Gallirea - Příspěvky uživatele

Neměl jsem ani nejmenší tušení, co se to tu děje. Začalo se mi hůře dýchat, měl jsem omezené vidění a necítil jsem se úplně komfortně. Navíc, ze smečky jsem tu byl jediný, zatím tedy, ale i tak... Na to, že jsem kappa, proběhlo mi hlavou. Poradil jsem si magií vzduchu, ale to, co se stalo, mě celkem vyděsilo.
Prach se na chvilku ztratil, bylo to mnohem lepší, ale vzduch, který byl díky magii průzračný, se najednou proměnil v oheň a zmizel. Magie přestala fungovat. Snažil jsem se to zkusit ještě jednou, ale bez úspěchu. Nechápavě jsem zavrtěl hlavou a zastavil se. Nechtěl jsem se vzdalovat, ani jsem nechtěl vlastně nikam chodit, jelikož jsem toto území moc dobře neznal a pod tíhou prachu jsem nic neviděl. Slyšel jsem ale jen hlasy. "Haló," řekl jsem. Spatřil jsem siluetu vlčice, a vlka, byl jsem rád, že je napadlo jít stejným směrem. "Yeter, těší mě, co se to tu děje? Už se to někdy stalo?" Zeptal jsem se vlčice, která byla z nás nejvýše postavená. Její jméno jsem si však nevybavoval. Do toho se přiřítila Nolaya. Vzdychl jsem. Yetíku? Musím najít Ashe, napadlo mě vzápětí. Vlčice mě porazila a srazila k zemi. Nechtěl jsem se bránit, tak jsem ji nechal. Zvedl jsem se, odkašlal a trochu odměřeně, i když spíše důstojně, jsem se na ní podíval a řekl: "dlouho jsme se neviděli, co?" Mrskl jsem ocasem a obešel ji. Vrátil jsem se k vlčici. "Abych nezapomněl... magie budou s největší pravděpodobností dysfunkční. Použil jsem magii vzduchu, ale vzplála. Prostě ten vzduch se proměnil v oheň a zmizel. Byl tu zas jen prach," odkašlal jsem si mezitím asi dvakrát, než jsem to dořekl a přimhouřil jsem oči. Musíme s tím začít něco dělat. Hned.

<<< Asgaarský hvozd

Musím se jí na to zeptat. Nesmím se bát. Musí mě mít taky ráda, určitě ano! Kdyby ne, nechovala by se ke mně tak hezky... tak hezky, jak se ke mně ještě nikdo nechoval. Musím se jí na to prostě zeptat, určitě řekne, že ano, že chce být se mnou, mojí drahou partnerkou, cennou polovičkou. A co když odmítne? Ne, neodmítne. Budu ji chránit a pečovat o ni, starat se o ni a rozmazlovat ji. Jako svoji princeznu...
Pomalu jsem šel do středu území. Všímal jsem si však prachu, nebo snad mlhy, která celé území oblehla. Nechápavě jsem pokračoval dál. Trošku mě to omezovalo v čistém dýchání, ale svévolně jsem použil magii vzduchu, která lehkým větrem vířila prach před mým čenichem pryč. Šel jsem stále dál a dál, nechápal jsem, kde se to vzalo a proč.
Hlavně jsem hledal Ashe a měl jsem o ní strach, s myšlenkou, že se jí něco stalo, jsem musel pokračovat. Co kdyby náhodou byla uprostřed toho prachu? Té mlhy? Ztracená? Třeba za to může nějaký oheň, tohle je kouř a chtějí nás vypudit z naší smečky! Netušil jsem, co se za tím vším skrývá, ale byl jsem odhodlaný to zjistit, ať už je to cokoli.

