Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ti ho ale vůbec neusposlechli, zmlátili a vznikl tak stát bez prezidenta.

Což bylo nepraktické, protože vysoce postavení lidé neměli dostatek respektu a tak vznikaly bitky a rvačky.

To se však spoustě lidem vymstilo, protože přišli o práci a postavení, které ve firmě měli a tak museli začít se základní mzdou

Pihy se však začaly mnohem více rozšiřovat a to lidem znemožnilo se poznávat.

Avšak zjistilo se, že se postupně nakazili virem, který dokáže vyléčit pouze tuhá zmrzlina.

To se ale brzy omrzelo a tak začali lidé protestovat za tuhou, zmrzlou zmrzlinu.

<<< Asgaar

Asi to nebyl úplně nejlepší nápad. Jako, ano, najít Lilac se mi určitě podaří, protože jsem její pach cítil, ale... bylo tu mnoho dalších a z toho jsem úplně nejlepší pocit neměl. Dobře, bylo to logické, je tvrdá zima a tak se všichni ukrývají, ale já jsem nechtěl se teď potkat s deseti vlky a se všemi se bavit, kort, když jsem měl ty parohy na hlavě a celkově jsem na to neměl náladu. Zkusil jsem tedy pouze proplout, všem jsem věnoval upřímný pohled a pokývnutí na pozdrav.
"Ahoj, zdravím," povídal jsem po cestě a linul si to přímo za maličkou. Popravdě, nebyl jsem od ní tak dlouho a celkem mi chyběla. Škoda, že tu není Ashe. Mohli jsme mít společně taky takové malé uzlíčky radosti, pomyslel jsem si smutně, ale hned jsem se rozveselil, když jsem černo bílé vlče zahlédl. "Lilac!" Křikl jsem jen, ale ne tak, abych na sebe u všech upoutal pozornost. Jen tak přiměřeně. Měla v tlamě kost a snažila se s ní rýt v zemi. Sledoval jsem to, ale nic moc jsem tam neviděl, popravdě. "Ahooj, maličká, chyběla si mi. Páni, co to vytváříš? To je dinosaurus?" Snažil jsem se improvizovat, ale asi jsem to tím tipem možná ještě více zkazil. Co už. Měl jsem ale radost, že malou vidím.

Mírně ublíženě jsem se vzdálil od alfy a vlčice, která hledala rodinu, která ji zřejmě opustila. Bylo mi té maličké líto, každopádně já jsem své maximum pro její komfort vykonal a zbytek byl na alfě.
Ta však odebrala vlče do úkrytu a spolu s ním mi zmizely v dohledu. Vydal jsem se tedy po hranicích označkovat území, aby ostatní věděli, že tohle teritorium je naše. Ačkoli byla zima a bylo to obtížnější, nebylo to k ničemu.

Netrvalo dlouho a měl jsem hotovo. Možná jsem po cestě ještě komunikoval se stromy, nebo si dal krátkého šlofíka, už ani nevím. Musel jsem však zjistit, co dělají ty parohy a proč mi na hlavě vyrostly. Netušil jsem, kde se mi vzaly a hlavně - proč? Chtěl jsem ale všechny možné magie otestovat s malou Lilac, které jsem to slíbil, proto jsem zapátral pomocí větru ve vzduchu pachů. Elisa byla už zpátky na území, ale malou jsem necítil. Snad ji nevyhnala, napadlo mě jako první, proto jsem se raději co nejrychlejším klusem odebral do úkrytu.

