Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Když mi řekl, že dvanáct je dost, usmál jsem se. Přikývl jsem na souhlas. "Ano, myslím, že svede. Přinejmenším to alespoň zkusím," dodal jsem klidně a usmál se. Tušil jsem, že i takové možnosti Život má.
"Asi nejde, to máš pravdu. Tak super! Teď máš snad správného učitele před sebou," zazubil jsem se. "Ale abych se přiznal, nikdy jsem magie nikoho neučil ještě," přiznal jsem se, aby od toho náhodou Varjo neočekával příliš.
Když mi oplatil kompliment, přátelsky jsem zavrtěl ocasem. Pak jsem se musel zasmát. "To asi jo, by si běhal strašně pomalu s pátou nohou," zasmál jsem se ještě. Tahle úvaha byla opravdu vtipná, hlavně ta představa? Neběhal by pak vlk náhodou dokola?
Usmál jsem se. "Varjo je skvělý," potvrdil jsem ještě. Na jeho poznámku jsem se opět usmál a přikývl. "To je jasný, ze mě padají jenom samá moudra čéče," řekl jsem ještě více odlehčeně a pak nad tím zavrtěl hlavou. Kéž by tomu tak opravdu bylo.
Ohledně jeho jizvy se mi dostalo vysvětlení. Po chvilce zkoumání jsem si všiml, že to není čerstvé, ale kdo ví, někdy to může klamat. "To mě mrzí, medvědi jsou, no... medvědi," dodal jsem. "Nemáš za co. Kdyby se ti někdy něco stalo, nějaké zranění, tak víš, za kým jít," usmál jsem se na něj a dloubl do něj bokem.
Porozhlédl jsem se po území. Bylo to tu zvláštní, ale strašně zajímavé. Jezírka tvořila až jakési bludiště, tráva dodávala zvířatům prostor pro skrýš a voda přilákala vždy žíznivé opeřence. Spokojeně jsem nasál vůni levandule, která se linula po území a pohled zase stočil na Varja. "No a máš nějaký plány? Už si nad tím přemýšlel? Je tu dost smeček, které stojí za to navštívit," vznesl jsem další téma do pranice.

//Trošku to zkrátím, píše se mi s tebou až moc dobře, takže by to byl sloh na tři stránky a spíš bych chtěla psát kratší, ale častější posty, kort teď jak jsem nemocná :< Tak snad neva! ♥

Vymýšlení přezdívky se evidentně nezdálo jako špatný nápad. "Někdy je to nejlepší. Ne každý musí vědět a znát celou tvou minulost," dodal jsem ještě. Pak jsem se na něj usmál. "No, teď mi bude dvanáct. To je... hodně. Ale Život jistě dokáže pomoci, abych se cítil zase jako mlaďas," zazubil jsem se. "Ale i tak děkuji." Bylo to od něj moc milé.
"Ale jdi, je to jednoduchý. Stačí si to osvojit a pak už to jde samo, možná bych i řekl, že s větším počtem magií to jde jednodušeji, popravdě," pokrčil jsem rameny. Možná to tak přišlo pouze mně, nebo tomu tak bylo, kdo ví. Na jeho poslední větu jsem přikývl. Souhlasně. "Doufám, že jsem to nezapomněl." Zasmál jsem se, ačkoli jsem tušil, že se to prostě jednoduše nezapomíná.
Opět jsem souhlasně přitakal. Každý jsme byl nějaký a bylo potřeba si uvědomovat, že pokud toho druhého opravdu neznáme, je důležité být opatrný. "Nikdy nevíš, proti komu stojíš. A je těžké tady najít někoho, komu by jeden mohl plnohodnotně věřit. Takže jsem rád, že jsem narazil na tebe, zdáš se mi jako čestný vlk," usmál jsem se a mrskl ocasem. Já jsem si na nic nehrál a nic jsem neskrýval, což bylo jasně znát.
Nad návrhem dvou ocasů jsme se pozastavili o něco déle, než bych předpokládal, ale mělo to něco do sebe. Na jeho odpověď jsem se musel opravdu od srdce zasmát. Postrach lososů? To mě fakt dostalo. "Achjo, ta představa je fakt něco," dodal jsem. "Jako, může to být třeba pátá noha nebo tak něco, ani nevím, proč mě napadl zrovna ocas. Asi to bude tím jarem," zasmál jsem se ještě. "Arga taky není špatný, ale zůstanu si u Varja, to mi zní fakt asi nejlíp. A sedí to k tobě," dodal jsem s mírným prohlédnutím jeho kožichu a mrsknutím ocasu. Jeho zbarvení bylo zajímavé. "Co ta tvoje zadní noha, máš to už delší dobu? Je to v pohodě, můžeš na ni normálně chodit?" Řekl jsem, když jsem si všiml té jizvy. "Víš jak, jsem kdyžtak rohatý doktor, tak stačí říct," zasmál jsem se ještě a doufal, že jsem nějak netrefil jeho slabé místo ohledně toho, jak se mu to třeba stalo. To bych nerad.

