Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< přes Zrcadlovky ze Zarostlého lesa

Les byl pěkně obtížný na projití, zejména s mými parohy to šlo o něco hůře, ale naštěstí se mi to podařilo. Vylezl jsem pod horama a jen se zhluboka nadechl. S výdechem se mi hlavou ozvalo - tak jdeme na to. Byl jsem poměrně unavený, ale hory jsem tak nějak zdodal. Dalo to práci, zabralo to čas, ale vyšlo to. Nic, co bych nezvládl.
Vykračoval jsem si to dál, až jsem dorazil k další řece. Tady už mi to bylo mnohem více známé a povědomé, věděl jsem, kde jsem. Začaly se mi vracet vzpomínky a zážitky, naštěstí jen ty dobré. Nelenil jsem a vyrazil jsem ke mnou známému jezeru, které bylo kousek odtud. Začínalo se dělat krásné počasí a taková koupačka by teď nebyla od věci.

>>> VVj

<<< přes Esíčka ze Středozemní pláně

Musel jsem uznat, že ačkoli už jsem nebyl mezi těmi nejmladšími vlky, i tak jsem vypálil, jako střela. Musel jsem, nechtěl bych, aby mě medvěd dohnal a nedej bože jsem se s ním musel utkat. Nerad bych, abych si odnesl jizvu, jakou měl právě Varja. V duchu jsem doufal, že se mému příteli nic nestalo a v pořádku unikl, protože bych mu nikdy nic špatného nepřál.
Teď se mi ale v hlavě rodila nová otázka a myšlenka. Co dál? Neměl jsem žádný cíl, neměl jsem žádný směr, prostě jsem jen zpomalil běh a klusem se vydal podél vody, kde jsem si stihl ochladit hrdlo, až do lesa. Tím jsem proplul prakticky bez potíží a vydal jsem se dál, na sever. Chtěl jsem zjistit, jestli se tam něco nezměnilo, nebo neobjevilo něco nového.

>>> přes Zrcadlové hory na Mathaë sever

Pomalu jsem se nestihl ani rozkoukat a bouře už byla pryč. Déšť se přehnal tak rychle, že jsem ani nevěděl, co a jak se stalo. Netušil jsem, jestli tyhle výpadky, které jsem za posledních pár měsíců měl, se děly kvůli mému stáří, nebo jsem byl posedlý třeba nějakýma blechama, co nosily virus zapomnění.
Pohlédl jsem na Varju, jenže naše plány se začaly hroutit při situaci, kterou jsem vůbec nečekal. Varja vzal do zaječích a stejně i já, zahrávat si s medvěděm nebylo to, co by jeden chtěl dělat jen tak, pro radost.
Snažil jsem se ho takticky oběhnout a s dopomocí pár magií jsem se pomalu dostal pryč od něj. Varja už byl dávno v čudu, ale věděl jsem, že se brzy zase sejdeme a na ty magie si společně najdeme čas. Teď už jsem se ale musel vzdálit, dokud jsem měl čas.

>>> přes Esíčka do Zarostlého lesa

Zdvihl jsem hlavu položenou na tlapkách a lehce s ní zatřásl. Jako kdyby mi na ní přistála malá pavučinka a babí léto začínalo, i tak však pěkně fučel vítr. "To je možné, doufám, že jo. Déšť je sice potřeba, ale když trvá dlouho, je to únavné," protočil jsem očka a pak se usmál.
Bylo super si tu jen tak odpočívat a přemýšlet nad tím, co bude a nebude... já jsem toho v hlavě teď moc neměl, tolik plánů jsem nevymýšlel, spíše jsem chtěl nechat věci plynout. "To je pravda, nejsme přeci z cukru," zazubil jsem se a máchl tlapkou. "Snad ano." Pak už jsem se jen protáhl a trochu zamručel, protože jsem se chtěl převalit na záda, ale s parožím to tolik nešlo. Bylo by fajn, kdybych ho mohl shodit, jak to dělají jeleni běžně. Aspoň na chvíli.
Varjo mi potvrdil návrh a odsouhlasili jsme tak pozdější přesun do lesa, který byl nedaleko. Bylo jich povícero. "To věřím, já jsem sice huňatý, ale už tak moc stavěný na tyhle extrémní podmínky nejsem," doplnil jsem. Měl jsem přeci jen úctyhodný věk, který to mírně ztěžoval. Pak jsem si jen protáhl tlapky, vyšpulil zadek a postupně se s mírným zakřupáním kloubů postavil, oklepal a posadil na zadek. Nasál jsem mírně navlhlý vzduch do plic a ušima zakmital směrem k hnědo bílému společníkovi. "Máš nějaké životní plány, které by si chtěl dosáhnout?" Nadhodil jsem bezúčelně, spíše aby nestála řeč. A taky trochu ze zvědavosti.

