Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Situace byla poměrně klidná, popravdě, mohlo se to trochu zhoršit. A klidně bych k tomu mohl přispět, ale proč to dělat? Měl jsem rád klid. Jen jsem stál a čekal, co se bude dít. Tiše jsem funěl a rozhlížel se kolem. Najednou alfa Elisa prohlásila, že je super, že nezmrznu. Zazubil jsem se, ironický podtón mi dal neviditelnou facku a tak jsem na to raději nijak nereagoval. A další poznatek o tom, že se zdržíme u stáda jsem taky nekomentoval, jen jsem přikývl a poslušně hleděl na Etneye. Doufal jsem, že lov nepřekazí, nerad bych pak čelil rozhořčení jeho rodičů i já.
Po chvilce jsme se rozešli a já cítil, jak se blíží další pachy. Ano, už jsem začínal být trochu nervózní. A divíte se? Byl jsem v cizí smečce, prakticky nikoho jsem neznal a ještě jsem šel s nimi lovit. Se smečkou. Tulák šel se smečkou lovit. Byl jsem ale vděčný, že jsme se zastavili u toho Života, který mě trochu pomohl k tomu být lepší. Samozřejmě jsem to musel ale dopilovat sám. Tiše jsem se usmál a pohlédl na Etneye. Jeho poznámky jsem jen ignoroval, protože to ani nešlo na to nějak rozumě reagovat.
Zazubil jsem se, když se zeptal, co říkám na jeho rodinu. "Jsou milí, fakt," mrskl jsem ocasem a mluvil tak, aby to slyšel jen on. "Tvoje matka je rázná, což je dobře. Zasloužíš si to a smečku musí vést pevná tlapa. Otec pohodář, takže můj typ," opět jsem mrskl ocasem a usmál se. Měl jsem raději chladné hlavy, ale neříkal jsem, že Elisa byla nějak v něčem horší. Oba spolu ladili a tvořili dokonalý smečkový alfapár. "Takže super. Jsem rád, že jsem je poznal. Už zbývá jen tvoje sestra," vyplázl jsem na něj jazyk a zastavil se vedle vlků. Čekal jsem, co se bude dít.

Zmätene som sa prebudil. Rozhliažal som sa všade okolo seba, ale nemohol som prísť na to, kde som to zase skončil. Mal by som sa nabudúce v noci trochu krotiť, pomyslel som si s úškrnom a vydriapal sa na všetky čtyri labky. Oklepal som sa, aby som narovnal roztrapatenú srsť, načo som hneď na to zavyl. V tú chvíľu ku mne přiskákala chlpatá gulička, ktorá mala naozaj prekrásny chvost a ešte k tomu tak jemnú srsť. Zažmurkal som. "Činčila? Čo sa stalo?" Netušil som, či to má súvislosť s tým, ako mám zachraňovať ich rod. "Už som vás zachránil? Už ste všetci v pohode, živí a zdraví? Musela to byť opravdu náročná party," zažertoval som. Možno som znel trochu zmätene, ale pravdupovediac ... bol som. Absolútne som nemal tušenie, ktorá bije. Činčila len přihopkala, skočila mi na chrbát a maličkýma pacičkama potiahla za špičky uší. "Ideme!" vykríkla, ako by sa nechumelilo a nejakým spôsobom začala ovládať moje končatiny. Musel som poslúchnuť a vydať sa tam, kam so mnou mierila. Lepšie, než tu len zmätene stať a rozhliažať sa, no nie?
Po chvíľke sme dorazili na nejakú pláň. Teraz tam nestál celý dav činčíl, ale len pár z nich. Niektoré boli celé šedé, iné zase biele s čiernymi chĺpky na špičkách, iné takéto a ďalšie takéto. Boli tak krásne a ja som mal sto chutí si medzi ne ľahnúť. Nadšene som mrskl chvostom a zastavil. Vlastne činčila ma zastavila. "Čo tu?" Spýtal som sa, keď zoskočila predo mňa. "To sú tý najvyvolenějšie z nás. Prišiel čas. Tvoj čas," povedala činčila a přihopkala k nim. Nestúpla si do čela pred nich, ale normálne medzi nich, takže som nepočítal s tým, že je to ich kapitán. Len som sa uškrnul. "A čo to znamená? Začnem hárať?"

