Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Díky zastavení produkce hamburgerů přestala Amerika odsávače sponzorovat (aby nezkrachovala) a tím pádem nebylo za co je vyrobit.

Jelikož ale, díky hamburgerům, měla průměrná váha všech američanů vyšší číslo než Sněžka, nafukovací nábytek byl po chvíli zavržen, jelikož často praskal. Jako skoro všichni v Americe, ehm.

Který ale, jako většina objevů v Americe, stál za prd.

Stejně tak jako ekonomika, jelikož kromě prodeje hamburgerů Amerika žádné prodejní eso v rukávu nemá.

Ashe jsem sledoval jako svoji múzu, následoval jsem ji při každém kroku a dělal prakticky vše, co mi řekla. A i když si dělala ze mě srandu, stejně bych to splnil. Prakticky jsem byl na prahu toho, splnit pro ni vše, co by si jen přála. Zadíval jsem se do ní, co si budeme nalhávat, a začínal jsem to dávat najevo. Snad jí to vadit nebude.
Ale vzhledem k jejím opětovným, opravdu nesmírně roztomilým úsměvům, jsem usoudil, že asi jí taky nejsem proti srsti. Uchechtl jsem se, když mi řekla, že to byla sranda, a závod k hranicím padělal - nechal jsem ji vyhrát. Ta podívaná na tu radost byla krásná.
Ashe do mě "rýpla", jestli mi nestačí dech. Jen jsem se na ní zamračil a dodal: "tak starý ještě nejsem," a vyplázl jazyk. Dechu jsem měl ještě na rozdávání, cítil jsem se v opravdu skvělé kondici. A hlavně jsem měl, díky své společnici, skvělou náladu.
"Dobře, je mi jasné, že se ještě stydíš a nechceš, abych tě viděl no... při tom," zazubil jsem se, vyplázl na ni jazyk a šťouchl do ní jako ona do mě předtím. Ušklíbl jsem se a podíval se jí do očí. "Sám nechci nikam jít, už," přiznal jsem se a otočil se dopředu před sebe. Poposkočil jsem, abych měl trochu náskok, ale neotáčel jsem se, kdyby náhodou "obnovovala hranice", abych ji neviděl. Takže jsem mluvil před sebe, ale tušil jsem, že mě slyší. "A máš tu nějaké blízké přátele třeba? Nebo jsi takový ten typ co se raději baví se stromy a zvířaty? Jako já?" Poslední slova "jako já" jsem řekl opravdu tiše a pro sebe, načež jsem se usmál a když jsem neslyšel, že jde, zastavil jsem, abych neodešel příliš daleko a ona měla dost času a prostoru provést své povinnosti důkladně.

Po očku jsem sledoval Ashe. Vypadala opravdu překrásně, ale nechtěl jsem na sobě dát znát to, že je momentálně mým bodem pozornosti. Zadíval jsem se tedy na Arcanuse a přikývl. Na poznámku, že by mohla Ashe označkovat území. A já ji u toho uvidím, napadlo mě. Měl jsem ale v plánu se otočit a nesledovat ji přímo u té jedné činnosti... pousmál jsem se.
Poté nám Arcanus řekl, že nás nechá a jde za svou partnerkou. "Dobrá, moc děkuji," řekl jsem ještě a otočil se na Ashe. Ta mě přivítala v Asgaarské smečce. Jako kdyby se mi otevřela nová dvířka v mém životě. A já do nich naplno vkročil. Vlastně jsem do nich skočil, po hlavě.
Najednou Ashe přicupkala a oblízla mi tvář. Cítil jsem se najednou tak nervózně, ale zároveň velmi, velmi šťastně. Podíval jsem se jí do očí. "Cítím se překrásně. Co ty? Já už se těším na to všechno, co tu prožiju," dodal jsem a pohledem sklouzl do okolí. Nechtěl jsem ji uvádět do rozpaků tím, že jsem ji stále hleděl do očí.
Po chviličce Ashe řekla, že musí plnit smečkové povinnosti. A že tu mám počkat pár hodin a nehnout se z místa. Netušil jsem, jestli to myslí vážně, nebo ne, ale sedl jsem si a usmál se. "Dobře má paní," odpověděl jsem a nehybně seděl. Ona pak řekla, že to myslí ze srandy, takže jsem jen vyplázl jazyk a ušklíbl se. "Tyyy," křikl jsem po ní, "tohle ti nedaruji!" Zazubil jsem se, vyskočil a rozeběhl se proti ní, bokem jsem do ní vrazil - ale ne moc, aby nespadla - a nabral jsem rychlost k hranicím. "Kdo tam bude první!" Křikl jsem, ale samozřejmě jsem po chviličce zpomalil, aby ona mohla být ta, kdo vyhraje. Popravdě... vyhrál jsem já, tím, že jsem ji potkal.