Usmál jsem se u poznámky Varja ohledně jeho jména. "Ale to není špatný nápad! Někdy je to fajn. A tady si můžeš dělat prakticky co chceš," zazubil jsem se. "Děkuji, ale jsem starší, než vypadám no," protáhl jsem si ještě zadní tlapku a vypozoroval možná pár šedin? To snad ne. Budu muset k Životovi, jestli mi s tím nemůže nějak pomoct, napadlo mě.
Na jeho odpověď po mém výčtu magií jsem přikývl. Ano, málo to nebylo, to byla pravda. Ale kdo ví, jestli to ještě vůbec dokážu. "Pravda, zábava to je. Jen nevím, jestli už jsem nevyšel ze cviku. Ale magie se ti tu budou hodit." Asi jsem ani neznal nikoho, kdo by byl bez magie. V tuhle chvíli jsem si ale na nikoho celkově nemohl vzpomenout. Ono asi lepší...
"Tak super!" Radostně jsem začal vrtět ocasem. Trénovat sám bylo únavné a navíc, těžké na zlepšení, protože se jen těžko viděly ty detaily, které může vidět ten druhý. "Bude to sranda. Aspoň pak zjistíš, kterou magii by si chtěl třeba jako další," zazubil jsem se. Nechtěl jsem ale předbíhat, třeba se nezmůžu na nic víc než na vykvetení kopretiny.
Při jeho další poznámce jsem se musel zasmát. "Respekt?" Zopakoval jsem mezi smíchem. "To jsem teda ještě neslyšel. Spíše je to takovým... terčem útoku. Vlci jsou tu ne všichni přátelští, takže kolikrát se to může otočit i proti mně," dodal jsem. Ani jsem nevěděl, kde tyhle informace beru, protože jsem si nemohl nikoho vybavit a na nic vzpomenout. Ale když to ze mě padalo takhle samo, musela to být pravda. "Jo, lucerna je to fajn. A ještě se občas zjeví nedaleko jelen, který taky celý září. Myslím si, že se ukrývá v mém paroží, protože když je kolem, tak paroží nesvítí," zamyslel jsem se nahlas a zapřemýšlel nad tím. Dávalo to celkem smysl. Teda, aspoň tady, na Galliree.
Na poznámku ohledně Smrti jsem přikývl. "Přesně tak," potvrdil jsem. Byl jsem rád, že jsem potkal někoho, komu to fakt myslelo a nemusel jsem vše vysvětlovat jako pitomci.
"Já už jsem si říkal," zasmál jsem se šibalsky. "Ale mohlo by to být dobré třeba i pro lov pod vodou! Taková vrtule, nedohnatelný podvodní vlk," zazubil jsem se. Jistě by se našlo mnoho využití. "Takže, zůstaneš u svého jména, nebo už tě napadla nějaká přezdívka?"