Celkově jsem si nepřipadal nijak nechtěný, smečka, tedy vlastně její alfy, byly celkem příjemné, až na šedou vlčici. Ale na druhou stranu, byl jsem rád, že i taková je. Někdy je to opravdu potřeba, protože já mít smečku, asi bych na tom byl podobně, jako oni. Potřeboval bych nějakou silnou a ráznou vlčici, která je ostrá a nemá strach vycenit tesáky. Já bych nebyl tolik podpantoflák jako vlk, který by byl spíše otevřený a snažil by se všem pomoct. Což taky není dobře, vzhledem k tomu, kolik vlků by toho využilo.
Zamyšleně jsem se usmál, když Elisa zdůraznila, že nepotřebuji mluvčího. Vážně, ale přitom s úšklebkem jsem se otočil na Etneye a kývl hlavou na její souhlas. Zazubil jsem se a otočil se zpět k ní. Hned na to se mě zeptala, co tu chci. Vlastně jsem nic nechtěl, takže jsem se nadechl a než jsem stihl cokoli říct, Etney se opět pustil do vyprávění. Trochu otráveně jsem se na něj podíval a když domluvil, dodal jsem: "neříkala ti teď maminka, že nepotřebuji mluvčího?" A nenápadně jsem na něj vyplázl jazyk. Když on chtěl si hrát, tak já můžu taky. Samozřejmě to nikdo jiný krom něho neviděl, takže jsem se ušklíbl a otočil se na Elisu. "Ano, byli jsme u Života. Ale jsem tu spíše proto, abych se se svolením Vašeho partnera ukryl před nepříjemnou zimou. Navíc, pokud tu vadím, nemám problém odejít, ale chtěl jsem se tu rozhlédnout a případně porozmýšlet, jestli už nejsem dost starý na to, abych se přidal do smečky a trochu se usadil..." dodal jsem trochu do prázdna, když jsem se otáčel po okolí. "A musím uznat, že Váš les je příjemně hezký," kývl jsem a olízl si čenich.
Etney nedočkavě nutil rodiče už k začátku lovu. "Jsme tu jen 4, bylo by lepší ještě počkat na nějaké členy, ať to není tak složité ten lov." Nechtěl jsem ho nijak kárat nebo mu něco vysvětlovat, na to tu měl rodiče, ale chtěl jsem, abych i já se ukázal trochu rozumně.
Ani ne po chviličce přiběhli dva vlci. Vlastně se jen blížili, takže jsem počítal, že jsou členy, ale jen krátce. Nevypadali nijak sebevědomě, aby sem přišli a hned se vyptávali nebo museli být vpředu. To bylo dobře. Kývl jsem na pozdrav a trochu couvl, abych nestál přímo uprostřed jejich smečkového hloučku. Zase jsem chtěl být v dění. Došlo mi, že půjdu asi lovit s nimi, nad čímž jsem doteď nepřemýšlel. Třeba, když nebudu nijak neschopný a víc než užitečný na obtíž, mi nabídnou místo... les je to opravdu zajímaví a vlci v něm jsou fajn. Ačkoli tuláctví mám v krvi, kdo mi to jen říkal, že i když jsem ve smečce, můžu se trochu toulat? Zamyslel jsem se. Ta představa se mi líbila, navíc, už jsem je trošku znal a tak jsem byl rád, že se sem mohu případně vrátit a vím, do čeho jdu. Než přijít do cizí smečky, že se přidám, aniž bych někoho znal a pak zjistil, že se mi tam nelíbí.
Po chvilce jsem přešlápl, nastražil uši, aby mi nic neuteklo, ale zároveň jsem stál opodál a tak nějak čekal, co se bude dít. Stále jsem měl takový příjemný výraz ve tváři, ačkoli jsem mohl působit více zamyšleně.

