Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< Les ztracených duší

Pokračoval jsem zpátky. Kostlivce jsem měl, tak jsem byl rád, že jsem splnil svůj cíl. Nicméně nedaleko mně jsem spatřil dalšího. Vedle něho bylo dokonce vlče, které zřejmě ještě nebylo přeměněné, ale musel jsem splnit svůj úkol.
Opatrně jsem se blížil i k němu. Bylo mi ho celkem líto, bylo totiž dost možné, že jsou v příbuzenském vztahu a tak, nebo já nevím, začal jsem přemýšlet nad kravinami. Není to... Sionn? Malé vlče ze smečky. Takže bylo jasné, že kostlivec byl Arcanus. Musel jsem to udělat, i když jsem nechtěl. "Promiň, ale budeš v pohodě, neboj, ahoj maličký," proběhl jsem kolem dvojice a kostlivce proměnil na hromádku kostí.
Nemohl jsem se na to moc dlouho dívat, proto jsem se vydal zase hned pryč.
//Arcanus chycen.

>>> Kamenná pláž

<<< údolí Morény přes Zrádcův remízek

Konečně jsem byl dostatečně blízko. Naštvaně jsem zavrčel, když jsem přidal natolik, bych byl dost blízko kostlivci. "Už mi neutečeš!" Zakřičel jsem a doběhl ho. Přímo před ním jsem skočil na všechny čtyři tak silně, aby si mě stihl všimnout a proměnil ho jen na hromádku kostí. Byl jsem rád, že jsem to konečně stihl, ale došlo mi, že asi určitě běží za nějakým duchem, který by byl můj nepřítel, proto jsem se raději otočil a běžel pryč.
Musel jsem přidat, abych náhodou nebyl i já obětí, to by mě naštvalo. Ale zatím to vypadalo nadějně. V čenichu jsem měl další pach kostlivce, kterého jsem zřejmě minul. Ten je taky můj.

//Wizku chycena. Konečně :D
>>> Náhorní plošina

<<< Ohnivé přes Zlatavý

A stihl jsem to. Byl jsem na místě, kostlivec přede mnou pelášil poměrně dost rychle, až mě to překvapilo. Ale nechtěl jsem ho nechat mi utéct, musel jsem prostě přidat, jak jen to šlo, abych ho dostihl a měl další plusový bodík. A rozloženého kostlivce.
Proto jsem ještě přidal na rychlosti a běžel za ním. Kde se v něm bere taková rychlost? Nemá ani svaly. Ale utíkat si může, kam chce, chytím ho kdekoli. Ale neví o mně, tak kam peláší? Měl jsem strach, že nahání ducha, který by mě mohl chytit, proto jsem jednal rychle.
Než jsem stihl skočit před kostlivce, zase přidal! To není možné. Prostě je můj.

>>> Les ztracených duší přes Náhorní

<<< Ježčí mýtina

Ano! Měl jsem skvělý pocit, že mě můj čich nezklamal. A to i přes to, že vlastně kosti moc cítit nejsou. Ale tušil jsem to. Asi jsem to spíš slyšel, než cítil, že se tu cinkají kosti o sebe. V dálce jsem je viděl. Zářivě bílé, smradlavé, ale byly tam. Přidal jsem na rychlosti. Nechtěl jsem ale kostlivce vyplašit, proto jsem se snažil být nenápadný.
Musím si dávat pozor, nechce se mi obíhat dalších X kilometrů za jedním kostlivcem, řekl jsem si pro sebe.
Netrvalo dlouho, byl jsem kousek od kostlivce. Ale ten parchant nabral na rychlosti a utekl! Haaajzl, ten je prostě můj, chtě nechtě!

