Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nedělalo mi problém mluvit o jakýchkoli blbostech a vážných věcech – protože jsem je stejně vážně nebrala –, ale vlastní minulost mě furt hryzala do zadku jako blecha, který jsem se nemohla zbavit, takže jsem ji ráda nechávala za sebou a nevěnovala se jí. Vypadalo to, že černobílá nebyla s mojí odpovědí moc spokojená, ale neměla jsem co jiného s tim dělat. Trochu u mě haprovala důvěra k cizím, protože jsem měla někde v hlavě to poplašný zařízení, co mi říká, že mě stejně furt hledají jenom z toho důvodu, že odmítají přijmout, že někdo odešel a mohl by snad i přežít. Ale to je všechno fuk.
I když bylo chladno, čas se na mrtvole začínal podepisovat a nechtěla jsem být u toho, kdy to všechno bude už nesnesitelné. Navíc by ten pach mohl přivítat i další hosty v podobě jiných dravců, na které jsem už vůbec nebyla zvědavá. Druhá to asi mínila podobně, protože nadhodila otázku, jestli se nechci projít. Než se mohla stihnout nadechnout, už jsem byla na nohou, ocas mi lehce mával ze strany na stranu a radostně jsem si i přešlápla na předních nohou. „Samo sebou,“ zazubila jsem se na ni. „A mezitim, co nás bude hřát mládí, mi třeba můžeš říct, kde si našla to cinkrlátko na noze – jo, všimla jsem si,“ poukázala jsem k tomu ještě na její zadní, aby bylo jasno, co myslim. „Už jsem viděla... Asi čtyři... Pět, tři, nevim, prostě vlky, co si furt něco tahaj,“ rozmluvila jsem se, takže ani moc nemohla mít šanci mi to vysvětlit. „Kámoška má něco na krku, takovou kouli... Docela bych věřila, že to byla někoho koule, kterou utrhla, ale zas jiní mají něco v uchu? Jednomu vlkovi jsem to tam sama cvakala!“ zasmála jsem se s kroucením hlavy a už razila někam do světa. „Jo, to byla sranda,“ vydechla jsem ještě k tomu. Že měl vůbec tu důvěru ve mě.

//Hadí ocas

Pokud jsem měla být upřímná, trochu mě začalo hryzat do zadku, že jsem na jednom místě, nikam se nehnu a… les se neměnil. Byl furt stejný a já chtěla nějakou změnu. Nebo ne změnu, jenom si trochu protáhnout kosti, vyřvat se do díry v zemi a pokračovat dál. Měla jsem docela i nutkání najít si nějaký úkryt, až přijde zima, protože se to docela dost blížilo a lezla na mě nervozita. Minulou zimu jsem skoro furt byla s Duncanem, nějak se to dalo přežít, ale teď jsem cítila jistou sebedůvěru v sebe samou a úkryt byl akorát třešničkou na dortu toho všeho, kdy si dokážu, že nejsem mop na vytírání… Maximálně koště na zametání.
Ale ještě jsem svoji myšlenku o pochodu neříkala nahlas, chtěla jsem samozřejmě společnost a vytáhnout Amnesii na menší túru, protože mi v životě docela dost chyběla kámoška a Cynthia byla kdo ví kde v háji. Musela jsem si tuhle vlčici pomalu uzurpovat, zakousnout se jí o zadku a nepustit. Prostě se musela smířit s tim, že se dostala do blbýho průseru. Byla ale zaujatá celou tou záležitostí s mym jménem a nebyla jsem si úplně jistá, jak na tohle odpovědět bez toho, abych do toho musela zatáhnout rodinu. Nechtěla jsem o nich mluvit, v tomhle životě prostě neměli místo.„Ono to je složitější,“ zasténala jsem nad tim a zvedla zrak krátce nahoru. Nevěděla jsem, jak to obejít, tak jsem se rozhodla jít přímočaře. „Doma mi dali jméno, ale já pak začala nový život jinde a ten začátek volal po novém jménu. Taky mi ho vybrali a protože ten život předtim už není, prostě si pluju s timhle,“ pokrčila jsem rameny. Ale na otázku ohledně chování? „Asi spojený jsou, ale nechci to moc rozebírat,“ přiznala jsem jí.

