Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Launee byla klidná a její slova bylo asi přesně to, co jsem po tak dlouhé době potřeboval slyšet. Nabídla mi, že můžu být s ní tady a relaxovat, což se nedalo odmítnout. "Tak jo, to by bylo skvělé, pokud ti má společnost nebude na obtíž," usmál jsem se a máchl ocasem.
Poslouchal jsem její slova a přikyvoval. "Odvedl skvělou práci, padne ti jak ušitý," doplnil jsem ještě a pak jen skromně poděkoval: "ale jdi, děkuju," dodal jsem, protože jsem nebyl tolik zvyklý na nějaké komplimenty.
Chápal jsem, když povinnosti volaly, proto jsem souhlasně přikývl. "To bych byl velice rád," doplnil jsem ještě a následoval její čokoládový kožich. Vždy, když značkovala, gentlemanským gestem otočení hlavy jsem jí nechal alespoň trochu soukromí. Prošli jsme značnou část území, prakticky jsme ho obešli a při každé zajímavé části lesa mi Lau pověděla, o co se jedná a co je na něm právě tak zajímavého. Poslouchal jsem ji, ale jak jsme se tak procházeli, prolil se mnou onen pocit, který se spojil se vzpomínkou. Na Ashe. Snažil jsem se na ni zapomenout, ačkoli to nebylo tak snadné, ale po dlouhé době jsem se zase cítil v něčí blízkosti dobře. Jestli to bylo tím, jak byla klidná a milá, nebo její specifickou vůní, jednoduše jsem se tu cítil fajn. Občas jsem se na ní i letmo usmál, když jsem si ji ještě trochu více prohlížel, ale snažil jsem se být slušný, a tak jsem se dost kontroloval.
"Páni, je to tady opravdu moc hezké," rozhlížel jsem se a prohlížel si každé zákoutí lesa. "Nevadilo by to? Rád bych to tu poznal a možná... kdyby to šlo, bych se třeba rád stal i součástí," pronesl jsem. Nerozmýšlel jsem to, tušil jsem, že kdybych nad tím přemýšlel, našel bych spoustu pro a proti a nechtěl jsem se tím zaobírat. Už jsem nebyl nejmladší a kdo ví, jak dlouho tu ještě budu. Takže na nějaké promýšlení rozhodnutí nebyl tolik čas. "Musím říct, že se mi to tu opravdu moc líbí. A děkuji za skvělou procházku, užil jsem si to. Nejsi unavená?" Zeptal jsem se ještě a doufal, že jí nejsem tolik na obtíž.

Květen 10/10

Přikývl jsem souhlasně a sledoval ji, jak si pochutnává na něčem, co by jiný vlk odmítl s arogantním výrazem. "Ano, přesně tak," potvrdil jsem její pravděpodobně novou informaci, která mohla změnit její život. Být vegetarián bylo fajn, ale najít keře s borůvčím nebylo jednoduché. Takže magie země by pro ní mohla být opravdu něco, bez čehož by nemohla žít.
"Jasně, jak je libo, rád vám osvětlím, jak to tu funguje," usmál jsem se ještě a nechal ji trochu prostoru k tomu, aby si naplnila bříško. Evidentně nejedla už nějakou dobu a nemohla jen tak křovisko najít. Proto jsem ji spokojeně sledoval a doufal, že jsem jí tímto gestem potěšil.

Květen 9/10

Vlčice asi čekala nějakou horší reakci na to, že je trochu odlišná. Ale to pro mě bylo spíše jen plus, taky jsem byl odlišný a to o dost více, takže jsem ji chápal. A fakt, že jsem v ní našel pochopení a ona ve mně ji rozveselil, za což jsem byl rád.
Do plodů se pustila bez váhání a já ji jen sledoval. Byla roztomilá, přišla mi jako fajn a milá vlčice. Jen jsem koukal, jak se cpe a sem tam si dal taky jednu malinu a borůvku. "Ahá, takže ani magie nejsou známostí? Byla to magie země," vysvětlil jsem. "Ovládám jich více, existují jich desítky? To asi ne, ale jsou speciální magie a normální magie... rád ti to všechno ukážu a vysvětlím!"

