Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Překvapilo mě, že při obchůzce území najdu malé vlče. Vlčici, kterou tu zřejmě někdo nechal, úmyslně a zmizel. Nechápal jsem, proč se tak stalo, co se vlastně stalo a jak to sakra může někdo udělat?! Měl jsem na toho dotyčného zlost. Ale kdo ví, jaké byly okolnosti. I tak, tohle se prostě nedělá.
Usmál jsem se na vlče a přiblížil se k ní. Měla strach, byla jí zima, moc jsem netušil, co dělat. "Neboj se, všechno bude dobrý, uvidíš. Teď ti bude tepleji, koukej," řekl jsem mile a poté se zasoustředil. Neměl jsem sice magii ohně, což bylo asi i dobře, to by mohlo vlče vyděsit, ale použil jsem magii vzduchu. Vzduch se tedy prakticky ihned oteplil a tím pádem trošku roztál i sníh, ve kterém bylo vlče zabořené. Přitáhl jsem si ji k sobě a sedl si. "No, je nás tu celkem dost, ale neboj, určitě se tu místečko pro maličkou vlčici, jako jsi ty, najde," snažil jsem se jí podpořit, i když mi to upřímně moc nešlo.
"Já jsem Yeter, a jak se jmenuješ ty?" Chtěl jsem se s ní trošku bavit, aby nebyla tak smutná. Bylo mi jí líto. "Už je ti tepleji?" Usmál jsem se ještě jednou a snažil se stále udržovat teplý vzduch.

<<< úkryt

Vracel jsem se do lesa. Musel jsem se protáhnout a trošku provětrat, byl jsem tam relativně dlouho. Proto jsem se nejdříve protáhl na místě a poté se klusem vydal mezi stromy do zasněžené krajiny.
Byla celkem zima, já jsem už měl v hlavě trasu, kterou jsem obcházel stromy a snažil se jim vyhýbat, ačkoli ve sněhu to bylo komplikovanější. Sem tam jsem označkoval území, ale cítil jsem silný pach, zřejmě Elisy, takže jsem předpokládal, že tomu není tak dlouho, co obchůzku dělala. Raději jsem ale hranice prošel, jestli je vše v pořádku a není zde něco, co by zde být nemělo.
Najednou jsem uslyšel zavytí. To se mi celkem hodilo, protože jsem byl přeci ochránce a momentálně jsem ani neměl co dělat. Zavytí bylo od dospělého vlka, proto jsem se vydal tím směrem.
Když jsem však doběhl přibližně k místu, odkud zavytí vyšlo, nikoho jsem neviděl. Byl sníh a stopy už byly prakticky zasněžené, ale i tak jsem se snažil zjistit, odkud se hlas vzal. Najednou jsem však spatřil miniaturní postavu vlka. Nebo vlčice? Netušil jsem, vydal jsem se sprintem za ním.
Maličké vlče. Nechápavě jsem se zastavil u vlčice, která vypadala celkem ztraceně a přičichl k ní tak, aby se nelekla. Neměla náš pach, kde se tu vzala? "Ahooj, maličká, kde se tu bereš? Ztratila si se?" Zeptal jsem se jí mile a mírně se sklonil, aby se hned nelekla velkého vlka. Poté jsem se usmál a doufal, že je zdravá a v pořádku, že se jí nic nestalo, nerad bych, kdyby mi tu třeba zkolabovala.

Usnul jsem opravdu tvrdě. S Etneyem jsem prohodil pouze pár slov, pak začal křičet něco o parohách nebo co, moc jsem ho nevnímal, protože jsem ještě asi napůl spal. Jen jsem nad tím zavrtěl hlavou a uchechtl se. Je to šílenec, ale bez něj by tady byla nuda, řekl jsem si pro sebe a protáhl se.
Když se tu mihlo pár vlků, včetně Elisy a Arcanuse, raději jsem se zdvihl a rozhodl se, že si ulovím něco k snědku, nebo minimálně se vydám do lesa konat svou povinnost a zkusit najít nějakou potravu. Netušil jsem, že venku je tak šílená zima, že je prakticky i hladomor, proto jsem celkem radostně vyskočil na všechny čtyři a ucítil, jak mám těžkou hlavu. Začala mi padat na jednu stranu, pak na druhou, ale já jsem si s tím hlavu nelámal. Prostě jsem byl jen unavený.
Vydal jsem se tedy mezi ostatní členy smečky, zjistit, co a jak.