Vlčice se se mnou stále bavila, na což jsem moc nebyl zvyklý. Ale být ve smečce nese určité povinnosti, a ty jsem byl povinen plnit. Tak jsem tak činil, a úspěšně. "Musíš více trénovat, pak ta magie umí neskutečné věci," řekl jsem jí. Věděl jsem to, ovládal jsem ji, ale moc jsem ještě netrénoval. Tolik. Jen trošku, zkoušel jsem to a zjistil jsem, že mi to celkem jde. Jen jsem na to neměl dostatek času, všechen čas jsem totiž v poslední době věnoval... Ashe. Nemohl jsem přestat na ní myslet. Doufal jsem, že je v pořádku.
Naše srsti se začaly vlnit ve větru. Zřejmě se ozvala magie z Nolayiné strany, na což jsem jen reagoval úsměvem. Poté ocenila to, že ovládám tolik magií. Jen jsem přikývl i na to, že to musí být těžké, ačkoli to nevyřkla, ale já to slyšel.
"Neviditelnost," zopakoval jsem a zamyslel se. Nahlas. "To mi taky nepřijde jako poctivá magie," nechápavě jsem vrtěl hlavou a podíval se na vzdálené, ale přibližující se siluety vlků. Alfy, napadlo mě. Bylo tomu tak.
Elisa byla opět celkem rázná. (//Jméno Calum ještě nikdo nezná, zatím se představuje jen jako Yeter :D) Musel jsem se nenápadně pousmát, ale před vlčicí jsem držel kamenný pohled. Arcanus se k tomu postavil sportovněji, pochválil mne a řekl, že už můžu jít, jestli chci. Ashe! Vzpomněl jsem si. Chyběla mi. "Není za co, kdybyste cokoli potřebovali, stačí říct," mrskl jsem zodpovědně ocasem a podíval se na Nolayu. "Hodně štěstí," mrskl jsem ocasem a kývl pohledem i na Elisu ve znamení rozloučení. Určitě bude milá, pomyslel jsem si s úsměvem, ale pokračoval jsem v kamenném výraze.
Vydal jsem se hledat Ashe. Ale nedařilo se mi. Kam se poděla? Nemohl jsem ji najít a začínal jsem z toho být nervózní. Nesmím to vzdát.

>>> Ellisino údolí

//No vidíš, to půjde samo :) 8D

Nolaya souhlasila, že zrovna Smrti by odporovat nechtěla, na což jsem souhlasně přikývl. Zmínil jsem se, že se jich pak na to musím zeptat, až tam půjdu. Laya hned radostně dodala, že půjde se mnou. "Dobrá, klidně ti později ukáži, kde sídlí," dodal jsem a podíval se směrem na sever. Najednou se mi v hlavě ozval její hlas. Úvaha, zajímavá... no, mám jedině zajímavé úvahy, usmál jsem se nad svou myšlenkou a došlo mi, že jsem zachytil i tu její. Neovladatelně, nechtěl jsem. Ale přišlo to. Rozhodl jsem se ale, že pokud tuto magii budu plně ovládat, ostatním myšlenky číst jen tak nebudu, nesluší se to.
"To je pěkné, třeba kdyby si šla v zimě a spadla do vody, musí to být dost užitečné, na vysušení myslím," zazubil jsem se a mrskl ocasem. Magie nám opravdu zjednodušovaly život. "Dobrá. Donedávna jsem ovládal jen svoji vrozenou, ano, předměty. Postupně jsem se ale přiučil dalším. Umím dokonce jednu, kterou ovládá málokdo. Taktéž mám magii větru, země i vody, dokonce i myšlenky, ale to se mi moc nelíbí. Smrt mne ji naučila úmyslně, občas to tak dělá, potvora," ušklíbl jsem se a zavrtěl nad tím nesouhlasně hlavou. Že jí to za to stálo takhle vlkům komplikovat život. "Ta, kterou ovládá málokdo, se jmenuje jarní. Ale nevím, k čemu vlastně je, zřejmě dokáže vlky uklidnit a vyvolat v nich příjemné pocity," pokrčil jsem ramena a usmál se. "Ještě jsem to nezkoušel." Po chvilce mi řekla, že se omlouvá a už to neudělá. Nechtěl jsem ji nějak učit nebo kárat, to vůbec ne, myslel jsem to s ní v dobrém a konal jsem i pro její dobro. Přikývl jsem a olízl si čenich. Byl jsem rád, že to v klidu pochopila. "K této magii jsem zatím taky nenašel patřičné využití, ještě jsem se magiím vlastně moc nevěnoval," přiznal jsem se a mrskl ocasem. Měl bych si vyhradit chvíli a jít trénovat. Jednou by se mi to mohlo hodit. "A jakou magii by si chtěla jednou ovládat a naučit se?" Mně se celkem líbí iluze.

