Příspěvky uživatele

< návrat zpět

„Hm,“ zamručela jsem si lehce nad jeho neustálým zamítáním mého dokonalého nápadu, který by zabral jenom pár vteřin a dal by mi vše, co jsem v tomhle životě žádala. Bylo by to skvělé, vtipné, pro něho trochu trapné, ale řekla bych to snad někomu? Ne.
„Nevzdávám se,“ namítla jsem rázněji a hlavou pohodila do strany, jako by mě to celé uráželo. Možná trošičku, ale hlavně jsem věděla, že taky nemám moc šancí, pokud by mi nebylo z hůry dáno, abych dostala nějakou několikanásobnou sílu, co mám zrovna teď. Nic? Ne tak ne. „Jenom jsem v tomhle trochu realista,“ podotkla jsem, abych uvedla na pravou míru, jak to se mnou je a vykočila jsem na nohy. Několikrát jsem zamávala ocasem a udělala okolo Duncana menší půlkruh, jako bych snad hledala nějaké jeho slabiny, kromě těch, které měl každý samec a na kterých si seděl, takže to šlo trochu do kopru. „Nedělej ze mě zase absolutní slabko,“ dodala jsem mu s pokynutím hlavy.
Neměla jsem páru, co bych měla dělat. Jak se rvát? Učil mě to někdy někdo? Ne, vždycky mojí odpovědí byl útěk, protože nic jiného mi nešlo, ale to tady nepřipadalo v úvahu. A čas se mi docela krátil.
Krátce jsem zacvakala zuby, moje hlava nebyla stvořena k přemýšlení a už vůbec ne nějaké válečné taktice. No, hlavou zeď neprorazim, pokrčila jsem si pro sebe rameny. Ale on ostatně žádnou zní být nemohl, takže ho moje hlava možná trochu zlomí? Čert to vem, jediný útok, co jsem znala, bylo beranidlo mířené na Duncanův hrudník.

„No tak,“ žadonila jsem. Mohla jsem se leknout, mohla jsem se smát jako idiot, ale je to něco, co se dvakrát v životě vidět nemůže a já to chtěla vidět alespoň jednou, když už nic jiného. Kde jinde tenhle zážitek získat, když ne tady? Ale vypadalo to, že nic nebude a Duncan si bude nadále držet svou schránku frajera. Uhnul ale pohledem a donutil mě pozvednut obočí. Chtěla jsem se zeptat, jak by si to vzal, ale na krku jsem měla nepříjemné šimrání a rozhodla se mlčet a raději se nepouštět do problémů, než se zase zhroutim.
Z jedné strany přicházelo příjemné teplo, zatímco okolní svět se topil už docela v chladu. Přisunula jsem se k ohni o trochu blíž tak, aby mi neblafla noha, ale abych nedrkotala zuby. Blbost, nedrkotala bych zuby, ale bylo příjemný sedět u teplýho ohně, když nikde jinde to nešlo, protože i po letech absolutního honění se za jinými jsem furt byla samotinká, pokud se nepočítal ten, kdo si mě vlastně přivlastnil, když mě jiní chtěli hodit do koše, protože jsem byla k ničemu.
„A prokopat se skálou nemám?“ mlaskla jsem na něj sarkastiky, když mi bylo řečeno, že ho mám sundat k zemi. O síle jsem pochybovala, že byla, mohla jsem mu možná tak protáhnout duhu ušima. „Bys musel bejt o půl metru nižší, abych tě mohla sundat,“ kývla jsem k němu hlavou, ale vyskočila jsem na nohy, že by se třeba mohlo něco zkusit. Jenom jsem netušila, jak na to. Možná se mu tak zubama pověsit na nohu a počkat, než ho to unaví a lehne si na zem.

