Gallirea - Příspěvky uživatele

Etney byl poměrně překvapený, možná i trochu zaskočený z toho, že jsem se vrátil, ale měl radost. To mě těšilo. Proto jsem se jen usmál, sedl si a protáhl se. "Myslíš, že jsou dva? Blbost, zmiňoval mi jen jeho sestru," zkonstatoval jsem na oplátku a usmál se. Nevěřil jsem tomu, a ani té vile, ale dělal jsem, jako že jo. Byla to sranda.
"To tě chci vidět ty rómeo, jak sbalíš každou," ušklíbl jsem se. Těšil jsem se, že nějakou po cestě opravdu potkáme.
Najednou si mě Etney začal prohlížet. Zhodnotil, že na mě nic nového není a nechápal, proč jsem tam tedy šel. "Myslíš, že to funguje tak rychle? Třeba ještě neměl čas čarovat a udělat mě krásnějším, nebo tak něco. Anebo... no nemohl mě okrást, ne? Dal jsem mu toho opravdu hodně! A cítím se... trochu silnější, no," zvedl jsem se a pohlédl si na přední tlapy. Neviděl jsem rozdíl, ale možná jsem se tak opravdu cítil, ale spíše proto, že jsem to věděl, že budu silnější. Řekl jsem si o to přeci, tak to tak bude, no ne?
"Můžeme. Domů snad cestu znáš, ne? Takže vedeš?" Zeptal jsem se zase a smířil se s tím, že místo pár území jich projdeme desítky, aby mi Etney zase "ukázal" zajímavé řeky a tak... různě.

<<< Vrchol Narrských kopců

Pomalu jsem sešel dolů. Etney tam opravdu stál, takže jsem se už uklidnil a jen mrskl ocasem. I když vichr pomalu ustával, sněžení stále neovlivňovalo viditelnost v tom nejlepším směru. Jen jsem zamžoural a vydal se směrem k vlkovi.
"Jsem zpátky," řekl jsem kousek od něj. Když jsem došel vedle něho, sedl jsem si a rozhodl se trochu se uklidnit a nemyslet na to všechno, na co jsem myslel. Oklepal jsem si srst a natáhl přední packy, abych se protáhl. Zhluboka jsem vydechl. "Byl docela milý, určitě ho zase někdy navštívím, až nasbírám další cenné věci. Ale vily prej nezařizuje, to mě naštval," dodal jsem k němu vážně, ale myslel jsem to s hum(o)rem, samozřejmě.
Po chvilce jsem se ještě jednou protáhl a podíval se na Etneye. "Nepřihodilo se ti nic zajímavého, za tu dobu, co si tu čekal?" Zazubil jsem se. Šlo spíše o formalitu, aby nestála řeč...