"Na Smrt... na Smrt... no, je mazaná, takže taky trošku mazaně. Ale ve své podstatě jí stačí hlavně prokázat respekt a hromada kamínků," zazubil jsem se. "A hlavně neodporovat," to bylo vše, co jsem se za tu dobu naučil. Třeba na ní byly i jiné finty, aby byla milejší a příjemnější, v což jsem upřímně dost pochyboval, ale já jsem na to zatím nepřišel.
"Nevím," dodal jsem a zvedl ramena. "Prostě se jim asi líbí, nebo se jim k něčemu hodí, ale nevím přesně k čemu. Taky by mě to zajímalo, musím se jich pak na to zeptat. Tedy spíše Života, Smrt raději dráždit nebudu, už z principu," zazubil jsem se. Byla to stejně zvláštní vlčice, stejně jsem ji měl ale rád. Byla zajímavá, zlá, ale měla svoje kouzlo. Navštívit ji však jednou za dlouhý čas stačilo.
Zeptal jsem se, proč vlk vyhodil pouze Nolayu ze smečky. Muselo za tím něco být, neoblíbenost, cokoli. Odpověděla však, že neví. "Někdy se vlk v druhých nevyzná, konají podle svých vlastních, nepochopitelných názorů, chápu," řekl jsem z vlastní zkušenosti a taktéž se rozhodl toto téma nechat být.
Vlčice neotálela a ihned se pustila do otázek. "Ano, v pořádku, někdy je vlčí ego příliš citlivé, ale důležité je si to nebrat osobně. Jen jsem nechtěl, aby si pak zkusila takovou srandu na ostatní ze smečky, ne každý by se mohl zachovat klidně," varoval jsem ji a usmál se. Myslel jsem to s ní dobře. Neznala zdejší vlky. Já jsem nebyl tedy zrovna velký znalec, ale i za tu chvilku jsem už ostatní uměl odhadnout.
Po chvilce se mě zeptala na moji magii. Sama zmínila, že ovládá magii vzduchu. "Všiml jsem si, podle očí. A umíš ji ovládat? Jak dobře?" Zeptal jsem se jí na oplátku. Poslední dobou mi to celkem šlo - odpovídat otázkou. Ale aby neřekla... "já umím ovládat už více magií. Ještě jsem všechny netrénoval, ale umím jich hodně, učil jsem se," mrskl jsem přátelsky ocasem. "Chceš je vyjmenovat?"

Nolaya souhlasila s tím, že je tu úplný nováček. Bylo to zajímavé, že další a noví vlci stále naráželi a vraceli se do této krajiny. Ale nedivil jsem se jim, já sám jsem byl moc rád za to, že jsem sem došel, neboť toto místo je opravdu kouzelné a už bych ho neopustil. Mrzelo mě jen, že jsem zde zahlédl bratra na tak krátkou chvíli. Rád bych ho viděl znovu. Byl jsem ale rád i za informaci, že je v pořádku a na bezpečném místě.
Vrátil jsem se zpět do konverzace s vlčicí. "Ano, je to takové naše... polobožstvo, možná i božstvo," zazubil jsem se. "Smrt je hrozně ostrá a zlá, ale musíš vědět, jak na ni. Život je její bratr, hodný, milý, přívětivý... nikdy se mi od něj nechce odejít," dodal jsem a zadíval se do neurčitého bodu, ve kterém jsem si vlka představil. Mohl bych ho zase navštívit, napadlo mě. Ale ne, nebudu ho otravovat jen s prkotinami, rozhodl jsem se a pohledem sjel zpět na vlčici. "Oba dokáží neuvěřitelné věci. Naučí tě ovládat zajímavé magie a pomohou ti stát se lepším vlkem, co se fyzických vlastností týče. Ale musíš jim na oplátku dát třpytivé kamínky, ale ty vzácné. Anebo vzácné rostliny," vysvětlil jsem a usmál se. Bylo to zajímavé, protože mě teď tak napadlo - na co to mají? Ty vzácné kameny, rostliny... k čemu? Udělají za to vlka mocným, ale sami za to chtějí jen kameny a květiny? Třeba za tím je něco... tajného. Něco... něco, napadlo mě.
Vlčice s tmavým uchem a špičkou tlamy mi začala vyprávět i o své minulosti. Některým vlkům to bylo proti srsti, ale byl jsem rád, že takhle zareagovala - i kdyby si to vymyslela, působilo to, že nemá co tajit. A zněla celkem důvěryhodně. "Vyhnal jen tebe? A z jakého důvodu?" Proč by vlk, který nově zastoupí pozici alfy, jen tak vyhazoval původní členy? Potřeboval jsem to vysvětlit.
"A udělala si dobře, je tu krásně," rozhlédl jsem se a zhluboka se nadechl. Miloval jsem to tu. Ashe.

