Příspěvky uživatele

< návrat zpět

How to start. It was a really usual day as another, I was sitting on my favourite place and thinking. What to do? I had a lot of possibilities, but I couldn't choose one.
I stood up and looked around. Anybody in my view, so I started to walk. Streight ahead to lake. It was really hot weather, but I was a bit cold. I didn't know, how it could be possible, when around was about 30 degrees and I was cold. So I just decided to go to the lake and try to exercise my magics. But, how can I exercise, when I don't know, how to use the magic? I didn't have it till today, so... I will just try.
I came to the lake. I stretched, prepaired and wanted to start. But with what? What magics I actually have? Earth, water, wind, things, vernal magic... hope it's all. Where to start? I like water, so I will start with this. I can do magic things with water as professional, so... I just stand out and started to focus. In front of me just started creating a ball made of water. It was levitating, I was focusing and thinking, what to do with that. So I moved the ball from place to place, trying with the best perfection of location. It was getting well, next step was making shapes I'm thinking of. So, in my mind I created shape looks like a deer. Water was transforming and in a few seconds, in front of me was standing deer made from water. I was amazed, I didn't realized, that I can do things like that with this magic. It was really interesting so I was focusing more and more. Deer was obeying me so I felt like a boss. After looking to deer I came to him and tried to lick. He was really from water, where did it come from? Unbelievable.
Because I wasn't exercising for a long time, I was a bit tired. So I let the deer go, he ran and dissmised. With a small smile, I sat and relaxed. What next? Earth? What about make deer from roots and leaves? Hmmm. But I realized, that exercising alone is not as funny as with somebody else. I remember Etney - but it's a long time, when we saw each others. So, my next mission was to find Etney and go exercise magics with him!

Stál jsem u masa a olizoval si čenich od krve. Elisa dodala, že povyšuje Lucy, na což jsem reagoval gratulací, nicméně jsem to víc nevnímal. Do chvíle, než se ozval Arcanus, který dodal, že povýšili i mě. Nechápavě jsem se otočil a chvíli nic neříkal. Byl jsem v šoku, paralizován a nechápavě se snažil vymyslet, co na to mám říct. Jen jsem zíral. Tak se vymáčkni ty vosle, naskočilo mi v hlavě. "Emm, delta? Moc děkuji! Určitě nezklamu, jsem tu k dispozici, kdybyste kdokoli potřebovali s čímkoli pomoct," hrdě jsem se usmál a zaradoval se. Určitě jsem to nebral jako nějakou možnost se povyšovat nad ostatními, ale byl jsem rád, že mám u alf poměrně důvěru a chtěl ji ještě zlepšit.
Dokousal jsem poslední sousto a vzpomněl si, že jsem chtěl jít s tím hnědým vlkem, ehm... Rorrey! Projít úkryt. Zdvihl jsem se, oklepal a vyšel za ním. "Ahoj, neruším?" Zeptal jsem se. "Slíbil jsem ti před lovem, že okoukneme ten úkryt, chceš jít ještě se mnou?" Pobídl jsem ho tlapou a usmál se.
Ani jsem nevnímal aféru, která se tu začala se šedivou vlčicí a únosem vlčete.

Abych shrnul situaci, lov byl u konce. Zřejmě i druhá skupinka již ukončila akci a proto jsme s Gee čapli ulovenou kořist a vyrazili jsme za zbytkem. Tiše jsem se křenil, protože jsem měl opravdu velký hlad a těšil jsem se na maso. Jak jsem táhl tu čerstvou a lahodnou kopu masa, tekly mi strašně moc sliny. Několikrát jsem polkl a soustředil se spíš na cestu, abych nedonesl kořist obalenou v mých slinách.
Dostali jsme se až ke druhé skupince. Jejich úlovky nebyly tak velké, jako naše, ale lepší něco, než nic. Těšil jsem se, až se do toho masa zakousnu... Mezitím alfy si začaly povídat, na což je Lucy upozornila. Je celkem drzá, to bych si nedovolil, asi má s nimi dost dobrý vztah, pomyslel jsem si pro sebe.
Počkal jsem, až se alfy pustí do masa a poté i další, nechtěl jsem se k masu hned cpát a rvát se o každý kousek. Elisa řekla, ať kosti necháme Sionnovi na hraní - už jsem se těšil, až toho prcka potkám a budu si s ním hrát! Ehm, maso. Poté, co byla už konečně možnost, jsem se lahodně zakousl i já do kořisti a utrhl si pořádný kus i s kostí. Začal jsem opatrně okousávat maso a hltal, jako kdybych nejedl týdny. Olízl jsem se a počkal, jestli ještě něco zbyde, abych si případně něco doobral.
Mezitím Elisa oznámila, že Lucy se stává gammou. Usmál jsem se na ní, zasloužila si to. Ačkoli na můj vkus byla trošku drzá, asi to bylo potřeba. Ráznější vlci jsou vždy dobrými na vyšších pozicích. "Gratuluji, zasloužíš si to!" Dlouze jsem se na ni usmál a poté se dál věnoval kořisti.

