Příspěvky uživatele

<<< Ježčí mýtina

A opravdu, rychlost byla vysoká a já radostně sledoval, jak se blížím k domovu. Počasí mi moc nepřálo, ale byla zima, tak co jsem čekal? Jen mi došlo, že teď to bude vlastně poprvé, co Sionn uvidí sníh. Těšil jsem se na jeho reakci a taky na to, až ho naučím několik her s tím cosi, co padá z nebe.
Přidal jsem ještě jednou na rychlosti, už jsem byl celkem vyčerpaný a cítil jsem, že už nemůžu. Dech se mi zrychloval, začínalo mě tlačit na hrudi a tlapy jako kdyby vážily tunu.
Ale nezastavoval jsem se, naopak, přidal jsem a vydal ze sebe to nejlepší proto, abych mohl být co nejrychleji zpátky a odpočinout si až na místě, kam jsem měl namířeno. A hlavně, v bezpečí a po boku alfy jako podpora a případná pomoc.

>>> Asgaar

<<< Narrské kopce

Rozhodl jsem se vrátit se zpátky stejnou cestou. Ne proto, že bych se nestihl porozhlédnout, ale proto, že jsem nechtěl měnit směr. Cesta tam byla rychlá, tak proč měnit cestu zpět?
Ale rozhlížel jsem se stejně, moc jsem se však kochat nestihl, musel jsem se dívat pod tlapy, abych někoho nezašlápl a hlavně, nerozbil si čenich. Terén nebyl rovný a pevný, místy byl kluzký a já měl co dělat, abych se v té rychlosti udržel na všech čtyřech tlapách. Proto jsem dával zároveň i pozor, bylo to obtížné, ale zvládal jsem to. Nejsem přeci žádný amatér.
Radostně jsem přidal do běhu, když jsem zjistil, že už jsem opravdu blízko. Proto jsem mrskl ocasem a sklopil uši, abych byl více aerodynamický.
Snad to zabere, uvidíme.

>>> Středozemní pláň

<<< Vrchol

Šlo to celkem rychle. Trošku jsem měl strach z toho, co tím Život chtěl říct, tedy, čím mě obdaroval, ale těšil jsem se. A měl pravdu, měl bych si o tom promluvit s Arcanusem. Chtěl jsem, ale byl moc zaneprázdněný. Doufal jsem, že si najde chvilku. Tedy, pokud do té doby nepotkám Ashe a nepromluvím si s ní.
Byl jsem už trošku vyčerpaný, to cestování mi dalo zabrat, ale díky masu od Arcanuse jsem měl ještě dost energie na to, abych v plné rychlosti nabral směr zpět do Asgaaru, kde jsem měl stát po boku alfy a doufat, že cizinec je neškodný a není nebezpečný. Lauru jsem ještě moc neznal, proto jsem doufal, že přijde brzy a ty sourozenecké vztahy dopadnou dobře.

