Jméno Calum i Yeter je sklonné.

Povaha tohoto jedince není vůbec jednoduchá. O její složitosti se přesvědčíte sami, setkáte-li se s tímto hnědým vlkem osobně.
První dojem si u Vás získá neutrální, spíše kladný. Bude Vám připadat jako klidný, rozumný, tichý vlk. Tedy pokud se s ním začnete bavit jako první. Sám totiž asi jen těžko přijde. Calum je totiž uzavřený do sebe a moc toho nenamluví, avšak, jsou chvíle, kdy se konverzace odebere správným směrem a rozpovídá se. Nestává se to ale moc často. 
Jak již bylo řečeno, sám o sobě se s Vámi do konverzace nepustí. Spíše se drží stranou od velké společnosti a více méně se nevyjadřuje. Začnete-li však se s ním bavit Vy, nezabrouzdá sice do své minulosti ani povídání o sobě, ale na nějaké téma dokáže navázat a bavit se. Neukrývá se však, chová se neutrálně a jednoduše spíše ignoruje, než-li by se schovával.
Co se navázání bližšího vztahu týče, v přátelství je to jedinečný vlk. Pokud se o někom pevně ujistí, že se jedná o jeho pravého přítele, dokázal by za něj položit tlapu do ohně. Stejně tak jako za svého bratra, se kterým má opravdu skvělý vztah. Mezi přáteli je o něco více komunikativní, dokonce i hravý a usměvavý, nesvůj je spíše mezi cizími. Ale nedělá mu problém se rychle začlenit a vybudovat kladné vztahy. Vyloženě proti rvaní není, ale vše raději řeší s klidnou hlavou a rozumně. Je-li však potřeba, dokáže vycenit tesáky a ukázat, že je to vážné. 
Tvrdohlavost může být další vlastností, která Calum ovládá. Pokud si něco zamane, nikdo mu to nedokáže vyvrátit. Pokud ale přijde dotyčný s nějakým opravdu usvědčujícím důvodem pro změnu jeho názoru nebo nápadu, který Caluma zaujme, dokáže nad tím popřemýšlet. Mezi vlastnosti, ovládající tohoto hnědého jedince, patří i náladovost. Ačkoli tuto negativitu u ostatních, a vlastně i u sebe kritizuje, dost často pod jejím vlivem jedná. Jeden den může být přátelský a milý, usměvavý, další den zas s neutrálním výrazem a ignorující, den na to ostrý, až agresivní. A čím je tato vlastnost ovlivněna? Kdo ví, někdy za to může nedostatek spánku – únava, dále zase počasí, nebo dokonce i prostředí a vlci v něm, jejich chování. Pokud někdo Caluma otravuje, může být nevyzpytatelný a ohnat se. Ale, najde-li si nějakou činnost, jen tak se od ní neodtrhne, pokud ji nedokončí. Nebo v případě, že dostane nějaký úkol. Například: pokud ho někdo blízký požádá o laskavost, třeba o ulovení drobné zvěře, dokud nepřinese jakýkoli úlovek, nevrátí se. I kdyby mu to mělo zabrat den, dva. Většinou je ale šikovný a se vším si poradí. 
V lovení není expert, ale přesto nějaké zkušenosti má. Po nějakou dobu se toulal sám, tudíž je schopen si i obstarat potravu. Zvěř ale raději sleduje, než aby ji pro zábavu lovil. Dalo by se říci, že někdy i rád polemizuje a filozofuje o zvířatech a přírodě jako takové. Proto, když narazí na někoho se stejnými, anebo alespoň podobnými názory a postoji, dokáže konverzací s dotyčným zabít i dny. Málokdo má však alespoň podobné zaujetí, jako právě Calum.