Varjo ani netušil, jak moc se svou poznámkou trefil do pravdy. K tomu, abych se mu ale představil úplně, bych ho musel mnohem více znát. Ani jsem netušil, jestli někdo moje pravé jméno vlastně zná, nebo ne. Takže jsem se jen usmál. "Vybral jsem si správně," zazubil jsem se ještě, ačkoli mi nedošlo, že jsem se tím možná právě prořekl.
"Já jsem sem přišel, ale už to je... mnoho zim. Jsem pěknej starouš," protáhl jsem se ještě a doufal, že teď se mi klouby nerozezní, jako předtím a neudělají tak skvělý koncert drum n' base. Naštěstí byl klid.
Dostali jsme se k tématu magií, načež jsem si začínal rozvzpomínat, které a kolik jich vlastně mám. Můj vnitřní pocit mi dost pomáhal. "Iluze? Ty jsou fajn," okomentoval jsem, "taky je ovládám. Vlastně... magie mě celkem baví, zvládám jich hodně." Nechtěl jsem se mu celý odkrývat, ale tušil jsem, že nebezpečný není. Kdyby chtěl, už by něco zkusil. A navíc, říct, že ovládám mnoho magií mi akorát pomáhalo, než škodilo. "Zvládám ovládat... předměty, to je moje vrozená, vzduch, zemi, vodu, oheň myslím," jmenoval jsem se zdviženou tlapkou a vystrčenými drápy tak, jak jsem počítal, "iluze, myšlenky a neviditelnost taky trochu," nadechl jsem se, "a pak jednu takovou zvláštní, jarní se jí myslím říká? Jsem prostě hotovej Houdini," zažertoval jsem a koukl mu do očí. "Taky jsem už dlouho netrénoval, tak to můžeme třeba později zkusit, jestli chceš?"
Na jeho další poznámku jsem přikývl. Byl jsem mimo celkem dlouho, takže jsem se musel postupně rozmluvit, proto sem tam mezi slovy se prodralo odkašlání, za kterým jsem vydal vždy jen tiché pardon. "Hodí, je to fajn. Ale dalo to dost práce se to naučit ovládat a osvojit si to." K téhle magii mi bohužel nikdo manuál nedal, ačkoli bych za to byl vděčný. V těle se mi rozlíval pocit, který mi navracel vzpomínky, jak na to.
"No, takhle jednoduchý to úplně není, ale vcelku to tak je," řekl jsem a ušklíbl se. "Život je skvělý, hodný chlapík, který za květiny by se rozdal. Ví snad úplně všechno. A Smrt," odmlčel jsem se chvilku, protože jsem nechtěl hned na něj vyvalit informaci, že ta chce prostě všechny zabít. "Ta je... prostě Smrt. Je zlá, ale za drahé kameny je s ní občas domluva. Mnohdy si od její návštěvy vlci nosí jizvy a zranění, takže to stojí za to," zazubil jsem se.
Na můj návrh se zasmál a dodal, že si umí představit schopnost, která by se k tomu hodila. Momentálně mě nic nenapadalo, možná jsem měl v té mé nabourané hlavě ještě trochu prázdno, proto jsem se na něj koukl. "Fakt? A jakou?" Prostě mě to zajímalo.