Cítila jsem, jak se do okolí krade zima, ale přišlo mi to spíš jenom jako takové poznamenání "hej, bude zima", než to, že by mi vážně vadilo, že se to děje. Srst si furt velebila ve stejném pocitu, jako v létě, nic mě neštvalo, všechno bylo prostě skvělý, i když se mi moc nezdál ten les, ve kterém jsme byli. Takový... moc uzavřený. Ale bylo tu jídlo a na chvíli jsem si potřebovala natáhnout kosti, protože mi bylo docela nepříjemně ze všeho tahání se sem a tam. Jeden někdy potřeboval pauzu.
„Díky, díky,“ tetelila jsem se nad tím, ale byla jsem si docela i jistá tím, že nepotřebuju ojedinělý oči, aby si mě jiní zapamatovali. Bylo to jenom dobré poznávací znamení, aby mě mohli lépe popsat ostatním, protože jak Amnesia zmínila, moc vlků s dvoubarevnýma očima tu nebude, aby to byl zmatenější popis. Jo a kolik by mělo stejnou barevnou kombinaci, jako mám zrovna já? Ačkoli...? Přišlo mi to už při prvním pohledu na černobílou. Jako kdyby v těch fialových očích měla ještě náznak něčeho dalšího, takového nazlátlého tónu? Možná se mi to zdálo... Snad se mi to zdálo. Jinak by to bylo docela smutný. Ale to je vlastně fuk, měla by dvě takový, já mám jenom jedno a to druhý je bledě modrý.
Nějak zbytek zvířete, které se už nemohlo moc považovat za zvíře, stále leželo na zemi, ale už ani černobílá se do jídla moc neměla. Nevadí, třeba se připojí ještě nějaký třetí poutník, co by se pustil do zbytků, co jsme mu tady nechali? „Ale ne,“ mávla jsem nad tím tlapou, „dávali jména normálně, asi jako u vás, ale pak jsem si vzala jiný, protože se mi líbilo víc a nebylo tak... obyčejný?“ Nebyla jsem si úplně jistá, jak Vanyu urazit. Bylo to pěkné jméno, jemné, docela roztomilé, ale na tenhle svět nepatřilo.

Do jídla se černobílá pustila, ale do mluvení moc ne. V přítmí lesa jsem toho na ní moc neviděla, jenom jsem si všimla, že má srst i v nějakých trochu nezvyklejších barvách, ale to mě dost dobře mohlo mást šero. Jenže tady by se jeden ničemu nedivil, co se může na kůži jiných objevit. Okolí bylo zvláštní a zdejší tvoři si mohli vymyslet fakt cokoli, co na sebe hodit... Trošku jsem patřila mezi ně a líbilo se mi to. I černobílá na moje oči měla poznámku a to mi trošku polechtalo ego, protože jsem chtěla, aby si toho ostatní všímali a reagovali na to. Možná jsem toužila po pozornosti trochu víc, než bylo zdravý, ale bylo mi to docela dost jedno, bavilo mě to a dávalo mi to kapičky sebeúcty. Tý jsem měla nedostatek, protože jsem ji hned po všech lichotkách šla někam vylejt a mávala jí. „Zajímavý oči od narození mám, ale tohle je docela novinka v repertoáru,“ zazubila jsem se na ni. Jo, oči a všechno okolo nich zapříčinilo to, že jsem, kdo jsem. Na jednu stranu prokletí, na druhou stranu neskutečný vysvobození a líbilo se mi, že teď je to ještě výraznější, než to bylo dřív.
Mezi jídlem se mi představila. Zůstala jsem ležet na zemi, trochu si hrála s jednou kostí, která tak cinkala o kořeny a sem tam nějaký kámen, na který dopadla. Potřebovala jsem se zaměstnat, protože zůstat v klidu nebylo úplně pro mě. „Amnesie, pěkný,“ zopakovala jsem si pro sebe, než jsem k ní zvedla zrak a na jeden koutek se pousmála. „Díky, příroda mi ho vybírala.“

