Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Bylo na Ashe poznat, že je spokojená. A já jsem dlouho nezažil, že by někdo byl v mojí společnosti spokojený. V mojí přítomnosti, takového nudného medvěda... to musí být prostě osud, pomyslel jsem si a podíval se jí do jejích překrásných očí. "Souhlas," kývl jsem a lehl si co nejblíže k ní. Popravdě, samozřejmě s ohledem na její nemocnou tlapu, jsem se na ní úplně namáčkl a spokojeně zabručel. Ale zároveň tak, abych na ní viděl.
"Tak to je smutné, to mě mrzí. Já jsem ani moc přátel neměl, takže jsem vlastně neměl o koho přijít. A rodina... to slovo je pro mě úplně cizí," řekl jsem s klidem na tváři a poslouchal její vyprávění.
"Magií?" Zeptal jsem se. Už jsem o tom něco slyšel, ale zřejmě o tom věděla víc. Natěšeně jsem se zavrtěl, že jsme konečně našli téma, o kterém si můžeme povídat, protože to mě hrozně zajímalo a ona o tom dosti znala. Poté mi věnovala překrásný kompliment. "Ale notak. Kdybych nebyl hnědý, hned bych zčervenal," řekl jsem s úšklebkem a podíval se jí do očí.
"Řeknu ti, co budeš chtít," lišácky jsem se zazubil. "Moje historie není vůbec zajímavá, protože jsem z nudné smečky nudného života, jen jsem se toulal a snil. A teď se mi ten sen splnil, sen o tom mít někoho, kdo bude při mě a o koho se budu moct opřít.. a o tebe se právě teď opírám," vyplázl jsem na ní jazyk a vzápětí ji olízl. "Dotoulal jsem se až sem. A mám ještě bratra, ale je to strašný bručoun. Dokonce se tu někde i mihl, tady na Galliree," řekl jsem zamyšleně. Potkal jsem ho, ano, ale kde je mu teď konec... kdo ví.
"A co ty magie? To jich můžeš mít víc? A jak si je vybíráš? A ovládáš je teda jenom myslí, nebo jak?" Zajímalo mě to, opravdu. Radostně jsem se ještě více přitulil, oblízl jí nemocnou tlapu a hlavu položil za její krk.

Proměna v medvěda neklapla. Ne, že bych byl úplný odpůrce zimy, ale ta představa, že by se celá část ročního období, kdy se každý klepe a nikomu se nic nechce, prospala, byla úžasná. Ashe však nesouhlasila, ačkoli mi pak potvrdila, že i kdybych byl medvědem, pořád by se mnou chtěla být. Tak nějak to řekla. Opravdu ji mám rád... mám ji to říct? Ale jak? zatím se mi hlavou honily jen myšlenky, chtěl jsem to perfektně naplánovat. Mělo to všechno čas.
Zeptal jsem se jí, jestli je v pohodě. Přiznala, že zakopla o kámen a pohmoždila si tlapu, kterou raději držela ve vzduchu. Oblízl jsem jí čenich a podíval se jí do očí. "Klidně si sedni, budu tu s tebou," posadil jsem se a podíval se, jestli nekrvácí. Zřejmě to měla jen klepnuté. "Já jsem, až na těch pár jizev a škrábanců, poměrně v pohodě," dodal jsem. Ale i kdybych nebyl, nepřiznal bych to, důležitější byla její tlapa.
Nešlo se nezeptat, jestli se takové věci dějí v této krajině často. Vypadalo to, že nikdo není z toho tak překvapený, jako já. Jen jsem ji sledoval a hlavně se soustředil na tu její tlapu. "Ale kuš, jsi skvělý obránce," oblízl jsem jí a poté i packu. "Co teď, povyprávíš mi něco o sobě? Nebo chceš říct něco o mně?" Ušklíbl jsem se. Nechtěl jsem nikam jít, vzhledem k tomu, že jí bolela tlapička a neměla by ji namáhat. A co jiného pak dělat, než si povídat? Alespoň se více sblížíme.

