Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Leden 1/10 - Valka

Venku bylo šílené počasí. Co ho to vůbec napadlo lézt někam ven, když neviděl pomalu ani na krok? Bloudil sněhem a lesem, dokud nespatřil před sebou zamrzlé jezero. Musel rychle něco vymyslet, jinak ho čekala krutá a ledová smrt.
Těkal pohledem všude kolem, dokud nespatřil obrovský balvan, o který se lámal vítr. Ihned se schoval pod jeho částí, kam tolik nefoukalo. No... a teď co? Musel počkat, než tohle šílené počasí přejde. Žízeň neměl, hlad naštěstí taky ne. Jen jeho rodina si určitě musela dělat starost.
Schoulil se do klubíčka do největší prolákliny pod kamenem, strčil si čumák pod jeho malý ocásek a rozhodl se tohle počasí přespat. Kolem něj kvílel vítr, shazoval nánosy sněhu ze stromů a svištěl přes jezero. Malému princi to však už bylo jedno, pomalu odplouval do říše snů.

Why was he always alone walking around like it was his only purpose? He had absolutely no business walking around without any supervision. Maybe it was good he was this independent and didn't need anyone to help him or to take care of him. That's how good prince should behave. Always keeps his head high, never falters. Is it even a good thing that this young wolf is so full of himself? Only time will tell.
His walk around the kingdom was as always peaceful. The trees were protecting him from the elements as always. Sometimes this young royal had a feeling that everything around him was some kind of magic. How could their forest be this good to them? It was just nature and nature isn't good nor bad. Nature just is. Who knows what kind of magic runs in his family. It was very much possible that someone from the kingdom had strong magic that protected them all. Oh how Caedric Etney wished that he would be the strong one protecting everyone in the near future.
But protecting his whole family would mean protecting his annoying little sister, who has worms in her head instead of brain. The only thing that the little rascal needed to be protected from was herself! But he still loves her, he loves them all.

Všechno kolem malé prince mělo bílo barvu, která ho naprosto oslepovala. Vítr mu vmetl do obličeje další sníh, až začal prskat a kašlat, protože se mu povedlo slušnou část sněhu vdechnout. Vlekl se sněhem, který mu v některých místech sahal tak vysoko, že přes něj skoro neviděl. Váhal nad tím, jestli byl vůbec dobrý nápad vycházet ven z úkrytu, kde bylo teplíčko a klid. Vlastně to teď bylo úplně jedno, už byl jednou venku, neviděl přes začínající sněhovou bouři na krok. Vločky sněhu se proměnily v malé ostré jehličky, které mu pronikaly skrz jeho jemný vlčecí kožíšek a nepříjemně ho štípaly všude po těle.
Vánice každou vteřinou sílila, poryvy větru vyhrožovaly, že ho zvednou do vzduchu a odnesou na druhý konec světa, odkud se už nikdy nevrátí. Včasné zapření se zadními tlapkami mu nejspíš zachránilo život, protože další náraz ho málem převrátil vzhůru nohama. Večer si jít takhle sám na procházku, to byl fakt skvělý nápad. Vládce tatínek by mi vyhuboval, kdyby mě tady našel samotného.
Větve stromů se prohýbaly pod silou bouře a přidávaly tím bouři další palivo, kterým útočila na přírodu všude kolem. Vlče nemělo na vybranou, muselo se vrátit zpátky do úkrytu, zpátky do království a zpátky pod mamky packy, kde bylo příjemné teplo a bezpečno.