Calum je poměrně introvertním jedincem, který ze všeho nejvíce miluje cestování. Má rád, když se hne z místa, když netráví noci na tom samém území, ale jsou i území, na která se rád vrací. Jeho duše zkrátka směřuje k toulání. Rád zkoumá nové věci a místa, zajímají ho přírodní jevy a vše s nimi spojené. S největší pravděpodobností ho tedy potkáte rozplývajícího se nad kůrou stromu nebo výškou vodopádu.
Jeho introverze jde stranou v případě, že spatří vlčici, ve které najde zalíbení. Není to ale sukničkář, svůj protějšek si vybírá opravdu pečlivě a poctivě. Je to přeci někdo, s kým by rád strávil zbytek života. Proto, co se vlčic týče, je gentleman a baví se spíše o ní, než o sobě. Ne každá ho ale zaujme. Pro jeho zalíbení musí mít vlčice svůj osobitý šarm a něco, co nedokáže sám popsat. Jistou… originalitu, zároveň ne něco, čím by vlčice stále upoutávala pozornost. A samozřejmě, musí být duší i srdcem oddána tuláctví. Ve smečkách totiž Calum vidí jen spoutanost a oddanost, kterou přímo pohrdá. Potká-li však mimo smečkové území alfu, instinktivně k ní chová určitý respekt. Jak již bylo řečeno, sám by se do smečky nepřidal. Nerad se váže na jedno konkrétní místo. Jedinou výhodou jsou podle něho vlci. Pokud má smečka dobrý kolektiv, někde v zákoutí mysli by uvažoval nad přidáním se. Ale pochybuje, ve smečce se nikdy necítil dobře a tak nevěří, že by se našla smečka, která by dokázala opak.
Nad vlčaty nikdy nepřemýšlel. Nikdy totiž nenašel perfektní protějšek, se kterým by si byl jistý, že chce založit rodinu. Pokud by tomu tak bylo, neměl by zřejmě sebemenší problém. V hloubi duše by se rád stal otcem a dováděl se svými potomky, učil je, vychovával… ke všemu má ale jistý odstup a všechno chce čas, proto na nic netlačí a žije pohodový život.
Calum se nedá vnímat výslovně jako flegmatik nebo melancholik, nachází se spíše někde mezi. Je trochu citlivý, zároveň si však nenechá nic, co je mu proti srsti líbit a nedělá mu potíže se ozvat. Výbušný však přímo není, spíše upozorní na konkrétní nelibost a poté se ji snaží nejklidnějším způsobem vyřešit. Praní je opravdu krajní nouze. 
Co se týče dobrodružství, propadne Calum bezhlavému nadšení. Nabídnete-li mu možnost zažít dobrodružství nebo vydat se na výpravu, bez rozmýšlení to odsouhlasí a vrhne se do Vaší nabídky.
Zkrátka… Calum je vlkem opravdu složitým, nevyzpytatelným a zajímavým, zároveň průměrným a ničím „nevýjimečným“. Je originální svou složitou, zároveň ale normální povahou.

"Tvoje podpora je příšerná!" "No promiň, tak se aspoň snažím!" "V tomhle případě by bylo lepší se nesnažit." "V téhle situaci jsem poprvé, tak promiň, že nevím, co mám dělat!" "Jako kdybych to já měla vědět! Ale hrozně to bolí," řekla naštvaně, zároveň velmi silně vlčice, která se právě pokoušela přivést na svět dvě malá vlčata. "Podívej se, kolik nás na tom světě běhá, a kolik vlčic to muselo zvládnout, takže to dokážeš i ty!" S marnou snahou se jí podporoval vlk, její partner. "Kdybys radši držel tlamu a dones mi něco k pití, udělal bys líp!" Vlčice se svírala v neúprosných bolestech a nechtěla být na svou druhou polovičku tak ošklivá, ale v téhle situaci se tak nějak nedokázala ovládat. Pochopitelně. "No jo, no jo, už jdu. Kdyby se něco dělo, vyj." Statečný vlk poklusem vydal se pro vodu, vlčice se snažila přežít tuto bolestivou, zároveň překrásnou chvíli.
