Příspěvky uživatele

<<< Smrt

Přiběhl jsem plnou rychlostí zpátky mezi jedle. Tiše jsem doufal, že se malému společníkovi nic nestalo. Doklusal jsem až k němu, pomocí magie země nechal zmizet kořeny a radostně ho sledoval, jak spí. Sedl jsem si tak, abych se ho dotýkal a nebyla mu zima, nicméně ho muselo probrat minimálně mé hlasité dýchání, které jsem se snažil ovládat a ukočírovat.
Usmál jsem se, když jsem ho viděl, jak v klubíčku polehává. Těšil jsem se, až potkám Ashe a konečně, KONEČNĚ s ní všechno proberu. A zmíním jí i to, že s ní chci vlčata. Ano, jsem rozhodnutý. Začínal se ve mně zase ale hromadit strach, zejména z toho, že si mezitím, co jsme se neviděli, našla někoho jiného a lepšího. Chci být pro ní ten nejlepší. Snad je s ní vše v pořádku. Doufal jsem, modlil jsem se. Musel jsem teď ale hlavně počkat, až Sionn nabere síly a pomalu se s ním vydat zpátky k domovu. To bylo ale dobrodrůžo!

<<< Jedlový pás

Copak asi dělá Ashe. Je v lese? V Asgaaru? Proč za mnou nepřišla... co když si našla někoho jiného, s kým zjistila, že je šťastnější, než se mnou? Ale kde bych udělal chybu? Vždyť jsem jí dal všechno, co chtěla, byl jsem připraven pro ní obětovat život... mám ji opravdu rád. Třeba na mě čeká. Jen u mě je chyba, že jsem ji nenašel. Ale jak ji mám najít, vždyť jsem v lese byl, věděla by o mně, našla by si mě... ale já jsem ji tam neviděl. Určitě na mě čeká. Nemohla si najít někoho lepšího, vždyť říkala, že mě má taky ráda! Nechal jsem se trošku pohltit myšlenkami. Netušil jsem, co mám dělat, jak si dál počít s touto situací, celkově jsem se do takového rozhodnutí ještě nedostal. Ale věděl jsem, že se vše dobře vyřeší. Snad. Musí.
Byl jsem moc rád, že jsem na tenhle výlet nevyrazil sám. Ale tušil jsem, že musím být dvojnásobně opatrný, malý Sionn totiž nebyl ještě natolik silný, aby se případně ubránil sám a proto jsem musel být opravdu rychlý. Nicméně doufal jsem, že se mu nic nestane a má „zeď“ z kořenů ho ochrání. Stejně ale nápad, že si zahrajeme hru a pak ho takhle hnát daleko, nebyl úplně nejlepší. Doufal jsem, že se vše rychle stihne a vrátíme se dřív, než se to dozví jeho rodiče. Trošku jsem z toho byl nervózní, že mě pak seřvou a vyhodí ze smečky. Tohle si asi ještě nikdo nikdy nedovolil. A nedivím se, je to celkem adrenalin.
Proto jsem přidal do kroku, raději, aby kdyby náhodou, jsem tam byl co nejdříve. Mohl se probudit a vycítit nebezpečí, mohl se kolem mihnout medvěd jakožto případný predátor a snažit se ho napadnout. Veškeré tyto situace by na něm jistě ponechaly psychickou újmu a za to bych byl minimálně vyloučen ze smečky, ne-li popraven. A nedivil bych se.
Všechny tyhle myšlenky mě nutily nabrat na rychlosti. Nechtěl jsem však působit nějak uspěchaně, Smrt byla celkem lstivá a mohla toho využít. Navíc, upoutat na sebe hned pozornost hlasitým příchodem taky nebyl nejlepší plán. Musel jsem to mít promyšlené, každý špatný krok, špatný zvuk a hlavně špatná myšlenka mohla být osudová. A nyní nejen pro mě, ale i pro malého vlčka, který na mě čekal a já ho ochraňoval. I když ne moc dobře, když jsem byl tak daleko od něj…