>>> do lesa

Raději jsem rodinku nechal společně, ať si vyříkají, co potřebují, ale chtěl jsem se poté s Etneyem taky dát do řeči. Proto jsem poodešel o kousek dále a lehl si, abych byl na blízku, ale zároveň měli soukromí.
Po chvilce jsem usnul.
Zdál se mi zvláštní sen. Ležel jsem v jeskyni, asi jako v realitě, ale sám. Kolem mě byla tma, až na jedno místo, ze kterého vyzařovalo světlo. To mě donutilo otevřít oči a jít blíže. Stál tam jelen, obrovský, majestátní a překrásný. V tom jsem sebou ve spánku škubnul a pocítil tlačení na hlavě. Bolelo to! Jelen ke mně přistoupil a natáhl jeho hlavu k té mé. Parohy se mě dotkly v místě, kde mě v realitě bolela hlava, proto jsem sebou jen škubl, ale snažil jsem se držet a nehýbat. Byl to zvláštní okamžik, no najednou jelen zmizel. Kam?
Probral jsem se. Cítil jsem bolest hlavy, proto jsem s ní zatřepal. Jako kdyby byla těžší. Začaly mi totiž růst parohy, ale o tom jsem já nevěděl.
Elisa odešla, zůstal tu jen Etney, který zřejmě taky spal. Počkal jsem tedy, až se vzbudí. Hmm, zvláštní sen. Jak realistický.

Moc jsem nechtěl zasahovat do jejich rodinné konverzace. Proto jsem si opět sedl o kus dál a čekal. Bylo to tak vždycky, raději jsem se odklidil a všichni byli spokojení. Ashe raději odešla úplně, vyčítal jsem si potichu a začínal být více pesimistický, než optimistický. Zavrtěl jsem nad tím hlavou. Pořád jsem nechápal, jak mi to mohla udělat a hlavně, proč to udělala? Nemůžu vědět, co se jí dělo, co se jí stalo. Třeba jí rodina potřebovala... ale říkala, že má rodinu tady, proto jsem taky tady, uvažoval jsem, až jsem najednou pocítil bodnutí. Pohled, který na mě Elisa hodila, mě vyvedl z myšlenek.
"Já ale žádnou magii na ovládání emocí ostatních nemám, nebo o tom nevím a hlavně, nemám důvod si teď hrát s nějakou magií, jsem unavený, jak jsem již říkal," dodal jsem nechápavě a dotčeně nad tím zavrtěl hlavou. Nechtěl jsem, aby si myslela, že jí dělám něco naschvál, proto jsem se bránil. Byla to alfa, měl jsem k ní úctu, ale tohle mě trošku naštvalo. Dotklo se mě to. Proč bych to měl ksakru dělat? Třeba jen bude hárat, řekl jsem si pro sebe a raději se nevyjadřoval. Nedošlo mi, že jsou vlci, co dokáží číst myšlenky.
Chtěl jsem se opět ponořit do myšlenek, ale probodl mě druhý pohled. Vstal jsem, už jsem toho obviňování bez důvodu měl celkem dost. "Etneyi, až budeš mít chvilku, rád bych si s tebou popovídal," dodal jsem, když v tom jsem se otočil na Elisu a kývl. Pohledem zpět na Etneye jsem řekl: "máme si toho celkem dost co říct!" špitl jsem k němu a dloubl do něj čenichem, abych ho trošku podpořil. Poodešel jsem o pár metrů a natáhl jsem se. Nezalezl jsem do žádné z místnůstek, ani jsem to tu moc neznal, chtěl jsem zůstat případně na blízku. Jen jsem odpočíval, usnout by se mi nepodařilo.

