Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vše se najednou sehrálo tak rychle a podivně, že jsem ani nestíhal stíhat. Zmateně jsem pohledem kroužil po okolí a snažil se najít původce onoho odkašlání. Vlčice, která se původně chtěla prát, se najednou zajímala o ten hlas. My ho slyšeli první! Ohradil jsem se, aby se o to nezajímala, ale raději jsem se dál k tomu nevyjadřoval, aby se pak nechtěla prát i se mnou.
Vlčice, se kterou jsem původně slyšel hlas jako první, se najednou začala zajímat a chtěla "ho vyhrabat". Pořád jsem nevěděl, odkud přesně to jde. "Vyhrabat koho?" Nechápavě jsem naklonil hlavu na stranu. Jen jsem slyšel, kterým to jde směrem, ale viděl jsem stále pouze jenom stromy. Hýbající se větvičky jsem přikládal ke větru, samozřejmě. "Kdo to mluví? Je tu někdo uvězněný pod sněhem nebo?" Blbost, však tolik sněhu není napadaného, řekl jsem si pro sebe. Nevěděl jsem a proto jsem to raději nechal ještě chvíli být, možná šlo o život, ale to by ten někdo reagoval určitě jinak.

Stále mi nedávalo smysl, jak může sníh zářit. A jak někteří dokáží takové věci, jako ovládat oheň nebo vítr? Nechápal jsem tomu ale určitě mě to zajímalo a chtěl jsem o tom zjistit víc. Třeba bych se to mohl taky naučit! Napadlo mě hned a radostně jsem mrskl ocasem. Pak by bylo cestování mnohem větší sranda. A celkově, musí to být hrozně zajímavé dokázat ovládat něco jiného, než jen sebe. I když někdy i to je pěkná fuška. Ale rád bych se naučil ovládání stromů a povídání si s nimi... třeba. Nevím proč mě teď napadlo zrovna tohle.
Sledoval jsem situaci. Vlastně se nic moc zajímavého nedělo, dokud jsem to nezakřikl.
Jedna vlčice si stoupla proti druhé, vznesla velký vítr - jak? - a vypadalo to, že se budou prát. Hah, bitka vlčic? To si nenechám ujít! Ano, byl jsem vlk a měl jsem i své pudy, bitka vlčic byla pro mě velmi zajímavá a ačkoli bych se jí snažil zabránit, chvilku bych to sledoval. Ehm.
Pozdrav vlčice jsem tedy slyšel jen letmo, proto jsem kývl hlavou a sledoval dál vlčice. Tu jsem však slyšel... odkašlání? Poměrně hluboký hlas, ale byl jsem si jistý, že jediný mužského rodu jsem tu já. Proto jsem nechápavě začal pohledem vyhledávat dalšího vlka, který chtěl sledovat zřejmě bitku vlčic taky. "Kdo jsi?!" Křikl jsem. Přes zvířené sněhové vločky jsem ale daleko neviděl, proto jsem jen mžoural do okolí. Krom stromů tu nebylo nic. Ani nikdo. Nechápavě jsem se proto zahleděl na vlčici, která to zřejmě slyšela taky. Zeptala se mě, jestli jsem to slyšel. "Jo. Ale nikdo tu není," takže bitka vlčic může pokračovat.