<<< Narrské kopce

Pomalu jsem se vydal na vrchol. Měl jsem trochu strach, nebo spíše jsem cítil pocit radosti spojený s napětím a adrenalinem, takže jsem ani vlastně nevěděl, jak se cítím. Ale věděl jsem, že tam chci. Musel jsem to zkusit, za to přeci vlk nic nedá, no ne?
Etney na mě čekal dole. Byl jsem rád, že jsem ho potkal, dokázal mě rozptýlit. Celou dobu jsem se jen toulal a tiše sledoval okolí, teď jsem mohl i vyvádět různé blbosti a vrátit se tak do mých mladých let. Bylo to zábavné, ale zase jsem tušil, že v budoucnu budu chtít být zase chvilku sám. Byl jsem prostě takový.
Pokračoval jsem nahoru. Ztížené podnební podmínky mě nutily mít stále přimhouřené oči a něco si brblat „pod fousy“, protože mě to opravdu štvalo. Chtěl jsem se tu pořádně rozhlédnout, zapamatovat si, jak to tu vypadá a vědět, kam jsem vůbec došel. Takhle jsem akorát šlapal na čerstvě nasněžené vločky a neviděl kolem sebe na metr. A čím jsem byl výš, tím to bylo horší. Kdybych alespoň tu někdy předtím byl, abych si mohl být jistý, že jdu správně, co když dojdu někam jinam? A za Etneyem se už nevrátím? Asi by se z toho psychicky zhroutil. Ale i kdybych zabloudil, toho podivína bych si našel.
Po chvilce jsem se musel zastavit. Proti větru to šlo opravdu stěží a vločky, které štípaly do tváří, jsem nemohl ignorovat. Navíc, trochu jsem se zadýchal a měl jsem čas, takže jsem se zastavil, abych nabral trochu sil. Zhluboka jsem se nadechl a vše najednou vydechl. Sklonil jsem hlavu k zemi a výdechem rozházel pár vloček, které ihned roztály. Zdvihl jsem opět zrak, když tu najednou vichřice částečně ustala, viditelnost se zlepšila a nedaleko stál vlk. Zamrkal jsem, ne, že by mě vystrašil, ale nečekal jsem to. Jen jsem se usmál a tušil, že to nebude nikdo jiný, než sám Život.
Popošel jsem blíže k němu a lehce sklonil hlavu, abych mu naznačil, že přicházím v dobrém. On se jen vlídně usmíval a sledoval každičký můj pohyb. Byl jsem trochu nervózní. Prohlédl jsem si jeho kožich. Všímal jsem si každého chloupku, měl opravdu zajímavé zbarvení a celkově, i neobvyklou postavu. Ale bral jsem to jako že když je něco víc, tak asi nebude úplně obyčejný. Ačkoli by tak mohl působit. “Zdravím tě, Calume,“ řekl. Jen jsem zamžoural, protože jsem nečekal, že bude znát mé jméno. “Odkud-„ nestihl jsem se ani zeptat, když se trochu hlasitěji usmál. “Na to se mě ptá skoro každý. Vtipné, že?“ Nevycítil jsem, že by se snažil vyhnout odpovědi, ale stejně neodpověděl. Nechal jsem to tedy být, bral jsem to tak, že je mocný a tak znát jména vlků je jen maličkost.
Po chvilce ticha jsem si odkašlal a rozhlédl se. Na to, že byla zima, tu měl pár květin, které byly opravdu krásné, ale zázrakem nezmrzlé. Jen jsem se pousmál – usoudil jsem, že hlavní pro něj tedy bude příroda, květiny a tak. Byl mi tak podobný… a šla z něj taková pozitivní energie, které jsem se nemohl jen tak vzdát. “Víš, já…“ začal jsem. “Slyšel jsem, že umíš spoustu zajímavých věcí a dokážeš vlky vylepšit, dokážeš jim zlepšit nějaké magie, o kterých by se ještě něco víc rád dozvěděl, a taky, že můžu mít drahokam na krku! Vila asi nebude reálná, ale opravdu dokážeš vyčarovat i maso? Nebo jsem mu naletěl…?“ Připadal jsem si trochu jako malé vlče, které skáče před kouskem masa, a prosíká, jak moc ho chce. Ale snažil jsem se vypadat klidně a dospěle. Jen jsem mrskl ocasem a vlídně se usmál, čekal jsem na odpověď. Život se taky ušklíbl, ihned neváhal a odpovídal. “Vilu ti opravdu nenabídnu, maso taky ne… ale co se týče magií, ano, to dokážu. A vlastnosti také. Stačí mít jen to, co za to požaduji.“ Neváhal jsem a vytáhl pár cenností, které jsem po cestě nasbíral. Odhodil jsem pár zatoulaných sedmikrásek a usmál se. “Hm?“ Doufal jsem, že to bude stačit. “Skvělé, za to můžeš být opravdu mocný. Každopádně, co se týče toho drahokamu, to ti taky neslíbím, ale třeba možná časem se na tebe usměje štěstí a ten pravý si tě najde,“ namotivoval mne. V tom mi došlo - co když umí předvídat budoucnost? Mohl bych se ho zeptat na tolik věcí, které mě zajímaly. Od mé budoucnosti, až po... vlastně mne zajímala zejména moje budoucnost, jestli si najdu vlčici, jestli budu mít někdy vlčata, budeme ve smečce a hlavně, jestli budeme šťastní... zamyslel jsem se, když mi došlo, na jak dlouho jsem se zase potápěl v myšlenkách. Usmál jsem se. “A jak je to tedy s těmi magiemi?“ Zeptal jsem se. Věděl jsem, že každý vlk má nějak zbarvené oči, ale nebral jsem to jako něco výjimečného. “Víš, na Galliree jsou vlci, kteří mají magie. Vlastně každý má magie, jen ne každý o tom ví. I ty ovládáš určitou magii, podle barvy očí předmětů,“ vysvětlil a ihned pokračoval. “A ty se dokážou zlepšovat. Vlastně já je dokážu zlepšovat, a ještě moje sestra Smrt.“ Smrt? To zní opravdu přívětivě, tam se vydám příště… napadlo mě. Kývl jsem mu na znak vděčnosti a usmál se. “Dobře, děkuji ti za vysvětlení. Takže tady máš všechno, co mám, a udělej to nejlepší, co dokážeš, prosím.“ Předal jsem mu opatrně vše, co jsem vlastnil a za tu dobu nasbíral. Mrskl jsem ocasem a podíval se mu do očí. Tušil jsem, že dokáže nadpozemské věci a těšil jsem se, že budu součástí.
Stejně to bylo zajímavé, že dokázal něco takového, jako vylepšit něčí vlastnosti. A jak? Pouhou myšlenkou? Bylo to opravdu zvláštní a chtěl jsem se ho na to zeptat, ale tušil jsem, že se na to musí ptát každý. Koho by to přeci nezajímalo... a jistě ho to muselo otravovat, znal jsem to. Proto jsem jen poklidně přešlápl a podíval se mu do očí.
Po chvilce jsem se rozhodl, že už bych mohl jít. Ne, že by se mi tu nelíbilo, ale nechtěl jsem ho zdržovat od práce a hlavně od volného času, kterého musí mít jistě málo, vzhledem k tomu, co všechno dokáže a jak jsou vlci chtiví. “Rád jsem tě poznal, ale čeká na mě přítel a nerad bych, aby čekal dlouho. Určitě se někdy zase zastavím. A děkuji. Měj se,“ slušně jsem mu kývl a otočil se. On jen dodal nějaký pozdrav a čekal, až se vydám zpátky.
Mrskl jsem ještě ocasem a po kousku cesty se otočil a podíval se jeho směrem. Už tam nestál. Byl zvláštní. Zajímavý, ale zvláštní. Jen jsem se pro sebe usmál a s výborným pocitem se vracel za Etneyem. Byl jsem rád, že na mě počkal, i když mohla být možnost, že už tam nebude. Ale v to jsem nevěřil, on by to neudělal. Snad…
Z jeho odpovědi, kterou mi Život poskytl, jsem cítil, že se se mnou teď stane něco úžasného. Možná budu rychlejší, silnější, anebo se mi třeba změní barva čenichu, kdo ví. Ale těšil jsem se na to. Měl jsem rád změny, kort, když jsem věděl, že přijdou. Jen mě trochu znepokojoval fakt, že jsem nevěděl, jaká změna přijde. Ale hlavní bylo vědět, že přijde.
Pomalu jsem se vydal dolů. Trochu to klouzalo, vichr zase nabral na síle a vločky byly nepříjemně chladné. Opět jsem si brblal různé naštvané připomínky, aby se mi trochu ulevilo. A pomáhalo to, tak jsem v tom pokračoval. Ale stejně jsem byl za tuhle celou návštěvu rád, byl jsem uvnitř šťastný a těšil jsem se. Na všechno.

