Gallirea - Příspěvky uživatele

// Objednávka

Předměty - 2* - 16 opálů
Předměty - 5* - 80 opálů
Jaro - 2* - 16 opálů
Jaro - 5* - 43 opálů a 37 safírů
Myšlenky - 4* - 32 safírů
Myšlenky - 5* - 80 safírů
Vzduch - 4* - 32 safírů
Vzduch - 5* - 80 ametystů
Země - 4* - 32 ametystů
Země - 5* - 80 ametystů
Voda - 4* - 32 ametystů
Voda - 5* - 80 ametystů

Celkem opály - 155, safíry - 181, ametysty - 304
Zbyde - opály - 0, safíry - 3, ametysty - 8

<<< Mathae

Doběhl jsem do lesa. Musel jsem se na hranicích trochu zastavit a nadechnout, abych nezkolaboval. Cítil jsem přítomnost dalších vlků, ale byl jsem plnohodnotným členem smečky, za což jsem byl rád, proto jsem mohl v klidu vstoupit mezi stromy. Dal jsem se tedy do klusu a vyrazil do míst, kde jsem se s Ashe viděl a bavil naposledy.
Těšil jsem se jak malé vlče. Už v dálce jsem viděl siluetu vlka, tedy vlčice. Stála tam, tak, jako když jsem odešel. Zavrtěl jsem se a opět nabral rychlost, rozeběhl jsem se přímo k ní.
A když jsem byl kousek od ní, odrazil jsem se a skočil sem. Opatrně jsem skočil na ní, shodil ji na zem, ale pak jsem se přetočil a ležel na zemi já. Ona byla na mě, nebo vedle mě, bylo mi to jedno, díval jsem se jí do očí a usmíval se. Oblízl jsem jí čenich. "Ashe!" Řekl jsem až poté a zavrtěl ocasem. "Tak moc si mi chyběla. Stalo se něco nového? Je všechno v pořádku? Neobtěžoval tě někdo?" Byl jsem rád, že jsem s ní a že mé myšlenky byly pouze jen v mé hlavě a nic z toho se, doufám, nestalo.

<<< Jedlový pás přes Západní Galtavar

Pokračoval jsem. Jak jsem již zmínil, měl jsem potřebnou rychlost k tomu ani sekundu neváhat a řeku v plné rychlosti přeskočit. Tak se i stalo, zvládl jsem to na jedničku, ale vůbec jsem nad tím nepřemýšlel a stále rychle běžel. Chtěl jsem tam už být, chtěl jsem ji už nikdy nespustit z očí. Chtěl jsem slyšet denně její hlas, vidět její úsměv a cítit její nenahraditelnou vůni.
Na obzoru jsem měl koruny stromů, ke kterým jsem se blížil. Dýchal jsem opravdu nahlas a silně, už jsem popravdě nemohl, ale nepřestával jsem běžet. Byl jsem skoro ve smečce a těšil jsem se, až Ashe opět uvidím a budu jí moc vše říct.

>>> Asgaar

<<< Stará zřícenina

Pokračoval jsem rychle pryč od Smrti. Byl jsem hrozně šťastný, že jsem to zvládl a to i poměrně rychle. Proto jsem ještě raději přidal do kroku, kdyby mě ta pomatená, zelená vlčice, měla v plánu doprovázet nebo pronásledovat.
Těšil jsem se, až konečně budu zase u Ashe. Vlk by ani nečekal a neřekl, že si dokáže někoho takhle rychle oblíbit. Ale já si jí oblíbil a měl jsem v to jasno. Byla ta jediná, kterou jsem měl kdy rád jiným způsobem a věděl jsem, že to tak i zůstane. V hlavě mi ale putovalo dost myšlenek... Co když přiběhnu do smečky a bude u ní někdo jiný? A ona se na něj bude usmívat stejně, jako se usmívala na mě? Co když mě někdo předběhl a řekl jí, že jí má rád a ona s ním zůstane? Veškeré další myšlenky mě popoháněly a tak jsem nabral vysokou rychlost, že jsem mohl přeskočit i řeku, ke které jsem se přes Galtavar dostal.