Čas plynul jako voda a já se stále více měl na co ptát. "Činčilo, můžu ti tak říkat, ne? Co se tady teda děje?" Cancourek chlupů mi zavál ve větru a já se podíval na malého, velice ochlupatěného tvora a obzvláště na jeho ocas. "Calume, můžeš, ale co se tu děje ti musí být už víc, než jasné," řekl mi a mávl maličkou pacičkou směrem k něčemu, co se postupně přibližovalo. Cosi, co vypadalo jako obrovský flek, který po přiblížení znázorňoval chlupy, byla tlupa činčil. "Co si pamatuji, říkal si, že váš rod je před vyhynutím a já vás musím zachránit, ne?" Činčila kývla hlavou a já jen nechápavě zavrtěl nad tím vším, s tlamou pokrčenou s nechápavým výrazem. "Cesta byla dlouhá," řekli najednou všechny činčily, které se zastavili o kus dál. "Čert ví, proč jste si vybrali právě mě, ale jak vám mám pomoci? Čím jste si způsobili to, že jste před vyhynutím?" Čenich mi celkem vyschnul, tak jsem si ho olízl a podíval se na ně. Celkem dost jich je, tak proč by měli vyhynout? "Činčily si vybrali tebe, shodli se na tom, že jsi TY ten vyvolený, který dokáže zachránit tento druh. Calum, prvorozený, zároveň tak inteligentní a přesto prostý." Celkem mě děsilo to, že o mně tak ví. "Celou tu dobu počas mého života jste mě sledovali?" "Celou ne, jen část." "Část?!" Čuměl jsem na ně jako péro z gauče. Cožpak jsem neměl ani trochu soukromí, navíc, nevšiml jsem si, že mě sleduje parta činčil? "Celkem je to už jedno, no ne? Činčily, povězte mi tedy, čím vám mám pomoci?"
"Čest ti, vlku zdařilý," řekly opět všechny chlupaté kuličky naráz. "Celkem děsivý," špitl jsem k té jedné, která mi dělala průvodce. "Činčilí druh je v ohrožení, vše záleží jen na tobě, je třeba zdolat jeden test, který prokáže, že jsi způsobilý. Často na tom kde kdo selhal, ale my víme, že ty to zvládneš."

//Měla bych, když už jsem v práci, začít pracovat... ale co :D

Připadal jsem si, upřímně, trošku jako třetí kolo u vozu. Takže jsem jen tiše stál a dělal, že se zajímám o okolí, rozhlížel jsem se a mrkal, jako kdybych tomu všemu krásnému nemohl uvěřit. Popravdě, les to byl sice zajímavý, každý je něčím originální, ale vesměs každý les je stejný. Takže jsem jen rozjímal... nad ničím.
Koutkem oka jsem ty dva sledoval a opravdu jen hranou ucha jsem poslouchal, o čem se baví. Nijak jsem nezasahoval, to, že si ho takhle vychovali, byla jejich věc a převýchova by byla opravdu náročná... a pro něj možná už nemožná. Zavrtěl jsem nad ním hlavou, o to byl ale ten život zajímavější. Nebyla by tu žádná zábava, kdyby každý vlk byl slušně vychovaný a klidný. Někdo musel být jiný a alespoň se jeden nenudil.
Arcanus mne pobídl, že se ukryjeme lépe v hlubinách lesa. Můj kožich byl natolik hustý, že jsem ani ten mráz nevnímal - pocházel jsem ze severu, takže tohle pro mě ještě bylo v pohodě. "Moc rád půjdu s vámi," řekl jsem jen klidně, když dodal, jestli nechci odejít. Přitakal jsem hlavou a rozeběhl se o trošku pomalejší, ale poměrně stejnou rychlostí, jako on. Nechal jsem si od něho trochu rozestup, abych mu dokázal, že k němu mám určitý respekt, co se alfy týče. A počítal sem, že jeho syn půjde po jeho boku. Byl jsem jen jako doprovod.
Ti dva si začali povídat, když už běželi vedle sebe... až jsme doběhli opravdu že do hlubin lesa. Začínal se mi líbit víc, na kraji byl takový obyčejný... nyní jsem se už rozhlížel doopravdy. Zpomalil jsem do kroku a došel k nim, klidně a v pohodě. Viděl jsem šedivou vlčici a usoudil, že to bude ona Elisa, matka Etneye a partnerka Arcanuse. Jen jsem přišel k ní, ale Etney ji srazil. Zavrtěl jsem, s neviditelným úšklebkem, hlavou, a poté zvážněl. "Zdravím," dodal jsem, abych na sebe upoutal pozornost a počkal, až bude mít čas se mi věnovat. "Elisa, že? Těší mne, moc jsem toho o vás slyšel," usmál jsem se. "Yet-" nestlihl jsem se opět ani představit, než to stihl udělat Etney. Zabručel jsem a podíval se mu do očí. Odkašlal jsem si na náznak "ehm, já to zvládnu sám!" a protočil panenky. Vrátil jsem se pohledem k šedivé, lehce sklonil hlavu k zemi a zase ji opatrně zvedl. Mrskl jsem i ocasem a jen poklidně stál a trochu více vydechoval. Popravdě, moc jsem se nezadýchal při tom běhu - že by Život odvedl svou práci? Super! Nechtěl jsem tu být na obtíž anebo navíc, ale zatím se nejevilo nijak to, že bych tu přebýval. Jsou docela hodní, pomyslel jsem si pro sebe. Pomalu jsem přestával odsuzovat každou smečku...