Opatrně jsem se tedy začal opět proplétat mezi stromy. Vzpomněl jsem si, jak vypadá a jaký má hlas. Po zádech mi přejel mráz. Už tehdy z ní šel strach a ten se dostavil i teď, a to bez její zatímné přítomnosti. Za obzorem mezi kůrou stromů jsem spatřil odlesky samotné zříceniny. Rozešel jsem se tedy tím směrem. Smrt se jistě nachází v jejím obydlí, ale nechtěl jsem jí nijak narušit soukromí a vlézt dovnitř. Jistě o mně však už věděla. Opatrně jsem tedy přišel až k místu, kde se tyčily mramorové zdi, které prosvítaly zvláštní, zelenou barvou. Odkašlal jsem si, ne proto, abych na sebe tu pozornost upoutal, ale proto, že jsem měl sucho v krku. Začínal jsem cítit, jak se postupně ochlazuje okolní vzduch. Magie zde byly nepoužitelné, neboť ať jsem se soustředil jakkoli, nefungovalo nic.
„Copak, je ti zima?“ Ozvalo se s ozvěnou mezi zdmi jejího paláce a já jen intuitivně couvl. „No, já,“ chtěl jsem něco říct, ale Smrt se objevila ihned přede mnou. Jako blesk z čistého nebe. Její oslnivá zelená záře mě donutila přimhouřit oči a ještě o kousek couvnout. Chlad neustával. „To jsi ty,“ řekla, jako kdyby už o mně slyšela. „Ano,“ odpověděl jsem ze slušnosti. Sice jsem tu již jednou byl, ale nemyslím si, že bych byl něčím výjimečný natolik, aby mě z nějakého důvodu ihned poznala.
Přišla ke mně tak blízko, že jsem slyšel i tlukot jejího srdce. Byl klidný, zato ten můj prorážel ticho jako bubny nesoucí se po celém území. „Jsi nervózní?“ Zeptala se mě s úšklebkem na obličeji. Strnule jsem kývl hlavou a raději nic neříkal. Ona si přímo libovala v tom mě tu takhle týrat. Ale chápal jsem ji. Byla tu sama, nic jiného vlastně na práci neměla, takže… „cože?!“ Vyprskla. „Já tu mám práce nad hlavu! Jak se opovažuješ, ty smrtelníku,“ vycenila zuby u mého krku snad tak blízko, že se mi dotýkala srsti. Nepohnul jsem ani okem. Raději jsem si nic nemyslel. Nic si nemysli. Nad ničím nepřemýšlej. Ticho. Klid. „Omlouvám se,“ řekl jsem jen po chvilce, když scvakla u mého hnědého čenichu.
Chvilku bylo ticho. Neměl jsem slov, pomalu jsem nedýchal a snažil se nepřemýšlet nad tím, že pospíchám. „To ses mi přišel jenom ukázat, nebo co chceš? Myslíš si, že nemám nic na práci, ale já čas na takovýhle idioty nemám,“ procedila mezi zuby. Sklopil jsem hlavu a pohled zapíchl do země. „Já, rád bych… se zlepšil. V magiích,“ řekl jsem a zdvihl pohled. Nestála tam, už přede mnou nebyla. Zasekl jsem ocas mezi nohy, protože jsem ucítil mráz na zádech. Stála za mnou. Byl jsem teď tak zranitelný, nebylo mi to vůbec příjemné. Raději jsem se nehýbal, neotáčel jsem hlavou ani pohledem.
„Hm, silnější. A k čemu?“ To byla dobrá otázka. Nechtěl jsem být nějaký vraždící stroj, nebo podobné věci, přírodu jsem měl rád. Ale věděl jsem, že Smrt je Smrt, a tak jsem to zakamuflážoval. „No přeci k tomu, abych mohl více obětí doručit do tvého sídla,“ řekl jsem s jistým hlasem a nedal na sobě nic znát. Myslel jsem samozřejmě v rámci lovu.
