Příspěvky uživatele

Vyrob si / najdi a ochutnej rybí nanuk.

Caedric Etney se rozhodl, že je čas znovu zkontrolovat hranice lesa. Už jako malý věděl, že královské území se musí střežit a nemyslel si, že někdo z jeho sourozenců ze stejného vrhu bude mít dost rozumu na to, aby se k němu přidal, proto se jich také ani neptal. Rodiče určitě měli plné tlapky kralování, takže na tohle také neměli čas. Možná někdo z jeho starších sourozenců by mu mohl pomoci, ale on si chtěl dokázat, že to zvládne sám.
Jakmile vyšel z Cedrového lesa, všude kolem něj bylo bílo. Očividně nasněžil nový sníh od té doby, co tu byli naposledy. Jezero navíc vypadalo, že je zamrzlé snad až do samotného středu. Malý princ nevěřícně koukal na bílou krajinu.
Překvapil ho i samotný zvuk zimy. Všude kolem něj bylo naprosté ticho. Žádní ptáci, žádná drobná zvěř, žádný řev vysoké v říji. Prostě jen klid a ticho.
Doběhl až k samotnému okraji jezera a posadil se. Sníh mu pomohl i tím, že byl s obhlídkou velmi rychle hotov. Ve sněhu nebyla vidět jediná stopa, kromě té jeho. Pyšně se vyprsil a doufal, že na něj rodiče budou hrdí. Sice jim neměl v plánu o jeho malém výletě říkat, ale i o to šlo. Nikdo mu nemusel nic říkat, napadlo ho to samo.
Alespoň bych se tady mohl napít, pomyslel si malý šlechtic a došel k okraji jezera. Začal hrabat svými malými tlapkami do ledu a doufal, že se za chvíli dostane k vodě. Odrhnul vrstvu sněhu z ledu a uviděl zvláštní tmavý flek. Něco do něj očividně zamrzlo a on měl v plánu to z ledu dostat ven. Nakonec celý udýchaný zabořil tlamu do ledu a několika škubnutími vytáhl ven onu hnědou věc.
Hodil to vedle sebe na led a pořádně si to prohlédl. Byla to zamrzlá ryba! Normální rybí nanuk! Caedric se nenápadně rozhlédl aby se ujistil, že ho nikdo neuvidí. Tohle nebude moc šlechtické... pomyslel si a začal ohlodávat zmrzlou rybu, jako kdyby to byla tříchodová večeře. Každým soustem cítil, jak mu mrzne mozek, ale ryba měla překvapivě dobrou chuť. Nejspíš umřela právě tím, že zmrzla.
Nakonec si utřel čumák do sněhu a oklepal se. Byl čas se vrátit zpátky na území království.

Vyválej někoho ve sněhu

Pečlivě naslouchal rozhovoru cizího vlka a tatínka, i když z toho nic moc neměl. Cizímu šedákovi se nedalo přes to jeho koktání rozumět. Vlk vypadal tak o rok starší, než byl sám malý princ, ale dle Caedricovo posouzení už byl až příliš starý na to, aby takhle koktal. Vypadal navíc dost ubrečeně a vyděšeně. Co by na tohle asi řekla maminka?
Tatínek cizího vlka nazval "princem". Počkat, jak jako princem? On byl princ. Jeho sestry byly princezny, jeho bratr byl princ. Kdo byl ale tohle? Jiné království? Ne, to není možné, na to jim byl cizí vlk až příliš podobný. "Bratr?" řekl si Caedric tiše pro sebe. Najednou se na cizího šedáka koukal úplně jinak, ale pořád byl překvapený z toho emočního výlevu, který údajný "Ezi" předváděl.
Když už jsme u výlevů, tak ty se bohužel nevyhnuly ani malému princovi. Všiml si Arvény, až když bylo příliš pozdě. Jak dlouhý tak široký se položil do sněhu zády napřed a začal kopat nohama kolem sebe. "Co to děláš ty blázne!" vykřikl po sestře a snažil se dostat na nohy. Byl celý od hlavy až k patě od sněhu. Najednou nebylo poznat, které ucho má opravdu bílé.
Caedric Etney nic dalšího neřekl, pouze se výhružně podíval na sestru a skočil na ni zpátky. Teď byl on ten nahoře a válel sestru ve sněhu, aby z ní vytvořil velmi nevkusného sněhuláka. Takhle se princezny nechovaj!

