Gallirea - Příspěvky uživatele

Ups, docvaklo jí záhy. Moc nechtěla o rodině mluvit a Altaïr se toho chytil. Sice ne nijak rýpavě, ale pro ni to bylo prostě tabu téma, protože ani netušila, jak by to měla jiným vysvětlit. „Spíš,“ zamumlala, aby si dala trochu čas na rozmyšlenou, jak tohle podat, „jsme se shodli na tom, že můj odchod bude lepší pro ně i mě,“ zalhala decentně. Nebo nezalhala, spíše to překroutila do růžové a květinové verze, kdy vynechala to, že byla dle všeho odporná, k ničemu, pak měla teda vrhnout kupu samců a někdo jí pomohl z tohohle zdrhnout, ale... no, dalo se to zkrátka říct i jinak bez toho, aby dávala více otázek na položení.
Co si budem, ráda si tahala samce do své blízkosti, ještě líp, když chtěl do tý blízkosti i on, ale taky byla trochu úskočná, když přišlo do nějakých problémů a blízkostí, ale tady spíš musela trochu kopat do vlka, aby se pohnul. Nechce, kňourala si a netušila, zda hodit koutky nahoru nebo dolů, když zmínil, že druhá část nikdy nenastane. Nechce, nebo si nemyslí, že někdy bude mít příležitost? přemítala a netušila, jak zareagovat. „Ale no tak,“ mlaskla s odtažením hlavy, „jak tohle můžeš říct?“ Doufala, že ho v tomhle směru trochu rozpovídá, aby pronikla hlouběji do Altaïrovi dušičky.
„Ach, moje srdce,“ vydechla do oblohy. A srdíčko jí bodlo. Z hodně důvodů, ale za všechny ty bodance si mohla sama. Nad jedním se zamračila, protože k čertu moc bolel a zvedal se jí z toho žaludek. A pak byla trochu zmatená a netušila, co si s tim počít. „Moje srdce nikdo nechce,“ řekla do korun stromů, než sklopila hlavu. „Asi jsme na tom stejně?“ pronesla.

Střihla ušima a trochu zamyšleně zamručela při zmínce, že by si místo mělo získat její srdce. Jo, mělo to tak být, měla by mít nějaký cit k místům, ale ona byla ten tvor, který se nevracel nikdy nikam. Ani na místa, která se jí líbila, neviděla v tom moc pointu, šla od čerta k ďáblů a snad brala jako znamení už jenom to, že na tom daném místě jí napadlo udělat si své útočiště. „A to jsem z docela dost konzervativní rodiny,“ zazubila se zeširoka a dala tomu docela dost malou váhu na to, jak moc velké konzervy doma byli. Neskutečný a bolestivý konzervy, které se jí pokoušely rozřezat na kousíčky.
„Nevim, na to se přijde časem,“ pronesla zamyšleně, zatímco objela pohledem les. Mohla tomu říkat prostě Borovice, mohlo to být společenství, slezina, útočiště. Jo, s útočištěm jí Altaïr nějak souhlasil. „Třeba mě napadne ještě něco jiného, ale provizorní název – útočiště.
POkusila se z hnědého vlka dostat jednu tajnou informaci, ale moc se jí to nepovedlo, protože její poslední otázku vlk trochu přetočil a vzal ji obecně, přitom ona chtěla jenom vědět, jestli jeho srdce po něčem touží. Zklamaně vydechla, ale nehodlala se vzdát. „Tak kdybys žádný místo nenašel a nikdo tě nezatáhl do chomoutu – útočiště ti je otevřeno,“ mávla přitom tlapou do strany, aby naznačila otevřenou náruč a přitom se ujistila, že náramek zas nevyletí. Naštěstí držel.

