelit, s někým... komu nebudu na obtíž. Copak ti milí, přátelští vlci dočista vymizeli? Smutně jsem sklopil pohled k zemi.
Launee se ho snažila uklidnit, já jsem jen stál a přikyvoval. Ale tušil jsem, že už bychom měli začít něco dělat nebo někam jít. V tom najednou se Launee ozvala s tím, že se nemáme lekat, když hned na to se oteplil vzduch. Nebyl jsem až tak promočený, navíc, měl jsem hustou srst a tak jsem to ani tak necítil, ale bylo to moc příjemné. "Hmm," řekl jsem jen spokojeně, když jsem si nechával načechrávat kožich a přestal vnímat fakt, že už tu stojíme tak dlouho, až mi z toho mravenčí v tlapách.

Ve své podstatě jsem byl rád, že jsem narazil na dva další vlky. Na druhou stranu, moje přítomnost asi nebyla chtěná z jejich strany, proto jsem jen naklonil hlavu na stranu.
Na poznámku od Launee jsem jen přikývl. Vypadala rozumě a zajímavě, taková normální, přitom neobyčejná vlčice. Olízl jsem si čenich a zastřihal ušisky.
Na jejich konverzaci jsem se nijak nevyjadřoval. Nechtěl jsem, abych byl na obtíž, nebo abych tu byl nevhod. Kdo ví, o čem si ti dva vyprávěli, co spolu dělali, a já jim lezl do zelí. Ale když Mojo řekl, že chce jít pryč, couvl jsem. Jen jsem kývl. Smířil jsem se s tím, že zůstanu sám, že budu cestovat sám a... na všechno prostě budu sám. A asi mi to i vyhovovalo, co už.
Otočil jsem se tedy a udělal pár kroků. Launee mu ještě nabídla, že pokud snesu jeho chování, můžu se k nim přidat. Zastavil jsem se a otočil hlavu. "Moc rád bych šel s vámi, jeho chování se mi nijak nepříčí, naopak, jsem rád, když můžu někoho chránit... ale nechci být na obtíž, nebo navíc, víš jak..." zůstal jsem stát na místě a jen tiše čekal, co se bude dít.

Snažil jsem se navázat s těmi dvěma kladný vztah, už jenom proto, abychom odtud všichni vypadli. Bylo to tu jako ztracené podzemní bludiště, ze kterého se dostanou jen ti nejlepší.
Nabídl jsem jim pomoc, vlastně jen svoji společnost s tím, že ve více vlcích bude snadnější se odtud dostat. Launee poděkovala a přikývla, zřejmě na otázku ohledně syna. Ačkoli nevypadala jako matka, protože vlk byl poměrně starší než jen odrostlé vlče, ale zdání může klamat. Jen mě to zajímalo, abych věděl, jaký je mezi nimi vztah.
"Něco křuplo?" Trochu mě to překvapilo, po té chvilce jsem usoudil, že vlk asi nebude tolik komunikativní, ale... kdyby se mu něco horšího stalo, minimálně své společnici (matce) by to řekl. Ne?
Najednou se však ze svého úkrytu ozval i on. Docela ustaraně, když jsem nabídl, že můžeme jít společně. "Ano," dodal jsem opatrně a podíval se jeho směrem. Hned na to na mě vyhrkl s poznámkou o jejich mase. Jen jsem se usmál. "Pokud si chcete jít po svých, což bych pochopil, protože kdo by se přidal k samotnému vlku, do ničeho vás nenutím. Jen jsem se nabídl," dodal jsem mile a opět mrskl ocasem. "A neboj, nejsem... kanibalovlk, to raději pojdu hladem. Ale před chvilkou jsem jedl, takže můžeš být v klidu. Navíc, to vy jste dva a já jen jeden, takže to já bych se měl bát, no ne?" Nechal jsem to volně doznít ve vzduchu, načež jsem pokaždé zaslechl svou ozvěnu. Tohle místo bylo prostě divné.
Čekal jsem, jak se ti dva rozhodnou. Nechtěl jsem se vnucovat, ale bylo by i pro ně lepší cestovat ve větší skupince, protože tady jeden neví, na co narazí. Nebo na koho.

