Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Bylo to zvláštní, vlčice ze mě nemohla spustit oči - měl jsem takový pocit. Jako kdyby mě sledovala, každý pohyb a každé zavlnění chlupu ve větru. Ušklíbl jsem se, pro sebe, ale viditelně, ještě že jsem byl k ní zády. Hned na to jsem se na ní otočil, abych se mohl usmát.
Bavili jsme se o černobílém, Meinere se prý jmenoval, na což jsem se jen opět usmál a přikývl. Nechtěl jsem na ní hned vychrlit spoustu nepodstatných věcí, chtěl jsem jednat v klidu a s rozumem. Ona zřejmě taky, vypadalo to, že jsme byli oba stejní a stejně jsme se snažili zakrýt to, jací doopravdy jsme - hraví a energičtí. Ale to jsem nemohl přesně vědět, proto jsem dál pokračoval v klidném jednání.
"Takových znám," dodal jsem s úšklebkem, když řekla, že není zlý, jen by s ním málokdo vydržel. Poté jsem se podíval zpět na její tlapy. Ani jsem si nevšiml, že má po sobě nějaké modré znaky, popravdě, byl jsem tak zahleděný do jejích očí...
Když zopakovala mé jméno, jen jsem vycenil v rámci úsměvu tesáky a naklonil hlavu na stranu, abych se jakoby ještě jednou představil. Takové to, jako když má holčička sukýnku a ještě si tak lehce dřepne. Přesně tak to vypadalo, se širokým úsměvem. Mrskl jsem stejně ocasem, do jejího rytmu, a usmál se. "Já ano," ušklíbl jsem se. "Těší mne, Ashe," lehce jsem se poklonil a opět se vrátil zpět do její úrovně, abych jí mohl věnovat dlouhý pohled do očí.
"Já jsem tu poprvé, chtěl jsem se podívat na to všechno z výšky," dodal jsem a chviličku se odmlčel - konečně jsem se myšlenkami vrátil k důvodu, proč jsem vůbec tady - "šel jsem se projít a narazil čichem na dvě smečková území blízko sebe, tak mě to zajímalo, že jak to je," dodal jsem a usmál se. A opravdu to tak bylo, viděl jsem jeden les, který byl obydlený, a hned vedle byl les, ovšem ne úplný - uprostřed území bylo několik jezírek, bral jsem to jako Močály, ale nebylo to tak strašné, naopak. To místo mě zaujalo a líbilo se mi. Nevlézt jako první do Asgaaru, přidal bych se tam, pomyslel jsem si (//musím si pochválit smečku :P :D). Ona dodala, že je to tu její druhé nejoblíbenější místo, hned po domovu. Podívala se směrem zpět, odkud jsem přišel. Jelikož jsem věděl, že je tam dost smeček, nevyjadřoval jsem se, jen jsem kývl souhlasně a podíval se zpět na ni.
"Abych se přiznal, zatím jsem samotář. Nenašel jsem ještě tu pravou, díky které bych se mohl usadit. Zatím jsem se jen toulal, našel jsem si ale pár přátel, navíc, nedávno jsem navštívil velmi milou smečku, o jejímž přidání uvažuji... Ale jsem na vážkách, kdyby mi vyšší moc ukázala nějaké znamení, že je to ta smečka, kterou hledám, neváhal bych," rozpovídal jsem se, mezitím se podíval na nebe a pak zpět na Ashe. Usmál jsem se a mrskl ocasem, chtěl jsem trochu odlehčit situaci a atmosféru, která se mi zdála z její strany trochu nervózní a napjatá, ale popravdě, byl jsem na tom stejně.
Její šťouchnutí jsem jí oplatil a vyplázl jazyk. "A co ty, ze které ze smeček pocházíš? A jak víš, že tu není lepší?" Zadíval jsem se do okolí a hleděl přímo na Močály. Bylo to těžké, udělat během několika chvil velké rozhodnutí a zatím jsem na to nebyl připraven. Udělal jsem pár kroků dopředu, blíže k hraně skály a sedl si. Ne tak blízko - počítal jsem s tím, že vlčice půjde za mnou a nebyl bych klidný, kdyby seděla tak blízko nebezpečnému spádu. Ohlédl jsem se na ní, aby si přisedla a čekal na odpověď.

