Gallirea - Příspěvky uživatele

<<< Vrchol Narrských kopců
//Omluva za mírnou manipulaci, půjdu trošku napřed, jinak bychom to do 12ti nestihli, protože já v 9 hodin odcházím a vracím se ve 4 odpoledne :c

Přiběhl jsem od Života. Trošku jsem byl unavený, ale těšil jsem se na Lucy a její poznatky, které nabrala u Života. A na to, až jí povím, jak mě naučil meditovat. Hlavně jsem se těšil na Ashe, která byla v Asgaaru a tam čekala. A na lov. Měl jsem najednou ze všeho radost, ani jsem si to neuvědomoval. Chvilku jsem na Lucy počkal a když jsem ji spatřil, vyrazil jsem pomalu napřed, s tím, že jsem čekal, až mě dožene, abychom mohli jít spolu.

>>> Kopretinová

Již jsem byl konečně skoro dole. Ještě jsem se zastavil a ohlédl, jestli spatřím Lucy, která říkala, že Života navštíví taktéž, ale zatím jsem ji neviděl. Možná už prošla, možná tam ještě je, netušil jsem. Samozřejmě jsem na ni chtěl počkat, je dost možné, že mě ale předběhla a čeká ona na mě. Když se zamyslím, nevnímám… Jen jsem se nad tím usmál a s rozžhavenými tlapami opouštěl tohle zajímavé území.