Stál jsem před vlkem a pozorně ho poslouchal. Bylo mi jasné, že každá smečka má svá odlišná pravidla, která když se dodržují, vše funguje tak, jak má. Arcanus mi ale žádná zatím neřekl, na kterých by tu lpěli, proto jsem bral v potaz ta všeobecná a věděl, že kdyby tu bylo nějaké zásadní, Ashe mi ho určitě poví.
Sledovala mě, já sledoval ji. Nechtěl jsem nijak moc okatě, ale nešlo to. Musel jsem se na ní pořád tak dívat... a nespouštět z ní oči. Jen jsem se vždy usmál a dělal, jako kdybych na ní celou dobu necivěl. Stíhal jsem u toho ale i poslouchat Arcanuse. "Jistě že vím," dodal jsem s úšklebkem a lehkým ponížením, které mi přišlo z jeho strany, protože jsem nebyl žádný neandrtálec, který by smečková pravidla neznal. Zároveň jsem už zmínil, že mí rodiče byli alfy, ale bylo mi jasné, že jakožto správná alfa se chce ujistit. Můžou se tu nacházet i tací, kteří o smečce moc neví.
Poslouchal jsem pozorně jeho slova, ohledně úkrytu jsem kývl a co se týkalo členů, musel jsem každého vidět vizuálně, jinak jsem si to moc nepamatoval. Proto jsem přikývl a poslouchal. Ashe se pak ještě ozvala a zeptala se, jestli je ještě něco potřeba. Bylo na ní znát, že už by ráda šla po svých. Asi byla nervózní, což jsem chápal - já už jsem nebyl vůbec, byl jsem rád, že jsem tu. A těšil jsem se zároveň na to, až tu novinu sdělím i Etneyovi. Ten někde slídí, parchant... ale aspoň si to tu projdu, víc se seznámím a na něj budu mít ještě času, pomyslel jsem si. Momentálně jsem chtěl všechen čas věnovat Ashe. Po věnování toho nejhezčího úsměvu jsem to opětoval. Měl jsem chuť k ní přiskočit a olíznout, ale držel jsem se. Pevně. Bylo to těžké, ale zvládl jsem to. Úsměv jsem s mrsknutím ocasu opětoval a olízl si čenich při pohledu na Arcanuse.

