Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zase se nepředstavil. Mrzutě jsem zabručel, už jsem na to moc neměl náladu. A ještě k tomu ten drzoun mi začal vyprávět, jak ho mám pozdravit? "Kdyby si se choval slušně, tak tě tak pozdravím," protočil jsem panenky a podíval se mu do jantarových očí. Byla z nich cítit roztěkanost, usoudil sem, i z výstupu, že dospělost u něj ještě moc na obrátkách nenabrala.
Když jsem na obranu Litai mu zdůraznil, že takhle se chovat k dámě nebude, začal mektat něco o jeho kožichu. Než to stihl doříct, řekl jsem mu: "dám ti vědět, až mě tyhle tvoje bezvýznamný kecy budou zajímat," dodal jsem a popošel jsem blíže k Litai, kde jsem si sedl. Začal jsem si všímat zpětně jí, ještě jsem k ní řekl pár slov a potom se věnoval už jen sobě. To, že začal mlít něco o mém kožichu, jsem úplně odignoroval, protože v ten moment jsem se věnoval Litai a zahrnoval ji informacemi, které sice nebyly podstatné, ale pokrývaly jeho řeč, která se ztratila. Takže jsem nic z toho neslyšel.
Když pak vykřikl, že se nepředstavil a řekl jen jméno Etney, přestal jsem ho pak dál zase poslouchat. Ignoraci jsem uměl skvěle, takže jsem se zase věnoval Litai. "Achjo. No vidíš, je těžké potkat někoho normálního," špitl jsem k ní a podíval se zpětně na Etneye. Zeptal se, kdo jsem já. "Yeter." Víc jsem k tomu dodávat nepotřeboval, představit se byla slušnost, takže jsem jen řekl prostě své jméno a dále se mu nevěnoval.
Po chvilce jsem se zvedl, oklepal se a podíval se zase na Litai. Už jsem však mluvil hlasitě. "Co ti dva výjimeční vlci, co žijí tady na Galliree? Povíš mi o nich něco?" Zeptal jsem se ještě jednou.

Povídal jsem si s Litai. Byla to celkem příjemná vlčice, nezdála se být nijak hyperaktivní ani ničím nadobyčejná, jakože... výjimečně nadpozemská nebo tak něco. Byla prostě normální a milá, byl jsem rád, že jsem ji poznal. Jen mi nedávalo smysl, proč neměla nějakého partnera ještě. Nechápal jsem, proč se vlci a vlčice nedávají dohromady. Třeba já, kdybych našel nějakou slušnou, milou tulačku, která by se taky ráda toulala a rozuměla si se mnou, neměl bych problém se s ní dát dokupy. Ale ještě jsem na žádnou takovou nenarazil. Možná Launee,
ale tam mě děsil ten ryšavý, pomyslel jsem si.
Rozhlížel jsem se po okolí. Co se týkalo počasí, na to jsem raději neměl slov, protože aby nejdříve nachumelilo, pak to roztálo a teď to zase zamrzalo... protočil jsem nad tím panenky. Ten, kdo to tam nahoře řídí, musí být hodně pomátlý, napadlo mě a zazubil jsem se. Docela by mě takhle bavilo řídit počasí, musí to být zábavné. Dělat ostatním naschvály a tak... asi by to hodně bylo ovlivněné mojí povahou. To by možná pak vysvětlovalo, kdyby to ovládala vlčice. Těm se tak mění povahy, ze dne na den, napadlo mě a ušklíbl jsem se.
Z ničeho nic se tu objevil nějaký cizinec. Aniž by se představil, skočil nám do řeči - ačkoli jsme zrovna byli zřejmě ponořeni v myšlenkách, protože Litai ještě neodpověděla, ale i tak - a začal hned něco kvákat. "Nazdar," řekl jsem ostře a trochu vycenil tesáky, když začal pomlouvat Litainin kožich. "Nech jí být." Byl jsem schopný ji bránit i tělem, klidně bych ho srovnal ručně stručně, kdyby měl ještě nějaké drzé námitky.
"Tohle že je dokonalé? Vypadá to, že si ležel v jeskyni a měl hlavu z ní ven, takže zesvětlala. Anebo si už tak starý, že ti zešedivěla půlka těla," řekl jsem mu s úšklebkem. Když se tak choval on, já to dokázal taky. "Doma tě neučili, že je neslušné skákat někomu do řeči?!" Procedil jsem lehce mezi zuby, ale věděl jsem, že jsou i tací, co se tak prostě chovají. Proto jsem se na něj jen vážně podíval, přizdvihl obočí a zabručel. Jestli bude mít ještě nějakou další jízlivou poznámku na Litainin, nebo nedej bože můj kožich, ten jeho asi dlouho nevydrží...