Mojí extrémní výhodou bylo to, že jsem uměla mluvit za dva a nedělalo mi tak problém existovat v mlčenlivé společnosti, i když bylo pravdou, že jsem se v takový společnosti nezdržovala. Možná jsem prostě takové typy odpuzovala, možná jsem je nemohla ani najít, možná takových vlků moc na světě nebylo, ale nějak jsem cítila, že tahle vlčice je ten vzácnej úkaz, co chytá křeč v pantech, když má říct víc jak pět slov za sebou. Bez problému. Zeptala se, jestli mi fakt nevadí, že bude ožírat už jako třetí jednoho chcíplího kozlíka, ale nad tim jsem mávla tlapou. "Hele buď to sežereš, nebo to sežere někdo jinej, co pro tebe bude lepší?” zeptala jsem se jí a trochu přitom sklopila hlavu, abych na ni vejrala dvoubarevnýma očima zdola a nasadila s tim trochu štěněcí pohled, ať mi dělá společnost v tomhle tmavém osamělém lese.
No a ona se osmělila, dřepla si a nějak s rozvahou se pustila do jídla. A dokonce i mluvila! Že jsem skvělej lovec. Nad tim jsem už podruhý mávla tlapou a vyprskla smíchy. "Jsem dobrá v jiných věcech, co mi získat jídlo," zakřenila jsem se na ni, ale neplánovala jsem tyhle věci specifikovat. Docela jsem se za to styděla, ale to nemusela vědět. "Žer," pobídla jsem ji do rychlosti a hlavně do toho, aby brala víc, "sovy si na to dělaj nárok celou noc," dodala jsem vyčítavě. Nebo je možná jídlo nezajímalo, ale co, potřebovalo se trochu rozmluvit okolí. "Říkaj mi Bouře, jak tobě? Mělo by se vědět, koho pokrm žereš, ne?"

Duncan podal úplně nejasnou odpověď, ale asi to bylo jedno. Neplánovala jsem ho pronásledovat, spíš jsem byla zvědavá, kam by tak mohl jít, ale nevědět to mě nezabije. Navíc mi nechal zbytek jídla, protože jsem byla nenažraný hovado a byla jsem tak spokojená. „Pošmáknu si,“ cvakla jsem zubama, i když jsem nečekala, že do sebe narvu ještě jediný kousek. Ale mohla jsem si u toho dáchnout, když nic jiného.
Na zbytek jsem moc nereagovala, spíš jsem jenom přikyvovala, že to beru na vědomí, ale nebyla jsem nějak velkej fanoušek toho všeho. Spíš jsem cítila nepříjemný pocit v zátylku, který jsem se pokoušela zahnat otřesením a nenápadným kroucením, ale nic z toho nevycházelo.
Pak dlouhán zmizel, nechal mě v tom lese samotnou a všechno se začalo divně kroutit. Na jednu stranu fajn, byla jsem sama, mohla jsem si srovnat myšlenky a ujistit se, že všechno je v pohodě, že se nic nestalo, nic se nestane a... byla to moje volba. Ale samota mě i hryzala a donutila myslet na to předchozí, na všechno, na to, co mohlo být, co mělo být, jak jsem se tomu všemu vyhla... Jak jsem se tomu sakra dokázala vyhnout?
Všechno se v hlavě začala překřikovat a honit. Nelíbilo se mi to, neuměla jsem být sama, rychle to na mě přicházelo a přišlo mi, že bylo všechno na mých bedrech těžší, když jsem si dovolila na to myslet a já prostě nedokázala přemýšlet nad něčím jiným, když nikdo nebyl poblíž. Proto bylo vysvobozením, když takové zakřiknuté stvoření vydalo hlásku. Neodpustila jsem si ale to, abych ucukla a narovnala se s nějakým doufáním, že budu větší, ale v leže jsem mohla jenom snít. „Čau čau,“ houkla jsem na ní s mnohem víc energie, než vynaložila ona do pozdravu. A nic jiného ani neřekla, takže bylo mluvení na mě? Fajn, bez problému. „Máš hlas? Protože já už ne? Dej si, už na to neplánuju sáhnout a sovám to tady nenechám,“ nabídla jsem jí a mávnutím ukázala na rozežranýho... muflona? Asi ten to byl. A okem jsem hodila do korun stromů, kde už bylo ticho, ale maj smůlu. Ať si chytěj svoje.