>>> Ježčí mýtina

<<< Narrské kopce

Pokračoval jsem dál. Život byl vlastně jediný, kdo mi asi mohl v tuto chvíli pomoct a poradit. Neměl jsem nikoho, na koho bych se mohl obrátit a s kým bych si o tom všem, co se dělo a nedělo a o tom všem, co mě trápilo a netrápilo mohl promluvit. Život tu však byl, pro mě. Tušil jsem to, cítil jsem to. Věděl jsem, že když za ním přijdu a budu se potřebovat na něco zeptat, poradí mi a pomůže, tak, jak nejlépe to umí.
Proto jsem tedy vystupoval pomalu na vrcholek kopců, kde sídlil. Na území padala zima, sníh začínal pokrývat i kopce a já jsem zjišťoval, že výstup na kopec v tomto terénu nebude jednoduchý. Ale pro odpověď, co mám a nemám dělat, jsem byl ochotný vylézt i na samotnou horu nebo sopku Felgatar. Proto jsem pokračoval, bez váhání a bez jakékoli nejistoty. Neměl jsem na vybranou, nechtěl jsem zdržovat Arcanuse svými problémy, hlavně ne s tím, co se ve mně momentálně honilo za myšlenky a pocity. Nepřipadal bych si pak silný, kdybych s tím někoho zatěžoval. Ale věděl jsem, že Život tu je od toho, aby mi pomohl.
Netrvalo dlouho a já míjel potůček, který tu nedávno byl, když jsem Života navštívil naposledy. Byl trošku zamrzlý, ale voda v něm proudila. Neodvážil jsem se napít, tušil jsem, že bude ledový a proto jsem raději couvl o pár kroků a zhluboka se nadechl. Podíval jsem se před sebe a netrpělivě překračoval na místě. Už jsem byl blízko, nemohl jsem to teď vzdát a čekat, jak se celá situace vyřeší a dopadne, sama od sebe. Tak to zřejmě nefungovalo. Protože i minule, když jsem tu byl, mi Život byl celkem nápomocný, ale řekl mi, že samo se to nevyřeší. Byl moudrý a já byl vděčný, že se tu někdo jako on nachází. Dost mi názor další osoby pomáhal. Jen jsem jednoduše nikoho dalšího neměl. Co když mi ale řekne, že bych se měl na Ashe vykašlat? Že to nebyla ta pravá, nebo já nevím? Může mi vyvrátit to, co si myslím, to, v co doufám... poslechnu ho? Nemůžu předvídat, jak zareaguje a co mi řekne, prostě tam musím dojít a uvidím, co a jak. Určitě mi poví, co mám a nemám dělat. Jsem opravdu v koncích... s těmito myšlenkami jsem se vydal dál.
Cesta mi přišla nekonečná. Jako by ten čas vůbec neplynul a já vůbec nešel, ale stopy za mnou potvrzovaly, že jsem pokračoval. Zhluboka a unaveně jsem vydechl a doufal, že nebudu dlouho ze smečky pryč, chtěl jsem být co nejrychleji zpátky. Ale tohle jsem prostě vyřešit musel...
Jeskyně, pomyslel jsem si, když jsem se pomalu ocital na vrcholku. Raději jsem zpomalil, abych Života při čemkoli nevyrušil a nenarušil tak přátelskou atmosféru, která tu vždy panovala. Proto jsem skoro zastavil a oklepal jsem se. Věděl jsem, že Život přijde a sám mě osloví, ale nyní mu to celkem dlouho trvalo. Déle, než obvykle. Nervózně jsem přešlápl z místa na místo a rozhlédl se. Postava se rýsovala v dálce, na tváři se mi objevil mírný, ale blažený úsměv a já jen doufal, že to je sám Život. A byl. Radostně jsem mrskl ocasem a šel mu naproti. Ale po pár krocích jsem se zastavil, jako kdybych cítil, že tam už začíná jeho soukromí. A počkal jsem, až přijde sám.
"Zdravím," slušně jsem pozdravil a sklopil hlavu ve znaku pozdravu a míru. "Vítám tě, Calume, s čímpak přicházíš?" Zeptal se na rovinu. Bylo celkem smutné, že ho sem vlci chodí navštěvovat pouze tehdy, když něco potřebují. Bylo mi ho na jednu stranu v tomto líto. "Víš, já... přišel jsem si pro tvou moudrou radu," objasnil jsem upřímně situaci a sklonil hlavu k zemi. "Trápíš se s vlčicí, že?" Usmál se a zavrtěl nade mnou hlavu. Byl opravdu moudrý. Pouze jsem přikývl a opět přešlápl.
Ani jsem nevěděl, jak a kde mám začít. Nadechl jsem se, že mu popíšu veškerou situaci, všechny moje pocity a pohled na situaci a zeptám se ho na názor. Ale on jen zhluboka nasál vzduch a rychle vydechl. Přišel až ke mně a posadil se proti. Podíval se mi do očí. "Ashe... dlouho jste se neviděli. Trápí tě to, co k ní cítíš, nevíš, jak s tím bojovat... nemusíš mi nic říkat," dodal a mrkl na mě. Nechápavě jsem naklonil hlavu na stranu. Jak to sakra všechno ví? Ale o to lépe, ani bych nevěděl, jak mu to všechno vysvětlit. "Víš, někdy je lepší nechat věci prostě plynout..." Podíval jsem se opět na něj. "Plynout?" Zeptal jsem se ještě jednou, ačkoli jsem tomu rozuměl. Přikývl. "Ale... já ji dlouho neviděl, co když se jí něco stalo, nebo si našla někoho lepšího? Jak jí to mám pak všechno říct? Nevím, kde začít a... a-" "- netrap se. Raději buduj své postavení ve smečce, máš na něco víc, než být kappa. Ta pravá přijde sama. Ať už je to Ashe, nebo ne. A promluv si o tom s Arcanusem," řekl mi a zdvihl se. Vypadalo to, že naše konverzace se blíží ke konci.
Nechtěl jsem, aby odešel. Chtěl jsem vědět víc, znát budoucnost a zjistit, jestli mám se dál snažit, nebo se na to vykašlat. Bylo to pro mě důležité, ale asi měl pravdu. Měl bych to nechat být a uvidím. Jakmile Ashe přijde, vše se vyřeší, ať už samo, nebo to vyřešíme spolu. Promluvím si s ní a počkám na její názor, pohled na věc... od toho jsme dva. Přeci. Proto jsem jen na Života děkovně přikývl.
"Ale aby si neodcházel s prázdnou, daruji ti něco výjimečného. Nikdo jiný není tolik mocný, aby toto ovládal. Buď, prosím, opatrný. Dobře? Je to dar ode mě, projeví se to postupem času, jakmile budeš připravený, budeš díky tomu opravdu mocný. A netrap se, vše dobře dopadne," řekl. "Musíš šířit dobro do světa." Přikývl jsem. Poslouchal jsem každé jeho slovo. Otázky typu - co když ještě nejsem připravený atd. jsem si raději nechal pro sebe a přikývl. "Dobrá. Mohl bych tu s tebou ještě chvilku zůstat, prosím?" Zeptal jsem se ho. Nechtěl jsem odejít. On souhlasně přikývl a ještě jednou si sedl. Došlo mi, že musím vše vyřešit, abych se už dál netrápil. Zdvihl jsem se a oklepal. Podíval jsem se na Života a usmál se. "Mockrát ti za vše děkuji. Jsi opravdu skvělý," usmál jsem se a mrskl ocasem. "Už odcházíš?" "Ano. Musím to vyřešit, trápím se..." Vysvětlil jsem mu. Pochopil to poměrně rychle, proto jsem se ještě rychleji zdvihl a vydal se zpět. "Děkuji, všemocný Živote, krásný zbytek dne!" Zakřičel jsem na něj, ale už tam nebyl. Byl zvláštní, ale byl jsem mu moc vděčný.
Cestou zpátky jsem přemýšlel, o jakém daru to asi mluvil. Nevšiml jsem si ničeho, co by se změnilo, proto jsem se vydal zpět do smečky a rozhodl se postavit se té situaci čelem.