//Tak nějak nevím, na co reagovat, tudíž rychlopost je tu :D

Vše šlo hladce, Arcanus byl rád, že jsem mu pomohl a tak jsme to oba dokázali. Byl jsem na nás pyšný, ačkoli se mi po obličeji trošku hrnula krev z rány, způsobené parohy muflona, měl jsem radost. Těšil jsem se, až donesu tu čerstvou flákotu Ashe a ta se pořádně nají. Snad není někde s někým jiným a neloví spolu... chtěli jsme si přeci promluvit, pomyslel jsem si a vzpomněl si na to. "Nemáš vůbec za co, proto jsem tady," usmál jsem se a přikývl na otázku, jestli mu pomohu muflona odtáhnout.
Přidal jsem se, aby Arcanus celou tu váhu nenesl sám. Byl jsem opravdu šťastný a měl jsem plnou tlamu slin. Tak moc jsem se těšil na to maso, už jsem to nemohl vydržet. Mufloni měli výborné maso.
Došli jsme až k Gee. "Zvládli jsme to v pohodě, ale jsi hodná. Nicméně bylo potřeba hlídat kořist, což si zvládla, tak super," mrskl jsem ocasem a usmál se. "Už mám hlad... jak vlk." Nemohl jsem si odpustit poznámku, olízl jsem se a nadšeně vyčkával momentu, až Arcanus zavelí, kam máme maso přemístit, nebo počkat, nebo co bude a nebude dál.

Gee zřejmě jasně pochopila, co jsem po ni požadoval. Když jsem se rozeběhl za Arcanusem, slyšel jsem jen jednoslovní potvrzení, na které jsem již bohužel nestihl nijak reagovat. Trošku jsem nepochopil, proč se účastnila lovu, když byla zraněná nebo měla nějaké fyzické problémy, které ji omezovaly, nicméně buď to mohla alespoň zmínit, nebo se nemusela účastnit. Na druhou stranu zřejmě chtěla pomoci a podílet se na lovu, což jsem oceňoval, zejména proto, že opravdu pomohla i přes její zranění. Vlastně jsem byl rád, že se účastnila a nijak jsem jí to nezazlíval. Snad jí to moc nebolelo.
Byl jsem ještě poměrně dost daleko od Arcanuse, ale viděl jsem, jak začal zápasit. Nejdříve po muflonovi skočil a zakousl se mu zřejmě do zadní části, poté se přesunul na bok a bez váhání chňapal po krku. Tiše jsem zabručel, protože jsem se blížil rychle, proto mohl počkat a nemusel se tak namáhat, mohli jsme to zvládnout spolu.
Vyčerpání jsem na sobě zatím nijak nepociťoval, ne natolik, aby mi to ovlivnilo výkon, za což jsem byl vděčný. Předpokládal jsem, že mi trošku pomohl Život, nebo jsem si to alespoň myslel.
Doběhl jsem Arcanuse a neváhal ani sekundu. Vlál za muflonem jako vlaječka, nad čímž jsem se neznatelně pousmál, vzhledem k tomu, že jsem k němu měl veškerý respekt, ale bylo to prostě vtipné. V sekundě jsem se odrazil a skočil po druhém boku muflona, zaryl se mu drápy do plece a zakousl se pod krk. Všichni tři jsme spadli na zem a nesledoval jsem, jestli Arcanus udělal pár kotrmelců, nebo se držel, protože jsem dostal jedním z paroží muflona přes obličej. Instinktivně jsem zavřel oči a pocítil pálení na tváři, ale nedával jsem nic najevo. V tlamě se mi rozlilo teplo a chuť krve. Zřejmě jsem se úspěšně trefil, pro jistotu jsem ale přechňapl a zakousl se ještě jednou. Zhluboka jsem vydechl a když jsem nepociťoval žádný odpor ze strany zvěře, tesáky jsem od něho odlepil. Začal jsem dýchat jako o život a podíval se na Arcanuse. Drápy jsem mu ještě zaryl do stehna, kdyby náhodou měl v plánu utéci - muflona myslím, samozřejmě. "Žiješ? V pohodě?" Raději jsem se ujistil, jestli není raněný. Zato já jsem cítil teplo a štípání na tváři, kde se mi objevil škrábanec a chlupy, co měl muflon na paroží, jsem si to potvrdil. Zavrčel jsem na něj a oklepal se. Gee to tam snad zvládla, uvidíme, jak si vedla druhá skupina. Těšil jsem se, až jim řekneme, že jsme skolili dva muflony.