Viděl jsem, jak se vlk pouští do masa a evidentně měl opravdu vyhládlo. Byl jsem rád, že se nám poštěstilo najít mládě tak, jak jsme ho našli a ulovit prakticky bez práce. Spokojeně jsem se oblízl a sledoval, jak si Varjo hoduje a pochutnává.
"Zatím ne, ale s takovýmhle větrem to bude mrknutím oka," dodal jsem ještě a podíval se na nebe. Nebyl jsem žádný znalec, ale mraky se honily rychleji, než jsme si většinou uvědomovali. "Jojo, ještě chvilku tu můžeme odpočívat, to bude časově akorát," protáhl jsem se a z boku jsem se převalil na záda. "Myslíš magii počasí? Tu bohužel nemám," vycenil jsem tesáky do úsměvu a přetočil se zpátky na břicho, protože mě paroží pěkně tlačilo. "Ale vím, že existuje. Tak třeba ji můžeš získat a pak nás počasí nebude jen tak otravovat," dodal jsem ještě s úšklebkem. Ale představa to byla skvělá, popravdě!
Varjo souhlasně potvrdil můj návrh. Přikývl jsem a hlavu položil na tlapky, byla těžká. "Je dobré, že tahle pláň je poměrně velká a hraničí s několika lesy, takže tam budeme v suchu. A magie popravdě můžeme trénovat i tam, to půjde," dodal jsem. "Ještě mě napadlo, že mám magii vzduchu, ale to vlastně počasí nijak nezastaví. Jen můžu asi ztlumit ten vítr, až bude otravnej," dodal jsem ještě s úšklebkem a spokojeně si zívl.

Ve znamení odpovědi "není vůbec za co" jsem jen na jeho poděkování máchl tlapkou a usmál se.
Zazubil jsem se. "To je dobrý návrh. A pak můžeme zkusit trénovat ty magie, když nám počasí dovolí," dodal jsem. Podíval jsem se totiž na oblohu a se spolknutím sousta jsem přivřel oči, když se do mě opřel vítr, který se začal hlásit o slovo. Zamručel jsem, ale vypadalo to, že ještě chvilku času máme. "Žene se nějaký déšť, ale ještě chvilku to potrvá, vypadá to na večer. I když tady jeden nikdy neví. Tak počkáme, až nám slehne a schováme se raději," doplnil jsem ještě. Počasí tady za ta léta bylo pěkně zrádné, to jsem se stihl naučit a pamatovat si v morku kosti.
Na jeho poznámku jsem přikývl a spokojeně ho sledoval, jak s vyhládlým žaludkem hoduje na mase. Oblízl jsem si čenich a rozžvýkal zbytky stehna, které jsem si utrhl. Pak už jsem jen se spokojeným výdechem natáhl tlapky a rozplácl se v trávě. No není tady na tom světě přeci jen krásně?

Čekal jsem, že mi dá lov pomocí magií trochu více zabrat. Věděl jsem, že předtím, než jsem se probral po tom podivném kómatu, jsem byl v magiích poměrně dost dobrý, proto jsem doufal, že jak řekl Varjo - prostě se to nezapomíná. A vypadalo to, že ne. Musel jsem lehce nastavit plán B, ale i tak se mi podařilo mládě ulovit.
Přišel jsem s ním k mému společníkovi a usmál se. "Ále jdi, děkuju," zazubil jsem se nervózně a máchl tlapou ve znamení, že to vlastně nic nebylo. Nebyl jsem zvyklý na lichotky, už to bylo nějaký ten pátek, kdy mi někdo řekl něco hezkého.
Na jeho poznámku jsem se zasmál a přikývl. "To mi ty parohy budou teda pěkně překážet," dodal jsem ještě při té představě a s posledním dechem se zasmál. Pak už jsem jen ukousl zadní nohu a zbytek masa přistčil k Varjovi, který čekal, až si vezmu jako první. Máchl jsem přátelsky ocasem. "Jez, co můžeš," doplnil jsem ještě, aby se neostýchal. Já jsem až tak hladový nebyl, to on měl za sebou kus cesty.