>>> Narrské kopce

<<< Ježčí mýtina

Už jsem byl blízko. Viděl jsem, jak se přede mnou rozprostírají kopce, na kterých vlk sídlil. Trošku jsem se začal chvět, ne zimou, ale spíše nervozitou. To se mi moc často nestávalo, ale věděl jsem, že to všechno v pohodě zvládnu. A stejně jsem nikoho neměl, žádnou oporu, která by mi řekla, že to zvládne se mnou. Byl jsem na všechno sám, trošku mě to mrzelo, ale přeci právě proto jsem se tam rozhodl jít, abych to změnil, no ne?
Přestal jsem tedy nad tím vším přemýšlet a vydal se na vrcholky. Netušil jsem, co tím způsobím, jaké to bude mít následky, ale lepší jednat a udělat alespoň něco, než jen sedět a mlčky čekat, co se samo stane. Samo se totiž nikdy nic nevyřeší a v tom už jsem zkušenost měl. Tedy, s tím.

>>> Vrchol Narrských kopců

<<< Středozemní pláň

Rychle jsem se ocitl na mýtině, na kterou jsem si moc nevzpomínal, že bych ji už někdy předtím navštívil. Ale dlouho jsem se nezdržel, chtěl jsem co nejrychleji nabrat směr zpět do smečky, s hlavou prázdnou a hlavně s řešením situace, do které jsem se dostal.
Jen mě mrzelo, že Ashe nebyla nikde na blízku a já se s ní tedy nemohl nijak domluvit. A to jsem se ji snažil hledat, najít kdekoli, kde mohla být. Ale nedařilo se mi to. Možná jsem byl špatný ve hledání, nebo ona opravdu dobrá v ukrývání. Kdo ví, nicméně i tak jsem chtěl to všechno mít už za sebou. Netušil jsem však, s čím přijde Život a co mi řekne, že je nejlepší řešení. Trošku jsem měl strach, ale těšil jsem se. On vždy dával ty nejlepší rady a měl ty nejmoudřejší názory. Vždyť to byl taky Život.