>>> Narrské kopce

//5790

Představoval jsem si, jak nasávám okolní přírodu a ta mnou prochází. Začalo to celkem zabírat. "A teď na nic nemysli. Prostě se nesoustřeď jen na jednu věc, ani na všechny, nesoustřeď se na nic." Dobře, řekl jsem si pro sebe. Tím mi došlo, že jsem na něco pomyslel, na to, že mu musím odpovědět, takže jsem se s
Jako kdyby moje tělo sedělo na jednom místě a moje duše byla všude, ale zároveň nikde. Jako kdybych byl volný, mohl kamkoli, s kýmkoli, kdykoli. "Síla meditace," dodal. Trošku mě tím vyrušil, ale najednou ten pocit přistál v mém těle a mé mysli znovu. Meditace, pomyslel jsem si, ačkoli teď už myšlenka mnou pouze proletěla a já se na ní nesoustředil. Bylo to úžasné! Neuvěřitelné. A konečně jsem to pochopil, proč to všichni dělají a hlavně jak. Je to tak osvobozující, vlk si pročistí hlavu a mysl, tělo asi ne, ale to nevadí. Od toho přeci žvýkáme trávu.
Byl jsem mu vděčný. Netušil jsem, jak se mu odvděčit. Věděl jsem jen, že má rád vzácné květiny. Ty jsem u sebe samozřejmě měl, táhl jsem jich sem nahoru poměrně dost, možná proto jsem byl tak unavený. Ale nedával jsem mu to za vinu, byla to moje volba sem dojít a vyžadonit si další zlepšení. Nicméně, to, čím mě Život obdaroval, bylo o moc lepší. Schopnost meditovat. Takové uklidnění a uvolnění jsem snad nikdy v životě nezažil. Až do teď. Neskutečné, opravdu neuvěřitelné. Ani se to nedalo popsat, jak to na mě působilo. Najednou jsem se cítil tak čistě, má hlava nebyla plná starostí a obav, nýbrž radosti a pozitivních myšlenek. Těšil jsem se na každou další sekundu, kterou prožiji na tomhle překrásném světě.
Život se jen zhluboka nadechl a z plných plic vydechl. Udělal jsem to samé. Úplná očista. "Děkuji ti, mockrát, jsem ti moc vděčný," opakoval jsem. "To nestojí za řeč," dodal poklidně a usmál se. Jako by mi tím nastolil mír v duši a úsměv na tváři. Už jsem ani nepotřeboval odpočinek. "Jsem rád za tvoji společnost, jsi takový... jiný," dodal. Ale znal mě, musel mě znát. Věděl o mé historii. Nicméně tato slova mě nesmírně potěšila. Měl jsem ho rád, byl opravdu moc milý a obětavý, těšil jsem se, až ho znovu navštívím. Něco mě totiž v hlavě kousalo a já tušil, že to bude má nejobávanější myšlenka a situace, kterou jsem teď v hlavě měl. Ashe.
Věděl jsem, že Lucy mi je někde v patách a přikluše taktéž, pozdravit Života, proto jsem jí chtěl taky nechat prostor. Neměl jsem ponětí, jestli Život i ji naučí meditovat, ale já jsem za to byl tak neskutečně rád, že jsem se těšil, až si zase někde sednu a propustím svoji mysl pryč, na volno a svobodu. "Zůstaň," zaznělo jen prostě a klidně. Chtěl jsem, ale musel jsem vidět zároveň i Ashe. A ten pocit, který jsem měl s tou šedivou vlčicí, ten už s nikým jiným mít nebudu. Meditace tomu nesahá ani po tlapy, teda, je skvělá, ale... ale... Ashe je úžasná a nejskvělejší. "Musím, promiň mi to," sklonil jsem provinile hlavu a poté volně pustil ocas. "Ashe počká, máš čas, rozmysli si, co jí řekneš," odpověděl mi. Asi mi četl myšlenky, nebo nevím, věděl prostě všechno. "A co bych jí měl podle tebe říct?" Zeptal jsem se ho mile, ale možná to znělo trošku ostře, což jsem nechtěl, proto jsem jen zamrkal a doufal, že na mě nebude stejně zlý, jako jeho sestra. "To víš ty nejlépe. Ale neboj se," uklidnil mě. Asi dokonce věděl, jak to dopadne. Mohl to vědět? Ještě se to nestalo, jak mohl vědět, jak to skončí? Kdyby přeci znal budoucnost, zná i minulost, musel by se ztrácet. Netušil by, že je v přítomnosti, nedává mi to smysl. Bylo to pro mě nelogické a nepochopitelné, možná proto, že jsem to nedokázal, ale hleděl jsem na to logicky. Nevyvracel jsem to však a nepopíral, že je to nemožné, nicméně jsem byl o kousek klidnější, když mi řekl, že se nemám bát. Jen jsem netušil, jestli to byla jen podpora, nebo lehký náznak toho, že to dobře dopadne. Chtěl jsem se ale nechat překvapit a nenutil jsem proto Života k další klíčové nápovědě, jak to skončí nebo neskončí. To už měl v tlapách Osud.
"Nezlobíš se, že musím odejít?" Zeptal jsem se ho. Pomalu jsem se zdvihal, ale upřímně, nechtělo se mi odtud. Podíval jsem se mu do očí. Měl je tak hluboké, dokázal bych se do nich dívat jako na oblohu posetou hvězdami. A to přitom nebyly nijak odlišné od těch mých, možná jen tou vnitřní vyrovnaností a magií, kterou v sobě ukrýval. Chvilku si odpověď převaloval na jazyku, jako by mě tím škádlil, proto jsem se usmál a dodal: "neboj, zase brzy za tebou přijdu tě navštívit." Souhlasně přikývl, opět, jako by to věděl. Věděl to? Kdo ví. Nebo on to ví? Už jsem z toho začínal být zmatený. Nicméně věděl jsem, že já to nevím.
Koukl na mě s výrazem bez emocí a poté se usmál. Oči se mu rozjasnily. "Vím, proč si přišel. Na všechny otázky ti neodpovím, ale s tvojí fyzičkou si nějak poradím," usmál se a opět do mě dloubl tlapou. Hold, stáří na mě zanechávalo již otisky, nemohl jsem toho tolik udýchat a nebyl jsem úplně nejrychlejší, ale proto jsem tu přeci byl, no ne? Chtěl jsem být lepší. A dělat ostatní vlky lepšími, ne být lepší jako oni. Chtěl jsem, abychom si všichni byli rovni, i když to reálné samozřejmě nebylo. Už jen kvůli smečkové hierarchii. Ale věděl jsem, že když můžu udělat vlka lepším, tak teď to zvládnu. Najednou jsem však uslyšel trošku silnější a důraznější odkašlání. "Nezapomněl si na něco?" Ozval se, ale já jen tiše a zmateně pokukoval po okolí. Pak mi to došlo. "Ajo, omlouvám se, to stáří... tady," přistrčil jsem mu čenichem množství květin, které ani zdaleka neodpovídalo tomu, co všechno mě naučil. Ale muselo mu to stačit, bylo jich opravdu moc a já si dal záležet, abych vybral ty nejhezčí a nejvoňavější. "A co s těmi květinami-" "nech si ty otázky, dobře? Taky se tě neptám," děláš, dořekl jsem si v hlavě a překvapeně přikývl. Nebyl už tak úplně příjemný, ale chápal jsem, že se ho tu musí každý na něco ptát. Prostě jsem byl zvědavý. "Omlouvám se. Asi bude lepší, když už půjdu," zdvihl jsem se a oklepal se. "Zůstaň, ale nemluv." Byl jsem trošku v rozpacích, těšil jsem se do smečky a hlavně za Ashe, taky na lov, který jsme po cestě s Lucy plánovali, a teď jsem musel tady zůstat. Vlastně nemusel, ale tak vnitřně mě to sem nějak táhlo, že jsem opravdu netušil, co mám dělat. Mám se zdvihnout a utéci? Je přeci všemocný, navíc, asi umí předpovídat budoucnost, takže musí vědět, že bych se dal na útěk a měl by vymyšlený plán. Prostě jsem mu chtěl nějak slušně říct, že už musím jít a nemohu tu zůstat.
"Ačkoli bych moc rád zde s tebou pobyl, strávil zbytek života, teda jako života jako... no, to je jedno, prostě bych tu s tebou byl rád, nicméně čekají mě další vlci. Ashe, smečka, lov... promiň, nezlob se. Ale určitě se za tebou vrátím, brzy," ujistil jsem ho a usmál se na něj.
On jen mlčky, beze slov věnoval mým očím chvilkový oční kontakt a poté se zdvihl a odešel do jeskyně. Nerozloučil se, neřekl ani půl slova. Netušil jsem, jestli je naštvaný, jestli se mu mám jít omluvit a zůstat tu, nebo jestli byl zklamaný, že odcházím. Ale kdyby znal budoucnost, věděl by to přeci, no ne?
Rozešel jsem se tedy směrem zpět. Lucy jsem zatím nikde neviděl, předpokládal jsem, že se zastavila u jezírka. Mnou vybudovaného jezírka, na kterém jsem si dal pěkně záležet. Ale jestli tomu tak opravdu bylo jsem netušil, jen jsem si to myslel. Ono, v takovém vedru, není to vlastně nezdravé vylézat na slunce, když takhle ostře paří? Raději jsem se tedy rozhodl vyrazit zpět do lesa, mezi stromy a do stínu. A hlavně, zpět do smečky, protože za poslední čas jsem tam dlouhou dobu nebyl a cítil jsem se celkem provinile. Nicméně, byl jsem rád, že tam je alespoň Ashe, která tam na mě jistě čeká a vypráví, co všechno zajímavého jsme prožili. A když ne, povyprávím to já, to je přeci nejmenší.