Zmateně jsem pobíhal sem a tam. Znenadání se přede mnou objevili činčily, které jsem před chvílí ještě musel zachránit. "Zachránce!" křičeli několikrát tak nahlas, že jsem si byl jistý, že je to slyšet i na okolních územích. Zamrkal jsem párkrát na jednoho z nich, toho, který mě celou dobu jakoby provázel a podíval se mu do očí - "to už je všechno?" "Známe tě už dostatečně na to, aby si splnil poslední úkol," řekla činčila a vystoupila z davu. Zavrtěl jsem ocasem, měl jsem ho rád, chlupatého mizeru. Zároveň jsem byl celkem nervózní a nejistý z toho, co teď přijde a co budu muset dál dělat. Za mě už je toho celkem dost, co jsem pro ně udělal. Zachránil jsem jejich rod, všichni žijí, tak by mohl být konec už, ne? Zamyslel jsem se, když najednou činčila přiskočila a řekla: "hlavní odměnu si už získal, poznáš ji, vlastně už ji znáš. Známá vlčice, která ti změní život," řekl a podíval se mi do očí. Zatemnělé korálky, které se leskly, jsem sledoval a nedíval se nikam jinam. "Změní život? Za to, že jsem vás zachránil? Znám tu vlčici už?" značně jsem byl zvědavý, to se ani nemůžete divit. Zároveň jsem chtěl, aby ten jeden chlupatý mizera byl stále se mnou, rád bych si ho nějak ochočil a měl ho při svém boku. "Znamená to, že si najdu partnerku?" Zeptal jsem se ho celkem upřímně, neměl jsem důvod to teď nějak obcházet. "Znamená, ano, a budeš mít šťastný život," řekl. Zajímalo mě víc, chtěl jsem slyšet všechno, ale nemohl jsem - nebylo by to pak přeci ono, kdybych už věděl, co mě čeká. "Zatím tedy děkuji, když budete chtít dál s něčím pomoci, stačí říct, nebo se jen objevit... a nechceš cestovat se mnou?" Zeptal jsem se hlavního šedého činčiláka, který na mě momentálně nepochopeně koukal. "Zatím ne, možná časem, kdo ví..."

Představte si situaci tak přibližně tři zimy zpět - kdy jsem ještě byl vášnivý tulák a nemínil se někde usadit. A v té chvíli mi říct, že budu jednou stát sám před alfou a žádat o místo ve smečce, tak byste mě rozesmáli. Opravdu. Byl jsem toho názoru, že smečka vlka jen v životě omezuje a nemá dostatek možností prozkoumat místa v okolí.
Jenomže realita byla jiná a tak, jak se mýlili mí rodiče, tak jsem se mýlil i já - a zrovna jsem o to místo žádal. Směšné to nebylo, vlastně hlavní důvod stál vedle mě a příjemně voněl.
Podíval jsem se z překrásného obrazu vlčice, o které jsem si myslel, že se mi zdá, zpět na Arcanuse. Nezdála se mi, i on ji viděl. Ušklíbl jsem se. "To je jasné, byl bych po tlapě, ale pokud by bylo nejhůře, obětoval bych se i přes veškerá nebezpečí a zvládl to sám," olízl jsem si čenich a polkl. Měl jsem trochu sucho v tlamě, i když jsme šli přes řeku. Asi nervy.
Co se vlkovi honilo v hlavě říct nedokážu, ale nevypadal nijak proti. Měl jsem už radost, no nechtěl jsem předbíhat. Najednou se zeptal, jestli jsem si jistý. "Ano. Mí rodiče byli alfa vlci a vzhledem k jejich nespravedlivému vedení smečky jsem všechny zavrhl. Ale pak jsem přišel sem, zjistil, jak skvělý kolektiv tu máte a že ne každá smečka je taková, jako ta ve které jsem vyrůstal," dodal jsem a podíval jsem se do země. Neměl jsem nic proti tomu mluvit o své minulosti, ale nechtěl jsem je zase zahrnovat informacemi, které by je nezajímali. "Jistý si jsem. To bych tu jinak nestál." Podíval jsem se na Ashe. Usmál jsem se a zpět se koukl na alfu, na kterého jsem souhlasně kývl, že si na svém rozhodnutí trvám. On hned na to řekl, že pokud na tom tedy trvám - poznal to! - tak že mě tu rád přivítá. "S tím počítám." Byl jsem rád, že mě přijal. "Moc děkuji. Nezklamu." Raději bych si to ještě ale potvrdil, navíc, nebyl alfa sám a kdo ví, jaký názor na mě má jeho partnerka, ale radostně jsem se podíval na Ashe. Ona měla dotaz ohledně členů, což mě taky zajímalo, protože jsem chtěl vědět, s kým budu tento překrásný les sdílet. Vlastně mi ostatní byli trochu fuk, zajímala mě jen Ashe.