>>> Siccumské jeskyně

Absolutně jsem neměl tušení, co se to tu právě stalo. A už vůbec jsem neměl tušení, že za to můžu já, jednoduše jsem o tom nevěděl a ani mě to v duchu nenapadlo. "Jsi v pořádku?" Zeptal jsem se Elisy, když chňapla vlče a vyrazila k úkrytu. Nechápavě jsem je tedy následoval a nic neříkal.
Jenomže, jak se Elisa trošku vzdálila, najednou se v cuku letu vrátila a začala vrčet. Nechápal jsem, co jí tak vytočilo. "Taky by mě to zajímalo," odpověděl jsem jí trošku zděšeně a nechápal, proč u toho vyjíždí po mně. Vždyť to ona měnila nálady jak denní dobu, já jsem za nic nemohl!
Pak jsem to ale pochopil. Tedy potom, co na mě vyprskla, co jsem to udělal. Byl jsem v šoku. "Pro-prosím? Já? Co bych měl dělat? Já žádnou takovou magii neovládám, nebo o tom nevím, ale nemám důvod nějakou magii využívat, kort proti tobě. Jsem unavený a bez sil, proč bych to měl dělat?" Trošku mě to od ní zamrzelo, že si tohle o mně myslí. Kdo ví, co se jí honí hlavou. Asi jí ta zima už pěkně leze na mozek, napadlo mě jako první. Nechápavě jsem zavrtěl hlavou. "Já tě taky respektuji, proto celkem nerozumím tomu, proč se do mě obouváš za něco, co jsem neudělal," sklonil jsem hlavu a zavrtěl s ní ještě jednou. Chudák malá Lilac byla uprostřed dění, ale raději jsem se na ní moc nesoustředil, aby i ona neschytala nějakou zlost, která z Elisy stále sršela. Couvl jsem o pár kroků. "Snažil jsem se jen pomoci, nalézt malou, která málem nepřežila opuštění někoho, kdo byl tak nevychovaný, že ji tu prachsprostě nechal, zlepšit jí čas a náladu, který tu musela počkat a je to špatně. Dobrá tedy, v tom případě nerozumím tomu, v čem spočívá být ochranář, když jsem vše splnil, jak jsem měl. Žádnou magii jsem nepoužil, naposledy před zimou. Nějak nevím ani, co se stalo, za co mi tu vlastně nadáváš. Raději se tedy odklidím," dořekl jsem a otočil se. Nikdy jsem si nic podobného k alfě nedovolil a ani by mě to nenapadlo, ale tohle celkem přehnala. Nechápal jsem, za co po mně vyjela a co jsem udělal špatně, když jsem hlídal hranice, našel opuštěné vlče a chtěl mu pomoci. Ale místo toho jsem počkal na ni, aby se rozhodla, co a jak dál, když je alfa. Místo toho mě akorát dokázala seřvat za něco, co jsem ani neudělal... hm. Zajímalo by mě, co jí tam hrabe. Ale mrzí mě to, takovéhle jednání si nezasloužím, dořekl jsem pro sebe a plouživými kroky pokračoval dál. Ještě jsem se otočil a mrkl na Lilac, usmál jsem se, aby se nebála a byla v pohodě, alespoň do chvíle, než ji Elisa vyhodí nebo s ní provede něco, nad čím jsem raději nepřemýšlel.
Ušel jsem několik desítek metrů, už jsem viděl pouze obrys postav, a pak jsem si lehl. Sníh chladil, ale já jsem potřeboval se chvíli trošku uklidnit a vzpamatovat z toho, co se to tu vlastně teď stalo. Budeš mi chybět, maličká.

Elisa byla opět s něčím nespokojená, což jsem chápal, protože přeci jen - objevilo se tu z ničeho nic vlče a na zimu to není úplně nejlepší varianta, ale zase z druhého hlediska, mohla si malé vychovat tak, jak smečka potřebovala a to mi přišlo fér. I když to bylo o hladový krček, sice jen malý, ale bylo, navíc, tak stejně... to nějaká plus mělo.
Nechtěl jsem nikomu číst myšlenky, ale poslední dobou si se mnou magie dělaly co chtěly, viz moje paroží na hlavě. Proto mi sem tam uvízl nepatrný střípek myšlenek Elisy v hlavě. Nedokázala pochopit, že jsem nikoho necítil, kdo ji sem donesl. Zřejmě vlčice mají vyvinutější čich, když dokáží na několik set metrů cítit pach vlka ve sněhu, který se tu jen mihne a ihned zmizí a oni ani nejsou u hranic. Vlčice jsou prostě nepřekonatelné. Trošku jsem začínal být sarkastický a mírně nepříjemný, nemyslel jsem to zle, ale mohla být ráda, že jsem vlče vůbec našel. Nachází se tu dalších X vlků na území a nikdo z nich si ničeho ani nevšiml, ne to, aby ještě někdo cítil, kdo sem nebohé vlče donesl. Už jsem to nechtěl řešit.
Něco s pláčem a ránou jsem raději ani nevnímal, protože by mě to akorát zklamalo a trošku změnilo můj dosavadní názor na Elisu.
Podíval jsem se na Lilac a usmál se, aby byla trošku v klidu. Řekla svůj příběh a mě jí bylo líto, proto jsem se na ní alespoň usmál a mrskl ocasem, aby se cítila trošku lépe. Z ničeho nic však Elisa řekla něco, co mě překvapilo a poté se rozhodla malou odnést do úkrytu. Měl jsem trošku strach, že by jí mohla něco udělat, přeci jen, to divadlo, co tu odehrála úplně neodpovídalo tomu, jak se teď chovala. Chňapla ji za kůži na krku a začala odcházet. Kdykoli jindy bych zůstal stát, nebo odešel pryč a věnoval se něčemu jinému, ale teď jsem měl o vlče celkem strach. Co to je? Asi najednou vymyslela plán, jak se jí zbavit... nebo tomu vůbec nerozumím. A jestli někdo rozumí vlčicím, rád bych ho potkal, poznal a popovídal si s ním. Zavrtěl jsem nad tím hlavou a pomalým krokem je raději následoval.