>>> Narrské kopce

<<< Tenebrae

Došli jsme až ke kopcům, které jsem viděl už z dálky, než jsme se od nich vzdálili. Zamrkal jsem, když tu se Etney zase rozpovídal, že má moře přátel. Bylo mi to jasné, tihle vlci mají opravdu hodně přátel, ehm...
"Je mi to jasné, mám to skoro stejně," zazubil jsem se. Podíval jsem se před sebe na kopce a zhluboka vydechl. Ta představa, jak se teď budu drápat na vrchol, mě docela děsila. Byla silná vánice a tak jsem chtěl ještě chvilku počkat, až to přejde.
Na téma zlato jsem později nijak přehnaně nereagoval, jen jsem kýval k jeho nadšení, že bude moct se mít čím chlubit své sestře. No jestli já někdy budu mít vlčata... pomyslel jsem si s úšklebkem. Určitě nebudu chtít, aby mezi sebou takhle soupeřila... ale asi je to normální, i když já to moc nezažil, no, dodal jsem si pro sebe.
Zeptal jsem se ho, spíše ze slušnosti, jestli nejde taky. Když řekl, že sbalí jakoukoli vlčici a mám se vsadit, rozzářil se mi pohled. "Beru! Sbalíš vlčici, na kterou ti ukážu a klidně se vsadíme, třeba o flák masa nebo o nějakou vtipnou poníženost," lišácky jsem se ušklíbl a cítil, jak se ve mně probralo poměrně dětinské jednání. Ale nevadí, tohle zrovna mi přišlo vtipné a těšil jsem se, až na nějakou vlčici narazíme.
Etney mě pak uvedl do pozice, že už jsme tu. "Vlčici nepotřebuji, ale drahokam na krk? To lze?" Zeptal jsem se. To mě docela zaujalo a líbilo se mi to, určitě bych si o to chtěl říct. Zlaté drápy jsem až tak nepotřeboval. Ale mít něco na krku by bylo tak originální... Etney najednou dodal, že se mám vrátit a že na mě počká. Nebyl jsem někdo, kdo by ho tu pak nechal. Ale chtěl jsem ještě chviličku počkat, až přejde ten vichr. "Neboj, vrátím se. Takže tady," dodal jsem a pomalým krokem se rozešel do kopce.