Lov se odebral skvělým směrem. Nestíhal jsem v momentě, kdy jsem vyrazil, sledovat ostatní, nicméně nějak jsem vytušil, že Gee je zraněná, což jsem nevěděl. Trošku jsem se pokáral, kdybych to věděl, nepustil bych se do nejsilnějšího jedince. Vybral bych slabšího, aby byla vyšší šance úspěchu. Ale už bylo pozdě. Nicméně věřil jsem si, muflona jsem skolil a chyběla mi jen konečná pomoc, kterou mi Gee ihned poskytla. Byl jsem rád, že neváhala ani sekundu a vyrazila mi na pomoc.
Nicméně nebyla zrovna dvakrát v přijatelné pozici, proto, když muflon dopadl na bok, jsem se do něj opřel a bez váhání mu ukončil jeho trápení. Gee musela být vyčerpaná a já si všiml, že Arcanus utíkal jiným směrem. Netušil jsem, co dělat, proto jsem neváhal a mrkl na Gee. "Bude se mu hodit moje pomoc, zvládneš to tu? Určitě to zvládneš, kdyby cokoli, vyj, ale ten se už nezdvihne," křičel jsem za běhu pryč a přitom si olízl čerstvou krev, která mi stékala po tlamě.
Použil jsem čich a trošku i magii vzduchu, abych perfektně odhadl, kde se Arcanus nachází, tudíž jsem si jeho pach nechal lépe potvrdit. To přeci nebylo použití magie v rámci lovu, nebo jo? Na přemýšlení bylo pozdě, již jsem si trošku pomohl, nabral jsem snad nejvyšší rychlost a přeskakoval kořen za kořenem.
Arcanuse jsem již viděl. Byl jsem rád, že jsem ho dohnal, proto jsem stáhl uši ke krku a zabral ještě více. Takhle rychle jsem ještě nikdy neběžel, dech se mi prakticky zastavil až na občasné silné vydechnutí a srdce mi div nevyskočilo z těla. Ale tušil jsem, že to není k ničemu, že tu budu užitečný pro Arcanuse, jako tu byla užitečná Gee pro mě. Snad ho skolí a já mu jen dopomůžu, aby ho muflon nezranil a neutekl mu, pomyslel jsem si a střemhlav utíkal za ním směrem do údolí.

Byl jsem rád, že jsem skupinku stihl ještě před výběhem a rozdělením. Oddechl jsem si a přidal se vedle Lucy. Ta pověděla, jak to bude probíhat, že chce lov bez magií, za což jsem byl rád a přikláněl se k tomu. Bylo to víc zábavnější, lovit s magiemi umí každý.
Jakmile nás rozdělila do skupinek, prohlédl jsem si černou vlčici. Představila se mi jako Gee. "Těší mě, jsem Yeter," usmál jsem se a švihl ocasem. Samozřejmě jsem to k ní jen zašeptal, abych náhodou stádo nevyplašil. To se však skoro podařilo Arcovi, který byl ve skupince s námi, protože šlápl na větvičku a ta praskla. V tom hrobovém tichu to bylo jako plácnutí tlapou do vody, prostě to udělalo značný hluk, kterého si mufloni všimli. Ještě předtím však sdělil taktiku, že nám stádo nažene.
Souhlasně jsem přikývl a postavil se na pozici, ze které jsem byl připravený se kdykoli přemístit a pomoct Arcovi, nebo Gee. Mrskl jsem ocasem a přikrčil se do připravené pozice, ze které jsem mohl rychleji reagovat. Usmál jsem se na Gee a podíval se na Arca. Ve znamení, že jsem připravený, jsem poté vyhlížel stádo.
Arcanus po incidentu s větvičkou vyběhl. Vydechl jsem naplno čenichem a poté sledoval, kam mufloni běží. Jeden se trošku oddělil, ale byl menšího vzrůstu, proto jsem se soustředil na další čtyři, kteří běželi proti nám. Jeden z nich byl větší. "Bereme toho největšího?" Zeptal jsem se Gee, ale nestihla by mi ani odpovědět, protože jsem se proti němu rozeběhl. Muflon to nečekal, neviděl mě, a tak jsem měl celkem výhodu. Odrazil jsem se a skočil po něm. Zakousl jsem se mu do hýždí, spadl na zem, ale snažil se postavit. Skoro mi utekl, nicméně jsem stihl ještě jedno ohnání se, které skončilo tesáky zarytými v zadní tlapě. Muflon se na ni nemohl postavit, ale nějakým způsobem se stále bránil. Doufal jsem, že Gee přiběhne mi napomoc a zahryzne se mu kamkoli, kam se jí to podaří. Anebo jestli si sama troufne na jednoho, uvidíme. Já bych si s tímhle samozřejmě poradil i sám, ale ten parchant se stále bránil. Držel jsem se ho však jako klíště za zadní nohu a snažil se tlapou přirazit ho k zemi.