Musel jsem se usmát, když Varjo dodal, že i ryby jsou fajn. Na jeho další poznámku jsem přikývl. "Líbí se mi tvoje kuráž, ale taky věřím, že s tím nebudeme mít problém," usmál jsem se a pak se podíval před sebe.
Když jsem Varju zastavil u nedalekého stáda losů, potvrdil, že je připravený. Teď to teprve začalo.
Zneviditelnil jsem se, abych přistoupil o něco blíže. Věděl jsem, že magie neviditelnosti mi ještě tolik blízká nebyla, proto jsem musel jednat rychle. Ale potřeboval jsem ohlédnout situaci. Neviditelný jsem došel blíže ke stádu a všiml si mláděte, které bylo ve vysoké trávě. Zbytek stáda byl o kousek vedle, ale losi byli velcí a zrádní, dostat takový kopanec by se mi určitě nechtělo. Proto jsem zalehl a začal přemýšlet. V hlavě se mi zrodil plán, který jsem bez jakéhokoli dalšího promyšlení začal realizovat. Stébla trávy začala o trochu více do výšky růst, čímž úplně zakryla mládě. V tom vyrazily kořeny a ty uvázaly mládě k zemi. To začalo samozřejmě dělat hluk, čímž se stádo začalo plašit. Vyrazil jsem k mláděti, byl jsem blízko, ale musel jsem si dávat pozor. V momentě, kdy jsem se pro něj natáhl a čapnul ho za krk, kořeny v sekundě zmizely. Mládě bylo těžké, ale já ho držel, co to šlo a snažil se ho nepustit. Matka se však nedala a ačkoli zbytek stáda utekl, ona začala kopat a držela se u mláděte. To mi začalo být na jednu stranu líto, na druhou jsem musel jednat. Naštěstí jsem stihl vytvořit plamen, který sahal blízko k losici, díky čemuž se dala na úprk. Když byla dostatečně daleko, plamen zmizel a já jen stál v trávě, která zase rostla zpátky do země, s mládětem v tlamě.
Jakmile bylo dokonáno a já měl jistotu, že potrava je naše, houkl jsem na Varju. "No, teda, bylo to fous, musím taky ještě trénovat, ale tadáá," zazubil jsem se a podíval se na náš úlovek. "Budeme tlustí jak mičudy."

Dříve bych asi s mláďaty soucítil o něco více, ale teď jsem byl už na to dost starý a hlavně hladový. Přikývl jsem tedy na slova Varja a jen souhlasně zabroukal.
Když jsem se ho zeptal, jakým způsobem chce provést lov, zvolil si magie. Zazubil jsem se. "No dobrá," řekl jsem trochu vážně, ale pak jsem se usmál. "Doufám, že jsem to nezapomněl, jak je použít, jinak budeme úplně o hladu a prostě jdeme pro ryby," zasmál jsem se. Pak jsem se otočil a podíval směrem do středu pláně. Vypadalo to, že keříky jsou povyrostlé a já stále cítil nějaký ten pach, takže jsem pobídl Varja tlapkou a pomalu se začal dejme tomu plížit kupředu. Až jsem je spatřil.
Losi? Tady jsou losi? Nejsme ani na severu, pomyslel jsem si a nataženou tlapkou dal pokyn Varjovi, aby se zastavil. "Losi," špitl jsem. "Jistě budou někde i mláďata," dodal jsem ještě, přikrčil se a podíval se na společníka. "Připravený? Stačí být jen potichu a uvidíme, jestli se něco povede," vycenil jsem ještě tesáky do úsměvu a čekal, až řekne, že můžu s tou parádou začít. Byl jsem trošku nervózní.

Přišli jsme na pláň, která mi byla opět známá. Bylo to zvláštní, měl jsem výpadek paměti, ale místa, kde jsem byl, jsem si pamatoval. Podíval jsem se na Varju a zeptal se, co říká na tuhle louku, jestli to tady zkusíme. Souhlasil, za což jsem byl rád, protože tahle pláň mi připadala jako skvělé místo.
Vydali jsme se tedy trochu více do středu. "No, je jaro, třeba se nám poštěstí nějaké mládě," doufal jsem nahlas a pokračoval, opatrně a pomalu, kdybychom náhodou nějaké zvíře potkali, tak abychom ho nevyplašili. "Ještě jedna otázka; chceš lovit klasickým způsobem, nebo to vezmeme jednodušší cestou s mýma magiema? Snad si to ještě pamatuju, ale nechám to na tobě," zazubil jsem se. Věděl jsem, že lov zvládneme taky, ale použití magií bylo lusknutím tlapky a jeden se nemusel prakticky vůbec namáhat. Samozřejmě by mi ale nevadilo ani lovit, pokud vůbec bude co.