Abych to zkrátil...
Ta překrásná věc na krku, kterou jsem si za tak krátkou chvíli oblíbil, začala ze mě tvořit medvěda. Nejdříve to ani nebylo vidět, protože co si budeme, vypadám sám o sobě trochu jako medvěd. Najednou jsem se ale o trošku zvětšoval a mohutněl, naopak, bylo mi tepleji, ta srst byla příjemná. Ale asi to nebylo dobře.
Sundat jsem to ale za žádnou cenu nechtěl. Moje!
Do toho přiběhla Ashe, která na mě křikla, tudíž jsem se otočil a ona hned přívěsek strhla a já se začal formovat zpět do vlčí postavy. "Achjo," zakňučel jsem, protože se mi to celkem líbilo. Medvědi ale zmizeli. "Já jsem si to chtěl nechat, a být medvědem nemusí být tak špatné, v zimě je ti teplo a vlastně ji celou stejně prospíš... tobě by se to nelíbilo?" zeptal jsem se jí trochu pohoršeně, protože mi mojí prospalou zimu vzala. Ale nevyčítal jsem jí to, nechal bych si od ní líbit asi všechno. I kdyby mě měla oholit a já měl umrznout, bylo by mi to jedno, hlavně, aby byla ona spokojená.
Zamrkal jsem na ní. "Jsi v pořádku, viď?" Zeptal jsem se. "Tohle se tady děje často?" Zažertoval jsem. "Aspoň se nebudeme nudit," dořekl jsem, než by mi to začala vyvracet a tak dále. Oblízl jsem jí čenich a usmál se. Podíval jsem se jí do očí a radostně na ní hleděl. Byl jsem rád, že jsem zase s ní.

Abych to vzal v krátkosti... medvědi byli bez přívěsku. I ostatní, vlastně, měl jsem ho já. Cítil jsem se dobře, zachránil jsem vlčici, o které jsem neměl tušení, že kdo to vůbec je a co má společného s touto smečkou, ale zachránil jsem ji.
Medvědi se shlukli a ostatní zjistili, že když nemají přívěsek, fungují magie. Popravdě, svoje magie jsem ještě moc netrénoval a nezkoušel, proto jsem byl rád, že jsem se ujal přívěsku a nemusel se tam akorát ztrapňovat. Otočil jsem se, ačkoli jsem stále běžel. Pomaleji, ale běžel. No ostatní se zaměřili na medvědy a mě už vlastně nikdo nepostrádal. Ani medvědi, měli plné tlapy práce s ostatními a jejich magiemi. Co teď?
Netušil jsem, co bych měl dělat. Jestli se zastavit a ten řetízek rozbít, nebo ho raději strážit... no určitě jsem měl jasno v tom, že by mi moc slušel a neodolal jsem tomu, abych to zkusil a dal si ho přes hlavu na krk. Byl překrásný, leskl se a já byl v sedmém nebi, že byl teď můj! A nikomu ho nedám, hodí se ke mně!

