Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Udělej něco pro to, aby lesní zvěř snáze přežila zimu.

Arvénin pohled propaloval Caedrica, jako kdyby se měla zvětšit do velikosti hory a zašlápnout ho jako malého brouka. To si nemohl princ nechat líbit, oplatil ji stejný namyšlený pohled a lehce si odfrkl. Už ho to začalo nudit, oba dva přece měli královskou krev. Ukáže čas, kdo z nich je lepší, královštější, hezčí.
Ulovil ryby, jestli se tomu dalo tak říkat, přinesl je Arvéně, oba dva je nakrmil. Pak Arvéně viditelně přeplo a malého prince to vyděsilo. Jenže se ukázalo, že je úplně v pohodě a jazyk má pořád stejně ostrý, jako předtím.
"Tak si trhni," prskl po ní a otočil se zpátky k jídlu. Co si to vůbec dovolovala? Takhle ho urážet a zesměšňovat! Kdyby byla kdokoliv jiný, než princezna, už by na ní vyhnal... koho by na ní vyhnal? Psy? Dravce? Tatínka! Maminku! Tohle však byla jeho milovaná sestra.
Dojedl poslední sousto ryby a otočil se k sestře zády. Nezapomněl ji však při otočce hodit sníh do tváře. Pak se rozběhl zpátky ke kůře od stromu a odtáhl ji z ledu zpátky k lesu. Co když si tady pod tím nějaké zvířátko udělalo nebo udělá domeček. Náš les je přeci jen hustě zarostlý a počasí tam je mírné. Nastavil kůru tak, aby se pod ní dalo schovat a z jedné strany zahrabal díru sněhem, jehličím a bahnem. Z druhé strany nechal trčet jen malý vchod. Když doladil poslední nedostatky, hrdě se podíval na domeček pro zvířátka, otřel si tlapky do sněhu a vrátil se zpátky k Arvéně a k jezeru tak, aby měl na všechny dobrý výhled. Musel to tu mít pod kontrolou. Když ne on, tak kdo jiný?

Nabídni pomocnou tlapku vlkovi v nesnázích

Nemohl uvěřit svým uším, tatínek že by dal les zrovna jí? A tomu nejlepšímu? To asi dávalo smysl, možná on mohl být tím nejlepším.
Přejel sestru pohledem od hlavy až k ocasu a odfrkl si. Nijak to nekomentoval, ona určitě v budoucnu nejlepší nebude. Vždyť mají hromadu sourozenců, jak by ona zrovna mohla být nejlepší? Nebo jak by nejlepší vůbec mohl být Caedric? Ta myšlenka ho bolela.
Arvéna se nedala setřást. Ani slova a ani činy nepomáhaly. Princ udělal jeden krok a ona také, aby ho dohnala. On řekl slov, ale jeho sestra musela říct lepší. Já takový určitě nejsem! I když přesně takový byl. Stejně tvrdohlavý a ctižádostivý jako zbytek Cedrového království, jako zbytek jeho rodiny.
"Evidentní je tvoje nadutost," řekl Caedric a vyplázl na ni jazyk. Byla to hloupá hádka dvou vlčat, kteří chtěli co nejvíc pozornosti od rodičů. Tatínek ale zrovna věnoval pozornost něčemu jinému a maminka se zapomněla v lese, nejspíš s jeho staršími sourozenci.
Jejich závod dle Caedricovo úsudku nerozhodně, ať už to bylo doopravdy jakkoliv, v jeho hlavě na tom prostě byli stejně. Stejně se ani jeden z nich nedal přesvědčit o opaku. V čem byl ale Caedric teď rozhodně lepší bylo shánění jídla. Sice to byly jen zmrzlé ryby, ale i tak. Našel je on, přinesl je on. A co víc! Rozdělil se a sestře dal větší kousek.
Jenže pak se zarazil v půlce sousta. Cože se to právě stalo? Poděkovala mu? Řekla mu, že je o malinko lepší? Nevěříce na ni zíral. Po chvilce se mu však po obličeji rozlila obava.
"Cože? Jsi v pořádku? Není ti něco? Bolí tě hlava? Omdlíš?" brekotal náhodné slova a skákal dokola Arvény. Prohlížel si ji ze všech stran a položil ji tlapku na čelo, jestli nemá teplotu. Něco s ní muselo být špatně! Arvéna Nina uznala, že je Caedric Etney v něčem lepší? Možná je zle mě! A celé se mi to zdá!