>>> Vrchol Narrských kopců

<<< Kopretinová louka (//už jsem chtěla jít spát! :D)

Etney pokračoval dál v cestě, vypadalo to, že ví, kam jdeme. "Ano, budeme, neboj," ujistil jsem ho. Tušil jsem, že naše kamarádství kdejaká věc neohrozí. A to jsme se znali chvilku, ale měl jsem ho rád, byl zajímavý a nebyla s ním nuda.
Co se týkalo té krve... "zlato je přeci cenné, co je cenné dokáže vlka dovést k moci a moc chce každý, ne? Takže pro to, aby někdo byl mocný, si myslím, že by dokázal i zabít. Takže by tě zabili a ne, nevysáli, ale asi prodali za nějaké cenné věci, díky kterým by získali moc, nebo tak něco, nevím, jen tě varuji dopředu," zazubil jsem se a mrskl ocasem. Párkrát jsem mrkl mezi závan vloček a soustředil se na cestu.
"Tak to zase odvolej, kondici mám a nemocný taky nejsem," protočil jsem herecky panenky a zazubil se. Neskutečné, co ten neposeda dokázal vymyslet v té jeho šedivé hlavě. Najednou se mě snažil ujistit, že už jsme skoro tam. Mrskl jsem ocasem a podíval se, moc jsem neviděl, ale... zase ty kopce? Zřejmě mi to předtím něco naznačovalo. "To je skvělé. A ty tam nepůjdeš? Třeba by ti vyčaroval taky nějaký důležitý věci nebo tak," dodal jsem a podíval se. Opravdu jsme byli skoro tam, cítil jsem ten adrenalin... těšil jsem se.

>>> Narrské kopce

<<< Středozemní pláň

Zeptal jsem se Etneye, do jaké úrovně se řadí jeho smečka. Ale poznal jsem, že tam delší dobu nebyl, i když to říkal, alespoň mě v jedné z těch mnoha věcí utvrdil. Proto jsem jen pochopeně kývl hlavou a usmál se. "Nech už moje zbarvení, nebo se s tebou nebudu kámošit," dodal jsem a uraženě odprskl, myslel jsem to vážně. Ze srandy vážně, ale věděl jsem, že tohle na "vlčata" nebo vlky s podobnou povahou funguje. Nemají moc přátel a tak každý, kdo jim věnuje alespoň trochu pozornosti, je pro ně cenný. A já si toho vážil, určitě jsem neměl v plánu toho využívat a věděl jsem, že se s tímhle vlkem budu setkávat častěji.
"To tedy jsi," dodal jsem se širokým úsměvem, když řekl, že je studna moudrosti. Bylo to vtipné, co všechno dokázal vymyslet. A nejvíce vtipný byl fakt, že tomu sám věřil. "Tohle bych moc veřejně neříkal, pak by tě někdo mohl zabít a prodat tvoji krev třeba za nějakou pořádnou megavilu," dodal jsem k němu opravdu vážně a široce přitom kýval hlavou. Tak to jo, dodal jsem si pro sebe a nepřestával se mírně usmívat.
Ohledně mého bratra... "Jmenuje se Javor. Jen prostě Javor," vysvětlil jsem stroze. Ušklíbl jsem se a mrskl ocasem. O našich jménech ti povím třeba někdy jindy, napadlo mě. Když jsem mu řekl, že ho budu navštěvovat, rozzářil se jak vánoční stromeček. Začal jsem se smát, ale rychle jsem to ukryl a dělal, že vážně plně s ním souhlasím. Ale myslel jsem to vážně, měl jsem v plánu ho navštívit. "Dobrá, tak já nad tím pak někdy porozmýšlím," dodal jsem a mrskl ocasem. Když řekl, že tlapu na to a natáhl ji ke mně, přiskočil jsem k němu jako srna a dotkl se té jeho. Myslel jsem to opravdu vážně. Minimálně, až budu mít nostalgicky smutnou náladu, mohl jsem se spolehnout, že tento jedinec mi ji zlepší.
Sněžení a silný vítr nám moc do karet nehrál, každopádně jsem se otočil na Etneye a upřímně se zeptal: "víš určitě, kam jdeme a jestli tam jdeme správně? Začíná být škaredé počasí a nerad bych někde na louce hledal noru..." Sklonil jsem trochu hlavu a natáhl ji, přimhouřil oči a mrkal, jak jen to šlo. Sníh byl opravdu otravný a viditelnost se zhoršila. Úkryt by nebyl na škodu, Život by určitě počkal, i když jsem se těšil, ale raději jsem do toho Etneyovi nekecal. On byl přeci průvodce, tak by měl uznat za vhodné, co by bylo nejlepší.