<<< Z Náhorní plošiny přes Údolí morény

Šel jsem za onou září ve tmě. Netušil jsem, co to může být. Že by zabloudilé paprsky slunce? Těžko, věděl jsem, že to nemůže být pravda, ale co jiného vyzařovalo tolik světla?
Pomalu jsem se dostal na louku, kde se nacházelo už i pár dalších zvědavc...kyň. Líbezně jsem se usmál, a pokusil se k ním připojit. Ale to, co svítilo, nebylo nic jiného, než sníh... Svítící sníh? Nechápavě jsem naklonil hlavu na stranu. Jak je tohle možné?
Přišel jsem blíže a do svítícího sněhu si stoupl. Nechladil, bylo to zajímavé. Byl jsem ticho, nestál jsem daleko od vlčic, ačkoli jedna se v tom válela jak kdyby objevila poklad, no nic jsem neříkal. Vlčí radost je to nejlepší, co může vlka potkat. Samozřejmě. Lepší jak smutek.
Tiše jsem stál opodál a koukal, jak reagují ostatní. Docela mne z té záře pálily oči, ale nedíval jsem se přímo do světla. Ačkoli to tahalo můj pohled.
Po chvilce jsem jen tiše špitl: "zdravím." Netušil jsem, jestli to někdo slyšel, ale pro svůj dobrý pocit... nikdo mne nemohl nazvat nezdvořilcem, který nezdraví.
Onedlouho se rozednilo. Zmateně jsem zamžoural do slunečních paprsků, které se linuly do sněhu a odrážely několik dalších odstínů barev. Jen jsem nechápavě přesunul zrak na onen svítící sníh, který... září i ve dne? Neměl jsem tušení, co se tu děje nebo oč jde, ale věděl jsem, že je tu něco špatně. Proto jsem se rozhodl chvilku zůstat a přijít tomu na kloub, než se vydám za potravou a vodou.

<<< Z Třešňového háje přes Středozemku

Pokračoval jsem dál. Hlad jsem měl stále, žízeň nemluvě, ale vzhledem k padajícím vločkám jsem se rozhodl využít počasí. Zastavil jsem se tedy a začal skákat po každé vločce, která z nebe padala k zemi. Ačkoli to byla zábava, moc vody mi to nepřineslo a proto jsem zhodnotil, že budu muset vyhledat nějaký pramen, nebo řeku.
Vydal jsem se dál. Po zvěři ani stopa, doslova, celá louka byla pokrytá čerstvým sněhem, ve kterém nebyl ani náznak přítomnosti jiného tvora. Smutně jsem sklopil zrak a pokračoval v cestě. Neztrácel jsem naději.

>>> přes Údolí morény na Magický palouk

Po delší době, kdy Ori tak nějak nereagoval na mé poznámky, jsem se rozhlédl. Začínalo pomalu sněžit a já jsem uznal za vhodné pokračovat v cestě. Chtěl jsem se někde ukrýt, najít si něco k jídlu, napít se... a místo toho jsem tu jen stál a čekal na bratra, kterému jsem byl stejně ukradený.
"Jdu se trochu projít a najít si něco na přespání. Až budeš chtít, zkus mě najít, určitě ti to nebude dělat problémy. Nebudu se toulat daleko," řekl jsem mu s úsměvem a mrskl ocasem.
Je na čase pokračovat dál, řekl jsem si pro sebe a rozhlédl se, abych mohl vybrat správný směr, kam se vydat.
Po chvilce jsem se prostě rozešel nějakým směrem, jak se mi zachtělo. Zakručení v žaludku jsem bral jako informaci, že bych si měl pospíšit něco najít...

>>> Přes Středozemní pláň na Náhorní plošinu

<<< Cedrový háj přes Mathaë
Přechod z 9.7.2017 protože jsem hlava děravá a zapomněla jsem na to

Pokračoval jsem v cestě za Šedivou. Raději jsem byl ticho a nevyjadřoval se, oddal jsem se svým myšlenkám. Po cestě jsem narazil i na vodu, kde jsem se zastavil a ochladil si hrdlo. Měl jsem žízeň jako vlk a pár doušků chladné vody mi opravdu pomohlo. Stejně je to zajímavé, kde se všechna ta voda bere? Jak jsem říkal, mé myšlenkové pochody mě vsákaly do sebe a tak jsem se moc nevěnoval cestě. Proto jsem zadní nohou sklouzl po břehu a spadl do půl těla do vody.
Když jsem se vyhrabal nahoru, na trávu, oklepal jsem se a zabručel pár slov. Raději jsem se tím ale nezabýval, protože nemá cenu se rozčilovat nad každou maličkostí...