>>> Mathae přes západní Galtavar

<<< Jedlový pás

Pomalu jsem se proplétal mezi stromy a začal si všímat, že tady to asi nebude tak hezké, jako u Života. Ještě, že jsem byl předem varován, ale až takhle jsem to nečekal. Tiše jsem pokračoval, nechtěl jsem hned způsobit nějaký hluk, abych na sebe upoutal pozornost. Měl jsem v plánu se tu nejdříve projít a podívat, i když bylo dost možné, že Smrt věděla, že tu jsem, ba dokonce i že tu budu. Kdo ví, jestli je tak mocná, neviděl jsem v tom něco nereálného.
Neměl jsem strach, trochu jsem se těšil, že konečně objevím něco nového. Něco zajímavého, kde jsem ještě nebyl a hlavně potkám onu Smrt, o které si každý vypráví. Měl jsem jen lehce divný pocit, jako kdyby mě někdo neustále sledoval, proto jsem byl ostražitý a raději jsem promýšlel každý krok. Hlavně, až se vrátím, musím Ashe všechno říct. Že jsem to zvládl, že ji mám rád a že bych byl rád, kdyby se mnou trávila víc času. Hlavně jí musím říct, že jí mám trochu víc rád, ale jak? Mám jí to prostě jen říct? Nebo si to mám předem promyslet? Nikdy jsem to nedělal... a co když mi řekne, že ona mě tak moc ráda nemá? Co když se mnou nebude chtít být v partnerském vztahu? To by mě moc zklamalo... ale nevypadala, že bych jí lezl na nervy. Byla se mnou ráda a furt se usmívá... Tak moc jsem se zamyslel, že jsem skoro přehlédl nedaleko se rozprostírající, onu zříceninu. Zastavil jsem se a raději se rozhlédl. Byl jsem trochu nesvůj, ale předpokládal jsem, že to je asi v těchto místech každý. Jaká asi bude? Třeba nebude taková, že by mě chtěla sežrat, když s ní budu jednat rozumně... V hlavě jsem měl spoustu myšlenek a hlavně otázek, ale začalo mi docházet, že je dost možné, že ona Smrt dokáže ty myšlenky číst. To by nebylo zrovna dvakrát nejlepší.
Raději jsem se tedy zastavil a chvíli jen sledoval okolí. Bylo to zajímavé, prakticky se nepohnul ani lístek, a tak jsem mlčky přemýšlel, jestli to vzdát a zdrhnout, anebo jestli pokračovat. Pak jsem usoudil, že když už jsem došel tak daleko a překonal ten největší stres, nebudu takový zbabělec, abych utekl. Musel jsem se odhodlat a vstoupit do zříceniny, abych našel Smrt a řekl jí, co všechno bych si přál. A co když mě vyhodí? Šutrů mám dost, to by jí mělo stačit, ale co když prostě jen nebude mít náladu mi něco splnit? Co když nebude prostě jen chtít? Může na mě zaútočit a může to být moje poslední... ale nikdo neříkal, že by Smrt někoho zabila. Hehe, to je celkem vtipné, protože Smrt, no... Z přemýšlení mě vytrhlo jen cizí "he ehm." Zastavil jsem se. Chvilku jsem ani nedýchal, protože kolem mě nikdo nebyl. Ale ve zřícenině se najednou, z ničeho nic, rozsvítilo zelené světlo, které putovalo místnostmi. Vydal jsem se tedy za ním.
Možná to byla past, možná to bylo jen upozornění, abych se ke zřícenině nepřibližoval, ale musel jsem to zkusit. To odkašlání bylo zřejmě proto, že jsem přemýšlel až moc, a měl bych jednat. Souhlasil jsem s tím, vlastně sám se sebou, proto jsem pokračoval do mramorových místností, kde jsem se už celkem nejistě pohyboval a hlavně opravdu pomalu.