Ztracen jsem narazil na dva toulající se spolutuláky. Byl jsem rád, olízl jsem se a nadšeně zamrskal ocasem. Vlčice byla moc milá, vypadala zajímavě a určitě jsem nelitoval toho, že jsem je oslovil a seznámil se. Ačkoli vlk nebyl moc... společenský, vypadal taky zajímavě. Asi nebude jako všichni ostatní.
Usmíval jsem se na hnědou. Představil jsem se a ona vzápětí taky. Launee, jak hezké jméno, broukl jsem si pro sebe. Mojo. Říkám, nebude jako ostatní, zazubil jsem se pro sebe a stále vrtěl ocasem.
Jejich vztah byl... zajímavý, neobvyklý. Ale nic mě už tady nezaskočilo. Když mi Launee řekla, ať ho ignoruji, že je bojácný a musí si zvyknout, kývl jsem. "Dobře, v pohodě, každý jsme nějaký," oblízl jsem si čenich a usmál se. "To je tvůj... syn?" Byla to dost osobní otázka na to, že jsme se viděli několik sekund, ale vlčice nevypadala jako by něco skrývala, proto jsem si byl jistý, že mi to určitě moc ráda vysvětlí.
"To jsem na tom ještě dobře, když jsem sem došel po svých, co," zažertoval jsem, ale samozřejmě jsem to bral vážně. "Nejste zranění? Můžeme se vydat společně najít cestu ven?" Raději jsem se zeptal, co kdyby jeden z nich měl poraněnou tlapu z pádu nebo tak, určitě by byl indisponovaný a já bych se mu snažil pomoci, než abych ho táhl pryč přes všechnu bolest. Ocas se už trochu uklidnil a já měl na tváři stále takový pohodový, usměvavý výraz. Nechtěl jsem působit jako hrozba, spíš jako... záchrana. I když nevím v čem, když jsem cestu ven neznal a sám jsem se ztratil, ale jak jsem již říkal, ve více vlcích je větší pravděpodobnost, že se dostaneme pryč.

Měl jsem strach. Mohlo na mě vyskočit cokoli, jeden nikdy neví, co tady bloudí. Ať už splašená divoká zvěř, která tu zahynula nebo teprve zahyne, po šíleného vlka žroutavlků, který tu hladově číhá na svou oběť. Netušil jsem, co nebo kdo se mi ozve, pokud se tak tedy stane.
Proto jsem zavyl. Tiše jsem poslouchal padající kapky ze stropu a zároveň šustění. Cítil jsem, že přítomnost není daleko. Proto jsem se zastavil a čekal. Nechtěl jsem jít dál, pokud to budou vlci, jsou chytří a jistě mě po čichu najdou. Nebo já je. Pokud je to divoká zvěř, tak uteče. Ale pach sílil. Cítil jsem dva rozdílné, ale přesto skoro stejné pachy. Zamračil jsem se. Že by matka a syn? Nebo sestra a bratr? Netušil jsem, na koho jsem narazil, ale slyšel jsem slova.
Vydal jsem se za nimi.
Po několika desítkách krocích jsem je spatřil. Hnědá, poměrně zajímavá vlčice se zrzavým vlkem v patách. Naklonil jsem hlavu na stranu, abych si je prohlédl. Nic jsem však neříkal, nemohl jsem tušit, jak zareagují. Když však bylo ticho, rozhodl jsem se toho ujmout. "Zdravím, jsem Yeter. Ztratil jsem se... bloudíte taky, nebo znáte cestu ven?" Zeptal jsem se opatrně a moc se nepřibližoval. Přeci jen, byli dva. A to je víc než jeden.