Jeho ráno začalo naprosto normálně. Vstal, protáhl se, otřel se o maminku a tatínka a šel si ven ulevit. Všichni ještě spali, takže měl alespoň chvilku sám pro sebe. Přešlapával z tlapky na tlapku před úkrytem, než spatřil krásnou spadlou větev z jednoho Cedru. Větev se na něj dívala a skoro mu šeptala: „kousni si, no tak, pojď.“ Jenže Caedric Etney věděl, že takhle se přece princové nechovají. Nekoušou náhodné větve, nedělají z nich třísky, jako nějaký ušmudlaný tulák nebo sluha království. Jenže… ta větev vypadala tak chutně a všichni spali.
Udělal tři rychlé kroky a najednou měl v tlamě klacík a okusoval ho jako kdyby to byla noha srnky. Měkké části utrhl a hravě rozžvýkal. Problém měl až s tvrdší částí větve. Jedno kousnutí, druhé, třetí. „Au!“ zakřičel malý princ, vyskočil na všechny čtyři a cítil, jak se mu hrnou slzy do očí. Ihned je zahnal a spolknul vzlyknutí. Něco v tlamě ho bolelo, něco v tlamě se mu kývalo!
Jeho mléčný zub se viklal. Chtěl ven z tlamičky! Jenže co to znamenalo? Jeho rodiče měly všechny zuby, jak je možné, že jemu zub vypadl? Vždyť byl ještě tak mladý. Jak bude kousat potravu? Vypadá mu i ten zbytek? Co když bude úplně bez zubů a bude jíst jen předžvýkané jídlo! Vždyť se to ještě rozkřikne. V Cedrovém království je princ, co neumí kousat! Neumí lovit, nemá čím zakusovat! Maminka mu i v dospělosti musí předžvýkat potravu!
Caedric Etney panikařil způsobem, který vůbec neodpovídal jeho postavení a vznešenosti. Zavřel oči a snažil se uklidnit, jenže to nešlo. Jemu bude chybět zub! Najednou ucítil v puse další krátkou bolest a zub byl venku. Caedric otevřel oči a zíral na zem, kde se válel malý vlčecí zoubek. Jenže něco bylo jinak. Najednou nebyl před úkrytem smečky, ale stál před obrovským javorem, ve kterém viděl díru.
„Pojď ke mně blíž, pomůžu ti s tvým zubním problémem milý Caedricu Etneyi,“ ozval se laskavý hlásek. Malý princ ztuhnul, když se přímo před ním najednou zjevila vlčí víla. Měla krásnou korunu a náhrdelníky ze zoubků, nádherná křídla a zářící kožíšek.
„Kdo… kdo jsi?“ dostal ze sebe princ. Víla se na něj usmála a odpověděla mu: „Já jsem Zoubková víla princi, přišla jsem ti udělat takovou malou nabídku. Každé vlče má hromadu mléčných zoubků, které musí vypadnout, aby udělaly místo pro dospělé vlčí zuby. Nemusíš se bát, naroste ti místo něj nový zub. Já tyhle vypadlé zuby sbírám, samozřejmě jen když mi to jejich majitel dovolí.“ Zoubková víla se posadila před vypadnutý zub.
„Pokud mi takhle dáš svůj zub, dám ti za něj něco hezkého pod kožich, až budeš spát,“ řekla nakonec a čekala, až jí Caedric odpoví. Ten konečně uvolnil svaly v těle. Nemusel se bát, že bude bezzubý vlk. Nejdříve nad tou nabídkou přemýšlel, ale pak vyhrkl: „Dobře paní Vílo! Sice nevím, co hezkého dostanu, ale ten mléčný vypadlý zub je mi stejně už k ničemu,“ usmál se na vílu a ukázal díru, která po vypadlém zubu zůstala.
Zoubková víla ho obdařila tím nejštědřejším úsměvem. „Dobrá, mladý pane. Domluveno!“ Víla se zvedla, vzala si zoubek a připravovala se k odchodu. „Tak tedy nashle, uvidíme se znovu, až mladému pánovi vypadne další zoubek.“
Caedric Etney se znovu na Vílu usmál. Chtěl se ještě na něco zeptat, ale Víla byla pryč. Místo Víly zíral na stěny úkrytu Cedrového království, v bezpečí mezi maminkou a tatínkem.