Jediné, co jsem vnímal pořádně a na co jsem se soustředil byl běh. Nestíhal jsem dělat více věcí najednou, protože jeden medvěd tady, druhý medvěd támhle a já ani pořádně netušil, kdo má jaký plán a jak se bude postupovat. Chtěl jsem ale ten přívěsek.
Toho se však ujala jiná vlčice. Možná jsem za to byl trochu rád, ale ne tolik, protože jsem ho chtěl já. A hlavně, raději bych do boje s medvědicí obětoval sebe, než ji. Proto, když Ashe řekla, ať za ní neběžím, kývl jsem hlavou a vydal se za tmavou. A Elisou. Ti měli skvělý plán, viděl jsem však jen to, jak Elisa odvrací medvědovu pozornost, černá skočila ze skály, čapla přívěsek a dopadla tvrdě na zem. Tušil jsem, že se medvěd pohrne zpět pro to, co mu patří, proto jsem se chtěl i já zapojit.
Doskočil jsem k vlčici. Byla poměrně mimo, jelikož jsem na ní mluvil a ona jen ležela. Všiml jsem si, že moc nedýchá, proto jsem do ní šťouchl. Nic.
Vytáhl jsem z její tlamy přívěsek, držel jsem ho opravdu pevně a snažil se do ní párkrát dloubnout do zad. Foukl jsem jí i do tlamy. Pardon za tu vůni, řekl jsem předem a podíval se jí do očí. Zřejmě měla vyražený dech, proto jsem pohotově zareagoval a tlapou ji zmáčkl břicho, ale i několikrát bouchl do zad. Ne silně, ale zase tak, aby ji dech naskočil. Všiml jsem si ale, že medvěd se rozhodl pro přívěsek se vrátit. Doufal jsem, že vlčici to pomohlo a vydal jsem se co nejvyšší rychlostí mezi stromy, abych mohl začít kličkovat a postupně medvědovi utéci. Škoda, že neumím lézt na stromy... ale to on přeci umí... Sakra, jak mu zmizet? Měl jsem plán - prostě jen běhat, dokud někdo nepomůže. Medvěd nebyl tak rychlý, což bylo dobře, chvilkami jsem musel zpomalit, abych nabral dech. Ale měl jsem to pod kontrolou. Sakra, ten přívěsek by mi fakt slušel. Kde se to dá sehnat?

Stál jsem si za svým, ale uvědomoval jsem si, že jsem ve smečce a tak jsem nemohl rozhodovat sám. Podíval jsem se proto na Elisu, která se dala opravdu na útěk a poté na zbytek smečky, který spolupracoval. Do tlap si to vzaly dvě vlčí slečny, které jsem ještě neměl tu čest poznat, proto jsem se jen podíval na Ashe a kývl. "Pojď," dodal jsem a rozklusal se za Elisou. Dobře, nerozklusal, trochu jsem začal sprintovat, když jsem viděl ta masa chlupů, která se nás snažila dohnat.
A to jsem ještě vynechal část, kdy po mě medvědice máchla a pěkně mě trefila přes obličej. Nemohl jsem se vzpamatovat, ale po chvilce jsem se rozkoukal. Tušil jsem, že mi tím zanechala nehezkou památku. Ale co už, za smečku bych položil i život, tedy, nyní hlavně za Ashe.
"Jsi v pohodě?... hele a kde," začal jsem mluvit, ale už jsem nebyl nejmladší, proto jsem dechově trochu nestačil. "Kde si našla to," pokračoval jsem s častými výdechy, "to na krku? A proč, proč to má, má i ten med... medvěd? Já to... chci taky!" Podíval jsem se po něm a sledoval, jak huňatý kožich dopadá k zemi a zase skáče do vzduchu, aby nás dohnal a mohl pokračovat v hrátkách. Chci tooo.

A roztomilá, dodal jsem myšlenku k tomu, že je krásná. Tušil jsem, že mi moje myšlenky čte, zřejmě na to měla nějakou magii, ale nelitoval jsem. Vlastně jsem nic netajil a v hlavě jsem neměl nic, za co bych se měl stydět. Naopak, v hlavě jsem měl většinu věcí, co jsem chtěl říct, ale nešlo to. Třeba to, že čte myšlenky, ještě bude výhoda a pomůže mi to.
Řekla mi, že nesmrdím, na což jsem se usmál. Olízla mi čenich a zabořila ten svůj do mé srsti. Cítil jsem se opravdu příjemně, jako kdybych sem patřil. A jako kdybych se narodil právě pro tento moment. Neměl jsem slov, vše jsem prožíval srdcem a slova byla zbytečná.
"Říkej mi, jak chceš. Teri je fajn, já ti pak povím tajemství," zazubil jsem se a podíval se jí do očí. Už jsem jí celkem věřil a proto jsem si byl jist, že jí o svém pravém jméně můžu říct. Usmál jsem se a otevřel znovu oči. Prožíval jsem to tak silně, že jsem je musel zavřít a zapamatovat si tento moment.
Najednou jsem si všiml příchozích medvědů. Podíval jsem se na Ashe. "Vidíš je?" Zeptal jsem se jí a úplně zapomněl na řeku. Každá vlčí tlapa si myslím je teď dobrá. Vydal jsem se jejich směrem, samozřejmě jsem počkal na Ashe. Viděl jsem Etneye a medvědici, jak s ním blbne. Nevypadalo to ale, že by to bylo bezpečné... zřejmě potřeboval pomoc. "Etney!" Křikl jsem a přiskočil k medvědici. "Nechte ho být, co vůbec chcete?" Podíval jsem se na medvědici, načež jsem pohledem sjel ostatní medvědy a všiml si zvláštního řetízku na největším. Tak ten je krásný... proč já jsem si ještě takový nenašel? Dal bych za něj tlapu do ohně, napadlo mě. Ohlédl jsem se po Ashe, jestli je v bezpečí a lehce nadzvihl pysky. "Začíná nás být víc... ale nechceme žádné zlé jednání," dodal jsem a podíval se znovu na vlčici. Ten řetízek mi přitahoval pohled, no chtěl jsem ochránit Etneye.

