Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Snažil jsem se ze všech sil, dal jsem do toho všechno. Použil jsem všechny možné magie, které jsem ovládal, takže jsem pomalu ztrácel síly. Rybě to moc neuškodilo, ale některé šípy, které jsem po ni hodil a zasáhly ji do žeber nebo oblasti očí, ji donutily krvácet. Nebyla to normální krev, byla zelená, smradlavá a... a... Hmmm, nadechl jsem se. Vlastně nebyla tak špatná. Vůbec ne, byla celkem fajn. Jak jsem mohl říct, že smrděla? Voněla přímo senzačně, jako jarní louka, ne, ne, jako sluneční svit na jarní louce, kopretiny, oooh. Bylo to tak příjemné, tak krásné. Tak hezky mi najednou bylo, že veškeré mé magie pominuly.
To, že se ryba začala hrnout na nás, jsem nějak nevnímal. Úlomek, který praštil Ashe, jsem sledoval a poté ji na tom místě olízl, ale musel jsem se usmát. "Jsi krásná, je tu nádherně, svět je boží!" Radoval jsem se. Najednou se naše zemina rozpůlila a my začali padat do vody. Vodní proud nás bral, byl to pěkný kolotoč, ale byla to švanda! Naposledy jsem takhle blbnul s Etneyem. "To je srandaa," dodal jsem se smíchem a koukal na Ashe. "Pooojď, budeme se vozit, je to švanda, koukej na ni," ukázal jsem tlapou na černou vlčici, která ještě před chvílí měla nějaké problémy a div nás neseřvala, jak se teď šklebí a užívá si. Propadl jsem nekontrolovatelnému smíchu. Bylo to senzační! "Pojď taky, obludo, bude to srandaaa, a nemrač se taaaak," křičel jsem na potvoru a usmíval se.

Jako kdyby mi najednou všechno to, co se tu dělo, bylo jedno. To, že se nás tu snaží sežrat příšera, která se pustila do krtků - mimochodem, jakou spojitost s tím mají ti krtci? - a která se brzy pustí do nás. A proč? Proto se najednou objevila má milovaná, tedy, Ashe, vynořila se jako na zavolanou. Nadšeně jsem se přestal soustředit a začal se soustředit na ni, olízl jsem jí čenich a otřel se o její bok. "Ashe, jsi v pohodě? Tak rád tě vidím." Musel jsem se jako první ujistit. Stoupla si vedle mě a snažila se nás taky bránit. "Hlavně opatrně, ať se ti nic nestane, nepřemož se," řekl jsem s úsměvem a podíval se na příšeru. Stěna držela, díky vlčici, která ji trošku zpevnila. Ale tušil jsem, že to nebude stačit.
Další vlčice začala něco pokřikovat. Že je stěna k ničemu a nevím co dál. Vlčice, těm se vlk nikdy nezavděčí, proběhlo mi myslí s úšklebkem a podíval jsem se zpět na příšeru. Nápad zaútočit na její žábry nebyl špatný.
Neváhal jsem a pomocí magie předmětů jsem zdvihl nedalekých pár větví a jako oštěpy je mrštil po obludě. Dva se trefily do krku, tři do žaber a jeden těsně pod oko. Stěna se rozpadla. Magie jara na ní asi působit nebude, magie myšlenek taky ne... pak ještě zvládám vodu, vzduch a zemi. Co bych mohl ještě... zamyslel jsem se, ale musel jsem si mezitím zívnout. Cítil jsem na sobě mírnou únavu, ale nedal jsem nic znát, vydržel bych tu stát hodiny, jen abych ochránil Ashe a ostatní. Z vody, za pomocí magie, jsem vytvořil podobné šípy, které byly tenoučké, ale přesto dost ostré. Vymrštily se opravdu vysokou rychlostí po celém těle obludy. Do nohou, očí, mezi oči, hlava, krk, bok... šípů bylo několik desítek. Celkem mě to vyčerpalo, musel jsem si na chvíli sednout. Zvládal jsem ale ještě všechno, v pohodě, jen jsem doufal, že se někdo přidá a nebudu se tu snažit sám. A že to příšeru skolí, samozřejmě.
Edit by Litai post:
Červená vlčice se přidala s obdobným nápadem, jako jsem měl já, jen ona příšeru klacky mlátila, já je do ni zabodl. Snad to bude fungovat, určitě jo!

