Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< Mýtina

Pokračoval jsem za Ashe. Bylo až neuvěřitelné, jak dokonalou vlčicí pro mě byla. Začínal jsem si jí oblibovat víc a víc. Musím jí to říct, nechci to oddalovat, zavrtěl jsem nad tím vším hlavou a věnoval jí široký, upřímný úsměv.
Poté jsme si všimli nějakého světla. Vysoko nad námi, hlavně, bylo tu najednou až příliš vlků. Nevadilo mi to, ale měl jsem rád organizaci a tady, co si budeme říkat, to bylo absolutně dezorganizované. Přiblížil jsem se k Ashe a podíval se jí do očí. "Rád bych ti pak něco řekl," dodal jsem a vrátil pohled zpět k ostatním. Přišli jsme až k nim. Na poznámku ohledně Života jsem souhlasně přikývl a potvrdil, již jsem ho navštívil.
"Zdravím," řekl jsem, když jsme přišli ještě blíže. Bylo to tu celkem nebezpečné a bořily se mi tlapy, což o to, ale měl jsem největší starost o Ashe a její bezpečnost. "Hlavně buď opatrná, prosím," řekl jsem jí starostlivě a poté se pohledem vrátil zpět ke světlu a davu vlků.

<<< Středozemka

Pokračoval jsem spokojeně za Ashe. Cítil jsem se celkem dobře, pohodlně, hlavně proto, že jsem se konečně najedl. Bylo hezké a zajímavé postupně zjišťovat, v čem všem je Ashe talentovaná. "To teda umíš, překvapila se mě, jsi fakt šikovná," olízl jsem jí na tváři a trošku přidal na rychlosti, protože mi to připadalo, že kvůli mně trošku zpomalila.
"Já vlastně ani moc nevím. Párkrát jsem byl u Smrti, ale co všechno zvládám a nezvládám, ještě jsem se tomu úplně nevěnoval. Ale rád bych to zjistil a oživil," řekl jsem k ní. "Někdy si uděláme trénink, co ty na to?" Nabídl jsem jí a pokračoval.

>>> Tekutý písek

<<< Asgaar

Po cestě jsem měl dost času na to, dookousat kost, kterou jsem si vzal ze zajíce. Bylo to dobré, čerstvé maso, měl jsem celkem hlad. Takže jsem žvýkal za pochodu. Nebyla by to ale Ashe, kdyby nezpomalila a nesnažila se mi moji kost vzít. Zřejmě se v ní probudila hravost, na což jsem se jen usmál a samozřejmě, jakožto správný gentleman, jsem ji nechal vyhrát.
Nad námi se objevil opeřenec a Ashe se s ním bravurně vypořádala. Na jedničku ho chytila, ve vzduchu, na což jsem jen zíral s otevřenou tlamou. "Teda Ashe, to bylo úžasné!" Radoval jsem se z ní a pustil se do opeřence. Lepší, než nějaká kost. "Ještě ne, máš pravdu, asi bych si s lovením ptáků nevěděl moc rady, jsi fakt ta nejšikovnější vlčice!" Zavrtěl jsem ocasem a hltal čerstvé maso. Poté jsem se vydal opět za Ashe.