Kdybych mohla být jakýmkoli zvířetem na světě, chtěla bych být... vlkem. Možná si říkáte, že to je strašně stupidní odpověď, však vlk jsem, ale nenechte se jenom tak lehce zmást. Tedy pravda je, že jsem vlk a prostě i vlk chci být, ale já mám na mysli to, že bych chtěla být vlkem. Mít mezi nohama bimbající potvoru, k tomu dva ořechy a s timhle si existovat a dělat, že jsem pánem všechno tvorstva, který chodí po zemi a nemá zapotřebí řešit nějakýho hloupýho vlka. Ano, chtěla jsem být chlap, jenom pro ten pocit, jaký to je, když si moje hlava myslí, že jsem něco neskutečně úžasnýho. Oprava ještě jednou, tohle si moje hlava myslela už teď, ale měla jsem to oprávněné, protože jsem taková byla. Ale mně tu šlo o to, že vlci se s timhle pocitem prostě narodí a myslí si, jak jsou skvělí a neporazitelní, přitom to jsou lojzové z horní dolní, o který nikdo neslyšel. Lepší případ narození a horší existence jsou ti, kterým to cpou do hlavy od narození, protože jsou třeba potomci alfy nebo tak někoho. O takových extrémních případech ega později, na ty nemám náladu a trochu se mi z nich zvedá žaludek. Kdyby se ale samice rodily se stejným egem, pocity všemocnosti jako vlci, v tomhle světě by panovala anarchie, kterou by nešlo zvládnout. Těžkosti normální existence, jako je jídlo, voda, střecha nad hlavou, by šly stranou, všichni by se totiž zajímali jenom o to, kdo je větší pán! Nikdo, to říkám rovnou. Upřímně by to tak mělo být i teď, ale jakmile by každý měl být pánem, všechno by se vyrušilo a každý by byl stejně špatnou troskou.

Neuměla dlouho sedět na jednom místě, protože se i po letech cítila jako utržená ze řetězu. Nekonečné měsíce a roky krčení, šeptání, uhýbání pohledem a dělání, že neexistuje, si musela kompenzovat vybíjením energie, ignorováním minulosti a hloupými nápady. Někdy se sice vracela k minulosti a vzpomínala na to, co se dělo, ale to bylo prakticky jenom epizodní a bezvýznamné. Nebylo to toiž včera, co se zbavila paranoidního pocitu, že je stále sledována, ačkoli se sem tam otočila, jestli nemá někoho za zády, kdo by ji sledoval a mohl ji čapnout za ocas a táhnout směrem na sever. Nehodlala se ani v té chvíli vzdát bez boje, plánovala minimálně řvát, trochu škrábat a kousat, aby se případně od únosce vymanila a udržela si těžce nabitou svobodu.
Nikdy mě nechytíte živou, říkala si sem tam jenom s nadsázkou, když si připomínala, že někoho asi hodně naštvala tím, že prostě zmizela. Nedělala si plané naděje, že by byli skutečně naštvaní, že přišli o ni, spíše jim šlo o princip, že si to dovolila. Neudělala to sice sama, Micawber ji v tom sakra moc pomohl a snad nepřišli na to, že za to mohl on, protože to by si neodpustila. Nemohl za to, nemohl za to, jak se narodil, ale mohl za to, že si ji vybral a pustil ji na svobodu. Nadosmrti zůstávala jeho dlužníkem, že tak udělal, ale neměla mu to jak splatit, když byl tak daleko. Nikdo však netušil, co přinese další den a určitě ne Bouře, která netušila, co bude dělat za pět minut. Náhoda, osud nebo cokoli jiného jí mohlo třeba Micawbera hodit do cesty, aby mu konečně poděkovala.

Svým způsobem netušila, o čem to mluvila. Netušila, do čeho se žene, ale to bylo také tím, že ona nic speciálního nechtěla. Chtěla jenom nějaký kout světa, kde by se mohla cítit sama sebou bez toho, aby musela někým být a už vůbec někomu podléhat.
Jo a taky docela nerada přemýšlela, protože to znamenalo, že její skvělé nápady mají mezery a ty si ona brala těžce k srdíčku, ačkoli věděla, že myslitel není. Pokrčila proto rameny nad Altaïrovou otázkou, nechala tomu chvíli ticha, mezi kterým koukala někam do prázdna a snažila se vyloudit nějakou myšlenku. „Je mi vesměs jedno, kdo tudy bude procházet. A třeba má většina úctu, že když něco smrdí, neleze se tam? Nevim, já moc pravidla nevnímám, ale tohle beru jako hotovku.“ Plácala páté přes deváté, jak ji to napadalo, ale vesměs to byl nějaký plán. Nechtěla vůbec nějakou smečku, nechtěla ani žádný klubík, chtěla jenom svoje pevně dané místečko, které třeba za rok opustí, ale do tý doby, než se něco podělá a ona bude muset odejít, chtěla ho nějak prostě mít. „Rozhodně bych tohle místo nenazývala smečka,“ mávla tlapou okolo sebe, rozhlédla se a trochu si nad tím povzdechla. Bych musela být alfa... Horší než partnerka alfy, polkla kysele.
„Seš tu kdykoli vítán,“ zazubila se na hnědého vlka. Společnost hnědých vlků se nemůže odmítat. „Domov bych tomu třeba ani neříkala... Ale co třeba útočiště? Slezina? Klubovna.“ Nadhazovala různý návrhy, který měla na mysli, ale fakt bylo jedno, jak se věci budou nazývat.
Ačkoli nerada, přestala uvažovat nad sebou a raději se nenápadně začala pídit po tom, co chce hnědý před ní. Mluvil o smečce. „A ty tedy... toužíš po smečkovém životě? Po teplém místečku
s někým?“ A taky do toho vyzvídala, jak jí bylo přirozené.