Nechala jsem sovy sovama, byli to jenom nějací ptáci, kteří místo pípání a zpívání rozhodli, že budou houkat, jako by to byl nějakej epickej zvuk, který šlo vyluzovat. No, byla jsem názoru, že bylo hodně lepších zvuků, ale to nebyl můj problém, že se rozhodli zrovna pro tohle. Raději jsem žrala, cpala si břicho, že bylo až vidět, jak mi leze do strany. Anebo to je tim, že si zahrávám s osudem, připomněla jsem si a na vteřinu se zastavila. Blbost, byla to blbost, nic takovýho se stát nemohlo, proč vůbec přestávám žrát. Zakroutila jsem nad tim hlavou, ládovala se dál, co to jenom šlo a přestala až ve chvíli, kdy měl Duncan poznámku, že vypadám náramně sexy. Roztáhla jsem tlamu do širokého úsměvu, kde se jenom na zubech držela nějaká krev ze zvířete, zbytek odpadával na zem, protože to srst dokonale odpuzovala. „Nenažranost je sexy, co?“ zeptala jsem se ho, protože já si byla zcela jistá tim, jak působim... Možná tim, že s mojí trošku zaprcatělou postavou to bylo oproti zvířeti vtipný.
Pak ale maso bylo vevnitř a já toho přeci jenom tolik nesežrala. Dlouze jsem vydechla, rozhlédla e okolo sebe, ale v lese se furt drželo příšerné šero, i když se už táhlo k ránu. „Kam vyrazíš dál?“ zajímalo mě jenom ze slušnosti. A možná jsem trochu hledala inspiraci.

//Maharské močály

Jenom jsem hodila po Duncanovi okem a neřešila to. Brala jsem to trochu jinak a možná to bylo i tim, že jsem o nikoho nestála ani v tom smyslu, že bychom spolu byli pár týdnů nebo měsíců. Líbila se mi celá ta svoboda, která existovala a partnerství bylo jenom takovou vzpomínkou na sever.
Vypařili jsme se z těch močálů, ze kterých jsem šla čistá jako lilie, pokud měla lilie takovu úplně decentně našedlou barvu, protože já ji měla a nějak jsem furt nedokázala říct, jestli mám tu nejsvětlejší šedou, nebo špinavou bílou... Byla to taková moje osobní záhada, která byla nepodstatná díky špíně, co se po mně válela, ale to už bylo v trapu a stejně tak i močály.
Už jsem měla docela hlad a chtěla jsem se zastavit, ale muflon byl furt táhnutej dál a dál a já se za těma dvěma táhla jako smrad, co do toho otráveně mlaskl pokaždé, když šel Duncan dál a prostě se nezastaviiiil. Stůůůj, volala jsem na něj už otráveně.
Ale nakonec zastavil, hodil mrtvé zvíře na zem a já se k němu přisunula a tlapu položila na... spodní část zad, ale ne tak spodní, aby se to dalo nazvat nohou. Prostě zadek. „Nic krásnějšího jsem v životě neslyšela,“ vydechla jsem přeslazeným hlasem a zamrkala do toho, ale bylo to takový celý přehrávaný. Celý život byl jenom jedna velká hra a já se jdu do háje nažrat. A občas i dobře vyspat, ale to bylo v plánu možná tak později, s prázdným žaludkem se hodně blbě spalo. To jsem už taky zkoušela.
Poklepala jsem uznale na muflonův zadek, než jsem se do něj zahryzla a vykusovala si z něj svojí večeři, která měla být snídaní. Zrakem jsem přitom sklouzla ke korůnám stromů, kde nejdříve něco zapleskalo křídly, pak se to posadilo a zahoukalo. Najdi si svoje, odsekla jsem sově a chvíli ji hypnozitovala pohledem. No, možná, že kdybych uměla házet takhle vysoko, kousíček bych jí dala. Ale jenom ždibeček. Vytrhla jsem maso, položila ho na zem a vyplázla na sovu špičku jazyka. Závidět mohla, jak jenom chtěla.
Jo a pak jsem se konečně pustila do jídla.