>>> Údolí morény

<<< Tulipánová louka přes říční eso

Pokračoval jsem nadvlčí rychlostí. Byl jsem rád, že jsem nepotkal dalšího ducha, proto jsem radostně pokračoval v běhu a nehleděl už za sebe. Ale k mému štěstí - co to? Nasál jsem zhluboka pach nedalekého kostlivce. Muhaha, ty jsi můůůj, můůůůůj, radostně jsem nabral na rychlosti směrem na jih a představil si ten pocit, až se zmocním dalšího.
Po chvilce jsem byl u řeky. Ještě jsem stihl se zastavit a napít se, ale dlouho jsem se tu nezdržoval. Chtěl jsem dopadnout kostlivce tak rychle, jak jen bylo v mých silách.

>>> Ohnivé jezero

V klidu jsem odpočíval. Když tu najednou, parchant jeden, zjevil se tu. Duch! Nestihl jsem ani zareagovat a pocítil jsem, jak mnu prošel a vzal mi mé magické schopnosti. Musím rychle pryč, než si to řeknou, že jsem tady, pomyslel jsem si a naštvaně se sesbíral ze země. Tiše jsem zabručel a protáhl se. Raději jsem se pro jistotu rozhlédl, jestli nemá v patách ještě nějakého kolegu, ale strašně špatně byli vidět.
Proto jsem, dokud jsem si byl jistý, že tu jsem zatím sám, nabral rychlost a vydal se pryč. Pryč i od ducha, kterého jsem viděl předtím. Pro jistotu, kdyby náhodou měl v plánu opustit svého kostnatého kamaráda a chytit mě. Což jsem si byl jistý, že se mu nepovede, protože jsem se začal opravdu rychle vzdalovat.

>>> Ježčí mýtina přes říční eso

<<< Houštiny

Husté území, poseté stromy a keři jsem opustil tak rychle, jak jen to šlo. Místo toho jsem se ocitl na louce, kde jsem se cítil o moc lépe. Byla plná barevných květin, které tedy již tolik živé a rozkvetlé nebyly, ale i tak tvořily neuvěřitelnou nádheru a slast pro oči.
Vnímal jsem ji všemi smysly. Sluchem, jak šumí ve větru, čichem, jak krásně voní, očima, že jsem nedokázal spočítat všechny barvy a hmatem, když jsem čenichem dloubal do několika květin po cestě.
Sem se musím určitě někdy vrátit. Chvilku si odpočinu a budu pokračovat. Měl jsem jasný plán, tady mě snad ten duch nechytí a nedohoní. Kolik jich asi celkem je? Netušil jsem, ani jsem to raději tušit nechtěl, nedokázal bych si pravděpodobně v klidu odpočinout tak, jako teď, bez té informace.

<<< Vysoká strž

Utíkal jsem tak vysokou rychlostí, že jsem nevnímal okolí. Měl jsem jen mlhavý obraz, čáru, která splývala ve všechny barvy okolí. A to už začínal podzim a příroda nabírala krásných barev. Ale to bylo momentálně to poslední, co mě zajímalo. Musel jsem se co nejvíce vzdálit od onoho území, na kterém pobýval i duch.
Zaujatě jsem sledoval louku před sebou. Byla tak barevná, že jsem neváhal a rozhodl se se na ní zastavit. Ale měl jsem to ještě poměrně dost velký kus cesty. Ale docela mi to vyšlo. Kdy se komu poštěstí mít dvě oběti na jednom území? Je to jako zabít dvě mouchy jednou ranou, pomyslel jsem si radostně a pokračoval dál.