EDIT, napsala jsem nastejno s Elisou O:D
Elisa začala ale jednat trochu zvláštně. Netušil jsem, proč najednou zakřičela, ať utečeme. Je to přeci naše území! Chtěla o něj přijít? Ale byla to alfa, musí vědět, co dělá. "Nenechám tu Etneye," řekl jsem odhodlaně a případně, kdyby chtěl utéci, počkal bych na něj. Stál jsem si ale zatím pevně za svým..

//Ještě není 19. hodina! :D A jinak, pro jizvy jsem, nějakou jsem chtěla, jen jsem nevěděla, jak to udělat... takže si to klidně odehraju :D

Bylo mi krásně. Opravdu! Už jsem se necítil tak sám a s potřebou stále něco hledat. Cítil jsem se příjemně. Klidně. A hlavně v přítomnosti té zatím pro mě nejzajímavější a nejmilejší vlčice. Podíval jsem se jí do očí a usmál se. Byla tak jiná, ale zároveň tak zajímavá... nemohl jsem ji přestat sledovat.
"Já bych taky nic neměnil a nevracel. Co se mělo stát se stalo, určitě bylo vše z nějakého důvodu, minimálně pro zkušenost," zadíval jsem se do země a vzpomněl si na bratrovu potyčku. Jen jsem se nad tím musel ušklíbnout, byl jsem rád, že jsem toho bručouna zase potkal. Nikdo mi tady už nechyběl. Měl jsem tu bratra a nyní i novou, velmi vzácnou vlčici.
Když mi jakýmsi obkročným způsobem řekla, že sám už nebudu, protože ona se na mě nalepila jako klíště, potěšeně jsem se usmál. "Jsem za to velmi vděčný," dodal jsem upřímně, možná trochu zamyšleně, s vážností na tváři. Najednou se mi v hlavě ozvala věta, kterou jsem popravdě nečekal, ale neděsilo mě to - neměl jsem před ní co skrývat. Jsi krásná, řekl jsem si v duchu a podíval se jí upřímně do očí.
Ona si lehla přede mě, břichem nahoru, takže jsem se nad ní naklonil a čenichem jí břicho pošimral. Zadíval jsem se na ní a olízl jí boční stranu čenichu. "Ano," souhlasil jsem a hlavou se jí otřel o krk. Pak jsem ji zvedl výš nad ní a když řekla svůj návrh, vyplázl jsem jazyk taky. "Týjo, to by bylo fakt super. Dlouho jsem se nebyl jen tak vykoupat," řekl jsem, když mi najednou došlo, že to může znít i trochu nehygienicky. "Teda, jakože... noo, koupat se samozřejmě chodím pravidelně, myslel jsem to jako jen tak s někým, ze srandy, prostě pro zábavu, chápeš ne?" Očichal jsem se a naklonil se i k ní, aby si čichla, že jsem zcela čistý. Pečoval jsem o sebe si myslím celkem dost... tak snad. Usmál jsem se.