S vlčicí jsme se dostali k poměrně zajímavému tématu, a to o kožichu. Její názory byly její názory, nemohl jsem je nijak potvrdit ani vyvrátit, vzhledem k tomu, že její kožich je rudý a můj hnědý. A jelikož jiný vlk, jiná káva, bylo jasné, že z mého pohledu, jakožto nositele nudného, hnědého kožichu, mě rudá (//chtěla jsem napsat přitahovala, ale... no, ehm... :D) lákala, jí, jakožto majitelku rudého kožichu, zase oslňoval fakt, že by měla obyčejnou. Třeba bych svůj názor změnil, až bych dosáhl toho, čeho bych chtěl... to tak většinou bývá.
"Je to možné, kdo ví, jak by mě to zaujalo a jak bych se s tím vypořádal," dodal jsem. Myslel jsem to samozřejmě v rámci reagování na názory ostatních. Jak jsem již říkal, každý má svůj názor a já mnohdy ostatní neřeším, ale co by se týkalo mého kožichu, nenechal bych si vše líbit.
"To asi jo. I když černý vlk a černý vlk... nevím, samozřejmě každá černá je jinak černá,
no ve výsledku to je prakticky stejná černá, i když je trochu odlišná, ale furt je to černá, ehm," nikdo neřekl, že vysvětlování mi někdy šlo. Věděl jsem, že chápe, co tím myslím. Mrskl jsem ocasem a podíval se jí do jantarově zlatých očí. Vyhýbala se očnímu kontaktu, což byla škoda. Její oči působily jako zlatý déšť... bylo to zajímavé, dlouho jsem nepotkal vlka s takovou barvou očí, a když, tak jsem si to asi nepamatoval. U téhle jsem si byl ale jist, že mi to v paměti zůstane, minimálně po nějakou dobu.
Pověděla mi, že se tu narodila. "Ah tak, to je dobré. A neláká tě cestovat někam, kde to neznáš? Nebo jsi takový ten domácí typ alá mamánek?" Zazubil jsem se. Myslel jsem to ve srandě a doufal jsem, že to tak i pochopí. "Asi tu je hodně zajímavých míst, že?" Rozhlédl jsem se kolem sebe a nasál do plic čerstvý, zato velmi chladný vzduch. Vydechl jsem hustou páru. Na odpověď, že jí zima není, jsem kývl. Těšilo mě to, nemusel jsem teď hledat úkryt, kde hledat teplo...
Najednou se mě zeptala, kde jsem se narodil já. "Odtud nepocházím, narazil jsem na vaši krajinu před nedávnem, ale zalíbilo se mi tu, velmi. Jsou tu jak zajímaví vlci, tak i místa, což jsem hledal. Přišel jsem ale zdaleka... hodně daleka. Trvalo mi přes celou zimu a část léta,
než jsem sem došel," řekl jsem jí. Je neskutečné, jak ten čas letí. Jako by to bylo včera, když jsme dováděli s bratrem a honili se... a teď je tak mrzutý a naprdnutý, že bych mu jí nejraději střelil... a ukousl ocas! Zavrtěl jsem nad tím případem hlavou, ale rozhodl se hned vzápětí plně věnovat Litai. "Slyšel jsem, že je tu něco zajímavého... spíš někdo. Někdo dvakrát. A dokáží neskutečné věci, je tomu tak? Narodila si se tu, musíš o tom vědět, minimálně z vyprávění... hm?" Pozdvihl jsem "obočí" a soustředěně se jí věnoval. Zajímalo mě to. Určitě věděla, o kom mluvím...