Popravdě, už toho moc nebylo, co bych si s Elisou mohl říct. Vlastně, chtěl jsem se ještě zeptat na jejich vztah s Arcem, ale do toho mi nic nebylo a raději jsem ji už nechal. Už takhle si se mnou celkem dost povídala a byl jsem rád, že tak učinila. Mrskl jsem ocasem a pohlédl směrem ven. Bylo tam opravdu chladno, proto jsem se usmál na oheň, který vytvořila a užíval si pocit hřejivého vzduchu z jedné strany těla.
Nakonec jsem se jí zeptal, jestli se můžu jít prospat, nebo mám hlídat. Řekla, že v úkrytu nic nehrozí, tak jsem jen souhlasně přikývl. Ale tak ze slušnosti jsem se zeptat musel, přeci jen. Když jsem se zdvihl, že se odeberu do soukromí, zacítil jsem pach. Etney! "Etny!" řekl jsem o něco více radostně, než Elisa, která na něj spíše byla naštvaná.
Onen nadšený Etney, plný energie, radosti a života se však odebral o kus od nás a lehl si. Nechápavě jsem na něj pohlédl. To on mě vždycky donutil dělat kraviny a já byl tak rád, že ho zase vidím. "Co-" chtěl jsem se ho zeptat, co se stalo, ale Elisa to stihla. Asi jsem tu teď byl trošku navíc, proto jsem raději kývl k němu, že kdyby chtěl, může přijít a zase si můžeme jako kamarádi popovídat. Byl bych za to moc vděčný. Sedl jsem si kousek od nich a najednou spatřil, jak mě Elisa probodla pohledem. "Prosím?" Zeptal jsem se, když mi řekla, ať nechám to s tou magií. "Já ale nic nedělám," nechápavě jsem se rozhlédl, co se kde stalo nebo rozbilo. Vše vypadalo v pořádku. Nevěděl jsem, o čem mluví. "O čem mluvíš? Nic nevidím," dodal jsem ještě a stále nechápavě a trošku uraženě hleděl do všech stran.
Nakonec jsem se oklepal a zavrtěl nad tím hlavou. O ničem nevím, nic úmyslně nedělám, ani neúmyslně. Tak co se děje? A proč si myslí, že to dělám já? A hlavně, CO? Trošku mě to zmátlo. Lehl jsem si a sledoval Etneye. Kdyby chtěli soukromí, řekli by si, já jsem chtěl jen počkat, abych věděl, co mu je a případně mu pak nabídnout společnost, až skončí rozhovor s matkou.

<<< Asgaar

Následoval jsem svou šedou alfu a mírně se u toho usmíval. Nedalo by se říct, že jsem byl šťastný, přeci jen, byl tu jeden vlk, vlastně vlčice, která mi po mém boku scházela. Ale i tak jsem byl vděčný za to, kde jsem se nacházel a že jsem mohl být součástí smečky, tedy vlastně i rodiny, jako je právě tato.
Elisa byla přísná a zlá, ale i tak mi přišla fajn. Byla teď poměrně klidná a že měla takovou ostřejší povahu? No a co. Vždyť je to potřeba, někdy to s ostatními je fakt o nervy.
Došli jsme dovnitř a já zacítil chlad na svých tlapách. Rozhlédl jsem se, když najednou se kousek ode mně rozžalo světlo a za ním stála Elisa. Ovládala magii ohně. Ani jsem nevěděl, jaké všechny magie jsem ovládal já, ale oheň mě moc nelákal. Ačkoli teď to bylo praktické, protože vytvořila náhradní zdroj tepla. Následoval jsem ji a sedl si kus od ní. "Ano," řekl jsem jen, když mi začala odpovídat na mou otázku ohledně jejich založení smečky.
Vysvětlila mi to tak, že už tento hvozd znali z dřívějška, když žili jinde. "Zajímavé. Je škoda, že bývalý les shořel. Ale tady je to opravdu praktické, ve všech ohledech. A mít ještě na území vlastní zdroj vody, to už by ten les byl úplně bezchybný a to přeci nejde," ušklíbl jsem se. Zajímalo mě ještě dalších pár věcí, jako třeba to, kde a kdy se s Arcanusem potkali a jestli jim to stále funguje, i po takové době, po jaké jsou spolu. Ale raději jsem se už moc na nic neptal. "Půjdu se prospat. Nebo jestli chceš, vyspi se a já budu hlídat, pro případ nouze," dodal jsem a pohlédl na ní. Bylo mi to jedno, unavený jsem trošku byl, ale zvládl bych ještě vydržet.