Dej si s někým dalším slavnostní večeři

Caedric Etney měl pevné nervy, nic ho nedokázalo rozčílit. Až na jeho sestru, která očividně věděla, kde přesně píchnout a co říct, aby ho vyprovokovala k akci. Nelíbilo se mu to. Ani trochu.
"Ty jsi princezna, já jsem princ. Já zdědím království a z tebe udělám poddanou!" vyhrožoval Caedric a máchal přitom packou před jejím obličejem. Nemyslel si, že je tak soutěživý, ale sestra ho vyprovokovala, až to nebylo hezké.
"Určitě jsem chytřejší, jak ty!" vyhrkl ze sebe a zapotácel se. Dovolovala si a to hodně, jenže byli na stejné úrovni v hierarchii, takže musel její řeči trpět. Stejně tak ona musela trpět ty jeho. Alespoň k něčemu to bylo dobré.
Jeho nápad s kusy dřeva a závodem na nich mu zprvu přišel jako geniální, ale Arvéna ho převezla. Vůbec nedodržovala pravidla a místo toho se rozběhla a sklouzla se co nejdál. Malý princ mezitím jel na prkně jako na koloběžce a házel po sestře dýky pohledem. Ta malá proradná...
Rychle se odrážel na prkně dokud nebyl přímo vedle sestry, a pak pokračoval ještě dál. Sestra sice měla lepší nápad, ale on se nemohl nechat zahanbit. Zastavil se až na tvrdém ledu jezera a vyplázl na sestru jazyk. "Nečum tak na mě, nejsi lepší," prskl jejím směrem, "ale ani já nejsem lepší. Jsme na tom prostě stejně, ať se nám to líbí, nebo ne!"
Otočil se k sestře zády a prošel se po jezeře. Led rozhodně neměl v plánu pod jeho tíhou prasknout, což byla škoda, protože takhle se nedala chytit žádná ryba. Což bylo asi i dobře, takhle malé vlče nemělo co pohledávat v hlubokém jezeře.
Už se chtěl otočit a vrátit se na břeh, když v tom zavadil tlapkou o nerovnost v ledu. Několika rychlými pohyby tlapkou odhrnul sníh a uviděl dvě zamrzlé ryby. Další nanuk! Párkrát hrábnul do ledu, pomohl si mléčňáky a najednou měl v tlamě dvě zmrzlé ryby. Vítězoslavně hodil očkem po Arvéně, když se k ní vracel na břeh.
"Kdo je nejlepší? Kdo nám právě našel večeři?" vychutnal si ten pocit a položil před ně ryby. Tu větší strčil k Arvéně a sám se pustil do menší. Byl soutěživý, sestra ho štvala, ale i tak by se pro ni roztrhal. Stejně tak i pro ostatní sourozence.