Stál jsem před mohutným, černým vlkem, který měl po těle zajímavé znaky, ke kterým jsem se prozatím raději nevyjadřoval. Netušil jsem, jak k nim přišel, ale něco mi říkalo, že v tom má čenich Život, anebo ta ona Smrt. Ale raději jsem nad tím moc nepřemýšlel, nerad bych, kdyby mi Život po těle udělal podobné čmárance.
"Dobře, děkuji," řekl jsem v klidu poté, co si to ti dva stihli vyříkat. Tušil jsem, že mít někoho, jako je Etney za syna, není asi zrovna dvakrát jednoduché. Ale stále jsem si stál za názorem, že se vše odvíjí od výchovy. Zavrtěl jsem nad tím vším hlavou a poslouchal tmavého.
Když mi řekl pár pravidel, jen jsem se ušklíbl. Kývl jsem. "Ani by mě to nenapadlo,
nemám k tomu sebemenší důvod," klidně jsem opět odpověděl a přikývl. Bylo mu to určitě jasné, ačkoli jsem chápal, že ne každý je hned důvěřivý, zároveň jsem věděl, že jako alfa musí nést zodpovědnost a mít ve všem pořádek a přehled...
Zcela náhle, a "opravdu nečekaně" začal Etney hledat veškeré výmluvy k tomu, aby nemusel lovit. "Nebuď drzej, to ti prospěje," dloubl jsem do něj zpět a mrskl ocasem. Na další poznámky k jeho sestře jsem se nevyjadřoval a dělal, že neposlouchám, ačkoli to nešlo. Ale rozhlížel jsem se po okolí a soustředil se i na jiné věci. Byla opravdu nepříjemná zima... "Notak," dloubl jsem do něj znovu a zavrtěl nesouhlasně hlavou, aby se krotil, když okřikl i otce. Tušil jsem, že si v tom otec udělá pořádek sám, proto jsem se jen oklepal a párkrát přešlápl, než jsem pohodlně uvolnil svaly na tlapách. Cítil jsem, že tu jsou i jiní vlci, ale zatím jsem jen nemluvě stál v pozadí a čekal, co se bude dít. Chtěl jsem jít někam, kde nebude tak nepříjemná zima, ale nic jsem nenamítal a byl rád, že stojím zatím alespoň mezi těmi stromy...

Čas utíkal jako voda a já stále spal a spal... ani jsem netušil, že jsem prospal skoro jeden celý den. "Celý den spíš, vstávej už!" Co jsem si myslel, jako kdybych to přivolal - ona činčila byla na blízku a hned to, co mi problesklo hlavou, řekla nahlas. "C-co je?!" řekl jsem ve zmatené snaze postavit se na všechny čtyři a zjistit, kde vlastně jsem. "Cožpak si nepamatuješ, ty hlupáčku? Calume, bylo to teprve včera!" řekla mi s podivným úšklebkem na obličeji, který byl pod korálkovitými očkami těžko k rozpoznání. Cukl jsem s sebou a podíval se oné činčile do očí: "Co jsi vlastně zač? Celou dobu nad tím přemýšlím, včera jsem se tě ptal a ty si mi to neřekl/a, tak nevím, co se stalo? Co má znamenat to, že ti rozumím?" Celou vlnou otázek jsem ji zaplavil, ale měl jsem na to právo. Cožpak vy byste neměli? Cožpak vás by to nezajímalo, kdyby jste se ocitli někde úplně mimo chápání a ještě se bavili s činčilou? Celé se mi to zdálo nemožné, třeba jsem ještě spal, ale to by mi nedávalo smysl - protože před chvilkou jsem se zrovna probudil. "Calume, odpovím ti na vše. Co jsi upadl do kómatu, ocitl si se na zvláštní zemi, která se skládá jen z našeho druhu. Činčil. Co se toho rozumění týče, ano, dokážeš s námi komunikovat, ačkoli je to nepochopitelné. Celá spousta věcí je nepochopitelná, ale o to tady nejde." Cvak zuby a podíval se mi do očí. "Co je, děje se něco?" zeptal jsem se ještě jednou, raději, aby mi to upřesnil, protože vypadal, že je tu nějaký problém. "Činčilí druh je v ohrožení a... ty jsi tu proto, aby si nás zachránil, proto si se nejdříve prospal, aby si nabral síly, a teď je tvůj čas.." "Čas na co?"