Vypadalo to, že jsem se s výběrem magie pro Lilac trefil do jejího gusta, jelikož se celá rozzářila a nadšeně souhlasila, že fialovou by ráda na svých očích. Usmál jsem se a těšil se, jestli ji někdy ještě uvidím, tak jak bude vypadat s fialovými očky. "Moc by ti totiž slušela," řekl jsem po chvilce ještě a usmál se.
Téma zašlo i na Elisu, kde Lilac dodala, že pokud ji nebude mít v lásce, vezmeme ji na mazlení stromů. Musel jsem se zasmát. "To je dobrý nápad, třeba by pak byla o něco přátelštější," dodal jsem a uslyšel kroky. Raději jsem se už o Elise nebavil, kdo ví, jakou magií byla vybavená a jaký postoj měla k soukromí, třeba nás momentálně odposlouchávala a ani o tom nevíme.
"Nedělá, ale jsou i oškliví vlci, kteří to dělají. Ale já jsem doteď nepochopil proč," zavrtěl jsem nad tím hlavou a spatřil vlčici, o které jsme se nedávno bavili.
Elisa se přiřítila jako blesk a ihned tak i zareagovala. Na blbou otázku i blbá odpověď, nechtěl jsem z ní dělat pitomce, ale když se tak zeptala... "Hm," pokrčil jsem jen rameny, jakože moc nevím, co jí mám na to odpovědět. Mohla být trošku klidnější a řešit věci s klidem. Tenhle přístup se mi moc nezamlouval, ale nenamítal jsem ani slovo. Vyhrkla na mě s otázkou, že tu musel být nějaký pach, který by mě o cizinci informoval. Zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou. "Byla tu sama," řekl jsem jen stroze. Nechtěl jsem to rozebírat před ní, měl jsem celkem lítost a soucit.
Když se najednou Elisa zeptala Lilac, odkud přišla, zasekly se mi v hlavě i myšlenky malé vlčice. Nechtěl jsem je odposlouchávat, ale část, kde se ptala sama sebe, jestli je nějaká věc, nebo proč se o ní tak baví, mě celkem zamrzela. Začal jsem přemýšlet. Kéž bych mohl nějak ovlivnit, aby se Elisa chovala mile, aby se cítila dobře a byla hodná, příjemnější, probíhalo mi hlavou. Netušil jsem, co všechno za magie ovládám, když tu najednou začala působit moje speciální magie, La Primavera. A to tak, že ovlivnila Elisu a její pocity. Cítila se velmi spokojeně a šťastně, jako kdyby se v ní rozlila radost a láska, kterou chtěla dál šířit. Neudělal jsem to úmyslně a ovlivnění nebylo najednou tak velké, ale bylo znatelné. Musela se uklidnit, minimálně, a přistupovat trošku jinak, příjemněji... alespoň k malé. Ani jsem ale neměl tušení, že jsem něco takového způsobil.