Znala možná víc vlků z té smečky, ale to bylo tak jediné, co chtěla. Vkročit na jejich území už znova neplánovala, ani předtím to nebylo úplně dobrovolné, ale tak Newlin nemohl tušit, co se stane, jakmile jí první noha spadne za hranici. „Všichni jmenovaní jsou fajn, na to bych dala tlapu do ohně,“ zazubila se na Rolanda, ačkoli Wolfganii neznala kromě jména a Duncan byl všéijaký tvor, ale na první dobrou to miláček zrovna nebyl. Ale pak už vcelku jo.
Kromě toho, že jednoho hnědého tlačit čas, co se týče hledání smečky, nebyl na tom zrovna časově dobře ani obecně, protože z něj vypadlo, že by už měl jít a krátce na to se i skutečně vydal směrem k Sarumenu. Bouře mu na to jenom mávla tlapou a zavolala rozloučení s protaženými hlásky, než vlk zcela zmizel mezi vysokými borovicemi.
Pak už mohl svoji pozornost zaměřit už na jednoho jediného. Natočila se k němu, nejdřív jenom tupě zírala a smála se jak měsíček na hnoji, než z ní vyletěla první slova. „No,“ odkašlala di veledůležitě, „přemýšlela jsem, že bych se někam zavrtala. Ne na dobro a určitě bych se nekydla na jedno místo, ale chci nějaký místo, kam se vracet? Ale jako ne smečku, moji ani někoho jinýho, prostě jenom… Moje malé bezpečné místo, co mi bude aspoň na oko patřit?“ Netušila, jak pořádně svou myšlenku zformulovat, takže nad tím zakroutila hlavo u a vyskočila na nohy. „A myslim, že to bude tady!“ houkla do lesa, „vysoký stromy, našla jsem i skvělej úkryt, kde se dá spát. Je tu klid a snad to tak nezůstane. To ne, ať tu teda ostatní moc nelezou, ale za mnou klidně přijdou. Budeš mě někdy chtít vidět? Zkus to tady, seš vždy vítaný a tvoji přátelé taky. Bude to tu skvělý,“ vydechla zasněně. Jenom by to taky musela realizovat a nestavět vzdušný zámky. „Takže jo, plán mám,“ zhodnotila až moc klidně s pokrčením ramen.