"Okamžitě ze mě slez!" zakřičel jsem v záchvatu vzteku a možná podrážděnosti, ale jen v rámci narušeného osobního prostoru. "Okamžitě z tebe teda neslezu, ty jeden chlupavče smradlavá," dodalo to cosi, co bylo u mě na zádech. "Oh můj bože, co po mně sakra chceš?!" Opovážlivě jsem se ho zeptal, ale co, on byl taky pěkně nepříjemný... nebo ona? "Od tebe? Opravdu nic," řekl a stále se držel mé srsti. Od toho jsem usoudil, že musí mít malé tlapičky, ale netušil jsem, která zvířata mají malé tlapičky, navíc, hodil po mně trs chlupů. On, činčilák, ale proč by to dělal? On to být nemůže, pomyslel jsem si a snažil se otočit hlavu. Otáčení nepomohlo, záludné zvíře se stále drželo. O bok se mi najednou opřel ocas. "Ocas, co jsi zač?!" snažil jsem se samozřejmě mluvit se zvířetem, ne s ocasem, nejsem blázen. "Oplzlý, ošklivý, měli pravdu. Opravdu jste, vy vlci, pěkně nechutní!" "On je ještě drzý, no heleďme se! Ono kdyby si raději slezl a nebyl na mých zádech, mohli bychom si to vyříkat normálně." "Ondatra." Onda-cože? On se mi představit jako ondatra, ale co to je? "Ondatra je tvé jméno?" "Ondatra je můj druh, ty pitomče!" "Oh, aha, tak to se omlouvám, ondatro. Opět, co po mně chceš?" O ondatrách jsem teda ještě neslyšel, ale všechno je jednou poprvé, no ne? "Okamžitě chceme zpátky naše vody!"

//Lennie jako vykouřená včelka... :D :D No nic, ehm, co jsem to chtěla... jo post :d

Vyškrábal jsem se na maličký útes. Najednou jsem si vzpomněl, proč jsem sem vlastně přišel. Ashe! Doufal jsem, že je v pořádku, že se jí nic nestalo a že je v bezpečí nahoře, někde už v lese.
Ale opak byl pravdou.
Z ničeho nic začaly z vršku padat kmeny stromů, jeden mne šlehl větví. Trošku jsem zaúpěl, ale jelikož byla tma, nechtěl jsem vydávat moc hlasité zvuky. Nikdy nevíš, co se v té tmě ukrývá.
Ani jsem netušil, kam se snažím dostat, prostě jsem jen seděl a čekal. Najednou se ve vodě objevilo světlo. Bylo příjemné, lákající. Netušil jsem, co to je za světlo a proč má na mě takový vliv, snažil jsem se držet, ale musel jsem se rozejít zase do vody. Chtěl jsem prostě zjistit, co to je. Někteří vlci se rozhodli pro světlo plavat, ale to byla chyba. Protože světlo se najednou vynořilo z vody i s obrovskou příšerou za ním a škaredě na nás koukalo. Tedy, ne to světlo, ale ta příšera. Při vynořování jsem odletěl docela daleko, praštil jsem se do boku. A překvapivě do toho stejného, jako mě praštila větev. "Co si zač?!" Zakřičel jsem po příšeře a vycenil tesáky. Musel jsem se nejdříve zvednout, že ano, bolest sice stále ovlivňovala mé jednání, ale musel jsem ostatní bránit. Pomocí magie vody jsem před námi a příšerou utvořil stěnu, která nás měla alespoň na chvíli ochránit. Zakomponoval jsem, pro větší účinnost, do stěny i silné kořeny, díky magii země. Netušil jsem, jak dlouho nás to ochrání, ale chtěl jsem nám alespoň nahnat čas, aby se všichni posbírali a byli schopni bojovat. "Chce nás sežrat, chce nás sežrat!" Zakřičel jsem. "Musíme ji sundat. Chce to nějakou taktiku!" Dodal jsem po chvilce. Vypadalo to, že tu jsem jako jeden z mála celkem schopný chránit ostatní. Někdo to udělat musí.