//Středozemka

Souhlasně jsem na to přikývla. Ale svobodu jsem brala spíš v tom smyslu, že mě nic v okolí nesvazovalo, ne zrovna partnerství. Však díky partnerství jsem vůbec svobodu poznala. „Před lety jsem ale partnera měla,“ přiznala jsem mu s úsměvem na jeden koutek. Byla to docela melancholická vzpomínka. Utrpení, ze kterého se objevilo něco skvělého a vlastně dost příjemného, první štěstí a radost v životě, že jsem pak ani nechtěla odcházet, protože jsem si myslela, že s ním mi bude nakonec lépe, protože se postará. Ale měl pravdu v tom, že jsem tam zůstat nemohla. „Ale svoboda je lepší,“ dodala jsem s výdechem a nějak nad tím pokrčila rameny. Mělo to dva významy, pro mě šlo spíš o svobodu těla.
„A proč ty se mnou,“ zahrála jsem na stejnou notu s jedním krátkým pozvednutím kůže nad očima. I když otázka, proč jsme se vlastně zahazovali zrovna v močálech, kde je bahno a... Oh, kéž by mi to vlastně vadilo. Docvaklo mi rychle, že mi bahno může být docela volný a začala jsem toho okamžitě využívat. Nevyhýbala jsem se kalužím, ještě jsem prošlapovala o nejlahodnější bahno a hrdě vždycky vylezla se suchou a čistou nohou. To je prostě skvělá věc, libovala jsem si v tom.
Ale pak jsem se zastavila. Duncan se pustil do svojí práce, když měl on obstarat jídlo, na mně to nebylo a atak jsem se ani nezapojovala. Jenom jsem čekala na jednom kopečku, mávala si ocasem a sledovala ho u akce, kdy se hnal po jídle. Po mém jídle. Byla bych mu i zatleskala, když předvedl ten násherný výkon a táhl se s masem v tlamě. „Tak... elegantní!“ pochválila jsem ho s širokým úsměvem a kráčela dál někam, kde se dá nažrat.

//Zarostlý les

Možná, odpověděla jsem si jenom pro sebe, protože to bylo docela složitý. Jako jo, měla jsem ho, ale jako ne, nevybrala jsem si ho, nebyli jsme spolu, možná si myslel, že už ani nejsem a měl nějakou jinou. „Jsem sama samotinká,“ zavrtěla jsem nad jeho otázkou hlavou, ale instinktivně zvedla hlavu k nebi, protože furt tady někde okolo všichni byli, i když jsem je nemohla vidět. Ta obloha mi naznačovala, že tomu tak je a já jí věřila. Ale zároveň s tím jsem počítala i s tím, že mi je jenom tak nepřiplete do cesty a prostě se musim smířit jenom s neustálym čumením do nebe a nalháváním si, že všechno je v naprostym pořádku.
Můj požadavek se neobešel bez sarkastické poznámky a já se k tomu připojila, „já si vybírám jenom to nejlepší.“ Nebo možná to nebylo sarkastické, spíše jsem to pronesla dost povrchním hlasem a ještě si na konci odfrkla, jako by to snad nebylo úplně jasné, že mám zrovna tyhle požadavky a jak na to vůbec můžou být neseny nějaké námitky a poznámky.
Jenže Duncan se k lovu neměl. Tahali jsme se přes slušnej flák země a že jsem tohle místo sakra dobře znala a ono nic. Prostě se šlo bez keců a snahy dál. „Tak to bude teda večeře,“ pokrčila jsem rameny lhostejně. Bylo jedno, kdy to jídlo bude.

//Mahar

Chci? zopakovala jsem si zamyšleně Duncanovu otázku v hlavě a zvedla hlavu k nebi, které se rozhodlo, že se zatáhne. Teplota zase o něco klesala a na nebi se válel měsíc v úplňku. Tak krásnej den, docvaklo mi. Vlastně co se počasí týče, byl naprosto perfektní. Obsahově jsem byla na vážkách, protože jsem neměla ponětí, co si o tom myslet. Přišla jsem si trochu špinavá. Možná se do toho opírala výchova, kdy mi bylo řečeno, že jsem na světě kvůli tomu, abych dala život dalším, nejlépe pořádným pinďourům a dneska jsem zcela vědomě proti tomuhle bojovala tím, že jsem na všechny vystrčila prostřední prst na noze a dala jim najevo, co si o tom myslim. Ale špína mi přišla, protože to máma vždycky šeptala, že až se tohle někdy stane, můžeme doufat jenom v to, že alespoň v soukromí se k nám náš partner bude chovat s úctou, kterou si zasluhujeme jako živé bytosti. To se mi vlastně podařilo, Micawber byl milý, ve společnosti si mě nevšímal, v soukromí byl vlastně přítel, i když to měl být partner. Skončilo to vlastně mezi náma? cvaklo ve mně trochu nervózně. Jsem ho třeba podvedla? Ale už jsme se léta neviděli a on musel mít jinou, kterou třeba taky donutil utéct, nebo se smířil s tim, že nespasí každého na tomhle světě.
Zavrtěla jsem hlavou, abych nad tim přestala přemýšlet a koukla na Duncana. Pokrčila jsem rameny a usmála se. Pro minulost jsem nehodlala žít a i tohle už byla minulost a nechtělo se mi tvářit jako hromádka neštěstí. „Řekni to, komu chceš,“ pobídla jsem ho, „nemůžeš to říct nikomu, u koho by mi to vadilo,“ zasmála jsem se. Zas jsem nestála o to, aby to bylo vyprávěno na potkání, ale hádala jsem spíš, že to bude výklad typu: Hej, kámo, vole, poslouchej. Tady jsem si vzal jednu, vysoká jak skřet, ale vzhled bohyně, vole, to prostě poslouchej.
„Jdem,“ přitakala jsem mua vyrazila vedle něj. „Dala bych si něco... Vysokýho, kejtu, krásnou kejtu,“ diktovala jsem si do toho.