Než se stačil její partner vrátit, vlčice měla pod sebou dva malé, chlupaté, nic nevidící uzlíčky, na které hrdě hleděla svýma sametově béžovýma očima. "Ti jsou tak krásní," dodal již hrdý otec a přitiskl se k jejich matce. "Dokázala si to." "A co ta voda?!"

Moje mamka den narození mne a bratra popisuje jako její nejkrásnější den z celého jejího života. Zajímalo by mě, jak to bylo doopravdy. Ehm, abych se představil. Jmenuji se Calum a spolu s mým bratrem, Orim, jsme přišli na svět do Nýlífové smečky přesně 9.4. 2010. A když maminka říká, že to byl nejkrásnější den jejího života, určitě tomu tak bude.
Je zajímavé, že si svou minulost vlk pamatuje až tak od půl roku. Do půl roku si nepamatuji nic. Možná jsem byl zlobivý, sem tam jsem vrčel a pral se s bratrem, ale určitě to nebylo nic velkého. Jediná věc, která byla velká, byla naše smečka. A to vám povím, že tam jsme se opravdu nenudili.
Postupem času jsme vyrůstali a před námi stálo velké rozhodnutí. Abych vám to vysvětlil… Při narození vlčat do smečky to bylo tak, že rodiče své potomky pojmenovali. Ale když dospěli, bylo na nich vybrat si své jméno. Takže jsme vlastně měli dvě jména. Sám jsem tomu moc nerozuměl, ale začínal jsem to chápat až postupem času. A musel jsem vybírat opravdu pečlivě. Pravé jméno, které nám bylo dáno rodiči, věděli jen naši nejbližší a rodina, kteří nás tak mohli oslovovat. Ostatní znali jen to jméno, které jsme si zvolili sami. Nevím, jak to brali ostatní, ale já jsem nad tím přemýšlel každou vteřinou po celé dny. Nemohl jsem se rozhodnout, přeci jen, vymyslet jméno sám sobě není nic snadného. Ostatní to měli jednodušší, prostě se narodili, rodiče řekli: „Budeš Karel!“ a tak se vlk jmenoval Karel. Ale my ne. My jsme se sice mohli jmenovat Karel, ale v den naší dospělosti se sešla celá smečka, aby mohla být svědky vyřčení našeho zvoleného jména. To bylo opravdu těžké, pro mě tedy neskutečně moc, nemohl jsem se rozhodnout. Bylo tolik jmen, kolik jsem měl rád a která se mi líbila, ale pro žádné jsem se nemohl pevně rozhodnout. Konzultoval jsem to i s rodiči, kteří mě však nechali v tom celém samotného. Obrátil jsem se i k bratrovi, nicméně ten měl sám problémy v rozhodování. Musel jsem to vymyslet sám. Teď ale ještě zpátky k naší smečce.
Moji rodiče nebyli žádné alfy nebo bety. Proto jsme jako vlčata neměli takové priority, jako například vlčata bet, která byla přivedena na svět o pár dní později po nás. Sice jsme byli s bratrem starší, ale nebralo se na to ohledy. Protože jsme nebyli od bet, jako oni. Neměl jsem je rád, pořád se něčím vytahovala a ukazovala, jak jsou na tom líp, jak my. Ale já jsem si nikdy nestěžoval. Měl jsem všechno, co jsem chtěl a potřeboval k životu, sem tam mi nějaká ta pozornost nebyla věnována, tak jsem si vystačil sám s bratrem, nebo i úplně sám. Povídal jsem si třeba s rostlinami, nebo zvířaty, a tak podobně. Ale bety nám dokazovali, jak jsou silní a hlavně v lovu jsme vedli nekonečný boj. Oni museli stále lovit jako první, před námi, a my jen s bratrem dokončovali práci. Nebylo to nic zajímavého a vlastně mě to vůbec nebavilo, nevím jak bratra, proto jsem se vždy sám, když mi nebyla právě věnována pozornost, odvrátil a lovil, abych se sám něčemu naučil. Sice mi to trvalo déle, ale lovit jsem uměl a tak jsem mohl žít v klidu. 