Červená vlčice byla jediná, která mi odpověděla. Usmál jsem se na ni, ale ani na chvilku jsem nepřestal bránit krtkům padat dolů. Zavrtěl jsem nad tím hlavou.
Najednou se však země otřásla a cítil jsem, jak se mi zemina pod tlapami dělá měkčí a měkčí. Nechápavě jsem se podíval pod tlapy, když tu najednou jsem už padal. "Aaa!" Křikl jsem za letu a snažil se máchat tlapami tak, abych se ve vzduchu otočil a nedopadl příliš prudce. Až teprve, když jsem zadkem dopadl do vody a vyšplouchl tak půlku jezera, nebo potoku nebo co tu teklo, jsem si uvědomil, že ovládám magii vzduchu a mohl jsem pád zpomalit. Šok dělá divy, pomyslel jsem si. Jedna vlčice se snažila vyškrábat na útes. Podařilo se jí to. Ale já jsem žádný neviděl, byla tu tma a to pěkně tmavá, nerozkoukatelná. "Ovládám pouze vodu, vzduch a zemi, i předměty, ale oheň bohužel ne," dodal jsem po chvilce, co jsem se škrábal na vyčnívající kus skály, abych nebyl v té ledové vodě. Alespoň díky teplému větru, který jsem přivolal, jsem nechal naše kožichy rychleji uschnout. Podíval jsem se po ostatních. Všiml jsem si padajícího dalšího krtka, kterého jsem zbrzdil tím, že jsem natáhl zadní nohu a on mi dopadl na stehno. Pěkně to bolelo, ale zachránil jsem ho. Byl se mnou na kameni, tak jsem ho přidržel, aby nespadl do vody. "Jak ale uvidíme jeskyně, když je tu tma jak v hrobě?" Zeptal jsem se, když jsem uslyšel hlas vlčice, která navrhovala, že by tu mohl být jeskynní komplex. Hold nám nezbývalo nic než čekat.

<<< Kaskády

Cítil jsem ji. Byla blízko. Proběhl jsem nějakým lesíkem a najednou zabrzdil. Všiml jsem si v dálce několika vlků, kteří se sem hnali. Bylo jich celkem dost, skupinka, proto jsem jen zaostřil a zamračil se. Ashe jsem viděl přibíhat z trošku jiného směru, což mě mírně zmátlo, asi se mě chtěla vrátit hledat.
Proto jsem nabral na rychlosti a běžel jí naproti. Najednou jsem si ale koutkem oka všiml stáda krtků, kteří stáli na kraji... propasti? Propast? Neměl bych se tak zamýšlet, ale občas se i rozhlédnout, zavrtěl jsem nad tím hlavou. Ale krtci evidentně podlehli nějaké depresi a začali seskakovat dolů. Zpanikařil jsem, netušil jsem, co jim tam přeskočilo, proto jsem to obrátil a doběhl k nim. Někteří udělali barikádu tlapou, jedna vlčice použila magii. Taky mě napadlo použít magii, ale ještě jsem je neměl tolik natrénované, trošku jo, no kdo ví, jestli by to nebylo jen horší. "Co se to tu děje?" zeptal jsem se černé vlčice, vlka do půlky tmavého a červené (//Cynthia, Starling a Litai). Další vlčice totiž jen stála a sledovala, co se bude dít. Nechápavě jsem nad ní zavrtěl hlavou, ale došlo mi, že to byla jedna z těch, se kterými jsem se setkal u fenků. Přidal se i tmavý vlk, který udělal taktéž zábranu tlapou. Nechal jsem díky magii vzduchu cirkulovat vzduch nad propadlinou tak, aby případně další krtky v určité oblasti, mimo barikády ostatních, držel nad propadlinou. "Co vám je, slepoušci, nevidíte snad, že tam je díra? No vlastně nevidíte, jsem pitomec, to mi došlo, ale proč to děláte? Zabijete se!" Přiložil jsem i já tlapu na hranu propadliny a čenichem je odstrkoval.