Poté, co jsem došel k těm dvěma a jen tiše pozdravil vlčici, viděl jsem její úsměv na tváři. Dodalo mi to tak překrásný vnitřní pocit, že vám ani nedokážu popsat, jak jsem se cítil. Jako kdyby veškerý můj smysl života bylo to udělat právě jí radost.
Ale jen jsem se omluvil, jelikož jsem nevěděl, jestli jsou partneři nebo ne. Ona mi poděkovala, a hned na to, jak jsem se vzdálil, přicupitala a šťouchla mi do boku. Potěšeně jsem se usmál, ale otočil jsem se na ní jen s mírným úsměvem.
Přišla mi říct, že to tak není a on její partner není. Dokonce mi řekla, ve skrytu věty, že jsem milý a on je bručoun. Tak moc mě to potěšilo, cítil jsem její vůni a byl jsem v sedmém nebi. Jako kdybych ji už někdy potkal...
"Ah, tak to jsem rád. Nevypadal, že by váš život dělal šťastným, to by mě mrzelo, kdyby byl váš partner," dodal jsem upřímně a otočil se čelem k ní. Hleděl jsem jí přímo do očí, které mě pohlcovaly a nemohl jsem se od nich odpoutat. "A ani byste se k sobě nehodili," vyplázl jsem jazyk a pousmál se. Zastřihal jsem ouškem. "Oh, jsem to ale nezdvořilec. Jmenuji se Yeter, těší mě. A vaše jméno, překrásná vlčí slečno?" Zeptal jsem se a podíval se jí na šátek. Byl zajímavý, ale teď už vážně - kde to všichni berou? Každý má něco a já jsem jen obyčejný, bez ničeho... mám jen svůj huňatý kožich, ale nějaký kamínek na krku by mi nevadil. Vrátil jsem se zpět k vlčici, myšlenkami.
Podíval jsem se na krajinu kolem a mrskl ocasem. "Krásný výhled," řekl jsem a pomalu pohledem sjel k vlčici. Mělo to být skryté poukázání na to, že se mi líbí, a ten krásný výhled byl i na ní. Ale raději jsem se krotil, nechtěl jsem ji nějak urazit. To, že on není její partner, neznamená, že žádného nemá. Třeba patří do nějaké smečky a tam na ní čeká. Určitě, takhle krásná vlčice nemůže být bez partnera, dodal jsem si pro sebe a proto jsem si v duchu řekl, že se opravdu budu více krotit. Jen jsem se na ní usmál a poslouchal její hlas.

<<< Východní hvozd

Šel jsem po takové ušlapané cestičce, takže jsem z toho pochopil, že je místo plně dostupné pro vlky. Po cestě jsem si všiml několika krásných květů, které jsem nemohl odolat a neutrhnout. Tak jsem je čapl do tlamy a s kyticí mezi tesáky pokračoval dál. Třeba se budou někdy hodit, pro Života, napadlo mě a tak jsem si s úsměvem dál vykračoval.
Zastavil jsem se zhruba v půlce, protože omezený přísun a i vlastně odvod vzduchu z tlamy těmi květinami mi nedělal dobře. Položil jsem je, vydýchal se a snažil se už tady rozhlédnout. Ale marně, nic moc jsem neviděl.
Uchopil jsem opět květiny do tlamy a pokračoval. Spatřil jsem bílou vlčici, doprovázenou hnědým vlkem, které jsem kývnutím hlavy pozdravil. Nic jsem ale neříkal, nechtěl jsem je rušit, když už byli na odchodu.
Pokračoval jsem, opět zadýchaný, když jsem najednou uslyšel syčení vody. Zarazil jsem se, že by tu byly i nějaké vodopády? To by byla nádhera! Napadlo mě, což mi dodalo motivaci k rychlejšímu pokračování, a tak jsem přidal.
A pak se to stalo.
Došel jsem tam, kam jsem chtěl. Nemohl jsem si nevšimnout vlka, který byl černý. Ale když jsem udělal pár dalších kroků, do strany, všiml jsem si, že je z druhé půlky bílý! Tak to je super, takhle zbarveného vlka jsem ještě neviděl. Musí to mít fajn, když leží na jednom boku, všichni si myslí, že je černý, pak se otočí a nikdo ho nepozná, zazubil jsem se a pokračoval.
Najednou jsem si ale všiml jeho společnice. Zastavil jsem, s vykulenýma očima, až mi květiny vypadly z tlamy. Jen jsem civěl. Popravdě, být tohle animovaný film, momentálně by moje spodní čelist ležela na zemi a moje oči by byly větších rozměrů než já sám.
Zaujatě jsem ji sledoval, jako kdybych ji už někdy potkal! Byla to přesně ta představa, jak bych chtěl, aby moje budoucí partnerka vypadala. A dokonce měla šátek, na krku, jako nějaký superhrdina. Zamiloval jsem se na první pohled, ale snažil jsem se na sobě nedat nic zdát. Sesbíral jsem v rychlosti všechny květiny a popošel blíže k nim. Zastavil jsem se, květiny odložil několik čísel od vlčice a usmál se. "Zdravím, snad neruším. Květiny... pro vás, vlčí slečno," podíval jsem se jí do očí a nemohl se odpoutat. Ale nechtěl jsem být nezdvořilý, přikývl jsem i na vlka. Najednou mi to ale došlo - co když je to jeho partnerka? Určitě je, on je zajímavý, ona taky, pasují k sobě. A já jsem si teď sem přišel a začal ji nabalovat? Ten ze mě strhne kožich, prolétlo mi hlavou. "Omlouvám se, jestli jste partneři a nějak jsem vás urazil," otočil jsem se na černobílého vlka a sklopil hlavu na důkaz, že jsem to tak nemyslel.
Raději jsem se vzdálil a úplně zapomněl na to, že jsem chtěl prozkoumat z výšky ta území. Všude jsem viděl jen tu vlčici a nemohl jsem myslet na nic jiného.