Po několika minutách jsem uslyšel opět ono "ehm ehm," které už ale bylo blíž, stejně tak jako silnější zelené světlo. Raději jsem se zastavil a počkal. "He ehm," ozval jsem se tedy i já. Třeba to bylo nějaké tajné kódování, jako morseovka nebo tak něco. Nehýbal jsem se. "To sis ze mě přišel udělat srandu?!" Vrčení, které se mohutně odráželo od stěn zříceniny, už tak vtipné nebylo. "Ne, já... omlouvám se, eh, no, nevěděl jsem... co..." netušil jsem ani, co mám říct, jak reagovat. Vlčice ještě nikde nebyla, jen jsem slyšel její hlas.
Neuběhla ani sekunda, když stála za mnou. Cítil jsem její dech, proto jsem se jen opatrně otočil a prohlédl si jí. Vypadala přesně tak, jak mi ji ostatní popsali. Jen jsem sklopil uši a zrak a lehce couvl. "Dobrý den, já..." chtěl jsem začít, ale ona zavrčela. Mlčel jsem tedy. Prošla kolem mě, asi dvakrát si mě obešla, já skoro nedýchal. Teď už jsem opravdu měl strach.
Když se vrátila přede mě, zavrčela ještě jednou. "Co tu sakra hledáš?! Ztratil si se?!" Packou dupla do země, což se samozřejmě rozléhalo, proto jsem koktavým hlasem pronesl: "ne, to ne, já jdu... nno, za vámi, paní Smrt, slečno, teda, no," blekotal jsem. Panebože, to je trapas, napadlo mě. Zvoral jsem to. "To teda je trapas, vypadni odtud!" Vyštěkla a zasyčela. Měl jsem už opravdový strach, ale i když jsem se snažil, bylo to dost jasně vidět. "Ano, určitě moc rád odejdu, tedy, ne že by se mi to tu nelíbilo," přerušila mě vrčením, abych urychlil svou řeč, "ale mám spoustu kamínků a blýskavých a nevím, co s nimi. A prý za ně něco dostanu, je to tak?" Podstrčil jsem jí hromadu šutrů, které odrážely veškeré barvy. Ona jen přičichla a zamračila se. "Vypadni!" Podíval jsem se na šutry a pak na ní. Pak zase na šutry a zpět na ní. "Nečum a padej!" "Ale -j-já... chtěl bych vylepšit a," "já ale vím co chceš! Nech tu šutry a uvidím, jestli tě něčemu naučíš, stejně ti to bude k ničemu, sám jsi k ničemu." Asi měla pravdu, když jsem měl strach z vlčice... sklopil jsem pohled a i ocas. "Tak už tu nestůj a vypadni, nebo chceš sakra pomoct?!" Vyštěkla a chňapla těsně vedle mé hlavy. Kývl jsem na souhlas, že už padám a vyběhl ze zříceniny. Trochu to klouzalo, ale jelikož se jednalo o záchranu života, přidal jsem a venku jsem byl rychleji, než jsem stihl tuhle barabiznu najít.
Teda, je to tu opravdu moc krásné, jen sem asi tak často chodit nebudu, popravdě. Mám raději slunější místa, než tahle temná, a magická. Magii mám rád, ale jen do určité míry, když nenahání strach a tady jsem byl opravdu po... ehm, bojácný.
Pokračoval jsem tedy opravdu rychlým během pryč do lesa, kde už stromy nebyly tak blízko na sobě, ale vzdalovaly se. Těšil jsem se strašně moc na Ashe a hlavně na to, až zjistím, jak moc šikovný teď jsem a co všechno dovedu. Jediné, co mě zajímalo, byl fakt, jak na to přijdu? Jak najednou zjistím, že už umím ovládat magii? Prostě z ničeho nic začnu myslet třeba nad vodou a ona se přede mnou objeví? Jak to funguje? A dá se v tom ještě zlepšovat, nebo to je o trénování, či jak na to prostě přijdu? Nechápal jsem to, musel jsem se na to někoho ještě zeptat. Ale koho? Asi Ashe, doufal jsem, že ona nějaké magie má a ví, co a jak to funguje. Proto jsem ještě raději přidal, kdyby mě náhodou Smrt doprovázela a byla mi v patách.