Zřejmě jí odpověď překvapila, protože nic neřekla a obešla mě. Postavila se přede mě a jen se začala ďábelsky smát. „Odhadovala jsem tě jinak,“ řekla. Moc dobře věděla, jaký typ vlka jsem. Jen jsem se na ní mírně pousmál, neměl jsem, co k tomu říct. Vše, co bych řekl, by situaci určitě nepřispělo. Proto jsem jen kývl a usmál se. Ona zavrčela, takže se mi na tvář vrátil kamenný výraz. V hlavě se mi objevil obraz malého vlčka. Smrt se začala opět smát. „Jsi celkem odvážný, nechat vlče alf samotné na území vedle Smrti samotné,“ řekla a vycenila na mě tesáky. Jen jsem přikývl, opět jsem raději nic nedodával. „Co po mně chceš?!“ Zeptala se. „Já, rád bych se naučil nové magie a ty dosavadní si zlepšil,“ objasnil jsem. „Hm,“ obešla si mě dokola jako oběť před ulovením. Kamenně jsem se nehýbal a doufal, že po mně neskočí. „Samozřejmě mám něco na oplátku,“ dodal jsem a vyndal veškeré své množství kamenů, které jsem vlastnil. „Hm!“ Řekla odlišně a tlapkou začala přehrabovat kameny.
Doufal jsem, že to stačí. Samozřejmě jsem věděl, že by chtěla víc, ale bohužel, víc jsem neměl. „To je nic. Málo. Jsi slabý, slabýý,“ řekla se smíchem a začala odcházet. „Počkej!“ Řekl jsem, když jsem si vzpomněl, že mám ještě ty vzácnější kameny a těch mám víc. „Mám něco vzácnějšího,“ křikl jsem. V mžiku byla u mě. Nastražila uši a čekala, co vytáhnu. „Tady,“ zablyštil jsem křišťály. Úžas v jejích očích by se dal krájet. Odstrčila mě a začala si vše schraňovat k sobě. Jen jsem se usmál. „Takže dohoda platí?“ Chtěl jsem se radši ujistit. Šlehla po mně pohledem a zavrčela. Nic jsem nenamítal a začal couvat.
Zastavil jsem se po pár metrech, sledujíc, jak si stále shromažďuje křišťály pro sebe. „Co čumíš, vypadni už!“ Zasyčela po mně, čímž jsem neváhal, otočil se a začal plnou rychlostí utíkat pryč.
Málem jsem po cestě nabral pár keřů, které se mi připletly do trasy, ale naštěstí jsem to vybral. Doufal jsem, že Smrt neběží za mnou a nenahání mě, víc jsem toho opravdu neměl. Raději jsem se však neotáčel. Větší starost jsem měl o Sionna, který byl na území sám. A věděla to samotná Smrt. Doufal jsem, že je v pořádku. Musel být. Cítil bych to. Zabral jsem tedy na rychlosti a snažil se přímou čarou doběhnout až k němu. Představa, že tam není, nebo se mu nedej bože něco stalo, mě děsila a hlavně mě hnala hodně rychle dopředu.
Ještě jako kdybych zaslechl hlasitý smích Smrti, kterou jsem cítil těsně za sebou. Neotáčel jsem se, zdrželo by mě to a já měl za úkol být co nejrychleji u mladého vlčka, o kterého jsem měl strach. Začínalo se mi honit hlavou, že až já jednou budu otec, budu nezodpovědný. Měl jsem ho nechat ve smečce, měl by se tam lépe! Jsem opravdu opatrovník na prd. K ničemu. Musím to rychle napravit. Nerad bych zklamal smečku a hlavně mladého Sionna. Proto jsem nabral snad na co nejvyšší rychlosti, kterou jsem dokázal vyvinout a střemhlav utíkal za vlčetem.