Tiše jsme stáli u hranic a já se jen matně rozhlížel, aby mi něco neuteklo a zároveň, aby mě nic nepřekvapilo. Sluníčko zapadalo a chýlilo se k večeru, proto jsem jen zamručel a podíval se na Etneye. "Super přijít v noci," dodal jsem spíše pro sebe a ušklíbl se nad tím, ale raději jsem to dál neřešil - vše tak rychle utíkalo, že jistě již brzy zase bude den.
Z ničeho nic se vynořil tmavý, černý vlk, se zajímavými odznaky odněkud z mlhy nebo křoví, nestihl jsem to zaregistrovat, protože jsem byl ponořen do myšlenek. Jako první se obrátil na mě, představil se a zeptal, co mě sem přivádí. "Spíš kdo - váš syn," zazubil jsem se a podíval se na Etneye. "Jmenuji se Y-" řekl jsem a než jsem stihl dopovědět, Etney začal mlít. Trošku jsem chtěl zavrčet, ale krotil jsem se. Jen jsem se podíval dopředu a rozhlížel se. "Ano, potkali jsme se a šli k Životu.
A já jsem tu jen jako doprovod vašeho syna, s tím, že při výběru smečky alespoň budu mít přehled," dodal jsem krotce a podíval se mu do očí. Neměl jsem toho moc co říct a zároveň jsem chtěl, když se otec dlouho se synem neviděli, moc nepřekážet. Na poznámku Etneye, že tu můžu zůstat, jak dlouho chci, jsem nijak nereagoval. Tušil jsem, že to bude špatně. I to, že nemám teď zájem se přidat, ale jsem tady. Určitě mě vyhodí, tak je to všude... a je to normální, co tu má kdo co okounět? vrtěl jsem nad sebou hlavou a podíval se zpět na alfu. Třeba ne... ale co si namlouvám. Hold zase půjdu po svých, alespoň vím, že tu smečka je, pomyslel jsem si. Ale kdyby tu měli nějakou hezkou vlčici, třeba bych rád zůstal...

<<< řeka Midiam

Pokračovali jsme dál. Můj návrh na to, že vlčata bychom mohli mít v tom nejhorším případě spolu, se mu nějak nezdál. Zřejmě, vzhledem k jeho věku, byl ještě natolik neznalý, že jsem se nad tím musel pousmát. Vyptával se, takže jsem se jen ušklíbl a podíval se vpřed. Les byl opravdu velký a zajímavý, uvidíme, jestli budou tak zajímaví i ti vlci... ale to, že bych se měl hned přidat, jsem v plánu neměl. Chtěl jsem se tu případně jen rozhlédnout a najít nějaký důvod, proč bych se měl přidat. Stále jsem si stál za tím, že smečka hlavně vlka omezuje ve svobodě cestovat... věděl jsem, že ne každá smečka je jako ta moje bývalá, rodná, ale... podvědomě jsem si to nechtěl připustit. Prostě mi vznikl takový blok proti smečkám. Neznamenalo to ale, že to tak zůstane napořád.
Pokračovali jsme. Etney mi sdělil, že je nervózní. "Ale klid," snažil jsem se ho uklidnit, ačkoli jsem na sobě pociťoval i já sám mírné známky nervozity.
Pověděl mi, že chce, abychom se sešli jen s jeho otcem. Nechápal jsem ale, proč jsme zastavili na kraji lesa a on zavyl. Určitě tím uvědomil i ostatní, to zaprvé, a za druhé když je ve smečce... dobrá, možná proto, že tu jsem s ním, ale já bych tu počkal, než by ho našel a přivedl, aby mi dal povolení k pokračování po jejich území. Zavrtěl jsem jen hlavou a nevyjadřoval se k tomu.
"Jak že se tvůj otec jmenuje?" Zeptal jsem se po chvilce, než stihl dorazit. Chtěl jsem trochu zapůsobit, kdybych náhodou měl v plánu se sem přidat... někdy... v budoucnu.