Dosáhl jsem toho, čeho jsem dosáhnout chtěl. Vlčice už byla poměrně klidnější, hlavně díky poznámce o jejím šperku. Vypadala o mnoho klidnější a šťastnější, trefil jsem se zřejmě do noty. Mrskl jsem ocasem zpětně, abych dokázal, že to myslím vážně a "chci se kamarádit". Připadal jsem si trochu divně, netušil jsem, jak je stará. Mohla být vlčetem, měla takovou ještě ne moc hutnou postavu, a já jsem byl už starší... abych nevypadal jako pedofil. No, i když s tím: "Prosím, nezabíjej mě!" ze mě pedofil asi nikdy nebude...
"Děkuji," dodal jsem na to, že mám bujnou fantazii. Moc se mi stále nezamlouvalo to "vykání", ale raději jsem to nekomentoval. Neměl jsem tušení, jak se tohle odříkává, nebo jakým způsobem se mám zachovat, aby toho nechala. "O to by mi šlo. Musel by to být mnohem zajímavější život, než mám teď," upřesnil jsem se a kývl. Ačkoli to mohlo znít jako smutnění a stěžování si, snažil jsem se usmívat a brát to všechno pozitivně. Jinak to ani nešlo. "Ano. Vyměnil bych si to s tebou, na chvíli, a až bys poznala, jak je tu nudné a neoriginální, změnila bys názor," řekl jsem s vážností, zároveň ale úsměvem. Byl jsem rád, že už není tak plachá a dokonce se usmívá a vrtí ocasem. Snažil jsem se proto dělat podobné aktivity, abych jí dokázal, že to myslím v tom nejvíce přátelském duchu.
"Hmmm," zapřemýšlel jsem jakoby nahlas, "jedinečně hnědá, říkáš? Děkuji. To jsem ještě neslyšel, ale děkuji," ušklíbl jsem se a olízl si čenich. Mrskl jsem ještě jednou ocasem a podíval se na mé tlapy. Byla pravda, že každá byla jiná, skoro každý "prst" byl jiný... takže jsem nebyl tak neoriginální, ale mít barevné tlapy anebo červený kožich... to je trochu rozdíl.
"Mě taky," řekl jsem s úsměvem, "Litai." Podíval jsem se na nebe. Noc udeřila a zima s ní, bylo chladno a nepříjemně mrazivo. "Jak dlouho jsi na Galli? A... není ti zima?" Zeptal jsem se pro jistotu. Věděl jsem, že s touhle vlčicí jen tak řeč stát nebude. Což mě moc těšilo.