//Snad nevadí, když se takhle dopřidám, omlouvám se, měla jsem narozky a přes víkend oslavu, dřív jsem to nestihla :c Ale už budu aktivní, slibuji! O:)

<<< Eso přes Mahar

Utíkal jsem za Ashe. Musel jsem uznat, že už nejsem nejmladší, proto mě celkem začaly bolet nohy a tak jsem znatelně zpomalil. Ashe mi pověděla, že tohle je její velmi oblíbené místo a že se tu musíme někdy zastavit. Přikývl jsem a rozhlédl se. Jenže jsem se tak trošku zasnil a zamyslel, při pohledu na ten překrásný výhled, že jsem si ani nevšiml, že Ashe pokračovala dál, beze mě. "Ashe!" Křikl jsem, ale to už jsem její tmavý ocásek nespatřil. Zavětřil jsem.
Asi běžela do lesa smečky.. pomyslel jsem si, ale pach se přibližoval z druhé strany. "Ashe!" Křikl jsem znovu a vydal se tím směrem.

>>> Středozemní propadlina

<<< Kaňon řeky

Bylo jasné, že nyní jsme se s Ashe shodli, že na písek už dlouho nevkročíme. Bylo nám neskutečné horko, nikde ani kapka vody, musel jsem se po cestě taky několikrát zastavit a napít se. Chybělo mi dost tekutin.
Pokračoval jsem za černošedým zadkem mé společnice, na který jsem se nemohl přestat koukat. Tak hezky se kroutil při chůzi, zároveň jsem vnímal i její ocas, který se pohupoval přesně opačně, než byl pohyb zadnice.
Ashe najednou zastavila. Málem jsem do ní naboural. "To teda bylo, tady se jeden nestačí divit, co ta země vykouzlí," zavrtěl jsem nad tím hlavou. Když se do mě Ashe opřela, olízl jsem jí ouško a pokračovali jsme dál.

>>> přes Maharské hranice nach Kaskády

<<< Písek

Byl jsem asi o trošku více odolný vůči sluníčku, nevadilo mi tolik, ačkoli to úmorné teplo se už nedalo zvládnout. Proto jsem jen přikývl na Ashe, která běžela přede mnou a dal jí tím vědět, že ji následuji. Moje vyprávění úplně přeslechla, ačkoli to pro mě bylo opravdu důležité se o to podělit. Byl to pro mě velký... ne problém, ale důležitá věc, se kterou jsem se s ní chtěl poradit. Promluvit. Prodiskutovat. Ale chápal jsem, že není ve své kůži, že jí z toho všeho není dobře a usoudil jsem, že jsem jen nevybral správnou chvíli na tak vážnou debatu.
Po chvilce se Ashe rozplácla ve vodě. Jen jsem se usmál. "Aby ti z toho nebylo nevolno, nehltej to tak, bude tě bolet břicho a bude ti těžko," dodal jsem. Znal jsem to, ne tak moc, ale věděl jsem, že je úplně vyprahlá. Taky jsem se napil.
"To je jedno, vyřešíme to až v lese, v klidu a soukromí, dobře?" Pokračoval jsem v jejích krocích.