<<< Východní Galtavar

Z pěkné, velké louky jsem se dostal mezi stromy. Cítil jsem chládek, což jsem celkem ocenil. Ačkoli byla noc, viděl jsem poměrně dobře. Akorát jsem se musel zastavit. Stál jsem na místě a přitiskl čenich k zemině. Byla opravdu dobře navoněná, to se musí nechat.
Ale z každé strany se na mě linuly různé pachy. Ze severu, kam jsem se otočil a viděl les, jsem cítil smečku. Zmateně jsem zamrkal, další smečka? No co, podivil jsem se a otočil se na jih. Jelikož jsem byl na severních hranicích, sešel jsem trochu níže.
Stromy začaly řídnout a já viděl kousek louky, za kterou byly další stromy. Větší, mohutnější se širšími korunami, které mě opravdu zaujaly. Vydal jsem se tam, ale po chvilce jsem se zastavil - cítil jsem opět tolik pachů, více, než na severu a hlavně jiné! Cooo, další smečka? Tady je teda pěkně přesmečkováno. To je zvláštní, zakroutil jsem nad tím vším hlavu. Popravdě, docela bych ocenil být teď ptákem, vylétnout nahoru a na to všechno se podívat z výšky. Ale takové možnosti jsem neměl.
Až do chvilky, kdy jsem si všiml vyšší skály, na kterou se zřejmě dalo vyšplhat. Super nápad, odtamtud to všechno pěkně uvidím, pomyslel jsem si a vydal se přímo tam. Chtěl jsem to vidět, jak to vypadá z výšky a hlavně, jak vypadá to území s těmi velkými stromy, bylo krásné a začínal jsem uvažovat, že i na tu smečku se půjdu podívat.

>>> Kaskády

<<< Mathaë

Pokračoval jsem dál. Bylo tak krásně, louky byly rozkvetlé a já si užíval každého kroku. Každý doušek života jsem přímo hltal, protože jsem se cítil tak krásně. Pokračoval jsem až na pláň, kterou jsem procházel opatrně, abych neulámal rostliny, kterými byla pokryta. Ale většina byla tráva, takže jsem mohl být v klidu.
Všiml jsem si nějaké díry. Když jsem přišel blíž, všiml jsem si, že to asi nebude obyčejná díra, ale nějaká větší, možná hodně velká propadlina. Zadíval jsem se, neměl jsem rád hloubky, proto jsem couvl a raději si držel odstup. Ale nikdy jsem nic podobného neviděl. Zkusil jsem jakoby vyštěknout, jestli se tam ponese ozvěna. Nenesla, bylo to divné. Zřejmě to bylo obklopené převážně hlínou, která zvuk pohlcuje.
Chvilku jsem nad tím rozjímal, poté jsem zavrtěl hlavou a pokračoval dál.