Byl jsem rád, že si můj návrh nevzal vlk osobně. Jen jsem se usmál. "No neříkám nic, budu to muset natrénovat, abych mohl tvé jméno říkat celé," zazubil jsem se a zastřihal ušima. Bylo poznat, že odlehčení situace bylo pro vlka lepší, jako kdyby se i trochu uvolnil.
Varja mi řekl, že přichází ze severu. Lehce jsem se usmál a pohledem sjel celý jeho kožich. "Viditelně," dodal jsem jen přátelsky a poslouchal. "Takže máš šestý smysl na magie, to je fajn, to se tu neztratíš," řekl jsem jen a začal přemýšlet, jakou magii by asi mohl mít. Magií bylo mnoho a kdo ví, jak se to vlastně všechno změnilo během toho, co jsem... no, byl v kómatu. "A znáš nějaké magie?"
Na jeho další poznámku jsem souhlasně přikývl. "Je to tak," potvrdil jsem. "Děkuju, jo, je těžký," povolil jsem trochu svaly na krku, které doteď byly z nějakého důvodu zcela napjaté. "Ale zvykl jsem si. Navíc díky tomu dokážu tak trochu.. léčit," usmál jsem se. Neříkal jsem to kde komu, ale nepřišlo mi, že by mě Varjo chtěl hned díky tomu nějak zneužít. "Máme tu dokonce dva bohy, Života a Smrt, třeba u Života si na něco takového taky přijdeš," zazubil jsem se ještě. "Nebo si můžeš objednat druhý ocas," zasmál jsem se a doufal, že tím pochopí oháňku, kterou jsem pro jistotu párkrát pohodil ve vzduchu, aby si o mně nemyslel kde co.

Noc vystřídal den, což se stalo tak rychle, že jsem to skoro ani nepostřehl. Z ničeho nic se nám do kožichu opřely sluneční paprsky a já jen zdvihl hlavu k ranní obloze.
V tom se mi můj společník představil taky. Musel jsem říct, že jsem slyšel hodně jmen a ačkoli jsem si snad žádné teď už nepamatoval, tohle mi přišlo opravdu nejsložitější. "Taky mě těší. Nebude vadit, když ti budu říkat Varjo?" Nechtěl jsem, aby si myslel, že se mi jeho jméno nelíbí, ale nechtěl jsem si to teď před ním zkoušet, jestli mi to vůbec půjde přes jazyk.
Když mi odpověděl, že je tu velmi krátce, vycenil jsem tesáky do širokého úsměvu. "Tak to tě tady vřele vítám!" Máchl jsem šťastně oháňkou ze strany na stranu a usmíval se.
Další jeho otázka mě donutila se zasmát o něco více. "Nevím, odkud přicházíš, ale Gallirea je krajem... velmi speciálním. Vlci tu mají magie, dokáží neuvěřitelné věci a furt se tu děje něco, co je pro všechny Gallirejské nové a neobvyklé. Ale nikoho to už nepřekvapuje," zazubil jsem se. Netušil jsem, jestli tahle informace mu pomůže v rozhodování, jestli tu zůstat, nebo se raději vydat o kraj dál. "Vlci tu mají všemožné kožichy, úpravy. Někdo má dokonce i křídla, jiný paroží, někoho jsem viděl i s podivnýma věcma na nohách, těle... prostě co tě napadne. Být... obyčejný tu je neobyčejné," dodal jsem ještě s úšklebkem a doufal, že jsem ho nějak nevyděsil. "Co na něj říkáš, sekne mi ale, no ne?" Pohodil jsem ještě hlavou, abych odlehčil trochu situaci, protože jsem tušil, že to je spousta nových informací.

Už tomu bylo nějaký ten pátek, co jsem se tu naposledy procházel. Vše jako kdyby bylo zcela zakryté mlhou a já si opravdu matně vzpomínal na cokoli, co se stalo nebo kde jsem se ocital. Nyní jsem ale věděl, že jsem tam, kde jsem to znal a kde jsem chtěl zůstat.
Stál jsem před vlkem a svým lehce zářivým parožím rozjasňoval okolí. Tušil jsem, že tím vlka přinejmenším zaskočím, pokud není zdejší. Ale ačkoli z toho byl třebaže vykolejený, nedal to až tolik znát. "Tenhle kraj se nazývá Gallirea," odpověděl jsem na jeho otázku a máchl ocasem ze strany na stranu. "Já se jmenuji Yeter," představil jsem se ještě a podíval se na něj. "Takže jsi tu krátce?"