Dej si s někým závod na sáňkách

Jeho sestra byla neskutečně paličatá a taky bojovná. Jenže co byl on, když se choval skoro identicky, a ještě se s ní hádal? Byly to děti svých rodičů. Nejlepší vlčata v celém okolí. Tahle jejich roztržka byla naprosto bezvýznamná, stejně se jim vlčata z jiných lesů a smeček nemohly rovnat.
"Maminka by tě určitě teď princeznou nenazvala!" osočil se na ní Caedric a vrhl jí sníh směrem na hlavu. Oba dva byly mokří od hlavy až k patě a mohlo hrozit, že z nich budou dva nepěkné rampouchy. Byl spokojený, že jeho sestra souhlasila s krátkým příměřím. Nepotěšilo ho to, že si znovu musela dupnout a ukázat svou imaginární nadřazenost. "Princezna tupohlav jsi tak maximálně," odfrkl si princ.
Caedricova koule letěla, letěla a letěla! Až konečně dopadla do sněhu a pořádně se tam zabořila. Podíval se na sestru, která už hňácala vlastní kouli. Stejně tak daleko nedohodí. Jenže sestra mrštila kouli takovou sílou, že koule letěla prakticky stejně daleko, jako ta jeho.
"Nastejno," konstatoval suše. Na sestru se ani nepodíval. Místo toho se rozhlédl a hledal něco dalšího, v čem by mohl se sestrou soutěžit. Pak ho to napadlo! Odběhl směrem k lesu a vyhrabal ze sněhu dva kusy odpadlé kůry z cedrových stromů.
"Ná," řekl a hodil sestře pod nohy kůru. "Dáme si závod! Prostě pojedeme na kůře a kdo dojede dál, vyhrál!" Zas a znovu nečekal na její reakci. Buď se přidá, anebo má smůlu a on vyhraje. Stoupl si na kůru a začal se odrážet, jako kdyby to byla vlčecí koloběžka. Byl si jistý, že tentokrát určitě vyhraje! Přece to sám teď vymyslel, jak by ho mohla sestra porazit?

Zahraj si s druhým vlkem nějaký vlčí zimní sport

Jeho krvelačná sestra se nedala odbýt. Zajímalo ho, po kom tohle má. Byl někdo z jeho rodiny taky takový šílenec, aby se pral s každým sourozencem? Netušil, možná jo. Bude se na to muset tatínka zeptat. Dle toho, co se dělo ale kousek od nich měl spíš pocit, že mají v rodině emocionální výlevy. Šedý Ezi mluvil o nějaké Thyře a Juniper, to jediné stihl pochytit mezitím co ho sestra kousala a škrábala všude po těle. Byla to fuška se vůbec snažit něco poslouchat, když mu sestra furt řvala něco do ucha.
"A já jsem nejchytřejší princ v celém okolí," okřikl princeznu bojovnici. Jejich roztržka byla hloupá, ale to už k vlčecímu životu patřilo. Nějak ze sebe museli dostat tu přebytečnou energii.
Pak přišla smršť sněhových koulí, které lítaly všude kolem nich. Očividně jim oběma bylo jedno, koho trefí. Nedivil by se, kdyby nějaká ulítla na otce nebo na bratra. Avšak otec nic neříkal, takže mu asi jejich malá roztržka ani trochu nevadila.
"Nejlepší jsou všichni z Cedrového království! A pokud by měl být někdo nejlepší, tak by to byla maminka nebo tatínek, ne ty!" křil po sestře a hodil jí směrem na hlavu další kouli. Malý princ mezitím dostal pár dalších ran koulí do těla, dokud toho neměl plné zuby.
"Dost! Dost! Přestaň! Vím, jak posoudíme, kdo je lepší," řekl malý princ důležitě a otočil se na patě. Odběhl kousek od sestry a vyryl čáru do sněhu. "Tady si stoupneme a kdo dohodí sněhovou kouli dál, tak vyhrál! Začínám," řekl pohotově a ignoroval veškeré námitky. Udělal pořádnou sněhovou kouli, napřáhl se a hodil ji co nejdál. Sněhová koule dopadla na zem a Caedric se důležitě podíval na sestru jako: Teď ty.