Z odrazu na vodě se pokus vyčíst, co tě čeká v příštím roce.

Caedric Etney byl na svůj pokus o zahřátí si tlamy velmi pyšný. Otočil se a uviděl otce, jak si něco pro sebe mumlá a kouká přímo na něj. Tatínkův pohled ho trochu vyděsil, okamžitě se narovnal a vyprsil, snažil se napodobit jeho držení těla. Přikývl směrem na otce aby mu ukázal, že je v pořádku a nemusí se o něj bát. Byl to zároveň i jeho cíl do budoucna. Chtěl být vždy nápomocný a nikdy nechtěl být tím, o koho by si jeho rodina měla dělat starost.
Otočil se zpět směrem k jezeru. Opatrně přešel po souši k místu, kde nebylo jezero zamrzlé a posadil se. Díval se směrem dolů na svůj odraz ve vodě a prohlížel si své rozdílně zbarvené uši a bílé tlapky. Párkrát strčil packu do vody, aby ji rozvířil a hrál si tak s vlastním odrazem. Přišlo mu, jako kdyby mu vlnky ukazovaly cestu, nebo snad budoucnost?
Zamyšleně se podíval skrz vodu na písčité dno. Netušil, co vlnky znamenají, nebo co znamená písek, který se s každým pohybem vody mírně posouval v jejím rytmu.
Určitě se mi to snaží říct, že ze mě vyroste skvělý následník trůnu, nejurozenější ze šlechticů a nejlepší ochránce. Jo! A bude ze mě určitě král jednou! Vesele u toho stříhal ušima. Netušil, že přesně tahle vzpomínka mu utkví v paměti ještě dlouhá léta. Naivní malé vlče, co nerozumí sukcesi, ale sní o velkých věcech. Voda mu jeho pravou budoucnost neukázala, proč by to vůbec dělala? Budoucnost má být překvapení pro všechny.
Z myšlenek ho vytrhl menší rukus, co se děl za ním. K otci se tulil cizí vlk. Barvy kožichu měl stejné jako tatínek, jako maminka, jako všichni jeho sourozenci. Zmateně otočil hlavu na stranu a snažil se poslouchat jejich rozhovor.

Pokus se připravit nápoj na zahřátí.

U cinkání na rampouchy to samozřejmě neskončilo. Princ se následně rozhodl, že je začne okusovat a olizovat. Měl štěstí, kdyby byla větší zima a mrzlo, tak se mu na ten rampouch přilepí jazyk, a pak by ho musel tatínek od rampouchu odtrhávat. Rampouch byl pro malou vlčecí tlamičku až příliš studený. Cítil, jak mu nepříjemně něco mrzne v hlavě a studí ho jeho mléčné zoubky. Vyplivl zbytek rampouchu a začal potichu prskat. Nechtěl na sebe připoutat pozornost, ještě by se rodiče zlobili, proč dělá takové hlouposti. Takhle se princ Cedrového lesa nechová.
Musel si zahřát tlamičku a to hned. Rozhlédl se kolem jezera a přemýšlel, jak nejlépe dokázal, kde může sehnat nějakou teplejší vodu? Voda přímo z jezera byla ledová, tou se zahřát nemohl. Pak zahlédl menší louži, nebo spíš roztátý sníh v písku u jezera. Pozorně si vodu prohlížel a přemýšlel, jak ji ohřát. Mohl si do ní ulevit, to by ji určitě zahřálo, jenže to by z ní pak nemohl pít. Nakonec zkusil na vodu foukat podobným způsobem, jako funí dospělý vlk, když dlouho běží. Pomohlo to pouze trochu.
Další možnost byla to prostě zahřát tělem. Určitě si nechtěl do vody lehnout a zahřát ji tím způsobem, protože přece šlechtic nebude pít z vlastní vany! Posadil se co nejblíž k vodě, aby ji alespoň zahřál svou přítomností. Vždyť ta určitě taky hřála! Byl to princ, ta voda by měla být poctěna, že si vedle ní sedl a chce se z ní napít! Jo jako!
Caedric Etney měl pocit, že voda byla opravdu teplejší, i když se mu to nejspíš jen zdálo. Jeho pokus si vytvořit teplé pitíčko byl pro něj úspěšný.

