Gallirea - Příspěvky uživatele

„Nějaká žížala se vždycky najde,“ mávla nad tim symbolicky tlapou, ale v jejím hlae bylo i z dálky slyšet, jakým způsobem to pronáší. Vlastně většina jejích emocí se dokonale odrážela v jejím hlasu, dost si na způsobu svojí mluvy stavěla osobnost a pokud v té chvíli nebyla vidět, musela se sakra snažit.
Dřepěla tam ve sněhu, čekala na hnědého vlka, až se objeví, jestli se teda vůbec objeví a užívala si prapodivné schopnosti, kdy jí nemrznul jediný chloupek na zadku. Čím dál tim více si libovala v tom, co jí nějaká kouzelná bytost nadělila, i když půlku návštěvu Smrti probrečela, protože nebyla doma. Stále ji to štvalo, vztekala se nad tím, že nedostane svou pomstu, ale ironií osudu půlku života před pomstou utíkala? Možná bylo správně, že ji nemohla získat, protože by se to pak obrátilo proti ní, ale to bylo na jiný povídání a navíc se ten vlk objevil.
Zvedla k němu hlavu, prohlédla si ho z blízka, když už měla tu možnost a lehce se pousmála. V reakci na něj zvedla přední nohy a zkusila s nimi zamávat, jestli se třeba nevznese, ale očividně kožich nepomáhal v létání, „na jaře to zas přelínám na pořádný péra,“ odpověděla mu, než se nějak méně obratně začala zvedat ze svého líného sedu na nohy. „Ale holub byl fajn, ne?“

Hlavním úkolem tý akce nebylo ze sebe udělat blázna nebo rozehrát nějakou divnou hru, ale zjistit jenom to, čím je ten vlk zač bez toho, aby ho musela konfrontovat. Ale to neznamenalo, že tyhle výzvědy nemůžou být zábava a jo, bavila se u toho, ačkoli jí do mozku ryl divný pocit, že se něco může kolosálně podělat a asi není úplně čas na hry, ale... to bylo úplně jedno. Nezáleželo jí na tom, dokonce i zapomínala na to, že by se něco mohlo stát.
Jo aha, kukačka to neprotahuje, pomyslela si, když se jí ten vlk taky ozval a očividně byl lepším ornitologem, než ona. Co já vim, kdo lítá na jih, mlaskla si ještě pro sebe, otočila se ke stromu zády, posadila se, natáhla nohy a vlastně se tam ve sněhu, který ji nestudil, rochnila jako prase v žitě. „Některý kukačky mají rády zimu,“ houkla do větru svoje vysvětlení zimní odrůdy kukaček a natáhla nohy, aby se pořádně protáhla. Pak si jenom tak tlapkama lehce pohupovala, nikam se jí nechtělo, sněhem se už taky nechtěla prodírat, prostě tam jenom čekala, jestli se vlk zjeví. Podle hlasu nepasoval na toho, co na ní volal, možná se jí to přeci jenom zdálo a byla to nějaká odezva minulosti. A kvůli tomu jsem odehnala Amnesii? posteskla si s pohledem mezi koruny stromů. No, každý den nemůže být úplně posvícení.

Byla na misi, tak se to dalo nazvat. Potřebovala zjistit, jestli tenhl kořen nedostal kdysi dávno za úkol, že má najít a uškrtit jednu malou skoro bílou vlčici se světlými pruhy a nezákonně modrýma očima – těch se aspoň z poloviny zbavila. Pozitivní bylo, že jí nepřipadal jako někdo, kdo by přišel ze severu, ale odmítala být hned důvěřivě, ještě s přihlédnutím na to, co se zrovna stalo. Byla naivní, ale zase ne úplně naivní, aby skočila do náruče hned tomu dalšímu, kterýho uvidí. To udělá až potom, co zjistí, že to není pan domácí.
Ze skrýše z poza jednoho stromu se přikrčila a jako krtek se začala prodírat závějí tak, aby nenadělala moc velkou paseku. Byl to divný pocit, jak se proplétala sněhem, ale zároveň žádná zima, žádné kulaté chuchvalce sněhu v srsti, docela se začala smiřovat s tim, že holt už nikdy nebude od hlavy až po ocas od bahna, ale tohle byla strašně super výhoda do života.
Slyšela haló, pak vrkú a říkal to úplně jiný hlas, než který předtim volal to prokleté jméno, ale furt se nechtěla moc vrhnout k jeho přítomnosti.
Propletla se k dalšímu stromu, tiše vydechla a přemítala nad dalšim ptákem, ale nějak nebyla moc zkušený ornitolog. „Kukú?“ řekla trochu nedůvěřivě. Dělal to nějak pták? To je fuk.