Vlčice mi odpověděla, ale poměrně nečekaně. Očekával jsem jinou odpověď, ale začínal jsem se klidnit a vnímat to, že možná ona je víc vyděšená, než já. Zaujatě jsem si ji prohlížel, ale všiml jsem si, že jí to není příjemné. Proto jsem odvrátil zrak na její zajímavý doplněk na tlapě. "To je hezké," řekl jsem trochu mimo téma, chtěl jsem, aby už nebyla tak napjatá, což se samozřejmě vystupňovalo v momentě, kdy jsem se k ní přiblížil. Už jsem to raději nedělal, neměl jsem to zapotřebí, ale o tomhle jsem se musel ujistit.
Přiznala se, že je červenější jak otec. Takže babička musela být rajče, problesklo mi hlavou, ale jelikož ani vlčice neměla moc přehled, neříkal jsem to raději nahlas. Cítil jsem z ní takový podivný... smutek, který se k tomu upínal. Nereagoval jsem ale nijak, tušil jsem, že na to přijdu i bez vyptávání, které jí nebylo tak příjemné.
Na její poznámky jsem přikývl. Ona však najednou dodala něco, v čem jsem zjistil, že je háček. Myslela si, že mít přirozenější zbarvení obnáší lepší život. Snazší. Ano, možná jsem nebyl tak nápadný při lovu, ale naopak, mělo to spoustu výhod. "Cože? Tobě to přijde líto, že máš rudý kožich? Já bych to s tebou vyměnil! A ještě bych to využíval, dělal bych,
že to mám od krve a že všechny sežeru, nebo bych si k tomu vymýšlel různé historky, jak se mi to stalo a tak... nebo bych řekl, že jsem se moc opaloval na slunci a spálil se, a v rodě je taková genetická vada, že to tak prostě je. Ty chlupy pak odfoukne vítr a ty jsi plešatá tam,
kde si se spálila, ale to doroste, jen nesmíš v tu dobu zase na slunce," povídal jsem, když jsem si to představil. Musel jsem se podíval na sebe, abych měl představu jasnější. Zavrtěl jsem hlavou a vzdychl. "Byla by to taková zábava a ty si na to stěžuješ... já jsem nudný,
jen hnědý a nikoho nezaujmu, jsem jen jedním z davu," dodal jsem. Ne, že by mě to nějak trápilo, ale být rudý musí být... tak jedinečné a originální! A ona si ještě stěžuje.
"Mimochodem, jsem Yeter," představil jsem se a trochu sklonil hlavu na důkaz toho, že se s ní rád setkávám. Trochu opožděně, ale co už, situace si to vyžádala takto...

Vlčice vypadala klidně, začal jsem si pomalu uvědomovat, že situaci asi jen zbytečně zveličuji. Nastražil jsem uši, když mi řekla, že si nejsme podobní velikostí, proto jsem vydechl a s klidem zvedl hlavu. Opatrně jsem se nejdříve posadil a až pak se postavil, trochu mi to trvalo, zároveň jsem se musel oklepat, aby ten nasněžený sníh nezpůsobil nachlazení. Pár vloček přistálo i na červené, za což jsem se slušně omluvil: "promiň," a vlídně se usmál. (//už jsem psala, že se zvedl, ale dejme tomu, že to je ještě na to zvedání, chápeš :D)
Přiznala se mi, že nemá ve zvyku válení v krvi. Opět jsem si oddychl, cítil jsem úlevu a zároveň nejistotu - přeci jen, může to být past. Přeci mi to neřekne hned na rovinu, že mě chce zabít a vyválet se v mé krvi, ale pokusí se mě ujišťovat, že to tak není. "Co když je to past?" Nerad jsem chodil horké kaše, proto jsem se jí na rovinu zeptal. Naklonil jsem hlavu na stranu a ještě jednou napřímil ušiska, aby mi neuniklo žádné slovo.
"Aha, aha," dělal jsem, že jí to věřím, ale stále jsem si nebyl tak jistý. Dokonce mi řekla, že se můžu přesvědčit. Nelíbilo se mi to podivné oslovování, ale nereagoval jsem nijak přehnaně. Jen jsem přišel k ní blíž, stále tak opatrně, a jako žirafa našponoval hlavu k chlupům, čímž jsem získal dostatečný zoom k tomu, abych zjistil, jestli to je mokré/špinavé, nebo čisté a tak zbarvené. Asi měla pravdu, proto jsem opět couvl pro oboustranný osobní prostor.
"Takže tvůj otec je červený? A jak jste se k tomu geneticky dopracovali? Zkřížil se s červenou štikou nebo...?" Zajímalo mě to, nedokázal jsem si představit, jak tohle mohlo vzniknout. A kort, jestli se to táhlo po generace, bylo možné, že jejich pra-pra-pra babička jedla nějaké červené kvítky a proto se to na ní takhle odrazilo, a pak už se to dál jenom vezlo...