>>> Jedlový pás

<<< Smrkáč přes Galtavar, prostě za Sionnem

Utíkal jsem, co mi nohy stačily. Sionna jsem měl stále na očích, což byla jediná pozitivní věc na celém tomhle adrenalinovém zážitku. Doufal jsem, že mě Elisa nesežere.
Prcek už byl zřejmě dost unavený, proto využil svých ukrývacích schopností a zalezl si do hromádky jehličí. Samozřejmě jsem ho viděl, ale dělal jsem, že o něm nevím. Bloudil jsem kolem něj. "Sionne, kde jsiii, blešky čekajííí," říkal jsem hravě, ale snažil jsem se zakrýt fakt, že se mi celkem výrazně klepe hlas.
Došel jsem až k hromádce a opatrně foukl. Viděl jsem ho. "Ha, a mám tě!" Zřejmě byl ale Sionn natolik vyčerpaný cestou, že usnul. Jen jsem se usmál. "Je tak roztomilý, taky chci vlče," řekl jsem si tiše pro sebe, když mi došlo, že jsme vlastně vedle Smrti. Měl jsem možnost ji ještě naposledy navštívit, už jsem tam moc chodit nechtěl, ale teď jsem tušil, že mě dokáže udělat ještě silnější.
Pojistil jsem si tedy Sionna tak, že jsem kolem něho nechal díky magii země vytvořit kořenovu strukturu. Nebyl v ní natěsno, měl kolem sebe prostor a mezi kořeny byly malé škvírky na dýchání, ale bylo prakticky nemožné se k němu dostat. To na chvilku vydrží, hned jsem zpátky!

>>> Smrt

<<< Asgaar


Sakra, to byl nápad, že já idiot... Na starý kolena ještě ztratím alfám vlče. A teď se žene přímo ke Smrti a já ho nemůžu dohnat. Pro boha, snad mě nevyhodí ze smečky, musím to rychle napravit! Původně se mi to zdálo jako dobrý nápad, zahrát si tuhle hru, ale Sionn už nebyl nejmenší a proto pelášil jako o závod. Vlastně to byl závod. Už jsem mu byl dost na blízku, když mě najednou spatřil a opět přidal. Vydechl jsem zhluboka, neboť jsem nestíhal ani dýchat. Srdce mi bylo jako nikdy. Teď už to nebyl závod jen pro něj.
Musel jsem ho za každou cenu chytit a zastavit, otočit a vrátit se s ním domů. Jestli na tohle Elisa nebo Arcanus přijdou, bude ze mě palačinka. Prostě jsem ho musel chytit a dovést zpátky. Dřív, než bude pozdě...

>>> Jedlový pás

Radostně jsem poskakoval kolem malého vlčka, syna alf. Zřejmě jsem teď působil jako někdo, kdo by asi ani nedokázal ochránit smečku, když tu celý nadšený skáče kolem vlčete. Ale neříkejte, že vy byste se chovali jinak. Je přeci tak roztomilý!
Můj návrh na hru zněl zřejmě dobře, protože to malý přijal a hned se chytil. Začal křičet, že nechce blechy a ksichtil se. Čekal jsem, až mu to dojde a rozběhne se, abych ho mohl chytit. Nicméně jsem neočekával, že to bude tak rychlý a celkově že bude malý vlček tak rychlý, protože se rozeběhl a já nestihl ani zamrkat a on už byl u hranic území. "Jsi sakra rychlý," nabral jsem na rychlosti, abych neztrácel přehled a viděl ho, neustále. Nicméně jsme nabrali špatný směr a pomalu se dostali pryč z území. Snad mě alfy nezakousnou, musíme se rychle vrátit, než si toho všimnou, pomyslel jsem si a přidal v běhu za Sionnem.