„Zkus to taky,“ pobídla jsem ho s mávnutím tlapy. Uši jsem zpátky našpicovala a ocasem několikrát nadšeně udeřila do země. „Na mužnosti ti to nepřidá, ale taky to nikomu neřeknu,“ zazubila jsem se k tomu, „věř mi, že tajemství umim držet.“ A bez vtipu, to mi šlo docela dobře. Když se něco říct nemělo, prostě jsem to neřekla a přitom toho bylo docela dost, co vykecat. Třeba to, že Nova měla první magii, ne jeden ze tří klaunů, jejichž jména jsem už před lety zapomněla... Nebo mi je nikdo nikdy neřekl? Co já vim, bylo to buřt. Taky jsem solidně držel svoje starý jméno, jenom tak pro sichr, kdyby o mně někdo slyšel a proto stejně nesedělo k celé téhle nové existenci, kterou jsem si léta pečlivě budovala.
Souhlasně jsem kývala, líbilo se mi chlubit tím, co umim, protože to bylo poprvý v životě, co jsem reálně něco uměla. Znělo to skvěle a přitom toho mělo být ještě víc, ale netušila jsem co a Život mi nic blížšího neřekl, co by ve mně mohlo krásného spinkat. „No jo, jsem hotové ztělesnění hrůzy, že jo,“ zamručela jsem rádoby děsivě, i když to znělo jako spíš nafouknutí, že mi někdo čornul před ksichtem morkovou kost. „Nevim, ale prej něco... Můžem zkusit zjistit, ale nevim jak.“
Noc byla klidná, docela chladná, ale nebe bylo docela čistý kromě pár mraků a do toho nám tady šumělo moře. Prostě příjemnej večer s příjemnou společností. „Samozřejmě,“ přitakala jsem mu, ale něco se ve mně ošilo při slovech, že co nemá, to si vezme. Už jsem to jednou slyšela a stahovalo mi to žaludek strachem. Začala jsem se trochu kroutit, na chvíli se i zvedla a přesedla si, protože jsem se toho pocitu potřebovala nějak zbavit. „Tak budem tady. A budem se bavit, co?“

„Hodíš po někom svoje obrovský oči a uši stáhneš dolů,“ podala jsem nejdříve slovní instrukce a potom to i pořádně naznačila tím, že jsem uši dala dolů a hodila dvoubarevný oči směrem nahoru, protože abych koukala vpřed, musela bych vyskočit někam na nějakej šutr a ten tu nebyl a ani se mi nechtělo. Bavilo mě vyprošovat si věci timhle způsobem. Absolutně to podřazovalo můj druh a asi bych se za to měla stydět, vzhledem k tomu, jak moc jsem si bojovala za vlastní svobodu, ale tady jsem nad tim měla vlastní moc a kontrolu a naopak z ostatních dělala šašky, když jsem je mohla tahat takovym laciným způsobem. Byla to zábava a zadostiučinění.
Duncan mě napodobil, strčil tlapu do vody a zvedl ji a jo, sušila se, ale šla z ní pára, která značila, že ta tlapa mokrá byla, ta moje prostě nebyla a byla jsem si jistá, že se mi ani neohřívala a nevysušovala. „Nemám tušení,“ odpověděla jsem se smíchem, „ale funguje to na všechno. Písek v kožichu? Můžu tu válet sudy a nebude v něm ani smítko. Bahno zrovna tak, ani kosa mi není, vedro, prostě nic,“ smála jsem se dál, ale troch to krotila, abych mohla mluvit. „Jo a prej umim kouzlit s počasím,“ zazubila jsem se hrdě.
Pokrčila jsem následně rameny, radši bych šla k Životu, třeba si přebarvit oči nebo něco takovýho. „Nevim, pro nějakou zábavu, Život tvrdil, že s těma věcma umí čáry máry, prej by mi dal i rybí ocas, kdybych chtěla.“ To by asi bylo do života trochu nepraktický, ale tak by to mohla být zábava v nějaký situaci. „Tak zůstaneme tady, však je to tu skvělý.“

Přikývla jsem na to. Možná se to nedalo úplně nazavt prýmováním, nejdřív jsem vůči němu byla skeptická a tvrdila, že ani neexistuje, ale ono se pak ukázalo, že ano. Trochu trapné setkání, ale vyvázla jsem z toho jako absolutní vítěz s dvoubarevnýma očima, který jsem nikdy u nikoho neviděla a doufala jsem, že ani jenom tak neuvidim, protože tohle byla moje super věc a padejte skládat básně. „Musíš krásně poprosit,“ mrkla jsem na něho, ale nebylo třeba, však přesně tohle se muselo udělat, aby to jeden dostal. Ale třeba to všechno trošku okořenit.
Jenom mi asi nějak nevěřil, že Smrt prostě nebyla, kde má být. „Jo, prostě vzduchoprázdno, ale! Něco ti ukážu,“ zamávala jsem ocasem ze strany na stranu. A vstala. Smrt tam sice nebyla, ale její čáry máry jo. Přešla jsem k moři a dost dobře mu ukázala suchou tlapu, namočila ji do vody, vymáchala a pak ji zvedla. A ona byla úplně suchá, jak měla být. „Skvělý, ne?“ ušklíbla jsem se na něj. Tohle se jenom tak nevidělo.
Souhlasila jsem, že to je skvělý kombinace barev, taky jsem si ji sama vybrala. „Nechceš si tak pro něco skočit?“ zeptala jsem se a šla zpátky k němu, posadila se před ním a zvedla hlavu nahoru, abych na něj viděla.