Chtěla namítnout, že okolní země mí víc hrátek a podivnějších, než jsou nějaké šperky, které aspoň nikomu neubližují, ale to by taky bylo na delší povídání a sem se to zas tolik nehodilo, protože to bylo vážnější. Na druhou stranu se už jí osobně ani nic dlouho nestalo (pokud nepočítá tu krátkou bouřku) a sice po dobrodružství toužila, zase nemusela mít všechno, co svět nabízel. „No tahle země je prostě kouzelná,“ vydechla možná s kapičkou sarkasmu v hlase, který si nemohla odpustit. Ale líbilo se jí tam, o tom žádná a byla tam sakra spokojená.
Pohledem furt skákala mezi jedním a druhým, jako kdyby se rozhodovala, kterou sladkost si uzme pro sebe, ale spíš neuměla ani udržet pozornost u jednoho a potřebovala se zapojit úplně do všeho, co bylo proneseno. Široce se zazubila na Altaïra, když pronesl svou otázku, co si u Života přála. Do toho párkrát rychle zamrkala, aby přitáhla pohled na její oči a asi bylo zřejmé, co ta vlčice chtěla. Teda úplně nechtěla, ale nemohla odmítnout, jakmile jí to bylo nabídnuto. Však to byla naprosto skvělá věc. Pochval je, pochval je, nabádala ho v duchu, ale vnucovat svoje myšlenky jiným asi neuměla.
Téma se ale nějak stáhlo ke smečkám, protože Roland zmínil, že v jedné je s nějakou... chráněnou? Nějakou sůvou, co má jeho plnou pozornost a oddanost? Ach. „Sarumen znám,“ zahlásila, „Wolfganie... Newlin... Duncan a takoví vlci,“ pokrčila rameny. Však je už Roland musel všechny znát a třeba by mohl navést Duncana, že kámošku najde v téhle smečce nahoře. „A Amnesie!“ dodala ještě hrdě.
Jak pochopila, druhý hnědý smečku taky hledal. Ale asi chtěl první recenze na všechny možné přítomné, aby se mohl usídlit v nějaké, která mu sedne. Hm, zamumlala si pro sebe. Hrábla lehce tlapou do sněhu, pak pozornost hodila na narámek a následně na hnědého vlka. „Slyšela jsem o tý smečce jenom to dobré,“ přitakala. I když z ní docela rychle zdrhla, ale to je vedlejší, ona je prostě moc nemusela.

Nemohla říct, že to zcela určitě neudělala ona, spíš si toho nebyla vědoma. Ale její mozek občas fungoval tak, že na pozadí hrála nějaká melodie a mezitím se myšlenky utápěly ve vzpomínkách na to, kdy byla dosti malou a neschopnou (před týdnem třeba). Takže nějaké podvědomí si hrálo s bouřkou a duhou? Možná, ale čáry máry toho náramku moc smysl nedávalo, takže se třeba Život ještě činil, protože prohlásila, že by si na něj ráda sáhla a tak? Díky! naparovala se možná tak tři sekundy, než byla schopna drahocenný šperk, pro který si nemusí dělat ani díry do těla, ztratit. „To prej tenhle svět taky sem tam dělá. Myslim, nevim, asi ne, ostatní mi nějak neodpověděli, jak podobný věci sehnali.“ A ztratili.
Ráda by z tý ztráty obvinila Altaïra, ale neudělala to. Mohla by ho odradit a to nechtěla, když už před ním posledně odhopsala, protože pospíchala za Životem. Pustila se do hledání, ačkoli to bylo jenom marné přehrabování vrchní vrstvy sněhu, kam to zapadnou nemohlo a přitom tak dvakrát zoufale popotáhla, že tu bude muset dřepět do jara. Ale nemusela, protože věcičku našel nově příchozí, který ji pro své vlastní dobro předal. „Aww, děkuju,“ zakřenila se, si od něj šperk přebrala a zkoušela se ho nějak rozumně natáhnout na nohu, aby ho zase nezahodila.
„Nerušíš,“ houkla na Altaïra s širokým úsměvem, než si svoji nohu začala prohlížet. Mohla se zeptat, jestli to někdo z nich nechce? Mohla, ale nechtěla. „Co tě sem vede? Od léta jsem tě neviděla, i když ani předtim zrovna dlouze. Povídej, přeháněj,“ popoháněla ho.
„A tohle je Roland,“ představila ještě svojí prvotní společnost. „Rolande – Altaïr,“ dodala ještě k prvnímu hnědýmu.