Květen 8/10

Slyšel jsem, že vlčice má hlad. Jenže když jsem jí nabídl nějakou ňamku a možnost lovu, řekla mi něco, co jsem ještě taky nikdy neslyšel. "Jako opravdu?" Podíval jsem se na ní. Z jejího vysvětlení jsem tomu ale věřil. "Tak to je skvělé, to si tě vážím," doplnil jsem ještě. Pak jsem přemýšlel, co tedy jí a napadly mě nějaké bobule. K tomu se skvěle hodila moje magie země. Během sekundy před námi stál keř, který byl posetý borůvkami a malinami, ale bez trní. Jen jsem se usmál a jednu si vzal. "Račte, prosím," pobídl jsem ji. Doufal jsem, že neodmítne, a že tohle je přesně to, čím se tedy živí. Kořínky bych totiž fakt asi nezvládl.

Květen 7/10

Jen jsem zavrtěl hlavou. "Ne úplně ze severu, ale taky jsem z chladnějších krajin," dodal jsem ještě. Ani mi nedošlo, že jsem za celou dobu neřekl svoje jméno, a i tak jsem si s vlčicí povídal celkem fajn.
Když jsem uslyšel její břicho, které volalo prakticky o pomoc, jen jsem se rozhlédl. "Hm, zrovna tu žádnou kořist nevidím, ale třeba něco najdeme? Taky bych něco zakousl," olízl jsem si čenich a usmál se. "Ano, křídla jsou zajímavá. Musí to být ale i nepraktické si myslím. A ne, nebolí, nějak jsem si už zvykl. Ale ze začátku to bylo těžký. A nemůžu spát na zádech, meh," dodal jsem ještě a zasmál se.

Květen 6/10

Když mi vlčice řekla, že přišla ze severu, potvrdilo se mi to, co jsem si myslel. Přikývl jsem. "Myslel jsem si to, máte velmi huňatý kožich," doplnil jsem ještě, aby tušila, z čeho jsem tak usoudil a pak ji nechal, ať si prohlédne mou ozdobu. Doufal jsem, že si taky jednou nějakou najde, protože to vypadalo, že je z ní naprosto unešená.
Na její další otázku jsem lehce nakrabatil čelo. "Jakože nejsem výjimečný?" Zazubil jsem se pak a máchl tlapou. "Na denním pořádku bych neřekl, ale vlci tu mají různé... odlišnosti," dodal jsem. "Někdo má paroží, jiní křídla, rohy, nevím co všechno ještě dalšího," dodal jsem a podíval jí krátce do očí.

Květen 5/10

Vlčice byla opravdu milá a příjemná, hned, co jsem se jí zeptal, se nenápadně pohledem zastavila na mé hlavě. Bylo mi to jasné, ale kdo ví, odkud byla a jak dlouho už byla na Galli, mohla vidět ledacos. Ale pochopil jsem, že je tu asi krátce. "Takže na Galli jste krátce," doplnil jsem, abych se ujistil. Bylo to dobré vědět k tomu, že pokud měla nějaké otázky, mohla je na mě vysypat a já jí mohl říct vše, co jsem věděl.
Zároveň mi pochválila i můj přívěsek, na který jsem už skoro zapomněl, jak jsem na něj byl zvyklý. "Děkuji," zazubil jsem se potěšeně a natáhl tlapku tak, aby ho viděla v celé své kráse.

Květen 4/10

Mile jsem vlčici pozdravil, když se přiblížila dost k tomu, aby mě slyšela. Opětoval jsem jí milý úsměv, který mi věnovala a pak si ji prohlédl. Byla kompletně čistě bílá a možná byla o trochu huňatější, než jsem byl já. To už tak obvyklé nebylo, takže jsem usoudil, že pochází pravděpodobně ze severu.
Když ke mně došla, omluvila se. Jen jsem máchl tlapkou a usmál se na to její nervózní gesto. "Ale kdeže, nic se neděje," uklidnil jsem ji a podíval se jí do očí. Byly křišťálově bílé, takže jsem odtušil, že má magii myšlenek. Ale nepůsobila na mě jako někdo, kdo by toho využíval. Zatím. "Čím jsem zaujal?"