Zmäteně som sa rozhlížel, kam som sa to k sakru dostal. Ach boha, Calum, ty skade všade vlezeš, protočil som nad sebou panenky a pozrel sa pred seba. Ačkoli som nemal tušenie, kam som dorazil, rozhodol som sa pokračovať. Obešel som krovisko, ktoré mi bránilo v dalšie cestě, no zapomenul som sa ohliadnuť, či ma stále ten čierný vlk nesleduje. Nebol tam. Halucinace? Nechápavo som zaklepal hlavou a pozrel sa znova pred seba. Krovisko už bolo preč. Počítal som s tím, že som ho obišel.
Vyšol som na lúke, ktorú pokrývala zeleň. Zamlaskal som si pre seba, lebože predo mnou bol zajac. Ojojoooj, kto je tu mrtvý a potrava, heh? Radostně som si poskočil a vyrazil kupredu. Skrčil som sa a nenápadně zajaca obišel. Keď už som bol dostatočně blízko, skočil som. Nemal šancu. Radostně som opět zamlaskal a pustil sa do čerstvého mäkkého masa. "Ňamka," uškrnul som sa pre seba a plnil si žalúdok.
Keď podo mnou zbyli iba kosti, rozhlédl som sa. Nemal som tušenie, kam ďalej vyrazím. Ale išel som iba prostě za ňufákom.
Rieka? Nemohlo ma potkať nič lepšie. Nejen, že som sa najedol, ale dokonce som to mal aj čim zapiť. Doskákal som ako spokojný zajko k vodě a plnými dúšky hltal. Keď už som mal schlazené hrdlo, na chvilu som sa zastavil. Tušil som, že vlk sa opäť objaví, teraz stál predo mnou. Presne povedané, za riekou, tudíž aby sa dostal ku mne, musel by ju preskočit alebo prebrodiť. A jelikož bola zima a voda bola chladná, tušil som, že sa ku mně nemá šancu dostať. "Ha ha, nepodarilo sa ti to ma dostať, ubožiak," vyplázl som naňho jazyk a uškrnul som sa. Tu náhle stál vedle mňa a vrčal. Sklopil som ocas medzi nohy a nabral takú rychlosť, že keby ste sa zrovna pozreli mým smerom, uviděli byste iba hnědú čmúhu. Hrdina, jasné. Zbabelec si.

//Oh god, nečekala jsem, že to bude tak těžké. A to jsem chtěla se naučit psát slovensky, radši už nee, není to tak easy :D

Netušil jsem, že jsem byl někdy tak odvážný, abych se bál vlčice. Ale raději jsem byl ticho, i když ona při jakémkoli mém pohybu vypadala taky dosti vyděšeně. Skvělé, dva poseroutci se sešli, to je krása, problesklo mi hlavou. Ale já jsem se přeci moc nebál, jenže ten její rudý kožich mě zmátl. Zvedl jsem tedy hlavu, když jsem si všiml, že poposkočila o pár metrů pryč. Zmateně jsem nastražil uši, když řekla, že mi nechce ublížit. Už jenom proto, že nejsem zajíc. "Ale jsem podobně hnědý!" Bránil jsem se, ačkoli jsem tím obhajoval to, proč by na mě měla zaútočit. Pitomče, zavrtěl jsem ještě jednou hlavou a natáhl přední packy. Ona vydechla do sněhu, vypadala trochu jako drak, ale raději jsem jí to neříkal. Třeba umí chrlit oheň, to bych byl pěkně... smažený, zazubil jsem se pro sebe a kývl hlavou, když mě vyzvala, abych se postavil.
Opatrně s každým pohybem jsem jí sledoval. Ocas, který měla pod sebou, jsem bral jako past, aby to vypadalo, že se mě bojí, ale přitom to hraje, aby na mě zaútočila. Byl jsem si opravdu nejistý, co se to tu teď děje. "Nechceš mě zabít?" Ujistil jsem se ještě raději jednou. "Tak proč jsi celá od krve? Někoho si zabila a pak se v tom vyválela? Nebo na tebe samým omylem ta mrtvola spadla a tohle se ti stalo? A proč si to nesmyješ? Pak se nediv, že se tě ostatní bojí," ehm, vlastně jenom já, dodal jsem k ní a stále si udržoval odstup, kdyby náhodou "i moje mrtvola měla omylem spadnout na její záda a přispět tak k tomu lívanci zaschlé krve". Čáru, kterou měla nad okem a táhla se do bíla, jsem považoval jako... olíznutí. Prostě měla krev i v oku a tak si to olízla. Fuj! Zatřepal jsem s sebou. Ta představa mě donutila vypláznout jazyk a párkrát rychle zavrtět hlavou. Nechutné.