Ano, musel jsem přiznat, že mě její narážka na mé jméno trošku urazila. Nebral jsem si to osobně, ale vlčice musela mít určitý respekt. Chtěla se přidat do naší smečky a zrovna urážení jejích členů nebylo vhodným začátkem. Jiní by to mohli vzít osobně, hůře, a to by nemuselo pro ní dopadnou dobře. Třeba Elisa, napadlo mě.
Zeptal jsem se jí, co by dělala, kdyby se jí tu přestalo líbit. Jakž takž mi to vysvětlila, pochopil jsem ale, co tím chtěla říct a přikývl jsem. "Rozumím," dodal jsem. Poté řekla, že ve smečce ještě nebyla, jen v její rodné zemi. To se taky počítá, pomyslel jsem si a přikývl. Později mi odpověděla, že tu je přibližně den, dva. To taky není zrovna nejdéle, domýšlel jsem si svoje poznámky a usmál se. "To jsi tu úplný nováček," zazubil jsem se. Bylo to hezké, že se setkala poprvé hned se mnou. Měl jsem z toho celkem radost. Vzpomněl jsem si, jak jsem já přišel sem, jako nováček. Žasl jsem, když jsem se dozvěděl o tom všem, co je tu možné. "To si ještě o Smrti a Životu neslyšela, že?" Mrskl jsem ocasem a nastražil uši. Cítil jsem, že alfy jsou nedaleko, ale zřejmě měly jiné aktivity, přednější. Chtěl jsem si sednout, ale nemohl jsem - z důvodu přirozeného respektu. Kdyby si vlčice sedla jako první, poté bych si sedl též. Musel jsem tedy zatím stát. "Gallirea je překrásné místo. A jak si se sem dostala? Myslím jako... rozhodla si se změnit prostředí? Nebo nějaká katastrofa v rodné zemi?" Zajímalo mě to. Nic mi do toho nebylo, ale byl jsem zvědavý.

Snažil jsem se být klidný a přátelský a celkem se mi to dařilo, ale jako každá sranda má nějaké meze, tak i tohle přátelské jednání. Vše šlo dobře do chvíle, než si vlčice začala utahovat a dělat srandu z mého jména. Naklonil jsem hlavu na stranu. Koutky se mi ani nepohnuly, naopak, z hrdla se ozvalo mírné zavrčení. Ne tak hlasité, ale mohla si toho všimnout. Zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou a podíval se na ní. Ona se omluvila. Jen jsem kývl a pohled zastavil na jejích očích. "Ehm," odkašlal jsem si. Neměl jsem k tomu co říct.
Po chvilce Nolaya řekla, že by byla ochotna položit život za Asgaarskou smečku. "A co uděláš, když se ti tu nebude líbit? Nebo když se rozhodneš někam si vyjít, projít se, ale budeš vědět, že se nevrátíš ještě ten den, co uděláš?" Trošku jsem jí musel vyzkoušet. Chtěl jsem to vědět, musela být připravená na to dojít k alfě a zeptat se. "A byla si už v nějaké smečce?" Najednou mi došlo, že na mojí otázku ohledně toho, jak dlouho se tu nachází, neodpověděla. Střihl jsem uchem a rozhodl se nebýt tak přátelský. Musel jsem být mírně odtažitý, protože vlčice byla zvláštní. Proč asi neodpověděla? Skrývá se za tím něco víc? Tajemství? Co když je to špeh z jiné smečky? To asi ne.. ale je to divné, usoudil jsem pro sebe a mrskl ocasem.

// Trošku si ještě nastuduj, jak se píše přímá řeč ve větě - když končíš uvozovky třeba čárkou, pokračuje se malým písmenem v návaznosti. Jakmile ukončíš přímou řeč tečkou, začíná další, nová věta - tudíž velké písmeno:
"Je to od tebe milé," řekla jsem a usmála se.
"Je to od tebe milé." Po chvilce jsem si sedla a mrskla ocasem.
Jinak, sdělování typu "podívala jsem se na něj, pochválila mu kožíšek a usmála se" tady moc nepraktikujeme, je lepší tu pochvalu dát do té přímé řeči. Podívala jsem se na něj a řekla: "Máš moc hezký kožíšek," s myšlenkou, jestli nebyla pochvala příliš dotěrná...
Na internetu najdeš spoustu článečků s pravidly, zkus se kouknout, anebo projdi příspěvky hráčů, kteří tu jsou delší dobu a omrkni to :)