Měla jsem si na Života sáhnout, sykla si posmutněle pro sebe, že zrovna tahle skvělá věc ji nenapadla. Osahat Života, kolik vlků to udělalo? Třeba by byla první. Asi se budu muset někdy do těch kopečků vrátit, posteskla si při vzpomínce na to, o jak vysoké zlaté kopce se jednalo. Na Smrt sahat nechtěla, i kdyby ji někdy viděla, to příjemně neznělo, ale Života viděla a přestože byl docela divný, ocenila by, kdyby si na něj mohla šáhnout. Trošku či více. „No jako hmotně Život vypadal?“ řekla nakonec s docela takovým otazníkem, protože netušila, jestli fakt hmotný je, nebo tak třeba vypadal a přitom by se propadla, kdyby na něj skočila. „Smrt je někde kompletně na severu, je to takovej nepříjemnej les a uprostřed něj stojí taková... zborcená hrouda. A tam by někde měla být, ale nevim, posledně nebyla doma,“ pokrčila nad tím zase rameny, div jí už ramena prostě nevrzala z toho všeho pohybu, co jim dopřávala. „A Život je zase v kopcích! Obrovský, zlatý, štreka fakt neskutečná, ale někde docela dost na jihu... Taky nemohli být blíž sobě,“ pomlaskla si. Upřímně by také nechtěla být poblíž nějakýho svýho bratra. U sestry jo, ale bylo jí něco souzeno? Ne.
Do té zimy se začala stahovat divná mračna. Teda dost podobná té, která dělala ona sama předtím, ale tohle bylo větší, mocnější a docela podezírala Rolanda, že si z ní děla dobrý den. Nejdříve se na něj zamračila, ale on se z toho všeho zdál stejně zmatený a dokonce ji obvinil z toho, že to dělá? „Já nic nedělám!“ ohradila se přes hromy. Zvedla pohled k černým mrakům, co se tam komolily a převracely a měla i docela nahnáno, chtělo se jí zmizet, ale bouře prostě ustala? A než se tak stalo, něco bylo vyplivnutý na zem s doprovodem duhy a žuchlo to do sněhu. „Já jsem kompletně mírumilovná, tohle moje práce není,“ odfrkla si, než vyskočila na nohy a podezíravě se přiblížila k díře k zemi, kde něco malého leželo. Nejdříve čekala, jestli to neexploduje nebo něco, ale pak to odhodlaně nabrala na tlapu a zvedla. „To je tak roztomilý,“ roztékala se nad tím, když si prohlížela dva drobné symboly, které se pohupovali na modrém dlouhém provázku. Čmajz, řekla si jenom pro sebe, ale nehodlala se o to podělit. Ne, že Rolandovi dá duhu nebo mráček a už vůbec ne půlku provázku. Nenárokuj si to, upozornila ho, než pohnula pohledem do strany, kde se krčil šmíráček. Víc, víc, víc! Co bylo hnědý, to bylo dobrý. Co bylo dobrý, to chtěla u sebe. „Altaïre!“ zavolala na něj a mávla tlapou, takže jí provázek vyletěl někam do sněhu. Do háje, sykla, než se místo volání musela pustit k opětovnému hledání šperku.

Možná to trochu přehnala s tím, že velectěnou Smrt, před kterou se klepal i Duncan a nechtěl k ní jít, nazvala vílou. Ale ona ji prostě neviděla a zrovna tak neviděla vílu. Za to viděla třeba hodně poděsů a jak mohla tedy říct, že Smrt je poděs, když je nemohla srovnávat? I když s touhle logikou mohla třeba o Smrti říct i to, že je jednorožec. „Nebo něco takovýho,“ mávla tlapou a zbavila se tak odpovědnosti, že za případnou újmu na zdraví může ona. Takhle na ni nikdo nic neměl a to bylo podstatný.
Pokrčila nad Rolandovým prohlášením, že v něm nic magickýho není, rameny. Byl to asi její nejoblíbenější pohyb, ale taky nějak cítila i lehký zadostiučinění, že by snad samec magií mít neměl a ona ona. Jaká to škoda, zahrála by mu i na housličky, ale on za nic nemohl. Vysmála by se jiným, ale ty si stejně nepřála vidět, takže to nechala být a zkusila být něco málo pozitivní vůči tomu, že nic nemá, ale rád by něco měl. „Třeba tě to naučí, ale to spíš Život, to je druhá víla... Taková velká a bez křídel,“ navrhla mu, na toho měla ostatně i lepší recenze. „Takže bytosti tu jsou dvě a můžou za to asi oni. Ale Život je fajn chlapík, to on mi přitáhl tohle,“ ukázala přitom na svoje oči, ale jak zvedla tlapu, odhodila kus sněhu do pryč. „Prostě fajn týpek,“ vydechla trochu... tužebně.