Radostně jsem pokračoval v cestě. Úplně jsem zapomněl, jak dobře mi se Životem bylo, možná proto, že jsem si vzpomněl, že s Ashe mi bylo líp. Nikdy v životě jsem nepotkal někoho, s kým bych si tak rozuměl. Vždy jsem byl na všechno sám a s Ashe jsem si sám vůbec nepřipadal. Když jsem ji měl po boku, cítil jsem se… zvláštně. Tak nějak jinak. Ne o samotě, ale jako kdybych věděl, že tu pro mě je. Že tu je se mnou, na všechno, že tu jsme společně. Stejně tak jsem tu byl já pro ni, chtěl jsem pro ní to nejlepší, zajistit jí pouze spokojený a radostný život, žádné chmury nebo starosti, problémy. Chtěl jsem to špatné nést pouze na sobě a jí předávat jen to nejlepší. A věděl jsem, že udělám vše, aby tomu tak bylo. Ačkoli jsem netušil, jak vysoko z minulých vztahů má postavenou laťku, ale věděl jsem, že to překonám a budu lepší. Kdyby totiž někdo přede mnou byl lepší, nebyla by sama, no ne?
Po cestě jsem zahlédl keř. Vzpomněl jsem si, jak Lucy říkala, že v jednom z keřů nechala tlapu a obmotalo se jí ono cosi na přední nohu, tak mě tak v hloubi duše napadlo, že bych to taky možná zkusil. Když jsem však přišel ke keři, došlo mi, že bych mohl najít to samé, co má Lucy. A to jsem nechtěl, vlk by měl být originální a nechtěl jsem její originalitu a jedinečnost brát jen kvůli mé potřebě mít taky něco na tlapě. Pokud mi má být nějaká ozdůbka souzena, určitě se ke mně v ten správný čas dostaví. A bude originální, jen moje. Jeden známý ji přeci našel náhodou v řece, no ne? Třeba se mi stane něco podobného. A nechám se překvapit, jistě to má již Osud (nebo Život?) v tlapách.
Ještě jsem se otočil, abych zkontroloval, jestli mě nepronásleduje. Ne, že bych mu nevěřil, to vůbec ne, ale kdyby náhodou chtěl ještě nějaké rostliny nebo si popovídat, přeci jen, chtěl jsem toho po něm najednou celkem dost. Proto jsem zkontroloval situaci, ale byl jsem klidný. Šel jsem sám. Zřejmě se na mě naštval, ale to jsem nechtěl. Musí to taky pro něho být těžké, být tu celé dny sám. Sem tam ho někdo navštíví, to říkal i sám, ale ne každý den. Musí ho to vyčerpávat… ale proč nejde mezi ostatní? Nesejde z vršků? Co když v jeskyni má něco, co musí strážit? Možná tak nespočet těch rostlin, co mu sem každý nosí. Nebo by tam mohl mít něco, co se vyrábí z těch rostlin, proto je stále střádá, aby toho měl víc. Mohl by z toho třeba dělat nějaký lektvar Života, doslova, díky kterému dokáže pak pomáhat vlkům, nebo díky kterému nestárne, či způsobuje tu jeho moc. Ale to se asi nikdy nikdo nedozví, protože evidentně Život nemá zájem jít mezi ostatní, do obyčejných prostorů a území Gallirei. Ale chápal jsem ho. V dnešní době byli vlci celkem proradní, nedalo se jen tak někomu věřit. Většina vlků chtěla jen všechno pro sebe, aby oni byli ti nejlepší a všichni se jim klaněli. Ale proč? Nechápal jsem to. Vždyť to musí být unavující. Na co mít takovou moc? Jsou to zbytečné povinnosti. Určitě to Život časem někomu předá, protože to musí být náročné, jak psychicky, tak i fyzicky. Má vlastně jen omezený prostor, po kterém se pohybuje. Nebo cestuje nějak jinak? Že je fyzicky tady, ale přitom je jinde? Kdo ví, je to možné, třeba proto mu tam ještě nepřeskočilo.
Zamyšleně jsem pokračoval a vrtěl nad tím vším hlavou. Hrozně mě to zajímalo, ale Život by mi na to stejně neodpověděl. A zkusit se zeptat Smrti? To už si to radši nechám pro sebe, zeptám se třeba Ashe, s tou se mi dobře o takových věcech povídalo. Dalo se s ní mluvit o všem. Těšil jsem se na ni, už mi chyběla. Ta její vůně, ten její hlas, vyjadřování… prostě všechno. Chtěl jsem si lehnout vedle ní a tulit se. Jen odpočívat, zasloužili bychom si to. Ale došlo mi, že jelikož už jsem nějaký čas zase mimo smečku a ona je v lese, bude odpočatá. Ale určitě odpočívání neodmítne, nepohrdne přeci relaxací. Pak mě napadlo – co když plánuje se mnou být? Co když mi řekne, že s tím vším souhlasí a budeme spolu? Co třeba v budoucnu vlčata? Zázemí máme, ale bude je chtít? A co když řeknu, že chci vlčata a ona chtít nebude? Zase jsem začínal mít pochyby. Ale byl jsem trošku více odvážný na to, se jí na všechno zeptat a promluvit si otevřeně o všem. Proto jsem už nabral na rychlosti do kroku a těšil se, až to budu mít konečně vyřešené a uzavřené. A budu moct relaxovat.
Postupně jsem se dostával níže. Za chvilku budu u mého jezírka, musím ho nechat zmizet. Narušilo by to přírodní biosféru, samovolnou, to přeci nechci. Tady už by někde mělo být… přemýšlel jsem a u toho hledal místo, kde jsem vytvořil jezírko. Došlo mi, že jsem ale ještě o kousek výš, proto jsem viděl níže jen špičku stromu a tak jsem přidal, abych neudělal více škody, než užitku.
Když jsem došel k jezírku, nebylo po okraj plné jako při založení, ale stále tam voda byla. Strom vypadal taky dobře, tudíž jsem se jen usmál a neodolal se ještě nesmočit. Skočil jsem do vody, voda vyšplouchla pár metrů do okolí a div nezasyčela na písku, jak rychle se vypařila. Ponořil jsem několikrát hlavu a zhluboka vydechl. Nadechoval jsem se samozřejmě nad vodou, ale dělat ty bubliny byla opravdu sranda. Vylezl jsem po chvilce z vody, ale vůbec se mi nechtělo. Myslel jsem však na Ashe, za kterou jsem se těšil, což mě donutilo a pomohlo se v jezírku nezapomenout. Pomocí magie jsem tedy strom nechal opět zmizet a vodu jsem rozpustil do země. Určitě ji potřebuje pro místní vegetaci, keře byly suché, každopádně příroda ví, co dělá. Ale troška vody spíše pomůže, než uškodí.
Byl jsem si tím jistý.
Rozešel jsem se, celý mokrý, ale osvěžen, dolů. Byl jsem už celkem blízko místu, kde jsem Lucy viděl naposledy. Před kopci. Dýchal jsem zhluboka a cítil jsem na sobě celkem únavu, ale zvládal jsem to. Mokrá srst mi pomohla, protože jsem konečně neměl asi sto padesát stupňů. Radostně jsem sebou škubl a div nepoposkočil, když jsem viděl, že se kopce rovnají a já se blížím dolů. Pomalu, ale jistě. Tlapy mě pálily, no už jsem se viděl v lese, takže jsem to až tolik nevnímal. Už ať jsem doma, říkal jsem si a opět nabíral na rychlosti chůze. Motivace byla vysoká, navíc jsem začínal mít docela hlad, proto jsem přidal ještě o něco více a oklepal se. Kapičky vody dopadly do písku a ihned se ztratily. Bylo to zajímavé, tohle místo bylo opravdu nevhodné navštěvovat v takovýchto hicech, i sám Život byl překvapený, že jsem se k němu vydal v takovém parnu. Ale neměl jsem moc času na cestování, vlastně jsem byl pořád někde pryč, mimo smečku, ani jsem nevěděl, jak ten čas rychle běží. Nechtěl jsem hlavně moc času trávit mimo smečkové území, protože jsem pak smečce k ničemu. Ale těšil jsem se na lov, o kterém Lucy mluvila. Alespoň tím jsem trošku pomáhal, navíc, už jsem měl na kontě dva lovy z minulé doby, které jsem nijak nezkazil, naopak. Pomohl jsem, nebyl jsem přítěž. To bych raději ze smečky odešel, než být členem s pocitem, že tam jsem na víc a hlavně na nic. Jen hladový krk. Někteří vlci to tak měli, mě by to ale nedalo spát. Smečka pro mě teď byla celkem důležitá. Bez ní bych nepotkal Ashe a neměl bych takovou radost ze života. Navíc, prozkoumávat okolí jsem mohl i tak, což bylo super a což jsem si nikdy předtím nemyslel, že by mohlo být pravdou. U nás ve smečce to bylo trošku jiné, vlk musel být prakticky pořád na jednom území a málokdy se podíval jinam. A to mě nebavilo, byl jsem zvyklý chodit a prozkoumávat. Asgaar byl proto pro mě skvělým místem. Těšil jsem se domů.
Vzpomněl jsem si, že jsem tu potkal i svého bratra. Netušil jsem, co dělal na tomhle území, nicméně zajímalo mě, jestli tu ještě je. Ale s tou jeho arogancí bych se nedivil, že už ho někdo pěkně vypráskal pryč a daleko odtud. Ale kdo ví, třeba se změnil. Třeba si taky našel spřízněnou duši, jako já, a otočil se. Jako, ne že by se otočil, ale myslím povahově, své chování a vystupování. Třeba už není tak arogantní a rýpavý, i když ke mně se choval dobře, nemohl jsem proti němu říct půl slova, co se týkalo našeho vztahu. Ale ten postoj k ostatním… no nic jsem mu nevyvracel a ani mu do toho raději nijak nekecal. Byl to jeho život, navíc, byl strašně tvrdohlavý, takže i kdybych mu svůj názor řekl, bylo by to k ničemu. Nicméně rád bych ho opět viděl, alespoň abych věděl, jak se mu daří a co je nového. Byl vlastně jediný a poslední z mé rodiny, koho jsem měl.