>>> Východní hvozd

<<< Západní louky

Procházel jsem zpátky kolem řeky. Odlesky slunečních paprsků na vodní hladině tvořily neskutečně překrásnou symfonii barev, která se mi zalíbila ihned, jakmile jsem ji spatřil. Zastavil jsem se a sledoval hladinu nějakou tu chvilku, než jsem se rozhodl pokračovat. Chtěl jsem prozkoumat trochu území kolem Asgaaru, abych věděl, co se kde nachází.
Přišel jsem až k břehu, odkud jsem viděl nedaleko vzdálený les. Zřejmě taky obydlený, cítil jsem z něho nějakou sladkou vůni, ale hlavně jich bylo celkem víc. Hlavně pachů, usoudil jsem, že tam bude smečka. Dvě smečky takhle vedle sebe? Celkem nepraktické... ale jestli se kamarádí, tak proč ne? Zase na druhou stranu... třeba jsou to spolčené smečky, jen je každá jinde, to by bylo hustý, pomyslel jsem si a přeskočil ladně nejužší místo, kde tekla voda. Radostně jsem se z povedeného kousku ohlédl a oklepal. Poté jsem pokračoval po pláni dál.

>>> Východní Galtavar

<<< Mathaë

Pokračoval jsem po čichu dál. Byl jsem opravdu velmi blízko, cítil jsem toho šedivého pacholka jako kdyby tu byl. Před chviličkou. Ale co mi neuniklo byl další pach, který mi byl neznámý a stejně silný, jako Etneyův. Jen jsem se zamračil a přiklusal trochu svižnějším během k hranicím, za pachem. A viděl jsem ho, ještě šel - s hnědou vlčicí po boku. Raději jsem couvl, aby mě neviděl. Nechtěl jsem je rušit, třeba navazoval nové přátelství, nebo vztahy, co já můžu vědět a nic mi do toho nebylo. Alespoň jsem už věděl, kde leží jeho smečkový les a kde ho můžu případně najít.
Takže jsem věděl, kam se můžu vrátit.
Každopádně rozhodl jsem se pro to, že se taky někam podívám. Byl jsem plný energie a chtěl jsem se taky trochu vyvětrat, žaludek jsem měl plný, tak proč se jen tak neprojít, když je to krásné počasí? Vyrazil jsem tedy raději opačným směrem, abych ty dva nevyrušoval, a pokračoval jen tak dál, za nosem.

>>> zpět na Mathaë (sever)

<<< Asgaar

A vydal jsem se správně. Pach toho pacholka tu byl cítit tak silně, že jsem si dokonce myslel, že tu někde je. Ale poté, když se do toho přidal i lehký vítr, jsem zjistil, že bude ještě o kousíček dál.
Ale jelikož jsem došel k řece, pozastavil jsem se nad hladinou a chviličku vodu pozoroval. Bylo tak krásné počasí a já měl nesmírnou radost ze života. Z toho, že se můžu ve zdraví nadechnout a jít, že nemám žádné životní problémy nebo velká rozhodnutí a dokonce vím, že i můj bratr tu na Galliree je. Napil jsem se, čímž jsem ochladil své hrdlo a radostně s sebou hodil. Měl jsem dost energie a chtěl jsem jít běhat, dělat blbosti a na to mi byl dobrý právě Etney. Každopádně tím jsem si na něj vzpomněl a vydal se dál, za ním a jeho černobílým kožichem.

>>> Západní louky

Z mého pohledu se lov vydařil. A byl jsem rád, přišlo mi, že mám vyšší šanci na přijetí do smečky, kdybych o to měl zájem. A popravdě, začínal jsem nad tím uvažovat. Už jsem nebyl v tom aktivním věku, kdy bych všechno zvládal sám. Toulat jsem se chtěl, ale to šlo i s tím, že má vlk místo, kam se může vracet a kde všechny zná, no ne?
Ale chtělo by to nějaký důvod, proč se tu usadit. Zatím jsem tu měl jen Etneye, který, podle pachu, někam pláchnul?
Nečekal jsem na odpověď, vlastně, čekal, ale dlouho nikdo nic neříkal, tak jsem nechtěl rušit a potichu s opatrností vstal a vydal se k jeskyni, kam se ten mladý komediant uložil.
S kostí v tlamě jsem pokračoval. Ale když jsem došel tím směrem, už tam nebyl. Vrátil jsem se tedy zpět ke skupince. "Moc děkuji ještě jednou za lov," řekl jsem směrem k černému alfa vlkovi, Arcanusovi. "Pokud to nebude vadit, určitě se tu ještě někdy zastavím a třeba se i přidám do smečky. Jdu najít Etneye," dodal jsem a otočil se směrem k hranicím. Chtěl jsem to říct trochu více slušně, ale nevěděl jsem jak a tak jsem řekl přesně to, co jsem měl na jazyku. Bez promýšlení. Snad to vezme dobře.
Vydal jsem se tedy hledat toho pacholka.