Z ohně přicházelo příjemné teplo, které vyvaželo pomalu přicházející chlad ze zapdajícího slunce a plazící se zimy. Byla to ironie – narodila jsem se na severu, měla jsem srst, pod kterou jsem vypadala jako tlustá bečka, ale jestli bylo něco, co jsem absolutně nesnášela, byla to zima. Asi křivda mládí nebo naštvanej fakt, že když jsem si lehla do sněhu, vypadala jako jako pochcaný místo, ale prostě se mi to příčilo. Léto bylo skvělý, nejlepší část roku a zima byla nutným zlem, který jsem musela nějak přežít a nestěžovat si moc nahlas.
Teď byl podzim, takovej milej přechod, ušlo to, spadaný listí vypadalo skvěle a jak křupalo pod nohama! A Duncanovi se to hodilo k... absolutně všemu. měl takový teplý podzimní barvy. A taky si ty jeho zlatý očka konečně povšimla toho úžasného počinu zdejšího božstva, které dokonale vyrovnalo to zklamání, co jsem měla u Smrti, když tu nebyla. „Trošku jsem šprýmovala u Života,“ zazubila jsem se na něj, „stěžovala jsem si na jeho sestru, že je to flákač, co ani není doma a mimo to mi nabídl, že mi změní oči, aby líp sedly... No a mně nešlo se rozhodnout, který jsou lepší,“ pokrčila jsem nad tim rameny a zavřela to růžovo-zlaté oko. „Tohle?“ zeptala se, pak oči prohodila, „nebo tohle?“ Jenže jsem je už stejně nechtěla měnit, jenom se trochu naparovat. „Co to plácám, obě jsou skvělý, co?“

Chtěla jsem udělat velký drama ohledně toho mého malého kšeftu se Životem, který se absolutně povedl a byl to nejlepší nápad mého života, ale zatim to moc nedopadalo. Možná kvůli tomu, že byl teprve čas na takový ten letmý klasický flirt. „Nejšťastnější v celém životě,“ přikývla jsem mu na to souhlasně, protože co za lepší společnost mohlo přijít? Snad jenom můj dvojník s bimbasem, ale to bych od života chtěla trochu moc, už takhle toho bylo dost.
Zatim se mi nijak nedostalo žádného komentáře, proč držim jako pablb oči zavřený, ale měla jsem celou noc volnou a ráno se taky zdálo docela volný, takže nebylo třeba nikam spěchat, i když mi unikal ten západ slunce a následně i Duncan, který mi řekl, že mám počkat a podle zvuku se i pak sebral a někam letěl přes písek.
Otevřela jsem zmateně oči, rozhlížela se okolo a s hlavou padlou na stranu sledovala, jak se někam žene a něco tam dělá. Zdrhnul rychle? nechápala jsem a trochu se i mračila, než mi došlo, že se vrací a v tlamě si nese nějaký klacky. Třeba nám už plánoval postavit domeček? Ale ne, jenom je hodil na jednu hromadu a pak to blaflo. Měla bych se snad leknout velkého projevu magie, ale už mi ji jednou předvedl, takže jsem se nad tim jenom ušklíbla a hodila po něm pohledem a už ty oči ani nezavírala. „No já nevim, ale můžeme klidně začít znovu,“ zazubila jsem se. Dělej, vim, že to vidíš.