//13

<<< Třešňový háj

Tušil jsem, že jsme každým krokem blíž k území jeho smečky. Neměl jsem strach, možná jsem se i trochu těšil, že poznám nějaké nové místo, nové vlky... a kdo ví, třeba se mi tam i zalíbí. To už ale nemůže nikdo z nás vědět.
"To jo, kvůli nám by tam hodně vlčic přišlo," odsouhlasil jsem, a ještě více odešlo, zazubil jsem se pro sebe, ale vlčka nechal při té lepší verzi.
Při jeho "wrr" čemsi jsem se trochu nepochopeně podíval s hlavou nakloněnou do strany, ale usmál jsem se, radši. Vypadal vtipně, ostatně... raději jsem to nekomentoval.
"Ty chceš být taky alfa?" Zeptal jsem se. Jaký jiný cíl by takový vlk mohl mít? Vlčata a partnerka asi těžko... pomyslel jsem si pro sebe a zavrtěl hlavou, že mi to muselo být hned jasné. Ale najednou, rozpovídal se i o vlčatech a dokonce souhlasil, že i on chce. To jsem upřímně nečekal, takže jsem koutky tlamy ohnul co nejníže a uznale mu kývl. "Třeba se nám oběma poštěstí... anebo budeme mít vlčata spolu, to by taky nebylo špatné, ne?" Ušklíbl jsem se.
Pokračovali jsme a před námi se začal rýsovat les. Tušil jsem, že už budeme velmi blízko smečky. Trochu jsem znervózněl, zejména při představě přítomnosti jeho matky, ale poté jsem se uklidnil a snažil se zase navodit tu pohodovou náladu. "Kdo ví, jak to nakonec dopadne," zazubil jsem se na něj a mrskl ocasem. "Už budeme tam, ne?"

>>> Asgaarský hvozd

Krôčik po krôčiku som postupoval vpred, na pláni, kde bol jeden ker vedľa druhého. Tušil som, že tú nebudem sám, ale žiadne zázraky, ako napríklad nejaká osamelá vlčica, ktorá práve hľadá partnera, som nečakal.
Opatrne som sa rozhliadnul, aby som zjistil situáciu. Všetko vyzeralo, že zatiaľ spoločnosť nemám. Tak som pokračoval ďalej. A keďže som chcel nejaké úpravy kožuchu a doposiaľ sa žiadne neobjavili, rozhodol som sa pročuchat a preskúmať všetky kríky, či náhodou nenarazím na nejaký vzácny tovar. A napríklad by som sa mohol najskôr zastaviť za tou zlou sestrou Života, Smrťou, ktorá by mi mohla taky nejako pomôcť a niečo mi dať. Alebo ma nejako vylepšiť.
Stále som čakal, ako to vylepšenie od Života bude prebiehať. Ale bola pravda, že pri ceste sem som sa toľko nezýchal. Zaujímavé, treba konečne už tá vytrvalosť...a silu ako poznám? Že sa budem s niekým prať a vyhrám to?
V jednom kríku som našiel blieskajúci kamienok, ktorý som si samozrejme schoval. Tešil som sa, až ich budem mať zase veľa a budem môcť to za niečo vymeniť. Preto som neváhal ani minútu a pokračoval v hľadaní. Sem tam nejaká kytička, ktorú som samozrejme taky schoval, len mi nebolo moc jasné, jakto, že keď ich mám tak dlho pri sebe, neuvadnou. Niektoré boli vysušené, ale väčšina vydržala a bola rovnako tak krásna, ako keď som ich odtrhol. Pokrútil som nad tým hlavou a pokračoval ďalej.
Našiel som jeden naozaj veľký, krásny kameň. Podobný tomu, ktorý si Život odo mňa vzal. Zavrtel som chvostom a ako spokojná mačka párkrát zapriadol, kameň si schoval a zacítil prítomnosť niekoho ďalšieho. Ešte sa sem niekedy vrátim, v tých kríkoch bude pokladov... radostne som sa rozhodol a radšej išiel zase preč.