<<< řeka Midiam

Pokračoval jsem, nyní už po boku Ashe. Předtím jsem hlavně přemýšlel, proto jsem se vždy zpomalil a šel jakoby za ní. Nebyl to ale žádný účel nebo nějaké sledování její zadní části těla, to bych si nyní, jakožto gentleman, nedovolil.
Ona však zpomalila, šťouchla do mě a přibrzdila. Tak jsem se na ní usmál a už se soustředil na cestu, zřejmě jí to, že jsem občas šel pomaleji a vzadu, vadilo. To se dalo pochopit.
Když jsme přišli k hranicím, zapřela se do mě. Posloužil jsem jako pevná opora, ačkoli jsem netušil, jaký to má význam. Jen jsem se usmál. Ona se však omluvila a řekla, že je nervózní. "Ty? A co mám říkat já?" Zazubil jsem se a zpětně do ni šťouchl - chtěl jsem trochu ulehčit atmosféru, neměla přeci vůbec důvod být nervózní.
"Dobře," přikývl jsem, když řekla, že půjdeme za Arcem. Vyrazil jsem tedy za ní.
Po chvilce jsme na něj i narazili. Ona ho pozdravila a měla k němu několik poznámek, proto jsem je raději neposlouchal a sledoval jeho odznaky na srsti. Vypadalo to zajímavě, co kdybych si taky něco takového pořídil? To by bylo zvláštní, zamyslel jsem se. Nedokázal jsem si představit, jak bych vypadal s nějakými odznaky na srsti. Poté jsem na něho pohlédl. "Rád Vás zase vidím," řekl jsem s klidem a usmál se na Ashe. "Nejsem tu opět, abych slídil. Mám dotaz," šel jsem rovnou na věc. Začínal jsem být trochu nejistý, ale věděl jsem, že konám správně. Těšil jsem se, že někam zapadnu. "Máte ve smečce volné místo? Rád bych tu strávil zbytek života. Les je tu překrásný, krajina kolem taktéž a vlci ve smečce opravdu milí," zahleděl jsem se mu do očí, čímž jsem to myslel na něj, a samozřejmě jsem se otočil i na Ashe. Mrskl jsem ocasem. "Lovit umím, tudíž pokud bude cokoli kdykoli potřeba, jsem k dispozici. Zvládnu sám i větší zvěř. Samozřejmě dokážu být i rázný a území ochránit, když je třeba," dodal jsem a podíval se zpět na vlka. Byl mohutný. Zajímavé. Hned na to jsem se usmál a čekal, co mi k tomu řekne, zajímalo mě, jestli se hned nějak vyjádří, nebo bude chtít chvilku to zkusit, než budu právoplatný člen, anebo mi rovnou řekne, že mají plno, že už tu nikoho nechtějí... kdo ví. Samozřejmě na každý rozsudek jsem byl plně připravený přijmout ho se vší úctou a klidem.