>>> Ježčí mýtina

Ashe byla opravdu moc milá a ukázalo se, že to nemyslela nijak špatně. Dodala, že se nemusím omlouvat a že jde o prkotinu, na což jsem mrskl souhlasně ocasem a pustil se do lovení.
Vypadalo to, že mi to jde levou zadní, ačkoli jsem měl neznatelné problémy, zvládl jsem to. Položil jsem kořist před ni, ona mě olízla a pustila se do jídla. Hrdě jsem na ni koukal, čekal jsem, že bude šťastná, a vypadala tak. Proto jsem byl šťastný i já, když byla šťastná ona.
Poté ze mě vypadlo, že ji mám rád. Chtěl jsem jí to říct, měl jsem trošku strach se jí otevřít a prokázat mé city, ale nebylo to na škodu. Odpověděla totiž, že ona mě taky, na což jsem reagoval úsměvem. Kdybych mohl, vyskočil bych do mraků a na jednom z nich si radostí zatančil. Místo toho jsem jen radostně poposkočil a oblízl si tlamu. Měl jsem taky celkem hlad.
Jakmile se najedla, dodala, že to nemusím ani dojídat, že sežene něco lepšího. Věřil jsem jí, pro jistotu jsem si však vzal jednu kost, minimálně na hraní. Vydala se totiž někam pryč, s čímž jsem neměl problém, proto jsem se souhlasně rozeběhl za ní a po cestě žmoulal v tlamě kost se zbytky masa. "Thy fi fe nahjewdlha?" Ale notak, přeci všichni víme, že s plnou tlamou se co? Nemluví. Neslušné, že se nestydíš, napomenul jsem se a omluvně se usmál, raději jsem už mlčel a pokračoval za nejhezčím zadečkem Ashe.

>>> Středozemka za Ashe

Byl jsem rád, že jsem Ashe svým vyprávěním o záhubě obrovské, blikající houby zaujal, než uspával. Vypadalo to, že ráda poslouchala, co říkám, a to se mi často nestávalo. Vlastně nikdy. Nikdy mě nikdo moc neposlouchal, byl jsem rád, že tu vůbec byla se mnou a tak dlouho to vydržela. Na to, jaký jsem (byl) samotář...
"Hrdina bych neřekl, ale pomohl jsem," dodal jsem skromně a usmál se. "Šlo přeci o les, nezasloužil bych si místo ve smečce, kdybych jen stál a koukal," mrskl jsem ocasem a podíval se jí do očí. Chtěl jsem jí to říct. Tak moc jsem jí chtěl říct, co všechno se mi v hlavě odehrává a jak moc ji mám rád... ale držel jsem se.
Ohledně lovení jsme vymysleli kompromis. Ačkoli Ashe byla trošku zaskočená, když jsem jí řekl, že nechci, aby lovila. "Já to nemyslím nijak zle, lovit klidně můžeš, budu rád, jen nechci, aby se ti něco stalo nebo si byla unavená," oblízl jsem jí tvář. "Ale na chlupatý dezert se moc těším," řekl jsem a dloubl do ní čenichem. Možná jsem to myslel trošku dvojsmyslně, ale co. Měl jsem ji opravdu moc rád.
Pokračovali jsme ke hranicím. Těšil jsem se, až jí ulovím něco k snědku. Rozpovídal jsem se o mé minulosti a mém jméně. Vzala to sportovně, za což jsem byl moc rád. Jen jsem se usmál a vlastně ani moc nevěděl, co k tomu říct, kdybych neměl hnědé chlupy, červenal bych se. Do toho však zahlédla zajíce, načež mě pobídla. "Pche, tak se koukej," řekl jsem trošku hrdě a dělal, že to zvládnu. A byl jsem si tím samozřejmě i jistý, že to zvládnu, jsou to přeci jen zajíci...
Opatrně jsem našlapoval a pomalu zrychloval. (//Dá se vůbec pomalu zrychlovat? :D :D) Nabral jsem rychlost ve chvíli, kdy ke mně oba ušatci byli zády, ale byli rychlejší, než jsem očekával a navíc, každý se rozeběhl na jinou stranu. Nabral jsem směr za tím větším, protože jsem vydedukoval, že vzhledem k jeho váze bude pomalejší než ten hubenější. A měl jsem pravdu. Ačkoli mi to dalo trošku zabrat, po druhém výskoku jsem ho srazil k zemi a ihned se mu zakousl do zátylku. Škubl jsem hlavou a otočil se na Ashe. Zavrtěl jsem ocasem a rozeběhl se zpět k ní.
Jako trofej jsem jí zajíce položil před tlapy. "Láska prochází žaludkem, jez, co hrdlo ráčí," usmál jsem se a olízl jí čenich. Bylo to ale o chlup, pomyslel jsem si a dělal, jako že jsem to zvládl bez problémů. Těšil jsem se na dokousání kostí, které zbydou. A dezert. "Mám tě rád," podíval jsem se jí do očí a raději pohled ihned sklopil do země. Buď raději ticho.