Stál vedle Arvény a dělal, že přemýšlí nad tím, co podniknout. Ve skutečnosti poslouchal, co si povídají vlci kolem tatínka a o čem s ním mluví. Slyšel tatínkův proslov o rodině a v duchu přikyvoval. Snažil si všechny ty informace vštípit. Rodina na prvním místě. Rodina se má podporovat a držet při sobě. Rodina! Královská rodina!
Podíval se na Arvénu a zpátky na tatínka, jako by se snažil neverbálně říct, že musí počkat na to, co se stane tam. Pochopil, že Ezi někde potkal nějakou Thyru, ale ta utekla. Očividně Thyra znamenala hodně pro tatínka i pro Eziho. Znamená to, že patří taky do rodiny? Určitě jo. To bude někdo z království! Jeho malý mozeček měl problém si to všechno spojit. Vše mu usnadnila vlčice, co přiběhla k tatínkovi a hned ho nazvala... tatínkem. Sourozenci!
"Psst Arvéno," zašeptal jí Caedric do ucha, "ty dva... to budou nejspíš naši starší sourozenci! A ta Thyra... bude asi taky někdo z rodiny."
Musel se o tyhle zprávy podělit, i když sám nevěděl, jestli to vůbec Arvénu zajímá. Ta poslední vlčice byla nějaká namyšlená. Při pohledu na ně si odfrkla. Co by na tohle chování řekla maminka. Zamračil se směrem na Veruuuu, ale nic jejím směrem neřekl.
"Oni o nás vůbec nevěděli," šeptal dál směrem k Arvéně. To ho trochu rozčílilo. Proč tu nikoho nezajímalo, že se narodila další královská vlčata? Další princové a princezny? Hned co se narodili, hned je sourozenci nemají rádi. Co komu udělali? Hlava mu šla z těch myšlenek kolem. Přitiskl se blíž k Arvéně a uštědřil starším sourozencům uražený pohled.

Mohl zkusit hňácat sníh na sebe, a tak vzal do tlapek hromádku sněhu a začal ji na sebe patlat, dokud před ním nebyla malé pevné seskupení sněhu. Mělo to zhruba stejný tvar, jako lejno, co před chvilkou položil za strom do sněhu. Ještě bylo trochu cítit.
Touhle hromádkou se stejně jako tou první chlubit opravdu nemohl. Alespoň to drželo tvar a nerozpadalo se to. Teď musel jen ten svůj krásný výtvor zvětšit tak, aby z toho udělal tělo sněhuláka. Co by teď asi udělal tatínek? Zavolal sluhy, aby to někdo udělal za něj… Anebo by to prostě zvládl? Král byl přece všemocný, moudrý, krásný, silný. Jenže já nejsem král a tatínek tu není. Povzdechl si Caedric a posadil se vedle jeho sněhového lejna. Tohle alespoň nezapáchalo, ale i tak se ho zmocňovala bezmoc. Arvéna by to dokázala, ale ty ne. To ona bude královna a ty její sluha. Temné myšlenky ovládly jeho hlavu. Velmi temné, protože jeho sestra přece nebyla lepší, jak on. Nikdy! V ničem!

Čerstvý sníh křupal pod jeho tlapkami. Netušil, kam vlastně jde. Žádné pachy nerozeznával, stromy byly cizí, křoví a všechny cesty byly zapadlé sněhem. Sotva se ním brodil, protože mu místy dosahovalo až k břichu. Bylo vůbec rozumné, aby se sám potuloval? Ne, určitě nebylo. Musel zapojit všechny mozkové závity, aby dokázal vymyslet pořádný plán.
Jít prostě za nosem? Otočit se a jít si zpátky lehnout? Obvázat si kolem uší kožešinu a vydávat se za bojového vlka a trosečníka, co se odtud nikdy nedostane? Postavit nějakou SOS cedulku? Ne, už to mám! Postavím obrovského sněhuláka!
Jenže malý Caedric neměl potuchy, jak se takový sněhulák stavěl. Byl určitě ze sněhu, to mu bylo jasné, ale jak někdo zvládl udělat tak obrovské koule? Kde sežene obličej pro sněhuláka? Jak postaví tak malé vlče dostatečně velkého sněhuláka, aby ho viděl někdo z království?

Ranní malá sněhová bouře v podobě Caedrica, který ze sebe shazoval sníh, byla u konce. Pod ním zůstala nevzhledná hromádka sněhu, otisky jeho spícího tělíčka a tlapek. Ani si nebyl vědom, že usnul mimo úkryt, kde se tulil k jeho proradné sestře. Teda milované sestře. To je teď jedno. Teď byl však venku v nejspíš neznámém lese. Stromy nevypadaly jako cedry, na které byl zvyklí doma. Byly to také jehličnany, jen trochu jiné, zvláštní. Jenže jak on mohl poznat rozdíl? Moc jiných stromů neviděl a jeho znalosti o místní fauně a flóře byly neexistující. O nějaké magii se nedalo ani mluvit. Ještě ani netušil, že nějaká magie vůbec existuje.
Sečteno, podtrženo. Malý princ nejspíš nebyl v královském lese a v noci byl nejspíš náměsíčný. Kdo ví, jakou dálku v noci ušel? Taky mohl být dost dobře na úplně jiném kontinentě! Jak se jen teď vrátí domů?