Ashe mne ujistila, že na padání je zvyklá, ale já jsem si nemohl zvyknout. Bolelo mě to za ní, najednou mě však něco napadlo - bylo by hrozně fajn naučit se nějakou magii, která dokáže tlumit bolest, anebo uzdravit ostatní! Skvělý nápad. Určitě, až půjdu k jednomu z těch dvou, se jich na to zeptám. Rád bych byl aspoň v tomhle užitečný, pomyslel jsem si a zamrkal.
Když jsem se vydal po proudu pro kamínek, ona do mě narazila. Nemohl jsem se neusmát. Popravdě... hrozně mi padla do oka, cítil jsem, že ona je ten důvod, pro který jsem si došel až ke kaskádám a kvůli kterému bych se měl přidat do smečky. Ona byla ta třešnička na dortu, vlastně, na mém životu.
Na darování kamene mi řekla, že jsem sladký a olízla mě na tvář. Usmál jsem se a cítil se tak zvláštně, trochu nervózně, ale moc potěšeně. Bylo to tak příjemné. "Dobře, určitě ti tam vydrží. Ale aby ti to nepřekáželo, třeba při chůzi nebo běhu, aby tě to nebouchalo," dodal jsem a čapl kámen do tlamy. Hned na to jsem ji ho vložil do šátku za krkem a ještě čenichem se zabořil do její srsti. Tak příjemně voněla! Hned na to jsem dělal, že nic a oklepal se. I když jsme byli mokří, jak dvě slepice, stejně jí to slušelo. A určitě i mně, ale ona byla hezčí.
"Půjdeme," dodal jsem a počkal, až vyrazí jako první. Chtěl jsem na ni dohlížet, aby se zase nezranila.
Po chvilce jsme přišli k hranicím Asgaaru. Znovu. Co když už mě tam nebudou chtít vidět? Ale nevypadali nijak naštvaně... a mám se přidat hned? Raději bych promluvil s Arcanusem... ale nevím, jestli mám hned za ním jít, anebo přečkat s Ashe, až budou mít čas a poté se zeptat? A co když budou proti? Najednou se mi do hlavy dostávaly všechny různé, negativní i pozitivní myšlenky - převážně ty negativní - a já začínal být nervózní. Předtím mi o nic nešlo, ale teď ano... o Ashe.

>>> Asgaar

<<< Kaskády

Pokračovali jsme s vlčicí. Byl jsem si jist, že tuto obyčejnou a vlastně i normální tvář dlouho neudržím, uvnitř jsem chtěl blbnout a dovádět, ačkoli jsem byl klidný. Asi mě Etney nějak něčím nakazil, pomyslel jsem si a zadíval se na vlčici. Couval jsem před ní, aby šla opatrně a nespadla - a když, tak do měkkého. "Moc rád tě víc poznám," usmál jsem se.
Na její post mi dodala pár vět, na které jsem jen s úsměvem přikývl a opatrně se otočil tak, abych měl hlavu stejným směrem. Zpomalil jsem na její rychlosti a sledoval řeku, ke které jsme se blížili. Najednou však, nějakým nedopatřením, jsem asi zrychlil a všiml si, že Ashe se mě snaží dohnat a v tom zavadila o kámen a místo po čtyřech přijela na boku. Vyděšeně jsem se na ní díval. "Moc se omlouvám, nějak jsem se zahleděl na krásu řeky," dodal jsem a olízl jí bok. "Jsi v pohodě? Nebolí tě nic?" Šťouchl jsem do ní čenichem a sledoval, jestli se jí srst nebarví do červené, kdyby se třeba poškrábala nebo tak. "Nejsi nešikovná, to se stane prosím tě," usmál jsem se na ni. "Hlavně, jestli jsi v pořádku."
Ona neváhala a skočila do vody. Usoudil jsem, že jí nic zásadně nebolí, tak jsem si vydechl a neváhal - hned jsem skočil vedle ní. Byl to takový placák, že voda vycákla a já jsem se ponořil i s ušima. Vylezl jsem, několikrát zalapal po dechu a ušklíbl se. Vodu jsem měl úplně všude. Vypadal jsem, jak mokrá slepice. "Promiň," řekl jsem hravě omluvu za to, že jsem ji pocákal. Ponořil jsem se pod vodu a vypustil několik bublin. Viděl jsem dokonce nedaleko nás rybu, asi nějaká zvědavkyně. Dlouho jsem ale držet dech nedokázal, proto jsem zase vyplul a pak se následně oklepal. Opět jsem ji nahodil. Ale byl jsem rád, že jsem byl konečně svůj. Mrskl jsem ocasem a odrazil se od břehu, abych mohl plavat s proudem. Najednou jsem ve vodě spatřil odlesk čehosi, zabrzdil jsem, ale musel jsem se trochu vrátit. Na dně byl kámen, leskl se od slunce, ale zaujal mne tvar - vypadal jako srdíčko. Usmál jsem se, náhoda?
Ihned jsem se pro něj ponořil a na druhý pokus ho vytáhl. Držel jsem ho opatrně mezi tesáky, ale zároveň tak, aby mi nevypadl. Doplácal jsem se k Ashe a šťouchl do ní. Položil jsem ho na břeh a natočil tak, aby poznala, co za tvar kámen má. "Pro tebe," usmál jsem se a olízl si čenich. Voda mi z něho kapala a lechtalo to. Hned na to jsem se usmál a podíval se jí do očí. Jeden by se v nich ztratil...