Lilac byla opravdu milá a zábavná. Byl jsem rád, že jsem se ji ujal a neumrzla tu, byla by ji škoda. Začali jsme se bavit o magiích a ona se zeptala, jakou si myslím, že bude mít ona. "Hmm," zamyslel jsem se. "Hodila by se ti ke kožíšku magie iluzí. To máš totiž potom fialová očka a ta by se k tobě hodila," dodal jsem a spokojeně zamlaskal. Už teď jsem byl zvědavý, jakou bude mít magii, i když bylo dost pravděpodobné, že se to nikdy nedozvím.
Jakmile jsem ji představil alfy, řekla, že třeba Elisa bude přátelská a hned si ji oblíbí. Trošku jsem se ušklíbl, byl jsem si jistý, že přesně takhle to nebude, ale i tak jsem se snažil tvářit souhlasně. "Kdo ví, třeba jo. Kdo by neměl rád tak malou a roztomilou vlčici, viď?" Otřel jsem se o ni a usmál se. Držel jsem ji palce, moc jsem si přál, aby mohla tady s námi zůstat a třeba bych se o ni mohl i více starat, když tu teď je Sionn a o něj je nepřetržitý zájem. Nicméně větší pravděpodobnost byla ta, že se pro vlčici vrátí ten, kdo ji tu nechal. A až to udělá, pořádně ho .... seřvu. Tohle se přeci nedělá.
Po chvilce jsme se dostali i k tématu rvačky. Lilac se přiznala, že jí baví okusovat věci, což bylo u vlčat prakticky normální. Usmál jsem se, když mi stiskla tlapu, skoro jsem to necítil. "Ano, ze srandy je to fajn, ale pokud se někdo pere na život a na smrt, toho podpůrce nejsem," vysvětlil jsem. "Vlci se perou třeba pro získání autority, aby zjistili, kdo je silnější. Ale to podle mě není důležité. Nebo pokud někdo udělá něco špatného, třeba... třeba se nehezky chová ke společnici, a tak," vysvětlil jsem jí, snad dostatečně. Poté jsem se jen usmál a uklidnil ji - "ale neboj se, ty se do nebezpečné rvačky nedostaneš. Ale jestli chceš, někdy si můžeme zablbnou a ze srandy si to zkusit, co ty na to?" Nabídl jsem jí. Samozřejmě jsem bral v potaz, že je malé vlče a musím být opatrný, ale ještě jsem nevěděl, jak se rozhodne.
Skončili jsme u žížal na hlavě. K jejím otázkám jsem se raději nevyjadřoval a jen přikyvoval a smál se. Najednou jsem však ucítil silný pach nedaleko od nás. Alfa. Elisa. Trošku jsem znejistěl a podíval se na malou Lilac. "Už-" nestihl jsem ani doříct, co se děje, když jsem uslyšel jen prosté "co to je?" Nechápavě jsem se na vlčici podíval a naklonil hlavu do strany. Se vším respektem, co jsem k autoritám měl, jsem prostě jinak odpovědět nemohl: "vlče." To by poznal snad každý, ne? Nebo jak směřovala její otázku? Asi jsem to nepochopil. "To je malá Lilac." Nechtěl jsem moc před maličkou řešit to, kde se tu vzala a tak dále, proto jsem na Elisu výrazně, ale nenápadně před vlčicí kývl, že jí to pak povím. Pak mi došlo, že ovládám magii myšlenek a proto jsem se začal pevně soustředit a předal Elise vzkaz, krátký, ale snad stručný. "Někdo ji tu nechal, u hranic a zbaběle utekl. Je velmi vystrašená a přecitlivělá, tak jsem ji tu chtěl trošku uklidnit, než se rozhodne, co dál." Snad vše pochopila jasně a stručně a nebude hned vyvádět. Ach ty ženský.