>>> Mathaë

No nic, abych to shrnul, nechci vás tak napínat - musel jsem zachránit rod činčil a to několika úkoly, prvním bylo nalezení květiny, na čemž jsem nyní dělal a k čemuž mi měla pomoct ona vlčice, která se mi nedávno zjevila. Nebudu vám lhát, ale potom, co jsem dostal tenhle úkol - nalézt jednu květinu, jsem začínal mít celkem obavy o dalších úkolech. Neboť první úkol bývá vždy ten nejjednodušší, hm? Není tomu tak?
Našlápl jsem několika opatrnými kroky mezi rostliny a zastavil se na místě, kde se mi zjevila ona vlčice. Několikrát jsem nasál vůni květin do čenichu, ale nic významného jsem necítil. Najednou jsem však zahlédl modré odlesky z kvítek, které jsem tu ještě neviděl. Nevědomky jsem k rostlině přiskočil a utrhl ji. Nechtěl jsem, jen tak trhat vzácnou, ale po mně požadovanou rostlinu.
Najednou jsem, s květinou v tlamě, nestál na louce, ale na písčité pláži, kde byli kolem mě činčily. Nevěděl jsem, jestli jsem udělal něco špatně, anebo jsem správně konal a mám první úkol splněný, každopádně jsem zde stál a čekal na nějaké vyjádření. Neuběhlo ani pár sekund a hlavní z činčil si vzala slovo a s jistotou v hlase mi řekla, že věděli, že jsem ten pravý. Na egu mi to trochu přidalo, ale nedával jsem to nijak najevo. Nemluvně jsem stál a čekal, co dál. "Náš pane, už tímto krokem jsi zachránil velké množství činčil, nespočetné procento naší populace nevyhyne!" Netušil jsem, jak utržení rostliny zabránilo jejich vymření. Na jeho počest jsem přinesl rostlinu až k němu a otevřel tlamu, čímž vypadla a dopadla před jeho miniaturní, jemňounce narůžovělé tlapičky. "No, a co dál?" Nemůžu říct, že jsem se těšil, ale jako zpestření obyčejného života byla tahle záchrana činčil opravdu něco. Nahodil jsem výraz, kterým jsem dával najevo to, že jsem připraven už prakticky na vše. Načež jsem v duchu tiše doufal, že mi opět pomůže ona vlčice, která se mi zjevila a hlavně, že ji někdy potkám ne jako sen, ale jako reálnou vlčici, se kterou bych mohl třeba někdy založit rodinu a být konečně silný a šťastný...

Skupinky nám celkem sedly a ladily. Byli jsme docela sehraní, čemuž jsem se i trochu popravdě divil, protože na to, že to byl smečkový lov, jsme šli jen v pěti? Nebo kolik nás bylo, šest? To by ale musel jít i Etney, který to zapíchl a někam se zdejchnul. Nechápavě jsem pohlédl směrem, kterým odešel, ale musel jsem být ve střehu. Najednou začala být akce. Vzpomněl jsem si ale na náš smečkový lov, my jsme byli velká smečka a tak deset vlků na lovu bylo bráno jako nejnižší mez. Docela vtipné, jak to má každý kraj jinak...
Arcanus to měl vymyšlené poměrně dobře, za což jsem byl rád. Organizace, vzhledem k našemu počtu, byla na místě. Když kamzíka kousl do nohy, hned na to se obrátil proti a zakousl se mu do krku. Sprintem jsem byl na místě, kde se vše odehrávalo a jistil ho, kdyby kamzík udělal neočekávaný pohyb a nedej bože ho zranil, snažil se utéci. On se ale jen cukal, proto jsem mu předními tlapami přitiskl ty jeho k zemi a zajistil tak, že Arca nepokopal. Kývl jsem na něj, když ho pustil a usmál se. Byl konec.
Ne, že by mě to nebavilo, ale takovéhle akce jsem denně mít nemusel. I když jednou za čas... Arc mě pobídl, že ho dotáhneme k ostatním. Tiše jsem jen kývl, čapl ho za kožešinu na druhé straně a spolu s alfou se snažil mrtvé tělo dovléci k jeho družce a zbytku lovících. Když jsme se tam dostali, pustil jsem ho a poslušně ustoupil. Nebyl jsem žádným členem a vlastně jsem to dělal jen jako z dobré vůle, proto jsem je všechny nechal. Arc mě pobídl, ať si taky dám. "Výborný lov. Počkám, až se nažere smečka, pak si nechám nějaké kosti na okusování," dodal jsem a sedl si do ústraní. Arc si utrhl pěkný kus, co si budem, měl jsem celkem hlad, ale i kosti byly dobré a těšil jsem se.
Když už to vypadalo, že si nikdo nebude hodovat na námi uloveném kuse, chopil jsem se největších kostí a pustil se do ožírání. Bylo tam dost masa, abych se pořádně nacpal, ale nechtěl jsem to přehánět. A dvě kosti jsem dal stranou, taky pěkně obalené, pro uraženého Etneye. "Vezmu mu to - Etneyovi, nevadí?" Raději jsem se zeptal a ještě chvilku počkal, jak se k tomu ostatní vyjádří.