Rozhodl jsem se, že vyrazím do úkrytu. Dokonce se ke mně chtěl přidat jeden další člen smečky, za což jsem byl rád. Usmál jsem se. "Jasně, vadit mi to nebude," usmál jsem se a podíval se na ostatní. Tak nějak jsem počítal s tím, že před lovem, který Lucy plánovala, si stihnu odpočinout. Ale samozřejmě mi to opět nevyšlo.
Ucítil jsem pach Ashe. Ashe! Naskočilo mi v hlavě. Tak moc jsem se na ní těšil. Do toho jsem však uslyšel Lucy, jak velí, že se jde na lov. "Sakra, lov... jdeš taky?" Zeptal jsem se hnědého, který chtěl jít se mnou do úkrytu. Poté jsem se na něj usmál. "Pokud ne, tak klidně chvilku vydrž, po lovu půjdu s tebou do úkrytu. Jestli jdeš na lov, tak šup, musíme si pospíšit," špitl jsem k němu a nechal již výběr na něm.
Rozeběhl jsem se ke skupince a zastavil se kousek od Lucy. "Omlouvám se, už jsem tady, bylo to rychlejší, než jsem čekal," přiznal jsem a usmál se.
Bylo nás celkem dost. Lucy pronesla, že si úlohy rozdělíme později, ale musíme být tiše. Přikývl jsem a pokračoval nedaleko ní. Půjde Ashe lovit taky? Zajímalo mě to, třeba jo, měl jsem ale chuť skočit po ní, než po zvířatech, samozřejmě s největší láskou. Mufloni? Arcanus dodal, že jsou blízko. Oblízl jsem se a souhlasně přikývl. Byl jsem připravený a těšil jsem se, proto jsem se neustále ohlížel po Lucy a čekal na rozkazy.

Šakali se rozutekli pryč a já si jen bezpečně oddechl. Viděl jsem, že největší strach měli všichni o malého, což bylo skvělé, že se ho celá smečka zastala. Mrskl jsem ocasem a sedl si.
Po chvilce přišla Elisa a oznámila novinky. Laura byla beta, za což jsem byl taky rád, přikývl jsem na ni ve znamení gratulace a všiml si, že to nějak hůře rozdýchává. Asi to pro ní bylo velké překvapení, což bylo úsměvné. Nicméně přál jsem jí to, vypadala dosti schopně.
Oznámeno bylo i že malý vlček se jmenuje Sionn, na něhož jsem se těšil, až si s ním budu moct taky hrát. Teď jsem se chtěl ale prospat. Etney byl pečovatel. Etney, napadlo mě v hlavě. Na to, že jsme ve společné smečce, jsme se dlouho neviděli. Kde se asi toulá? Jak se má? Musím se s ním zase vidět.
Ve skupince jsem si všiml několik nováčků. Jistě by rádi viděli úkryt. "Ehm," odkašlal jsem si, abych nechraptil. "Mám namířeno do úkrytu, pokud někdo chcete jít se mnou, rád vám ho ukážu," řekl jsem ke všem a usmál se. Alespoň se seznámím s novou Asgaarskou krví. Zdvihl jsem se a oklepal se. Doufal jsem, že nepůjdu sám.