>>> Jedlový pás

<<< přes západní galtavar od mathae

Pokračoval jsem celkem rychle. Až jsem se dostal do lesa, kde jsem ještě nebyl. To musí být tady. Podle vyprávění to tu vypadá jako na les, kde se nachází ona zřícenina a hlavně ona Smrt, pomyslel jsem si a trošku zpomalil. Do chůze. Neměl jsem strach, jen stromy byly na sobě hustěji nasázené a proto jsem si musel dávat větší pozor.
Postupoval jsem až do hloubi lesa. Měl jsem už trochu divný pocit, ale musel jsem to zvládnout. Zvládlo to tolik vlků, že přeci nebudu jediný, kdo to nezvládne. Ehm. A ta Smrt přeci nemůže být tak hrozná... a když bude, alespoň se tam nezdržím tak dlouho, jako u Života.

>>> Stará zřícenina

<<< ze Středozemní přes Náhorní (tuším)

Pokračoval jsem až k řece. Těšil jsem se, že si trošku odpočinu, vydechnu a hlavně se napiju, abych mohl nabrat trošku síly. Měl jsem sucho v tlamě a byl jsem rád, že jsem uběhl takový kus, aniž bych to nezvládal. Tolik. Ano, zadýchaný jsem byl, ale to bylo přeci normální.
Zastavil jsem se u břehu a šel chvilku klidným krokem podél něho. Po chvilce, když jsem narazil na nejužší místo, jsem se rozeběhl a přeskočil břeh. Vrátil jsem se k hladině a pomalu, klidně, se napil. Spokojeně jsem zamlaskal, ještě jednou se zhluboka nadechl, vydechl a vydal se dál. Klusem, samozřejmě. Musím být rychle zpátky za Ashe.

>>> přes Západní galtavar do jedlového pásu

<<< přes Ježčí z Narrských kopců

Pokračoval jsem. Už jsem rychlým tempem moc nemohl, ale viděl jsem nedaleko řeku. To ještě zvládnu, doběhnu k řece, tam se zastavím, nadechnu, napiju a budu pokračovat. Nejsem přeci už nejmladší, abych zvládl toho tolik uběhnout. Měl bych víc trénovat... ale nechci sám, musím říct Ashe. Půjdeme si někam zaběhat, to je skvělý nápad! a s touto myšlenkou, která se mi objevila v hlavě a namotivovala, jsem přidal a pokračoval k řece. Už jsem se tam viděl, jak polykám ty doušky chladné vody. Proto jsem nezpomaloval a zatím ještě ani nezastavoval.

>>> Přes Náhorní k Mathaë

<<< Vrchol

Pokračoval jsem od Života. Bylo tam opravdu příjemně, z vlka byla cítit vyrovnanost a klid, ale musel jsem zpátky za Ashe. Byla sama a to jsem nechtěl, nemohl jsem dopustit to, aby se cítila smutná nebo byla bez nálady.
Přidal jsem opět do kroku. Ještě Smrt. Sice se mi tam moc nechce, ale jde to jako po másle, docela mi to jde rychle, si myslím. Ashe si toho určitě ani nevšimne, že jsem si odběhl, a pak jak bude koukat, až jí řeknu, že jí dokážu ochránit, protože mě to Život všechno, a Smrt, naučili, radostně jsem poposkočil a vyrazil na druhou stranu Gallirei. To nemůžou být někde vedle sebe?

>>> přes Ježčí na Středozemní pláň

//Ajo, pardon, moje chyba - objednávka upravena :)

// OBJEDNÁVKA

Táák... počítala jsem to asi půl hodiny, tak snad mi to vyjde, pardon, že je to tak obsáhlé O:D