Znuděně jsem se přemísťoval z jednoho metru na druhý. Neměl jsem co dělat, ani kam jít. Zamračil jsem se a rozhlédl se. Všude začalo být bílo, což znamenalo, že i já jsem bílý. Oklepal jsem se, ale když už... začal jsem se válet. Byla to docela sranda, škoda jen, že jsem si to užíval sám.
Hnědý s bílými odlesky jsem se ještě několikrát oklepal hned poté, co jsem se postavil na všechny čtyři. Nechal jsem se unést tím válením natolik, že jsem skoro přehlédl vlčici zbarvenou... do červena? Co když je tak naštvaná, že je z toho až rudá? Blbost, to by byla všude... ale ne chlupy, pitomče. Ale co když někoho zabila a pak se v tom vyválela? A teď jde zabít mě?
Zastavila se nedaleko mě. Tiše jsem stál a trochu se přikrčil, kdyby náhodou bylo potřeba obrany. Uši jsem sklonil ke krku a stáhl ocas. Chtěl jsem skočit jako první, ale jelikož to byla vlčice, dámy mají přeci přednost. Mlčky jsem jí pozoroval a zaostřoval každičký rudý chlup, jestli je od zaschlé krve, nebo od naštvanosti. Vypadalo to na krev. Začal jsem možná trochu panikařit, když jsem si lehl a pokrčil se. Se slovy: "Nezabíjej mě taky prosím!" jsem si připadal opravdu důstojně, ležící před rudou vlčicí, která zřejmě byla jen natolik obdarována geny rodičů.

<<< Údolí morény

Rozhodl jsem se tu na chvilku zastavit a odpočinout si. Nikdo tu zatím nebyl, no raději jsem se ještě rozhlédl, kdybych náhodou někoho přehlédl. Ale byl jsem si jistý, že tu jsem sám.
Spokojeně jsem zamlaskal. Ani jsem se tu pořádně ještě neporozhlédl... a už se mi stalo takových věcí. Chtěl bych více prozkoumávat území, ale chtělo by to zároveň najít někoho se stejnými úmysly... když to je tak těžké. Nevím, jestli vůbec někdo takový je, aby se tu motal a hledal... něco zajímavého. Ale smečka mě zatím moc neláká. Možná v budoucnu, otočil jsem se za čenichem a nasál do plic čerstvý vzduch. Nebylo až tak mrazivo, nicméně sníh taky zmizel. Jen jsem se zastavil a protáhl se přes přední tlapy. Dám si chviličku pauzu a vyrazím víc na sever, odtamtud začnu.

<<< Magický palouk

Pokračoval jsem v dál cestě. To, co se stalo, mi ale vůbec nedávalo smysl a proto jsem se rozhodl o tom pomlčet, a raději ani už nemluvit. Bůh ví kdo byl původcem celé té scény. Zamračeně jsem se vydal dál, tušil jsem, že zase na někoho narazím, za což jsem byl rád, ale v hloubi duše jsem se modlil, ať již tato konverzace bude normální.
Vydal jsem se trochu více na sever, než jsem se stihl rozkoukat, přeběhl jsem jedno území a ocital se na dalším.