>>> Před Dlouhou řeku na Sněženkovou louku

Začal jsem Orimu vyprávět o jeho vlčatech, ale ačkoli jsem toho moc nevěděl, nepůsobila na mě jeho reakce moc pozitivně. Na všem hledal to špatné a tak, jako se někdo dívá na svět růžovými brýlemi, on měl stále nasazené asi nějaké svářečské černé, nebo jinak nevím, proč byl tak naprdlý.
"Pober si to jak chceš, já jsem je měl rád, obzvláště jeho... ostatní jsou určitě taky slušně vychovaní, neříkám, že každý má povahu svatého, ale vychování se jim jistě dostalo plnohodnotně," zamlaskal jsem a podíval se mu do očí. Tiše jsem si pro sebe zabručel, protože když otvíral tlamu, očekával jsem opět negativní poznámky.
Jeho informace však nebyla výjimečně tak popudivá, naopak. Asi v něm ještě kousek dobré duše, ehm, beze smíchu, zůstal. "Asi," přikývl jsem a naklonil hlavu na stranu.
"A jak dlouho se po téhle krajině touláš? Seznámil si se s někým? Našel si nějaké zajímavé místo? Hm?" Chtěl jsem vědět nějaké informace, to, že tu nebude mít přátele, jsem tak nějak věděl, už jen z jeho první reakce. Ale mohl narazit na zajímavé místo, které by mne mohlo zaujat a dále bych si ho mohl prozkoumat sám, jako obvykle. Nicméně tiše jsem se posadil, zamotal ocas k sobě podél tlapy, nastražil uši a snažil se soustředit, abych pochytil každé slovo.

Stále stejný bručoun, nevrlý a bez přátel, pomyslel jsem si s úšklebkem při pohledu na bratra. To, že já jsem moc přátel neměl, jsem zaháněl mou povahou, toulal jsem se sám a na to přátelé potřeba nejsou. Tiše jsem zabručel a packu si vrátil ke zbylým, aby na ní už nesáhl. Protočil jsem panenky. "Pf," tiše jsem si odfrkl a kývl na jeho poznámku. Jaký cíl bys asi mohl mít, zamyslel jsem se a znova se ušklíbl. Partnerku už měl, vlčata taky, kdo ví jak je to s plodností, ale myslím, že tolik vlčat nechceme. A smečka? Ta představa mě nutila se usmát.
Jeho lichotka mne však donutila se přátelsky zaculit. Tiše jsem zapředl a kývl. "Byl to super vlček, měl jsem ho rád," dodal jsem a podíval se do země. To, co Ar udělala, mě mrzelo, ale určitě ne tolik, jako bratra. "Když jsem odcházel, otec se za mě vůbec nepostavil, stejně jako děd. Oba byli na její straně a tiše přikyvovali jejím rozkazům," protočil jsem panenky a potichu zavrčel. Zklamali mě.
"Naría se měla dobře, ačkoli byl na ní její partner naštvaný, začali vlčata vychovávat společně," kývl jsem. "V té smečce ani tak špatně nebylo, jen kdyby ta .... Ar neudělala to, co udělala. Všem se pak už poměrně dařilo, ona byla jak Satan, velila tam všemu a všichni kolem ní skákali, jako by byla svatá. Neměl jsem ji rád, proto jsem odešel.
Dala mi na výběr. Zřejmě jsme tam byli navíc," dodal jsem a pohlédl zpět na bratra. Netušil jsem, proč to osud zařídil zrovna takhle...