<<< z Kaskád

Pomalu jsem se loudal po směru řeky dolů. Netušil jsem, kam mám jít, co mám dělat, koho hledat nebo kde vlastně začít... tak jsem prostě šel. Tlapky se mi těžko překládaly, ačkoli jsem byl odpočatý, tak i přesto jsem se cítil, jako kdybych byl unavený. Asi to jen chtělo čas.
Mezi stromy jsem se proplétal pomalu, užíval jsem si toho, že jsem zase zpátky v místech, která mi začala být známá jen, co jsem do nich vkročil. Prohlížel jsem si kůru, sledoval jsem větve a koruny stromů a vstřebával každý detail. Skrze narostlé stromy jsem se dostal až do močálů. Pro jednoho místo, které by ho ihned odradilo, ale mně se tu líbilo. Bylo to tu zvláštní, malá jezírka odrážela měsíční svit, který házel odlesky na mém kožíšku. Do toho všeho mi krásně svítily parohy a já jen pokračoval dál. Opatrně, protože přeci jen, tohle místo bylo plné nástrah.
V tom jsem spatřil vlka. Počítal jsem s tím, že vzhledem k tomu, jak jsem si nic nepamatoval, tak jsem ho určitě neznal. Měl bílý kožich, který přecházel do hnědé, až černé, ale bylo to těžké vidět takhle večer.
Pomalu jsem přišel nedaleko k němu a tlapku vytáhl z rozmočené trávy. "Dobrý večer přeji," pozdravil jsem a jemně přikývl. Doufal jsem, že ho nevyděsí hned můj vzhled, který byl tak trochu nevšední.

...po sto letech...

Zacítil jsem, jak je mi chladno. Lehce jsem se otřepal, abych ze sebe to studeno dostal pryč a pak jsem se snažil pomalu otevřít oči. Byl jsem celý rozlámaný, unavený, bolavý... šlo to velmi těžko. Hlava s parožím snad vážila ještě o pár desítek kilo více. Mohutně jsem zívl a podíval se kolem. Zpátky do reality mě probralo až šumění vody, která padala z kamení dolů. Netušil jsem kde jsem, co je za den, za rok, za planetu na které se nacházím... ale tohle místo jsem znal. Jako kdyby mi však někdo úplně vymazal hlavu, cítil jsem se, že v ní vůbec nic nezůstalo.
S křupáním bolavých kloubů jsem se vyhrabal na všechny čtyři. Několikrát jsem se těžce protáhl a snažil najít zase cit v tlapkách. A zároveň přijít na to, kde jsem a co se sakra stalo. Kaskády, projelo mi jen hlavou, ale to bylo všechno, co jsem si teď pamatoval. Praštil jsem se? Hlava mě bolela, jako čert, takže to bylo dost možné. Došel jsem jen k vodě a opatrně se napil. Přišlo mi, jako kdybych se pár let nehýbal a ležel tu jen tak, opuštěný. Je na čase se probrat, řekl jsem si a hlavu sklonil pod hladinu tak, abych se osmělil a opláchl si obličej. Pak jsem s ní pohodil, což s parožím šlo celkem těžko, ale šlo. A vydal jsem se někam... někam.

>>> přes řeku Midiam do Maharu ♥

<<< Ohnivé jezero

Byl jsem rád, že mám společnost a Lilac byla snad tou nejlepší společností, kterou jsem si mohl teď přát. Usmál jsem se na ní a mrskl ocasem v rytmu chůze. "Jsem v pohodě, jen... bylo to fakt divný," zavrtěl jsem nad tím hlavou a doufal, že paroží už z ní tentokrát nespadne.
Na její odpověď jsem se jen zazubil a vykračoval dál. "To uvidíš. Je to moje celkem oblíbené místo," řekl jsem. Celkem? Je úplně oblíbené! Napomenul jsem se a ohlédl se, jestli stačí. Byla však pravděpodobně v lepší kondici, než jsem byl já, proto jsem nemusel mít sebemenší obavy. Přemýšlel jsem, kam bychom mohli společně ještě vyrazit a co zajímavého podniknout, ale zrovna jsem nějakým způsobem pociťoval mírnou únavu a nevěděl jsem, co dál. Chtěl jsem už jen dorazit na mé oblíbené místo, tam se na chvilku zastavit a vydýchat. "Jsem opravdu rád, že jsem tě zase našel," řekl jsem do ticha a doufal, že to má stejně.