Black Friday (Thursday) - 60% sale

<<< Narrské kopce

A bylo to tady. Blížil jsem se. Necítil jsem se nijak, necítil jsem nervozitu, ani pocit strachu nebo nebezpečí, prostě jsem jen šel. Nemyslel jsem. Nad ničím, spokojeně jsem se rozhlížel a sledoval okolní krajinu. Olovnatý písek, který nyní nebyl pod takovou teplotou jako za letních dní, se mi už tolik nepropaloval do polštářků. I když jsem se už těšil, co mi Život opět nabídne, tak jsem musel zpomalit. Kochal jsem se krajinou, líbila se mi atmosféra, která na kopcích panovala. A čím výš jsem byl, tím větší výhled jsem měl. Jen trošku škoda, že jsem vyrazil za ranních hodin, neboť i když mlžný opar nebyl tak hustý, lehce ten výhled narušoval.
Zamlaskal jsem si, spíše pro sebe, a zastřihal ušima. Na chviličku jsem se zastavil a z plných plic se nadechl. Okolí bylo opravdu krásné a já jsem si užíval každou sekundu. Chtěl jsem si to tu vychutnat, neboť jsem tušil, že odtud půjdu za Životovou sestrou, Smrtí, a tam už tak báječná atmosféra nepanuje. Ne, že by okolí zříceniny nebylo tak pěkné, je to tam zajímavé, ale… jednoduše z toho jde mráz po zádech. Ale i tam jsem se upřímně těšil. Smrt mi až tolik nevadila, naháněla sice hrůzu, ale takových vlků jsem si vždycky cenil – těch ostrých, co mají ten přirozený respekt, aniž by cokoli udělali. Jen jsem upřímně nevěděl, jak reagovat, jak se chovat. Jestli je lepší jim dát hned najevo, že ten respekt k nim mám, anebo jestli raději být nemluvný... každý vlk je prostě jiný.
Z přemýšlení a kochání mě vyrušila malá ještěrka, která mi přeběhla mezi tlapami. Trochu jsem se lekl, proto jsem s sebou škubl a zastavil se, přední packu jsem nazdvihl a podíval se na její pestrou barvu. “Tak utíkej,“ pronesl jsem klidně a čenichem rozfoukl písek kolem ní. Ona zaplula do nejbližšího roští, takže jsem mohl v klidu pokračovat.
Začínal jsem být trochu zadýchaný. Že by stáří? Ale to ne, vždyť jsem v těch nejlepších letech! zazubil jsem se. Ale bylo to hlavně tím, že už jsem byl skoro na vrcholku. Uteklo to, ani nevím jak. A to jsem si to tu ještě pořádně neprohlédl, co ten potůček? Chtěl jsem se tam zastavit, asi jsem to přešel… A byl jsem na vrcholcích. Výhled byl neskutečný, nebál jsem se výšek, ale trochu jsem se necítil svůj. V tom jsem ale uslyšel nedaleké kroky. Nedaleké kroky, které se zarývaly do písku.
A přede mnou stál Život sám. Bílá srst, protkaná fialovo černou barvou. Zamrkal jsem a ihned ho pozdravil. "Zdravím, omlouvám se, že jsem sem tak vtrhl," začal jsem. "Vtrhl? Vždyť si přišel pomaleji, než kdo jiný..." usmál se, na což jsem přikývl, protože měl pravdu. "Máš to tu totiž moc pěkné, kochal bych se výhledem a tou krajinou celé dny," pochválil jsem mu kopce a podíval se mu do očí. On jen mrskl ocasem a posadil se. "To taky celé dny dělám. Ale nepatří to tu mně, já tu jen žiji," opravil mě. Omluvně jsem mu kývl a podíval se na jeskyni za ním. Kolem ní bylo nespočet rostlin, všelijakých barev. Zaujalo mne, že ačkoli zde byl všude písek, rostliny tu stejně rostly. "S čím přicházíš?" Zeptal se po chvilce ticha. "No jo, málem bych zapomněl, omlouvám se," řekl jsem a odkašlal si. "Prý i ty máš schopnost naučit vlky ovládat nějaké magie, zaslechl jsem. Tak jsem se přišel zeptat, jestli tomu tak opravdu je, případně jaké? Dělí se to nějak?" Posadil jsem se taky, abychom byli na stejné úrovni a nestál jsem nad ním. Nelíbilo se mi dívat se na někoho z výšky. "Ano, ano. Je tomu tak," řekl a zhluboka se nadechl. Jeho hlas byl opravdu klidný, proto jsem se jen usmál a nastražil uši. Chtěl jsem slyšet všechno, zajímalo mě to. "Nerozdávám ty, co sama smrt, mám spíše ty spojené s přírodou," dodal. To je něco přesně pro mě! Zaradoval jsem se a mrskl ocasem, čímž jsem mu rozházel značnou část písku. Pak to uklidím, pomyslel jsem si s úšklebkem a poslouchal. "A také dokáži tě naučit číst myšlenky," dodal. Něco zabrblal, to jsem upřímně nepochytil, ale tomuhle jsem rozuměl. "Jakože číst, co si ostatní myslí? A je to dobré vědět?" Nepřišlo mi to jako dobrá věc, někomu lézt do soukromí. "Magie neslouží jenom na šťourání se v hlavě, můžeš tím vlkovi i pomoci, zjistit toho o něm mnoho... Je to zajímavá magie," dodal. "Když já bych radši ty spojené s přírodou, ne, že bych ostatní vlky neměl rád, ale... příroda... je příroda." "Jak chceš. Určitě by to pro tebe ale bylo lepší, než třeba takový oheň, nemám pravdu?" Na chvilku jsem se zapřemýšlel. "To asi ano." Nemohl jsem mít ani námitky, přeci mě znal ještě lépe, než já jeho. A než já sebe, hlavně. "Výborně. Je možné, že se ti tím toho změní hodně, počítáš s tím?" Zeptal se. "Pokud neztratím Ashe, žádným změnám se nebráním," dodal jsem a postavil se. Ashe! Měl bych už jít. "Ona,... na mě čeká, já... omlouvám se, budu muset jít. Abych nezapomněl, květiny," dodal jsem a nechal mu tam několik desítek květin. Zároveň jsem za sebou zametl rozházený písek, uslyšel jsem jen úšklebek a když jsem se otočil, vlk už tam nebyl. Moc se mi odtud nechtělo, ale už jsem se moc těšil, až opět uvidím Ashe. Možná jsem ji tam neměl nechávat... Napadlo mě. Proto jsem v odchodu trochu přidal. Měl jsem o ni strach. Musím jí to říct. Že ji mám rád, přemýšlel jsem a u toho poměrně rychlým krokem pokračoval. "Zase někdy ahoj," řekl jsem ještě. Tušil jsem, že mě Život slyší. Věděl jsem to. Ale Ashe jsem chtěl vidět mnohem víc.