S úsměvem jsem sledoval vlčici. Byla jako zjevení, jako kdyby jste bloudili několik let slepě v poušti a najednou přišla múza, přelud... toho, že konečně začínáte nacházet smysl, proč jste tady a právě teď. Jako kdybych celou tu dobu všechno, co jsem dělal, dělal proto, abych se dostal sem a potkal právě ji. Tak nějak jsem to cítil. Ashe, zopakoval jsem si ještě jednou v hlavě. Kdo ví, třeba na tom nebyla jako já, třeba už někdy měla někoho, pro koho dýchala, ale nevypadala, že zrovna teď má někoho v mysli.
"Aha," zazubil jsem se. Bylo to zvláštní, přeci jen, čenich je hlavní orgán a velmi důležitý pro vlky. "Nevadí, třeba to ještě natrénuješ," usmál jsem se a mrskl ocasem. Snažil jsem se všechno vidět pozitivně.
"Nesnesitelná?" Udivil jsem se nad jejím slovem, co se týkalo její povahy. Proč by si někdo o tak milé a přívětivé vlčici myslel, že je nesnesitelná? Není nijak dotěrná a ani otravná, naopak... být v její přítomnosti, no... raději jsem myšlenku nedokončoval, abych tady jen dlouho nestál a nebyl ticho. "Tak to jsou potom pitomci, ti, co si myslí, že tvoje povaha je nesnesitelná. Já si myslím, že je výjimečná a jen tak někdo si ji nezaslouží," usmál jsem se a zastřihal ušima.
"Určitě si to zasloužíš," dodal jsem. Bylo od ní hezké, že to nebrala nijak extra a nehrála si na něco víc, než by byla. To se mi celkem líbilo, proto jsem se jen usmál a kývl hlavou. "Alfy vědí, proč to udělaly. A určitě si pro smečku jen přínosem," olízl jsem si čenich. Už jenom proto, že kvůli tobě se do té smečky přidám, napadlo mě, ale nahlas jsem to raději ještě neřekl. Chtěl jsem počkat.
Na to, jestli ji můžu doprovodit, nadšeně souhlasila a dokonce řekla, že jsem zlatíčko. Nebýt celý hnědý, zčervenal bych studem. Ale zazubil jsem se, mrskl ocasem a poposkočil. "Jsem rád, že můžu jít s tebou," přiznal jsem se a podíval se jí do očí. "To by od tebe bylo hezké, rád bych si ten les prohlédl, než učiním nějaké rozhodnutí... Etney vydrží, raději bych se teď věnoval tobě," usmál jsem se a dloubl do ni packou. Když se zeptala, jestli pomalu vyrazíme, hravě jsem poposkočil a rozeběhl se, ale došlo mi, že jsme vysoko na skále a budeme muset jít pomalu a opatrně. Zabrzdil jsem na její úrovni a opřel se o její bok. Hned jsem se trochu vzdálil a jako pravý gentleman jsem přidal, abych byl o kousek před ní, otočil se a hlídal, kam šlape. "Hlavně opatrně, je to tu strmé," usmál jsem se. "Ale jistím tě. Kdyby si padala, tak na mě a to je přeci do měkčího," zasmál jsem se a pokračoval v cestě.