Šakalu, který běžel po mně a já se mu vyhnul jen tak tak a uvěznil ho do kořenové pasti, jsem neublížil. Moc se mi nelíbilo to, že někteří je zabíjeli, jak jsem si všiml, ale chápal jsem, že měli strach. Byla tu smečka, šakali to museli vědět, ale co když jim nic jiného nezbývalo? Třeba chtěli taky jen přeběhnout přes území a z vyděšení, stejně jako my, se začali bránit?
"Neubližoval bych jim," řekl jsem. Věděl jsem, že většina se na mě podívá jakože co? Vždyť se nám zakusují do ocasů a tlapek! Ale oni za to nemohou. Přišlo mi, že to jsou jen bezbranná zvířata.
Napadlo mě, že bych využil více magií najednou. Měl jsem jednu speciální, jarní myslím, tak se mi v hlavě zrodila myšlenka, že bych díky ní všem vlkům vnesl do hlavy myšlenku lásky a přátelství, stejně tak i šakalům. Jen jsem netušil, jestli by mohla magie fungovat i na zvířata. Proto jsem jen přemýšlel. Kořeny se najednou vrátily zpět do země. Podíval jsem se na šakala, který byl vyděšený. "Neboj se, já ti neublížím. Utíkej pryč, tady nemáš co hledat," koukl jsem k němu a pro jistotu trošku vycenil zuby, ale zároveň jsem se i usmíval. Kdybych použil jarní magii, mohlo by to všem pomoci a nikdo by si neublížil. Ale co když tak zmanipuluju vlky a šakali zaútočí a ublíží nám? Netušil jsem, co dělat. Vydal jsem se raději pro zatím na pomoc ostatním, zejména k úkrytu, kde Laura bojovala s jedním z nich. Vyděsila je a oni utekli. Zavrčel jsem, abych jim ukázal, ať se sem nevrací a koukl na Lauru. "Jste všichni v pohodě?" Šakali vypadali, že už mají namířeno pryč z území. Stačilo je asi jen vystrašit. Proto jsem stál před úkrytem a chránil i je, kdyby náhodou se nějaký poblázněný šakal vrátil a chtěl nám ublížit. Ale pochyboval jsem o tom.

Aférka s vlčetem dopadla dobře. Měl jsem radost, že na něj šakali nezaútočili a nějak ho nezranili, ale Arcanus si ho vlastně ani nevšiml. Zaposlouchal jsem se ho jeho taktiky, se kterou jsem souhlasil vlastně jen napůl. Černá vlčice taktéž navrhla, že na ně máme zaútočit, ale k tomu jsem se moc nepřikláněl. Jsou to jen nebohá zvířata. Zřejmě jim bylo horko, je neskutečný hic, tak se chtěla jen ukrýt. To se dá pochopit, nevím, proč bychom na ně měli hned útočit. Určitě nemají v úmyslu nás tady zabít a přebrat naše území, náš les... musí jim být jasné, že jsme silnější a je nás možná i víc, pomyslel jsem si.
Z přemýšlení mě však vytrhl náhlý, zaregistrovaný pohyb. Šakali se rozeběhli směrem k nám. Jedna část se odchýlila a běžela proti ostatním, druhá přímo proti nám. Trošku jsem to nečekal, tak jsem mírně zazmatkoval a rychle přemýšlel, co s tím. U toho jsem se rozeběhl, abych náhodou nedostal šakalím kopytem do obličeje. Pomocí magie země jsem jednoho šakala, který se chtěl na mě vrhnout a byl opravdu blízko, uvěznil v kořenovitém svazku. Kořeny ho obmotaly a on nebyl schopný se dál hýbat, dýchat mohl, ale byl v tom celý zamotaný. Všiml jsem si, že druhý vlk, hnědobílý, taktéž použil magii, protože ho šakal těsně přeskočil. Netušil jsem, co dál dělat, proto jsem se podíval po ostatních a doufal, že někdo navrhne něco, k čemu se přikloním. Nechtěl jsem jim ublížit...