//úkryt

Vyškrábala se do hromady sněhu, který jí mohla i rychle převyšovat. Ještě chvíli a bude po světě chodit jenom se špičkama uší nahoře a zbytek těla zaboří do sněhu, i když její barva byla tak moc k ničemu, že se ve sněhu ztratit nemohla. Byla bílá, ale ne úplně čistě bílá a do toho ty náhodné zlatavé proužky... Vlastně kdyby si lehla do sněhu, zavřela oči, někdo by si ji teoreticky mohl splést... no, se žlutým sněhem.
Nějakou dobu sondovala po okolí. Hledala vlčí stopy ve sněhu, očuchávala úplně všechno, co mohla (takže převážně sníh, věci zapadlé sněhem, věci utopené ve sněhu a tak) a hledala nějaké památky o vetřelci, který neprávem vnikl do jejího života, ačkoli on by řekl, že tam byl zcela právně. Nebyl, neměl jediné právo ji najít, když tak dlouho utíkala.
V jedné chvíli vyjekla, viděla stopy ve sněhu a pozdě si uvědomila, že když se otáčí vzad, tak ty stopy budou logicky její, ale nikdo v tom lese snad nebyl, aby viděl její ztrapnění. Protočila sama nad sebou očima, šla dál, dva bílé satelity nad závějí sněhu a další zpozornění. Buď to byl hodně velký chodící pařez, nebo to byl vlk. Znala ho ale? Byl to ten, co volal Vanynu? Potřebovala to zjistit. Skočila za jeden strom, nasoukala celé tělo za jeho kmen, krátce vykoukla, pak se schovala a zavolala: „Vrkú!“

249

Nějak z toho všeho i usnula. Byla to čistá únava z breku a zoufalství, která ji ukolébala ke spánku pod kořeny dvou borovic, které se nechtěly rozdělit a padnout od sebe, když se na ně bouře vrhla. A přestože je právě bouře takřka zničila, jedné vlčici, která nesla stejné jméno, poskytli přístřeší a dovolili jí uklidnit se v jejich přítmí.
Rozlepila oči až k ránu. V úkrytu byla tma, sníh zasypal veškeré otvory a pouze na jednom místě lehce prosvítalo světlo, které jí vybízelo k novému dnu, ale zatím se neměla do toho, aby vstala a šla. Byla unavená, bála se a chtěla nějakou dobu zůstat pouze v tom přítmí, kde jí nehrozí žádné nebezpečí, ale to nešlo. Pomalu se zvedla na nohy, přitom se rozhlížela okolo sebe a nasávala vůni borovic, kterými byl les zcela prorostlý. Musí už být pryč, ne? šeptala borovicím a šla k díře, do které hrábla tlapou, aby z ní odpadl sníh, který tam byl. Nejdříve pomalu vykoukla hlavou, rozhlédla se, ale ani žádné stopy ve sněhu neviděla, začala si tak být jistá, že je vše v pořádku a vylezla.