Zkus zahrát písničku na rampouchy.
>> Cedrový háj

Ze začátku následoval otce, jako správný a poslušný vlk. Hruď měl vypnutou a tvářil se, jako by mu to tam patřilo, alespoň se o to snažil. To přece od něj bylo očekávané, no ne? Ať už mimo království potká kohokoliv, on tu byl tím nad nimi.
Všechno pro něj bylo nové, vzrušující. Každý kámen, každý strom! Zašumění větru, sluníčko odrážející se na bílé pokrývce. Bílá pokrývka? Nerozuměl tomu. Vylezli z lesa a najednou před nimi bylo bílo. Ta bílá věc byla mokrá a studená. Packy ještě neměl připravené na takovou zimu, vlastně ani kožíšek. Nebylo mu zrovna nejtepleji, ale snažil se dělat, že je všechno v pořádku. On tu byl přece nejlepší, nejúžasnější! Nepřipustí slabost.
Jeho dvě sestry se na kraji lesa odtrhly a utekly napřed. Nekomentoval to, proč by taky? Princezny dostaly stejnou řeč, jako on. Věděly, jak se mají chovat, kde se mají zdržovat. Očividně vyběhnout napřed byla jejich nejlepší volba, tak ať si pak snesou otcův hněv. I když nevěděl, jestli byl otec hněvu vůbec schopen.
Nakonec dorazil také k jezeru. Před ním najednou byla nekonečná voda a led, krásně se lesknoucí a oslňující. Na chvilku přihmouřil oči, než se pořádně z toho světla rozkoukal. Okraje jezera byly pokryté ledem, ale malý Caedric ještě nevěděl, co to ten led vlastně je. Pohlédl za sebe na otce, aby si byl jistý, že se nevzdaluje na velkou vzdálenost, ignoroval na chvilku sestry a rozešel se přímo ke břehu jezera.
Z jezera rostlo rákosí, které Caedricovi vůbec nic neříkalo. Ale líbilo se mu, jak si s ním pohrála zima. Z ohnutých stébel visely ledové rampouchy. Opatrně jeden z nich olízl a hned zjistil, že je to prostě jen studená voda. Jemně o něj zavadil svým malinkým drápkem a rampouch vydal zvuk. Malému princi se rozzářily oči a najednou ťukal mimo rytmus do všech rampouchů, co uviděl. Byly to jemné a slabé zvuky, ale přesto mu přinášely neskutečnou radost. Jednou mu budou chodit všichni okolní vlci hrát tyto zvuky k nohám do cedrového lesa. Ano, přesně tak! Pro království jen to nejlepší!

Byla to královská bitva, plná napětí, řevu a útoků! Reálně to vypadalo spíš jako hromada chlupů, co žije vlastním životem, řve na celé kolo a sem tam z ní vylítne nějaká ta tlapka, či se ukáže nějaký ten mléčný zub.
Samozřejmě to byla královská hromada chlupů, co by to také bylo jiného? Caedricovi se však moc královských myšlenek v hlavě nehonilo, když ucítil, jak ho jeden ze sourozenců kousl do zadku a další do tlapky. Nevěděl, co to jsou sprostá slova, a tak se mu v hlavě honila jen krvavě rudá barva. Za to zaplatí!
Sám kousal a tahal sourozence za packy, uši a kožich. Chlupy létaly všude kolem něj a nebyl si jistý, kde začíná a kde končí jeho vlastní tělíčko. Sečteno, podtrženo: byla to řežba hodná královské rodiny.
Z bitvy ho vytrhl hlas, který pro něj nebyl ještě tolik známý, ale okamžitě poznal, že to je tatínek. Autorita, sebejistota, rozkaz. Okamžitě pustil sourozence a snažil se rychle zvednout. Nejspíš jednoho ze sourozenců omylem nakopl, ale to už teď bylo stejně jedno. Zmydlení byli už tak dost.
Caedric Etney se snažil okamžitě držet veškerou svou pozornost na svém otci a na jeho hlas. Znovu slyšel to, co do něj bylo vštěpováno od samého začátku. Jsou dědici království, jsou to princové a princezny. Jsou důležití. Caedric Etney je důležitý. Tatínek se rozhodl, že je začne pořádně vést. Trénovat je na jejich postavení. Caedric byl natěšený, že mu ani nevadilo, jako moc ho bolí hýždě od kousání. Navenek však neřekl nic, jen se zatvářil důležitě a souhlasně přikyvoval na každé tatínkovo slovo.
Pak bylo rozhodnuto, princátka jdou na procházku mimo království a bude je doprovázet samotný král. Černobílé vlče se rozhlédlo po sourozencích, a pak vyrazil plný elánu za otcem. Cedrový les se kolem nich začal pomalu rozestupovat a na jeho čumák spadly první sněhové vločky.