//Díky Takki! ôôô

11

Celý bledý jsem se probral ze spánku. Co se stalo? zeptal jsem se sám sebe. Celkově jsem se cítil zvláštně, protože jsem neměl tušení, kde se nacházím a hlavně, jak jsem se sem dostal. "Calume," ozval se hlas, který tiše špitl do větru. "Co?" odpověděl jsem, ačkoli jsem netušil, s kým mám tu čest. "Co tady děláš?" "Co já vím," zavrtěl jsem hlavou. Cožpak jsem mohl odpovědět jinak? "Co jsi zač?" zeptal jsem se, když jsem opatrně rozevíral oči a rozhlížel se po okolí. "Celý jsi bledý," dodal hlásek, jako kdybych si toho nebyl vědom, ale na otázku neodpověděl. "Cukr bych potřeboval," zažertoval jsem, takže jsem si mohl být jistý, že jsem v pořádku. Cosi se najednou pohnulo nedaleko mě. "Co tam je?!" vykřikl jsem, vyskočil na tlapě a vrávoravě se snažil udržet, abych nespadl. Celistvě jsem otevřel tlamu a vycenil tesáky. Cosi za mými zády, teď už vlastně přede mnou, byl nějaký malý, chlupatý tvor. "Cožpak si mě nepamatuješ?" Cenit tesáky jsem přestal a udiveně vrtěl hlavou, přeci bych si takového chlupatého, roztomilého tvorečka, jen tak nevyhodil ze vzpomínek. "Celkově je mi to líto,
ale bohužel. Kdo jsi?" dodal jsem po chvilce a podíval se mu do očí, které byly černé, jako korálky. "Činčila," řekl a zavrtěl dlouhým, chlupatým ohonem. "Činčila? Nepamatuji se, že bych tě již někdy potkal," upřesnil jsem mu situaci. "Čelo nemáš potlučené, ale zřejmě se ti nějaké myšlenky vymazaly," objasnil mi a pár skoky se dostal až ke mně. Čumákem jsem do něho dloubl, měl tak hebkou srst, že jsem nemohl přestat. "Čuchej si k někomu jinýmu," dodal nevrle a odtáhl se. "Co se stalo? A jak se jmenuješ?" Část paměti mi zřejmě chyběla, protože činčila jako kdyby si mě pamatovala a já byl úplně mimo. "Calume Calume... jsem tvůj přítel." Čočky mi skoro vypadly z očí, protože jsem tomu nemohl věřit. "Cože? Nemožné. A jakto, že ti rozumím?" Co se týkalo zvířecí řeči, netušil jsem, že dokážu komunikovat i s jiným druhem, než jsou vlci. "Co všechno se stalo ti vysvětlím, ale teď je důležité, aby si se prospal." Cožpak jsem měl na vybranou? Cuknutím tlapy jsem se otočil a ulehl do pohodlné polohy, ve které jsem tiše funěl a nad vším přemýšlel. Cobydup jsem usnul.

//10

<<< Ježčí mýtina

Zeptal jsem se Etneye na rovinu. Chtěl jsem vědět, jestli mají ve smečce vlčice a možná, kdyby tam byla nějaká opravdu hezká a hodná, bych se přidal a dal se s ní dohromady. Plánoval jsem sice budoucnost, která se nemusí vůbec povést, ale šance, i když malá, tam byla.
"Tak to je dobře, vypadá to, že jich tam máte dost," zazubil jsem se. Etneyovi byl můj záměr neznámý, což bylo dobře a ani jsem mu to říkat nechtěl. "Je mi to jasné, já tam vlastně jdu taky jenom kvůli tvému otci," dodal jsem s úšklebkem a podtónem sarkazmu.
"Dobře." Odsouhlasil jsem, že mu vyberu "topovku", ale měl jsem v plánu najít jakoukoli a říct, že podle mě je to top, tak šup šup. Už jsem se na to opravdu těšil.
Najednou se mě zeptal, jestli bych chtěl vlčata. "Nooo... asi jo, proč by ne. Něco tady na světě za sebou ten vlk zanechat musí," zazubil jsem se. "Nejsme tu jen tak," dodal jsem a podíval se na něj. Informace o jeho matce jsem vstřebal a ušklíbl se. "Dobře, chápu." Kýval jsem souhlasně hlavou. Přišlo mi, že mluví o tom samém furt dokola.
Zeptal se, jestli se bojím. Zasmál jsem se. "Nee, jdu tam jen na návštěvu, ne žádat o místo, takže nemám důvod se bát. Přinejhorším zase odejdu," dodal jsem s nadsázkou a ušklíbl se. Informaci o zamilování do jeho sestry jsem slyšel tak napůl, protože hned při prvních slovech jsem mrskal nesouhlasně hlavou. Byl bych jako pedovlk...