//Borovicová školka

248

//Borovicová školka

Tlamou dopadla do směsi větví, hlíny a nějakého toho sněhu. Po tlamě přišly přední nohy, tělo a nakonec i zadní, které měly problém se dírou prorvat a shodila na sebe ještě další sníh, který z ní sjel jako voda po oleji. Zůstala ležet na zemi, jenom si všechny končetiny přitáhla co nejblíže tělu a pomalu se sunula ze světla, které vytvořila svým pádem. Všude okolo byla tma, pouze ta malá štěrbina ve stropě, u které čekala, že se každou chvíli objeví hlava plná tesáků, která půjde po jejím hrdle, ale... nic se nedělo. Vyčkávala, oči plné slz a ani si netrofala dýchat, natož třeba vzlykat. Průrvou do díry padal sníh, pronikalo tam světlo z rána, které mohlo být krásné, ale stalo se akorát tak noční můrou. Prosím, šeptala stále prosebně, ale netušila o co. Chtěla jenom to, aby tohle všechno přestalo a nebylo to reálné, ale v to doufat nemohla. Všechno bylo naopak až moc skutečné.
Po nějaké době uznala, že nikdo nepřijde – je tam sama. Tiše polkla, posunula se ještě více do rohu, dokud necítila na zádech bodání od kořenů stromů a vydala konečně nějaký zvuk – začala zoufale brečet.

„V to doufám,“ zašklebila se nad poznámkou, že žijí jenom jednou. S její životosprávou by asi víc životů nezvládla, i když by možná i chtěla. Zatím ale brala, že neumírá a má dost času na zábavu a nějaké ty vážnější věci, kterým dřív nebo později bude muset čelit. Na chvíli se jí i přes tlamu prohnalo zamračení odrážející smutek, ale ta vzpomínka rychle odešla, i když sevření útrob nějakou dobu zůstalo a nebylo jí úplně komfortně v té situaci, do které se tehdy sama dostala a sama si ji připomínala. Však se tak často nevracela ani k tomu, co se dělo na severu a tam trpěla víc, ne?
„Jo, Wolfganie,“ přitakal na to, ale jméno šlo zas hned pryč. Bylo to dlouhý jméno, pochybovala, že tu vlčici ještě někdy v životě uvidí, ale to už taky bylo jedno. Co nebylo na místě, to bylo vedlejší a nechtěla nad tim úplně přemýšlet. „Prostá náhoda, vypálila jsem, jakmile to šlo a popravdě? Vracet se neplánuju,“ zakroutila nad tim hlavou, trochu se i otřásla, ale Sarumen nemusel být špatný místo, jenom ona ho špatným ve své mysli dělala, protože s nimi neměla dobré zkušenosti. „Ale to nic proti tomu místu, prostě mám ze smeček osypky.“ Dodala k tomu i škleb, těžko myslela nějaký svoje slova vážně.
I ty o samcích byly trochu přehnané, měla spíš takovou lehkou nevraživost, ale šlo zkrátka jenom o jednotlivce, které už stejně neměla v životě a neplánovala, že by se k nim vracela. Pokrčila i rameny nad hnědým medvědem, kdo ví, jestli se ještě někdy objeví a asi to je i jedno, samci přichází a odchází. Raději hledala noru, protože zima přišla určitě. Zastavila se u jednoho kopečku, taková boule uprostřed lesa a dva nahnuté stromy na vrchu, nic zajímavého. „Fakt?“ vyjekla překvapeně nad Amnesií, že tak nějak partnera má, „to je sladký,“ zakřenila se nad tím. „Hele najdi ho a uvidíš, všechno bude v pohodě,“ mávla nad tim tlapkou a to bylo nějak poslední, co udělala.
Protože pak se všechno změnilo jediným slovem. Oslovení někoho mrtvého, ale to jméno donutilo Bouři nafouknout se jako ta divná ryba. Vypadala jako koule s nohama a dvěma vyvalenýma očima, která vibrovala pod děsem, které to oslovení neslo. V myšlenkách se jí ozývalo jedno slovo, které nekorespondovalo s cenzurou Gallirei, ale to bylo fuk. Pomalu trhavě se otočila, snažila se zjistit, odkud ten hlas přišel a nevnímala, komu by měl patřit, to jméno samotné neslo problémy. „Utíkej,“ zachroptěla k Amnesii přidušeně, jak měla správně mluvit. Sama začala couvat, rozhlížela se přitom po okolí, ale zrak měla moc rozostřený, aby něco pořádně viděla.