Květen 3/10

Tak jsme tam tak stáli naproti sobě a civěli na sebe. Netušil jsem, co mám dělat, co si z toho mám vzít a co si mám myslet, jestli je to nějaká novodobá taktika? Zmatení nepřítele a pak BUM! A máte ho zakousnutého v zátylku, nebo? Proto jsem byl připravený na všechno.
Jenže v tom si asi vlčice uvědomila, jak zvláštní situace tu mezi námi vznikla a rozešla se směrem ke mně. Chtěl jsem se už už přikrčit, abych byl připravený, ale ona rozházela ocas ze strany na stranu a s úsměvem šla ke mně. Furt jsem si nemohl být ničím jistý, ale na znamení přátelského duchu jsem zavrtěl ocasem taky. Pak už jsem se na ní jen usmál.
Když byla dostatečně blízko, přikývl jsem. "Krásný dobrý den přeji," pokývl jsem hlavou a doufal, že vše půjde v klidu.

Květen 2/10

Chvilku se nic nedělo a vlčice nevěnovala žádnou pozornost tomu, že jsem sem přišel a seděl nedaleko za ní. Usoudil jsem, že je pravděpodobně o něco více důvěřivá, než ostatní, proto jsem se jen usmál a byl rád, že není nijak agresivní. Ale to jsem nemohl ještě vědět.
Až do chvíle, než se otočila a totálně zamrzla. Stála tam a sledovala mě. Nevěděl jsem, co od toho čekat, viděl jsem, jak na mě bez hnutí civí a možná snad ani na chvíli nedýchala? Co mám teď dělat, měl bych snad jí za ní a promluvit si s ní? Ale co když je to její lovecký postoj a já dostanu na budku? Přeci jen, můj věk už nebyl moc k tomu, abych se pral, nebyl jsem na to snad nikdy v mém životě. A nechtěl jsem nikoho zranit.

Květen 1/10

Loudal jsem se, bez jakékoli myšlenky v hlavě, nebo jakéhokoli cíle. Začínalo mě to už trochu unavovat, abych řekl pravdu, chtěl jsem mít tak nějak už od všeho klid. Chtěl jsem najít místo, kde budu moct v klidu odpočívat a mít kolem sebe vlky, na kterých mi bude záležet. Ačkoli tuláctví bylo předtím moje všechno, můj život a moje poslání, teď jsem cítil, že na stará kolena je nejvyšší čas k tomu se usadit.
Došel jsem pomalu až k jezeru a všiml si vlčice, která sedí zamyšleně u břehu. Nechtěl jsem ji rušit, proto jsem jen poměrně daleko od ní sedl do písku a sledoval vodu. Na chvilku se tu zastavit a pak pokračovat, to byl můj plán.

Byl jsem rád, že moje zaštrachání a vzpomenutí si na jméno vlčice ji potěšilo. Jen jsem pohodil ocasem a poslouchal ji. Pak jsem přikývl, protože to tu opravdu pěkné bylo. Všechen ten mech, to prostředí... "ještě jsem podobné místo neviděl," doplnil jsem ještě a poslouchal ji.
Když dodala, že svoji činnost předala mladším, jen jsem máchl tlapou ve vzduchu. "Tak to úplně chápu, taky už bych nejradši jen někde odpočíval a nic nedělal," zazubil jsem se. Jednoduše na to ten věk už prostě byl, vychutnávat si ty dny jen poleháváním a odpočíváním. Jeden se nemá za čím hnát. "Ale skvělá práce, je vidět, že smečka tu je zvolena dobře," pochválil jsem ještě její tehdejší rozhodnutí založit smečku, vyplatilo se to.
Zeptala se mě pak na moji situaci. Sklonil jsem zrak, ale pak jsem jen zavrtěl hlavou. "Vlastně... asi jsem měl nějaký úraz, spoustu věcí si nepamatuji. Nedávno jsem se setkal s novým vlkem, takže to tu ještě žije, měl jsem radost," doplnil jsem. "Ale nic moc víc nevím, nemohu si na nic vzpomenout, jde to těžko," vzdychl jsem, ale pak jsem se usmál. Nechtěl jsem, aby se kvůli mně cítila nějak soucitně a smutně. Možná to bylo lepší, že jsem si nic nepamatoval. "Naštěstí jsem díky tomu dorazil až sem," zazubil jsem se ještě spokojeně a prohlédl si ji.
Její srst byla stále v dobré kondici, takže jsem předpokládal, že až tak velký věk na kontě ještě nemá. Tušil jsem, že jsem o něco starší, ale na tom přeci vůbec nezáleželo. Z nenápadného pokukování po její postavě mě vytrhla její slova. "Děkuji, už to bude nějaká chvilka, co se nja mě namotaly a já si je nechal," protáhl jsem tlapku, přes kterou se mi ovíjel přívěsek. "Ale to tvoje? Květina na tlapě? Tse, na to nemám ani zdaleka, sekne ti to víc," pohlédl jsem jí ještě do očí a až pak si uvědomil, že to možná mohlo být trochu přes čáru, ale co. Už jsem to řekl. Snad se jí to nedotkne.