>> VVJ

Caedric se snažil z toho chaosu, co se kolem něj udával, alespoň něco málo vyčíst, pochopit, cokoliv. Místo toho ale dostal ránu šiškou a začala mela. Jeho sestra Arvéna začala házet po něm a po Nerovi šišky takovým způsobem, že málem nestačil uhýbat. Šiška sem, šiška tam. Skákal jak zběsilý ze strany na stranu, i když si nebyl jistý, kam a odkud ty šišky vlastně létaly.
Pak se zastavil, celý udýchaný jen aby zjistil, že si to jeho sourozenci rozhodli vyříkat mezi sebou. Jo, tak to bylo lepší. Nezatahovat ho do takových prkotin. Teda... Malý princ vzal do tlamy šišku a hodil ji směrem po sourozencích. Bylo mu jedno, jestli některého z nich zasáhl, chtěl jim to prostě jen alespoň trochu vrátit. vyplázl jejich směrem jazyk a hlasitě na ně prskal, jako kdyby chtěl říct: Tůdle, hlupáci!
Sledoval, jak se koušou do zátylku, do nohou, prostě kamkoliv, kam jejich zuby dosáhly. Jemu samotnému se ta představa líbila. Do něčeho se zakousnout! Nebezpečně vrčet, jo! Byl ještě malé vlče, chtěl si hrát.
Slyšel, jak si maminka povídá s tatínkem o nějaké výpravě, ale jeho mozek ho zrazoval. Nedokázal sledovat tu melu mezi sourozenci a zároveň poslouchat rozhovor mezi rodiči. Ven z lesa? KOUSEJ! Procházka? SKOČ PO NICH! V jeho malé hlavičce soupeřila zvědavost a hravost. Ani trochu nevěděl, co si má vybrat. Mamka říkala, že jsou urození. Mají se urozená vlčata válet po zemi, kousat se a házet po sobě šišky? Asi ne. Ale jak mohl Caedric vědět, jak se chovají urozená vlčata? Zhola nic. Máma jeho sourozencům akorát vynadala, že pokud se někomu něco stane, tak jim ještě přidá. To dávalo smysl.
Pomalu se plížil k sourozencům, ale nezapomněl se otřít tátovi a mámě o nohy. Na tváři měl naprosto nezaujatý výraz. Sourozenci si stejně víc všímali jeden druhého. Nakonec došel až k nim, zavrtěl ocasem a s hlasitým "ÁÁÁÁGH!" skočil mezi sourozence jako smyslů zbavený. Zakousl se jednomu z nich do ocasu a hlasitě u toho vrčel a štěkal, i když to spíš znělo jako pisklavý pokus o vrčení.

Sonja | Smrkový les | listopad 1/10

Starší vlče bylo hnědobílé, takže to nebylo jenom tím, že na sobě mělo šíleně moc listí. Možná proto si ji Caedric zprvu vůbec nevšiml. Hezky splývala s listím. Jenže jeho spíš zajímalo její postavení. Řekla, že je princezna, ale odkud? Z jakého království, kdo jsou její rodiče? Proč mu maminka neřekla, že tu jsou další království?
"Princezna!" vyhrkl ze sebe, když se mu Sonja představila. Prohlížela si ho jako kus masa a to se mu ani trochu nelíbilo. Proto se rozhodl, že ji to vrátí. Sjel ji pohledem, jak mu jen jeho malá hlava dovolovala. Bylo to obyčejné vlče, identické, jako on.
"Sonja Vajargrova," zopakoval po ní, s naprostou jistotou, že to jméno vyslovil správně. Nedůvěřivě poslouchal její slova, ale nevěděl, jestli říká pravdu, nebo lže. Neměl moc zkušeností, v hlavě měl zhruba dvě mozkové buňky a to ještě nevyvinuté.
"Borůvkové království? Nedaleko odsud? Nedaleko odsud je právě i Cedrové království. Můj otec je Etney Cedrový a moje maminka je Nina Cedrová," tvrdil s naprostou jistotou. Vlastně netušil, jestli to jsou jeho rodičů pravá jména, ale ode dneška už asi byla.
"U nás rostou Cedry... a šišky, moc pěkné šišky. U nás je to určitě hezčí. Navíc mám hodně sourozenců a táta s mámou jsou urození. Maminka říkala, že jsme nejurozenější," chlubil se. Nevěděl, co jsou borůvky. Dalo se to jíst? Možná to byl taky druh stromu. Borůvky... Borůvkové království.... na to se budu muset zeptat maminky.