Cákala jsem se tam ve vodě jako malý hloupý děcko, přitom jsem byla už dávno dospělý hloupý neděcko. Ale voda byla fajn a ve chvíli, kdy mě nemusel štvát žádný písek, mokro nebo chlad, bylo to absolutně perfektní. Něco mělo přeci jenom do sebe, že se nemůžu ušpinit, prostě si můžu dělat, co chci. Ještě jsem do toho solo sledovala západ slunce, i když jsem teda viděla v životě lepší, u moře to bylo docela dost fajn, jak lezlo za ty vlny a ztrácelo se někde tam v tý nekonečný vodě, která někde musela končit, ale znala jsem ten ostrov na půl cesty a nechtěla jsem vědět, co je ještě dál.
Po chvíli jsem z vody vylezla, už mě to vcelku nudilo, dřepla jsem si do písku a furt civěla na ten západ slunce. Kdybych někam pospíchala, určitě bych někam šla, ale nebylo třeba. Možná by to ale chtělo se někam vracet, napadlo mě. Protože už jsem tu zevlovala druhým rokem, neplánovala jsem z téhle super magické země odejít a bylo teda třeba si zařídit nějakou skrýš, kam bych mohla zalézt a bylo by to jenom moje.
Vítr ke mně nesl čerstvé zprávy, ale možná to byl amorek nebo jiný šašek. Zazubila jsem se ke slunci a ještě se neotáčela, i když jsem chtěla zjistit, jak je daleko a jestli náhodou jenom neprochází. Risknula jsem to, seděla na místě, držela se zuby drápy, abych nemlátila ocasem o zem a ve chvíli, kdy promluvil jsem křečovitě zavřela oči a neotáčela se. Jenom jsem se u toho zavlnila a tiše se zasmála. „Čeká tu na někoho podobně pěknýho,“ odpověděla jsem mu pohotově. Slyšela jsem, že šel ještě blíž a byl hodně blízko. Neotáčela jsem k němu hlavu, musel už tak vidět, jak je mám křečovitě zavřený. „Nad tim, kdo je v zemi zdejší ze všech nejkrásnější,“ odpověděla jsem mu ještě na tu druhou otázku. A jo, byla jsem to teď už na sto procent já.

//Náhorní plošina okolo Lesa ztracených duší

Začala jsem cítit moře a to vyplavilo akorát další vzpomínky. Ne úplně příjemné, ale zároveň to postupně hlasitější šumění moře bylo něčím uklidňující. Vlny šly sem, pak zase tam, sem, tam a tak dále. Písek byl mokrý a docela chladný, stejně jako vzduch, který rapidně lezl dolů a dolů, ale přišlo mi, že mě to nějak netrápí. Kožich perfektně hřál tak, aby mi bylo akorát příjemně a jak se mě nedržela voda a špína, bylo mnohem lehčí se držet daleko od nějakých nachlazení a nemocí.
Šla jsem blíž k vodě. Někde tam děsně daleko vzadu byl ten hnusný ostrov. Snad se potopil společně se všemi tvory, kteří tam existovali, ale to bylo trochu morbidní přání. Přeci jenom mě ten ostrov seznámil s Duncanem, to bylo fajn. On byl fajn. A kdo ví, kde zas byl. Narazit na něj vždycky bylo takovou příjemnou nehodou, kterou jeden rád opakoval. Chtělo by to nějaký místo, kde se slejzat, napadlo mě s pohledem na nebe, ale to mi nevydrželo dlouho, hlava mi padla k moři a prostě jsem do něj vlezla po kolena. Cítila jsem, že se mě voda dotýká, ale jakmile jsem dala tlapu nahoru, nebylo po ní ani památky. Skvělý.

//Tenebrae přes Středozemku

Letěla jsem dál. Všechno špatný šlo nějak do trapu, nedovolila jsem si na to myslet a i když jsem zrovna byla sama, všechno bylo tak nějak fajn. Společnost by byla skvělá, někdo by konečně mohl pochválit moje oči, ale nevadilo to, dokázala jsem si bohatě vystačit sama, cizí společnost byla akorát taková... byla skvělá, o tom žádná.
Nikoho jsem ale nehledala, ani nebylo co. Nějak jsem spláchla pomalu myšlenky na to, že mě furt někdo hodí, zároveň jsem ani nemyslela na to, že bych je někdy musela vidět. Máma a Nova byly nedostupné, o ostatní jsem nestála, Micawber... blbě se přiznává, že mi chyběl. Takovým tím způsobem, že mu za všechno dlužim a strašně ráda bych mu ukázala, co dokázal vytvořit, ale to by znamenalo vrátit se a já nechtěla, protože... ten sever byl zakázaný.
Nějak to na mě začalo doléhat, v hlavě mi začínalo hučet a nechtěl jsem na to myslet. Huš, syčela jsem na myšlenky. To už bylo blízko k tomu, abych myslela ještě na mnohem horší věci.