Po chvilce jsem si uvědomil, jak je mi krásně. A vlastně mi došlo, že než jsem šel zachraňovat les, chtěl jsem se Ashe na něco zeptat. A na co vlastně? Musel jsem se trošku zamyslet, co přesně jsem jí to tehdy chtěl... ale nemohl jsem si to vybavit. Ach to stáří... Určitě to bylo něco s tím, že jsem se chtěl přiznat, jak moc hezky mi s ní je a že bych s ní chtěl zůstat už na furt. Ale nechtěl jsem na ní nijak tlačit, ačkoli se mi zdálo, že i ona byla se mnou ráda a šťastná. Každopádně nechtěl jsem nic uspěchat a proto jsem se jen překulil, když se mě zeptala, jaká houba.
"To nebyla malá, klasická houba, ale byla obrovská. Jako pět vlků na sobě... ne, šest vlků na sobě! Ne, to je furt málo, sedm vlků, ale vysokých!" Zazubil jsem se a představil si, jaká výška může být sedm vlků na sobě. Určitě podobná té, jaké dosahovala houba. "Ona různě svítila a blikala, a měli jsme proházené magie, bylo to takové zamotané, do toho ten prášek, nedalo se moc dýchat, nebylo vidět, ale zvládli jsme to a les je zase v pořádku," pyšně jsem se rozhlédl a překulil se zpět na záda, blíže k Ashe.
"Znám to, chápu, každý potřebuje i nějakou tu chvilku pro sebe, být o samotě a tak," pochopeně jsem se na ní usmál a vrátil hlavu zpět tak, abych viděl na oblohu. Slunce vycházelo za obzorem a začínalo být příjemné teplo.
Na její malé divadélko ohledně toho, jestli jsem jí chyběl, jsem reagoval s úsměvem a dloubnutí čenichem do jejího krku. "Ty jedna," zazubil jsem se a lehce jí štípl do ucha. "Chtěl jsem to slyšet, taky si mi totiž chyběla, a strašně moc," přiznal jsem se a olízl jí ještě jednou čenich. Nemohl jsem ji přestat sledovat, ty její překrásné oči, odznaky, které s nimi tak ladily a ozdůbky, které na sobě měla. Tiše jsem zapředl, zároveň jsem měl v plánu jí jednou ten šátek sundat a zkusit si ho, musí to být zajímavé na sobě něco nosit. Na to se jí pak taky musím zeptat, jestli jí to třeba nějak neomezuje, při běhání nebo tak... anebo jestli to není nebezpečné. Může jí za to kdokoli chytnout a začala by se dusit, anebo by se mohla zaháknout o nějakou větev nebo tak něco... ale vypadá to, že si na to zvykla a je opatrná, snad, musím na ní prostě dávat pozor, aby se jí náhodou něco nestalo. Snad na tuhle otázku nezapomenu jako na tu předtím, pomyslel jsem si a pohled odvrátil z její líbezné postavy, aby si nemyslela, že jsem nějaké čuně, co jí neustále jen očumuje. Nemohl jsem si ale pomoci, je tak krásná...
"Něco k snědku?" Nastražil jsem uši a zpozorněl. To jsem přeci nemohl odmítnout. Ashe se však přiznala, že moc lovit neumí, ačkoli to vychytala s magiemi a tak našla vlastní způsob. "Magie bych rád viděl, určitě si šikovná a zvládáš toho hodně, těším se, až mi to ukážeš!" Radostně jsem vyskočil na všechny čtyři a oklepal se. "Ale určitě budeš unavená. Tak se domluvíme jinak, já něco ulovím, k snědku, a ty mi pak, až se