>>> řeka Midiam

Ashe se mi přiznala, že moc tady okolí smeček prozkoumané nemá. Usmál jsem se, nebyl to přeci žádný problém. Po chvilce jsem to ale pochopil. Ještě předtím jsem ji chtěl ale říct, co jsem objevil já. "Když jsem šel z Asgaaru, narazil jsem na jednu smečku hned vedle, za horami, ale opravdu blízko. A byla cítit sladce," zazubil jsem se, "jako ty," dodal jsem už potišeji a podíval se na ostatní lesy, kvůli kterým jsem sem přišel. "A pak jsem cítil dva lesy nedaleko od sebe, tedy, vlastně... tady je les, tam jsem cítil smečku," ukázal jsem směrem mezi hory na les obklopený potokem, "a tady, v tomhle zajímavém místě," tlapu jsem přesunul na močály, ohraničené velkými stromy. "To je s Asgaarem celkem čtyři," zazubil jsem se a mrskl ocasem.
Poté jsme se začali bavit o Asgaaru. Cítil jsem, jak má radost z toho, že už jsem tam byl. Zřejmě vlci moc nemusí Elisu, ale já jsem byl na její straně - rázná alfa je důležitá. Lepší než taková, která do své smečky nepoctivě přijme úplně všechny. Alespoň pak ta smečka je opravdová. "Tak to je fajn, ano, je to brepta," ušklíbl jsem se. Najednou mi hlavou prolítla myšlenka, jaká by byla moje vlčata. Záleží, s kým bych je měl, dodal jsem si pro sebe s úšklebkem a věnoval se slovům Ashe.
"Neboj," ujistil jsem ji a usmál se. Asi jsem ji padl do oka, několikrát mi řekla, že jsem milý, čehož jsem si cenil. Sice jsem to věděl, ale bylo milé to slyšet i od někoho jiného. "Přesně tak. Vlk jen tak nepotká někoho, s kým si rozumí, stalo se mi to teď poprvé," přiznal jsem se, "myslím až takhle," snažil jsem se to nějak vysvětlit. "Chápeš," dodal jsem nervózně a ušklíbl se, hned na to jsem vyplázl jazyk a hravě zastřihal ušima.
"To je dobře, nemám rád smečky, kde je převlkováno. Pak se jeden ztrácí v tom, kdo je vůbec člen a kdo ne," dodal jsem s úsměvem a podíval se směrem do smečky.
Z Ashe najednou vylezlo to, že je delta. Jakou mám čest se hned seznámit s deltou? Výše postavené vlky jsem bral s respektem, měl jsem k nim úctu. K vlčicím už úplně. "Takže na neustálé přítomnosti pouze ve smečce alfy nelpí... to je dobře, to je dobře," mumlal jsem si pro sebe. "Oh, delta, tak to ti gratuluji, to je čest," poklonil jsem se v náznaku uznání a mrskl ocasem.
"Pokud budeš chtít jít zpět do smečky, moc rád bych tě doprovodil, pokud svolíš. Třeba tam bude už Etney a nebudu tě dále obtěžovat," řekl jsem skromně, nechtěl jsem ji nějak zdržovat anebo v něčem omezovat, kdo ví, jaké měla plány. Ale byl bych moc rád, kdyby mi svolila alespoň doprovod do Asgaaru. A ještě kdyby mi to tam chtěla ukázat, to bych byl nejšťastnější! Jako kdybych najednou začínal mít velký důvod se tam přidat. Začínal jsem být hodně rychle rozhodnutý... ale nechtěl jsem to uspěchat.
"Jsem rád, že nejsem jediný, kdo je prakticky bez přátel. Dalo by se říct, že nerad na někom lpím, ale když už mám nějakého přítele, udělal bych pro něj všechno, cokoli by potřeboval. I pro Etneye, sice je to uličník, ale vím, že by mi pomocnou tlapu opětoval," zazubil jsem se a představil si, co asi ten nezbeda teď dělá. "A takových je málo. Je to hold těžké, každý je jiný a ne všichni jsou kamarádi," dodal jsem po chvilce a otočil se na výhled. Ještě na chvilku jsem se snažil nabažit pohledu, kdyby náhodou vlčice už chtěla do smečky. Pochopil bych to a určitě bych nebyl proti. A kdyby chtěla jít sama... nic bych s tím nezmohl, určitě bych se nevnucoval, ale nepřipadalo mi to tak, že by mojí přítomnost nějak zavrhovala... vše je na ní.