//Esíčka

Debata se trochu otočila k tomu, kdo co ví. Ona věděla, že se to dá naučit, jal zas věděla, že to je o kroku vpřed a dvou vzad. Třeba jakmile někdo zvýší hlas, pronese to jinym tónem, nebo nadhodí vtip, který nebude moc šrotovat s tim, co už znám. Je to pak v podstatě návrat k základům a jede se úplně znova, pokud se to přežene. „Jo, to vim,“ řekla jsem na to přesto, i když to nebylo žádné velké přispění do konverzace, „je peklo učit se mluvit v dospělosti, ale jde to. Ani tak nejde o snahu, spíš… zahození těch důvodů, proč nemluvit? Tak co, že tě jiní uslyší,“ pokrčila jsem při chůzi rameny, „a co, že třeba řekneš něco trapnýho?“ A tak dále a tak dále. Př mluvení se dalo udělat dost chyb, ale komu na tom záleželo. Většina na to hned zapomene a pamatuje si to akorát ten, co to řekl a ten si přijde naprosto ztrapněnej bez důvodu.
Jo a začalo sněžit. Nejdřív jenom lehce, ale pak to začalo lítat a hlavně se to drželo na zemi. Docela mě to těšilo, protože mě nijak neštval chlad od nohou a ani jsem nebyla mokrá. Skvělý! Jenže ta zima značila i to, že by to fakt chtělo najít si nějaký bejvák. Naštěstí už kousek od řeky byl les, kam se dalo zalézt a něco najít.
„Jo, tak tam jsem byla!“ zahlásila jsem, sice s nadšením, ale jinak to bylo jedno velký ne. „Potkala jsem tam nějakou… Wulf, woof… Černobílou vlčici, betu myslim,“ mávla jsem nad tim tlapou, jméno mi už dávno vypadlo a stejně jsem ji přes tu mlhu viděla jenom chviličku, než jsem letěla pryč.
„Jsou to chlapi,“ namítla jsem. Všude okolo voněla borovice, docela příjemný místo, ale chtělo to najít i nějakou skrýš, „potřebují světu ukázat, jak velcí a silní jsou a přitom co? Bojej se pavouků, neumí se postarat o sebe, natož třeba o rodinu, o který prohlašujou, že ji stejně nechtěj. Čest výjimkám, ale většina samců je stejná havěť,“ mluvila jsem možná s odporem, ale popravdě? Ignorovala bych každou výstrahu, kdyby byl pěknej. „Ale jinak jsem docela fanda opačného pohlaví, pokud jsou pěkní. Třeba nedávno!“ zalapala jsem po dechu při té vzpomínce. Dokonce jsem se i zastavila a sedla si pod jeden strom. „Takovej strašně huňstej hnědej vlk, mluvil strašně slušně a líbila se mu duha, co mi visela nad hlavou – to je taky skvělá věc –, ale pak jsem musela jít a… Sakra, chtěla bych ho vidět na dýl,“ mlaskla jsem zoufale, povídala se někam mezi stromy a pak k Amnesii. „Co ty? Někdo na obzoru? Za obzorem? Vadí, že se ptám?“
Smečka sem, smečka tam. Byla jsem spíš proti nim, ale čistě z osobního hlediska. meh.