najíme, ukážeš všechny tvoje magie, jo?" Nabídl jsem jí a mrskl ocasem. Ulovit zajíce pro mě byla hračka, žil jsem většinu času sám a měl jsem to poměrně dobře natrénované. "Anebo mi můžeš ukázat, jak lovíš po svém, ale já taky něco ulovím, aby si se moc nenadřela, nechci, aby si pak byla unavená, chci, aby si se cítila vždycky spokojeně," usmál jsem se a otřel se o její bok. Myslel jsem to vážně. Nechápal jsem některé ty vztahy, kde si jeden stěžoval na druhého, partnerské jsem myslel. Ačkoli já jsem s Ashe partnerem nebyl, měl jsem ji moc moc rád a proto i přes to, že mezi námi zatím byl jen kamarádský vztah, ačkoli už celkem vyvinutý, chtěl jsem pro ní jen to nejlepší. Aby byla v co nejpohodlnějším komfortu a bez starostí. Vždy najedená, v teple, spokojená, šťastná. Tak by to mělo být a já jsem si byl jistý, že jsem připraven na to ji šťastnou udělat. Ve smyslu, že bude spokojená. Bezpochybně jsem si tím byl jistý.
Bylo vidět, že Ashe má v plánu vyrazit, proto jsem se pomalým krokem rozešel směrem, kterým stála a měla v plánu jít. Evidentně měla přehled, kde se dobře loví a kde je více kořisti, proto jsem se nechal vést. "Ještě jsem ti chtěl říct jedno malé tajemství," přiznal jsem se. Došlo mi, že ještě nikdo v tomto kraji nevěděl, že mám i jiné jméno. Věděl jsem, že Ashe bude ráda, když jí to řeknu. "Nikdo o tom neví, jen má rodina a jeden můj nejbližší přítel, ale ani nevím, jestli žije. Nikoho jiného vlastně ani nemám, už, než jen tebe, proto bych byl rád, kdyby si to věděla," pohlédl jsem jí do očí a usmál se. Zavrtěl jsem ocasem a chtěl jí to nejdříve trošku vysvětlit. Alespoň ta cesta rychleji uteče... "Víš, v naší smečce bylo zvykem v dospělosti si zvolit jména. Jiná jména, než se skutečně jmenujeme a než ta, která jsme dostali od rodičů. Já si vybral jméno Yeter, můj brácha si vybral jméno Jasan (//teď nevím :D) - ale to je nepodstatné, podstatné je to, že tímto jménem se všude představujeme a prezentujeme. Ačkoli naše rodné jméno je jiné. To rodné znají jen ti nejbližší, rodina a partneři, a ačkoli," "ještě" dodal jsem tiše, s odkašláním "partneři nejsme, rád bych, aby si znala mé rodné jméno." Podíval jsem se na ní a usmál se. Doufal jsem, že se nebude zlobit, že jsem jí to neřekl ihned, když jsme se seznámili, ale věděl jsem, že bude ráda, že jí to řeknu. "Mé rodné jméno je Calum. Ale můžeš mi říkat jak chceš, Yeter, Calum, je to na tobě," olízl jsem jí a zastavil se, abych nepřehlédl jakékoli znamení v její reakci.
Doufal jsem, že jsem Ashe nijak neurazil tím, že jsem jí řekl, aby nelovila. Chtěl jsem vidět její magie a um s nimi, na to jsem se opravdu těšil, ale nechtěl jsem, aby se nějak nadřela nebo unavila. Proto jsem na ní jen andělsky pohlédl a usmál se. Nemyslel jsem to ani nijak zle, jen jsem měl v plánu jí jako společník dopřát co nejvíce komfortu a pohodlí, jaké si bezpochyby zaslouží.