// Děkuji za lov. Každému hodím něco málo do taktiky lovu, co se týče bannerů za lov, taky brzy nahodím :)

Moje chůze zpomalila na velké, rozkvetlé louce, kde jsem počítal s tím, že zde uspěji. Musel jsem si vše zrekapitulovat - potkala mě činčila, jejíž rod byl před vymřením a jako zachránce si zvolili mě. Mě, jediného vlka, který skoro nic neuměl. Možná proto si mě zvolili, třeba chtěli, abych se tím zlepšil... kdo ví.
Masivní pokrytí květin louky jsem bral jen jako pozitivní věc, ačkoli to mohla být překážka - v takovém množství nalézt jednu modrou květinu? Modrá, má být vůbec modrá? Musím si vzpomenout, nebo najdu jinou a bude to trapas, pomyslel jsem si pro sebe a poposkočil do květin. Modrých tu tolik popravdě nebylo. Musel jsem se dívat pozorně, nesměl jsem přehlédnout ani jediný lístek a ani jedinou rostlinu. Možná jsem jich pár přehlédl, no dobře, přiznávám, ale snažil jsem se! Musel jsem to dělat já? My neříkejte, že jsem opravdu jediný, kdo může jejich rod zachránit. Mé tlapy se bořily do poměrně příjemné trávy, ale snažil jsem se jít opravdu opatrně.
Mým čenichem se najednou protáhla vůně, která mi nebyla tak známá, přesto neskutečně příjemná a přitažlivá. Musel jsem se vydat po stopě, ze které toto vycházelo a zjistit, kdo může tak neskutečně vonět. Možná se vám teď budu zdát jako blázen, ale stála přede mnou vlčice, černo šedá, s pruhy na krku a fialkovým šátkem. Moje nová vůně v čenichu jistě patřila jí. "Mohu mít dotaz?" Měl jsem na ní otázku, ale touto otázkou jsem ji už vlastně vyčerpal. Moje iluze byla tak reálná... jen nemluvila, pouze kývla a dala se do kroku. Musel jsem ji následovat, už jen z toho pocitu vůně a celkově... někam mě vedla. Možná rostlinu díky ní najdu! Mysl pohlcovala rozkoš spojená s pocitem klidu a míru, který jsem již dlouho necítil. Mám hlaucincae, pomyslel jsem si, ale byl jsem tak zmatený, že jsem to ani nedokázal vyslovit. Měl jsem vyplazený jazyk a dýchal pomalu, ale zhluboka. "Můžeš," ozvala se najednou vlčice a já jsem byl překvapen - třeba to iluze není! Možná je reálná a já jsem našel svoji spřízněnou duši. Malá pravděpodobnost, ale představa hezká, ne? "Můj drahý, ona květina je..." ozvalo se vlídným, krémovým hlasem a já jen pozdvihl obočí a naslouchal... ale ona začala světlat, najednou byla průhledná a zmizela. Můj život najednou přestal mít smysl, ale byl jsem potěšen jen faktem, že existuje má spřízněná duše a dokonce i ta květina, která zachrání rod činčil. Musel jsem se trochu probrat a hledat dál, tak jsem se do toho pustil a nejvíce se soustředil na místo, kde stála vlčice naposledy...