Nejdřív se malý Caedric opatrně postavil. Připadal si nějaký těžší, ale čím to jen mohlo být? To za noc tolik přibral? Vždyť ani nic velkého nejedl! Všechno jídlo mu snědla jeho proradná sestra Arvéna Nina. Až tohle jednou poví matce, ta s ní rychle zamete sníh před úkrytem! Dovolovala si k němu až příliš. Caedric Etney se chtěl jednou stát veleváženým členem královské gardy, silným ochráncem království, statným ochráncem celé jeho rodiny a všech poddaných. Teda samozřejmě v první řadě chtěl všechny tyto věci dělat i jako budoucí král, avšak… To je jiný příběh.
Důležité teď bylo, že předchozí večer tolik nejedl, ale teď si přišel kulatý a těžký, jako kdyby sám snědl celou srnku i se všemi vnitřnostmi a kostmi.
Rychle vyskočil na všechny čtyři a oklepal se. Z jeho kožichu mu naráz spadly snad celá kila sněhové pokrývky. Ach! Tak proto!

Malý šedý vlk se pomalu probouzel k životu. Kolem něj v noci vládla a kouzlila krásná paní zíma ledem a sněhem. Na stromech visely dlouhé a široké rampouchy. Jejich koruny zatěžovalo velké množství sněhové pokrývky, některé větve se skoro dotýkaly země. Lákaly k tomu, aby za ně nějaký malý princ zatáhl a shodil z nich sníh. Jenže to bylo dost nebezpečné. Co kdyby včas nepustil větev a ta ho vymrštila do vzduchu, jak dělovou kouli? To by byla panečku podívaná. Malý vlk však nebyl hloupý, jen… nezkušený.
Postupně otevřel jedno očko, a pak i to druhé. Zamžoural na bílou pokrývku a znovu rychle zavřel oči. Odraz slunce na bílém sněhu bylo pro jeho malé očka až příliš. Zkusil to tedy znovu, opatrně, díval se hlavně pod svoje tlapičky. A najednou to šlo. Jeho zlaté očka rozlepily, a on se mohl podívat na tu krásnou podívanou, co si pro něj paní Zima připravila.

Jejich malá vlčecí hádka byla konečně na chvilku přerušená. Caedric se zachoval správně, když odešel a nechal je oba vychladnout. Takhle se měl chovat správný šlechtic. Rozumně a klidně. Arvéna na to byla až moc zbrklá, aby něco takového dokázala. To já tu jsem ta klidná duše. Odfrkl jsem si a znovu zkontroloval, jak to vypadá kolem. Bratr a sestra se nejspíš váleli ve sněhu, nebo co to zrovna dělali. Tatínek se bavil s tím zvláštním Ezim, který pořád brečel a něco mu tam breptal. Nešlo jejich slovům rozumět.
Malý princ udělal pár kroků kolem jezera a zarazil se, když viděl Arvénu hrabat díry do ledu. Zavrtěl nad jejím chováním hlavou a dál tomu nevěnoval pozornost. Proč taky? Jeho sestra byla prostě bláznivá, ale bez ní by se nudil a nebyla by tu žádná sranda. Všichni jsou k něčemu dobří. I praštěné sestry.
"Arvéno," houkl za ní na led a doufal, že už je oba ta soutěživá nálada přešla. "Nepodnikneme něco? Brácha a ségra jsou teď mimo, tak si asi musíme vystačit my dva. Tatínek má taky plné tlapky práce s tím Ezim nebo kým," řekl Caedric a při zmínce o tom Ezim mu z tlamy vyšel zvláštní pohrdavý zvuk nad tím, jak ten vlk brečel.

Udělej něco pro to, aby lesní zvěř snáze přežila zimu.