>>> Říční eso

Tlak stoupal, mé bušení srdce také. Téměř jsem byl v cíli, ale vlastně jsem netušil, kam vlastně pospíchám a ženu se. Tudíž jsem zastavil a rozhlédl se. Teplota vzduchu byla přiměřená, proto jsem nebyl úplně na pokraji padnutí, radostně jsem tedy povyskočil a sjel pohledem všechny možné směry k pokračování. Tiše jsem zabručel, když všechny možné způsoby odchodu z tohoto bludiště byly stejné. To snad není možné, zavrtěl jsem nad tím hlavou a zívl. Trošku jsem byl unavený, chtělo se mi spát, ale nemohl jsem se přeci natáhnout uprostřed nějakého pole, nebo louky, plné vysokých rostlin, přes které jsem neviděl. Trpělivost mi začala ubývat a já se tedy rozešel znovu jiný směrem, ne tím stejným, kterým jsem přišel, ale zabočil jsem doprava. Tak snad to nebude špatné rozhodnutí, pomyslel jsem si a rozeběhl jsem se.
Téměř několik minut intenzivního běhu zapříčinilo, že jsem se začal zadýchávat. Tak jsem zastavil, zhluboka se nadechl, vydechl a spatřil před sebou strom. To bude ono! radostně jsem přidal na rychlosti a doběhl ke stromu. Taková vysoká lípa, která se tu jen tak tyčila... trošku nesmysl, napadlo mě a proto jsem přišel blíž.
Tiše jsem našlapoval, kdyby náhodou tu byl nějaký obyvatel, který by si určitě nepřál být rušen. Tikal jsem očima ze strany na stranu, ale nikoho jsem neviděl. To až do chvíle, kdy jsem uslyšel šustění listů. "Ty!" Takovým rázným způsobem jsem již dlouho nebyl osloven, mírně jsem se lekl, každopádně zachoval jsem chladnou hlavu a zastavil se. Trs chlupů, který mi slétl na čenich, jsem ihned shodil, protože mě donutil si kýchnout - "to je moje území!" "Taky vám ho nenarušuji, jen jsem se chtěl dostat z toho bludiště, nemohl jsem nikudy vyběhnout," vysvětlil jsem. Takřka nikoho jsem neviděl, neměl jsem tušení, s kým mám tu čest. "Taky bych rád věděl, s kým hovořím," zkusil jsem stejně rázně dodat, ale samozřejmě jsem v úmyslu nějaké rozbroje neměl. "Tak do toho ti nic není, ty jeden prašivče!" Ten se asi nebude chtít kamarádit, napadlo mě vzápětí, proto jsem jen sklonil uši a ocas stáhl pod nohy a podíval se na vršek stromu. "Tudíž... odcházím. Technicky jsem vám to tu nenarušil, ale omlouvám se tedy, mizím, nashle," řekl jsem a otočil se ke stromu zády. To byla ale chyba, neměl jsem se nikdy otáčet zády. Tělesný prostor mi narušilo cosi ne tak těžkého, ale nepříjemného, když to dopadlo na má záda. "Tak a mám tě, jsi můj!"

//Pokračování příště...

Věci, které se začaly dít, jsem trošku nechápal. Postavil jsem se před Ashe, abych ji případně ochránil, ačkoli jsem věděl, že je natolik šikovná, že by to zvládla sama. Ale instinkt, spíše city mě k tomu donutily. Ona mi přejela po zádech čenichem a postavila se vedle mě. Tušil jsem, že bych ji případně ochránil i přes magickou stránku mých schopností. Zatím se ale nic života ohrožujícího nedělo. Proto jsem byl v pozoru a čekal.
Jedna z vlčic začala máchat žezlem, které dostala, což jsem trošku nepochopil, ale dejme tomu. Z ničeho nic se rozevřela země, vylezl obrovský fenek, čapl dva malé, omluvil se a zase zalezl. Zbyly po něm pouze cennosti. Nechápavě jsem nad tím zavrtěl hlavou a podíval se na Ashe. "To je zajímavé, pod naší zemí mohou žít magičtí tvorové!" Nechápavě jsem vrtěl hlavou a sledoval ji. Oblízl jsem jí tvář. "Já, musím ti.." chtěl jsem jí to všechno povědět. Ona mě však tak roztomile pozvala na procházku, že jsem mrskl ocasem a souhlasně přikývl. "Jasně, s takovou šťabajznou, bych byl blázen, kdybych odmítl," otřel jsem se jí o bok a usmál se.
Dodala, že si musíme o tom všem promluvit, po cestě. Souhlasil jsem. Já jsem ale neříkal kraviny, pomyslel jsem si. O tom, jak moc ji mám rád, jsem nelhal. Ale musel jsem jí říct o tom, že z toho mám strach.
Rozešel jsem se tedy směrem k vodě. "Já, já... měl bych začít, chtěl bych ti toho hodně říct. Všechno. Všechno ti chci a musím říct... můžu začít?"