Jak se postupně ukázalo, vlčice byla vcelku neškodná a milá. Rovnou, bez okolků, mi řekla, že sem přišla náhodou a ráda by se k nám přidala. Podíval jsem se na ní s úsměvem a mrskl ocasem. Byla celkem nervózní, což jsem zapříčinit nechtěl, ale bylo to na druhou stranu dobře. "A proč zrovna do naší smečky?" Zeptal jsem se ihned, co mě otázka napadla. Poté mi došlo, že je to možná trošku okázalé se takhle zeptat, proto jsem se usmál. "Chci říct, v okolí je spousta smeček, některé jsou menší, jiné větší, zajímavé,... jak víš, že zrovna tady ti bude nejlépe?" Zeptal jsem se. Nemusela to vědět, třeba to prostě jen chtěla zkusit, na druhou stranu musela vědět, proč se chce přidat zrovna sem.
Když se trošku zakoktala, jen jsem se ušklíbl a mávl packou. Řekla, že to nemám řešit, na což jsem souhlasně přikývl. Olízl jsem si čenich a až teď si všiml, že její oči nesou tyrkysovou barvu. Vzduch... zajímavá magie, jestlipak ji umí už úplně ovládat? Musí to být skvělé, mít magii vzduchu, pomyslel jsem si. Pak mi došlo, že jsem byl nedávno u Smrti a taky bych měl nějaké magie umět a znát, jen jsem přesně nevěděl které. Musím to pak zkusit, řekl jsem si rozhodně a ještě jednou se na vlčici usmál. Zajímala mě její odpověď.

Stál jsem proti Ashe a koukal jí do očí. Hrdě jsem zapředl a opřel se jí o krk. Ona nijak zatím nereagovala, zřejmě chtěla být sama. "Dobře, dám ti chvilku ještě, jo?" Zeptal jsem se. Třeba mě měla plné zuby, kdo ví, proč takhle reagovala. Olízl jsem jí čenich a pomalu se vzdaloval.
Šel jsem hvozdem a koukal po každém stromu. Líbilo se mi tu, byl jsem vděčný za toto místo, zároveň asi nejvíce za Ashe, kterou jsem doufal, že jsem neztratil. Mrskl jsem smutně ocasem, když jsem najednou uslyšel zavytí. Nováček? Pomyslel jsem si a vyrazil tím směrem, jelikož jsem si všiml, že tu v okolí nikdo blíž nebyl.
Došel jsem k vlčici, která údajně vyla. Pohlédl jsem na ní a opatrně se přiblížil, s pohledem do očí. Bílá, béžová, se zajímavou srstí a tmavým uchem a špičkou čenichu. Zřejmě se hrabala v hlíně, pro něco k snědku, anebo to měla od narození. Každopádně nevypadala jako hrozba, ale jeden nikdy neví, musel jsem být připravený na vše. "Ahoj," pozdravil jsem ji a popošel o kousek blíže. "Nacházíš se na území Asgaarské smečky, co tě sem přivádí?" Zeptal jsem se a střihl uchem. Musel jsem být v pozoru, ale nechtěl jsem zase působit nějak útočně v případě, že je to zájemce o místo ve smečce, abych ji nějakým způsobem nevyděsil. Nikdy bych nečekal, že sám budu někoho uvádět do smečky, tedy, ještě není a třeba ani nechce být členkou, ale i tak. Chráním území, pomyslel jsem si a podíval se jí do očí.

//Trošku jsem se v tom ztratila, ehm... :D

Ve zkratce - lov se povedl. Byl jsem rád, že to dopadlo dobře, nikomu se nic nestalo a dalo by se říci, že to nebylo ani nijak namáhavé, jelikož nás lovilo celkem dost. Bylo to organizované, dokonce i Arcanus mi poděkoval za pomoc. Jen jsem přikývl. "Rádo se stalo," odpověděl jsem.
V tu dobu ale na území smečky dorazila nová vlčice, která tu zřejmě ještě předtím nikdy nebyla. Jen jsem se usmál, ty smečkové povinnosti... Arcanus mi pro jistotu řekl, že zbytky, co se nesežere, se má odtáhnout do jeskyně. Což mě samozřejmě napadlo, ale poslušně jsem mu to odkýval a pustil se do masa.
Měl jsem obrovský hlad a bodlo to. Došel jsem za Lucy, doufal jsem, že se tak jmenuje, a podíval se jí do očí. "Děkuji za lov," řekl jsem. Bylo ale vidět, že má celkem naspěch, řekla to i alfě, proto jsem nerušil a vzdálil se. Kus masa jsem vzal s sebou a šel směrem za Ashe. "Ashe, zlatíčko," řečnil jsem už z dálky. "Chyběla si mi," dodal jsem, položil před ní kus masa a olízl jí čenich. "Víš, já... rád bych se tě na něco zeptal," dodal jsem a čekal na její reakci.