>>> řeka Tenebrae

//loterie 1

<<< Třešňový háj

Pokračovali jsme... zpět? Vracíme se? Nechápal jsem orientaci vlka, myslel jsem momentálně tu zeměpisnou, ale nijak jsem mu do toho nekecal. Bylo zřejmé, že se ztratil, takže jsem se nad tím jen usmál a pokračoval.
"To je mi jasné, ale jsou malé smečky a velké... řadí se do které?" Ne, že bych měl v plánu se do té smečky přidat, ale jen jsem se raději ptal.
Když mi začal vyprávět, jak mě smečka nijak neomezuje, musel jsem se usmát. Bylo to vtipné. "Neomezuje?" Zasmál jsem se ještě nahlas. "Ty jsi vlče alf, to je jasné,
že tě nevyhodí, ale ne všude to tak funguje. V mé bývalé smečce jsem se toulal a nikomu se to nelíbilo a vyhodili mě, i když jsem se tam vracel," dodal jsem. Neměl jsem rád tohle přikazování, co smím a nesmím. Byl to přeci můj život, no ne?
"Moje rodina... ani nevím. A bratr, jo, bratr, jmenuje se... Ori, teda Javor," (//původně jsem napsala Jantar a musela jsem to dohledat, protože jsem si byla jistá, že Jantar by ho akorát uráželo... :D :D) "a je pěkně mrzutej, ale to už jsem říkal. A ano, je tady někde na Galli, nedávno jsem ho potkal, ale nedá se s ním vydržet," zazubil jsem se. Byl jsem ale rád, že je tady. Těšilo mě to, tam někde uvnitř.
Když mi pověděl pár vět, jen jsem se nad nimi usmál. Poté se zeptal, jestli na mě má počkat. "Jak chceš. Já se tam asi dlouho nezdržím, nebo nevím. Ale můžu tě pak klidně doprovodit ke smečce, jestli se tam teda budeš vracet, alespoň budu tak nějak vědět, kde tě příště najít. A můžeme se zase někdy jít projít, hm?" Připadal jsem si jak při domlouvání rande. Ale byl jsem rád, že už se trochu uklidnil a byl normální, takže jsem ho bral jako kamaráda. On mi pak řekl, že by mě představil rodině. Usmál jsem se a kývl, protože jsem ho tak trochu předběhl. "Dobře, ale nebude to znamenat, že se hned chci přidat... třeba možná někdy."

>>> Kopretinová louka (přes řeku, která se vlévá do Ohnivého jezera)

<<< řeka Midiam

Popravdě, trochu jsem se zadýchal a bolely mne tlapy. No a co? Mám na to věk. Sice ne postavu, jsem vypracovaný a svalnatý, ale i tak si to můžu dovolit. Proto jsem lehce, možná ani neznatelně zpomalil, abych nabral alespoň dech.
"A kolik má vaše smečka členů?" Zeptal jsem se. Pak mi došlo, že zmiňoval, že tam delší dobu nebyl, ale i tak, třeba by to mohl vědět... "Nevím, jestli chci do smečky. Ještě jsem neobjevil spoustu krásných a zajímavých míst tady... A nechci se o to ochudit," přiznal jsem se a rozhlédl se. Na chviličku jsem se zastavil a zhluboka nasál vzduch do plic.
Pak mi došlo, že mě nazval kamarádem. Usmál jsem se pro sebe. Zřejmě ho nikdo neposlouchá a nevěnuje se mu... smutné, taky. "Tak to jo. No, moji rodiče byli taky hrozní," přiznal jsem. Ale nechtěl jsem o tom moc mluvit. Proto jsem jen mrskl ocasem a podíval se na něj. "Co od něj chci? No přeci být nadvlk,
aby mě vylepšil, sehnal mi nějakou tu magii, trochu poladil vzhled, sehnal dokonalou vlčici a vilu, jedině vilu," řekl jsem s humorem v hlase a lehkou nadsázkou. Prostě jsem ho chtěl potkat.