>>> přes Východní hvozd ke Kaskádám

Líbilo se mi, jak si Lilac za svým tvrzením stála. Odhodlanost, se kterou věci pronášela, mě donutila se pousmát a plnohodnotně přikývnout. "Máš pravdu, jsi jasný znalec! Omyl to není, ani náhoda," souhlasně jsem pokývl. Zeptal jsem se jí ohledně šperku, který našli se svým kamarádem. "Ale kuš, tobě by slušelo cokoli, motýli úplně," poslouchal jsem dál její slova. Zmínila se o nějaké vlčici, která se dokáže v motýli přeměnit. Tohle místo už mě ani nepřekvapovalo, že vlastně něco takového někdo dokázal a bylo to možné, proto jsem jen souhlasně přikývl.
Do konverzace ohledně původu barvy vody se vmísilo cosi, co bylo nepopsatelně zvláštní. Protože na okamžik jsem pocítil, jak těžkost mé hlavy se mění a paroží, které mě doteď zdobilo, leželo přede mnou na zemi. Nechápavě jsem se na to podíval, protože to, jak mi ubyla váha hlavy mi přišlo jako kdyby mi upadla celá hlava. V tom, co jsem se nad tím zamyslel, bylo zase všechno zpátky a paroží zmizelo. "Viděla si to taky?!" Vyhrkl jsem ze sebe zaskočeně a rozhlédl se. Jako kdybych uslyšel podivné hihňání, v tom Lilac navrhla, abych vybral další místo, které navštívíme. "Asi je na čase, vypadá to, že tady z tý červený vody už vlkům haraší v bedně," zavrtěl jsem nechápavě hlavou a koukl na Lilac, jestli je v pořádku. "Tak pojďte drahá, vezmu vás na mé oblíbené místo," dodal jsem elegantně a poklonil hlavu ve směru, kterým jsme se měli vydat, abych ji uvolnil cestu a šla jako dáma první.

>>> přes Plamínek na Esíčka

Otázka, se kterou Lilac přišla, byla celkem zajímavá. Netušil jsem, kde a odkud se tyhle věci berou, ještě jsem na žádnou nenarazil, tahle byla moje první. "Možná jsem se jen do něčeho zamotal stejně jako ty kameny, třeba to ani nic neznamená," přemýšlel jsem nahlas, přičemž jsem si to stále prohlížel. Nemohl jsem si na to zvyknout, ale líbilo se mi to. "Našli? To je zajímavé.. tohle je moje první, takže nevím. Já myslel, že když něco takového najdeš, že si to necháš a prostě si tě to vlastně našlo samo a ty to máš u sebe... proč sis ji nevzala? Byla velká?" Usmál jsem se. Mrskl jsem ocasem a poslouchal její dotaz. "Hmm, nevím, jestli se zrovna hromada vlků potápí v potoce jako já," zazubil jsem se. "Já si myslím, že si pro tu ozdobu byla vyvolená, dělá tě ještě elegantnější a nikomu jinému by neseděla. Třeba to někdo zkusil, ale prostě byla dělaná pro tebe," olízl jsem si čenich a sledoval ji. Vážně ji to seklo.
Když jsem došel k vodě a zeptal se, jestli si myslí, že je to pitné, musel jsem se usmát nad její odpovědí. "Třeba se ti pak zbarví jazyk do červena," ušklíbl jsem se, ale zkoušet jsem to opravdu nechtěl. Teplo, které jsem tu cítil, bylo zajímavé. "Třeba tam rostou nějaké malé červené kytky, které my nevidíme, ale jen tu barvu... anebo tu někdo často dělá obřady pro nějakou vodní příšeru a obětovává vlky a to červené je jejich krev," dodal jsem vážně, ale pak jsem se usmál, protože jsem tušil, že to tak není. I když zrovna v tomhle kraji jeden nikdy neví, vůbec by mě to nepřekvapilo.