Zabloudil jsem. Dobře, přiznám se, rád jsem prozkoumával nová místa a tohle... bylo velmi zajímavé. Takže jsem se vydal do tmy, ze které jsem vyšel do malé jeskyňky, jejíž strop propouštěl pramínek vody. Zamručel jsem, protože stropní komín nepropouštěl tolik světla, abych se mohl znovu zorientovat. Tak jsem se vydal dál, tmou a tichem jsem se prodíral uličkami. Neměl jsem tušení kam jdu, nebo na co/koho narazím, ale tušil jsem, že se tak brzy stane.
Tiše jsem našlapoval a poslouchal ozývající se kapky kolem mě. Najednou jsem však zakopl o... kostru? Fuj! Doufám, že to není z vlka... co když tu někdo zabloudil jako já a zemřel na hlad a... a... začal jsem zmatkovat. V hlavě se mi tvořila minimapa s lehkou orientací toho, odkud jsem přišel a kam jsem se vydal. Ale vždycky, když jsem někam došel, přišlo mi, že už jsem tam byl. Zavrtěl jsem hlavou a zavyl. Kdo ví, třeba se tu ztratil někdo stejně tak, jako já. No pokračoval jsem v chůzi.
Po chvíli jsem zavětřil. Ve vlhkosti jsem ucítil i cizí pach. Dva, možná tři, šlo to těžko poznat. "Haló, je tu někdo?" S ozvěnou jsem poslouchal, jestli se někdo ozve. Ale zatím bylo ticho. Proto jsem šel po čichu. Více vlků víc ví... ale co když tu jsou takovou dobu, že jsou hladoví a... sežerou mě? Ale notak... achjo, nic jiného mi nezbývá, jinak se ven nedostanu a stejně zemřu. Tohle bude aspoň rychlý.

<<< Západní louky

Tušil jsem, že tu někdo bude. Věděl jsem, že nejsem sám, tulákem na téhle zemině, který se potřebuje ukrýt před silnou bouří. Jak jsem tak utíkal, slyšel jsem burácení hromů a blesků, a když jsem se sem tam otočil, spatřil jsem i spadlý strom. Silná bouře byla něčím neskutečným, vzbuzovala ve mně adrenalin a zároveň jsem se cítil nebezpečně. Vyskákal jsem do jeskyně. A věděl jsem to, nebyl jsem tu sám.
Jen jsem tiše zpomalil a u vstupu do jeskyně se oklepal. Slyšel jsem slova. Tušil jsem, že tyto jeskyně budou větší, než jsem čekal. Bylo to jako dostat se do krtiny... ale nevadilo mi to, bylo mi to jedno. Hlavně, že už jsem se ukryl před tou bouří...

//#nenapadnavterka

<<< Zakrvácený les

Oklepal jsem se. Voda v srsti mi nevadila, ale byl jsem těžší a tak mi to ubíralo více sil se někam přemístit. Ale věděl jsem, že čím více zpomalím, tím to bude horší. Proto jsem neváhal a ještě zrychlil. Bouře sílila. Mlčky jsem se rozhlédl a spatřil před sebou les. Netušil jsem, jestli je tam smečka, ale byl poměrně vysoký a co to..? Viděl jsem jeskyni. Hurá! Ještě více mě to motivovalo k rychlosti.

>>> Zrcadlové jeskyně

Bojoval jsem tak, jak jsem musel. Bránil jsem vůdce, který neměl již síly. Ale to nestačilo, ačkoli jsem schytal pár škrábanců, stejně tak jako ti, na které jsem útočil, černo-bílý to celé ukončil. Zavraždil ho. Zakousl vůdce. Tiše jsem stál, jako kdybych zkameněl. Neměl jsem vůli na to se nějak pohnout. A najednou, jako kdyby ze mě ten kámen spadl, jsem byl volný. Cítil jsem se svobodně a zase... svůj. Tiše jsem zamrkal na všechny ostatní.
Nevěděl jsem, co se bude dít. Začalo pršet a já usoudil, že by nebylo na škodu se někam ukrýt. Proto jsem se podíval na Šedivou, které se černobílý asi nějak zalíbil, protože na něj furt civěla a běhala za ním. A dokonce spolu i utekli. Takže jsem se vydal sám, jelikož začala bouře, do nejbližšího úkrytu. Tedy, nevěděl jsem, kde nějaký úkryt je, ale prostě jsem utíkal. Jistě na nějaký narazím.