//Hadí ocas

„Hm,“ zamručela nad tim zamyšleně, „tohle se ale dá naučit.“ Přidala k tomu ještě jedno zazubení, protože tímhle si byla docela dost jistá. Šlo se naučit mluvit, nebo se minimálně dalo odnaučit mlčet, protože i ona měla sem tam nějaké chvilky, kdy tu tlamu zavřela, ale obvykle to bylo až potom, co se oddělila od ostatních, protože ve společnosti to mlčení moc nesnesla a navíc jí to připomínalo to, že by měla mlčet furt. A k tomu se vracet odmítala. „Prostě,“ houkla, než se zarazila, protože nad tím potřebovala přemýšlet, jak to nadhodit, „jakmile se ti prožene myšlenka v hlavě, řekni ji nahlas... Nebo aspoň ty zajímavější z nich.“ Rada nad zlato – kočičí zlato.
Vyrazila nějakým směrem z kamenů, moc nad tím nepřemítala, jenom odmítala jít nahoru směrem k severu, kam nechtěla chodit obecně, natož se tam někde zabydlet. „Ty máš smečku kde?“ zeptala se Amnesie. Neplánovala tam jít, to žádná, ale třeba mít nějaké méně či více vzdálené sousedy? To by mohlo jít. Navíc jí připadalo, že jsou snad i blízko tamté smečky, odkud je Mráček.
„Určitě by o něm něco špatnýho šlo říct, ale jsme... asi kamarádi, takže o něm špatný věci říkat nebudu,“ rýpla si do Duncana, ale roznášet drby? To ne. Klidně je poslouchala, ale zase nebude křivácký věci rozhazovat libovolně dál. „Je v pohodě, i když asi na počátku bude hrát velkýho a tvrdýho chlapa, co nikoho nemá rád. Aspoň tak mi připadal.“ Pak jí stejně na ostrově pomohl, přežili a několikrát se ještě mezitím viděli, takže nemohl být tak špatný.
Kráčela si podél řeky dál, pěkně po jejím proudu a přitom sondovala po okolí, kam by se dalo jít a kde by se něco mohlo skrývat. Do toho ještě dokázala odpovědět Amnesii na její otázku. „Jdeš kam chceš, jíš kdy chceš, nemáš žádný povinnosti – je to skvělý.“ A to říkala jako někdo, kdo nikdy neměl povinnosti, „občas to je na nic, že jo, ale co? Snadnej život a dřepět někde u jeskyně asi není pro mě.“

//Borovicová školka

„Se mnou se bavíš a jsem si docela jistá, že jsem cizinec,“ pokrčila jsem nad tím s úšklebkem rameny, protože nebyla to pravda? Možná jsem za to mohla trochu já, protože jsem do ní řvala tak dlouho, dokud nepromluvila, ale vlastně mi nepřišlo, že by to bylo nějak namáhavý? Však mluvila – ve větách! To nebyla úplně představa vlka, co má problém mluvit s cizinci. I když je pravda, že kdybych nechtěla mluvit ani já, možná by ta konverzace drhla? Nebo bychom spolu už ani nebyli. To je fuk, mávla jsem nad tím tlapou, nechtělo se mi nad věcma úplně přemýšlet, nebyla to moje parketa.
Ale takový ten spokojený úsměv, kdy mi přišlo, že jsem někde vysoko nad světem, vyměnil údiv a lehce zakroucení hlavou, že prosím? „Měl by?“ nechápala jsem. Buď jsem si to nepamatovala nebo mi nic neudělal. Nebo myslela...? Ne, blbost. Se tim přece nechlubil zrovna jí a prosila jsem ho, ať u toho aspoň nezmiňuje jména, to mohl dodržet. „Nic mi neudělal, vlastně ulovit toho muflona, co jsme žrali.“ Mávla jsem k tomu ještě tlapou někam do háje, odkud jsme přišli. Teď u toho muflona byl možná tak nějaký červ a nikdo jiný.
Hned ale přišlo široké zubení, když souhlasila, že mi pomůže něco najít. „No, stačí mi, když to bude mít střechu a nebude tam nic jinýho žít, to jsem se už taky poučila.“ Poučili jsme se hromadně a já si z toho odnesla jizvičku, co byla akorát letmou vadou na kráse, ale třešničkou na dortu dobrodružství. „Ale spíš nora,“ dodala jsem. Jeskyní bylo v životě až moc. Chtělo to nějakou změnu. „Tak jdem? Nějakej les by mohl být fajn,“ dodala jsem s další výpravou do pryč.