<<< Esíčka (přes Plamínek)

Pokračovali jsme v cestě. Lilac mi přišla trošku zamyšlená, tak jsem ji nechal prostor si v hlavě utřídit potřebné myšlenky. Poté pronesla jednu nahlas, nad kterou jsem se trochu pozastavil. "Hmm," zauvažoval jsem nad její myšlenkou. Něco to mělo do sebe, netušil jsem, kde se to tu bere. "Myslím si, že to na každého vyvoleného čeká na místě, kde by to jeden nejméně čekal," zazubil jsem se hlavně proto, neboť já jsem nic takového nečekal. Snažil jsem se s tím trochu zžít, protože jsem to měl obmotané skoro všude, ale bylo to nakonec v pohodě. "Třeba za to může Život, třeba se nenápadně činil pro ty, co si to zaslouží, nebo to má i nějaký skrytý význam. Třeba teď budeš umět se přeměnit v květinu nebo tak něco," dodal jsem první myšlenku, která mě při pohledu na její ozdobu napadla, ačkoli to byl úplný nesmysl.
Když jsme dorazili k jezeru, byl jsem překvapen, protože jsem ho ještě nikdy předtím nenavštívil. "Páni, to je opravdu zajímavé místo," rozhlédl jsem se po okolí a pohlédl zpět na Lilac. "Děkuju, že si mě sem vzala." Poté jsem pomalu přišel k vodě. Hladina byla červená, což mě zaskočilo. "Myslíš, že je to pitné?" Zazubil jsem se. Zkoušet jsem to ale nechtěl.

Souhlasně jsem přikývl na Lil odpověď, která byla pro začít od nuly. Když to řekla takhle, znělo to zajímavě a já jsem to viděl trochu jinak, moc jsem nad tím předtím neuvažoval. Prostě to tak bylo, nikdo to neřešil. "Hehe, no pěkně ty, máš lepší paměť než já," zazubil jsem se.
Po klidné konverzaci přišlo něco, co asi Lilac úplně nečekala. "Netuším, jak dlouho to je, byl jsem sám překvapený. Ale bylo to celkem dlouho už předtím, co jsem přišel. Všichni už se s tím v tu dobu dávno smířili," řekl jsem. Viděl jsem, jak to Lil vzalo, za což jsem byl nerad. "Je to něco, co nezměníme," dodal jsem, protože jsem úplně přesně netušil, co se jí honí hlavou, ale bylo mi jasné, že to je spojené s tím, co se stalo. Nechtěl jsem, aby se tím už zabývala, nijak to neovlivníme a už se to hold stalo, takže není proč se k tomu vracet.
I Lil se pokusila to nějak zazdít, ale pocítil jsem, že to pro ní tak jednoduché není. "Všichni na tom jednou budeme stejně. Nic s tím nenaděláme, nicméně Arcanus je stále v čele smečky," dodal jsem a usmál se.
Po tom, co si prohlížela věcičku na tlapě jsem se na scénu vydal já. Netušil jsem, že budu úspěšný, proto jsem byl asi víc překvapený, než Lil. Ta se bála, že se topím, což mě potěšilo, že má o mě starost. "Je tady těch pokladů více," usmál jsem se na ní a věnoval ji přímý pohled. "Děkuji," zazubil jsem se stydlivě a pohled zapíchl do země, trochu jsem znervózněl. Klid, řekl jsem si pro sebe. Netušil jsem, co to se mnou bylo, často jsem takovéhle komplimenty nedostával, proto jsem moc nevěděl, jak na to reagovat. "To víš, nebyl tu nikdo, kdo by uměl tak dobře lovit," opětoval jsem ji dloubnutí a na pobídnutí k přesunutí na místo, kde se mohu zahřát, jsem jen přikývl a následoval ji. Bylo mi s ní opravdu fajn.