//Mušličková pláž (okolo Lesa ztracených duší)

//Narrské kopce

Trošku jsem se naparovala a bylo mi docela i jedno, že jsem byla sama a kdykoli mi někdo mohl skočit na záda. Bylo mi to fuk, protože kdo by plánoval skočit po někom, kdo měl tak skvělý oči jako já? Bylo to něco furt absolutně skvělýho, nádhernýho, všichni mi padejte závidět, protože to je moje a ne vaše. Jak mi je vás líto. Nezapomínala jsem ani na to, že prej mám ještě nějaký další skvělý věcičky, co si mám teprve najít, ale to mohlo jít do ústranní. Věděla jsem, že bordel už pro mě neexistuje, že špína si se mnou hrát nebude, že mám skvělý oči a že nějak umim i čáry máry duhu a deštík. A že nějak i konečně chňapu, co se mi honí v hlavě, kdo to až doteď bylo takové poletování zmatených otazníků.
Mířila jsem někam do háje. Prostě kam se mi chtělo, kde bych mohla všem cucákům ukázat, jak vypadaj krásný oči a že ta vlčice, po který pálej, je má oproti mně úplně na nic.
Přede mnou byla řeka. Jaká to smůla, bude mi zima a budu mokrá. Ach, no jo vlastně, zalapala jsem po dechu, když mi to vlastně došlo a vesele si vlezla do vody, přeplavala a pak vylezla nahoru čistá jako lilie a suchá jako... co já vim.

//Náhorní plošina přes Středozemku

//Vrchol

Dolů jsem mířila s docela dost dobrou náladou. Bylo to prostě takové uvolněné, i když jsem si musela přiznat, že něco kouzelného fakt existuje a nedělali si ze mě úplně tak srandu. Život existoval prej existovala i ta Smrt, kterou jsem furt nepotkala, ale čert to vem. Život stejně zněl mnohonásobně líp a byla s nim i docela sranda, i když vypadal trošku i jako suchar a musela jsem to skoro celé vést já, ale však to bylo fuk. Dal mi dvoubarevné oči! Absolutně skvělé zbarvení, jedno zůstalo modré, i když lepší a světlejší, to druhé bylo tak nějak jako západ slunce, taky absolutně úžasný. Že jsem sem nešla líp, však je to absolutně skvělý! chvástala jsem se i nadále. Přitom jsem okolo už několikrát prošla, jak mi to mohlo unikat? No, bylo to jedno, už se stalo, bylo načase pohnout zadek o kousek vedle a nejlépe i někomu ukázat, jak fešný to teď je. Až jim oči z důlku vypadnou, ale nebude jich škoda, když je ani nemaj jako já, kabrněla jsem se a s pohupující mířila dál od Života, kterej získal deset bodů z deseti.

//Tenebrae

PŘEVODNÍK
3 křišťály → 10 květin
6 perel → 20 květin
(celkem 300 květin v inventáři)

OBJEDNÁVKA
Barvírna
ID - B03/dvoubarevná změna, jedno oko podle emocí, druhé podle počasí - 100 mušliček (nový vzhled nahraný v adresáři) - schváleno a naceněno Launee

Vlastnosti
ID - V01/síla/1* - 50 květin
ID - V01/rychlost/1* - 50 květin
ID - V01/vytrvalost/1* - 50 květin
ID - V01/obratnost/1* - 50 květin
ID - V01/taktika lovu/2* - 100 květin