Arvénin pohled propaloval Caedrica, jako kdyby se měla zvětšit do velikosti hory a zašlápnout ho jako malého brouka. To si nemohl princ nechat líbit, oplatil ji stejný namyšlený pohled a lehce si odfrkl. Už ho to začalo nudit, oba dva přece měli královskou krev. Ukáže čas, kdo z nich je lepší, královštější, hezčí.
Ulovil ryby, jestli se tomu dalo tak říkat, přinesl je Arvéně, oba dva je nakrmil. Pak Arvéně viditelně přeplo a malého prince to vyděsilo. Jenže se ukázalo, že je úplně v pohodě a jazyk má pořád stejně ostrý, jako předtím.
"Tak si trhni," prskl po ní a otočil se zpátky k jídlu. Co si to vůbec dovolovala? Takhle ho urážet a zesměšňovat! Kdyby byla kdokoliv jiný, než princezna, už by na ní vyhnal... koho by na ní vyhnal? Psy? Dravce? Tatínka! Maminku! Tohle však byla jeho milovaná sestra.
Dojedl poslední sousto ryby a otočil se k sestře zády. Nezapomněl ji však při otočce hodit sníh do tváře. Pak se rozběhl zpátky ke kůře od stromu a odtáhl ji z ledu zpátky k lesu. Co když si tady pod tím nějaké zvířátko udělalo nebo udělá domeček. Náš les je přeci jen hustě zarostlý a počasí tam je mírné. Nastavil kůru tak, aby se pod ní dalo schovat a z jedné strany zahrabal díru sněhem, jehličím a bahnem. Z druhé strany nechal trčet jen malý vchod. Když doladil poslední nedostatky, hrdě se podíval na domeček pro zvířátka, otřel si tlapky do sněhu a vrátil se zpátky k Arvéně a k jezeru tak, aby měl na všechny dobrý výhled. Musel to tu mít pod kontrolou. Když ne on, tak kdo jiný?

Nabídni pomocnou tlapku vlkovi v nesnázích

Nemohl uvěřit svým uším, tatínek že by dal les zrovna jí? A tomu nejlepšímu? To asi dávalo smysl, možná on mohl být tím nejlepším.
Přejel sestru pohledem od hlavy až k ocasu a odfrkl si. Nijak to nekomentoval, ona určitě v budoucnu nejlepší nebude. Vždyť mají hromadu sourozenců, jak by ona zrovna mohla být nejlepší? Nebo jak by nejlepší vůbec mohl být Caedric? Ta myšlenka ho bolela.
Arvéna se nedala setřást. Ani slova a ani činy nepomáhaly. Princ udělal jeden krok a ona také, aby ho dohnala. On řekl slov, ale jeho sestra musela říct lepší. Já takový určitě nejsem! I když přesně takový byl. Stejně tvrdohlavý a ctižádostivý jako zbytek Cedrového království, jako zbytek jeho rodiny.
"Evidentní je tvoje nadutost," řekl Caedric a vyplázl na ni jazyk. Byla to hloupá hádka dvou vlčat, kteří chtěli co nejvíc pozornosti od rodičů. Tatínek ale zrovna věnoval pozornost něčemu jinému a maminka se zapomněla v lese, nejspíš s jeho staršími sourozenci.
Jejich závod dle Caedricovo úsudku nerozhodně, ať už to bylo doopravdy jakkoliv, v jeho hlavě na tom prostě byli stejně. Stejně se ani jeden z nich nedal přesvědčit o opaku. V čem byl ale Caedric teď rozhodně lepší bylo shánění jídla. Sice to byly jen zmrzlé ryby, ale i tak. Našel je on, přinesl je on. A co víc! Rozdělil se a sestře dal větší kousek.
Jenže pak se zarazil v půlce sousta. Cože se to právě stalo? Poděkovala mu? Řekla mu, že je o malinko lepší? Nevěříce na ni zíral. Po chvilce se mu však po obličeji rozlila obava.
"Cože? Jsi v pořádku? Není ti něco? Bolí tě hlava? Omdlíš?" brekotal náhodné slova a skákal dokola Arvény. Prohlížel si ji ze všech stran a položil ji tlapku na čelo, jestli nemá teplotu. Něco s ní muselo být špatně! Arvéna Nina uznala, že je Caedric Etney v něčem lepší? Možná je zle mě! A celé se mi to zdá!