>>> Ohnivé jezero (přes Plamínek)

loterie

Popravdě, i přesto, jak dlouhou dobu jsem na území Gallirei pobýval, moc dobrých přátel jsem neměl. Jedním z nich byl i Etney, kterého jsem měl stále v koutku mysli a doufal jsem, že se s ním brzy setkám a popovídám, jak se mu daří a co je nového. Doufám, že ještě na Gallireře zůstal a nevyrazil více do světa, pomyslel jsem si. Spojené s tím, komu jsem tu věřil a komu ne jsem musel uznat, že Lilac jsem měl opravdu rád. Bral jsem ji jako někoho, koho znám od mala a chtěl jsem jí dokázat, že tu jsem pro ni, pokud bude cokoli kdykoli potřebovat. Proto jsem ji prozradil své pravé jméno. S úsměvem jsem sledoval její rekaci. "Jo, tak nějak to zní, ale v mé smečce, odkud pocházím, to tak prostě bylo. Ani nevím proč," zamyslel jsem se nad tím teď zpětně a ušklíbl se. "Asi ani ne, byla nám dána možnost si zvolit jméno, které se nám líbí v dospělosti, bylo to něco jako... rituál? Asi jo," řekl jsem. "A já se svým bráchou jsme na ta jména prostě nějak přišli, možná to bylo něco spojeného s jménem stromu? Nevím už, to bych kecal," přiznal jsem se. Už hold nejsem nejmladší.
Lilac evidentně ve smečce dlouho nebyla, což jsem chápal, já byl taky fuč. Nenavštívit opětovně ono území, netušil bych, co se stalo. "Ona... no, zemřela. Nezmizela. Jen neměla takové štěstí jako ty, nebo jí to nebylo souzeno a nevrátila se. Prostě... už není." Moc jsem nevěděl, co k tomu více říct. Neznal jsem ji natolik, abych nad tím extra truchlil, protože mě v oblibě neměla a snažila se na mě najít kdejaký problém. Ostatně jako zbytek smečky...
Musel jsem se zeptat, co má Lilac v plánu. Její odpověď byla opravdu to, co jsem potřeboval slyšet. Mrskl jsem nadšeně ocasem. "Tak super! Můžeme něco vymyslet," prohodil jsem. Nebyl jsem na to nejlepší hlava, ale určitě společně vymyslíme něco, co za to bude stát. Lilac se místo lovení ryb pustila do lovení šperků. Nechápavě jsem ji sledoval. "Páni, to jak si udělala?! Já chci taky!" Nadšeně jsem se usmál. "Sluší ti, opravdu," polichotil jsem ji, když ona mi řekla, že je ráda, že na mě natrefila. Její další slova byla velmi lichotivá, takže jsem se uculil a prohlédl si jí. Byla z ní už opravdu velká slečna, spíše dáma. Ani jsem nepobíral, jak rychle vyrostla a dospěla. "To mi povídej," řekl jsem s úsměvem. "Chyběla si mi, Lil. Taky jsem rád, že jsem na tebe narazil. Jeden si přijde, že je celý svět proti němu, ale s tebou to je jako být proti celému světu," zaculil jsem se. Nikdy jsem moc lichotky nevěnoval, ale tohle jsem řekl spíše tak, jak jsem to cítil.
Rozešel jsem se směrem k vodě, abych jí vylovil taky nějakou rybu na oplátku, protože ona byla evidentně lepší lovec šperků. V tom mi sklouzla noha a já jsem zahučel po hlavě do vody. Pod vodou jsem otevřel oči a spatřil taky třpytivou věc, po které jsem se snažil natáhnout, ale nějak jsem se do toho zamotal. Raději jsem zahrabal předníma tlapama, abych se z vody dostal na souš. A když jsem vylezl, všiml jsem si, že ona třpytivá věc se mi usídlila na krku a noze. Vážně jsem se do toho zamotal... "No páni, koukej! Byl tam i jeden pro mě, teda, jestli to je šperk... spíš jsem se do toho nějak zamotal," přiznal jsem se a začal se smát. Cítil jsem se s Lil opravdu fajn.