//Nějak mě chytla psací, jsem ani nečekala, že se takhle rozepíšu :D

Byl jsem tak šťastný, že jsem Ashe našel a že jsem konečně mohl být zase s ní. Nikdy jsem se tak dobře v něčí společnosti necítil, bylo to zajímavé a věděl jsem, že to byl osud. Jinak bych sem s Etneyem nedošel, jinak bych ji nepotkal. Všechno to měl na svědomí osud, kterému jsem byl strašně vděčný.
Ashe byla z mé přítomnosti taky šťastná, což mě mile potěšilo, že na mě za tu chvíli nezapomněla. "Nic zajímavého, byl jsem stále v okolí, hledal jsem tě...," odmlčel jsem se a dlouze a hluboce se jí zadíval do očí. Měla je tak krásné, držely se mě a nechtěly se pustit. Hleděl jsem do nich moc rád.
Po chvilce jsme zhodnotili, že vlka necháme být, protože je na odchodu a budeme se věnovat jeden druhému. Oblízl jsem jí čenich a svalil se do trávy vedle ní. Radostně jsem vrtěl ocasem. "Nedaleko tady byla nějaká houba, která znečišťovala vzduch, tak jsme ji zlikvidovali, jinak nic zajímavého, nudil jsem se bez tebe," dodal jsem a přimáčkl na ní svoji hlavu. Ocas jsem obmotal kolem toho jejího a usmál se. "A co ty, jak si se měla? Chyběl jsem ti?" Vyplázl jsem hravě jazyk a oblízl jí čenich.

<<< Ellisino údolí

Pokračoval jsem rychlým, svižným během. Ucítil jsem vůni lesa, proto jsem zpomalil, abych mohl Ashe najít. V rychlosti bych to nezvládl, i když je dost možné, že bych ji byl schopen najít kdykoli a kdekoli.
Postupně jsem se dostával dál a dál. Všiml jsem si Elisy a Laury, jak si povídají, zřejmě, proto jsem jen kývl na pozdrav, ale pochyboval jsem, že mne vůbec na tu dálku zahlédly. Etney a Nolaya, to jsem raději nekomentoval a pokračoval. Až jsem zahlédl nějakého cizince a překrásně šedivou, tu nejhezčí nejšedivější vlčici. "Ashe," řekl jsem si pro sebe a přidal na rychlosti. Nechtěl jsem po ni ale hned skočit a svalit ji na zem, ačkoli bych to udělal moc rád, ale musel jsem zachovat disciplínu, vzhledem k tomu, že možná před ní stál nový člen smečky. Kontroloval jsem tedy své emoce a vychovaně došel až k nim.
"Ashe!" Neubránil jsem se svévolnému vykřiknutí a oblíznutí půlky její tváře. "Tak moc si mi chyběla," špitl jsem. Podíval jsem se i na vlka. "Zdravím," dodal jsem, ale nevypadal, že by se se mnou chtěl zapojit do konverzace. Vrtěl jsem ocasem a čekal, co se dál bude s návštěvníkem dít a jestli Ashe bude mít stejnou radost z toho, že mě vidí, jako jsem měl já.

Vše šlo podle plánu a překvapivě to fungovalo. Byl jsem rád, hrdý na to, že jsem pomohl zachránit toto území a vše se bez újmy na zdraví zvládlo.
Sice to s některými členy bylo trošku těžší, ale důležité bylo, že jsme to zvládli.
Etney vypadal celkem nezaujatě vůči Nolaye. Vzpomněl jsem si, že nedávno se objevil na území s nějakou vlčicí, nevěděl jsem, jestli má tedy partnerku anebo ne. Musím se ho na to ještě pak zeptat, dodal jsem si pro sebe a podíval se na Nolayu. Ta pro změnu obrátila list a místo lepení se na mě využila situace a začala se lepit právě na Etneye. Zazubil jsem se nad tím, byla asi ještě mladá a partnera zřejmě neměla, bylo mi to vlastně jedno. Laura vypadala jako nejrozumnější ze zbytku vlků, hnědého jsem raději ani nekomentoval. Podíval jsem se směrem do lesa, kam všichni odcházeli a pak jsem si vzpomněl, že jsem taky něco chtěl. Co jsem to... jo, už vím, Ashe! Radostně jsem povyskočil a rychlým sprintem jsem se rozeběhl do lesa.