>>> Narrské kopce

<<< Asgaarský les

Doufal jsem, že se na mě nebude Arcanus zlobit. Prakticky jsem utekl v tom nejdůležitějším, i když mi tak Meinere nepřipadal, ale mohl být jakýkoli - mohl zaútočit a já byl vlastně jediná Arcanusova podpora. Měl tam s sebou vlče! Došlo mi to trošku později, proto jsem ale přidal na rychlosti a doufal, že mě za to nesežere.
Blížil jsem se opravdu rychle, musel jsem si však v hlavě promyslet, co vlastně řeknu Životu, s čím za ním přicházím. Vzpomněl jsem si, jak jsem u něj byl nedávno a jaké rady mi dával, hlavně, co všechno mě naučil, proto jsem z návštěvy strach neměl. Měl jsem strach jen z toho, aby mi neřekl, že Ashe není ta pravá a měl bych na ní zkusit zapomenout. To by mi určitě nešlo a hlavně, vůbec, ale vůbec by mi to v ničem nepomohlo...

>>> Ježčí mýtina

Když se mě maličký zeptal, jestli jsem taky alfa, jen jsem se usmál. "Kdepak, alfa je pouze ten vlk, nebo pár - jakože vlk a vlčice, kdo vede smečku. Stojí v čele. Vždy to jsou maximálně dva vlci, minimálně jeden. Jsou nejsilnější a nejmoudřejší, proto taky tu smečku vedou. A to jsou tvoji rodiče. Pod nimi jsou níže postavení vlci, kteří alfy poslouchají a respektují je, rozumíš?" Mrskl jsem k němu ocasem a sledoval Arcanuse.
Řekl mi, že se smečce daří. Přikývl jsem. Byla zvláštní, úžasná smečka, vlci se tu tolerovali a znali, nikdo nevypadal, že by ji chtěl podrazit. Za to jsem byl rád, nebylo to jako kdysi, v mé minulosti. Proto jsem se dříve smečky trochu bál. Meinere nebyl plný radosti, vůbec mě ten vlk nepřekvapoval. Sledoval jsem rozhovor jeho s Arcanusem, ale nezapojoval jsem se. Rozhlížel jsem se a doufal, že brzy narazím na Ashe. Jen jsem zaslechl, že Arcanus dodal, že tu může Meinere počkat, než Laura dorazí. Přikývl jsem na něj a usmál se. V hlavě mi opět zaznělo její jméno, ale nebylo z mé hlavy. Netušil jsem, jestli Arcanus ví něco o Ashe víc, než já. Proto jsem jen nedočkavě přešlapoval a dohlížel i na Sionna, který stál u Meinera a Arcanuse.
"Omluvte mne, hned jsem zpátky," řekl jsem. Racionálně jsem se rozhodl, že se poradím o tom všem nejprve s Životem.