>>> Středozemní (//Normálně jsem zadýchaná za Caluma :D :D)

<<< Středozemní pláň

Byl jsem tak zaujatý Životem, že jsem si ani neuvědomoval, že je zde možnost se ztratit. Nepřipouštěl jsem si to - proč taky, když to tu vlček zná, tak jsem nad tím ani nepřemýšlel. Ale najednou se stalo něco moc pro mě k nepochopení. Došli jsme k nějaké řece, kde najednou ten snílek začal plašit a zdrhnul. Nechápavě jsem stál u břehu, rozhlížel se, kde je to, co ho tak smrtelně vyděsilo. Napil jsem se v klidu z hladiny a podíval se na odraz. I já jsem byl v pořádku, tak potom?
Když jsem ale klidným krokem došel za ním, pochopil jsem. Vlastně mi to vysvětlil. S úsměvem jsem kroutil hlavou a v duchu si říkal, proč jsem se vůbec vydal na cestu za Životem s někým... takovým. Aspoň to bylo něco nevšedního.
"Jasně, ukázat řeku. Je mi to jasné," dodal jsem ironicky. "Nemáš rád svou rodinu?" Naklonil jsem hlavu na stranu a vydal se za ním, když se rozešel poměrně opačným směrem. Najednou mi vysvětlil ještě pár detailů ohledně Života, na což jsem kýval, že jsem to plně pochopil.
Hned na to mě ujistil, že ví, kam míříme. "To vidím," zazubil jsem se a rozhlédl se. Viděl jsem v dálce nějaké kopce, které byly opravdu vysoké, ale nijak jsem nereagoval. Bylo jich zde poměrně mnoho, proč by zrovna tyhle měly být výjimečné?
"Moje rodina a domov," dodal jsem s úšklebkem. Zrovna tohle téma pro mě nebylo nijak obsáhlé, měl jsem to těžké... "mám jednoho bratra, ale je to hrozný bručoun, dokáže seřvat i počasí," dodal jsem. Nechápal jsem jeho pesimistický náhled na svět. "Ale je to můj jediný pravý přítel."
Když jsme se rozešli, došlo mi, že se ptal na domov. "Jsem tulák. A zde se mi líbí,
tu pobudu, a smečku nemám. Ani nikoho... jiného." Jak jsem říkal, měl jsem to těžké. Ale zvládal jsem to s úsměvem.

>>> Třešňový háj

<<< Náhorní plošina

Pokračoval jsem za trikolórou. Zmateně jsem mrkal, když jsem zase uslyšel jeho slova. Jen jsem zabručel a dělal, že ho poslouchám, ale jako typický chlap jsem se vůbec nesoustředil. Opravdu mě dokáže vylepšit? Že budu silnější a hezčí? No hezčí být nemůžu, ale třeba mi udělá nějakou stylovou změnu a budu víc moderní, nebo tak něco, problesklo mi hlavou a nadšeně jsem poposkočil. Slyšel jsem, že domluvil a když řekl jen 'nebo jak to myslíš?', kývl jsem hlavou a dodal jen: "přesně tak," protože to fungovalo vždycky.
Pak jsem se ho zeptal na to, jaký je Život. Začal vyprávět. Zase. Zrovna popis vzhledu mě moc nezajímal, spíše povaha a nějaké rady, co předním říkat a neříkat. "Magií?" Zeptal jsem se a naklonil hlavu na stranu. "A dokáže i vylepšit schopnosti? Jak? Tréninkem?" Mrskl jsem ocasem. "Ano, kamínky a kytky mám, zkoumal jsem okolí a hezké jsem si sbíral a věděl, že se mi to bude k něčemu hodit," zazubil jsem se pro sebe a nenápadně tak poukázal na svou inteligenci. Když mi řekl, že "vyčaruje" i vlčici, zasmál jsem se. Nevěřil jsem tomu. To bylo přeci nemožné. Stejně jako nějaké magie, ušklíbl jsem se pro sebe a s úsměvem pokračoval za vlčkem.

>>> Midiam

//Kdyby si to nenapsala, ani by mi to nedošlo :D

Ten vlk byl opravdu zvláštní. Nevadilo mi, že se choval trochu egoisticky, narazil jsem už i na horší. Ale nechápal jsem, když jsem mu chtěl ukázat hranice, co smí a nesmí, že mu nedocházelo, že to myslím vážně. Z vyceněných tesáků si nic nebral, zřejmě si myslel, že to je jen sranda. A možná že ani útok, který by ho zranil, by nebral vážně... což bylo podle mě špatně, ale já jsem jeho rodič nebyl. Proto mi jeho výchova tak nějak byla pod ocasem, nezajímalo mě, že tímhle se akorát připraví časem o kožich...
"Nejsem starý. A neříkej to už. Co se týče mých tesáků, mám je rád a žluté nejsou. A kdyby,
tak mi aspoň ladí k pleti," vyplázl jsem na něj důležitě jazyk a hlavou cuknul jako "a máš to, ty frajere. Kdo tě teď setřel?" "Myslel jsem to vážně. Neurážej, mohlo by tě to pak bolet," kývl jsem důležitě. Věděl jsem, o čem mluvím, drzý jsem nikdy nebyl, ale znal jsem takové... a věděl jsem, že určitě nedopadli nejlépe.
"To chápu, ale..." dodal jsem jen tiše a pak pod fousy zabrblal pár slov, aby to znělo jako výmluva, která byla opravdu důležitá - nasadil jsem i takový pohled - a nesrozumitelně potichu dobrblal, kývl vážně hlavou a přimhouřil oči, aby to vypadalo, že už se nechci opakovat. A to, že tomu nečekaně nerozuměl, nebyl můj problém.
Najednou jsem mu připomněl Života, na což reagoval líp, než jsem čekal. Řekl, že ho zná a pak něco s kožichem, což jsem moc nevnímal, ale hodil jsem s sebou, oprášil srst - oklepal se - a vyskočil na všechny čtyři tak aktivně, jako bych měl před sebou závod. Mrskl jsem párkrát ocasem a zastřihal ušima, to, že Litai s námi nešla jsem nějak nevnímal, už jsem se totiž těšil na toho údajného Života. Jaký asi je? Hodný? Zlý? Přemýšlel jsem a šel po boku mladého vlka. "A jaký je? Co všechno dokáže? A co za to chce?" Mám toho docela hodně, co mu nabídnout, tak snad...