Říjen 5/10 VVJ
Mlsná fretka - předstírej, že jsi něco, co nejsi

Mladý šlechtic si máčil packy v mělké části jezera a pozoroval skrz průzračnou vodu rybky. Odvážnější rybičky připlavaly až skoro k jeho tlapkám. On však nebyl dostatečně rychlý, aby je chytil do tlamy. Navíc je vždy vyděsil, když se o to pokusil.
Zajímalo ho, jaké to asi musí být. Plavat si ve vodě, mít žábry, ploutve a vtipně nafukovat pusu. Caedric Etney, Princ Cedrového lesa, se rozhodl, že zkusí napodobit rybu. Strčil hlavu pod vodu a vypustil vzduch, až se kolem něj utvořil celý vír bublinek. Vystrčil hlavu z jezera a nahlas se zasmál. Bylo to vtipné. Komicky nafouknul pusu a vydechl. Kdyby ho teď viděl někdo z poddaných, myslel by si, že je dvorní šašek. On však byl princ! V tuto chvíli ale rybí princ.
Udělal pár odvážných kroků směrem do vody, dokud ho voda nezačala trochu nadnášet. Pak sebral veškerou odvahu, nadechl se a znovu se potopil. Zvládl pod vodou udělat dvě tři tempa, než se celý vylekaný a uřícený vynořil. Okamžitě začal plavat čubičku zpátky do míst, kde vystačil. Ryba z něj nejspíš nebude, ale dobrým plavcem by jednou být mohl.

Říjen 4/10 Kaštanový les
Mlsná fretka - Sbírej kaštany

Jeho nezbedné tlapky pokračovali dál v cestě a ani trochu ho netrápilo, že je nejspíš už dávno za humny od královského lesa. Byl ještě malý, takovým věcem nedokázal dát správnou váhu. Jednou se to naučí, ale dnes to nebude.
Listy stromů hrály krásnými podzimními barvami. Červená střídala oranžovou a žlutou, občas mohl malý šlechtic spatřit poslední známky zeleně. Jeho hlavička byla až příliš soustředěná směrem k nebi, že si vůbec nevšiml krásných oválků, na kterým mu uklouzla tlapka. Kdyby se nezachytil druhou tlapkou, nejspíš by si pěkně narazil bradu o zem.
Zamžoural na malé oválky a několikrát do nich strčil tlapkou. Každý byl jinak veliký, ale byly krásně hladké. Zkusmo do pár z nich kousl, ale ta chuť mu nic neříkala. K jídlu to tedy dobré nebylo, ale mohl si nějaké odnést zpátky do úkrytu jako suvenýr.
Znalecky přebíral kaštánek po kaštánku, až vybral tři nejkrásnější. Spokojený šlechtic si je všechny schoval do tlamičky a cupital směrem zpátky domů.

Říjen 3/10 | Sonja - Smrkový les

Malá hnědá hlavička po šlechtici vrhala jednu šišku za druhou a on přeskakoval ze strany na stranu, aby se šiškám vyhýbal. Vlče naštěstí házelo vedle, protože s tím, jak špatně Caedric uhýbal, by ho každá druhá trefila.
Pak mu přistála jedna šiška přímo před tlapkami. Vzal ji do tlamy, prudce trhnul hlavou a šišku pustil. Jenže to nevypočítal a přepadl nemotorně dopředu. Kdyby ho teď viděl král a královna, ty by mu dali. Maminka říkala, že je nejurozenější a nikdo mu nesahá ani po kotníky přece!
"Sám jsi šiškulín!" vrátil to vlčeti malý princ a vyhrabal se zpátky na všechny čtyři. Byl udýchaný, celý od jehličí, ale byla to zábava. Nakonec se přidal ke smíchu. Ten ho ale přešel ve chvíli, kdy mu prolétla šiška kolem hlavy a trefila ho přímo do boku. "Au!" vykřikl Caedric, i když ho to vlastně nebolelo. Byla to jen šiška, jak by to mohlo tolik bolet?
Dalším šiškám se pokusil vyhnout, ale trefila ho do přední tlapky. Ty se mi znovu zamotaly, ale tentokrát to ustál. "Ha!" Jeho nadšení ho ale rychle přešlo, když se vlče hlavou napřed vrhlo zpátky do listí a zahrabalo se, že z něj nebyl ani kousek vidět. Caedric popoběhl směrem k listí a začal hrabat. "Vylez!" Houknul na vlče. Zastavilo ho, až když se vlčice prohlásila za princeznu. Okamžitě přestal hrabat a couvnul.
"Ty jsi taky princezna?" udiveně na ni hleděl s otevřenou tlamičkou. "Já jsem princ! Princ z Cedrového království! Tady jsou i jiná království? To není možné, o tom maminka nic neříkala!" snažil se z ní dostat co nejvíc informací. Jiné království?
"Totiž, já se jmenuji Caedric Etney a jsem princ a šlechtic. Syn krále a královny!" pyšně jsem vyprsil hruď a nastražil uši tak, abych vypadal vyšší a větší.