Na podzim a vlastně přes celou zimu lov ustal. Zásoby vystačily, a proto jsme se mohli sami osobnostně vyvíjet. Samozřejmě se v tuto dobu nejvíce vyvíjely vztahy mezi rodiči, mezi sourozenci a hlavně mezi zbytkem smečky. Já s bratrem jsem měl velmi dobré vztahy a dalo by se říci, že ještě (snad) mám, tam nebylo co řešit. Vlčata beta páru stále soupeřila, kdo je lepší a kdo získá větší přízeň a pozornost rodičů. My jsme měli pozornosti dostatek, nikdy jsem si nestěžoval. A jak dny ubíhaly, s naší osobností a vztahy se začaly objevovat i magie. Mezitím se bratr trochu více spřátelil s jednou vlčicí od bet, z čehož jsem nebyl tak nadšený, ale postupně jsem ji poznal a zjistil, že není až tak protivná a mrzutá, jako celý zbytek její rodiny. O magiích jsem nic nevěděl. Neměl jsem tušení, že každý může mít jinou magii, že někdo se orientuje více v oboru „země“, někdo „vítr“… a samozřejmě tohle mělo opět další vliv na pozdější vývin našich jmen. Stále jsem neměl tušení, jaké jméno bych měl zvolit. 
Neuběhlo dlouho, nastal den Pojmenování. Již od ranního probuzení jsem byl velmi nevrlý a nervózní, stále se mi hlavou honilo, jaké jméno si zvolit. Bratr z toho nebyl tak vedle a vlastně celkově vystresovaný jako já, nelámal si s tím hlavu, ale na druhou stranu též ještě neměl vybráno. Ve chvíli, kdy se sešla celá smečka a bratr, jakožto nejstarší vlče, měl promluvit a vyřknout své jméno, zapojil do toho i přírodu. Jméno Javor mne zaujalo a neznělo to špatně, v tu chvíli jsem přehodnocoval situaci a vymýšlel, že bych se mohl pojmenovat třeba Smrk nebo Buk, ale upřímně… mít jméno Buk, s největší pravděpodobností by můj život radostným nebyl. Musel jsem to vymyslet opravdu pečlivě. Ve chvíli, kdy mne vystrčili a postavili před všechny členy, v zádech s vlčaty bet jsem opatrně otevřel tlamu a řekl jen: „Yeter.“ Měl jsem toto jméno v záloze nějaký ten pátek a rozhodl jsem se. Stál jsem si za svým. A nikdo nebyl proti, naopak, velmi rychle se to chytlo. A tak jsem úspěšně zvládl nejtěžší část života.
Další rok se odehrála spousta zajímavých věcí. Ale já jsem se v nich moc neorientoval, tolik jsem se nezaměřoval na naši smečku, spíše jsem cestoval a toulal se kolem. Zajímaly mne krásy vzdálených míst, kam jsem se velmi často vypravoval a odebíral. Začal jsem pomalu zjišťovat, že jsem velmi rád sám a spokojeně jsem si to užíval. A vždy, když jsem se vrátil do smečky, trávil jsem čas nejvíce s bratrem. Rodiče neměli moc času a bratr si vlastně začal s jednou z těch vlčic, takže jsem byl opět sám. Nedělalo mi to problémy, trochu jsem trpěl samomluvou, ale většinou jsem si vypravoval se zvířaty. Jako se brácha zamiloval do té vlčice, zamiloval jsem se já do přírody. Měl jsem stále touhu cestovat a vydávat se do neznámých krajin. Rodiče to moc dobře věděli, a proto nepočítali s tím, že bych ve smečce dlouho zůstal. A zároveň si zvykli na to, že jsem se vydával na různé túry. Většinou jsem takové výpravy pořádal sám, a sám se jich zúčastňoval, ale nikdy jsem se nenudil. Vždy jsem se nějakým způsobem zabavil a nedělalo mi problémy se seznamovat a přizpůsobovat novému okolí. 