Uspořádej s někým dalším koulovačku

Musel uznat, že jeho sestra měla sílu a mrštnost. Válely se ve sněhu tak dlouho, dokud z nich nebyly dvě sněhové koule. V pozadí slyšel jen tlumený rozhovor tatínka a toho Eziho, nebo kdo to byl. Moc ho to teď nezajímalo. Musel se soustředit na svou sestru, co se chovala jak střeštiprdlo.
Jakmile princ vyskočil na všechny čtyři, Arvéna vypadala nespokojeně a ještě ho pěkně urazila. Já ti dám lepší! Jednomu piranímu kousnutí od sestry stačil uhnout, ale druhý kousanec mu přístal přímo na přední tlapce. Zatřásl packou a spolu s ní i s hlavou sestry a zavrčel. Znělo to spíš jako bzučící včely, než jako nebezpečné vrčení. "Pusť!" okřikl sestru a vytrhl se jí z tlamy. Tlapka ho trochu bolela, ale on se nemohl nechat přemoci někým takovým, jako byla jeho bláznivá sestra.
"Neměl? Neměl?! Ty máš co mluvit! Co kdyby tě někdo viděl? Tohle je ta vznešená krev? Tohle je to nejlepší z Cedrového království?" řekl Caedric kousavým tónem. Kdyby je v tuhle chvíli viděla maminka, asi by jim pořádně vynadala. Měl sestru rád, měl rád všechny své sourozence, ale Arvéna mu teď pořádně lezla na nervy.
Odskočil kousek od sestry a nechal ji se válet jako sněhovou kouli na zemi. Začal před sebou hrnout sníh a uhňácavat ho do kulaté podoby. Pak zvedl hlavu a mírně se pousmál. Teď měla jeho sestra dostat co proto. Vzal sněhovou kouli a mrštil ji po sestře. Okamžitě začal hrabat další a další koule a házet je jejím směrem. Bylo mu úplně jedno, jestli ji trefuje nebo ne. Chtěl ji jen udržet co nejdál od sebe.

Vyrob si / najdi a ochutnej rybí nanuk.

Caedric Etney se rozhodl, že je čas znovu zkontrolovat hranice lesa. Už jako malý věděl, že královské území se musí střežit a nemyslel si, že někdo z jeho sourozenců ze stejného vrhu bude mít dost rozumu na to, aby se k němu přidal, proto se jich také ani neptal. Rodiče určitě měli plné tlapky kralování, takže na tohle také neměli čas. Možná někdo z jeho starších sourozenců by mu mohl pomoci, ale on si chtěl dokázat, že to zvládne sám.
Jakmile vyšel z Cedrového lesa, všude kolem něj bylo bílo. Očividně nasněžil nový sníh od té doby, co tu byli naposledy. Jezero navíc vypadalo, že je zamrzlé snad až do samotného středu. Malý princ nevěřícně koukal na bílou krajinu.
Překvapil ho i samotný zvuk zimy. Všude kolem něj bylo naprosté ticho. Žádní ptáci, žádná drobná zvěř, žádný řev vysoké v říji. Prostě jen klid a ticho.
Doběhl až k samotnému okraji jezera a posadil se. Sníh mu pomohl i tím, že byl s obhlídkou velmi rychle hotov. Ve sněhu nebyla vidět jediná stopa, kromě té jeho. Pyšně se vyprsil a doufal, že na něj rodiče budou hrdí. Sice jim neměl v plánu o jeho malém výletě říkat, ale i o to šlo. Nikdo mu nemusel nic říkat, napadlo ho to samo.
Alespoň bych se tady mohl napít, pomyslel si malý šlechtic a došel k okraji jezera. Začal hrabat svými malými tlapkami do ledu a doufal, že se za chvíli dostane k vodě. Odrhnul vrstvu sněhu z ledu a uviděl zvláštní tmavý flek. Něco do něj očividně zamrzlo a on měl v plánu to z ledu dostat ven. Nakonec celý udýchaný zabořil tlamu do ledu a několika škubnutími vytáhl ven onu hnědou věc.
Hodil to vedle sebe na led a pořádně si to prohlédl. Byla to zamrzlá ryba! Normální rybí nanuk! Caedric se nenápadně rozhlédl aby se ujistil, že ho nikdo neuvidí. Tohle nebude moc šlechtické... pomyslel si a začal ohlodávat zmrzlou rybu, jako kdyby to byla tříchodová večeře. Každým soustem cítil, jak mu mrzne mozek, ale ryba měla překvapivě dobrou chuť. Nejspíš umřela právě tím, že zmrzla.
Nakonec si utřel čumák do sněhu a oklepal se. Byl čas se vrátit zpátky na území království.