>>> Náhorní plošina

Cítil jsem se opravdu na pokraji smrti, napůl zadušený vlastní, sněhovou srstí, zároveň promrzlý až na kost...
A jak jsem se snažil zalehnout vlčici, druhá jí zřejmě chtěla ublížit taky no a ... je to vlastně na delší vypravování, pak tam proběhlo i nějaké mluvení z nebe, načež mně se srst vrátila do původního stavu, vlčice byla živá a druhá pořád... stejná... no a abych to zkrátil, šlo o Vánoční atmosféru, kterou jsme tak nějak nedodrželi. Podíval jsem se na všechny tři vlčice, i když ta jedna byla úplně mimo a vůbec s námi nepekla - ne že bych se jí nedivil, ale tak proč sem lezla? - a zároveň najednou začalo pršet, potom sluníčko... popravdě, vůbec jsem to nepochopil. Rozhlížel jsem se zmateně sem a tam, a hledal viníka. Netušil jsem, kdo to má na svědomí, ale to cosi nás dokonce nabralo tornádem. Letěl jsem ve vzduchu, už napůl suchý, totálně mimo a bez přehledu, co se tu sakra děje. Hlavní bylo, že jsem měl normální srst a mohl dýchat.
Nicméně... ustalo to. Hlas se omluvil a všechno bylo pryč, včetně sněhu, který se přeměnil na bláto. Naklonil jsem hlavu na stranu a podíval se na vlčice. "Hm?" Nepochopeně jsem se stále rozhlížel a čekal, co přijde dál. Nemohl jsem ani předpokládat, nebo se snažit odtušit, co se stane, protože vše bylo nečekané a hlavně nevysvětlitelné. Mrkl jsem párkrát ještě po vlčicích a když se vše zdálo jako uklidněné, rozhodl jsem se omluvit. "Já-no, vlastně jsem to nebyl já. Promiň, nechtěl jsem ti ublížit a ty... příště by si mohla být trochu...
vlastně méně sebestředná," dodal jsem k té s modrýma očima (Tailla) a rozhodl se vydat raději od tohohle místa pryč.
Tady se dloooooouhou dobu neukážu!

>>> Údolí morény

//Moc děkuji za akci, byla super, já jsem si to užila :P :) Jen bylo od Setie trochu nehezké zúčastnit se osudové akce a pak takhle vypadnout... Mohla to aspoň napsat :/
Ale díky za odměny! :D

Najít si partnerku a trochu se vylepšit ve vlastnostech, nebo zlepšit magie ~

Cítil jsem se opravdu zvláštně. Nepopsatelný pocit, který mne oplýval, se změnil... v něco, co mě pomalu, ale jistě začalo ovládat. Nemohl jsem jednat jinak, než být naštvaný. Ale nejhorší bylo, že i já sám jsem byl naštvaný, vzhledem k tomu, že jsem se dusil a ony jen tak stály a žvanily. Ženský, zavrčel jsem si pro sebe. Moje slova už ale přes chlupy slyšet nebyla, vypadal jsem jak přerostlá sněhová koule. Ale nohy mi sahaly až na zem, což bylo fajn, i když byly obklopeny srstí taky. Takže když si představíte astronauta na Marsu, asi tak jsem poskakoval a pohyboval se.
Vlastně jsem nejdříve naštvaně křičel a snažil se nějak sladit pohyby. Po chvilce se tak stalo a já potřeboval pomoc a zároveň ze sebe dostat veškerý ten vztek. Rozeběhl Rozeskákal jsem se tedy až k šedé vlčici - Wolfganie - kterou jsem povalil na zem a zalehl jí. Teď už nemohla vyjadřovat své názory, dusila se mou srstí a začala promrzat stejně tak rychle, jako já. Nechtěl jsem jí ublížit, ale... musel jsem. To cosi mě ovládalo a donutilo tak učinit, i když jsem věděl, že toho budu litovat, nešlo jednat jinak. Zlostně jsem u toho ještě křičel, takže takové tlumené vrčení a křičení z vnitřku koule... no představte si to jak chcete, každopádně vše už bylo asi jenom na Taille, kterou jsem měl v plánu povalit pak taky. Až tahle zmrzne.