CELKEM
100 mušlí
300 květin

//Narrské kopce

Škrábala jsem se nahoru. Nebylo úplně vedro, ale ani zrovna nějaký super počasí na hrabání se do nějakého bájného místa, kde stejně neexistuje nikdo, kdo by něco dával. Byla to blbost, Smrt neexistovala – i když ta moc od ní jo, to bylo skvělý a super – a teď jsem se vydala na druhý pokus, který měl být úplně stejně k ničemu jako ten první? Bez Smrti nebyl Života, bez Života nebyla Smrt. A přitom sem jdu? smála jsem se sama sobě a zkoušela si tu cestu co nejvíce užívat. Dělala jsem obloučky, hrabala do písku z nudy, když jsem si dávala pauzu směrem nahoru, několikrát jsem si i promnula oko, které mi furt slzelo od šlehnutí trávou a už jsem se nějak smiřovala s tim, že prostě přijdu o oko. No co, tak prostě budu jednooký monstrum, nějak se s tim smířim. Najdu si nějakýho samce, co taky bude mít jedno oko a společně budeme mít o polovinu míň očí, než bychom vlastně měli mít. Bude z nás veselá šťastná rodinka, která nevidí vlastní chyby... Proč mám tak úžasný vtipy, když je nikdo nemůže slyšet?
Když jsem se už konečně dostávala k vrcholku, měla jsem skvělej rozhled po okolí. Viděla jsem jezero, kde jsem nechala chudáka krásného Altaïra, kterého mi bylo líto, protože měl srst přímo na to, abych do ní strčila hlavu a inhalovala ji tak dlouho, než si v žaludku udělám kouli z jeho chlupů, která mě pak bude dávit. Najdu si ho, rozhodla jsem se a ještě sondovala dál a snad hledala i ty další, co jsou pryč. Třeba Velox, měl krásný oči. Duncan... Moc moc slov. Adiram uměl zpívat, ale trochu to chtělo vycouvat. A to snad bylo do háje všechno. Hm, posteskla jsem si. Nějak moc jich nebylo, docela mě to štvalo.
No nic, bylo čas jít dál, otočila jsem svoje pozadí a pokračovala dál do kopce a narazila na nějakej potůček, co si to trajdil pro změnu dolů. Nenápadně jsem se k němu přisunula, jedním okem sondovala vodu, jestli není nějaká křivácká, pak ji špičkou jazyka ochutnala a následně do ní ponořila skoro celou hlavu, abych si vypláchla oko, který pálilo jak ďas.
Držela jsem hlavu dole a mrkala až do chvíle, než mi začal docházet vzduch, pak už moc nebylo na vybranou, vytáhla jsem čenich, zalapala po dechu a furt zběsile mrkala, abych si oko spravila a nebyla tak omezená na to, abych si musela hledat jenom jednookýho frajera. Alespoň nějaký pozitivum do toho života. Nějak jsem netušila, kam dál jít. U Smrti to bylo jednoduchý, tam prostě byla jeskyně a nic víc, tohle byl obrovský prostor a kam prostě táhnout? Vydala jsem se proto podél toho potoka, jiná pořádná cesta ani nebyla.
Pak se ukázalo, že to byl skvělý nápad. Potok mě táhnul dál a dál, cestou necestou, za každou zatáčkou můžu potkat... nevim, něco. Nikoho jsem nepotkala, ale místo toho jsem našla takovou tu věc, co jsem už jednou viděla. Tam poblíž tý smečky, kde jsem potkala tu vlčici s vločkou na krku. Měli tam něco podobnýho přes tu obrovskou jámu. Tady to přes nic podobnýho nevedlo. Moc jsem těm věcem nevěřila, ale tady mě to nemohlo potopit do žádný nicoty, takže jsem na to vesele vylezla, párkrát poskočila, jestli všechno v pohodě a nepropadla jsem se. Však jsem ani nebyla tak tlustá, aby se něco stalo. „Jenom tak z ničeho nic si to tu leze,“ mumlala jsem trochu nechápavě a ještě jednou poskočila.
„Zaujal tě můj most?“ ozval se nějaký hlas až moc blízko, který mě donutil ještě jednou vyskočit, tentokrát pořádně a přidala jsem k tomu ještě pořádné načepýřenou srst a opatrný pohled směrem k.... ke stvoření. Kdyby někdo půl roku spal na dešti, očekávala bych, že právně takhle po něm začnou růst kytky a tráva. Ale proč byl narůžovělej, to byla otázka. A co vlastně byl zač.
„Kdo seš,“ zamumlala jsem bez jasnýho otazníku, protože to ani otázka nebyla. Nepřestávala jsem ho sledovat, těkala po nim pohledem, zatímco mě trochu pálilooko. Chtěla jsem vůči němu být opatrná, možná trochu ostřejší, ale nějak mi to nešlo. Svaly jsem neměla napnuté, ani jsem necítila nervozitu, naopak spíš... klid? Jako by se nic nedělo. Dokonce jsem se i narovnala a srst jsem už neměla ani tolik načepýřenou, když znovu promluvil.
„Život,“ řekl prostě s úsměvem, „však přeci za mnou si šla, ne?“ zeptal se.
Ještě jednou jsem ho přejela pohledem. Jo, takhle nějak bych čekala, že Život existuje, ale Smrt nebyla, proč by měl být on.
„Jsem docela přesvědčená, že Život není,“ podotkla jsem, „Smrt jsem taky neobjevila,“ dodala jsem na vysvětlenou. Jejich existence prostě nemohla být, ale tenhle vlk... na to vypadal. Buď ho dobře imitoval a hrál si na něj, ale... prostě ne.