//Esíčka

Trošičku jsem chápala, že jsem se nedostala k té nejvýmluvnější vlčici pod sluncem. Trochu mě to mrzelo, ale nějak jsem to hodlala překousnout. Ostatně, skoro dva roky života jsem měla držet jazyk za zuby a nic nedělat a od tý doby si to docela slušně kompenzuju, tak si to Amnesie taky bude moct brzy kompenzovat... Až pochopí, že může.
„Nejsi společenská... a držíš se ve smečce,“ zopakovala jsem trochu podezíravě, protože smečka mi evokovala společnost a kdybych necítila, jak se mi šněrují střeva, sotva nějakou smečku cítim, byla bych v ní jak na koni a mluvila s každym, kdo by mi vletěl pod nos. Pak jsem nad tim ale pokrčila rameny, „já společnost miluju a ve smečce nejsem. Asi to je prostě rovnováha života,“ zazubila jsem se na ni. Však bylo i jedno, jestli se někomu straní, pokud v tom byla spokojená. Ale já bych nebyla.
„Bych řekla, že o něm jdou slyšet jenom ty špatné,“ ušklíbla jsem se před dalšim skokem na jeden hranatý šutr. Ale popravdě? Asi jsem potřebovala chvilku o samotě ve smyslu bez Duncana. Nějak mě něco hlodalo v hlavě a nedokázala jsem to moc dobře zpracovat.
Tlapou jsem hrábla mezi šutry, přišlo mi, že tam něco bylo, ale kromě malého kamení vůbec nic. Naopak se mi tam skoro sekla tlapa a to bylo trapný. „Toulám se, ale myslela jsem, že bych si našla nějakou díru v zemi, kde přežiju zimu... Neznáš nějaký místo? Ale ne moc blízko smeček. Nebo...! Nechceš mi pomoct? Pozvu tě pak někdy na zajíce, až půjdeš okolo.“ Pře tlamu se mi přehnal roztažený úsměv, ale taky kvůli tomu, že jsem vyrvala tlapu z kamenů.

Hlouběji v nitru Borovicové školky, kde rostou už jenom staré stromy, je jeden menší kopec, který je borovicemi obklopen, ale na něm samotném jsou pouze dva stromy. Rostou šikmo, opírají se o své sousedy, jinak by už dávno byly na zemi, jak to asi nějaká bouře původně mínila. Možná také stromy nespadly z toho důvod, že měly do sebe propletené kořeny, které je zachytily v hlubokém náklonu a vytvořily tak pomyslnou střechu. Dlouhá doba, co se udála od chvíle, kdy stromy padaly, už udělala svoje. Mezery mezi kořeny byly zaneseny všemožným bordelem, větvičkami, kapradím, mechem, jehličím a vytvořili tak kopeček s kostrou z kořenů. Z dálky se to vlastně jeví jako obyčejný kopec s nakloněnými stromy, ale blíž se dají najít ještě drobné skuliny mezi kořeny a jedna tahle skulina je dostatečně velká, aby vměstnala vlka dospělé velikosti.
Pod kořeny se nenajde nic kromě měkké země z mechu a vlhké hlíny, světlo tam moc nedopadá, co propustí kořeny, to už nepropustí vysoké borovice v okolí. Na druhou stranu se tam nedostane ani vítr a pro svou nenápadnost se tam jenom tak nenachomýtne i náhodný kolemjdoucí.
Výškově se pod stromy mohou vlci pohybovat bez problémů, prostorově se tam vměstnají čtyři vlci, ale klidně více, pokud jim tolik nezáleží na osobním prostoru.