>>> řeka Midiam

<<< Ježčí mýtina

Tušil jsem, že jeho poznatek o tom, že sbalí každou vlčici, nás dlouho neopustí. Nejen, že se tím budeme zabývat, ale pokusíme se nějakou najít, která by byla pro tohoto mizeru ta pravá. Nebo nepravá, ale aby to alespoň zkusil a já se pořádně pobavil. A taky že jo, rozvedli jsme na to konverzaci. "To už jsou dodatečné podmínky a ty nemusí být splněné, protože si to neřekl na začátku. Ale neboj, vyberu ti nějakou normální... no a u vás ve smečce máte vlčice?" Nebyl jsem žádný sukničkář, ale tušil jsem, že můj věk se schyluje k datu, kdy budu muset něco podniknout, abych nebyl nadosmrti sám.
Na poznámku o služebnách, které má "doma", jsem jen kývl a ušklíbl se. "No dobře,
jak myslíš," nechal jsem to být a pokračoval v cestě.
Začal mi vyprávět o lese, který nazýval svým domovem. Představil jsem si to, proto jsem se na chvilku nevěnoval cestě a zakopl o zasněžený drn. Jen jsem klopýtl a vyrovnal to, ačkoli jsem čenichem byl u země opravdu blíž, než bych chtěl. Oklepal jsem sníh a pokračoval v poslouchání. "Aha, aha, to musí být zajímavý les," dodal jsem si pro sebe. Ale notak. Chtěl si být tulák, dokud nenajdeš vlčici,
která ti změní život a budeš mít důvod, být ve smečce.. ale co když bude nějaká hezká vlčice u něj ve smečce? O to by to bylo jednodušší... zavrtěl jsem hlavou, když se mě Etney na něco zeptal.
"No, partnerku jsem již měl, ale jen chvilku. Nebyla to ta pravá a... prostě to nefungovalo. A vlčata zatím žádná nemám, alespoň o žádných nevím... ale ne, nemám," ušklíbl jsem se a podíval se před sebe. Pokračovali jsme dál a ačkoli jsme byli v konverzaci, stíhal jsem se rozhlížet a kochat okolím.

>>> Třešňový háj

Etney mi pověděl i o Životově sestře. To, že se jmenovala Smrt, mi bylo jasné, jak jinak by se měla jmenovat, když on byl Život?
Vlček dodal, že už Smrt potkal a že ji i nakopl, na což jsem opět reagoval s úsměvem, protože pravda mi byla jasná. Ale nechal jsem ho přitom, tušil jsem, že Smrt nebude mírumilovná a určitě by se neklaněla takovému... no, asi jen tak někomu. Poté dodal, že utekla. Opět jsem se ušklíbl, jasně.
Když se dal do kroku, neváhal jsem a rozešel se taky. Téma o balení vlčic bylo zajímavé, Etney to samozřejmě ještě rozvedl, takže jsem se jen ďábelsky usmíval a rozhlížel se, jestli na nějakou nenarazíme. "Ne, že si ale budeš vymýšlet. Řekl si každou, takže každou. Když nějakou vyberu, tak tu. To je totiž každá, žádné další podmínky si neřekl, takže s nějakou krásou si to teď strč za klobouk," vyplázl jsem na něj jazyk a stále neviděl nikoho, kdo by stál za tu srandu. Škoda. Tušil jsem ale, že na nějakou vlčici určitě brzy narazíme. Těšil jsem se.
Začal vyprávět, jak ho všechny nahání. "To vidím," kývl jsem mu sarkasticky, načež jsem se opět usmál. "Tak nějakou sežeň, ať ti uloví, mám docela hlad," dodal jsem vážně a přidal trochu do kroku.
Ujistil mne, že mě Život neokradl, na což jsem kývl. Na co by to taky dělal, že jo, pomyslel jsem si a podíval se na vlka. "Už aby to bylo!" Zazubil jsem se. Začal jsem přemýšlet, jestli je dobré to, že jdu s ním do jeho rodné smečky. Co když tam přijdu a jeho zlá matka mi něco udělá? Anebo... no, určitě by nejdříve něco udělala Etneyovi, ale je to její syn a já jsem již přeci dospělý... Zavrtěl jsem hlavou. "A v jakém lese vaše smečka sídlí? Je pěkný? Listnatý?"

>>> Ježčí mýtina