>>> Západní louky

//Lehce se v tom ztrácím, jak jsem psala u Der, jsem mimo domov, takže píšu... aby se neřeklo :D Pardon :D

Čas utíkal jako voda a já byl připravený položit život za svého vůdce. Ale cítil jsem, že je slabý. Že už nemá tolik sil, aby bojoval s námi a my po jeho boku. Tiše jsem si zanadával a nepřestával vrčet. Okřídlený mě trochu obelhal s tím, že mu křídla zmizela. Jen jsem uhnul a připravil se na další útok. Ale chtěl jsem to trochu promyslet. Nechtěl jsem jen vyskočit a někam se zakousnout, muselo to mít trochu... taktiku.
Zastavil jsem se a soustředil se i na ostatní, moje spolubojovníky. Ale všiml jsem si, že je náš Vůdce v ohrožení. Vydal jsem se tedy na jeho obranu, když útok se mi moc nevydařil.
Všiml jsem si, že Černobílý jde po něm. "Ani to nezkoušej, Vůdce se ani nedotkneš!" Zavrčel jsem a nabral nejvyšší rychlost s tím, že se mu minimálně drápy zaryji do boku. Ve výskoku proti němu jsem ještě otevřel tlamu a ohnal se po něm. Náš Vůdce je náš pán.

<<< Sněženková louka

Poslušně jsem kráčel ve stopách svého vůdce. Sám sebe jsem neovládal, jen jsem věděl, jaký je můj cíl, mé poslání. A ačkoli se vůdce odebral ke stromu, kde ulehl a nabíral energie, já té energie měl až až. Tudíž jsem mohl začít pro vůdce pracovat.
Jelikož Šedivá si vzala jako oběť černobílého, vydal jsem se tedy proti okřídlenému. Na boj jsem moc nebyl, ale když, tak jsem taky něco dokázal. Proto jsem se opatrně plazil přímo k němu, zezadu, tak, aby o ničem nevěděl. Rozhodl jsem se být opravdu opatrný.
Vyběhl jsem kousek od něho a skočil přímo na jeho záď. Zaměřil jsem se na křídla, která mu udělovala výjimku, se kterou mohl být silnější. Zavřel jsem oči a s otevřenou tlamou čekal, až se zakousnu do blánovitého čehosi.

Očekával jsem... všechno? To nejhorší? Bolest? Nevěděl jsem už ani, co mám čekat. Někteří se vydali proti tomu "vlkovi", který stál opodál, někteří bojovali sami se sebou a já... stál jsem uprostřed louky a byl jako svodidlo, čekal jsem, že veškerá bolest padne na mě, místo na ostatní. Většinou jsem tak obětavý nebyl, vlastně ani teď, jen jsem prostě nevěděl, co mám dělat. A plazit se spolu s ostatními za tím podivínem se mi prostě nechtělo. Tak jsem stál.
No po chvilce jsem začínal cítit... nic. Vlastně jsem cítil prázdnotu. Dá se cítit prázdnota? Asi jo, něco takového jsem cítil. Cítil jsem, že jsem necítil nic. Ale věděl jsem, že se něco děje.
Žilek na mém těle jsem si zatím moc nevšímal. Čeho jsem si všímal byly nutkavé myšlenky a pocity něco zničit, někomu způsobit bolest... jenomže jsem cítil z ostatních mé komplice, až na jednoho, který byl... zdravý, asi.
Náš vůdce, - začalo to působit opravdu rychle - se vydal pryč. Musel jsem ho následovat. Lenost šla stranou. Rozešel jsem se za ním a cítil potřebu plnit jeho rozkazy, cítil jsem... že se něco velkého stane, ale netušil jsem, jak tomu zabránit. Ale vlastně jsem ani nechtěl, jen jsem v podvědomí věděl, že tohle nejsem já. Jenomže to mi bylo jedno a tak jsem šířil bolest dál...