Byl jsem rád, že ta radost z přítomnosti toho druhého byla oboustranná. Cítil jsem, jako kdybych ji už někde potkal, jako kdyby se mi o ní minimálně zdálo a já si byl jistý, že ona bude pro mě ta pravá. Těšil jsem se, že jsem se vydal tímto směrem. Vstoupil jsem do smečky, která vypadala zajímavě, alfy byly přívětivé a přesně to jsem chtěl. Takovou smečku najít. A v lese, to je neskutečné. I místní byli opravdu fajn, nedaleko jsem cítil Etneye, který se zřejmě vrátil, ale raději jsem chtěl být teď s Ashe.
Podíval jsem se jí do očí, když mi olízla čenich a řekla, že žádné šediny nevidí. Jen jsem se polichoceně usmál a olíznutí ji vrátil. Poposkočil jsem a vyrazil na před, aby měla trochu soukromí.
Dále se naše konverzace vyvíjela tak, že Ashe měla zřejmě povinnosti z větší části hotové, takže mě doběhla a mohli jsme si zase povídat. Natěšeně jsem poslouchal její slova. Řekla mi, po rýpavé poznámce, za kterou jsem jí věnoval jen ušklíbnutí a panenky v sloup, ale ze srandy, že má i jednoho skutečného kamaráda. A ani mě nepřekvapilo, když se zastavila u obrovského dubu, nebo nějakého takového stromu, a představila mě. Zasmál jsem se. "Ahoj Dubsi, velice mě těší, je mi ctí tě poznat. Můžeme si tykat, nebo ne?" Plácl jsem do něj bokem a sedl si vedle Ashe do stínu. Usmál jsem se na ní a poté se o ní opřel. Ona mi řekla, že spousta jejích přátel odešla. Alespoň nějaké měla, napadlo mě smutně, ale nijak jsem to nevyjadřoval. Poté si ze mě zase udělala srandu, ale položila si na mě hlavu, takže bych jí odpustil snad všechno. Ušklíbl jsem se. "Je to fakt kámoš, doufám, že se se mnou bude kamarádit taky," zahleděl jsem se do listů stejným směrem, jako Ashe, a hlavu položil k té její. Nechtěl jsem ji ale tlačit, takže jsem ji napůl přidržoval vlastní vůlí.
"Já jsem moc kamarádů neměl... vlastně žádné. Nikoho jsem moc nepoznal, měl jsem jednoho v bývalé smečce, ale to bylo takové... no, těžké. A pak bratrův syn, ten byl skvělej, jenomže s tím jsem moc času nestrávil, spíše jsem byl vždycky sám," dodal jsem a pohledem sjel do neurčitého bodu v lese. Hned na to jsem se olízl a ocas položil na ten její. "Doufám ale, že už sám nebudu, tohle je mi o dost více příjemné."

Když ale viděla samé plechy obalené plastem, začala polemizovat o návratu zpět do Vesmíru, kde je alespoň vyšší úroveň etikety.

Většinou se ale i ostatní zamotali při pomoci a tak místo jednoho klubíčka plechu vedle sebe leželo několik, divně cukajících plechových plastem omotaných robotů.

Díky lidskému srdci získali i city, načež se jim zželelo znečištěné Země a proto začali Zemi uklízet, ale často se zamotali do plastu a neměli možnost se z toho vymotat, a tak jen v klubíčku leželi na zemi a cukali.

Děti ale vůbec na život na Zemi nebyly připraveny a na každém kousku na ně číhalo nějaké nebezpečí, sem tam robotický křeček, kterého se začaly neskutečně bát, nějaká ta kočka... robotická...

Další tlačítko však vyrobilo psy, kteří začali všechno a všechny olizovat a díky tomu nastal zkrat v systému, který se musel nutně vypnout.

Děti ale byly ze spaní náměsíčné a začaly mačkat všechny čudlíky, co našly.