Jednoho dne, když jsem se do smečky vrátil, zjistil jsem, že je bratr se svou milou někde mimo hranice území a zřejmě plánují rodinu. Byl jsem rád, že jsem se mohl stát strýcem, nicméně netušil jsem, co dalšího se ve smečce změnilo. Mezi členy naší smečky přibyla vlčice, která se mi ale vůbec, spolu s jejím synem, nezalíbila. Popravdě, neopřel bych o ní ani oslintanou kost, byla škaredá a nedokázal jsem pochopit, proč alfa na ni tolik lpí. Časem mi to začalo docházet. Zalíbila se mu. S tím se však nedalo nic dělat. Ve smečce jsem měl několik bližších přátel, vlastně, všichni jsme si tam byli blízcí, ale někteří byli o něco bližší. Nejvíce jsem si padl do oka s jedním z vlčat bet, který se též velmi změnil. Byli jsme v tu chvíli jako bratři a já bych za něj položil ocas do ohně. On za mě jistě taky.
Čas plynul jako voda, když se do smečky vrátil můj pokrevní bratr. Radostí jsem ho svalil na zem a byl rád, že konečně je můj nejbližší parťák u nás. Jeho partnerka byla těhotná a tak jsem byl spokojený, že si opravdu rodinu založil. Jeho sen se splnil a můj se plnil taktéž. Ačkoli procestovat celou Vlčí zemi bylo mírně obtížnější, než založit rodinu.
Další den se bratr odebral na lov a já se věnoval svému nejlepšímu příteli. Našel jsem si parťáka na cestování, neboť stejně tak jako já, i on našel zalíbení v dobrodružství. Byl jsem radostí bez sebe. Po náročné, celodenní cestě, kdy jsme přinesli několik zajímavých cenností, jsem nemohl uvěřit tomu, co se stalo. Bratr, který nebyl ve své kůži, mne vyzval do jeskyně, že mi musí něco naléhavého říci. A pomalu jsem se dozvídal, co nová vlčice se svým synem, kterého jsem delší dobu neviděl, ale ten mi ani tolik nevadil, vymysleli a vykonali. Nevěřil jsem vlastním uším, že zavraždili matku a babičku, byl jsem zarmoucen. Opravdu mne tato zpráva vzala a věřil jsem bratrovi, neviděl jsem sebemenší důvod, abych pochyboval o jeho informacích. Kort, když to sám, na vlastní oči, viděl. 
Smečka však nestála za jeho názorem, že by tak smělá vlčice s jejím dokonalým synem mohli vykonat něco tak bezcitného. Pomalu se Arrastaneia vyšplhala až na postavení alfy, tudíž jsem chápal bratra, že ani nemohl nic více namítat. A zároveň jako ona získala moc, bratr byl o ní odebrán a sesunul se na omegu. Nemohl jsem nic dělat, ačkoli jsem stále stál za ním. Věřil jsem mu. Ale i na postavení omega se dá žít. Nerresteio, který mi nebyl až tolik proti srsti, ale osobně jsem se s ním moc nesblížil, se na nějakou dobu vzdálil. Nechápal jsem, co se děje, raději jsem se odebíral na toulky a mnohdy i s přítelem Chargem, který mne doprovázel a zažívali jsme spolu opravdu neuvěřitelné a nezapomenutelné zážitky.