//Po domluvě s Newlinátorem, píšu první :D Ps - nemělo tam být nejnudnějšího, ale nejvíc sexyhuňatěplyšového :P :D

Jen jsem nechápavě postával a čekal, co se bude dít. Šedá začala hrabat a snažila se dostat onoho... viníka odkašlávání ven. Ale jak mohla vědět, že je to bezpečné? Kdyby to byl někdo, kdo je v nebezpečí, reagoval by jinak. Hlas měl klidný a nijak nebyl rozpačitý, proto jsem tomu stále nějak nevěřil. Tomu onomu pod sněhem u stromu.
Z ničeho nic jsem však začal pociťovat bolest hlavy. Dlouho se mi neozvala, doufal jsem, že už zmizela, ale objevila se znovu. Jen jsem sklopil hlavu až k zemi a packou si ji několikrát pohladil. Zářící sníh bil do očí tak moc, že hlava z toho bolela ještě víc. Každé maličké pohnutí větvičky poryvem větříku tak moc bolelo, že se to nedalo snést. "Aaa!" vykřikl jsem. Bylo to v záchvatu bezmoci oproti té bolesti. Nechtěl jsem, aby si mě někdo všímal, nějaká vlčice, protože kdo by se zajímal o vlka s nějakou bolestí nebo slabostí? Asi nikdo. I když ty dvě černobílé by mohly, jsou sexy, napadlo mě, ale každá myšlenka jen podporovala onu bolest.
K tomu všemu se opět přidal svítící sníh, který mi začal spojovat všechen obraz, takže jsem začínal vidět napůl rozmazaně, nebo namazaně? Bylo to opravdu nepříjemné.
Chtěl jsem utéci. Jenomže když jsem se brodil sněhem a skákal, hlava nejenže bolela ještě víc, ale... přišlápl jsem si chlupy? Co to je?! Naštvaně jsem se podíval na tlapy, které byly poseté tak hustými a těžkými chlupy, že sahaly až po zem. Byly dlouhé a při každém kroku jsem si je přišlápl. Naštvaně jsem začal bručet a chtěl si je vytrhat, bolest by určitě nebyla taková, jako netišící se bolest hlavy. Zastavil jsem se ale. Netušil jsem, jestli je to proto, že vidím rozmazaně, ale mé chlupy začaly splývat se sněhem. Barvou sněhu. Byl jsem tak hezky hnědý! A teď jsem obyčejně bílý, co se to děje? Splývá mi barva? Podíval jsem se proto do okolí, ale ta škaredě hnědá vlčice měla pořád tu stejnou barvu, takže jsem nemohl říci, že mi barva splynula v jednu.
Najednou mi ale začala být zima. Nechápavě jsem se rozhlížel, před chvílí chumelilo, ale začínal jsem mít zúžený výhled. Hm? Nechápavě jsem se ještě jednou rozhlédl, když jsem spatřil kolem sebe... moji srst? Začala studit, opravdu pěkně, že jsem se začal klepat a rozvibroval tak značnou část sněhu kolem mě. Hlava se mi pomalu začínala zužovat spolu s výhledem, přestával jsem mít možnost dýchat čenichem a tak jsem se pomalu, ale jistě začínal dusit. Vzpomněl jsem si ale, že jedna z těch dvou dokázala ohřát vzduch. A celkově nějakým způsobem ten vzduch měla pod tlapou. "Pr- Hej, ty, ohřej mě! Zahřej ten vzduch ještě jednou, protbže azzzzsi zzzmrzzzsssnuuu," skuhral jsem jak malé štěně, vlastně jsem to říkal jako příkaz, i když jsem chtěl poprosit, ale nutilo mě to být naštvaný a zlý, načež jsem se začal ještě víc klepat a dusit. To, že mě to nutilo být naštvaný, mě pěkně štvalo, takže jsem byl už i já sám naštvaný. (//:D Musela jsem). "Cczzzoooo nejzzzzrchzzlejzsssii," promuvil jsem ještě jednou a už asi z posledních sil, protože jsem přestával cítit tlamu, jak byla zmrzlá. Oči jsem měl raději už zavřené a tenký průduch od čenichu ven ze srsti mi dostatek vzduchu teda opravdu nezajišťoval. Doufal jsem, že si vlčice trochu pospíší a pomůže mi. Ale co když to nezabere? Aaaau, pomyslel jsem si, no došlo mi, že mě bolí k tomu všemu už i zamrznutá hlava, takže jsem přestával ovládat i myšlenky. Super, díky moc, tajemné ono cosi pod sněhem nebo u stromu nebo co si zač.