>>> Erinijský les přes Mathaë

Sledoval jsem maličkého, jak se najednou rozzářil, když jsem mu nabídl možnost si hrát. Byl jsem nadšený, že se konečně někdo se mnou baví a já mám možnost se vyblbnout s vlčetem. Ani jsem nevěděl, že se ve mně ta touha po uvolnění energie bere.
Usmál jsem se na něj. "Jasně, až holky přijdou, můžou si hrát s námi. Něco se mezitím naučíme a pak jim to ukážeme," usmál jsem se na něj a začal taky vrtět podvědomě ocasem.
Když jsem se mu představil, zkoušel vyslovit mé jméno. Bylo to vtipné, jaké zkomoleniny vydal, ono, jmenovat se zrovna Yeter nebylo taky pro vlčata nejlepší. Calum jsem mu zatím neříkal.
"Hmmm, co začít třeba hrou na honěnou?" Nabídl jsem a podíval se na alfy. Tušil jsem, že se budeme pohybovat po celém území, nicméně byla tu ještě jedna vlčice a proto jsem doufal, že mě alfy svěří malého, abych si s ním mohl hrát po území. "Představ si, že mám blechy. A ty je nechceš, blechy jsou fuuj, jsou ošklivé, nepříjemně koušou a jsou s tebou špinavé v kožíšku. Blechy nikdo nemá rád. A já je budu mít. Jenom jako, nemám blechy, neboj," teda doufám, "a ty je nechceš, a tak mi budeš utíkat. A když tě chytím, tak ti ty blechy jako dám a ty se jich budeš chtít zbavit, tedy, dát je zase mě. A budu ti utíkat já, dobře? To zní fajn, ne?" Usmál jsem se a vrtěl ocasem. Netušil jsem, jak lépe to vysvětlit, moc jsem na vysvětlování nebyl.
Koukl jsem na alfy a kývl. "Nebojte, dám na něj pozor, slibuji." I třeba za cenu života, pomyslel jsem si a mrkl hlavně na Elisu. Byla to jeho matka, chápal jsem její starost. "Tak jsi připravený?" Skákal jsem kolem něho a nedočkavě čekal, až se rozeběhne.

Lucy jsem věnoval skromný úsměv, když řekla, že jde s její společnicí ke Smrti.Vypadalo to, že černá vlčice s tyrkysovými očky byla novou členkou. Nestihl jsem se s ní ještě seznámit, proto jsem na ní jen letmo kývl a usmál se stejně tak.
Momentálně jsem se však nacházel vedle malého vlčka, Sionna, kterého jsem chtěl trošku rozveselit. Elisa mu věnovala olíznutí čenichu, proto jsem raději ustoupil. Nerad bych, kdyby došlo k nedopatření a pak bych to musel vysvětlovat a kdo ví co ještě. Doufal jsem jen, že brzy uvidím Ashe.
Maličký mě pozdravil. "Uší, no, určitě se vrátí, neboj! A co kdybychom si mezitím zahráli nějaké hry, než se vrátí?" Usmál jsem se na něj a zamrskal párkrát ocasem. Popravdě jsem nevěděl, kdo je Uší, ale předpokládal jsem, že to bude jedna z vlčic, které právě odešly. Asi Lucy, kdo ví. "Smutno ti je? Juuu to je roztomilý," dodal jsem a šťouchl do něj opatrně čenichem. Bylo to tak roztomilý! Zvláštní na situaci bylo to, že jsem z neznámých důvodů měl potřebu mluvit vyšším tónem, než obvykle.
Poté se mě maličký zeptal, jestli si s ním budu hrát. "Jasně! A rád. Jsem Yeter, ale říkej mi, jak chceš, dobře? A už umíš nějaké hry, nebo chceš naučit nové? Vymyslíme něco spolu, co ty na to?" Zeptal jsem se ho a radostně poskočil. Ani nevím, kde se ve mně ta energie najednou brala.
Byla pravda, že se celkem ochladilo, což pocítil i maličký a mírně se začal třást. Nenápadně jsem, pomocí magie vzduchu, oteplil okolní vzduch a nechal ho chvilku teple proudit do našich srstí i vlkům kolem nás. Usmál jsem se na něj. "Už je ti tepleji?" Zeptal jsem se ho, když jsem několikrát udělal, že na něj dýchám, abych nemusel vysvětlovat, jak to, že se tak oteplilo.