Říjen 2/10 | Sonja - Smrkový les
Stánek s pumpkin spice latté - Uspořádej šiškovou bitvu 2/2

Hromada listí najednou vyjekla bolestí. Caedric netušil, že listí může být živé. Nevěřícně s otevřenou tlamičkou zíral na listí. Pak na něj listí znovu promluvilo. Listí ale přeci nemluvilo... nebo žádné takové doteď nepoznal. "Mluví!" vypadlo z mladého šlechtice a v tu samou chvíli kolem něj prosvištěla šiška zpátky. Znovu nevěřícně zamrkal, ale vše se vzápětí vysvětlilo.
S listí vykoukla hnědá hlavička. Bylo to malé vlče, o něco starší a větší, než jsem byl Caedric. Usmála se na něj, očividně to pro ni byla výzva. Kolem proletěla další šiška, ale minula. Honem se rozběhla sbírat další, ale to si přece nemohl nechat líbit. Útočí na šlechtice! Pomyslel si Caedric Etney a okamžitě popadl do tlapek další šišku. Sám ale velmi rychle zjistil, že trefit cíl, co se hýbe, je mnohem těžší, než nakopnout šišku do hromady listí.
"Tumáš!" zakřičel svým vlčecím hláskem a hodil po vlčeti další šišku. Netrefil. Šiška zasvištěla obloukem kolem vlčete a dopadla do listí. Caedric se snažil letícím šiškám uhýbat a vždy vracet ránu, ale navenek to muselo vypadat neskutečně komicky. Dvě vlčata, co po sobě hází šišky, ale ani jeden není schopen trefit cíl. Očividně jim to nevadilo, Caedricovi vůbec ne.
Vzal do tlapek další šišku, trochu větší, že ty předchozí. Pořádně se opřel a hodil šiškou. Šiška však byla na jeho malé tlapky příliš velká. Vyklouzla mu na poslední chvíli z ruky a dopadla dobrý kus před hnědým vlčetem. Caedric se zapotácel a upadl na zadek. Překvapeně zamrkal, vymrštil se zpátky na všechny čtyři a promnul si zadek.
"Šiška! Další! Šišky!" křičel malý šlechtic při každém hodu. Byl plný energie, avšak na své mušce musel zapracovat. Jestli dokázal nějakou znovu trefit, tak to bylo určitě omylem.

Říjen 1/10 | Sonja - Smrkový les
Stánek s pumpkin spice latté - Uspořádej šiškovou bitvu 1/2