Potichu jsem se převaloval, protože jsem stále nemohl najít vhodnou pozici na poklidný spánek.
Ale k mému překvapení mne ze spánku vytrhlo nadávání. Jak povědomé, problesklo mi hlavou. Ten hlas, ten přístup, ten postoj, ten kožich, ten smrad... ehm, pach... "O-ori?" Tiše jsem se otočil na svého bratra a vyšplhal se postupně ze sedu na všechny čtyři. Oklepal jsem se, abych nemluvil s bratrem rozcuchaný, a podíval mu do očí.
Na jeho poznámku o tuposti jsem se jen ušklíbl a strčil do něj packou. "Že jo, všichni jsou tu jak .... no, kde se tu bereš?" Naklonil jsem hlavu na stranu. V životě by mě nenapadlo, že na celé Vlčí zemi se sejdu s bratrem zrovna tady. Ale asi tu byl delší dobu, než já. Tím lépe.
"Snažil jsem se trochu spát, no," protočil jsem panenky na jeho nezdvořilé probuzení. Ale co jiného jsem mohl od svého bratra čekat. "Kamarády?" Nechápavě jsem opět nastražil uši a naklonil hlavu na stranu. Poté mi došlo, že zřejmě myslí smečku...
"Víš, no... poté, co si odešel, vzal jsem si na starost jedno z tvých vlčat. Byl to šikovný vlk,
chtěl být lovcem a tak jsem ho učil. A cestoval s ním... jenomže poté se mě zeptal, proč nejsem lovcem já, a já řekl, že nechci být tak zavázán smečce. Že mám raději bezvýznamné postavení, na kterém se mohu potulovat po okolí a vracet se do smečky kdy chci. A celkově,
nevyhovovalo mi to tam, Ar jako alfa byla pěkně na hov-o," pohlédl jsem do země a vzdychl. Zavrtěl jsem hlavou. "Dala mi na výběr, buď ve smečce budu navždy, nebo vypadnu. A tak jsem tady," s úšklebkem jsem pozdvihl hlavu a podíval se na jeho zrzavý zátylek. Olízl jsem se. "Nečekal bych, že tě tu potkám," dodal jsem poznámku do větru. Nevěřícně jsem si ho stále prohlížel. Byl o něco hubenější, zato já měl hustší srst, možná proto jsem vypadal tak načechraně. Hold se ke každému z nás hodí něco jiného...

Tiše jsem odpočíval. Užíval jsem si pozitivní nálady, která tu panovala. Bylo tu ticho, klid, sem tam nějaký opeřený tvor, který se zastavil na pochoutku. Sledoval jsem z povzdálí, jak to vše krásně funguje. Plně jsem otevřel tlamu a hluboce si zívl. Jak příjemné.
Po chvilce jsem zaujal skvělou polohu, při které jsem se cítil opravdu pohodlně. Poklidně jsem se schoulel včetně ocasu, takže ze mě byla jen hnědá, velká, chlupatá koule, která hluboce funěla. Ale stejně jsem byl napůl vzhůru.
Když už jsem se po hlavě pouštěl do paralerního vesmíru v jiné galaxii, uslyšel jsem podivný hluk. Nezvedl jsem ani chloupek, jen nastražil uši a poslouchal. Zamručel jsem, protože klid mi přišel vhod ke spánku, no teď už jsem zase nabral pozornost a přestal se věnovat odpočinku. Po chvíli bručení jsem zacítil pach. Nevěnoval jsem tomu až takovou pozornost. No co, nějaký vlk, který se tu potuluje, určitě má čenich a obejde mne, když bude vědět, že tu spím. Nebo to bude nějaký kripl, který mě naschvál vyruší a pak mu naruším ale něco já, problesklo mi hlavou a sklopil jsem uši k hlavě. Čekal jsem, co se bude dít, každopádně dokud tu nebude opět ten správný klid, nebo hluk v ptačím provedení, zajista neusnu.

<<< Vyhlídka

Přiklusal jsem, napit od nedalekého potoka, do lesíka, který se mi poměrně zalíbil. Bylo to tu tak sladce cítit, že jsem se rozhodl tu chvilku pobít. Jen se tak rozhlédnout a uklidnit, od toho všeho hledání se trochu uvolnit a být chvíli na místě. Přesně to jsem potřeboval.
Cítil jsem nedalekou přítomnost někoho, koho jsem ale neznal, ačkoli přes tu vůni třešní jsem se mohl mýlit. No neřešil jsem to, koho bych tu asi tak mohl znát?
Proto jsem se pod nedalekým stromem rozplácl a doufal, že si zde poklidně odpočinu.