>>> Středozemní pláň

Když jsem se ho zeptal, jestli už nějakou takovou vilu viděl, oklepal jsem hlavou. Pitomče, neponaučíš se, ne a ne, dodal jsem si pro sebe v hlavě, protože jsem tušil, že to spustí další vlnu slov, která se nebudou moci nijak zastavit. A tak se i stalo. Dokonce jsem ho i chvíli poslouchal, když přešel k tématu o sluhách, musel jsem se pousmát, to jeho vymýšlení bylo prostě vtipné. Vše jsem mu důvěryhodně odkýval a poté se podíval zpět směrem za Litai. Věděl jsem, že ji někdy zase budu muset najít a popovídat si s ní, byla opravdu fajn.
Zvláštní, jak jsme každý odlišný, zamyslel jsem se. Najednou jsem ale zaslechl něco o šedivých chlupech, na co jsem vycenil tesáky a trochu zavrčel. Měl by si dávat pozor na tlamu. Každopádně jsem se mu věnoval až potom, co se mě snažil dostat na tu klouzačku. "Já na to prostě nejsem," nevěděl jsem, jak jinak mu to vysvětlit. Mohl být vůbec rád, že tu stojím a dělám, že ho poslouchám. "Raději bych za tím Životem..." objasnil jsem mu. Tušil jsem, že tam půjde se mnou, ani mi to tak nevadilo, ale... to jeho nekonečné žvanění...

Po chvilce jsem se ho zeptal, co tedy ten mocný Život dokáže. I to jméno bylo mocné, takže on musel být taky. Zadíval jsem se na něj, když mi něco došlo... Calume,
ty pitomče, ptáš se na to vlka, který u něj ještě nebyl a zároveň ti tu vyprávěl o deseti metrovém jelenovi... achjo, chce to najít někoho normálního, nebo ho najít a zjistit to sám, řekl jsem si pro sebe a podíval se zpátky na vlka. Třeba to mohl vědět, ale počítal jsem s tím, že si tu jeho "moc" přikreslí.
"Vlčí vilu? A viděl si už nějakou?" Achjo. Co si čekal? Zavrtěl jsem s úsměvem hlavou. Najednou ale řekl, že umí měnit barvu vlků. Třeba by ten čenich zvládl! Mrskl jsem ocasem. "Dovedeš?" Zopakoval jsem slovo, které jsem zaslechl. Podmínkou bylo, že se taky budu muset klouzat. Ach bože,
co jsem komu udělal. Alespoň se po dlouhé době trochu zabavím a nebudu tak vážný, napadlo mě. Podíval jsem se na něj. Najednou mě pozval do smečky. "To je dobré. Zatím to v plánu nemám," odpověděl jsem mu s rezervou a sledoval, co jde dělat. On se zaryl drápy do ledu, sedl si, zakřičel cosi a jel. Sledoval jsem ho, jak rychle svištěl dolů. "Jsem už trochu starý a když sebou tak praštím, je možné, že se mi něco zlomí, víš?" Snažil jsem se ho přesvědčit, že tuhle činnost prostě dělat nebudu, že na to nejsem stavěný a je to pro mě nebezpečné. "Budu ti ale fandit," řekl jsem mu, když mi řekl, že si to užiju. Kývl jsem. "I tohle je sranda," snažil jsem se usmívat, jakože mě to baví. Už jsem ale chtěl vyrazit za Životem, i když jsem počítal s tím, že se minimálně tady ještě zdržíme.