Svým zavytím jsem dal všem o sobě vědět. Což bylo fajn, protože netrvalo dlouho a za mnou se řítila vlčice. Když se přibližovala, začal jsem dolovat v paměti, že je mi odněkud povědomá. Znal jsem ji, tedy, alespoň jsem si to myslel, ale s mým aktuálním výpadkem paměti to šlo celkem těžko si na něco vzpomenout.
Když však přišla blíže a pozdravila mě i s mým jménem, po rozezvučení jejího příjemného hlasu jsem si hned vzpomněl. Byla to vlčice, kterou jsem potkal ještě s jedním vlkem v jeskyních, kde jsem zabloudil a ztratil se a společně jsme našli cestu ven. Ale jak jen se to... jak se jmenovala, sakra, mysli! Pobízel jsem se. Už vím, Le.. Lu.. Lau, jo! Launee," vzpomněl jsem si a přátelsky pohodil ocasem. "Krásný den přeji," pozdravil jsem zpátky a usmál se. "Jsem rád, že tě zase vidím, Launee," lehce jsem se poklonil a pak se mírně rozhlédl po okolí. "Ani nevím, prostě jsem se loudal, až jsem došel sem. Vypadá to tu pěkně," pochválil jsem území kolem sebe, pohledem přejel snad každičký detail, až jsem se zastavil zpátky na Lau. "Žiješ tu, nebo jsi tu královna?" Zazubil jsem se.

<<< VVj

Celý mokrý jsem sledoval, jak ze mě dopadají poslední kapky vody na zem a tvoří za mnou mokrou stopu. Oklepal jsem se ještě několikrát, než jsem se pustil do další cesty. Ta byla teď ale už poměrně krátká, protože mou pozornost si vyžádal nedaleký lesík.
Tento les mě zaujal hned poté, co jsem spatřil, jak se v jeho pozadí tyčí velká sopka a zároveň, že je jeho území pokryté mechem. Spokojeně jsem udělal asi tři kroky v mechu a pak se zastavil. Pak mě prakticky praštil přes čenich a mně došlo, že jsem na území smečky. No co, alespoň se seznámím, pomyslel jsem si jen a zastavil se. Poslušně jsem se rozhlédl a zavyl na oznámení, že jsem na hranicích a rád bych přešel dál, nebo tu chvilku pobyl. Kdo ví.

<<< Mathaë sever

Podél řeky jsem šel pomalu a opatrně, abych do ní nezahučel. Měl jsem sice v plánu se osmělit a vykoupat, ale ne tady. Řeka mohla být pěkně zrádná.
Nakonec jsem až došel k úpatí, kde se řeka rozlévala do obrovského jezera. Spokojeně jsem si zamlaskal, podíval se na nebe, kde slunce příjemně hřálo a pak se vydal ke břehu.
Nejprve jsem se ale rozhlédl, jestli tu nejsou i další vlci, kterým bych mohl nedej bože narušovat soukromí. Naštěstí tu nikdo takový nebyl. Proto jsem jen protáhl mé trochu unavené tlapky a vyrazil do vody. Byla příjemně chladná, ale ne až tak moc. Postupně jsem se dostal až po břicho, kde jsem se zastavil a sledoval, jak se písek víří ve vodě a zanechává zvláštní stopu. Nakonec jsem se vydal dál, až se mi tlapky odrazily ode dna a já jen tlačil vodu pod sebou, abych si mohl pěkně zaplavat. To bylo přesně to, co jsem potřeboval. Cítil jsem, jak mi povolují ztuhlé svaly. Užíval jsem si to.
Po chvilce jsem se vyplavil na břeh a vyrazil zase o dům dál.

>>> Mechový lesík