//Středozemka

Někde ve mně se rodila představa na to, že kdybych byla hloupější, mohl se celej můj život točit jenom okolo toho, že se otočim, když mi bude řečeno, posunu ocas a budu čekat. Možná proto se můj vztah k tomu celýmu strašně motal dohromady. Byla to povinnost, před kterou jsem utekla, byla to ale touha po ovládnutí vlastní existence a byl to i způsob, jak se na slabším dokazovala síla. Před jedním jsem uteklo, ty ostatní dvě jsem už zažila a přišlo mi, že jsem si v mozku ohledně toho celýho tvořila pevnou krustu, která uzavírala všechno ohledně toho dovnitř, abych se tomu... nevěnovala. Přijde mi to prázdné, uvědomovala jsem si. Něco jsem cítila, ale přišlo mi to matné a strašně rychle to zmizelo. Spíš se to jenom profouklo okolo jako vítr, který nefoukal.
Byla to asi ironie. Velká část mojí povahy byla od skákání mezi samci a skoro se klanění jejich velikosti a mužnosti, protože jsem měla možnost si vybírat, ale jakmile přicházelo na činy, vždycky jsem otupěla.
Do reality mě vytrhl Duncanův hlas. Trhla jsem hlavou, několikrát uhnula pohledem do stran, jestli někdo nesomruje za keřem a neužívá si pohled, ale nikoho jsem neviděla. „Nikdy jsem se necítila víc celá,“ zazubila jsem se na něj. Život se mi pomalu vléval zpátky do žil a jenom jsem doufala, že se nevléval i jiný život, protože to by byla jiná kapitola problémů.
„Furt mi dlužíš snídani,“ obeznámila jsem velikána. Nemínila jsem ho nechat se z toho vykroutit. Ale hodlala jsem se kroutit z jakékoli debaty, že se něco stalo. Raději.

Až slunce zapadne, budeš toho litovat, připomněla jsem si. V té chvíli totiž odejde opojení chtíče a jakéhosi osobního vítězství, kdy mohu koordinovat to, co se mi bude dít. A jestli ne, alespoň mám ten pocit, že mohu. Jenže slunce zapadne, ten pocit zmizí a dojde mi, že to, co jsem udělala, bylo akorát další prokletí svého těla, kdy se poddávám jiným, jako kdybych si sama nepatřila, i když mi teď přijde, že ano. Pohled na slunce a vůně starého ohně vyháněli vzpomínky na to jiné, co se nikdy nemělo stát a mozek se pilně snažil o to, aby to alespoň pro mě nebylo, ale měl ještě hodně práce s tim, aby svou práci dokonal a já mu moc nepomáhala.
Zazněla za tu dobu jediná slova, která mi rezonovala v hlavě, ale nekousala tam a neroztékala se jako jed. Spíše hladila a šimrala, že jsem to udělala, i když mě tělo vůbec nechtělo poslouchat. Něco ve mně chtělo vycouvat, uskočit pryč a metelit do háje, kde by mě už nikdy nenašel, ale ještě něco jiného mi to nedovolilo. Naopak to něco mě donutilo udělat jeden krok do strany, otočit za tím tělo a pro změnu sledovat moře, které tohle může jako jediné vykecat širému světu, kam jenom dosáhne. Do levé zadní jsem dostala slabou křeč a ta se pak přemístila do žaludku. Prostě dýchej, připomněla jsem si, děláš to dobrovolně.