<<< Narrské kopce

Kráčel jsem se svou společnicí podél řeky. Ocitli jsme se na mýtině, kde prý údajně přebývali velkou část času ježci. Ani jsem si nemohl vzpomenout, kdo mi to tehdy říkal, že zrovna na této mýtině pobývají ježci. Stejně je to ale zajímavé. Jak si mohou vybrat jen jednu mýtinu a na té pobývat? Proč se prostě nerozprostřou i jinde, na jiná území? A že jim vyhovuje zrovna tato… nebo že nemají strach, že je někdo objeví, všechny, zavraždí a jejich druh už nebude na světě… Nedávalo mi to smysl. Musel jsem se nad tím zamyslet. Určitě jsem se chtěl nad tím ještě pozastavit, ale teď ne, teď jsem se pomalu dostával k písku a na ten jsem se celkem těšil. Ne na ten písek, ale na to, co mě tam čeká. Vzpomněl jsem si, jak jsem se sem dostal. Nemohl jsem postupně věřit všem těm slovům o tom, jak je to tady magické a jak tu jsou dva bohové. Ale uvěřil jsem, asi proto, že jsem se s nimi sám setkal. Smrt byla ale zvláštní. Stejně mě to celé zajímalo, ta historie. Kde se vzali, proč jsou zrovna tady a jak je možné, že si obydleli takový kus území. Navíc, třeba i vlci za Gallireou mají své bohy. Jiné, odlišné, kteří dokážou jiné, magické věci. To musí být úžasné. Nemáme nikdo ani ponětí, co všechno je na světě možné. Ale abych se dostal zpátky k těm dvěma, Smrt… žila sama. Proč? Že je zlá? Určitě je tam někde uvnitř sebe příjemná. Hodná. Třeba jo, proč by nemohla? Ale Život je přeci taky hodný a žije sám. Takže v tom to asi nebude. Třeba mají bohové nějaké pravidlo, že musí být sami. Třeba to je podmínka k tomu, stát se bohem. Nikdy nemít partnera, nebo partnerku. Ale co když zemřou? Kdo je pak zastoupí, když nebudou mít potomky? Navíc, kde se naučili to všechno? Jednoduše jsem měl nespočet otázek. A tak nějak v podvědomí jsem tušil, že dnes, při dnešní návštěvě, strávím u Života trošku více času, než obvykle. Vždy mi nabízí, ať s ním pobudu déle, tak proč by ne? Alespoň se ho mohu na to všechno zeptat. Ale co když mi neodpoví? Ne proto, že nechce, ale nemůže, mají třeba bohové nějaký slib mlčenlivosti? Na to se ho musím zeptat taky.
Popravdě, musím uznat, že jsem si vybral snad nejlepší možný čas na to, jít šplhat na obrovské, pískem poseté kopce. Fakt. Ne, že by bylo kolem padesáti stupňů ve stínu, sluníčko pražilo a já se přímo smažil ve vlastním potu… jednoduše, tohle mi moc nevyšlo. Ale za tu krásu to stálo. Těšil jsem se, až zase toho bílo fialového vlka uvidím. Je vždy tak pozitivně a mile naladěn, jak jen to dělá? Těšil jsem se, až si s ním taky popovídám. Byl jsem připravený na něj vychrlit spoustu otázek. Snad mu to nebude vadit a nevyhodí mě, no uvidíme. Přinejhorším ty kopce dolu sejdu rychleji, než nahoru. Otočil jsem se za sebe. Má společnice mi byla v patách, ale evidentně též snášela teplo těžce, tak zpomalila. Nechtěl jsem jí stanovovat nějaké nereálné tempo pro ni, proto jsem na ni kývl, že poté počkám dole. Jistě to pochopila, byla chytrá. To teplo mi však zužovalo plíce, hůře se mi dýchalo a měl jsem pocit těžkosti těla. Chtěl jsem ovládat magii počasí, abych to teplo trošku stáhl, ale netušil jsem, jestli je to možné. Tady je ale všechno možné, řekl jsem si po chvilce a pro sebe se zašklebil. Byla to pravda, vždyť ještě nedávno jsme bojovali s fenky na rozpáleném písku. Nikdy v životě bych nikomu nevěřil, kdyby mi to vyprávěl, že se to stalo, ale jelikož jsem já sám byl přítomen, byl jsem v úžasu. Tiše jsem zabručel. Nemluvě o té příšeře v propadlině. To mělo být co, paryba? Nebo nějaký mořský tvor? Ale ta voda přeci nebyla slaná, mořská… jednoduše jsem tím chtěl říct, že tady prostě věřím už všemu. Pokračoval jsem na rozpáleném písku. Bylo to už celkem nepříjemné, nebyly tu prakticky žádné stromy, aby utvořily stín, pod který bych se na chvilku ukryl a odpočinul si. Došlo mi ale, že jelikož jsem již navštívil Smrt, která mě obdařila mocí ovládat nějaké magie, které mi i sdělila, mohl jsem si touto cestou pomoci. Ačkoli jsem je ještě řádně netrénoval, věřil jsem si. Přeci jsem nebyl tak neschopný. V hlavě mi vyskočil seznam – vzduch, voda, země… zastavil jsem se a podíval se před sebe. Stačilo přeci použít magii země a vytvořit nějaký velký, košatý strom, no ne? Nebo pomocí magie vody vytvořit jezírko a v něm se zchladit. Anebo to zkombinovat. Udělat strom a ve stínu chladné, příjemně osvěžující jezírko. Oh, už jen při té myšlence jsem měl chuť do něj skočit. Ale jak to udělám? Netušil jsem, jak to přesně funguje, proto jsem se začal pouze soustředit. Abych popsal situaci a místo – stál jsem na poměrně rovném terénu, písčitého povrchu. V dálce jsem viděl, jak se terén opět zvyšuje do kopce, proto jsem si vybral toto rovné místo, kde jsem si myslel, že by jezírko bylo vhodné. A zastavil jsem se. Nevnímal jsem to neúprosné horko, to, že tady pomalu umírám dusnem. Ale soustředil jsem se a představoval si jezírko s velkým, košatým stromem. Netrvalo dlouho a opravdu, jezírko se začalo vytvářet. Zemina se propadala a vzniklá díra se plnila vodou. A poté se písek rozevřel a vyrostl strom. Samozřejmě jsem ho tu neměl poté v plánu nechat, nepřežil by tu ani den, proto jsem chtěl rychle tuto akci ukončit. Neváhal jsem tedy ani minutu a rozešel se rychlým krokem k jezírku se stromem. Nechám to tu ale do doby, než půjdu od Života dolů, určitě se tam zdržím a mezitím půjde nahoru i Lucy, která se bude chtít ochladit. Přijde jí to vhod.
Neváhal jsem ani chvilku a skočil do vody. Byla tak příjemně studená, ve stínu, že jsem se nemohl přestat potápět a chladit. Asi to nebylo úplně nejlepší řešení, protože bylo dost možné, že prudká změna teplot mi neudělá dvakrát nejlépe, nicméně bylo to příjemné. Několikrát jsem potopil i hlavu a nahltal do hrdla chladnou vodu. Ach, ta chladnost, která mi proudila krkem, to byl nepopsatelný pocit! Voda se ale celkem rychle sákla do písku, nebo možná ji čerpal vedlejší strom, to už jsem neřešil. Jezírko má dost vody, aby zásobilo strom do doby, než půjdu od Života zase dolů.
Vylezl jsem z vody, a jelikož jsem nemohl odolat, ještě jednou jsem se smočil. Poté jsem se rozhodl, že budu pokračovat v cestě, nebo tam vlastně nikdy nedojdu. Těšil jsem se, až se Života zeptám na všechny mé přichystané otázky a až zjistím, jestli ví něco o budoucnosti a zároveň, až mu řeknu, jak je mi s ním příjemně. Opravdu a upřímně jsem se na něj těšil. Do toho mi v hlavě naskočila myšlenka – Ashe. I na ni jsem se těšil. Musel jsem si to ale všechno v hlavě urovnat, než ji zase potkám. Snad se poctivě vyspala a pochopí to vše, co jsem ji chtěl říct. Netušil jsem, jak se zachová a jaký proti mně bude mít postoj, až jí povím to, co k ní cítím, z čeho mám strach a že jsem vlastně nikdy nikoho po svém boku neměl a je to pro mě trošku těžké… vzpomněl jsem si, že ona sama říkala, že už někoho měla. Asi je to pro ní taky těžké, ale nechtěl jsem ji do ničeho tlačit, proto jsem z toho celkově měl strach. No nechtěl jsem teď nad tím přemýšlet a obávat se z toho, třeba to přijme v pohodě, pochopí mě a bude tu se mnou do konce věků.
To bych byl moc rád.
Vydal jsem se tedy výš. Ještě jsem si trošku zpříjemnil atmosféru pomocí magie vzduchu. Chladný větřík jsem nechal proudit mou srstí a užíval si to. Ačkoli jsem nevymyslel, jak ochladit tlapy, dopadající do rozpáleného písku, alespoň chladný větřík přišel vhod. Kort, jak jsem měl mokrou srst, bylo to příjemné a chladivé. Spatřil jsem potůček. Táhnouce tlapy jsem se k němu došoural a přičichl k vodě. Napil jsem se. Nevypadala nebezpečně, naopak, byla o trošku sladší, než normální, z jezera. Olízl jsem si čenich a napil se ještě jednou, i když už jsem byl celkem plný vody z mého vlastního, níže vytvořeného jezírka.
Potůček jsem však nechtěl ochudit o takové množství vody, i když to nebylo znatelné, a vydal jsem se po jeho zákoutí výše.
Tlapy mě po několika set metrech začínaly bolet. Mé myšlenky zabrouzdaly opět k vytvoření stromu a ochlazení se, ale nechtěl jsem přírodu tak ždímat. Určitě i pro klimatické podmínky a zdejší vegetaci to bylo těžké, jen tak tu nechat vyrůst strom. Musí přeci odněkud čerpat vodu a zemina byla viditelně vyschlá. Tudíž jsem jen tiše zakňučel a pokračoval.