>>> Asgaar

Nohy se mi motaly jedna přes druhou. Nevěděl jsem, kam jsem vlastně doběhl, ale musel jsem uznat, že příroda a okolí kolem mě byla úchvatná. Nadechl jsem se z plných plic a silněji vydechl, abych trošku okysličil krev a mohl pokračovat v běhu. Na ranní rozcvičku si dávám celkem do těla, pomyslel jsem si s úšklebkem a pokračoval dál.
Najednou se přede mnou zjevila ona činčila. "No dobrý den," pozdravil jsem, zastavil se a usmál se. Na nějaký bližší kontakt jsem nebyl zvyklý, proto mne překvapilo, když činčila vyskočila a dopadla na mou záď. "Není to tak dlouho, co jsme se viděli, že?" Nadhodila otázku s úsměvem, ačkoli jsem úsměv neviděl, protože seděla na mé zádi a seskočila. "Několik dní, mám za to," řekl jsem s troškou nejistoty, vzhledem k tomu, že jsem neměl absolutně tušení, co dál mě čeká a hlavně, jestli nebudu muset plnit další úkoly. "Nějak jsi zestárl," řekla činčila s úšklebkem a střihnutím zakulaceného ucha. "Neneee, to se ti zdáá," prohlížel jsem celé své tělo, ale žádného šedého chlupu jsem nedohledal. Na chvíli jsme se oba odmlčeli, musel jsem si sednout. Na běh jsem byl již opravdu trošku starší a dech mi nestačil. "Nejsi nějaká drzá?" Na činčilu jsem vyplázl jazyk a oblízl si čenich. "Něco potřebuješ?" Nechtěl jsem klást jen otázky, ale musel jsem. Nejistota, že na mě zase něco vychrlí, mě nutila. "Nemohu si jen poklidně povídat s přítelem," zavrtěla hlavou a poposkočila o kousek dál, kde si vzala stéblo suché trávy a začala ho přežvykovat. "No to sice ano, ale raději se ptám. Navíc, co váš rod, je vše v pořádku?" Najednou jsem si vzpomněl, že jsem se jí na to chtěl zeptat už předtím. "Našemu rodu se daří skvěle, děkujeme," dodala činčila a přiskočila blíže ke mně. "Nabízím ti... co kdybych s tebou cestovala... už pořád?" "Navždy, myslíš?" "No ano." "Nevím..."

Zlatá - Ashe na zadeček >:3
Stříbrná - Nolaya mezi oči
Oranžová - Etney do ucha
Modrá - Elisa a Arcanus do boku
Zelená - Lucy do čela
Žlutá - Laura na ocas

Nečekal jsem to, ale asi jsem na to celkem přišel. Ta houba, totiž, prasklina na houbě, se zvětšila, když se objevila magie ohně ve chvíli, kdy byla červená. Radostně jsem se usmál a pokračoval. Každopádně nestíhal jsem sladit barevnost a magie.
Lauře se to podařilo taktéž, za což jsem byl rád, pokračovalo to skvěle. Konečně se něco dělo, prach se již brzy rozptýlí.
Snažil jsem se ještě jednou, naposledy. Oheň tak rychle, jak se zjevil, zmizel. Kdo ví, co na houbě zanechal, každopádně byl jsem vyčerpaný. "Už nemůžu," vydechl jsem zhluboka a sedl si. Všiml jsem si, jak hnědý vlk je v ohrožení, jelikož se na něj řítí část houby. "HEJ TY, BACHA!" To bylo vše, jak jsem mu mohl pomoci, neměl jsem už sílu, na nic. Ani se rozeběhnout a chytit ho, cokoli. Musel to zvládnout. Už jsem prostě nemohl. Musí to převzít někdo, kdo ještě tolik energie nevynaložil na zničení a dokončit to, pomyslel jsem si. Snad Nolaya, nebo Etney, každopádně bylo vidět i na Lauře, že už energií moc neoplývá. A nebylo se čemu divit.