>>> Zakrvácený les

//Omluva, omluva, omluvaaaa! Nebijte mě O:D

Byl jsem celkem unavený. Docela důležitá informace, vzhledem k tomu, že se tady odehrávalo něco, co jsem začínal být pomalu líný řešit. Moje flegmatické vlastnosti se právě začaly drásat na povrch a já jen lajdácky posadil svůj tučný zadek na zem a čekal, co se bude dít, až někdo něco vymyslí.
Netušil jsem, jak reagovat vůči stromu. A bylo mi to teď tak trochu jedno, samozřejmě mě to zajímalo, ale zároveň... ne. Až do chvíle, kdy to hnědý děda celé pokazil a odstartoval tím válku. Nebo co.
Jelikož se najednou strom proměnil na... vlka, dejme tomu, začalo se dít něco, co mě přinutilo se postavit. Rozhlédl jsem se, kam se případně skrýt, ale vzhledem k tomu, že nikdo neutíkal, jsem se rozhodl stát a dělat, že nemám strach, jako ostatní. Schytal to však okřídlenec, který byl poškrábán. V tu chvíli stromovlk utekl kamsi a okřídlenec... začal vyvádět šílenosti.
Mohl bych vám popisovat, jak jsem se cítil, když mě obmotaly kořeny s bodláčím, nebo když těsně mého zadku prosvištěl blesk, který olízl mou špičku ocasu a tak mi tam stály naježené chlupy jak dikobrazovi, ale nebudu. Jelikož si to stejně nepředstavíte a nevžijete se do role tak, jak byste měli. A nevcítíte se do mého já tak, jak jsem se cítil já.
V onu chvíli jsem si všiml, že šedivá začala vyhledávat původního stromovlka a i ostatní schytali nejen blesk, ale každý něco. Začal jsem přemýšlet, co mám dělat. Magie by mi žádná nepomohla, vzhledem k tomu, že jsem ani ještě neměl čas ji trénovat, abych se zlepšil, nebo jak to tady funguje. Moje skrývací schopnosti byly platné pouze v lese a na bílé louce hnědý vlk... jak hovno ve sněhu. Prostě nemožné se ukrýt. Utíkáním bych akorát přilákal pozornost... netušil jsem, v tom zmatku, jak reagovat. Proto jsem jen třepal opatrně špičkami tlap, abych se nějak vyprostil z těch kořenů, ale bodláčí v srsti nebylo příjemné. Načež jsem jeden kořen přišlápl a druhý ukousl, takže se stáhly a já se oklepal. Samozřejmě ze mě vyletělo několik bodláků.
O lišce, nebo lišákovi, nebo co to bylo, jsem teď ani tolik nemusel mluvit, protože tady přeci bylo úplně normální, že mezi vlky stojí jen tak liška, a ještě u toho okřídleného šílence. Rozhlédl jsem se a tiše zabručel. Musel jsem něco vymyslet... ale mně se tak moc nechtělo přemýšlet. Tak jsem jen stál jak kůl v plotě a pomalu se začal smiřovat s tím, že schytám další dávku nějakého... zabijáckého blesku, v tom lepším případě. Vypadám jak vysílač, možná bych mohl chytit nějaké frekvence a spojit se s jinou dimenzí a...