Netrvalo dlouho, přičemž jsem po cestě měl sklopenou hlavu do země a nevnímal okolí, když jsem ji však zdvihl, všiml jsem si, že už jsem značně vysoko. Radostně jsem mrskl ocasem do rytmu pomalé chůze a zhluboka vydechl. Život musel být nedaleko, jenže vyčerpáním a tím horkem jsem si vzpomněl, že jsem skoro všechny otázky zapomněl. Já hlava děravá, pitomá, zavrtěl jsem si nad sebou svojí hnědou kebulí a jen se zahihňal. Asi mi z toho hicu trošku přepínalo, netušil jsem, co se to se mnou děje. Dokud však stojím na všech čtyřech, dýchám a jsem při vědomí, jsem ještě poměrně v klidu. Ano, musel jsem uznat, že mi to zrovna dvakrát nemyslí, ale co bych taky chtěl. V takovém teple, vodu jsem pil v půli cesty a bez odpočinku, bez stínu… byl jsem jednoduše dost vyčerpaný. Moji náladu a soustředění však vylepšil vlk, který se najednou objevil přede mnou. Chvilku jsem ho sledoval nechápavým pohledem, jak a kdy se tu tak zjevil, nebo jestli blouzním a mám vidiny, ale on se jen usmál a nevěřícně nade mnou zavrtěl hlavou. Asi si myslel, že jsem úplný cvok, v takovém hice se vydat do nejteplejší části území a ještě na vrchol písečných hor… prostě blázen. Já na něj koukal popravdě dost podobně, ne proto, že by byl blázen, přeci tu žije, ale proto, že byl zase tak klidný, vyrovnaný a jeho pohled mě přímo nutil se usmívat zpátky. Mrskl jsem ocasem a zhluboka vydechl.
„To je v pořádku, příteli,“ řekl, aniž bych cokoli dodal nebo si nějak začal stěžovat, jak moc jsem unavený. Jeho hlas byl hluboký a tiše tančil na mých sluchových vjemech, proto jsem jen přikývl hlavou a upřímně se na něj usmál. Jako kdyby přesně věděl, jak mi je, jak se cítím, co chci a co potřebuji. Kéž by to zvládla i Ashe a přijala to, napadlo mě vzápětí, ale bylo pro mě obtížné i ovládat své myšlenky. Proto jsem si jen s dovolením sedl a sklonil zrak.
"Jsi celkem odvážný, že si se sem vydal v takovém horku," řekl a nevěřícně nade mnou zavrtěl hlavou. Chtěl jsem mu odpovědět, normálně a moudře, ale stále jsem se nezmohl na slovo a proto jsem jen pokrčil rameny. Přistoupil ke mně, opřel se o mě a pomohl mi dojít znovu k potoku. Podíval jsem se děkovně na něj a zhluboka se nadechl. Po výdechu jsem se párkrát napil a odkašlal si. Zastřihal jsem uchem a pohlédl na něj. Stál přede mnou, jen se usmíval a pohledem jako by si říkal - ta vlčí stvoření, no není to nádhera? Asi na mě ale nebyl nejlepší pohled, proto jsem si raději to, co by si na to odpověděl, nepředstavoval. "Děkuji ti," řekl jsem vstřícně a sklonil na důkaz díků svou hlavu. "Ale prosím tě, to nestojí za řeč. Zdržíš se?" Na jeho dotaz jsem ihned, bez zaváhání, souhlasně zakýval. Poté jsem se usmál. "Snad nevadí." On se jen zazubil a dodal: "vůbec ne." Naše strohá, ale přesto dost významná konverzace, se mi začala líbit a vyhovovat. Vstal a popošel o kus výše, do zeleně, která obklopovala jeskyni. Tam usedl a pohlédl na mě. Přidal jsem se tedy k němu. "Víš, mám pár dotazů, jestli můžu," řekl jsem mu. Život jen zavrtěl hlavou. Jako kdyby už toho měl plné zuby, ale přitom se stále usmíval. "Každý máme plno otázek. Ale chceme znát odpovědi?" Jeho způsob odpovídání na otázku otázkou mě lehce donutil se zamyslet. "Zajímalo by mě, jak si se stal bohem?" Neváhal jsem a ihned na něj pomalu, vstřícně a jasně otázku vyklopil. On se najednou dostal do nezkrotného smíchu, na což jsem trošku vyvalil oči a taky se usmál, abych na něj nekoukal jak na blázna. "Bohem? Nejsem bůh, jsi vtipný," řekl mi. Nechápavě jsem naklonil hlavu na stranu. Nedávalo mi to smysl. Bydlí vysoko, na kopci, takže je pomalu v nebesích. Zvládá všechny možné magie, i nemožné, dokáže vlkovi pomoct být silný, rychlý, zdatný... musí být bůh! "Tak potom, co jsi?" Nechtěl jsem ho dostat do úzkých nebo se ho ptát nějak ošklivě, to určitě ne. Ale šíleně mě to zajímalo a začalo mi být zrovna tak dobře...
"Jsem jen vlk." Byl skromný. To mě nutilo se pousmát, ale přesto jsem stále nebyl spokojený s odpovědí. Nechal jsem ho chvilku, jestli se rozmluví, ale nevypadal, že by zrovna dvakrát prahl po rozsáhlé konverzaci. Tiše jsem si odkašlal. Sucho bylo opravdu nepříjemné a dráždilo mě v krku. Zastřihal jsem uchem. "Kdyby si byl jen vlk, jako jsem třeba já, neměl by si takovou moc..." dodal jsem. Vyvozeno logicky, kdyby byl stejný, jako my, obyčejní vlci, nemohl by ostatním pomáhat být lepší. "I ty můžeš pomoci být druhému lepší," řekl a usmál se. Následovalo jemné dloubnutí tlapou a mrknutí. Cítil jsem, že to myslí trošku jinak. Byl filozoficky naladěn, jak se zdálo, což mi ale vůbec nevadilo. "Ano, to sice mohu, ale oproti tobě..." "Nesrovnávej mě. Jsem prostý jedinec. Každý dokážeme zázraky, když chceme," olízl si čenich a podíval se mi do očí. Jako kdyby mi promlouval do hloubi duše. Souhlasně jsem přikývl. Jako vždy měl pravdu. Jak jen to ale dělal? Jakým způsobem se dostal tak daleko, že dokázal takhle přemýšlet? Mělo by ho navštívit více vlků, těch, kteří si myslí, jak jsou moudří, ale přitom nic nevědí. Dokáže vlkovi dost jasně otevřít oči, celkem jsem žasl. Mrskl jsem ocasem a oklepal se. Už se mi začínalo trošku lépe dýchat, ale stejně jsem měl ještě něco na srdci k Životu. "Já jsem sem přišel vlastně pro-..." ani jsem nedořekl větu a on jen vyřkl: "ššš," a tím mne umlčel. Nechápavě jsem zavřel tlamu a čekal, co mi řekne nebo co se bude dít, proč jsem měl být ticho. "Vím, proč si sem přišel. Už si se někdy jen zaposlouchal do zvuků přírody?" Ten dotaz byl sice úplně mimo téma, ale samozřejmě jsem souhlasně přikývl. Jako by byl naladěn na prakticky stejnou vlnu, jako jsem byl já. "Ano, už několikrát. Je to krása." "To tedy je."
A tak jsme chvilku tiše seděli a naslouchali přírodě. Užil jsem si každou sekundu. Zpěv nedalekého ptactva, rozléhající se zvuk vody v jeskyni... došlo mi, že za námi je jeskyně. Soustředěně jsem se zaměřil na jeho obydlí. Asi mu to nebylo nepříjemné, protože jakmile si mě všiml, jen se usmál a nechal mě být. Pozorujíce jakýkoli pohyb v jeskyni jsem se ani nepohnul. "A partnerku můžeš mít?" Musel jsem se na to zeptat. Přeci tu nemohl žít stále sám, bez nikoho. Žádná podpora, nikdo, s kým by si nepovídal, prostě úplně sám. Ne, že bych prakticky značnou část mé historie taktéž prožil sám, s mými myšlenkami a přírodou, ale chtěl jsem to vědět. "Sám víš, jaké to je, být sám. Ale já sám nejsem. Žiju s přírodou, navíc, najdou se často tací, co sem zavítají. Sice vždy něco potřebují, ale jsou milí," objasnil mi a neustále se díval do jednoho neurčitého bodu. Neregistroval jsem tam nic zajímavého, proto jsem pohled zapíchl taktéž do neurčitého bodu, ale jiného, než měl Život. Jen jsem přikývl. Takže partnerku mít může, nebo ne? Vždy mi odpoví úplně mimo otázku...
A tak jsme opět v tichosti seděli. Jen jsem slyšel zvuky přírody, z dálky zvuk proudící vody, dopadající na hladinu a jeho hluboké dýchání. Ale ne tak časté. Byl vyrovnaný, jak to sakra dělal? Taky jsem to chtěl umět. Asi se tak sžil s přírodou, že už prostě byl součástí. Já jsem byl samozřejmě součástí taky, ale neuměl jsem se tak vyrelaxovat, nebo jak to nazvat. Nedokázal jsem vypnout myšlenky, vypnout soustředění a prostě nic nedělat, jen si užívat okolí... asi to chtělo nějaký čas praxe a tréninku, tohle přeci nejde samo od sebe.
"Zadívej se někam, kde tě to zrovna zaujme." Slova prorazila ticho a já jsem nic nenamítal, poslechl jsem ho. Pohledem jsem přejel po okolní krajině a výhledu, ale cosi mě donutilo se na jednom místě zastavit. "Soustřeď se na svůj dech. Mysli jen na to, jak čerpáš vzduch do plic a vypouštíš ho zase z plic, ale klidný, jemný, teplý," řekl. Poslechl jsem ho na slovo. Začal jsem se soustředit pouze na můj dech, s pohledem stále na jedno místo. Nic jsem si nepředstavoval, jen jsem relaxoval. Dech byl trošku rychlejší, nicméně proto jsem byl tady, aby mi Život s vytrvalostí trošku pomohl.