Umístění:

Správce: Bouře
Obyvatelé: Bouře a zvaní
Schváleno:

_____________________________
Borovicová školka

Štěstí nebo ne, relativně jsem si to svoje už do života vybrala a bylo mi tak nějak jedno, jestli mi ještě trochu kápne, abych mohla světu mávat před ksichtem nějakou cetkou. To už byl docela přežitek, po kterym jsem netoužila zase tolik, abych se kvůli tomu hroutila. A docela mě v tý chvíli bavilo přelézat po těch šutrech, které si tu příroda ze srandy vytvořila. Amnesia se k tomu i připojila, ale přišlo mi, že do toho všeho dávala tak nějak málo energie a ani se moc nesnažila. Nebo jako vypadalo to tak, hlavně jí to asi ani moc nešlo, protože se u toho houpala ze strany na stranu.
Skočila jsem o jeden šutr blíž, po zjištění, že znám Newlina, docela utichla. Proč? „Moc ho neznám, potkala jsem ho na takový vobrovský louce a mluvili jsme spolu jenom chvíli.“ Incident se smečkou jsem ani nezmiňovala, to bylo naopak dost trapný a jiná duše o tom vědět nemusela. Stačilo, že jsem se předvedla před dvěma, ale mohla jsem za to? Neměl mě tahat do smečky, hnus smrdící.
„Hledám si jenom zajímavý kámoše,“ naparovala jsem se. Posadila jsem zadek na jeden kámen a nohy se snažila složit tak, abych měla všechny jenom na jednom šutru. „Neznáš třeba Cynthii? Nebo Duncana, Lili a tak.“ Kámoš mýho kámoše je i můj kámoš.

//Zarostlý les

Ne, že bych nutně po nějaký věci pro sebe toužila. Byla to ale spíš taková zvědavost, kde to všichni nachází. Duncan to ukradl těm plešatcům na ostrově, to jsem věděla a trošičku jsem litovala, že jsem tam taky jedno nenašla, ale zase mě děsila představa, že mi cvaká díru do ucha. Kdyby minul, měla bych děrovaný ucho a o to jsem fakt zájem neměla. „U Života?“ zasténala jsem zrazeně a zaklonila přitom hlavu, jako kdybych chtěla bezmocně řvát do nebe. Přitom jsem tam akorát mrmlala stížnost a snažila se do toho nenarazit do stromu. „Odtamtud jsem zrovna přišla.“ Nebo teda už to pár dní bylo, ale nechtěla jsem se tahat zpátky nahoru. Ta cesta byla vopruz a neměla jsem důvod, proč ho tam jít otravovat. Jedině jsem mu tam mohla hledat a krást cetky, abych zjistila, že se mi nelíbí, nebo že mě nudí. Že mě nudí bylo pravděpodobnější.
Sklonila jsem hlavu, vylezla z toho lesa a ani nás nepřivítalo žádné světlo. Byl večer, ale v tom lese byl večer furt a docela jsem ztrácela pojem o čase. Neřešila jsem, na nebi visel super červenej měsíc, který dělal bububu na celý svět a pod nohama se mi objevilo obrovské množství kamenů. Všechny ale měly stejný tvar a mezi nimi byly mezery. Hezký, pochválila jsem tu zem, dala všechny čtyři na jeden kámen a potom přeskočila na jeden vzdálený s jasnou hrou – všechny hnáty na jeden šutr a pohyb hopsáním. To musela Amnesie pochopit. „Oh, kytky?“ ozvala jsem se, zastavila se prakticky ve skoku a div si nerozbila po dopadu tlamu. „To je ten – Mráček!“ ozvala jsem se. Taky jsem ho znala, „Nebo jako, jmenuje se Newlin.“ Ale pro mě to by Mráček, když chtěl podobný jméno jako já.
Zakroutila jsem hlavou na tu krev, „pár kapek a ani toho neřval jako holka.“ Taky jsem mohla říct, že řval jako protrženej, ale rozhodla jsem se, že budu hodná na jeho mužské ego.