>>> Středozemní pláň

Když jsem řekl Sionnovi, že neodejde, protože by si zahrával se životem, zeptal se, proč. Jak typické, bylo to tak milé, když se vlčata na něco ptala, začínalo se mi to líbit. Zvykl bych si se takhle o někoho starat a moc by mě to bavilo. Učil bych ho všechno, všecičko. Těšil jsem se na Ashe.
"Protože vkročil na území smečky, tak se musí ohlásit a počkat na alfu alespoň. Když by odešel a někdy se sem chtěl vrátit, smečka by ho už nikdy nepustila," řekl jsem mu. Snad trošku pochopil, jak jsem to myslel.
Abychom se už nemuseli nahánět, Sionnovi jsem vysvětlil, že blechy už nemám. Řekl, že mě asi nemají rády. Ani blechy, řekl jsem si trošku bez sebevědomí v hlavě a podíval se na něj. Usmál jsem se a nic jsem k tomu neřekl. Mrzelo mě, že jsem Ashe dlouho neviděl a nedařilo se mi jí najít. Díky bohu zakročil Arcanus, který se k nám přidal. Nemusel jsem tolik přemýšlet.
Musel jsem se usmát, protože to bylo milé, jak Arcanus s maličkým komunikoval. Opravdu roztomilý byl, nedivil jsem se mu, navíc to byl jeho syn. Musel být šťastný vlk. Alfa, má skvělou partnerku a mají potomky. Co víc si přát. "Děkuji," přikývl jsem na pobídnutí k masu. Ukousl jsem si kus masa, když Sionn si vzal, abych ho nepřerušil a hodil to do sebe.
Po dotazu ohledně lovu mi Arcanus objasnil, že jen zaučoval novou vlčici. "Máme nováčka, jo? Musím se s ní seznámit," usmál jsem se. "Na zimu se asi přidává dost vlků, že?" Horší ale je, jestli na jaře se udrží stále ve smečce.
Arcanus poté navrhl, že se dojdeme na nového kamaráda podívat. Trošku jsem se musel pousmát. Až ho uvidí... čekal jsem překvapivou reakci, vlk už ale musel být zvyklý, že se ho všichni ptají, proč je z jedné půlky černý a z druhé bílý. Mě by to asi unavovalo stále někomu něco vysvětlovat... Přikývl jsem na Arcanuse a rozešel se s nimi. Viděl jsem to tak, že Arcanus bude řešit smečkové věci a tak, Sionna případně ohlídám.
Došli jsme až k němu. Byl na stejném místě, proto jsem na něj děkovně přikývl, že nebyly žádné problémy a usmál se. Nic jsem neříkal, jen jsem koukal na Sionna a doufal, že nebudu zase jako třetí kolo u vozu. Případně se vzdálím a půjdu najít Ashe.

Přikázal jsem Meinerovi, ať počká na hranicích a že dojdeme pro Lauru, aby se s ním setkala a byl klid. Ten vlk se mi moc nelíbil, ale choval jsem k němu neutrální pocity. Jen jsem se ohlédl, jestli tam opravdu zůstal a pohlédl zpět na Sionna. "Neodejde, smečka je silná a zahrával by si se životem, kdyby to porušil," dodal jsem. Cítil jsem se celkem dobře, byl jsem delta a tak jsem mohl už mít i trošku slovo u ostatních vlků. Samozřejmě to není žádné velké postavení, ale byl jsem na sebe hrdý. Už jenom proto, že jsem stále přetrvával v jedné smečce. A nehodlal jsem ji už nikdy opustit.
Pokračovali jsme a já nabídl, že klidně Sionna vezmu, poskytnu mu svůj zádový taxík. On řekl, že to je dobrý, že ještě není starý. Jen jsem se usmál. "Dobře," drcl jsem do něj a zavrtěl ocasem. On najednou vykřikl, že jsme zapomněli a začal dělat něco, co mělo připomínat vytí. Zazubil jsem se, bylo to strašně roztomilé. "Máš pravdu," dodal jsem. "Auuuu!" Zavyl jsem silně, ale krátce. Ne moc nahlas, aby se vlčoun vedle mě nelekl. Poté jsem se ušklíbl, když řekl, že můžeme pokračovat.
Nečekal jsem, že si ještě vzpomene na tu hru, nicméně z ničeho nic do mě drcl a řekl, že mám blechy. "Ty jeden!" Ozval jsem se, když proběhl kolem stromu škvírou, do které jsem se nevlezl. Couvl jsem pár kroků zpátky, rozeběhl se a strom s přehledem přeskočil. Byl jsem nedaleko Sionna a všiml si, že k nám míří Arcanus. To jsem si s ním teda hrál dlouho, řekl jsem si pro sebe. Věděl jsem, že ho zas na delší dobu nebudu mít jen tak pro sebe, tudíž jsem mírně svěsil hlavu. Ale co. Třeba jednou budu mít vlčata vlastní.
Přiklusal jsem na úroveň Sionna a usmál se. "Představ si, ty blechy utekly. Takže je pak zase někdy nachytám a dám ti je, ale teď hrát nebudeme, dobře?" Usmál jsem se na něj. Arcanus přitáhl kus masa, které upustil a zeptal se Sionna, jak jsme se měli. Jen jsem se na něj usmál a doufal, že nepoví, že jsme byli tak daleko.
Najednou se Arcanus zeptal, kdo to je. Skoro bych zapomněl... "Jmenuje se Meinere a údajně je to bratr Laury," objasnil jsem. "Tak jdeme najít Lauru, aby se s ním setkala. Nevíš, kde je?" Rozhlédl jsem se a poté zpět pohledem sklouzl na Arcanuse. "Jinak jsme živí a zdraví, nic se nám nestalo. On byl smečkový lov? To né!" došlo mi po chvilce a tak jsem jen smutně svěsil hlavu. Už jsem byl součástí třech smečkových lovů, chtěl jsem se účastnit všech, které proběhly v mé přítomnosti ve smečce, achjo, řekl jsem si pro sebe a pohlédl na Arcanuse.