Pomalu jsem začal zjišťovat, co se tu vlastně děje. Nespokojení šakali se stěhovali. Nebo jen přecházeli? Kdo ví, ale byli na našem území. Nechápavě jsem nakrčil čenich a podíval se na Arcanuse. Zeptal se mě, kde je Ashe. "Měla by být v úkrytu, měli jsme náročné dvě akce za záchranu Gallirei předtím, takže zřejmě odpočívá," dodal jsem a podíval se za sebe.
Lucy, celá udýchaná, mě dohnala a pěkně mi vynadala. "Promiň, čekal jsem, ale cítil jsem nějaké nebezpečí, tak jsem musel trošku přidat, kdyby byla potřeba náhlá pomoc," podíval jsem se na ni upřímně a sklonil provinile hlavu.
Trošku nevěděla, o co tu jde, ale to já jsem taky ještě před chvilkou nevěděl. "Asi bych tolik nekřičel, aby se nevyplašili," dodal jsem tiše a koukl po ostatních. Všiml jsem si malého vlčka. "Jeee, vlče!" Zaradoval jsem se. Mrzelo mě, že jsem se s ním ještě neseznámil a nepohrál, těšil jsem se už teď, až se k tomu dostanu. Poté jsem vrátil pohled zpět na ostatní.
Až když jsem spatřil Lauru, došlo mi, že se něco stalo. Malý vlček se rozhodl družit se se šakali a ona pro něj doběhla. Rozeběhl jsem se jí naproti, kdyby náhodou šakali zvolili útok, aby to neschytala všechno sama. Ale zatím vše probíhalo v klidu. "To nejsou úplně naši kamarádi," řekl jsem k vlčeti, které jsem zatím ani nevěděl, jak se jmenuje a usmál se. Byl jsem rád, že to Laura zvládla. "Skvělá reakce," dodal jsem k ní a podíval se na skupinku zvířat. "Útok, nebo obrana?" Zeptal jsem se nakonec, abych věděl, jakým způsobem mám začít uvažovat. Asi bych se přikláněl k obraně, přeci jen, nemusí hned útočit. Třeba mají jen strach a chtějí se před něčím skrýt, kdo ví. Ale nemohl jsem tohle rozhodnutí učinit sám.

<<< Medvědí řeka

Přiběhl jsem do lesa. Byl jsem rád, že už jsem konečně na místě, někde, kde jsem se cítil spokojeně. Zamlaskal jsem si a již od hranic jsem viděl, že se tu kupí vlci. Nechápavě jsem nad tím zavrtěl hlavou, ohlédl se po Lucy a usmál se.
Vyrazil jsem k ostatním členům a zastavil se u Arca. "Zdravím," pozdravil jsem ho a následně i všechny ostatní, kteří tu byli. Nevěděl jsem, co se tu děje, proto jsem se jen rozhlédl a snažil se to zjistit.
"Lucy za chviličku dorazí, běžela hned za mnou. Co se tu děje?" Zeptal jsem se spíše všeobecně, ne nikoho konkrétního a vyčkával na odpověď. Musel jsem se posadit, už jsem byl celkem unavený. Skupinka šakalů, stojících na hranicích, mě ani tolik nezaujala do chvíle, kdy se na ni začali všichni soustředit. Jen jsem nechápavě naklonil hlavu na stranu a zdvihl se. Oklepal jsem se a zaujal trošku připravenější postoj, než ten unavený a před zemřením. To si vlk prostě nemůže na chvíli odpočinout?

//Muhaha, stihla jsem to... uff. Sice je to v rychlosti a ještě jsem to moc nečetla, za 5 min musím být pryč, tak ale post tu je. Poté se mnou plně v akci počítejte :)

<<< Kopretinová louka (přes středozemku)

Už jsem se blížil k lesu. Radostně jsem si poposkočil a vzpomněl si na toho medvěda, kterého jsme tu ještě nedávno potkali. Olízl jsem si čenich a nejistě zkontroloval okolí, jestli se tu náhodou nenachází.
Byl jsem v klidu, nikde jsem velkou hroudu chlupů neviděl, proto jsem se pro sebe jen usmál a vyrazil do lesa, kde už jistě na mě čekala Ashe, nebo minimálně alfy připravené na lov. Který, jak jsem věděl, bez Lucy nezačne, proto jsem na ni ještě počkal a poté vyrazil.

>>> Asgaar

<<< Narrské vršky přes Tenebrae

Pokračoval jsem dál. Šel jsem stejnou cestou, ne proto, že bych zabloudil, ale proto, kdyby náhodou mi Lucy nestačila a já šel nevědomky napřed. Jak jsem již zmiňoval, když jsem se zamyslel, tak jsem moc nevnímal okolí a mohlo dojít k tomu, že půjdu o kus dál před Lucy a ona nepůjde se mnou. A to jsem nechtěl. Chvilkami jsem čekal a otáčel se, ale viděl jsem ji, takže jsem v klidu pokračoval dál.

>>> Medvědí řeka přes středozemku