„Ach,“ zasmál se Život nervózně, „měli jsme se sestrou trošku problémy poslední dobou, ale jsme oba dva reální,“ řekl nejistě. „Však se v tobě probudila magie, ne? Takovou, kterou si dříve neznala a ještě další, které si stále nepoznala,“ podotkl a poukázal na mě čenichem. „Prý si chtěla jenom... být spokojená v životě, který sis vybrala.“ V hlase se mu ozýval jistý smutek a já věděla z čeho, protože ve mně se mnul poslední měsíce neustále. Furt to bolelo, nemohlo to přestat bolet a já chtěl, aby mi Smrt pomohla s pomstou, ale nepomohla.
„Všimla jsem si těch jiných magií,“ podotkla jsem a podívala se z mostu do zelených planin, „jako by ze mě byla nějaká rosnička. A nedrží se na mě voda. A bordel... To je fajn,“ sumarizovala jsem mu vše, co jsem zatím stihla zjistit.
„Je toho více, ale na to si musíš přijít sama. Co bys však chtěla po mně?“ zajímal se. Nebyla jsem si úplně jistá, co bych měla chtít. Chtěla jsem, aby někdo trpěl, ale bylo vhodný se na to ptát zrovna jeho? To spíš další otočka u Smrti a tam jsem nechtěla. Tenhle vypadal fajn, ale Smrt... ne, děkuju.
„Co bych tak mohla chtít, nějakou sílu, abych se o sebe mohla postarat, víc věcí nechci,“ pokrčila jsem rameny. Síla byla vždycky to, co m chybělo a ukázalo se, že je to fakt potřeba, pokud chci přežít. A přežít navíc bez toho, aby mi bylo ublíženo.
„Umím i víc věcí,“ navrhnul mi Život, „dávám vlkům barevné kožichy, třeba i kozí rohy a rybí ocas,“ zasmál se. Taky jsem se zasmála, protože mít rybí ocas by bylo skvělý.
„Ty jo, rybinou bych smrdět ale furt nechtěla. A se srstí jsem taky spokojená,“ namítla jsem. Na srst nebyl důvod mi sahat, však byla absolutně skvělá.
„I barvu očí umím měnit,“ dodal a zaujal tím moji pozornost. Střelila jsem po něm nenápadně pohledem a jako první mě napadlo, aby mi dal zlaté oči a všechno bylo tak, jak to mělo být. Jenže pak mi došlo, že nemám zájem o žluté oči. Nechci zapadnout do škatulky, která mi byla přidělena, chtěla jsem být vlastní osobností.
„Jakou barvu třeba?“ zeptala jsem se nenápadně a naklonila k němu zvědavě hlavu, protože mě to zajímalo. Ta modrá byla fajn, ale přišla mi zbytečně tmavá vůči zbytku mýho těla. „Uměl bys zesvětlit ty moje? Nechat je modré, ale trochu světlejší,“ vysvětlila jsem mu.
Pokynul mi, abych šla za ní z toho mostu. Pokrčila jsem nad tím rameny a šla za ním k tomu potůčku, který mě sem dovedl a řekl mi, jestli mi stačí takhle modrá. Moc jsem nechápala, ale podívala se do potoka a lekla se, jak na mě najednou čuměla světlejší modrá. Kouskem byla i tmavší, ale víceméně světle modrá a ne taková svítivá jako u vlků s magií vzduchu. „Hustý,“ vydechla jsem nadšeně a škubla hlavou k Životu. „Umíš i jiný barvy? Nějaký skvělý? Co třeba... Třeba, třeba,“ přemítala jsem a rozhlížela se okolo sebe. Slunce pomalu zapadalo a házelo narůžovělou barvu všude okolo a skvěle se to odráželo na tom zlatém písku okolo. Vypálila jsem tlapou směrem ke slunci, „třeba tak, jak je to slunce,“ vybídla jsem Života a ocasem metelila do stran nadšením.
Život jenom přikývl a já zase vrazila hlavu až skoro do vody, abych se mohla zběsile smát nad tim, jak mám zas oči v úplně jiný barvě. „To je tak skvělý!“ zakřičela jsem do potoka a hodila hlavu k Životu. „A co třeba, třeba... Třebaaa,“ protahovala jsem a přemýšlela, co dál zkusit, ale Život mě zastavil.
„Dobrý, dobrý, klid. Oboje ti sluší, chtěla bys něco z toho?“ zeptal se. Nechtěla jsem se uklidnit, ale uklidnila jsem se. Posadila jsem se, koukala furt do potoka, kde se odrážely oči ve žluté a růžové barvě a přemýšlela, co z toho bude lepší. Zůstat u modré nebo tahle nová? Hmmm..., mručela jsem a koutkem oka se podívala k Životu.
„Můžu mít oboje?“ zeptala jsem se nennápadně a ani nečekala, že souhlasně přikývne a při dalším pohledu do vody bude jedno oko takový a druhý makový. Ale ono bylo! Vypískla jsem nadšením, vypadalo to vtipně a zároveň skvěle. „To je tak skvělý!“ zaječela jsem Životu skoro do ucha, ale rázem se uklidnila a posadila se na zem. „Je to skvělý,“ dodala jsem klidně a kultivovaně.
„Tak vidíš,“ přikývl Život, „ještě něco by sis přála?“ zeptal se zcela klidně a furt se tak lehce usmíval. Bylo to pěkné... ale asi nebylo dobrý pálit po Bohu, který s ukázal jako reálný.
„No určitě by mě pár věcí napadlo,“ zazubila jsem se a chtěla mu podávat další směšné návrhy, co bychom mohli zkusit udělat, ale než jsem vůbec řekla první slovo, Život zvedl tlapu a zastavil mě dřív, než jsem vůbec začala.
„Nemůžeš mít všechna kouzla jenom pro sebe,“ dodal trochu káravě k tomu, „jsou tu i další, co si žádají své věci,“ dodal. Trochu jsem se zamračila, chtěla jsem všechno pro sebe, ale fajn, ostatní si taky můžou nějaký věci zkusit. „Raději jdi hldat, do jiného v tobě dřímá,“ pobídl mě, ale mně se sakra nechtělo. Chtěla jsem zkoušet jiný barvy úplně na všem! Ale fajn... Když teda řekl, že mám jí.
„Dobře,“ zamumlala jsem, „díky za to,“ dodala jsem a ještě chvíli čekala, jestli si mě tu třeba nenechá, ale tlapou mi zamával, že mám jít. Tak jsem teda šla. A nechtělo se mi.