Čekal jsem, že skoro všichni, kdo byli ve smečce, naběhnou v takovéhle zimě do úkrytu a budou se chtít schovat. Ale zatím se tu nikdo neobjevil, což mě celkem překvapilo. Pohlédl jsem na Elisu, která mi odpověděla na dotaz ohledně značkování. "Dobře, je jasné, že až po téhle ukrutné zimě," přikývl jsem. Zakončila svojí poslední větou toto téma a já se oklepal. Ta zima byla fakt nepříjemná, lezla pod kůži a ačkoli jsem měl hustý kožich, začínal jsem to pociťovat, že jsou silné mrazy.
Rozpovídal jsem se o tom, odkud vlastně jsem a jak to u nás fungovalo, zejména se jménem. Nic na to neřekla, jen zamyšleně odsouhlasila to, že mě poslouchá a proto jsem se na ní jen usmál a neřešil to. Věděla to, neměl jsem co víc jí k tomu dodat. Zřejmě jí to moc nezajímalo, tak co. Já se nikomu nebudu vnucovat.
Na mojí otázku ohledně založení smečky mi řekla, že pokud chci znát odpověď, přejdeme do úkrytu. Souhlasně jsem přikývl. "Dobře," dodal jsem pouze a skromně a vyrazil za ní.

>>> Úkryt

Poměrně silně přituhovalo. Až mě to donutilo se trošku zamyslet, jestli nebude lepší se jít ukrýt před tím mrazem. Elisa byla ale stejného názoru, ani jsem nemusel nic říkat, protože jsme směr stočili k úkrytu. Mrskl jsem ocasem do rytmu chůze a podíval se na ní, když mluvila.
Řekla mi, že na území nesmí nikdo. To mi bylo jasné, není to tu přeci žádné kulturní místo, po kterém by se každý šel projít. Přikývl jsem ve smyslu pochopení a poslouchal dál. "Dobře, rozumím," dodal jsem se smíchem, když řekla, že by si kosti přidala na její náhrdelník. Samozřejmě jsem měl veškerý respekt, ale znělo to vtipně a trošku mě to rozesmálo.
Přicházeli jsme k úkrytu a zazněla otázka, jestli mám nějaké dotazy. Zamyslel jsem se... "Jak často značkujete území? Stačí párkrát během 6ti nocí, nebo je to tu nějak pravidelné?" To pro mě byla asi jediná věc, kterou jsem si ještě neupřesnil.
Když jsme přišli k úkrytu, sedla si Elisa ven. Nebyla mi úplná zima, proto jsem se zastavil a čekal, jestli bude chtít být sama, nebo jí moje společnost nebude vadit. Zeptala se však na mé jméno. Trošku jsem z toho byl překvapený, proto jsem se trošku usmál s radostí v obličeji a sedl si o kousek proti ní. "U nás ve smečce to bylo trošku jinak, než je to všude jinde... rodiče mi dali jméno při narození, ale jelikož jsme měli možnost svobodné volby, po dospělosti si každý vybral jméno, které se mu líbí a chce, aby se tak jmenoval. A tím se oslovoval... tak jsem si vybral jméno Yeter, líbilo se mi a bylo poměrně podobné jménu mého bratra," vysvětlil jsem. "Rodiče mi dali jméno Calum," prozradil jsem část své historie a podíval se na ní. Mrskl jsem ocasem. Doufal jsem, že to nebude brát nijak špatně, že jsem jim to neřekl už na začátku, když jsem se sem přidával, ale věřil jsem, že to pochopí.
Dodala, že ještě chvilku bude venku, ale můžu klidně do úkrytu, abych nemrzl. Kývl jsem, že ji slyším a rozumím, ale pak jsem dodal: "jsem vlk ze severu, takováhle zima byla u nás na denním pořádku," zazubil jsem se a střihl uchem. Konečně moje hustá srst byla k něčemu. "A jak jste si s Arcem vybrali právě tento les, že si tu založíte smečku? Prošli jste všechny lesy a tento si vybrali, nebo to byl první, který se vám zalíbil a bez váhání jste se rozhodli?" Zeptal jsem se jí. Snad to nebylo smělé, ale zajímalo mě to, bylo to poměrně jedinečné, když si někdo zakládá smečku, jakým způsobem vybírá území.