Teneri, bratrova drahá polovička, porodila. Byl jsem hrdým strýcem a užíval jsem si to. Vlčata rostla a i já jsem vyrůstal, sem tam mi je bratr ponechal, abych se o ně staral, a já hrdě s Chargem zaujímal jejich vzor. Teneri byla poněkud neklidná, čehož jsem si začal všímat i já, a to jsem na vlčí povahy moc nehleděl. Bratr se zároveň sblížil s jinou vlčicí z naší smečky, do čehož jsem moc neviděl. Neměl jsem tušení, oč mezi nimi jde, ale všímal jsem si, že tak, jak se sbližoval se Zlatým Lístkem, od Teneri se vzdaloval. Mrzelo mě to, a i když jsem byl jeho bratrem, který by měl všechno chápat, tohle mi do hlavy nelezlo. Však byl otec a měl se starat jak o vlčata, tak o ni. Ale on se bavil čím dál, tím víc s tou druhou. Hold, asi na něj vlčice letěly. O mě moc zájem nebyl a vlastně jsem si ani nestěžoval, nechtěl jsem si nadělat nějaké problémy a dostat se tam, kam bratr. 
Pomalu mi to začalo docházet. Zlatý Lístek se svým partnerem, jehož jméno si momentálně asi nevybavím, měla vlčata. Vlastně… zřejmě se celá ta věc měla jinak, neboť bratr k těmto vlčatům, praktický cizím, zaujímal postoj jako k vlastním. Byl jsem na pozici třetího, do ničeho jsem nemluvil, ale vše jsem potichu z povzdálí sledoval. Nakonec se ale pravda provalila napovrch a já jen tiše litoval Teneri. Bratr „pomohl“ Zlatému Lístku a ‚udělal‘ jí vlčata, která nemohla mít s partnerem. Podvedl Teneri. Kdo ví, co mělo větší váhu. Jestli obětovaná pomoc, nebo zrada. Já jsem stál asi spíše za Teneri. (Proč šla Zlatý Lístek za ním, když je otcem, a ne třeba za mnou? Já otec nebyl a neměl jsem tak nikoho jak podvést, dobrá, možná bych nabídku nepřijal vůči jejímu partnerovi, ale proč bratr?) No to už je jedno.
Když se to dozvěděla alfa, všichni jsme čekali rozsudek smrti. V tento den jsem bohužel ve smečce nebyl. Přemýšlel jsem, uzavřen sám v sobě, jak to mohl bratr vykonat. Vydal jsem se na mé oblíbené místo. Nacházelo se za lesem od naší smečky, vlastně to byla obyčejná skála, ze které vyvěral potok. Bylo to pro mě neskutečně magické místo, chodíval jsem tam ob den, ne-li každý den. Užíval jsem si každou sekundu strávenou právě tam. A nikdy jsem nechtěl toto místo opustit. 
Avšak mou povinností bylo se do smečky vrátit. Neměl jsem to rád, když nade mnou někdo stál a přikazoval mi, jak mám žít. V mé krvi kolovala touha po volnosti a tuláctví, kterou mi tato smečka nenabízela. Nicméně alespoň jsem se dozvěděl, jak to dopadlo s bratrem. Dostal nabídku. Alfa mu řekla, že buď vypadne sám, a ona se o vlčata postará, anebo i s nimi. Já osobně bych vzal své potomky a odešel, ale on je nechal ve smečce, s myšlenkou, že by se o ně nepostaral a že to alfa a vlastně i celá smečka zvládne lépe. Hold každý vlk měl svůj postoj a názor a bratr se rozhodl takhle. A tak opustil smečku. Bylo to pro mě těžké, přeci jen jsem ho měl rád a věřil mu, a snášel jsem to velmi těžce. Ale ve smečce se najednou všechno uklidnilo. Nikdo nic neřešil a každý žil svým, spokojeným životem. Arrastaneia se uklidnila a na chvíli přestala všechny komandovat. Po této události jsem se zcela uzavřel do sebe. Chargo se taktéž zamiloval a našel si svou spřízněnou duši v jiné smečce, čemuž jsem stále nerozuměl. A tak na mě a nějaké cestování neměl čas, což jsem tak trochu chápal, ale přeci jen, když má někdo přítele, nikdy na něj nezapomene, ne? Asi jsem to tak opět bral jenom já…
Jedno ze zbylých bratrových vlčat jsem si vzal na starosti a začal ho vychovávat. Byl to nadějný lovec a já, ze svých nasbíraných zkušeností, jsem ho naučil takovým taktikám a fintám, které by sám asi těžko nasbíral. Anebo by mu to zabralo opravdu dlouhý čas. Postupem času jsem se s ním velmi sblížil a možná jsem to tak viděl jenom já, nebo ne, ale připadalo mi, že mě měl za druhého otce. Byl jsem rád a pyšný, těšil jsem se, že až se vydám ze smečky pryč na toulky, a potkám bratra, povyprávím mu, jak dobře jsem se o jeho syna staral. Druhé z vlčat, vlčice, se rozmazlovalo pečovateli. Do tohoto vývoje jsem nezasahoval, rád jsem se věnoval zbylému vlku.