Vyválej někoho ve sněhu

Pečlivě naslouchal rozhovoru cizího vlka a tatínka, i když z toho nic moc neměl. Cizímu šedákovi se nedalo přes to jeho koktání rozumět. Vlk vypadal tak o rok starší, než byl sám malý princ, ale dle Caedricovo posouzení už byl až příliš starý na to, aby takhle koktal. Vypadal navíc dost ubrečeně a vyděšeně. Co by na tohle asi řekla maminka?
Tatínek cizího vlka nazval "princem". Počkat, jak jako princem? On byl princ. Jeho sestry byly princezny, jeho bratr byl princ. Kdo byl ale tohle? Jiné království? Ne, to není možné, na to jim byl cizí vlk až příliš podobný. "Bratr?" řekl si Caedric tiše pro sebe. Najednou se na cizího šedáka koukal úplně jinak, ale pořád byl překvapený z toho emočního výlevu, který údajný "Ezi" předváděl.
Když už jsme u výlevů, tak ty se bohužel nevyhnuly ani malému princovi. Všiml si Arvény, až když bylo příliš pozdě. Jak dlouhý tak široký se položil do sněhu zády napřed a začal kopat nohama kolem sebe. "Co to děláš ty blázne!" vykřikl po sestře a snažil se dostat na nohy. Byl celý od hlavy až k patě od sněhu. Najednou nebylo poznat, které ucho má opravdu bílé.
Caedric Etney nic dalšího neřekl, pouze se výhružně podíval na sestru a skočil na ni zpátky. Teď byl on ten nahoře a válel sestru ve sněhu, aby z ní vytvořil velmi nevkusného sněhuláka. Takhle se princezny nechovaj!

Z odrazu na vodě se pokus vyčíst, co tě čeká v příštím roce.

Caedric Etney byl na svůj pokus o zahřátí si tlamy velmi pyšný. Otočil se a uviděl otce, jak si něco pro sebe mumlá a kouká přímo na něj. Tatínkův pohled ho trochu vyděsil, okamžitě se narovnal a vyprsil, snažil se napodobit jeho držení těla. Přikývl směrem na otce aby mu ukázal, že je v pořádku a nemusí se o něj bát. Byl to zároveň i jeho cíl do budoucna. Chtěl být vždy nápomocný a nikdy nechtěl být tím, o koho by si jeho rodina měla dělat starost.
Otočil se zpět směrem k jezeru. Opatrně přešel po souši k místu, kde nebylo jezero zamrzlé a posadil se. Díval se směrem dolů na svůj odraz ve vodě a prohlížel si své rozdílně zbarvené uši a bílé tlapky. Párkrát strčil packu do vody, aby ji rozvířil a hrál si tak s vlastním odrazem. Přišlo mu, jako kdyby mu vlnky ukazovaly cestu, nebo snad budoucnost?
Zamyšleně se podíval skrz vodu na písčité dno. Netušil, co vlnky znamenají, nebo co znamená písek, který se s každým pohybem vody mírně posouval v jejím rytmu.
Určitě se mi to snaží říct, že ze mě vyroste skvělý následník trůnu, nejurozenější ze šlechticů a nejlepší ochránce. Jo! A bude ze mě určitě král jednou! Vesele u toho stříhal ušima. Netušil, že přesně tahle vzpomínka mu utkví v paměti ještě dlouhá léta. Naivní malé vlče, co nerozumí sukcesi, ale sní o velkých věcech. Voda mu jeho pravou budoucnost neukázala, proč by to vůbec dělala? Budoucnost má být překvapení pro všechny.
Z myšlenek ho vytrhl menší rukus, co se děl za ním. K otci se tulil cizí vlk. Barvy kožichu měl stejné jako tatínek, jako maminka, jako všichni jeho sourozenci. Zmateně otočil hlavu na stranu a snažil se poslouchat jejich rozhovor.

Pokus se připravit nápoj na zahřátí.