<<< Esíčka

Pokračovali jsme dál, kolem řeky. Bylo dobré vědět, že v tom nejhorším případě máme ještě plán B a to jsou ryby. Ty nikdy nezklamaly a nevadilo mi je je lovit, proto jsem byl rád, že jsme řeku našli a prošli kolem.
Spokojeně jsem zamlaskal, když jsme došli na kraj pláně. Přibrzdil jsem, prakticky jsem zastavil a čenich přitiskl k zemi, abych zacítil všechny možné pachy. Zdvihl jsem hlavu a koukl na Varju. "Tahle pláň je skvělá. A pokud mě nešálí čich, jsou tu ještě nějaká zvířata," zkusil jsem se ještě zhluboka nadechnout a ujistit se. Ale zatím jsem si tolik jistý nebyl. "Tak se tu projdeme a uvidíme, jestli na něco narazíme?" Zeptal jsem se ho a počkal, co na to poví on a jestli je vůbec připravený ještě na to něco lovit, nebo není třeba unavený, či cokoli.

<<< Třešňový přes Hadí ocas

Pokračovali jsme dál, až jsme přešli Třešňový sad. I Varjovi se evidentně území líbilo, takže jsem nechal chvilku ticha a klidu, aby si mohl případně urovnat všechny nové informace v hlavě a zároveň se pokochat územím, kterým jsme prošli.
Postupně jsme dorazili až k vodě, která se stáčela. Všechna území mi byla povědomá, ale nevzpomínal jsem si úplně na sto procent, jak se to tu jmenuje, nebo kde přesně to jsem. Tušil jsem ale, že jsem někde přibližně uprostřed, ani ne na jihu, ani úplně na severu. Došel jsem pomalu k vodě a olízl si čenich. Zastavil jsem se a podíval se na mého společníka. "Hm, víme, že tu jsou ryby, takže ty to případně jistí. Ale vím, že vedle nás by měla být pláň, tam by se mohlo něco třeba najít!" Dodal jsem a podíval se směrem, kde se v dálce rozléhala pláň. Koukl jsem na Varja, usmál se a s přátelským pohozením ocasu pokračoval.

>>> Středozemí pláň

<<< Mahar ♥

Téma medvědů jsem přešel, nebylo k tomu už moc co dodat. Upřímně jsem byl ale rád, že jsem medvěda jen viděl z patřičné dálky a ne tak blízko, jako třeba právě Varjo.
Na téma smeček jsem dodal potřebné, načež Varjo řekl, že to zváží. Já jsem nad smečkou přemýšlel, měl jsem rád ten pocit, že se jeden má kam vracet a má kolem sebe vlky, co zná. Jen jsem si nemohl za boha vzpomenout na poslední smečku, ve které jsem byl. Asi jenom dobře. Přikývl jsem tedy na svého společníka a pokračoval dál.
"Tady je Třešňový háj, je to asi jedno z nejhezčích území," dodal jsem a postupně zpomalil, abych si to tu prohlédl a pokochal se. Už to byl nějaký ten pátek, co jsem tu byl naposled. Nepamatoval jsem si to. Nadechl jsem se vůně třešní a pokračoval dál.