<<< Erynijský les

Popravdě, už delší dobu jsem nebyl z ničeho nervózní. Asi jen z toho, když jsem byl vedle Ashe a měl jsem jí říct o svých pocitech, ale tu jsem neviděl celkem dlouho, takže ano, poslední dny jsem byl dost v klidu. Ale dnes, nervozita se opět vrátila. Šel jsem totiž zpátky do smečky s vlčetem alf, které jsem nechal utéct z území. Doufal jsem, že mě alfy nezabijí. Nechtěl jsem, aby moje hlava visela v jeskyni a všichni se na ni chodili koukat.
Sionn byl ale strašně roztomilý. Musel jsem se na něj usmát. "Taky jednou budeš takhle starý, neboj, bude to rychleji, než si myslíš," zazubil jsem se. Nemyslel jsem to zle, ale byla to pravda. Čas strašně rychle letí a nikdo si to vlastně ani neuvědomujeme.
Meinere dodal, že už je to delší dobu, co se jejich cesty nezkřížily. Když ale věděl, kde se jeho sestra nachází, proč ji nenavštívil už dříve? Nechápavě jsem nad tím zavrtěl hlavou. Svého mrzutého bratra bych navštěvoval tedy častěji, kdybych věděl, kde je. A že je v pořádku... "Jasně, rozumím." Neměl jsem, co víc mu k tomu říct.
Přišli jsme na hranice smečky. Zastavil jsem se a počkal, až budeme všichni na stejné úrovni. Koukl jsem na Sionna a poté na Meinera. "Jsme tu. Počkej, prosím, tady. Zjistím, jestli je Laura na území a pošlu ji sem, dobře? Případně se vrátíme a počkáme tu s tebou," mrkl jsem na malého a usmál se. Tušil jsem, že bude souhlasit, ale trošku jsem doufal, že Lauru najdeme. Chtěl jsem totiž konečně začít hrát něco pořádného se Sionnem a zjistit, jaký bych byl otec. A pak se pochlubit Ashe. "Jdeme?" Koukl jsem na malého a naklonil se k němu. Nevěděl jsem, jestli není moc unavený. "Klidně tě vezmu na záda, jestli chceš a bolí tě nožky," dloubl jsem mírně do něj a zastřihal ušima.

<<< Jedlový pás

Největší radost z toho, že s námi šel černobílý, měl asi Sionn. Moc jsem nechápal proč, ale dobře. Je vlče, má radost snad ze všeho... kdy tohle radostné období vlka přejde a začne být takový zarmutilý? Nechápavě jsem nad tím zavrtěl a raději pokračoval. Když jsem do Sionna dloubl čenichem, vzpomněl si ještě na hru, která nás sem dostala. "Ajoo, ale neboj, už je nemám, ony utekly za Smrtí," zazubil jsem se. Pak mi došlo, že Sionn ještě možná nezná Smrt a tak je dost možné, že za chvilku mu to budu muset vysvětlit. To jsem si naběhl.
Pak mi maličký řekl, že mě chytí a že mám utíkat. Už se mi moc nechtělo, ale co bych pro něj neudělal, že. Rozeběhl jsem se tedy a po několika desítkách metrů se nechal chytit. "Vyhrál si!" Radostně jsem zavrtěl ocasem a pokračoval v chůzi u něj.
Meinere se později přiznal, že Laura je jeho sestra. Trošku mě to překvapilo, ale proč ne? Ori se tu taky někde potuluje, rád bych ho viděl... je hezké, že si na ni vzpomněl a jde ji navštívit. Jen to mohl říct rovnou. "Jak dlouho jste se neviděli?" To mě celkem zajímalo.