//Vezmu to v krátkosti :D

Nahrnulo se sem ještě několik dalších vlků. Vše jsem pozorně sledoval a tiše přihlížel, nic jsem neříkal. Oproti vlčici, která mlela už od příchodu a vlastně jsem ani nevěděl, ke komu to mluví. Jen jsem tiše stál a nechal vítr hýbat mým ocasem.
Tušil jsem, že tady něco nehraje. Zvedl jsem se a popošel o kousek blíže ke stromu. Mlčky jsem prohlížel každou jeho strukturovanou část. Nikdy v životě jsem nic podobného neviděl, zamumlal jsem si pro sebe a udiveně pozoroval veškeré zákoutí kůry. Byla to vůbec kůra?
Najednou se začaly hýbat listy ve větru a já jsem měl před sebou nějaký obraz. Nebo co to vůbec bylo. Couvl jsem, načež jsem spatřil malé vlče, hrající si u stromu. Sám. To je přesně jak já, pomyslel jsem si. Odkud se ale ta vidina brala? Jak to bylo možné? Věděl jsem však, že logické vysvětlení tady moc neuplatním. Odehrálo se toho trochu více, načež už u stromu nebyl nikdo. Slovo, které předtím zaznělo, jsem nějak ignoroval, protože jsem tušil, že to bude od někoho z přítomných.
Když se to však ozvalo podruhé, a ještě jako žádost o pomoc, zpozorněl jsem a rozhlídl se. Nikde nikdo, kdo by vypadal v nouzi, nebyl, až na černobílého, který byl zřejmě v nouzi stále, tudíž jsem jen mlčky přihlížel, co dalšího se uděje.

<<< Cedrový háj

//Omluva za teleport přes pár území, snad to nevadí, zítra mám psychotesty a pozítří narozky, takže to trochu přeletím, abych teď nezdržovala... O:D (Popř. později doplním, nema problema :D)

Klusal jsem za Šedivou. Začala být v půli cesty poměrně zvláštní, ptala se mě na pár věcí, no než jsem se rozhoupal k odpovědi, nabrala úplně jiný směr než předtím naznačila. Neváhal jsem a vydal se za ní, nenapadlo mě, že ode mě třeba utíká, protože se nebránila tomu, aby šla se mnou. Netušil jsem, co ta náhlá změna, ale nemohl jsem vědět, co se jí honí hlavou. Jestli si rozmyslela lepší místo, nebo jestli mi chce něco ukázat... myšlení vlčic ještě nikdo nepochopil, tak proč já bych to měl chápat?
Vydal jsem se tedy za ní. Nepronásledoval jsem ji, chvílemi jsem se zastavil a kochal se, při cestě kolem řeky jsem se i napil a trochu smočil, ale než jsem stihl vylézt z vody, díky teplu jsem byl suchý.
Běžela nějaké to území přede mnou a já ji poslušně následoval. Neříkal jsem ani slůvko, mlčky jsem poklusával. Chvílemi jsem šel jen po čichu, chvílemi jsem stíhal vidět její špičku šedého ocasu.
Až najednou jsme dorazili... "někam". Mlčky jsem zpomalil na hranicích území a čekal, kam se vlčice vydá, načež jsem přešel do chůze a šel stejným směrem. Po chvilce se tu objevil i nějaký další vlk, který měl opravdu zvláštní zbarvení. Nevěděl jsem, na jaká zbarvení tu narazím, no tohle jsem ani nečekal a tak jsem si ho jen z dálky prohlížel. Přišel jsem po chvilce blíže k nim.
Uprostřed louky se tyčil zajímavý strom. Nijak blízko jsem nebyl, takže jsem detaily neviděl, no pach, rozprostírající se přes území a možná ještě dál, jsem zaregistroval ihned. Nakrčil jsem čenich a slyšel slova, která si zabroukal černobílý. Jen jsem mrskl ocasem na znamení přátelské přítomnosti a dále se ničím nezabýval, jen tím, že jsem se rozhlížel a čekal, kam nás to Šedivá zavedla...