>>> Tulipánová louka

<<< Elysejská pole

A opravdu tomu tak bylo. Na tomto prapodivném území se nacházeli dva kostlivci. Škodolibě jsem se uchechtl. Vycítil jsem, že jeden je v přítomnosti ducha, proto jsem musel být opatrný. Jak je možný, že jsou spolu? Musím být obezřetný. Vždyť nemůžou vědět, kdo je kdo, nebo jo? U mě je to teda poznat, ale u toho kostlivce? A ducha? Nechápavě jsem jen mžoural očima a pomalu pokračoval v utajení mé přítomnosti.
Nedaleko od páru vlků jsem zastavil a vyčkal na příležitost, když duch nedával pozor. "Muhaha, abraka kedabra, ať je z tebe hromajda!" Vydal jsem ze sebe s posměškem v hlase a rozeběhl se plnou rychlostí pryč.
Měl jsem štěstí, na okraji území totiž odpočívala vlčice, nebo vlk, kdo ví. Proto jsem mohl i poměrně s klidem dojít až k ní a rozložit ji za sebejistého smíchu na hromádku kostí. "A máš to, dostal jsem tě!" Vítězoslavně jsem se podíval na hromádku a vzpomněl si na ducha na území. Musím rychle pryč, blesklo mi hlavou, proto jsem neváhal a ihned území opustil.
//Zakar a Azola uloveni.

>>> Houštiny

Stál jsem v mlze vedle vlčice a mlčky sledoval situaci. Ani jsem neměl slov. Nicméně z ničeho nic, co se stalo a nestalo, ani jsem nestihl postřehnout, všichni se proměnili v... čarodějnice? "Wow, hustý!" Vypadlo ze mě, ale chtěl jsem se k tomu postavit trošku sofistikovaně, proto jsem se jen ušklíbl a čekal, co se bude dít.
Stále mi nedocházel záměr tohohle celého, až do chvíle, kdy jsem z nějakého důvodu pocítil nutkání najít ostatní vlky, kteří se taky proměnili, ale v kostlivce. A pěkně jim naložit. A k tomu všemu, musel jsem si dávat pozor. Aby toho nebylo málo. A to na duchy, ti totiž měli možnost mě chytit a vzít mi mé magické schopnosti.
K mému štěstí jsem pocítil na území přítomnost ducha, proto jsem se rozeběhl v rychlosti pryč. Zakřikl jsem to, štěstí mi přeci jen přálo, protože území, které jsem se chystal navštívit a ukrýt se na něm, obývali právě dva kostlivci, které jsem se snažil chytit.

>>> Vysoká strž

<<< Zubří vysočina

Pokračoval jsem až na nějaké pole, kde jsem se však zasekl. Se sklopenou hlavou jsem si všiml, že se brodím modrými kvítky. Nechápavě jsem zdvihl hlavu a přestal přemýšlet nad Ashe. Začal jsem se soustředit. Kam jsem to sakra došel? Měl jsem chuť se pokárat, ale místo toho jsem si všiml, že na území padá mlha.
Nadšeně jsem se pustil do prozkoumávání. Čím hlouběji jsem na území byl, tím více byla mlha a hustota rostlin, zároveň se sem tam vyšplhaly šlahouny čehosi oranžového. Byl jsem dlouholetý cestovatel a tak jsem spoustu rostlin znal, ale tuhle jsem viděl poprvé. A že by takhle rychle rostla? Určitě je zase něco za tím, pomyslel jsem si a snažil se přistoupit blíže.
Objevil jsem zelená světýlka a tmavou vlčici. Pomalu jsem se vydal za ní. "Zdravím," řekl jsem kousek od ní (//Cynthia). Podíval jsem se před sebe na světýlka. "O co tu jde, víš o tom něco?" Nechtěl jsem ji nějak moc rušit, ale určitě taky nedávno přišla a snaží se zjistit, o co tu jde a co to je zač. Nicméně teď jsme na to byli alespoň dva. Fakt, že tu je ještě někdo další, jsem nestihl vnímat, neboť mlha mi nedovolila ho spatřit.