<<< Kopretinová louka

Šel jsem vedle společnice a přemýšlel nad tím medvědem. Měla pravdu, byl to celkem adrenalin, jen já z toho medvěda neměl takový strach. Měl jsem zvířata rád a navíc, věřil jsem si, že bych se s ním dokázal slušně poprat.
Pokračoval jsem v cestě, čekajíc na Lucy a usmíval se. Byl jsem rád, že mi dělala doprovod, třeba se k Životu staví taky. Proto jsem na ni případně počkal a až teprve se vydal za starým známým.

>>> Vrchol Narrských kopců

<<< Medvědí řeka přes středozemku

Lucy byla celkem nadšená z toho, jakou jsme měli návštěvu. "To teda bylo něco, jako tehdy v Asgaaru," vzpomněl jsem si a nevěřícně kroutil hlavou. Byl jsem rád, že zastavila, mohl jsem se alespoň vydýchat.
Dodala, že když už tu jsme, můžeme se projít. Došlo mi, že jdeme směrem k písečným vrškům, za což jsem byl rád, proto jsem jen souhlasně přikývl. "Chtěl jsem se stavit za Životem, tak pokud ti to nebude vadit," usmál jsem se a následoval ji. "Ještě, že jsme oproti medvědům rychlí - myslím v běhu. Ten úprk nám šel skvěle!" dodal jsem se smíchem a pokračoval.

>>> Narrské vršky přes řeku Tenebrae

<<< Asgaar

Pokračoval jsem z lesa. Vlčice se na závodění moc nechytla, proto jsem zpomalil a počkal na ní. Zeptala se mě, kolik mi je vlastně let. "Devět," řekl jsem trošku nevýrazně, protože i když to možná ještě nebylo tolik, přišlo mi to strašně moc. Ale cítil jsem se dobře, bylo možné, že v mém věku vlci byli a vypadali hůře.
Neváhal jsem a přidal se k Lucy. Po skoku do vody se mi trošku ulevilo, začal jsem hltat vodu z řeky a poslouchal, na co se mě ptá. "Zvládám vše. Ať už nahánění, nebo skolení. Je mi to jedno, ve všem jsem stejně dobrý," dodal jsem, když mi vysvětlila, jak to myslela.
Najednou jsme však zaslechli funění. Lucy vykřikla, že je to medvěd, na což jsem reagoval překvapeně. A opravdu. Už jsem do potyčky s medvědem přijít nechtěl, proto jsem se vyhrabal v mžiku na břeh a pokračoval za společnicí.