U cinkání na rampouchy to samozřejmě neskončilo. Princ se následně rozhodl, že je začne okusovat a olizovat. Měl štěstí, kdyby byla větší zima a mrzlo, tak se mu na ten rampouch přilepí jazyk, a pak by ho musel tatínek od rampouchu odtrhávat. Rampouch byl pro malou vlčecí tlamičku až příliš studený. Cítil, jak mu nepříjemně něco mrzne v hlavě a studí ho jeho mléčné zoubky. Vyplivl zbytek rampouchu a začal potichu prskat. Nechtěl na sebe připoutat pozornost, ještě by se rodiče zlobili, proč dělá takové hlouposti. Takhle se princ Cedrového lesa nechová.
Musel si zahřát tlamičku a to hned. Rozhlédl se kolem jezera a přemýšlel, jak nejlépe dokázal, kde může sehnat nějakou teplejší vodu? Voda přímo z jezera byla ledová, tou se zahřát nemohl. Pak zahlédl menší louži, nebo spíš roztátý sníh v písku u jezera. Pozorně si vodu prohlížel a přemýšlel, jak ji ohřát. Mohl si do ní ulevit, to by ji určitě zahřálo, jenže to by z ní pak nemohl pít. Nakonec zkusil na vodu foukat podobným způsobem, jako funí dospělý vlk, když dlouho běží. Pomohlo to pouze trochu.
Další možnost byla to prostě zahřát tělem. Určitě si nechtěl do vody lehnout a zahřát ji tím způsobem, protože přece šlechtic nebude pít z vlastní vany! Posadil se co nejblíž k vodě, aby ji alespoň zahřál svou přítomností. Vždyť ta určitě taky hřála! Byl to princ, ta voda by měla být poctěna, že si vedle ní sedl a chce se z ní napít! Jo jako!
Caedric Etney měl pocit, že voda byla opravdu teplejší, i když se mu to nejspíš jen zdálo. Jeho pokus si vytvořit teplé pitíčko byl pro něj úspěšný.

Zkus zahrát písničku na rampouchy.
>> Cedrový háj

Ze začátku následoval otce, jako správný a poslušný vlk. Hruď měl vypnutou a tvářil se, jako by mu to tam patřilo, alespoň se o to snažil. To přece od něj bylo očekávané, no ne? Ať už mimo království potká kohokoliv, on tu byl tím nad nimi.
Všechno pro něj bylo nové, vzrušující. Každý kámen, každý strom! Zašumění větru, sluníčko odrážející se na bílé pokrývce. Bílá pokrývka? Nerozuměl tomu. Vylezli z lesa a najednou před nimi bylo bílo. Ta bílá věc byla mokrá a studená. Packy ještě neměl připravené na takovou zimu, vlastně ani kožíšek. Nebylo mu zrovna nejtepleji, ale snažil se dělat, že je všechno v pořádku. On tu byl přece nejlepší, nejúžasnější! Nepřipustí slabost.
Jeho dvě sestry se na kraji lesa odtrhly a utekly napřed. Nekomentoval to, proč by taky? Princezny dostaly stejnou řeč, jako on. Věděly, jak se mají chovat, kde se mají zdržovat. Očividně vyběhnout napřed byla jejich nejlepší volba, tak ať si pak snesou otcův hněv. I když nevěděl, jestli byl otec hněvu vůbec schopen.
Nakonec dorazil také k jezeru. Před ním najednou byla nekonečná voda a led, krásně se lesknoucí a oslňující. Na chvilku přihmouřil oči, než se pořádně z toho světla rozkoukal. Okraje jezera byly pokryté ledem, ale malý Caedric ještě nevěděl, co to ten led vlastně je. Pohlédl za sebe na otce, aby si byl jistý, že se nevzdaluje na velkou vzdálenost, ignoroval na chvilku sestry a rozešel se přímo ke břehu jezera.
Z jezera rostlo rákosí, které Caedricovi vůbec nic neříkalo. Ale líbilo se mu, jak si s ním pohrála zima. Z ohnutých stébel visely ledové rampouchy. Opatrně jeden z nich olízl a hned zjistil, že je to prostě jen studená voda. Jemně o něj zavadil svým malinkým drápkem a rampouch vydal zvuk. Malému princi se rozzářily oči a najednou ťukal mimo rytmus do všech rampouchů, co uviděl. Byly to jemné a slabé zvuky, ale přesto mu přinášely neskutečnou radost. Jednou mu budou chodit všichni okolní vlci hrát tyto zvuky k nohám do cedrového lesa. Ano, přesně tak! Pro království jen to nejlepší!