Po chvilce jsem si všiml, že všichni mají celkem nepochopené výrazy ohledně magií. Zřejmě se tu stalo něco, co ovlivnilo, že každý ovládal jinou magii, než by měl. Jasný příklad byl i v mém případě, nikdy jsem magii ohně neměl a nechtěl jsem, ale momentálně oheň vzplál díky mému soustředění. A ještě pár keříků, které jsem následně podivným způsobem uhasil, prostě oheň zmizel, když jsem se soustředil, ale nedávalo mi to smysl.
Stejně tak jako fakt, že houba mění barvy. To určitě nebude od věci, napadlo mě. Navíc jediné, co fungovalo byla Nolayiná snaha o použití magie vody. Houba byla modrá. Já, když jsem použil magii ohně, houba byla hnědá. A magie nefungovala... zamyslel jsem se. Mohlo to mít co dočinění s barvou, ale i nemuselo. Byla to jen má domněnka. Chtěl jsem to ale zkusit. Co když ale magie ohně teď fungovat nebude? Můžu ovládat úplně jinou a s tou barvou to nevychytám, navíc, jakou barvu má jaká magie? Voda bude pravděpodobně modrá, to dává smysl. Oheň by mohl mít oranžovou, nebo žlutou... a vzduch? Průhlednou? To přece není barva... to asi fungovat nebude, debatoval jsem si pro sebe. "Nolayo, zkus to s tou vodou ještě jednou," řekl jsem k vlčici, ačkoli jsem přes prach moc daleko neviděl. Odkašlal jsem si a zahleděl se na houbu. Musel jsem tam něco najít, v podhoubí, nebo na noze, kdekoli, co by nějakým způsobem pomohlo ke zničení. Nic se mi ale nedařilo nalézt. Z ničeho nic mi při troše soustředění na houbu začaly mizet nohy a ocas. Podíval jsem se pod sebe. Netušil jsem, jestli to je tím prachem, nebo se to opravdu děje, ale neviděl jsem si na tlapy. I když jsem je zdvihl, abych je měl blíže k hlavě. Co to sakra... Zavrtěl jsem se, když tu najednou mi zmizela i značná část těla a jediné, co jsem měl viditelné, byly oči a vršek hlavy. Jako hroch, co kouká z hladiny, jsem jen stál a nechápavě se rozhlížel. Netušil jsem, že už nemám viditelný zbytek těla. Do toho všeho začal Etney křičet, že umí číst myšlenky, ať si Laura něco myslí. "Neřeš teď myšlenky a vymysli, jak zničit tu houbu!" Okřikl jsem ho, ale s nikterak přísným hlasem, spíše vyčítavě, aby si uvědomil, že tu řeší kraviny, zatímco se tu odehrává celkem nepříjemné napadení území.
Co likviduje houby... nějací tvorové! Slimáci! Ale kde teď sehnat velkého slimáka nebo červa? Podíval jsem se na ostatní. "Nějakou magii na vytvoření slimáka nebo červa tu asi nikdo nemá, co?" Netušil jsem, co dělat.
Po chvilce jsem se začal zase soustředit na houbu. Oheň se již neobjevil v tak velké míře, ale od malého plamínku se začal zvětšovat pod kloboukem houby. Jakou však měla houba barvu a jaké to mělo účinky jsem moc neviděl, prach byl hustý a já jsem se snažil spíše soustředit, abych nepodpálil půlku území. A proto tuhle magii nikdy nechci.