<<< Náhorní plošina

Pokračoval jsem k lesu. Zamyšleně jsem jen koukal do neznáma a přemýšlel, co mám a nemám dělat. Asi bude nejlepší, když nad tím nebudu přemýšlet. Prostě ji uvidím, skočím po ní, olížu a řeknu, jak moc ji mám rád! Ale to ne, to je nevhodné. Musím se chovat jako gentleman. Zeptám se, jaký měla den, co dělala, pak jí povyprávím o tom, co jsem zažil já a pozvu ji na maso. Čerstvé maso. Hmm, to zní dobře, která by to odmítla? Pomyslel jsem si. Vymyslel jsem to fakt dobře! Byl jsem na sebe hrdý.
Radostně jsem přiklusal do lesa a všiml si Elisy spolu s mladým potomkem alf, zároveň i Lucy a zřejmě i nové členky. Nebyl jsem tu asi dlouho, sakra, a to jsem delta, měl bych se stydět. Přiklusal jsem rovnou k nim. "Zdravíčko," řekl jsem neutrálně a pousmál se. Každému jsem věnoval krátký úsměv a oční kontakt, až na mladého, u kterého jsem se zastavil a sklonil k němu hlavu. Stál u Lucy a tahal ji za ocas. Byl tak roztomilý! "Ahoooj, maličkýý, jak pak se máš?" Usmál jsem se na něj ale tak, aby mi nebyly vidět tesáky a případně jsem ho hned nevyděsil. Musel jsem začít vrtět ocasem a nemohl jsem přestat se usmívat. Úplně jsem zapomněl, že jsem se chtěl zeptat na Ashe.

//Snad nevadí, že se k vám trošku nasáčkuju, konečně můžu dát hru se Sionnem! ♥

Chvilku jsem ještě poslouchal hnědého vlka. Vypadalo to, že se trošku zná s alfami Asgaarského lesa, proto jsem se jen ušklíbl. Připadal mi trošku namyšleně, ale neřešil jsem ho. Nějak jsem neměl náladu se tu dohadovat, kdo je silnější a kdo by koho přepral, vždyť o to ani nejde. Co mně je do toho, jestli by mě přepral? Kdybych chtěl, natrhl bych mu kožich. Ale neměl jsem k tomu důvod a ani jsem nemínil ho hledat.
Po chvilce jsem se zamyšleně vrátil zpět do reality. Smečka! Došlo mi. Musel jsem se co nejrychleji vrátit. Ashe, byla hned druhá myšlenka, která byla ale dost silnější, než ta první. Záleželo mi na ní opravdu moc, myslím na Ashe, proto jsem neváhal už ani sekundu a vyrazil přímo do hvozdu. Měl jsem z toho všeho, co jsem jí chtěl říct, trošku strach, ale těšil jsem se, že ji zase uvidím.

>>> Asgaar

1. kategorie
Magie od Smrti - příkaz
Hvězdička do vytrvalosti (plno - vzkazy)
25 ametystů

2. kategorie
1x hvězdička do rychlosti (plno - vzkazy)
60 oblázků
10 ametystů

//Tak nějak nevím ani, na co reagovat sakra :D Takže to bude asi kratší...