Mladá vlčí dáma se se mnou dala do řeči, za což jsem byl rád. Neměl jsem vůbec nic proti tomu se s někým novým seznámit, hlavně, když je to vlčice a ještě tak milá a příjemná už jen po hlase, o vůni ani nemluvím.
Dělal jsem, že nasávám do plic okolní čistý vzduch, ale nemohl jsem se nabažit její vůně. Otočil jsem se opět na ní a sedl si přímo tak, abych na ni viděl. Ashe, zopakoval jsem si v hlavě, proč jsem ji nepotkal už dřív? A proč mám vlastně pocit, že jsem ji potkal už někdy? Nechápavě jsem se nad tím zamýšlel a poslouchal, co mi říká. "Tři? Já jsem cítil čtyři, je to možné?" Podíval jsem se s otočenou hlavou na místo, ze kterého byly cítit dvě a poté k Asgaaru, kde byla i jedna vedle. Třeba neví o těchto dvou vedle sebe, napadlo mě. "Ale možná se pletu," kývl jsem na ni a usmál se.
Najednou se rozmluvila. To, co mi řekla, mě úplně překvapilo, až jsem na chvilku přestal dýchat. Otevřel jsem jen tlamu a nevydal ani hlásku, s vykulenýma očima sledoval její ústa, jak povídají a povídají, ale... "počkej," přerušil jsem ji, i když se to nedělá, ale tahle situace si to vyžadovala. "Ty jsi z Asgaaru? Jak je alfa Arcanus a Elisa?" Jména alf jsme řekli poměrně nastejno. Překvapeně jsem několikrát mrkl a hned na to polkl, protože jsem měl sucho v tlamě, jak jsem ji měl otevřenou. "Odtamtud jdu! Seznámil jsem se s Etneyem, který mi to tam šel ukázat a... a já jsem i byl součástí lovu, který před chvilkou skončil," vysvětlil jsem jí. Že by ona byla to znamení, proč bych se tam měl přidat? "Obě alfy byly opravdu milé, uvažoval jsem nad členstvím právě tam, jen jsem si nebyl jist, neměl jsem dostatečně velký důvod. Dělal bych to jen kvůli Etneyovi, i když teď už bych se nad tím mohl opravdu zamyslet," dodal jsem a podíval se jí do očí. Řekla, že mému kukuči by nikdo neodolal. Sladce jsem se usmál a podíval se na její modré oči. "Mému? Co teprv ten tvůj, pro něj by jeden skočil i ze skály," zahleděl jsem se do země a zpět na ni. Udělal bych pro ni všechno, co jsem ji na očích viděl. Opravdu.
Zavrtěl jsem hlavou, jak je ten svět malý. Byla to zvláštní náhoda, anebo to prostě bylo jen znamení od vyšší moci. "Moc vlků jsem zde nepotkal, jen jednu milou vlčici, ale dlouho jsem se nezdržel, protože jsem potkal Etneye, který mě doprovodil k Životu. A potom jsem se nachomýtl v Asgaaru, kde jsem potkal několik členů, no," vysvětlil jsem. Snad jsem na nikoho důležitého nezapomněl. "A teď jsem tady," při setkání s někým opravdu důležitým, zazubil jsem se pro sebe. Usmál jsem se na ni. "Jsem rád, že jsem tě poznal, smečka je teda fajn?" Zeptal jsem se ještě jednou. Uvažoval jsem o přidání. "Jak je to s tím, když jsi ve smečce, ale chceš i cestovat?" Některým alfám by to mohlo vadit, některým ne, kdo ví. Proto jsem se raději zeptal. "A co ty, máš zde hodně přátel? Jsi tu dlouho?"