Sdělil jsem Lucy, která zřejmě byla lovkyní smečky, ačkoli jsem ji tu ještě nepotkal, že se rád přidám k lovu. Přikývla a zároveň začala říkat taktiku. Rád jsem poslouchal, poté jsem přikývl a podíval se na ostatní. Mým úkolem bylo držet stádo, ještě s jedním vlkem, Castorem. Toho jsem zatím taky neznal, ale přikývl jsem na něj a usmál se.
Castor na mě kývl zpátky, načež jsem začal pozorovat stádo. Vycítilo, že se něco chystá, chůze ve sněhu byla poměrně obtížná, ale zvládal jsem to. Obešel jsem tedy, úplně přikrčený, pomalu stádo a tiše čekal. Zatím se žádný signál neozval. Tedy až do chvíle, kdy Laura zavelila a rozeběhla se. Stádo se po chvilce uvědomění rozeběhlo směrem k Arcovi, proto jsem tak, jak mi Lucy řekla, držel tvar a utíkal podél stáda.
Všiml jsem si, že Arcanus používá magii k tomu, aby muflon nějakým způsobem zpomalil a on ho mohl chytit. Povedlo se mu to, ale nebyl dostatečně silný, aby ho udržel sám. Stádo se stáčelo k ostatním, proto jsem přiskočil k Arcovi a pomohl mu silným stisknutím krku. S čenichem od krve jsem zdvihl hlavu a sledoval, jestli potřebují ještě pomoc, anebo to zvládnou sami. Dva mufloni museli bohatě stačit. Podíval jsem se na Arca a čekal, jak mi zavelí, co mám dělat. Jestli jim ještě pomoci, anebo tu počkat s ním a držet muflona. Olízl jsem si krev z čenichu a pro jistotu se do muflona opřel předními tlapami.

Loterie 2

Jedna z vlčic se mi představila jako Lucy. Kývl jsem na ní s úsměvem. "Jsem Yeter, rád se přidám k lovu," mrskl jsem ocasem a olízl si čenich. Vlčice měla zřejmě postavení lovec, protože to brala celkem vážně. Zavelila, a tak se šlo.
Vlk, který šel hned za ní, se mi ještě nepředstavil, takže jsem moc nevěděl, kdo to je. Jestli má taky funkci lovce a pomáhá, nebo je to jen člen smečky...
V plánu byli mufloni, což bylo skvělé maso, čerstvé a kvalitní. Proto jsem se už teď olízl a poslouchal Arca, který dodal, že musíme k západu a stádo bude na dohled. Ve sněhu byl lov trošku obtížnější a omezený, ale museli jsme si dávat pozor a nebýt tak hluční. Pokračoval jsem tedy za Arcanusem a ohlížel se, aby ostatní byli poblíž. Čekal jsem, jakmile mi bude řečena nějaká strategie, taktika nebo tak něco, abych věděl, co mám přesně dělat. Ne, že bych to nevěděl, ale nerad bych udělal něco špatně, kort při smečkovém lovu.

Loterie 1

Olízl jsem Ashe čenich a usmál se na ní. Byla tak hezká, že jsem se nemohl přestat dívat na její krásu. Musel jsem jí to říct. Musel jsem se odhodlat a říct jí to. Ještě ne, to má čas, stále jsem to odkládal. Nebyl jsem zbabělec, ale ona byla někdo, na kom mi opravdu záleželo a tak jsem se chtěl ujistit, že i jí záleží na mě. Proto jsem mrskl ocasem a podíval se po okolí. Uviděl jsem, že se všichni vlci shromažďují a zřejmě se něco chystá. A jako správný člen jsem tam nemohl chybět. "Jdeš taky?" Zeptal jsem se jí a ještě jednou jí olízl tvář. Princezna.
Vykročil jsem ke skupince vlků. Byli tam skoro všichni, hlavně, ještě jsem všechny úplně neznal. Proto jsem se zastavil u Arca a mrskl ocasem. "Zdravím, co se chystá?" Jako vždy jsem byl neinformovaný, ale nechtěl jsem si to nechat ujít.