A tak jsme začali tvořit nerozlučnou dvojici lovců. Byl jsem rád, že se bratrův syn učí tak rychle a do všeho dává neskutečnou energii a sílu, ale zavazovat se na doživotní postavení lovce jsem se bránil. Můj ‚parťák‘ byl za, já jsem řekl, že se smečce nechci zavázat na tak dlouhý čas, že bych rád stále zaujímal bezvýznamné postavení, na kterém mohu cestovat a objevovat nespočet krás Vlčí Země. To se alfám moc nelíbilo, Arrastaneia opět nastolila vládu a rozhodla, že buď budu smečce navždy věrný, anebo smečku opustím, jakožto zbytečný článek. Neměl jsem na výběr, kdo by se rozhodl pro to, být do konce života připevněný na jednom místě? Vydal jsem se tedy na toulky.
Asi jsem nebyl ještě tolik připravený, neboť začátky mi moc nešly. Lovení se nedařilo každý den a já byl vyčerpanější a vyčerpanější. Po dlouhý čas jsem nenarazil ani na jednoho živého vlka, vlastně ani mrtvého, takže jsem tak trochu zbláznil a povídal si pro sebe, smál se na věcech zcela bez významu a začal všechno vidět pozitivně. Neměl jsem už tak silné a vypracované tělo, kůže na mě začala viset a já viditelně pohubl. Žebra na bocích vystoupla a tak jsem přežíval, ze dne na den. Popravdě, myslel jsem si, že když budu cestovat, budu se mít dobře. Ale netušil jsem, co všechno to obnáší se jen sám o sebe postarat. Samozřejmě, že jsem někdy ulovil lepší potravu, ale třeba dva, tři dny, jsem na živého tvora nenarazil. Uvězněn sám v sobě, svých myšlenkách a svém světě, jsem se toulal dál a dál.

Měl jsem štěstí. Opravdu, možná tomu nebudete věřit, jak by mohl vlk v takovéto situaci míti na něco štěstí. Ale já jsem ho měl. Narazil jsem totiž na smečku. Doteď nevím, jak se smečka jmenovala, ale když mne vlk z beta páru spatřil, jak pochudle se potácím neurčitým směrem, ihned se mě ujal. I dnes jsem mu vděčný, opět jsem se díky němu postavil na nohy. Vlastně, hned jak mě viděl, jsem upadl slabostí a nemohl se zdvihnout. Měl jsem v tlapách desítky kilometrů a síly ubývalo. Kerr, který mi nabídl pomocnou tlapu, mě zachránil. Po chvilce jsem otevřel oči pod silou vůně čerstvého masa. Ulovil mi šťavnatý a čerstvý kus srny. Ačkoli jsem byl hladový, žaludek byl stažený a tak jsem si jen párkrát kousl a tím se naplnil. Vodou jsem vše spláchl a pokračoval ve spánku.