Elisa byla zvláštní, celkem jsem se těšil, že budu ochranář a trošku lépe se s ní seznámím, ale moc nemluvila. Byla taková nedobytná a negativní, moc jsem netušil proč. Měla být ráda, že má tak skvělou smečku a vlky kolem sebe. I když mě pak napadlo, že třeba ráda je, jen to neumí moc dávat najevo. Anebo to dává najevo jiným způsobem.
Z mého přemýšlení mě vyrušilo její zastavení u hranic. Nic jsem raději taky neříkal, protože ona byla alfa a já nechtěl být dotěrný.
Kouřilo se mi při každém výdechu od tlamy. Byla šílená zima, až jsem to začínal silně pociťovat. A to jsem byl vlk ze severu, ale mrzlo, jak když praští. Odkašlal jsem si a podíval se na Elisu. "Jasně, že vím," dodal jsem a rozhlédl se. "Hlavním úkolem ochranáře je obcházet pravidelně hranice, kontrolovat je a značkovat, aby případní hosté ihned měli jasno v tom, že se zde nachází smečka. Při boji, pokud se nějaký uskuteční, ochranář stojí po boku bet a je jim plně nápomocen," řekl jsem tiše a poté se opět rozhlédl. Začínala mi být celkem zima, chtěl jsem se díky nějaké magii ohřát, ale raději jsem žádné akce nedělal, minimálně ne před Elisou. "Nebo tedy alespoň v naší smečce to takhle fungovalo. Pokud máte jiná pravidla, rád se přizpůsobím," usmál jsem se a podíval se na vlčici. Pocítil jsem divné chvění v hlavě, celkem i na hlavě, což mi bylo divné, ale nijak jsem to neřešil.

Arcanus měl skvělý nápad, ale trošku mě to mrzelo - tedy, mrzelo mě to, že to nenapadlo mě, jelikož jsem nedávno Smrt i Života navštívil. Vlastně jsem ještě doposud nepřišel na to, čím mě to ta Smrt obdarovala.
Podíval jsem se na něj. "Nedávno jsem tam byl, kdyby mě to napadlo... ale Život říkal, že vše dobře dopadne." Nikdo však nevěděl, jak to myslí. Arcanus pak dodal, že má ke Smrti namířeno, tak se jí zeptá. "Jestli by spíše více neprozradil Život... ale zkus to. Budu rád za jakoukoli informaci," usmál jsem se na něj a mrskl ocasem.
Poznal jsem, že Arcanus byl rád, že jsem se nechystal opustit smečku. Přikývl jsem. Na téma ochranář smečky jsem trošku znervózněl, byla to celkem zodpovědnost, ale rozlil se ve mně pocit radosti a natěšení. Arc dodal, že pokud o to opravdu stojím, mám s ním vyrazit za Elisou. Přikývl jsem. "Dobrá, můžeme vyrazit." Z Elisy jsem strach neměl, respektoval jsem ji zejména proto, jak dobře smečku vede. Rozeběhl jsem se tedy za Arcanusem.
Netrvalo dlouho a byli jsme u skupinky s Elisou v čele. Pozdravil jsem kývnutím hlavy a čekal, až Arc uvede situaci. "Zdravím," řekl jsem po něm, když pozdravil vlčici jménem Laura. Ještě jsem neměl tu čest se s ní blíže seznámit, pouze při útoku na houbu v lese. Arc dále dodal, že jsem se nabídl jakožto ochránce za Ashe. Trošku jsem znervózněl, ne proto, že bych měl strach, ale spíše Arc mi toto místo nabídl a takhle to trošku vypadalo, že jsem se do toho natlačil sám. Ale neváhal jsem ani chvilku a stál si za tím.
Elisa na to reagovala takřka ihned souhlasem a zeptala se, jestli budu mít čas na rychlý zácvik. "Super! Moc děkuji. Jasně, klidně hned," usmál jsem se a mrskl ocasem. Začal jsem se těšit ještě více. A až se Ashe vrátí, můžeme hranice hlídat společně, pomyslel jsem si s úsměvem a možná trošku marnou nadějí. Ale co, poslední, s čím by měl vlk skončit, je doufat.