Poslouchal jsem společníky, se kterými jsme zabrouzdali na téma smečky. Vlčice se pochlubila, že pochází z Borůvkové smečky, zajímaly mě informace, které jsem musel hned vědět. Ale nevypadalo to, že by si chtěla úplně povídat, protože mi na moje otázky neodpověděla. Sklopil jsem hlavu a už se tedy raději na nic neptal.
Když jsem se začal bavit se Saviorem, trošku jsem se do toho zamotal. Doufal jsem, že ho neurazím, nicméně odpověděl, že konverzace se dere pozitivním směrem. Když řekl, že by mě přišpendlil v pohodě k zemi, neměl jsem ani špetku strachu. "Myslím si, že jsem taky již celkem zkušený a silný," dodal jsem na jeho poznámku. "Ale přeměřovat síly rozhodně nechci," ujistil jsem ho poté, kdyby náhodou byl akční a měl potřebu to porovnat. Chtěl jsem si jen odpočinout...
Ještě předtím proběhla poznámka o tom, že bere věci prakticky, s čímž jsem souhlasně přikývl a usmál se. Zadíval jsem se směrem ke smečce. "Zanedlouho vás opustím, budu se muset vrátit," řekl jsem, ale spíše pro sebe, no aby s tím i společníci počítali. "Elisu jsem poznal jen okrajově, ale nemyslím si, že by byla tak krutá. Její vedení pevnou tlapou je potřeba. Arcanus je opak Elisy, ale jako pár jsou skvělí." Moc jsem je neznal, ale měl jsem je oba rád - už jen proto, že mě přijali pod svá smečková křídla a dokonce i povýšili. "A už jsem nějakou chvilku i delta, za to jsem moc rád," mrskl jsem ocasem. Nechtěl jsem se chlubit, ale dokázat Saviorovi, že mě smečka opravdu bere.
Na Wizku jsem se po chvilce usmál a trošku netušil, na koho byla směřovaná otázka, proto jsem raději byl ticho a doufal, že se jí Savior ujme a odpoví.

Nečekal bych, že v téhle situaci a v tomhle čase, kdy se všichni nahání, chytají a pomalu div ne zabíjí, si tu sednu se skupinkou vlků a budu si povídat. Ale co, proč mě to vůbec překvapovalo? Bylo to fajn.
Oba dva vlci se mi představili. Musel jsem si to zapamatovat, abych se pak vyvaroval trapasu, že se zaseknu nad jejich jmény. Savior, Wizku, říkal jsem si pro sebe.
Bylo vidět, že oba jsou poměrně pesimisti. Zavrtěl jsem nad tím hlavou. "Já si myslím, že stačí věřit. Když budeš věřit tomu, že budeš zase chundelatý vlk, tak se tak stane. Vždycky to tak fungovalo a vše je jen v myšlení," dodal jsem svůj názor, ačkoli se o něj asi ani nikdo neprosil, ale tak, alespoň jsem se zapojil do konverzace.
Savior pověděl, že byl dvakrát alfou, na což jsem jen udiveně hleděl. Jednou je běžné, ale dvakrát? "Tak to je zajímavé," řekl jsem si spíše pro sebe. "To tady musíš být teda dost dlouho," zhodnotil jsem. "Teda, jako, tím nechci říct, že by si vypadal nějak staře, to rozhodně ne, ale alfou si asi nebyl krátkou dobu. Samozřejmě vypadáš dobře, určitě, na to, kolik ti je..." dodal jsem, ale moc jsem to nezachránil. "Sakra, teda jako.. no prostě nejsi starý," zakončil jsem téma, neboť jsem si byl jistý, že bych se do toho ještě více zamotal.
"Borůvková? Tam jsem ještě nebyl, myslím. Rostou tam opravdu borůvky? To musí být fajn," zamyslel jsem se. Dostal jsem chuť na borůvky. Mrskl jsem ocasem, když mi došlo, že já jsem jim neodpověděl, tedy na vlastní otázku. "Já patřím do Asgaarské smečky, tuším, že jsou nedaleko od sebe," nasadil jsem vážný hlas a zamyšleně hleděl směrem, kterým vlčice ukázala.

//Já o tobě napíšu srdceryvný anglický post a ty rozložíš mojí kamarádku? :D Ty parchante! :D :D :D