Dobře, zrekapitulujeme si, co se tu právě odehrálo. Díval jsem se před sebe s myšlenkami, které opakovaly všechna slova vyřčena činčilí partou. Divně jsem se cítil, popravdě, jak byste se po celé téhle aférce cítili vy? Dal bych tlapu do ohně za to, že jsem byl normální, ale nyní jako by mi dávali najevo, že jsem výjimečný. Děkovně jsem se usmál, ale raději bych byl normální a nyní bez problémů a starostí ležel někde na vyhřátém plácku, třeba písku, nebo i kameni, u vody a tak... Do vlčího ohonu, kde mám hledat nějakou jejich kytku? Detaily akce vám popisovat nemusím, vlastně jsem jich ani moc neměl. Divoce jsem se oklepal a podíval se na šedivou činčilu, se kterou jsem komunikoval nejčastěji. Doposud mi toho poradila poměrně hodně, no nyní se držela zpátky a jen mi řekla, že mám přemýšlet. "Dík teda, za radu a pomoc..." daroval jsem mu vyčítavý pohled a zamračil se. "Doufám, že víš, co děláš, ale vím, že to zvládneš." "Doufáš?" zeptal jsem se a podíval se mu ještě jednou do korálkových očí. Děkovně jsem na něj ještě jednou kývl - ironicky, samozřejmě - a rozešel se tedy nějakým směrem hledat kytku. Dobře, budu tady teď chodit po okolí a hledat kytku... doufám, že mě nikdo, kdo mě zná, neuvidí, určitě by si myslel, že jsem se pomátl, pomyslel jsem si pro sebe a pro jistotu se rozhlédl. Do čenichu jsem nasál veškerý vzduch, který se mi vešel do plic a podíval se pozorně po okolí. Díra, která byla přímo přede mnou, byla v tu chvíli prakticky neviditelná a proto jsem do ní přední tlapou šlápl a čenichem se zastavil o zem. Docela dost zabořený v hlíně jsem vyfoukl a zamračeně se zvedal, jako pytel brambor. Dobrý bože, pomož, kde mám hledat nějakou zatracenou kytku? Do mysli se mi vryla poznámka o její modré barvě. Dobrou cestou by bylo vydat se někam, kde převažuje modrá... dobře, ale kam? Docela ztraceně jsem se rozhlížel, když mě najednou napadlo, že modrá je i voda a že by to nebyl vůbec špatný nápad - proč by nemohla květina růst u vody? Doufám, že ji tam najdu, jinak už nevím. Dál pak hledat nebudu, je mi líto, stvoření to jsou krásná, ale nebudu tady běhat všude možně a hledat nějaký kytky... dokázal by to kdokoli jiný, netuším, proč zrovna já jsem ten vyvolený.