Byla to královská bitva, plná napětí, řevu a útoků! Reálně to vypadalo spíš jako hromada chlupů, co žije vlastním životem, řve na celé kolo a sem tam z ní vylítne nějaká ta tlapka, či se ukáže nějaký ten mléčný zub.
Samozřejmě to byla královská hromada chlupů, co by to také bylo jiného? Caedricovi se však moc královských myšlenek v hlavě nehonilo, když ucítil, jak ho jeden ze sourozenců kousl do zadku a další do tlapky. Nevěděl, co to jsou sprostá slova, a tak se mu v hlavě honila jen krvavě rudá barva. Za to zaplatí!
Sám kousal a tahal sourozence za packy, uši a kožich. Chlupy létaly všude kolem něj a nebyl si jistý, kde začíná a kde končí jeho vlastní tělíčko. Sečteno, podtrženo: byla to řežba hodná královské rodiny.
Z bitvy ho vytrhl hlas, který pro něj nebyl ještě tolik známý, ale okamžitě poznal, že to je tatínek. Autorita, sebejistota, rozkaz. Okamžitě pustil sourozence a snažil se rychle zvednout. Nejspíš jednoho ze sourozenců omylem nakopl, ale to už teď bylo stejně jedno. Zmydlení byli už tak dost.
Caedric Etney se snažil okamžitě držet veškerou svou pozornost na svém otci a na jeho hlas. Znovu slyšel to, co do něj bylo vštěpováno od samého začátku. Jsou dědici království, jsou to princové a princezny. Jsou důležití. Caedric Etney je důležitý. Tatínek se rozhodl, že je začne pořádně vést. Trénovat je na jejich postavení. Caedric byl natěšený, že mu ani nevadilo, jako moc ho bolí hýždě od kousání. Navenek však neřekl nic, jen se zatvářil důležitě a souhlasně přikyvoval na každé tatínkovo slovo.
Pak bylo rozhodnuto, princátka jdou na procházku mimo království a bude je doprovázet samotný král. Černobílé vlče se rozhlédlo po sourozencích, a pak vyrazil plný elánu za otcem. Cedrový les se kolem nich začal pomalu rozestupovat a na jeho čumák spadly první sněhové vločky.

>> VVJ

Caedric se snažil z toho chaosu, co se kolem něj udával, alespoň něco málo vyčíst, pochopit, cokoliv. Místo toho ale dostal ránu šiškou a začala mela. Jeho sestra Arvéna začala házet po něm a po Nerovi šišky takovým způsobem, že málem nestačil uhýbat. Šiška sem, šiška tam. Skákal jak zběsilý ze strany na stranu, i když si nebyl jistý, kam a odkud ty šišky vlastně létaly.
Pak se zastavil, celý udýchaný jen aby zjistil, že si to jeho sourozenci rozhodli vyříkat mezi sebou. Jo, tak to bylo lepší. Nezatahovat ho do takových prkotin. Teda... Malý princ vzal do tlamy šišku a hodil ji směrem po sourozencích. Bylo mu jedno, jestli některého z nich zasáhl, chtěl jim to prostě jen alespoň trochu vrátit. vyplázl jejich směrem jazyk a hlasitě na ně prskal, jako kdyby chtěl říct: Tůdle, hlupáci!
Sledoval, jak se koušou do zátylku, do nohou, prostě kamkoliv, kam jejich zuby dosáhly. Jemu samotnému se ta představa líbila. Do něčeho se zakousnout! Nebezpečně vrčet, jo! Byl ještě malé vlče, chtěl si hrát.
Slyšel, jak si maminka povídá s tatínkem o nějaké výpravě, ale jeho mozek ho zrazoval. Nedokázal sledovat tu melu mezi sourozenci a zároveň poslouchat rozhovor mezi rodiči. Ven z lesa? KOUSEJ! Procházka? SKOČ PO NICH! V jeho malé hlavičce soupeřila zvědavost a hravost. Ani trochu nevěděl, co si má vybrat. Mamka říkala, že jsou urození. Mají se urozená vlčata válet po zemi, kousat se a házet po sobě šišky? Asi ne. Ale jak mohl Caedric vědět, jak se chovají urozená vlčata? Zhola nic. Máma jeho sourozencům akorát vynadala, že pokud se někomu něco stane, tak jim ještě přidá. To dávalo smysl.
Pomalu se plížil k sourozencům, ale nezapomněl se otřít tátovi a mámě o nohy. Na tváři měl naprosto nezaujatý výraz. Sourozenci si stejně víc všímali jeden druhého. Nakonec došel až k nim, zavrtěl ocasem a s hlasitým "ÁÁÁÁGH!" skočil mezi sourozence jako smyslů zbavený. Zakousl se jednomu z nich do ocasu a hlasitě u toho vrčel a štěkal, i když to spíš znělo jako pisklavý pokus o vrčení.