Měl jsem radost, že maličká Lilac souhlasila s tím, že při trénování magií mi bude dělat společnost. Cítil jsem se na vše prakticky sám a teď jsem pocítil opět pocit, že sám nejsem. Musel jsem se ale vrátit myšlením zpátky do reality. Je to malé vlče, někdo ji musel porodit, musí mít rodiče a ti ji jistě hledají. Proto jsem nemohl nijak plánovat to, co bude. Určitě se tu brzy někdo objeví a odvede si ji. Bylo to smutné, ale bylo to tak. Prozatím jsem jí chtěl ale čekací čas trošku zpříjemnit a zdálo se, že se mi to celkem daří. Vypadala vesele a proto jsem byl i já veselý.
"To já nevím, takovou magii nevlastním, asi. Nebo o tom taky nevím. Ale musí to být zvláštní, jen tak zmizet a přitom tu být," zavrtěl jsem nad tím hlavou.
"Jeho rodiče... otec se jmenuje Arcanus a matka Elisa. Otec je černý, matka šedá," zamyslel jsem se. "Arcanus je moc hodný, přátelský, Elisa je trošku přísná, ale i přesto je rozumná a přátelská po čase celkem taky," dodal jsem s jistotou v hlase a podíval se jí do očí. Jantarová barva byla opravdu zajímavá. Jako kdyby mně pouze ztmavla.
S tchořem mi to celkem vyšlo, protože se začala Lilac smát a já se musel smát taky. "To by bylo spíše za trest, než za odměnu," dodal jsem a zavrtěl nad tím nechápavě hlavou, jak mě vůbec něco takového mohlo napadnout. Občas mám šílené nápady.
"To zní dobře," dodal jsem, "ale já se moc neperu. Víš, myslím si, že se vše dá vyřešit v klidu, není důvod hned šířit násilí," vysvětlil jsem jí. Možná to nebyl nejlepší přístup, vzhledem k tomu, že byla krutá zima a vlci bojovali o přežití, ale i tak jsem se tohoto názoru zastával. "Oteplit vodu? Hmm, to nevím, jestli bych dokázal. Zkusíme to pak v rámci tréninku mých magií, dobře?" Navrhl jsem a oblízl si čenich. Poté se zeptala, jestli si myslím, že mi budou taky zvířátka sedat na mé větvičky na hlavě. "To je dost možné, pokud se třeba nebudu delší dobu hýbat a spletou si mě se stromem..." začal jsem se smát. "Ale kdo ví. Třeba budu jako turistická atrakce pro ptáčky. To abych si mezi uši nasypal nějaké krmivo a žížaly a brouky, abych je i pohostil, až ke mně přiletí na návštěvu, co myslíš?" Usmál jsem se na ni a mrskl ocasem. Byla to zajímavá představa.

Lilac mi řekla, že její mamka měla magii vody, ale že o magii vzduchu neslyšela. "Existuje moc druhů magií, asi ani já je všechny neznám, ovládám jich moc a měl bych si je zase procvičit, tak pak tě vezmu sebou," usmál jsem se na ni. "Je magie vzduchu, vody, země, ohně... i neviditelnost myslím, ta musí být zajímavá. Představ si, že tě nikdo nevidí, ale ty vidíš všechny," ušklíbl jsem se a poslouchal ji.
"Nene, je světlý, bílo šedý myslím," vzpomínal jsem, moc jsem se na ty jeho barvy nesoustředil, popravdě. "Asi šel někam na procházku s někým ze smečky, nebo je s rodiči, nevím teď přesně," rozhlédl jsem se, ale nikde jsem nikoho neviděl. Nechtěl jsem se moc hýbat, vyhovovala mi pozice, ve které jsem se nacházel a cítil jsem, že je Lilac už teplejší.
Když jsme začali polemizovat o tom, kdo se jak jmenuje, zeptala se mě, jestli to, že mi rostou větve z hlavy je proto, že mám jméno po stromu. Zazubil jsem se. Její teorie mě celkem rozesmála. "To by bylo vtipné. A představ si, že by se někdo jmenoval třeba tchoř, to by měl na hlavě tchoře?" Zasmál jsem se a zavrtěl nad tím hlavou. "Příroda je mocná a kdo ví, co to má za význam. Každý jsme jedinečný, ale zároveň všechno má svůj smysl, svůj význam. Určitě i tak moje větvičky na hlavě, něco za tím bude, jen ještě popravdě nevím co," zapřemýšlel jsem nad tím a mrskl ocasem.
Zeptala se, jestli nejsou těžké. "No, pravda že, pociťuji, že mám o něco těžší hlavu, ale nijak výrazně jsem si toho nevšiml," přiznal jsem se. Ona se najednou zdvihla, což mě trošku vyděsilo, protože jsem se lekl, že chce utéct. Ale ona se jen zajímala o ty mé větvičky, které jsem vlastně doteď netušil, jak vypadají a co přesně to je. "Opravdu? Já si tam nevidím, bohužel, ale až půjdu kolem vody, kouknu se," řekl jsem s úsměvem a sledoval, jak se pode mnou rozvalila na záda. Byl jsem rád, že už jí je lépe, není tak zmrzlá a smutná. Byl jsem z toho relativně smutný i já.
Když se zeptala na můj čumák, usmál jsem se a olízl si ho. Ten čumák, ehm. "Prostě se tak zbarvil, asi se měním postupně na strom, hnědnu a rostou mi větvičky," zazubil jsem se a bral to na lehkou váhu.
"Dobře, tak až bude trošku tepleji, pomazlíme všechny stromy, alespoň ti to tu pak ukážu," usmál jsem se a zavrtěl ocasem. Najednou se zeptala, jestli to ty stromy trápí. Opět byla smutná, tahle rychlá změna emocí mi moc nešla do hlavy, ale byla přeci ještě vlče. "Nee, netrápí. Stromy jsou šťastní, jsou zvyklí. Všimni si, že vždycky tak nenápadně tančí, protože jsou spokojení. Jsou vysocí a mají přehled o všem, co se kde děje. A hlavně, stále na nich pobíhají nebo usedají nějaká zvířátka, takže nikdy nejsou sami," vysvětlil jsem jí a zastřihal ušima.