Dříve jsem měla z rána smíšené pocity. Bylo to ráno, značilo, že jsem přežila další den, ale taky to poukazovalo na to, že další musim přežít. Ale to by nebylo zlé, kdybych neměla život jenom o mlčení a schovávání se před jinými. Pak se vše zlepšilo, každé ráno neslo nové možnosti a jednalo se o přípravu na další zážitky.
Ani nevim, proč jsem vlastně přemýšlela nad ránem. Možná jsem prostě někam potřebovala upřít zrak a východ slunce byl nejlepší možností. Noční obloha by byla lepší, vždy mi dávala pocit klidu a bezpečí, protože jme vždycky všichni museli být pod jednou oblohou a stačilo zvednout oči k měsíci ve stejnou chvíli a mohli jsme být spolu i na míle daleko.
Slunce pomalu vylézalo nahoru a stejně pomalu, jako se hýbalo, bouchalo i moje srdce. Zpomalovalo se ve strachu a vzpomínkách, které jsem měla v nočních můrách, i když se mozek snažil o to, aby tohle všechno vytratil. Chtěla jsem, aby svět byl skvělý, bezchybný, nikdo děsivý na něm nesměl existovat, protože takhle jsem si život nevysnila.
Nejhorší na tom všem ale bylo, že tohle nebyla noční můra. Nebylo to ani strašné. Bylo to něco, co se mi v hlavě mohlo honit jako nestydatá touha, která bude vždy naznačena pouze letmým flirtem a opěvováním, ale nikdy to nepřijde. A když to snad přicházelo, všechno se vracelo akorát k tomu, že kvůli jednomu se tohle všechno přeměnilo do strachu a hrůzy.
Už jsem necítila jeho čumák, ale byl blízko, strašlivě blízko, že nemělo smysl řešit nějaký osobní prostor, žádný neexistoval a pokud ano, zrovna mezi náma byl sdílenej. Cítila jsem, jak mi čenichem přejížděl po tváři a jenom na sekundu jsem se mu podívala do očí, než jsem zrak sklopila níže a zhluboka se nadechla. Pokusila jsem se roztáhnout si plíce, pořádně se nadechnout, abych se tam nesvalila zemi z čistého nedostatku kyslíku. Do čenichu se mi nesla silná vůně kouře, vycházela z jeho srsti, jako kdyby tam byla už dlouhá léta a splynula s ním v jedno. Stejně jako ten nakřáplý hlas, který měl a dal mi na vybranou, že to všechno může skončit.
Kdyby mi asi v té chvíli vidět do hlavy, viděl by tam souboj touhy a strachu. Vše bojovalo pro jeden zájem a já se nenakláněla na ničí stranu. Ten strach bude vždycky, připomněla jsem si a cítila to až v podbřišku, a ten chtíč vždycky bude volat. „Byla bych už utekla,“ zašeptala jsem nakonec a zvedla ještě pohled ke slunci. Útěk byl vždycky řešením.

Nevzdávala jsem se, to nebyla moje parketa. Naopak byla mojí parketou provokace a docela rychle jsem byla schopná se vyhecovat a udělat cokoli. Byla bych i skočila do sopky, kdyby tahal za správné nitky, ale posledně se sopka raději rozhodla, že exploduje, než aby nás tam oba společně trpěla. To jsem si brala trošičku osobně, ale asi bylo fajn říct, že stále žiju a existuju.
Takže provokoval. Provokoval někoho, kdo sám rád provokoval a měl hlavu z kamene, protože se nějak muselo vyvážit to, že je jinak obsah kompletně nulový, možná jenom plný nějakých starých pilin, aby tam tolik nefoukalo. A tahle hlava někoho povalila k zemi, i když v tom dost dobře mohlo být i nějaké dramatické přehrávání, ale bylo mi to jedno. Pohodila jsem hlavou do strany a rozlil se mi na tlamě samolibý úsměv z toho, že jsem to dokázala a bylo mi úplně buřt, jaká pomoc tam z jeho strany byla a nebyla. „Tak co budu mít k snídani?“ zeptala jsem se a do toho se zazubila, protože jsem nehodlala tuhle část dohody nechat ležet ladem, ale právoplatně jsem si ji chtěla vybrat.
Mezitim už Duncan seděl a hlavu měl nakloněnou blíž ke mně. Byla jsem připravená mu dát kdykoli ještě jedno čelíčko, abych si svoje umístění prosadila, ale nic takového nepřišlo. Místo toho ale přišlo něco nečekaného, co mi žaludkem nejdřív projelo jako ostrá břitva, kdy se mi každý orgán naprosto smrsknul. Cítila jsem jeho studený čenich na svém a vzápětí se objevila vzpomínka na zuby na zátylku a nechutné tlapy na boku. Ale ani jsem se nepohnula, protože to nešlo.