//Narrské kopce

//Kopretinová louka

Blížila jsem se k těm zlatým kopcům. Jedno oko je držela zavřený, protože mě furt pálilo z toho, jak jsem se nechala fláknout nějakou trávou do oka, ale to jedno v pohodě oko mi stačilo na to, abych mouhla soudit ty zlatý kopce, které se nademnou tyčily, jako kdyby byly něco víc než já. „Tse,“ odfrkla jsem si a mračila se furt k tomu obrovskýmu výšlapu. Chtělo se mi tam jít? Však to je určitě stejná blbost a zbytečnost jako jít ke Smrti, ale k ní to aspoň nebylo do kopce, i když předtim pršelo a pěkně to tam smrdělo. Chce se mi tam jít? Bojovala jsem s vlastní leností, kejvala znudeně hlavou sem a tam, přemítala, nudila se, uvažovala a nakonec se rozhodla, že stejně nemám co na práci a můžu si jít prostě vypadnout někam do kopců, zanadávat si tam a pak jít zase dolů a neřešit, že si tady všichni ze mě dělat naprostou srandu. Už jsem si na to zvykla, tak co jsem měla dělat. Udělám si pak srandu z někoho já, rozhodla jsem se, když už nic jinýho a vydala se s jednim zavřenym okem na výšlap.

//Vrchol