>>> Narrské kopce

<<< přes Ježčí ze Středozemky

Pokračoval jsem. Už jsem se blížil, cítil jsem to v kostech. Docela jsem se těšil, ale ten příjemný pocit zahlcoval ten negativní, který mě užíral - že jsem tam nechal Ashe a nevzal ji s sebou. Ale nemohl jsem po ní chtít, aby šla takovou dálku. To jsem přeci nemohl. Takhle to je určitě lepší. Navíc, je ve smečce, ve smečkovém lese, to se jí nemůže nic stát. Takhle to je prostě lepší. Alespoň jsem to zvládl rychleji a nemusel čekat, protože jsem do toho běhu vložil opravdu hodně.

>>> Vrchol Narrských kopců

<<< přes Šakalí z Asgaaru

Pokračoval jsem. Řeka, výborně, to jsem měl za sebou. A to jsem se chtěl zastavit a napít se. Na to budu mít dost času, až se vrátím. Teď si musím trochu pospíšit. Souhlasil jsem sám se sebou a ještě o trošku přidal. Neklusal jsem, už jsem tak trochu sprintoval. Ani jsem se moc nerozhlížel, okolí jsem tolik nevnímal, byl jsem rád, že vím, kde Život sídlí a mohu to vzít opravdu rychle. Kopce byly vidět už z dálky - kdo by tam sakra netrefil? Snad i slepý. Už tam skoro budu. Nebude to na dlouho, Ashe se určitě nic nestane, dokáže se o sebe postarat, je šikovná, ujistil jsem se.

>>> přes Ježčí na Narrské vršky

Ashe jsem pozorně poslouchal. Jakmile se zmínila o magiích, zpozorněl jsem. Vzpomněl jsem si, že jsem chtěl navštívit ještě jednou Života a že jsem chtěl i za Smrtí. Sakra, vzpomněl jsem si a nadával na sebe v duchu. Podíval jsem se na Ashe. Zrovna někam odběhla, pravděpodobně značkovat. Zvedl jsem se a oklepal se. "Ashe, já... hned jsem zpátky, jen jsem se chtěl stavit za Životem, slíbil jsem mu to. Budu tu, než stihneš říct méďa. Opravdu, poběžím!" Křikl jsem za ní a rozeběhl se. Musel jsem si trochu pospíšit, nechtěl jsem, aby na mě vlčice čekala moc dlouho. Zároveň jsem nechtěl, aby se jí něco stalo a já u toho nebyl a neochránil ji. Tyto myšlenky mě motivovaly k rychlejšímu běhu.

>>> přes Šakalí pahorkatinu na Středozemní pláň