Dej si s někým dalším slavnostní večeři

Caedric Etney měl pevné nervy, nic ho nedokázalo rozčílit. Až na jeho sestru, která očividně věděla, kde přesně píchnout a co říct, aby ho vyprovokovala k akci. Nelíbilo se mu to. Ani trochu.
"Ty jsi princezna, já jsem princ. Já zdědím království a z tebe udělám poddanou!" vyhrožoval Caedric a máchal přitom packou před jejím obličejem. Nemyslel si, že je tak soutěživý, ale sestra ho vyprovokovala, až to nebylo hezké.
"Určitě jsem chytřejší, jak ty!" vyhrkl ze sebe a zapotácel se. Dovolovala si a to hodně, jenže byli na stejné úrovni v hierarchii, takže musel její řeči trpět. Stejně tak ona musela trpět ty jeho. Alespoň k něčemu to bylo dobré.
Jeho nápad s kusy dřeva a závodem na nich mu zprvu přišel jako geniální, ale Arvéna ho převezla. Vůbec nedodržovala pravidla a místo toho se rozběhla a sklouzla se co nejdál. Malý princ mezitím jel na prkně jako na koloběžce a házel po sestře dýky pohledem. Ta malá proradná...
Rychle se odrážel na prkně dokud nebyl přímo vedle sestry, a pak pokračoval ještě dál. Sestra sice měla lepší nápad, ale on se nemohl nechat zahanbit. Zastavil se až na tvrdém ledu jezera a vyplázl na sestru jazyk. "Nečum tak na mě, nejsi lepší," prskl jejím směrem, "ale ani já nejsem lepší. Jsme na tom prostě stejně, ať se nám to líbí, nebo ne!"
Otočil se k sestře zády a prošel se po jezeře. Led rozhodně neměl v plánu pod jeho tíhou prasknout, což byla škoda, protože takhle se nedala chytit žádná ryba. Což bylo asi i dobře, takhle malé vlče nemělo co pohledávat v hlubokém jezeře.
Už se chtěl otočit a vrátit se na břeh, když v tom zavadil tlapkou o nerovnost v ledu. Několika rychlými pohyby tlapkou odhrnul sníh a uviděl dvě zamrzlé ryby. Další nanuk! Párkrát hrábnul do ledu, pomohl si mléčňáky a najednou měl v tlamě dvě zmrzlé ryby. Vítězoslavně hodil očkem po Arvéně, když se k ní vracel na břeh.
"Kdo je nejlepší? Kdo nám právě našel večeři?" vychutnal si ten pocit a položil před ně ryby. Tu větší strčil k Arvéně a sám se pustil do menší. Byl soutěživý, sestra ho štvala, ale i tak by se pro ni roztrhal. Stejně tak i pro ostatní sourozence.

Dej si s někým závod na sáňkách

Jeho sestra byla neskutečně paličatá a taky bojovná. Jenže co byl on, když se choval skoro identicky, a ještě se s ní hádal? Byly to děti svých rodičů. Nejlepší vlčata v celém okolí. Tahle jejich roztržka byla naprosto bezvýznamná, stejně se jim vlčata z jiných lesů a smeček nemohly rovnat.
"Maminka by tě určitě teď princeznou nenazvala!" osočil se na ní Caedric a vrhl jí sníh směrem na hlavu. Oba dva byly mokří od hlavy až k patě a mohlo hrozit, že z nich budou dva nepěkné rampouchy. Byl spokojený, že jeho sestra souhlasila s krátkým příměřím. Nepotěšilo ho to, že si znovu musela dupnout a ukázat svou imaginární nadřazenost. "Princezna tupohlav jsi tak maximálně," odfrkl si princ.
Caedricova koule letěla, letěla a letěla! Až konečně dopadla do sněhu a pořádně se tam zabořila. Podíval se na sestru, která už hňácala vlastní kouli. Stejně tak daleko nedohodí. Jenže sestra mrštila kouli takovou sílou, že koule letěla prakticky stejně daleko, jako ta jeho.
"Nastejno," konstatoval suše. Na sestru se ani nepodíval. Místo toho se rozhlédl a hledal něco dalšího, v čem by mohl se sestrou soutěžit. Pak ho to napadlo! Odběhl směrem k lesu a vyhrabal ze sněhu dva kusy odpadlé kůry z cedrových stromů.
"Ná," řekl a hodil sestře pod nohy kůru. "Dáme si závod! Prostě pojedeme na kůře a kdo dojede dál, vyhrál!" Zas a znovu nečekal na její reakci. Buď se přidá, anebo má smůlu a on vyhraje. Stoupl si na kůru a začal se odrážet, jako kdyby to byla vlčecí koloběžka. Byl si jistý, že tentokrát určitě vyhraje! Přece to sám teď vymyslel, jak by ho mohla sestra porazit?