>>> Kopretinová louka (přes středozemku)

Tiše jsem kráčel nočním okolím, pozorujíce večerní oblohu, která byla tak krásná, že jsem se nemohl vynadívat. Ten neskutečný úkaz na nebi mě donutil se zamyslet. Tolik hvězd, kolik jich asi je? Třeba mají nějaký určitý smysl, i to jejich rozpoložení a to, že každá má jinou intenzitu světla... Tančíc pod oblohou plnou hvězd jsem nevšímaje vrazil do nějakého společníka, který byl evidentně krásou noční atmosféry pohlcen stejně tak. "To nebylo úmyslně, pardon," omluvil jsem se a podíval se mu do očí. Teplo jeho očí mě přímo pohltilo a já se jen nevinně usmál. "To je v pořádku," řekl vlk. Tmavá srst ho prakticky sloučila s černým pozadím noci. Ta ladnost a klidnost v jeho hlase, nemohl jsem odolat nenavázat další konverzaci. "Tajemné, ale krásné, že?" "Tak tak," souhlasně přikývl a převrátil se na záda. To, že si přede mě lehne a odhalí nejzranitelnější část těla, jeho břicho, jsem vůbec nečekal. Teď, v této době, najít někoho důvěřivého, nebylo jen tak. "Ty se mě nebojíš?" "Tak měl bych?" To odpovídání na otázky otázkou na mě působilo moudře, proto jsem se nekontrolovatelně svalil na záda i já a pozoroval hvězdy s ním.
Trvalo to pár hodin, co jsme tiše leželi vedle sebe a sledovali oblohu. "Tam spadla hvězda, viděl si?" Ticho bylo proraženo jeho silným, hlubokým hlasem. "Ty si myslíš, že opravdu spadla? To by musela někam dopadnout přeci," konstatoval jsem zamyšleně. "Třeba někam dopadají, na jedno místo, kde se shromažďují všechny spadlé hvězdy." "Třeba jo," souhlasil jsem a usmál se. Tiché sledování noční oblohy pokračovalo. Takhle jsem si už dlouho nezarelaxoval.

Jakmile jsem řekl, že jsem ještě neviděl chlupatý kámen, dodala, že ona ano. Zastavil jsem se na chvilku a zaujatě ji pozoroval. "Oh, ano, to mě nenapadlo, to máš pravdu," zazubil jsem se. Chytrá.
"Myslím to tak, že už nějaký věk na kontě mám a k tomu to patří," vysvětlil jsem, jelikož Lucy evidentně můj vtip nepochopila. Mávl jsem nad tím tlapou a usmál se, vlastně mi tím zalichotila tak, že nejsem starý. Zastřihal jsem uchem a poslouchal ji.
Zeptala se mě na sebekritiku. Trošku jsem dal hlavu na stranu. Jak moc jsem v lovu dobrý? Musel jsem se zamyslet. To byla celkem těžká otázka, ne každý dokázal o sobě mluvit. Třeba já... "No, nevím, to by měli posoudit ostatní, ne?" Dodal jsem s úsměvem. "Ale lov mě vždycky moc bavil. Myslím si, že jsem v lovu dobrý, nikdy jsem žádnou chybu neudělal, nebo tedy o tom nevím." Myslím, že jsem to shrnul dost jasně, ale netušil jsem, proč se mě na to ptá. K čemu jí je to dobré, vždyť jsme spolu dvakrát lovili a viděla sama, že jsem vše zvládl bez jediného problému a chybičky. Jen jsem se tedy usmál, třeba chtěla jen navázat konverzaci, kdo ví.
"Tak to je super," zhodnotil jsem a vyrazil pomalu za ní. K vodě jsem se celkem těšil, i když jsem si chtěl odpočinout, ale relax u vody nikdy nebyl na škodu. Navíc, bylo neskutečné teplo a v takovém hice usnout... Lucy mi po cestě vyprávěla, jak získala onen šátek na tlapě. Jen jsem nadšeně poslouchal a přikyvoval. "To je zajímavé. Ale hodí se to k tobě, jakože ti to ladí k očím a tak, už je to tvoje součást," mrskl jsem ocasem a olízl si čenich. Těšil jsem se na studené osvěžení.
Po pobídnutí v oslovení starcem jsem se jen zasmál a popoklusl k ní, načež jsem ji tlapkou dloubl do boku a mírně přidal. Závod?

>>> Medvědí řeka

Poté, co jsem o vlčici zakopl a měl o ni strach jsem jen uslyšel hlasitý smích. Musel jsem uznat, že to muselo být komické, ten můj pád a snaha se z toho vyhrabat... proto jsem se jen usmál a oklepal se ještě jednou. Vlčice pozdravila a ihned si vzpomněla na mé jméno. (//Yeter, jméno Calum zná jen Ashe :D) "Ano, ano, to jsem já, proslulý, všemi známý Yeter," dodal jsem hrdě, ale hned na to jsem se usmál, aby vlčice pochopila, že to bylo myšleno s humorem.
"Tak to jsem rád, že se ti nic nestalo. No přesně! Prostě jsem se zamyslel, najednou rána a ležel jsem. Chlupatý kámen jsem dlouho neviděl," zazubil jsem se a střihl ušima. "Já jsem v pohodě, trošku jsem si protáhl krk, ale tak bolest svalů ke stáří patří," zasmál jsem se hned na to a mrskl ocasem. "Musel jsem vypadat fakt směšně." Nic neobvyklého.
"Lov?" Zopakoval jsem v rychlosti a v očích se mi rozzářila radost. "To by bylo super, těším se, jasně že půjdu! Co bych to byl za člena smečky, kdybych nešel na lov? Navíc mě to strašně baví, užil jsem si oba poslední lovy, byly super," řekl jsem radostně. Opravdu mi tato informace zdvihla náladu. Těšil jsem se.
Zhluboka jsem se nadechl a z plných plic vydechl. "Ano, šílené. Chtělo by to nějakou vodu a ochladit se. Kdy se ten lov plánuje? Třeba stihneme ještě osvěžení," nabídl jsem a podíval se vlčici do očí. Její jizvy na čenichu mi bylo líto, proto jsem se jen omluvně usmál a pohled na jizvy raději netlačil, zaměřil jsem se na šátek na noze. Zajímavé. Viděl jsem šátek na krku nebo hlavě, ale noze? Proč ne, je to originální. "Promiň za dotaz, ale... kde jsi to našla a nepřekáží ti to v chůzi nebo běhu?" Tlapu jsem natáhl na zelený kus látky na tlapě a podíval se zpět vlčici do očí.