Šel sám na výzvědy, nebo tomu tak alespoň říkal. Byl pořád malé nemotorné vlče, ale už věděl o svém původu. Znal postavení rodičů. Znal své postavení a svůj úděl. V jeho malém vlčecím mozečku si byl jistý, že se nese jako pravý aristokrat. I tak se mu povedlo několikrát uklouznout na kamínku a zakopnout o klacek, co se mu zamotal pod tlapky. Bylo těžké být tak vznešený.
Les byl plný jehličnatých stromů, trochu mu připomínal domov. Stromy však měli jiný pach, jiný nádech. Domov to nebyl, ale šišek tady bylo taky dost. Pomalu je překračoval a měl pocit, jako kdyby na těch svých malých nožkách kráčel přes celé hory a údolí, i když to bylo jen harampádí na zemi. V tom se z dálky ozval táhnutý zvuk, který donutil Caedrica se zastavit v půlce pohybu a vyděšeně se rozhlédnout. Nejspíš nebyl dobrý nápad se zatím vydávat ven z domova, ale maminka se zrovna nedívala, tak ji proklouzl mezi tlapkami a vyšel na průzkum.
Teď toho litoval. Podivný zvuk zněl jako táhlé zavytí. Byl v lese nějaký další vlk? Byl nebezpečný pro malého Caedrica? Ale co když byl nebezpečný pro celé Cedrové království! Malé vlče nastražilo uši a těkalo hlavou ze strany na stranu. Zvuk se ozval znovu, ale tentokrát poznal, co to bylo. Vítr vydával zvláštní zvuk, když se proháněl mezi stromy. Ulevilo se mu.
Čas na hraní. Pomyslel si malý šlechtic Caedric Etney a začal hravě kopat do šišek. Jednu pořádně nakopl, do další se zakousl jako kočka a začal do ní kopat a u toho napodoboval nebezpečné vrčení, které spíš znělo jako píšťalka. Vrhl se po další šišce a nakopl ji do dálky. Šiška letěla a trefila hromadu s listím. "Trefa!" řekl si Caedric pro sebe a nadšeně nakopl další dvě a snažil se trefit do hromádky. Najednou šišky létaly jako zběsilé.

Stánek s pumpkin spice latté - Ochutnejte podzimní specialitu (dýně, houby)

Caedric Etney následoval maminku ven z úkrytu a poslouchal každé její slovo. Svět, do kterého se narodil, se jmenoval Gallirea. Jeho otec a matka byly král a královna Cedrového království a on byl princem. Nejchytřejší, nejurozenější, nejlepší v celém okolí. To bylo právě to, co se malému Caedricovi vštípilo do hlavy. Nejlepší, nejsilnější, nikdo nesahal Cedrovému království ani po kotníky. Řekla to máma a ta má pravdu.
Přikyvoval na máminy slova, aby jí dal najevo, že všemu rozuměl. Sourozenci, tolik sourozenců. V jeho vrhu byla čtyři vlčata včetně jeho. Království se rozrůstalo a s tím určitě i jeho vliv. Určitě.
Nad nimi se utvořila zvláštní kopule, která je nejspíš měla chránit, nebo držet na jedno místě. Kdo ví, Caedric to určitě nevěděl. Jeho maminka se tvářila zvláštně, když se nad nimi ta kopule tvořila. Až o několik chvil později malému vlčeti došlo, že to právě ona vytvořila tuto bariéru. Máma je silná.
Rozhlédl se po sourozencích a chvilku je pozoroval. Jeden skákal po jehličí a následně upadl. Jedna z jeho sester se rozhodla prozkoumat nejbližší louži. A Caedric? Caedric si to namířil přímo ke zvláštním věcem, co rostly přímo ze země. Z jehličí vykukovala zvláštní čepička. Měla zvláštní kaštanový odstín. Přišel k ní blíž a zahrabal do země packou, aby odkryl i zvláštní nožku, na které čepička držela. Nožka měla béžovou, místy až světle hnědou barvu. Opatrně si k tomu přičichl a klobouček olízl. Nemělo to skoro žádnou chuť. Kousnout? V hlavičce se mu prakticky nic jiného nedělo. Už to na něj bylo až moc informací. Otevřel tlamičku a na tři kousnutí zblajzl celou houbu. Měla příjemnou chuť, ale zvláštní texturu. To si bude muset pamatovat pro příště.
Z jeho gurmánského potěšení ho vytrhl křik, až sebou trhl a přepadl na bok. Do kopule se přihnal statný vlk. Měl krásnou šedo černou srst, na které se vyjímaly fialové čárky. Nechápavě zamrkal na vlka i na mámu a až když se vlk nazval králem, došlo mu, kdo to je. Byl to otec. Vlče spokojeně zavrtělo ocasem, doběhlo k nim a otřelo se jim o nohy doprovázené radostným vyštěknutím.
Otec měl očividně smysl pro humor, protože jakmile se Caedric vrátil k hledání hnědých čepiček v jehličí, otec se přiřítil jako střela zpoza stromů. Caedric zakopl o malý klacík a natáhl se, jako kdyby chtěl chytit zajíce. Otcova vážná řeč, pro malé vlče však naprosto nesrozumitelná, zněla děsivě, až malému vlčeti vstala srst na zátylku.