Probral jsem se zanedlouho na kožešinové podestýlce. Cítil jsem se jako doma, jako kdysi u matky. Místo matky nade mnou však stáli dva vlci, prohlížejíc si mě od uší až ke špičce ocasu. Měl jsem dosti energie, síly a strachu na to vyskočit a přikrčit se, s naježenými chlupy na zádech, ale oni mi vysvětlili, že mi nechtějí ublížit. Byl to beta pár. Zavrtěl jsem tedy ocasem a směle se přidal na pár dní k jejich malé smečce. Bylo jich tam tehdy jen několik a jen matně si vzpomínám na zbytek členů, ale Kerra a Maidy si vybavuji, jako kdyby tu stáli vedle mě. 
Na vysvětlenou, Maidy byla asi první vlčice, ve které jsem našel zalíbení. V té době už jsem byl poměrně introvert a tak pro mě bylo těžké navázat nové vztahy a konverzaci jako takovou, nicméně u Maidy to šlo samo. Poprvé jsem ji viděl ležet pod stromem v lese, kam mě Kerr odvedl. Smečka sídlila v lese, což bylo fajn, ale necítil jsem se zde zrovna nejlépe. Zpátky k Maidy. Ležela pod stromem, jak jsem řekl. A já si na to pamatuji, jako by to bylo včera. Její tmavě černá srst vlála ve větru s ořechovým ocasem, který do špičky přebíral bílou barvu. Zajímavé zbarvení ve mně upoutalo zaujetí, ačkoli jsem z její strany zájem necítil. Přiblížil jsem se k ní a pomalu zjistil, že zde leží sama. Radostně jsem přiklusal a sedl si, nenápadně dělal, že se jen rozhlížím, ale sledoval jsem každičký její pohyb chlupů. Byla tak překrásná, že jsem z ní nemohl spustit oči. Opatrně jsem se představil a nervózně přenášel váhu z jedné tlapy na druhou. Ona si též sedla a dali jsme se do konverzace. Povídala mi o sobě a jejím životě, i se mě zeptala na ten můj, ale moc jsem se svou minulostí nechlubil. Ani jsem neměl čím. Povídali jsme si dlouho do noci, a já jsem ani nepostřehl, jak rychle ten čas letí. Zamiloval jsem se do ní až po uši a ona zřejmě do mě taky, no asi ne tak, jako já do ní. Objasnil jsem jí, že mám v plánu cestovat a toulat se a nabídl, aby šla se mnou. Ve dvou se přeci cestuje lépe, kort, když už jsme se tak parádně seznámili. Jenomže ona byla… ani nevím, jak to vyjádřit, prostě byla ráda na pevné půdě, když se měla kam vrátit a být ve známé společnosti. Já jsem společnost tak nevyžadoval a v téhle jsem se ani moc dobře necítil, nikoho jsem kromě ní neznal a tak jsem jí dal naposledy na výběr. Řekla, že zůstane ve smečce, ale i přes to mě má moc ráda a bude na mě myslet. No jo, ale k čemu mi to je?
V této smečce jsem přežíval jen pár měsíců, opět přes zimu, než jsem nabral dostatek sil a schopností vydat se opět na cesty. Odešel jsem dobrovolně, moc jsem si nepřipadal, že jsem do kolektivu místních zapadl, proto jsem se raději „sbalil“ – mým majetkem v té době byla jedna okousaná kost – a vydal se opět na toulky. Byl jsem připraven na nástrahy tamní přírody a vlastně i této, na které teď stojím. Ačkoli jsem věděl, že po Maidy se mi bude stýskat.
Popravdě, na této zemině se mi stojí zatím nejlépe. A jak jsem zjistil, v okolí je mnoho zajímavých míst, která by se dala navštívit a prozkoumat, zřejmě tu jsou obydlené lesy nějakými smečkami, ale ty mne zatím nelákají. Možná ve stáří. Ale určitě tu budou i tuláci. Kdo ví, kam jsem dorazil, ale líbí se mi to tu a jistě zde nějaký čas strávím a pobudu, jak to tak vypadá.