Vydal jsem se směrem do úkrytu. Ashe mi byla v patách, tedy, doufal jsem. Nechal jsem ji později trošku náskok a usmál se. Těšil jsem se, až si k ní lehnu, schoulíme se společně do klubíčka a budeme si užívat ten relax a pohodu, to nic nedělání a nezachraňování Gallieri. Ne, že by mě to zachraňování nebavilo, bylo to super, ale byl jsem ve smečce. A měl jsem nějaké povinnosti, zejména být na území a ne častěji mimo něj. Sice jsem byl rozený tulák, ale s pobytem na smečkovém území jsem počítal, i jsem se těšil, proto jsem měl v plánu později najít jednu z alf a vysvětlit, proč jsem se tu delší dobu neukázal. Určitě to pochopí.
Po cestě jsem zamyšleně koukal do země. Chci jí všechno říct, dostal jsem se zase zpátky k tomu, že bych si už rád s Ashe pořádně promluvil, o všem. Snad nepohrdne mými city. Určitě mě má taky moc ráda, jinak by se mnou nevydržela takovou dobu. To dává smysl. Musím jí ale říct, že jsem jenom obyčejný vlk a proto jsou i věci, ze kterých mám strach. Chci, aby to věděla. Snad mě nebude brát za sraba, to bych nerad. Ale musí vědět o všem, pomyslel jsem si. Zamyšleně jsem pokračoval, načež jsem si nevšiml odpočívající vlčice, stočené v klubíčku a zakopl. Dopadl jsem na hlavu a převalil se na bok. Hned jsem vyskočil na všechny čtyři. Lucy se jmenovala, myslím, vedla nedávno lov. "Ee-ehm," řekl jsem a oklepal se. "Strašně moc se omlouvám, nestalo se ti nic?" Dodal jsem a podíval se na ní. Nechtěl jsem ji probudit, ale třeba už byla vzhůru, proto jsem jen omluvně sklopil zrak a usmál se.

<<<Řeka Mahtaë (sever)
//rychlopost, pak má Ashe mé plné svolení s úplnou manipulací Caluma

Pomohl jsem Ashe se dostat do lesa. Sice to bylo náročné a věřil jsem, že nejen pro mě, ale i pro ni, no dělal jsem vše, co jsem mohl a co bylo v mých silách v této situaci.
Nadechl jsem se zhluboka a těšil se, že už jsem doma. Doma, pomyslel jsem si. Cítil jsem se tu fakt skvěle, proto jsem mrskl ocasem a podíval se na Ashe. "Jsme tuu," dodal jsem a nadechl se zhluboka, abych zavyl a oznámil tak naší přítomnost. Těšil jsem se na to všechno, co se tu změnilo a jestli někdo nový přibyl, nebo někdo odešel - to snad ne. Hlavně jsem se ale těšil, až si v klidu od všeho odpočinu. Měl jsem toho za poslední dny opravdu plné tesáky, proto jsem zívl a koukl k Ashe. "Taky se tak těšíš na odpočinek?" usmál jsem se a olízl ji tvář. "Mám tě rád, až si odpočineme, rád bych si s tebou popovídal, konečně už. Dobře?" Hlavně jsem si v klidu chtěl promyslet, o čem všem si s ní vlastně chci pohovořit a co jí mám říct a nemám. Ale tušil jsem, že když jí řeknu všechno, vyslechne mě a pochopí. Měl jsem ji opravdu moc rád, položil bych za ní tlapu do ohně. Klidně obě tlapy, klidně všechny čtyři! Prostě už byla moje a já ji to chtěl říct.

<<< Bobří ostrov

Začínal jsem se cítit o trošku lépe. Ale Ashe měla nemocnou tlapu. Řekla, že je jen zvrtnutá, na což jsem protočil oči. "Jak jen?" dodal jsem. Bylo to vážné, proto jsem si stoupl vedle ní a nechal ji se o mě opřít. Tiše jsem zapředl a podíval se na ní. "To bude dobrý, už tam budeme, vidím už les," řekl jsem s úsměvem a omylem přidal do kroku, což jsem si ale hned uvědomil, proto jsem zpomalil. Těšil jsem se zpátky do lesa, do smečky. Byli jsme pryč celkem dlouho. Doufám, že z toho nebudeme mít problém... ale zachránili jsme svět! Snad si nebude nikdo myslet, že jsme blázni. Ta zranění by mohla být důkazem, pomyslel jsem si pro sebe a pomáhal Ashe se dostat do lesa.

>>> Asgaar

<<< Středozemní propadlina

Plaval jsem. Vlastně jsem neplaval, byl jsem unášen proudem. Dobitý, napůl v bezvědomí, úplně vyčerpaný... to jsem zase někam vlezl, napadlo mě. Mysl se mě ještě držela. Proud byl celkem silný. Cítil jsem to. Měl jsem zavřené oči, ale jediné, o co jsem měl starost, byla Ashe. Ne o to, jestli přežiju, ale jestli ona je v pořádku.
Tiše jsem zakňučel, když jsem pocítil vzduch. Najednou se mi do srsti opřelo světlo. Silné světlo, sluneční asi. Pomalu jsem pootevřel oko. Probral jsem se. "A-s," vydal jsem ze sebe a jen zmoženě pootevřel druhé. Zamžoural jsem.
Po chvilce jsem se ocitl na břehu. Jestli s něčí pomocí, nebo díky boží vůli, to jsem netušil. Ale přežil jsem! "Ashe," řekl jsem z posledních sil a vykašlal vodu. Podíval jsem se na vlčici, která přišla nám říct, aby nám to vydrželo. Jen jsem k ní kývl. "Díky," dodal jsem a snažil se se postavit na všechny čtyři. Povedlo se, sice na druhý pokus, ale zvládl jsem to. "Ashe, všechno v pohodě?" Koukl jsem po šedivé vlčici, která vypadala taky, že je na pokraji sil.
Co dál? To bylo jasné. "Dojdeme si odpočinout, smečkový úkryt, co ty na to?" Evidentně už tahle komedie skončila.

>>> Mathaë

Byla to opravdu švanda. No ne? Ano, byla, bavilo mě to a to moc. Neuvědomoval jsem si, jak je ten svět krásný, jak nádherně se nám tu žije. A i ta obluda byla najednou vlastně super, navíc, víte, kolik srandy se dá užít s takovouhle parybou? Hodně! A co třeba jít s ní chytat ryby? Dá se vůbec jít s rybou chytat ryby? Nevěděl jsem to, každopádně chtěl jsem to zkusit a zjistit.
Najednou se však všechno začalo točit až moc. Ashe se bavila taky, byl jsem rád, že ona je spokojená, proto jsem se jen usmál a zhluboka se nadechl. Než jsem však stihl vydechnout, byl jsem pod vodou. Ještě, že jsem nabral široký nádech, protože jsme se spíše zdržovali pod vodou, než nad vodou.
Pocítil jsem však náraz. Vzduch, nádech, rychle! Výdech do vody... nezbývalo mi moc kyslíku, na tohle jsem nebyl připravený, ani moc trénovaný. Zase nádech, asi poslední. Protože poté opět, náraz, bolest... vydal jsem pod vodou z tlamy jen pár bublin, protože zakňučení bylo tlumené. Zavřel jsem oči.
Je konec. To byla první myšlenka. Miluji tě Ashe, ozvalo se mi hned na to v hlavě. Nechtěl jsem, aby to skončilo, abych tu nechal Ashe samotnou, bez dozoru a náležité ochrany. Musel jsem ji chránit, proto jsem byl poslán sem, na tuto zemi. Věděl jsem to! Ale tak proč se mi teď tohle stalo? Chtěl bych jí toho tolik říct, opět mi projelo hlavou. Eufórie a nadšení ze života pominulo, cítil jsem, že se topím. Že nemám sílu se hrabat na hladinu, nadechnout se. Bolest byla příliš velká. Jen jsem zavřel oči a chtěl si trošku odpočinout... moje tělo odpočívalo taky. Úplně. Jak moje mysl, tak tělo. Vypnul jsem. A plaval, plaval...

>>> Bobří ostrov