Měl jsem trošku strach. Upřímně, proč by měly problémy obyčejného člena smečky měly zajímat alfu? Ale Arcanus byl chápavý, měl jsem ho opravdu rád a byl jsem rád, že jsem se na něj obrátil. Dodal, že ho nezatěžuji a ať mu klidně vše povím.
Začal jsem tedy. Nejdříve nejistě, ale pak jsem mu objasnil situaci a doufal, že to pochopí. Na oplátku se Arcanus rozpovídal ihned poté, co jsem dokončil své proslovy.
Trošku mi bylo líto, co řekl, že hledají ochranáře místo Ashe, tudíž už nevěřili, že se vrátí. Ale chápal jsem to, smečka musí fungovat a mně to bylo jasné. "Pochybuji, že by se ztratila, měla skvělý orientační smysl," řekl jsem mu zpětně, i když jsem si uvědomil, že mi tím dával vlastně malou, falešnou naději.
Poté jsem se na něj podíval. "Já... měl jsem ji opravdu rád, ale smečku neopustím. Nechci už ztratit rodinu, kterou jsem si tu našel, i když Ashe pro mě znamenala vše. Ona ví, že tu budu, když bude chtít, vrátí se. Nechám to na ní, ale strach, že bych opustil smečku, mít nemusíš." Jako ochranář jsem se nabídnout chtěl, ale přišlo mi to teď trošku nevhodné. I když, Arcanus mi taky vše řekl upřímně a otevřeně. "Pokud by to bylo možné, rád bych to místo vzal po ní. A až by přišla, předal bych jí ho. V mé minulé smečce jsem dělal ochranáře a lovce zároveň, takže to zvládnu. Pokud tedy není již někdo jiný, vyhlídnutý..." nechtěl jsem se vnucovat, to mi nikdy nešlo a nerad jsem něco takového dělal.

Netrvalo dlouho a u našeho hloučku se nacházela i Elisa a Lucy. Kývl jsem na ně ve smyslu pozdravu a doufal, že si mě všimnou. Netušil jsem, že mají každý nějaké plány, třeba Lucy si odvést Sionna a hrát si s ním, chtěl jsem mu toho ještě tolik ukázat... ale všichni byli tak paf z bílo černého, že si ani nevšimli, že jsem se na chvilku vzdálil.
Po chvilce jsem se zeptal Arcanuse, jestli se s ním můžu o něčem pobavit. Netušil jsem, jestli ví víc, než já, chtěl jsem jen znát jeho názor a nějaké novinky, případně pak vědět, že o ničem netuší a více si zjistit sám.
Poodešli jsme pomalu pryč, až jsem najednou zůstal sám s Arcem. "Víš," koukl jsem na něj a poté sklopil pohled do země. "Ani nevím, jak začít, nechci ti to všechno vysvětlovat a zatěžovat tě mými hloupostmi, co mám v hlavě, ale..." nadechl jsem se zhluboka a poté vydechl. "Nevíš něco o Ashe? Kde je, jestli je v pořádku nebo jaké má další plány?" Koukl jsem na něj s nadějí v očích. Doufal jsem, že mi řekne, že se jen vzdálila, ale brzy se vrátí domů a budeme si moct promluvit, řekneme si, jak moc se máme rádi a vše bude tak krásné, jak si to představuji. Nechtěl jsem ani pomyslet nad tím, že by mi pověděl, že nic neví. "Víš, já... mám ji moc rád. Moc. Opravdu. Nikdy jsem nikoho neměl, jen bratra, který raději utekl. A Ashe byla jediná, komu jsem začal věřit a mít ji rád, je to zvláštní. A chybí mi, ale... dlouho jsem ji tu neviděl. Neopustila smečku? Já... rád bych tady zůstal. Myslím ve smečce. Nikdy jsem nebyl tak spokojený a pro Asgaar bych obětoval život, makám na sobě, abych byl lepším vlkem a smečka byla v bezpečí, to samé jsem chtěl i pro Ashe. Ale... nevím, kde je, jestli je v pořádku a kdy se vrátí, jestli se vůbec vrátí..." ani jsem nevěděl, jak to popsat. Koukl jsem na Arca a doufal, že mi tak trošku rozumí a řekne mi případně nějaké novinky. Je alfa a musel by vědět, kdyby smečku chtěla opustit, nebo kdyby tu byla. Musí mít přeci přehled. Nicméně já jsem ten přehled ztratil a byl jsem z toho celkem v koncích...