Proběhlo toho tu celkem dost. Slyšel jsem z ničeho nic své jméno, proto jsem se otočil za Laurou. Něco našla. Doběhl jsem k ní a odkašlal si. Ten prach byl opravdu nepříjemný. Mezitím, co si Nolaya s Etneyem povídali, zaměřil jsem se na tu houbu. Vysokou, barevnou, bůh ví, co tu dělala a proč tu byla.
Jedno však bylo jasné. Prach šel z ní. Najednou změnila barvu. Trošku jsem cuknul v tlapě, protože jsem měl nutkání poodstoupit, ale stál jsem na místě. "Zdroj. To je to, o čem jsem celou dobu mluvil," zavrtěl jsem hlavou a protočil oči. Nikdo to tu nebral moc vážně. Soustředil jsem se. Moje magie ještě nebyly úplně dokonale natrénované, ale tušil jsem, že už něco zvládnu. Věděl jsem, že dokážu ovládat vzduch, vodu, myšlenky... ale najednou se místo toho, aby za použití magie vzduchu rozehnal prach, objevil oheň. Oheň vzplál hned pod houbou a na její mohutné noze, která zasahovala do země. Oheň? Ten ale neumím ovládat, pomyslel jsem si a znovu jsem se soustředil. Magie vzduchu musela fungovat! "Kdo ovládáte oheň?" Zeptal jsem se. Opět jsem se soustředil. Oheň se zvětšil. Nechápavě jsem couvl, zavrtěl nad tím hlavou. "Lauro, snažím se o magii vzduchu, abych dostal houbu do vakua, aby neměla přísun vzduchu a "udusila" se, ale nejde mi to. Ten oheň jde od tebe?"

//Nolay, když je určené pořadí, nemusíš říkat, na koho čekáš a kdy budeš psát :) :D Tak nějak s tím počítáme :D

Na moji reakci ohledně dysfunkčnosti magií reagovala Laura překvapeně. Neškodné? Nesouhlasil jsem s jejím názorem. "Kdyby to bylo neškodné, nedusili bychom se tu a viděli i dál, než na dva metry," řekl jsem trošku ironicky, ale ne nijak nepříjemně. Byl to čistě a pouze můj názor.
Do toho všeho začala mluvit i Nolaya, která několikrát kýchla. Neposlouchal jsem ji, byl jsem zamyšlen, jak se s tím vším vypořádat. Vlk tolik přilne k magiím, že když poté nejsou funkční, cítí se bezmocný, pomyslel jsem si a zavrtěl nad tím hlavou. "Musí to mít nějaký zdroj," přemýšlel jsem nahlas. Do toho jsem zaslechl své jméno a vyprávění o nějaké smečce lišek. Podíval jsem se nechápavě na vlčici a usmál se. Bylo to celkem vtipné, ale jak na to přišla? Zavrtěl jsem nad tím hlavou. Nechtěl jsem je nijak rušit od rozhovoru, dával jsem teď přednost tomu všemu, co se tu dělo.
Po chvilce jsem si všiml, že tu je i Etney. "Etneyi!" Vykřikl jsem, když jsem ho spatřil. "Nazdar kámo!" Dodal jsem a mrskl ocasem. Viděl jsem ho rád, ale teď tu byly horší věci, které se musely vyřešit, než se někomu něco stane.
Všiml jsem si, že se Laura celkem vzdálila a věděl jsem, že je potřeba začít něco dělat. Šel jsem ji hledat, ale viděl jsem po chvilce, jak nám jde naproti. "Našla si něco? Musíme přijít na zdroj, odkud to jde!" Dodal jsem vážně a odkašlal si. Bylo to opravdu nepříjemné a dráždilo to dýchací cesty. Ty totiž v těle nejsou vůbec důležité, sarkasticky jsem nad tím mávl tlapou a přidal se k Lauře, abych zjistil, co se dá a nedá dělat.