>>> přes Hadí ocas na Esíčka

//Se to snažím zkracovat, abychom hrály víc aktivně, ale moc to nejde :D

Usmál jsem se, když mi řekl, že na starce nevypadám. Ačkoli jsem se tak cítil, věděl jsem, že až se trochu více rozhýbu, budu zase jako rybička. "To doladíme, neboj," uklidnil jsem ho, aby neměl strach, že by si tak mohl někdy připadat. Ale vždy se našel někdo, kdo byl v něčem lepší, to už tak prostě bylo.
Zasmál jsem se. "Dobře," přikývl jsem a zavrtěl nad tím ještě hlavou. Dlouhý ocas by ale od věci popravdě nebyl. "Tak to chápu. Jsou to mohutná zvířata, mně se líbí jejich hlava. Ale jsou děsiví, to máš recht," potvrdil jsem, ačkoli já jsem s nimi takovou zkušenost ještě neměl. Za můj život jsem měl to štěstí, že jsem se jizvám prostě vyhnul.
Poslouchal jsem ho, když se rozmluvil o smečkách. "No tak zkusit to můžeš vždycky. Krása je taky v tom, že se můžeš i nadále toulat a poznávat, jen se máš prostě kam vrátit. Ale nejsi tam úplně tak svázaný. Jen je dobré o sobě dávat vědět alfě, aby si prostě na část roku nezmizel, jen tak," dodal jsem. "Ale být ve smečce je fajn. Třeba na nějakou zajímavou narazíme, kam bych se mohl přidat a ty to můžeš zvážit," pobídl jsem ho s úsměvem a máchl ocasem. Byla pravda, že by mi asi smečka upřímně nevadila.
Po nabídnutí procházky souhlasně přikývl. Byl pro. Rozhlédl jsem se, kterým směrem bude nejlepší vyrazit. A vlastně kam. Matně jsem si vzpomínal, co kde je, spíše jsem si moc nevzpomněl. Takže bylo potřeba někam dojít a zjistit to. A pak si rozvzpomenout. "Je tady spousta, velká spousta míst a některé z nich jsou fakt zvláštní, ale zajímavé," dodal jsem. Vzpomněl jsem si akorát na velkou pláň, která byla nedaleko. "Kousek odtud je pláň, kde bychom mohli potrénovat ty magie. A kdo ví, třeba opravdu po cestě narazíme na nějakou ňamku, taky bych si dal, neříkám nic," zazubil jsem se a olízl si čenich. Proto jsem se ještě jednou protáhl a koukl na Varja. "Tak jdeme, tudy. A opatrně, kam šlapeš, je to tu krásné, ale zrádné," dodal jsem ještě. Nerad bych ho tahal z nějakého jezírka, ale doufal jsem, že když mě bude následovat, nic se nestane. I přesto jsem však já musel být taky pozorný, protože zas až takový znalec tohoto území jsem nebyl.

>>> Třešňový háj

Na jeho poznámku jsem se zazubil. "Tak to rád slyším, nechtěl bych působit jako nějaký stařík, co potřebuje podpěrný klacek k chůzi," máchl jsem tlapkou a u toho se ještě usmíval. "Určitě si o nic nepřišel, dotrénovat se to dá vždycky," řekl jsem ještě, aby se z toho náhodou necítil třeba smutně, to bych nerad.
Nad představou páté nohy jsem se zasmál. "Z hrudníku," zopakoval jsem se smíchem. "Jako pozemská chobotnice, hrůza," doplnil jsem ještě. Souhlasně jsem přikývl, nikdo by asi dobrovolně nic takového nechtěl. Na další poznámku jsem s úsměvem přikývl.
Když řekl, že se medvědům lepší vyhýbat, souhlasně jsem několikrát pokýval hlavou. "Jsou nevyzpytatelní. Krásní, ale nevyzpytatelní," doplnil jsem souhlasně. Byl jsem rád, že jsem s medvědem ještě tolika čest neměl, protože bych se nerad nechal zranit tak, jako byl třeba Varjo. Bylo mi ho na jednu stranu líto, na druhou vypadal aspoň více krutě? Určitě!
Pak jsem najel i na téma smeček. "Rozumím a chápu," střihl jsem ušima. "Tuláctví je fajn, ale smečka má něco do sebe. Je to zázemí, vlk má podporu od ostatních, ale i povinnosti... kdo ví, kam mě moje tlapky dostanou, ale už ani nevím, kde tady nějaká smečka je a není," pokrčil jsem rameny. Vůbec jsem si to nepamatoval. Ale bylo by fajn třeba udělat okružní cestu po okolí a zjistit, jestli tu vůbec nějaké jsou a jaké? "Tak kdyby si se chtěl přidat, můžeme udělat nějakou okružní procházku po okolí a zjistit, kde a jestli nějaká je," zazubil jsem se a máchl ocasem.
Po chvilce kochání a odpočívání jsem se zdvihl. Slunce sice zapadalo, ale to nám nijak nebránilo přeci. Oklepal jsem se a pak si protáhl přední tlapky. "Hm, tak co, najdeme nějakou třeba louku a zkusíme ty magie? Nebo bys chtěl dělat něco jiného? Snad tě třeba nezdržuju, když tak si řekni," dloubl jsem do něj jemně packou a usmál se. Rád jsem mu dělal společnost, ale nechtěná společnost by pro mě byla to nejhorší.