Sonja | Smrkový les | listopad 1/10

Starší vlče bylo hnědobílé, takže to nebylo jenom tím, že na sobě mělo šíleně moc listí. Možná proto si ji Caedric zprvu vůbec nevšiml. Hezky splývala s listím. Jenže jeho spíš zajímalo její postavení. Řekla, že je princezna, ale odkud? Z jakého království, kdo jsou její rodiče? Proč mu maminka neřekla, že tu jsou další království?
"Princezna!" vyhrkl ze sebe, když se mu Sonja představila. Prohlížela si ho jako kus masa a to se mu ani trochu nelíbilo. Proto se rozhodl, že ji to vrátí. Sjel ji pohledem, jak mu jen jeho malá hlava dovolovala. Bylo to obyčejné vlče, identické, jako on.
"Sonja Vajargrova," zopakoval po ní, s naprostou jistotou, že to jméno vyslovil správně. Nedůvěřivě poslouchal její slova, ale nevěděl, jestli říká pravdu, nebo lže. Neměl moc zkušeností, v hlavě měl zhruba dvě mozkové buňky a to ještě nevyvinuté.
"Borůvkové království? Nedaleko odsud? Nedaleko odsud je právě i Cedrové království. Můj otec je Etney Cedrový a moje maminka je Nina Cedrová," tvrdil s naprostou jistotou. Vlastně netušil, jestli to jsou jeho rodičů pravá jména, ale ode dneška už asi byla.
"U nás rostou Cedry... a šišky, moc pěkné šišky. U nás je to určitě hezčí. Navíc mám hodně sourozenců a táta s mámou jsou urození. Maminka říkala, že jsme nejurozenější," chlubil se. Nevěděl, co jsou borůvky. Dalo se to jíst? Možná to byl taky druh stromu. Borůvky... Borůvkové království.... na to se budu muset zeptat maminky.

Říjen 5/10 VVJ
Mlsná fretka - předstírej, že jsi něco, co nejsi

Mladý šlechtic si máčil packy v mělké části jezera a pozoroval skrz průzračnou vodu rybky. Odvážnější rybičky připlavaly až skoro k jeho tlapkám. On však nebyl dostatečně rychlý, aby je chytil do tlamy. Navíc je vždy vyděsil, když se o to pokusil.
Zajímalo ho, jaké to asi musí být. Plavat si ve vodě, mít žábry, ploutve a vtipně nafukovat pusu. Caedric Etney, Princ Cedrového lesa, se rozhodl, že zkusí napodobit rybu. Strčil hlavu pod vodu a vypustil vzduch, až se kolem něj utvořil celý vír bublinek. Vystrčil hlavu z jezera a nahlas se zasmál. Bylo to vtipné. Komicky nafouknul pusu a vydechl. Kdyby ho teď viděl někdo z poddaných, myslel by si, že je dvorní šašek. On však byl princ! V tuto chvíli ale rybí princ.
Udělal pár odvážných kroků směrem do vody, dokud ho voda nezačala trochu nadnášet. Pak sebral veškerou odvahu, nadechl se a znovu se potopil. Zvládl pod vodou udělat dvě tři tempa, než se celý vylekaný a uřícený vynořil. Okamžitě začal plavat čubičku zpátky do míst, kde vystačil. Ryba z něj nejspíš nebude, ale dobrým plavcem by jednou být mohl.