<<< Zrcadlové jeskyně

Dostali jsme se ven. Potěšeně jsem se usmál a podíval se směrem za vlčicí, která si to štrádovala přede mnou. Mrskl jsem ocasem a poslouchal, co mi chtějí říct. Měli někam asi namířeno, nicméně alespoň poděkovali. "Nene, jen si jděte, nebudu dál otravovat," dodal jsem mile, ale cítil jsem, že jsem stejně na obtíž. Jako vždy. Chtělo by to někoho,
kdo by věděl, jaký jsem. Že nejsem na obtíž, a že jsem super vlk, napadlo mě. Ironicky jsem se pousmál. "Zatím, snad někdy."
Rozhodl jsem se, že se podívám trochu jižně. A tak jsem vyrazil... jen tak, prozkoumávat a hledat... nenalezené.

>>> Třešňový háj

Díra, skrze kterou pronikalo světlo, byla vcelku malá. I Mojo to zjistil, když tam narval čenich a snažil se dostat ven. Ale byla úzká. Jen jsem se usmál a podíval se na Launee. "Takže jako všude," zazubil jsem se na poznámku o místech ve zdejším okolí a rozhlédl se. Vedla před námi pouze jediná cesta, a já ve vzduchu cítil, že již brzy budeme venku.
Mojo, když zjistil, že to není cesta ven, se ukryl a skulil do klubíčka. Podíval jsem se na něj a chtěl ho povzbudit, ale Launee to stihla dříve. "Přesně tak, tímhle si moc nepomůžeš. Ale můžu tě uklidnit, že už cítím vlhkost, takže brzy budeme venku," pobídl jsem ho hlavou a vykročil dál.
Pokračoval jsem tiše, bez slov, až do dalšího rozdvojení. Tušil jsem, že to nebude poslední, na které jsme narazili, ale zabrzdil jsem. Automaticky jsem se rozhodl jít vpravo. "Řekl bych, že tudy," dodal jsem, možná pro ně, možná jen pro sebe, netušil jsem, jestli už jsou za mnou, nebo se ještě loudají. Pro jistotu jsem tedy počkal.
Když jsem se otočil zpátky před sebe, spatřil jsem hlínu. Vlastně takový kopeček, který byl osvícený. Bylo to jako světlo na konci tunelu. Radostně jsem mrskl ocasem a povyskočil, tak, jak to jen tady mezi těmi nízkými stropy šlo. "Cesta ven!" Mrskl jsem ocasem a znovu značně radostně povyskočil, načež jsem přidal do kroku a vydal se za světlem. Měsíčním světlem...