<<< Ježčí mýtina přes říční eso

Ani jsem počas přemýšlení nevnímal, kde se nacházím a kudy jdu. A hlavně to, že jsem na tomhle území ještě nikdy nebyl. Zamyšleně jsem hleděl do země, proto jsem si ani neužil tu krásu kolem mě. Podzimní počasí, mírné ochlazení, vyšší vítr, vše mělo svoji autentickou atmosféru. Já jen zamyšleně, jako beran, pokračoval a nevnímal nic jiného než můj problém, který jsem si zrodil v hlavě.
Ve všech směrech jsem se ale na Ashe těšil. Ať už to dopadne jakkoli, těšil jsem se na to, až ji uvidím, až se k ní přitisknu a přivoním si té její specifické a neodolatelné vůně. I na ten její medový hlas. Opravdu moc jsem se na ní těšil, nicméně nedocházelo mi, že se momentálně vzdaluji, než přibližuji.

>>> Elysejská pole

<<< Středozemní přes řeku Tenebrae

Pokračoval jsem dál. Míjel jsem řeky a procházel přes pláně, ale nevnímal jsem, kudy jdu a jak daleko jsem. Stále jsem měl v hlavě spoustu otázek a věcí, nad kterými jsem přemýšlel.
Co když bude souhlasit a později bude chtít rozšířit naši krev? Vlčaty? Trošku jsem zpomalil chůzi a po chviličce se zase stejně rychlým tempem rozešel dopředu. Tak s ní budu mít vlčata. To má ale ještě čas ty tupče! Nadával jsem si. Usmál jsem se nad tou představou, že já mám vlčata. Trošku jsem z toho měl strach, ale zároveň jsem se těšil. A proč ne?

>>> přes Říční eso na Zubří vysočinu

<<< Přes Midiam Asgaar

Když jsem se zamyslel, vždy jsem šel a nepřemýšlel nad tím, kam jdu a jak dlouho. Chtěl jsem si vše pečlivě promyslet, abych věděl a stanovil si, co jí řeknu a jak jí to odůvodním. Hlavně taky jsem musel vymyslet, co jí odpovím, když se mě na něco zeptá - a na co se může zeptat? Trošku jsem ji už znal, nicméně stále jsem měl strach.
Hlavně to nesmím zvorat, řekl jsem si jasně. Každý reaguje jinak. Ale co když nebude pro to, abychom byli spolu? Partneři? Zavrtěl jsem hlavou. Nechtěl jsem přemýšlet nad negativními věcmi, ale i na tuhle zápornou odpověď jsem se musel dopředu připravit.

>>> přes řeku Tenebrae na Ježčí mýtinu

Hnědý vlk souhlasil s návštěvou úkrytu. Vypadal celkem nadšeně, že se ho konečně někdo chopil a ukáže mu úkryt. Radostně jsem mrskl ocasem a mrkl na něj.
"Skvělé, tak můžeme vyrazit," pobídl jsem ho a vydali jsme se k úkrytu.
Ani jsem nevěděl, jak dlouho Rorrey patří do smečky, ale raději jsem ho chvilku nechal se vzpamatovat. Pomalu jsme se blížili k úkrytu a já byl celkem nadšený, že jsem najezený, poměrně vyspalý, jen jsem chtěl najít Ashe a konečně si s ní o tom všem promluvit. Ale kdo ví, kde byla. Chtěl jsem ji už vidět, dlouho jsem ji neviděl.
Tak nějak jsem se zamyslel, že jsem skoro zapomněl, že tu mám společníka. Ale stejně moc nemluvil. "Úkryt je tudy." Podíval jsem se směrem k jeskyním. Najednou jsem však ucítil, že Ashe je uvnitř. Trošku jsem začal panikařit, znervózněl jsem a došlo mi, že stále nemám promyšleno, co jí mám a nemám říct, a co chci a nechci (jí říct). Podíval jsem se na vlka. "Moc se ti omlouvám, nemohu teď dovnitř. Dál budeš muset jít sám... ale brzy přijdu, tak můžeme popovídat později, nevadí ti to? Promiň!" Křikl jsem, když už jsem odcházel. Musel jsem si vše urovnat v hlavě a promyslet. Na to jsem potřeboval procházku.

>>> Přes Midiam na Středozemní pláň