Sionn se mě po tom všem vysvětlování zeptal, jestli jsem jeho brácha. Usmál jsem se a zavrtěl nesouhlasně hlavou. Nic víc k tomu nebylo potřeba dodávat, v rámci možností to pochopil.
Když Arcanus řekl, že lov poté bude velký a pro všechny, zeptal se Sionn, jestli půjdu taky. Nyní jsem přikývl souhlasně. Připadal jsem si jak kývací panáček, ale tak co, někdy slova nejsou potřebná.
Odběhl jsem si, ale vzápětí jsem byl zpátky. Pak jsem se otázal Arcanuse, jestli si s ním můžu promluvit, on souhlasil, za což jsem byl rád. Proto jsem pokračoval v cestě, vzdálili jsme se trošku od hranic a já nic neříkal, celou tu dobu. Byl jsem zamyšlený, nevěděl jsem, jestli vůbec něco chci říct...
Netrvalo dlouho a k naší skupince se přidala i Elisa a Lucy. Přikývl jsem na pozdrav, ale byl jsem spíše vyčleněný, proto jsem jen tiše dodal: "zdravím," a dále se nijak nevyjadřoval. Tušil jsem, že Lucy bude chtít jít dovádět se Sionnem, takže jsem se na něj ještě párkrát podíval, protože mi bylo jasné, že ho teď delší dobu neuvidím. Elisa byla zvláštní, k té jsem se moc nechtěl vyjadřovat a ani se nad ní zastavovat myslí, jen jsem mrkl na Arcanuse a doufal, že mi řekne, co mám dál dělat - jestli mám jít pryč anebo k čemu tu jsem momentálně dobrý. Přišlo mi totiž, že jsem ve skupince navíc. A nebylo mi to příjemné...

<<< Středozemní pláň

Ano, ano! Už jsem se blížil. Bylo dobré, že černobílý vlk, tedy Meinere, se ještě zatím nepřesunul nikam do středu území, proto když jsem se přibližoval ke hranicím, tak jsem již viděl jejich siluety. Nic se závažného nestalo, všichni byli na místě, kde předtím, než jsem odeběhl. Proto jsem jen poklidně zpomalil a přidal se k nim v opravdu nízké rychlosti.
Stoupl jsem si nyní blíže Arcanusovi a sledoval bílo černého vlka. Byl nejdříve černý, a pak bílý, nebo byl odjakživa černobílý? A je spíše bílý, nebo spíše černý? Prohlížel jsem si každý jeho chlup, když mi došlo, jak moc se soustředím na jeho kožich a že by to nemuselo působit úplně dobře. Podíval jsem se na Sionna, byl opravdu poslušný. Usmál jsem se a pohledem se zastavil na Arcanusovi. "Omlouvám se, ale... mohl bych si pak s tebou promluvit?" Musel jsem se ho zeptat, sám Život mi to poradil. Tak uvidíme, jak to celé dopadne...