>>> Vyhlídka

Poslušně, jak (černá) ovce stáda, jsem pokračoval za vlčicí a zrzavým vlkem. Tiše jsem se díval před sebe, do stran a pod tlapy, abych se alespoň sem tam vyhnul kostem, které tu zůstaly po zbloudilcích. Mlčky jsem pokračoval dál. Nevnímal jsem, jestli jsme prošli nějakým rozcestím, nebo jestli jdeme stále rovně. Jen byla tma a já nevnímal vlastně nic. Byl jsem ponořen do různých myšlenek a představ v mé hlavě, byl jsem úplně nepřítomen a zcela mimo, takže kdyby na mě v tento okamžik kdokoli promluvil, na sto deset procent bych to nepostřehl.
Ale díky bohu se tak nestalo.
Vrátil jsem se zpět mezi dvojici ve vztahu matka syn a tiše pokračoval. Až najednou jsem si všiml, že i zrzavý je nervózní z postavení naší chůze. Zastavil jsem a přikývl. "Jistě, sám jsem to chtěl navrhnout, ale nechtěl jsem být nesmělý," dodal jsem a mrskl ocasem. Rozešel jsem se tedy vyšší rychlostí, abych obešel oba dva a vmáčkl se před ně. Necítil jsem se o moc lépe, ale už trochu jistěji, že alespoň já to vedu a nejsem jen v pozadí, černá ovce bez názoru, jako vždy.
Když vlčice opět promluvila, zbystřil jsem. "Já jsem tu krátce, asi jsem to už říkal, no, ale nevadí... a je tu spoustu zajímavých míst? Poznala si toho hodně za tu dobu?" Zeptal jsem se. Zajímalo mě to, chtěl jsem prozkoumávat a zažívat dobrodružství, ale netušil jsem, jestli to zvládnu sám.
Po chvilce chůze jsme dorazili na rozcestí. Byly zde dvě tmavé uličky. "Rozcestí." Obeznámil jsem je se situací. "Chvilku vydržte," dodal jsem hned na to. Vydal jsem se několik desítek kroků uličkou vpravo, ale nic moc. Tak jsem se vrátil a šel uličkou vlevo. Tam jsem cítil vyšší vlhkost, tak jsem usoudil, že bude blíže k východu. "Tudy-y-" křikl jsem s ozvěnou a počkal na ty dva. Radostně jsem mrskl ocasem, že jsem byl ten, kdo to vyřešil, protože jsem v dálce viděl trochu světla. Ale neznělo nic, žádné blesky, žádný déšť, kdo ví. "Buď je to už světlo - našli jsme východ - a ustala bouře, anebo... je to jen nějaká dírka, kterou proniká světlo a můžeme zjistit, kudy dál," dodal jsem informativně.
Ano, nebyl to východ, ale menší díra, skrze kterou bylo vidět ven. "Bouře ustala," oznámil jsem a počkal, až mě oba dva dojdou a budeme moci dále pokračovat. "Vše v pořádku, můžeme pokračovat?" Otázka pro jistotu, aby třeba nebyl někdo unavený a tak...

Stál jsem opodál. Díky mým několika couvnutí, abych jim dal při konverzaci dostatečný prostor a necítili se, že jim do ní zasahuji, jsem byl poměrně daleko. Udělal jsem tedy pár kroků k nim a počkal, jak se kdo vyjádří.
Mojo se nejdříve ukázal jako hrdina, který se postavil před svou maminku a tu bránil. Byl jsem rád, že ji měl tolik rád, vlastně jsem ani nevěděl proč, ale těšilo mě to. Zažil jsem totiž spoustu rodin, které neměly vůbec kladný vztah. Proto jsem se jen usmál a pokývl hlavou, kterou jsem pak opětovně sklonil ve znamení, že plně chápu jeho chování a nemám žádné nezbednosti v úmyslu.
Když to odsouhlasil, mrskl jsem ocasem a chtěl jsem po něm skočit radostí, ale raději jsem držel svoje emoce a chování na uzdě a jen jsem vyplázl jazyk, abych se trochu ochladil. Začalo mi být z toho vysušování teplo, ale byl jsem rád, že Launee měla o naše kožichy starost.
Launee se ujala vedení a vykročila jako první. Nějak jsem podvědomě tušil, že bych měl jít první já. Už jenom proto, že to tak bývá, první jde nejsilnější a zároveň i poslední jde nejsilnější, takže jsem si představoval formaci já-Mojo-Launee. Rozhodl jsem se ale, že jim to navrhnu až později. Vydala se do neznámých uliček a já poslušně pokračoval za nimi. Měl jsem na ní spoustu otázek, chtěl jsem se s ní bavit, ale zároveň jsem nechtěl nabízet Mojovi pocit, že mu ji přebírám.
Ona se však zeptala sama. Asi jí to ticho bylo taky trapné. "Nejsem tady až tak dlouho,
abych to mohl posoudit... ale zažil jsem i horší bouře, jen ne na Galliree... A vy jste tu dlouho?" Usoudil jsem, že oslovování v množném čísle bude nejlepší volbou. Mojo mi mohl klidně taky odpovědět, byl bych jenom rád, kdybych se s ním mohl zapojit do konverzace, ale oslovování jen v druhé osobě, osobně na Launee, by vyznělo opět moc majetnicky.