>>> Dál do smečky

Stál jsem prakticky mezi vlky, ale tušil jsem, že musím být přísný. Bylo mi jasné, že se chce Sionn kamarádit a být s Meinerem za dobře, ale nemohli jsme být mimo smečkové území tak dlouho. Byl z toho smutný, když jsem řekl, že se musíme vrátit, ale pochopil to, za což jsem byl rád. Hrdě jsem na něj přikývl.
Po chvilce souhlasil, pochopil, byl jsem rád. Ale jeho napadl zvláštní nápad. Nicméně nějak jsem ještě nevěděl, co říct, čekal jsem, jak se mi k tomu, že by Sionn chtěl Meinera vzít k nám do smečky, vyjádří sám Meinere. On chvilku asi váhal, byl zaskočený, ale poté dodal, že by rád viděl Lauru. Moc jsem netušil, která z vlčic to je, ale znal ji Sionn. Takže určitě byla členkou.
Chvilku jsem přemýšlel. Co teď, co teď? Netušil jsem, jestli souhlasit, nebo to zamítnout. Ale pak jsem se podíval na černobílého vlka a představil si situaci, že bych takhle chtěl navštívit Ashe a záleželo to na někom jiném. "Hm," řekl jsem po chviličce. Podíval jsem se na oba. "Dobrá, může jít s námi. Počká ale na hranicích a já Lauře oznámím příchod, dobře?" Obrátil jsem se na Meinera a kývl. Bylo na čase vyrazit.
Čenichem jsem dloubl do Sionna. "Můžeme jít?" Zeptal jsem se. V případě nouze jsem byl připravený malého vzít na záda, no problem.

>>> nach smečka (je moc hodin, přechod doplním zítra :D)

// No právě, tak ať neuráží >.<

Popravdě, úplně pohodlně jsem se v této konverzaci necítil, kdybych tu neměl na starosti Sionna, už bych dávno odešel. Ale musel jsem ho hlídat, dávat na něj pozor, proto jsem seděl hned vedle něj a doufal, že je vlk normální a nenapadne ho nějaká konina.
Po chvilce se mi představil. Zajímavé, černý a bílý, hm, pomyslel jsem si. Prohlížel jsem si ho opravdu bedlivě. Třeba to má nějaký vnitřní význam, že je hodný a zlý, nebo tak něco, přemýšlel jsem. Doufal jsem, že neovládá magii myšlenek, do toho, co si myslím, mu přeci nic není.
On pokračoval v konverzaci se Sionnem. Zamračil jsem se. Došlo mi, že jsme z lesa už poměrně dlouho. "Sionne, budeme se muset vrátit domů, jsme dost dlouho mimo smečkové území, rodiče nebudou mít radost," varoval jsem ho a podíval se na vlka. Zeptal se na Lauru. Tu jsem zrovna znal, nicméně ptal se Sionna, takže jsem ho nechal být a rozhlížel se. Bylo to tu zvláštní... počkal jsem, až spolu domluví a pak jsem se zdvihl a oklepal. Nechci mít hlavu vystavenou v Elisiné jeskyni...

//Neurážej Derian!!

Nehledíc na to, že jsem prožil málem infarkt z toho, že jsem se vydal s vlčetem alf až prakticky ke Smrti, jsem přiběhl zpět. Sionn byl nadšený z toho, že mě vidí, na což jsem reagoval ještě větším nadšením. "Jsi v pořádku?" Zeptal jsem se ho a otřel se o něj, aby věděl, že už případně nemusí mít strach.
On mi řekl, že mě pohlídá, že musím být unavený. Jen jsem se usmál, měl jsem dost energie i síly, ale bylo to milé. Nicméně netrvalo dlouho a mihli se tu dva další vlci. Jeden jen krátce, něco hrozně rychle mluvil, ale vypadalo to, že se zná s tím, co se tu zastavil. Sionn se s ním začal bavit. Odkašlal jsem si. "Zdravím," řekl jsem a lehl si. Mohli jsme si chvilku odpočinout a strach z napadení jsem neměl, neboť jsem byl momentálně silnější a tak jsem si věřil.
Oba dva si povídali, až jsem to nechápal, ale nezasahoval jsem do jejich konverzace. "Jeho rodiče jsou ve smečce," řekl jsem. "Jsou to alfy Asgaarského lesa," dodal jsem ještě pro upřesnění a zdvihl obočí. "Jinak, jmenuji se Yeter." Asi jsem neměl, co víc dodat, o čem se předtím bavili jsem ani moc nepostřehl, protože jsem byl opět ponořený do myšlenek v návaznosti na Ashe.