>>> Kaňon řeky

Skupina A: Nox, Lennie, Severka, Matali, Ashe, Calum

Samozřejmě jsem věděl, že to celé je jen hra. Je to jen divadlo, smyšlené, které není reálné. Najednou mi začalo docházet, že vlastně ani nevím, proč tady to divadlo hrajeme. Nějaký pošahaný fenek, který se na nás kouká a hodnotí, jak kvalitní herci jsme. Proč? Měl jsem sto chutí udělat to stejně jako ten hnědý vlk - prostě se otočit a odejít.
Nějak jsem ale tušil, že to prostě nejde a tak jednoduché to nebude.
Potil jsem se jako prase. Opravdu. Sice jsem moc netušil, jak se potí prasata, ale rozhodně moc. A já se potil moc. Podíval jsem se na Ashe. "To snad není možné, jak si mi to mohla udělat? Snažil jsem se pro tebe být ten nejlepší, dopřát ti vše, na co sis vzpomněla!" Dupnul jsem přední tlapou, aby to nabylo věrohodnosti. Ashe mi pak řekla, že doufá, že vím, že to jen hrajeme. Přikývl jsem. Ale měl jsem z toho všeho trošku strach. Ne z toho fenka, ne z tohohle dění tady, ale ze vztahu. Musel jsem to Ashe říct, poté, až to všechno skončí. Všechno, pomyslel jsem si a podíval se na vlčici, která najednou vlastnila jeho žezlo. Netušil jsem, proč ten pitomec to svěřil jednomu z vlků, myslel si, že jsme tak stupidní jako on? Vtipné. Ona toho hned využila a začala diktovat nějaký seznam, zřejmě vše, co jí napadlo. Popostoupil jsem o krok dozadu a za sebe přimáčkl Ashe. Netušil jsem totiž, co se teď začne dít, ale byl jsem zvědavý. Zároveň jsem musel chránit svou společnici.

Skupina A: Nox, Lennie, Severka, Matali, Ashe, Calum

Plán byl jasný. Nechtěl jsem ho organizovat, nýbrž účastnit se. Proto jsem kráčel vedle Ashe a vlčice, o které jsem ani nevěděl, jak se jmenuje. Ale moc jsem po ní nepočumoval, aby náhodou Ashe nežárlila.
Sesmar - fenek - chtěl po nás, abychom uspořádali svatbu. Bylo to milé, trošku vtipné, ale samozřejmě jsem nedal nic na sobě znát. Zaujalo mě jeho žezlo, které si tak bránil.
Po chvilce jsem se začal opravdu silně potit. Bylo mi neskutečné vedro, pařák jako ... dělo a k tomu na opuštěné pláni plné písku. Pálilo to do tlap. Naštvaně jsem zaúpěl a podíval se po ostatních. Nestihl jsem ani zaregistrovat písečného červa. Moc jsem totiž nerozuměl tomu celému, co se tu děje a oč jde. Jako bychom byli s Ashe úplně mimo dění. Podíval jsem se jí do očí. Řekla vlčici, že tomu taky pomůže, takže jsem očekával, že začne něco hrát. To, co ale řekla, bylo celkem smutné. Tedy představa, že by to nebylo hraní... docela by mě to bolelo. Zamyslel jsem se. Mám vůbec na vztah? Jsem na to připravený? Co když opravdu se mi stane něco podobného? Začínal jsem mít skutečné pochybnosti. Trošku jsem couvl. Tiše jsem sklonil hlavu. Uslyšel jsem i to, že jsem jí lhal o jméně. Věděl jsem, že to jen hraje, že nikoho - snad - nemá, ale představa, že opravdu by se to stalo... stát se to může. Existuje přeci hafo dalších, mnohem hezčích a zajímavějších vlků. Jsem přeci úplné nic. Hnědé nic. Trošku jsem se zarazil, že mírně prozradila mé tajemství o jméně, navíc mě oslovila i mým pravým, prvním jménem. Couvl jsem ještě o krok. "Těhotná?!" Vyprskl jsem. Samozřejmě jsem to taky hrál, měla krásnou hubenou postavu na to, aby byla těhotná, ale nějak mi to hraní ani nešlo. Přešla mě úplně nálada. Co kdyby se to opravdu stalo? "Kdo, kdo je ten hajzl?!" Zavrčel jsem a rozhlížel se. "Jestli se mi dostane do tlap... tak za sebe neručím!" Hrát naštvaného mi moc nešlo, muselo to vypadat strašně uměle, ale snažil jsem se. I když jsem byl uvnitř trošku smutný a skleslý, nevěděl jsem, jestli na to všechno mám. Opravdu. Trošku mi to nasadilo pochybnosti... Nyní jsem ale nemohl myslet na sebe, musel jsem pomoci zneškodnit toho otravného fenka. Jeho žezlo, lákalo mě to. Ale musel jsem hrát scénku a doufat, že se toho ujme někdo další. "Tak kdo to sakra je?!"