Zadíval jsem se na hnědého vlka. Byl taky hnědý, jen mu něco zajímavého zeleného rostlo na noze. Nechápal jsem, z čeho ta rostlina bere energii a živiny, když místo kořenů v zemi se táhne po tlapě vlka, ale pak jsem si při zaostření blíže všiml, že se jedná o zeleně zbarvené chlupy. Musel jsem se nad sebou pousmát, opravdu to vypadalo reálně, jako nějaká rostlina. Zavrtěl jsem nad sebou hlavou. Možná si to vlk mohl stáhnout k sobě, ale doufal jsem, že to nepochopí špatně.
Po chvilce dodal, že je tady možné úplně všechno a že je možná i skutečnost, že se již nikdy neproměníme zpátky. Mně to ani tak nevadilo, měl jsem jen zajímavý žlutý klóbrc, ale vlčice složená pouze z kostí bez srsti, té jsem nezáviděl. Chtěl jsem ji ale utěšit. "Neboj. Určitě se to brzy vrátí do normálu, takhle by přeci vlk žít dlouho nemohl a Gallirea pro svůj kraj a život vlků dělá to nejlepší," usmál jsem se na ni. Ačkoli jsem si vzpomněl na pár situací, kdy jsem si zachraňoval život, protože nás navštívily nestvůry, ale chtěl jsem vlčici trošku podpořit. Vypadala, že je z toho trošku vedle.
Z ničeho nic se kolem nás prohnal Etney. Zrovna jsem na něj myslel, pamatuje si mě vůbec? Musím s ním poté hodit pár slov. "Etneyi!" Křikl jsem, ale než jsem stihl doříct poslední písmeno z jeho jména, byl fuč. Vlčici rozebral jak kostky, musel jsem se k ní trošku přiblížit a usmát se.
Netrvalo dlouho a já si vzpomněl, že bych měl co nejdříve zaplout zpátky do smečky. "Jste v nějaké smečce?" Zeptal jsem se po chvilce, aby řeč nestála, ačkoli ticho mi nevadilo, ale zrovna tahle informace mě zajímala. Třeba se dozvím něco zajímavého.

I was standing in front of a big decision. How to tell Ashe, that I probably love her and I don't want anybody else stand next to me for the future? Should I tell her. I was a bit scared. Because I didn't know, how answer I will receive. If it will be positive, or if she will abandon me. There was possibility, that she will tell me she doesn't want to see me anymore. I was scared about this, because I love her and I want to see her everyday.
But, there was a bit problem too - she was a long time alone, without me. What if she found somebody better? Somebody, who gives her more that I could offer? But it's impossible. I would give her everything. But what if... I was full of doubts. I had fear. I didn't know, what to do, and more sad was thing, that I except Ashe hadn't anybody, with whom I could talk about it. My only friend was Etney, but we didn't see eatch others for a long time, there is possibility, that he will not remember me. I have to fix it. Fix my relationships, old and new.
So, I will stop being afraid and go to Ashe, tell her, that she is that one wolf, I want to spend my rest of life with and then go to Etney and talk again. About all, if he has new relationship with some girl wolf, or if he has something new. And I hope, all will be OK and I will have the best relationship with the best wolf I have ever met. Ashe.

Seděl jsem opodál. Chtěl jsem se trošku uklidnit, odpočinout a nabrat síly. Nicméně jsem si všiml, že vlčice, kterou jsem před nedávnem chytil, stála opodál u vlka, který byl z jiné skupiny a mohl ji chytit, kdyby chtěl. Asi nechtěl.
Nechápavě jsem se zdvihl a přesunul se o kousek blíže. Ale bylo mi to blbé, tak jsem došel až k nim. Nepřibližoval jsem se k vlčici, aby pochopila, že po ní nejdu a může sedět v klidu. "Omlouvám se, že se tak vetřu, ale..." dodal jsem, když najednou vlčice se zeptala, kdy tohle všechno skončí. "Taky by mě zajímalo. Ačkoli je to celkem zábavné, jen mě to mrzí, nechci ubližovat ostatním," vysvětlil jsem a mrkl po vlčici. Chtěl jsem ji ujistit, že jí nebudu nahánět nebo rozkládat.
Chtěl jsem jen v klidu posedět a popovídat si i s ostatními. Navíc, tyto vlky jsem neznal. "Oh, skoro bych zapomněl, jmenuji se Yeter," zdvořile jsem se představil a usmál se pod kloboukem na šedou vlčici (Wizku).