//Už se budu držet pořadí, post jen pro doplnění :D

Stál jsem podél Etnteye, který si opět na něco stěžoval, což jsem nijak nevnímal a jen přemýšlel, proč jsem se do tohohle vůbec zapojil? A ještě k tomu smečkový lov... bylo zajímavé, že jim to ani tolik nevadilo, že jdu lovit s nimi, ale cítil jsem se tu popravdě celkem dobře. Asi by nebylo na škodu popřemýšlet o členství... nejsem už nejmladší a stejně, domovinu si budu muset nalézt tak i tak. A něco nového už na mě moc není, pokud to není tuláctví a objevování. To ale můžu, i když jsem ve smečce, no ne? Zamyšleně jsem najednou zaslechl, jak Elisa již dodává pokyny k lovu. Přidali se k nám i dva vlci, kteří byli nedaleko, zřejmě členové. Jen jsem přikývl a čekal. Rozdělili se, byl jsem zřejmě ve skupince s alfa vlkem, Arcanusem.
Elisa dodala, jak to bude probíhat. Otočila se na Arca, který hned vymyslel, jak to půjde dál. Podíval jsem se přikrčeně na stádo. "Ano, ano, vidím ho. To bude snadné, když to půjde tak, jak má," otočil jsem se na Etneye a kývl, jestli všemu rozumí a je připravený.
Entey ale dělal zase scény, otočil hlavou a dodal, že tu bude hlídat keře. "Okamžitě zvedni tu svou zadnici a pojď přiložit tlapu k dílu, nebo se do smečky nepřidám a budeš tu sám!" Houkl jsem po něm, ale opatrně, abych nebyl slyšet až u stáda. Trochu jsem se na něj zamračil a žďuchl do něj packou. "Pojď, ukaž, jak se má správně lovit, ty princi jeden," protočil jsem oči a ušklíbl se. Kývl jsem na Arca, že jsem připraven.
Elisa se najednou rozeběhla a se svou partičkou se dali do práce. Následoval jsem Arca a raději se soustředil už jen na lov - pro to, aby se Etney přidal, jsem udělal podle mě dost.
Najednou však alfě začaly růst obrovské tesáky podél tlamy. Zastavil jsem se, docela jsem překvapeně civěl, co se to právě stalo a jen nechápavě mrkal. Netušil jsem, zač je toho loket, co vlastně ten alfa dokáže, ale bylo to zajímavé. Nechtěl jsem se nijak rozptylovat, ale vás by to nerozptýlilo? Z ničeho nic mu vyrostou tesáky...
Najednou dodal, že jdeme, takže jsem zaklepal hlavou, abych se opět soustředil. Po jeho vyhouknutí z keře a rozběhnutí se jsem se přidal. Etneye jsem už nehlídal, snažil jsem se držet stádo tím směrem, kterým jsme se domluvili, tak, aby neběželo na tu první skupinku. Dařilo se, kulhající trochu zaostával, proto jsem se už už olizoval, až budu mít možnost pomoci s jeho skolením. Sledoval jsem zároveň i alfu, jestli jsem dobře a jestli vše jde tak, jak má. Z ničeho nic se stádo začalo stáčet, ale díky bohu jsem nabral na rychlosti a bočního kamzíka tak nějak vylekal, proto se vrátil ke zbytku a pokračovali tak, jak jsme měli v plánu. Počítal jsem s tím, že kulhavého si složí sám alfa, ale raději jsem byl připraven na jakýkoli pokyn.

Popravdě, celá ta aférka s činčilami se mi moc nelíbila. Potom, co jsem stál před pár vyvolenými a čekal, co se se mnou bude dít, jsem začínal cítit divný pocit. Popsat to ani tolik nešlo, zdálo se, jako by se uvnitř mne hromadila nějaká energie. Pozitivní, snad. Poočku jsem sledoval šedivou činčilu, která, jak jsem již zmínil, nestála nijak vpředu, takže neznázorňovala vyšší hierarchické postavení. Potichu jsem si odkašlal, abych upozornil na to, že už by se mohlo něco dít. "Pro někoho obyčejný, pro nás jedinečný a tak výjimečný," mluvily činčily všechny naráz. Po zádech se mi z toho přehnal mráz. Projev to byl opravdu zajímavý a dramatický, hlavně mi naháněl celkem hrůzu. "Prosím, řekněte mi, co pro vás můžu udělat?" zeptal jsem se a podíval se na šedou činčilu, se kterou jsem doteď komunikoval. Pampeliška, která se pohybovala s větrem, se najednou zastavila a všechno ustalo. Pekelné ticho, za které bych byl jinak vděčný, mě znervózňovalo snad nejvíce. Pravidelný tlukot srdce byl nyní hlasitější, než kdy předtím. Popohnal jsem činčily k tomu, aby se trochu vyjádřily. "Prvním tvým úkolem bude sehnat vzácnou, ale přesto pro vyvolené nalezitelnou květinu zářivě modré barvy," řekly opět monotónně činčily a já se už musel oklepat. "Petrklíč? Pátrat po ní mám kde?" "Petrklíč se nejmenuje, název žádný nemá. Plavá také není, její vzácnost je ale darem, jelikož je pro ty nepravé nebezpečná." "Praví s ní dokáží vyléčit dinosaury, nebo na co vám je kytka?" Pochopit jsem to nemohl, ale to asi nebyl účel, abych něco chápal.
"Po prvním úkolu bude následovat druhý, ale nejdříve se pusť do toho prvního. Poté, až květinu nalezneš a doneseš, dozvíš se víc. Pátrej s otevřenýma očima! Pečlivě se rozhlížej a nenech si uniknout ani jeden detail." Popravdě, ty jejich rady stály za ... prd. Podíval jsem se opět na šedivou činčilu. "Poraď, kde přesně mám hledat, kde se mám soustředit?" "Přemýšlej," špitla konečně sama, svým jedním hlasem ke mně zpět a já jen vzdychl. Přemýšlení... to bych zakázal.