Skupina A: Nox, Lennie, Severka, Matali, Ashe, Calum

Divadýlko bylo sice príma, ačkoli bylo více reálné, než hrané. Zadíval jsem se Ashe dlouze do očí a usmál se. Chtěl jsem jí ještě více popsat to, jak moc ji mám rád, ale ten kojot nebo co to bylo, co se nám tu snažil zpříjemnit den, začal něco žvatlat. Trošku naštvaně jsem se na něj podíval a poté na další vlčice, které se tu nacházeli. Najednou jsem si všiml, kolik nás tu je. Hodně. Sakra hodně, došlo mi. Věnoval jsem se jen Ashe a nevnímal okolí, což samozřejmě nebylo nic špatného, ale překvapilo mě, co všechno jsem dokázal přehlédnout.
Kojot (//doufám, že kojot, nemůžu si vzpomenout na to zvíře, co jste tu uváděli :D) nám řekl, že máme mít s Ashe svatbu a někdo nás bude oddávat. Tiše jsem se zahihňal, nicméně jedna z vlčic se zvedla a pobídla nás, ať jdeme s ní. Že to naplánujeme, každopádně sezvala i zbytek naší skupinky, což jsem začínal vnímat jinak, než jako plánování svatby. Má něco za lubem, pomyslel jsem si a přiklusal. "Je mi jasný tvůj plán," zašeptal jsem ji do ucha, "mám takovou radost z té svatby, opravdu!" dodal jsem nahlas, aby bylo důvěryhodné to, že nic nevíme. "Teda, je mi jasné, co chceš udělat, ale máš to promyšlené? Jak ho chceš zničit? Zatím nám ale nic špatného neudělal, je vůbec škodný?" Měl jsem hafo otázek, musel jsem ale počkat, až budeme o kus dál, aby nás neslyšel. Samozřejmě jsem šeptal a byl plně nenápadný.

//Trošku to vezmu ve zkratce, ať nezdržuji, příští post bude plnohodnotný, slibuji..
Skupina A: Nox, Lennie, Severka, Matali, Ashe a Calum

Nějak jsem ani nestíhal vnímat to všechno, co se tu dělo. Zjevilo se obrovské, promlouvající světlo, které od nás chtělo zahrát nějaké divadlo. Proč ne?
Ashe to ale vzala celkem vážně, anebo byla dobrá herečka, ale znělo to tak uvěřitelně, až jsem tomu začínal pomalu věřit. Jen jsem netušil, jestli k ní mám být spíše upřímný, nebo to více hrát a nabírat na neuvěřitelnosti... "Ashe," řekl jsem, přistoupil blíže a oblízl jí čenich. "Vždycky jsem byl skromný tulák. Osamocený, neměl jsem rád společnost ať už jednoho vlka, nebo více, proto jsem se toulal a nikdy se nikde neusadil," pohlédl jsem sklesle do země, načež jsem pohled zvedl zpět k ní. "Když jsem ale poprvé spatřil tvůj šedobílý kožich, který mne přímo pohltil, nemohl jsem na tebe přestat myslet. Pak si se na mě podívala, pohledem mě vtáhla do hloubi lásky a když si promluvila, byl jsem tak ohromen, že dodnes si myslím, že se mi to jen zdá. Vzdal bych se kvůli tobě čehokoli a zůstal s tebou už navždy, po tvém boku, chtěl bych s tebou mít rodinu a být jen a jen s tebou, stále a pořád. Jsi moje všechno, moje jediná, první a poslední láska, kterou jsem v tobě objevil," pohlédl jsem ji hluboce a upřímně do očí a oblízl ji znovu. "Taky tě miluji," dodal jsem nakonec a otřel se hlavou o její. Jen bylo trošku těžké rozeznat, jestli to myslím vážně, anebo to hraji, protože v tom bylo více pravdy, než fantazie.