Pomocí magie jsem oteplil vzduch, což vlče trošku překvapilo. To mi mohlo dojít. "To je díky magii, které tu jsou, pak ti nějaké ještě ukážu, když budeš chtít, dobře? Tohle byla třeba magie vzduchu," usmál jsem se a párkrát švihl ocasem. Chtěla to naučit, ale já ji mezitím stihl přitáhnout k sobě, aby jí bylo tepleji. Došlo mi, že na to nemusela být zvyklá nebo že mohla mít strach, začít křičet nebo tak, proto jsem se najednou začal obávat reakce. Ale vlčice to vzala v pohodě, naopak, líbilo se jí to. Být to vlk, a ne vlčice, určitě by mi dala co proto, pomyslel jsem si s úsměvem a pohlédl na ni.
Řekla mi, že mám moc hebký kožíšek. Byla fakt hodná, chuděrka, bylo mi jí moc líto. Kéž bych s Ashe mohl mít taky takové malé capartíky, bylo by to skvělé! Naskočilo mi, ale o to víc mi bylo smutno po Ashe. Raději jsem na to už nemyslel a usmíval se na vlče.
"Já ani všechny popravdě asi neznám, nevím. Ale máme tu Sionna, to je syn alf, ten se ti bude líbit! Je taky maličký, vlče a je moc milý, jako ty," dodal jsem a tlapou ji přikryl, jako bych ji objal.
Představila se jako Lilac. To bylo moc hezké jméno a hodilo se k ní, ačkoli ta černá na kožíšku to trošku zdrsnila, její jemné jméno se k té srsti moc nehodilo. Tedy, opačně, srst ke jménu. Ale i tak byla zajímavá. "Hmm, myslím, že Yeter je dokonce nějaký strom, ale nejsem si tím jistý," zazubil jsem se. Poté začala mluvit o nějakých větvičkách na hlavě. Mé hlavě. "Větvičky?" Zeptal jsem se jí a tlapou si sáhl mezi uši. Ano, opravdu jsem tam něco měl, ale nešlo to dolů. Co to? Netušil jsem, co to bylo a kde se mi to tam vzalo. "Nevím, ještě před chvílí jsem to tam neměl, šel jsem si lehnout a najednou BUM! Vyrostlo to tam," zasmál jsem se, abych ji trošku rozveselil, ale opravdu jsem nad tím musel přemýšlet. To už jsem tak starý, že se měním na strom?
Bylo fajn, že Lilac byla veselejší, proto, ačkoli mě to opravdu zajímalo, jsem se jí nechtěl ptát na to, kde se tu vzala a kde má rodiče. Jen jsem chtěl, aby se cítila dobře, alespoň chvíli, než přijde někdo, kdo toto téma jistě navodí. Třeba si potřeboval někdo jen odskočit a tak ji tu jen pohlídám a pak bude vše v pohodě! "Na drbání na zádech jsou skvělé stromy. Opřeš se o ně a potom chodíš sem a tam a tím se drbeš, je to fakt moc příjemný. I když nevím, jestli je to příjemný i pro ten strom, ale asi jo, proč by ne. Sám jen stojí a nikdo si ho nevšímá, takhle se s ním přeci mazlíš, takže i stromy to mají rádi," řekl jsem svou teorii a usmál se na ni.