Pokračovali jsme. Moc jsem toho neměl co komentovat, vlk byl úplně bokem, ale nebylo se ani čemu divit. Jen jsem stále nechápavě, spíše nad sebou, kroutil hlavou, proč jdu.
Seš ty to ale starej pitomec, broukl jsem si pro sebe a podíval se na toho neposedu.
On se však nějakým způsobem, což jsem ani nestihl pochopit, obrátil na mě a skočil po mně. Nebo uklouzl, nevím, ale prostě se válel po mně. "Slez!" Vycenil jsem tesáky, vyškrábal se na všechny čtyři a oklepal se. Měl jsem přeci nějakou důstojnost a on musel pochopit hranice, co si smí a nesmí dovolit.
"Život říkáš?" Zaujal mne najednou. "A co dokáže? A víš kde sídlí?" Ptal jsem se. Docela mě to zajímalo, kdyby byl tak šikovný a splnil mi to, co jsem chtěl, byl bych teprve pak opravdu šťastný. Ale když mi řekl, že u něj nikdy nebyl, trochu sklesle jsem se smířil s tím, že nebude vědět, kde sídlí. Musel jsem najít někoho, kdo to vědět bude a dovede mě tam. Chtěl jsem tam, něco mě tam opravdu táhlo a byl jsem si jistý, že tam určitě se splní to, co potřebuji.
Jeho mlení o jelenovi a nějakým andělovi jsem jen odkýval, ponořen do myšlenek nad Životem. Chtěl bych hnědý čenich. Dokázal by to? Zamyslel jsem se. A třeba by mi vysvětlil spoustu věcí, třeba proč každý vlk má jinou barvu očí, napadlo mě. Najednou jsem zaslechl jen slovo hrdina, tak jsem zase jen s úsměvem přikývl a uznale ho sledoval, i když jsem neměl ani ponětí o tom, co zase si vymyslel.
Najednou řekl, že jsme tu a jdeme se klouzat. "Můžeš..." řekl jsem. "Začít." Raději jsem to dopověděl, i když jsem věděl, že šance, že se přidám, je nulová.

Etney se ohrazoval tím, že to, co tu plácá, je moc důležité. Neměl jsem náladu ho moc poslouchat. Tiše jsem jen přikývl a rozhodl se to už neřešit, chtěl jsem se zase cítit dobře a spokojeně, zase být šťastný - mít dobrou náladu.
Ten vlk však jevil zájem o konverzaci se mnou. Často se mi to nestávalo, proto jsem nepochopeně naklonil hlavu na stranu. On se vážně chce se mnou bavit? To je zajímavé, vždycky mě každý ignoroval a neměli na mě čas... Nechal jsem to být.
Když se ke mně snažil dostat, uklouzl a spadl na zadek, čemuž jsem se prostě musel nahlas zasmát. Bylo to vtipné a trochu se ponížil. Takže jsem se už cítil líp, než když se choval stále povýšeně.
"Klouzat po zadku? Kolik jsi zažil zim? Jednu?" Zeptal jsem se ho a s úsměvem kýval nepochopeně hlavou ze strany na stranu. Jak malé vlče, pomyslel jsem si. Zároveň se ve mně ale ozval hlas: a proč ne? Zatřepal jsem hlavou, nepochopil jsem, jak jsem nad tím mohl jen přemýšlet. Nejsem malé vlče, jsem dospělý a klouzání po zadku není na mě, vysvětlil jsem si pro ujištění, jako bych se dohadoval sám se sebou. "Krásný, no vidíš," řekl jsem, když mi pověděl nějaký příběh o sestře a jezeru... a matce, zase. Neposlouchal jsem ho úplně, ale předstíral jsem, velmi kvalitně, že ho poslouchám.
Vlk najednou se rozhodl, že jde najít nějaký kopec a šel pryč. "Litai? Zase si tě najdu a popovídáme si, dobře?" Řekl jsem k rudé vlčici a mrkl na ní očkem. Podíval jsem se na Etneye a vyrazil pomalu za ním. Nepochopeně sám nad sebou jsem zavrtěl hlavou, nechápal jsem se, proč jdu s takovým nezralým a nevychovaným... ale klouzat jsem se určitě nechtěl, ani jsem to neplánoval.
Když mi řekl ještě něco o jeho sestře, jen jsem kýval, jako kdybych ho poslouchal. Chtěl jsem stále zjistit informace o těch dvou vlcích tady na Galli, kteří byli něčím opravdu zajímaví. "Hele, a... ty znáš?... takový ty dva vlky tady, co mají nadpřirozené schopnosti a tak?" Zeptal jsem se ho a popoběhl, abych ho doběhl. Tiše jsem pokračoval a poslouchal. Calume Calume, nepoučíš se...