Doufala v nějakou dramatickou reakci, kdy by vlk třeba i vyjekl nebo něco takového. Prostě skvělá reakce na bouřku od vlčice jménem Bouře, ale on místo toho jenom zíral na černé mraky a snad čekal na ten blesk, který jako jediný nepřišel, ale co. Má dost času na nějaké další zkoušení, kdy i tohohle žlutýho frajírka vykouzlí.
„Samozřejmě,“ pohodila pyšně hlavou, když se vyčasilo, ačkoli přes tu tmu to bylo takový otazníkový, jestli se dá říct, když že se vyčasilo. Lehce se u toho pohupovala do neznámého rytmu, měla docela dobrou náladu, ale zklamalo ji, že místo nějakého velkého obdivu a škemrání, aby ukázala duhu – co měli všichni proti duze? – se ten vlk ptal spíš na to, kde se to naučila, protože mu nevěřila, že to umí, protože je prostě skvělá. Tiše mlaskla, pokrčila rameny, jako kdyby vůbec nevěděla, i když si byla dost jistá, kde k tomu přišla, ačkoli to furt úplně nechápala. „Jedna kouzelná víla mě to tady naučila. Tak nějak, moc se mnou totiž nemluvila,“ řekla to jako vždycky úplně nepřesně a trochu... divně. Smrt nebyla víla a furt si myslela, že tak nějak neexistuje, i když Života už viděla a o jeho síle byla přesvědčená. Možná ale Smrt prostě spatřit neměla, protože neměl pevnou schránku? Kdo ví. „Hodně vlků se tu naučily ostatní věci skrz... tohle,“ pokrčila nad tím zas rameny, ostatní ji ani moc nezajímali. „Proč tě to zajímá? Chceš něco skvělýho umět?“ zajímala se.

Když už nic, to jméno bylo alespoň dobré pro začátek konverzace. Jestli k ní sedělo, to bylo takové pofiderní a diskutabilní, protože kdyby jako bouřka vypadala, asi by měla tmavě šedou srst nějakým modrým nádechem a žluté oči jako blesky, ale ona byla spíš opakem. Modré oči a k tomu nažloutlá srst, i když jenom na určitých částech. Teď už ani ty oči neplatily, protože jí každý svítilo jinou barvou a furt si i po těch týdnech tenhle fakt těžce užívala. „Ticho? To já určitě nejsem,“ zasmála se tomu zvonivě. Chvíli trvalo, než se uklidnila a už ten docela hlasitej smích mohl značit, že žádný ticho před bouří ona určitě není, ale... Je bouřlivá?
V sekundě smích přestal. Upřela zrak na Rolanda, mlčela, skoro mu propalovala díru do hlavy, jak na něho zírala. Ve skutečnosti se ale soustředila a naznačila mu, aby byl potichu, ani pořádně nevnímala, co říká. Soustředila se na bouřku. Na malé tmavé mráčky, které se začaly stahovat nad hlavami obou vlků, tmavě modré, skoro černé a jak se k sobě blížily, začalo se z nich ozývat tiché hromobití. Blesků se docela bála, tak ty nepokoušela.
A pak puf a mraky se roztrhly a zmizely. Dělala, že nic není a vlastně se vůbec nic nestalo, jenom lehce zvedla zrak, jestli tam ještě není nějakou zbloudilej mráček, co by je mohl otravovat. „Teda jako tohle umim až dlouuuho potom, co mi začali říkat Bouře,“ pokrčila nad tim ledabyle rameny, pak nadskočila a zazubila se: „A umym i duhu.“

Pokrčila nad jeho prohlášením rameny, ačkoli to ani otázka nebyla. Záležitost létání ji nikdy nenapadla a a nepřemýšlela nad tím, celý tohle pronášela, protože ji to zrovna napadlo a neměla co jiného na práci. Docela hádala, že kdyby lítat mohla, asi by u toho dost řvala panikou, takže by půlka světa měla vždycky přehled o tom, kde se nachází a to není úplně nejvhodnější. Sice společnost jo, tu ráda měla, ale totální pozornost od všech si dokázala odpustit.
Tmavě hnědý bezušák se jí představil jako Roland, ale nejdřív to okecával blbostma, kde lítá a nelítá. Sice tu otázku nepoložila úplně dobře, ale tak snad bylo pochopitelný, co tím básník myslel, ne? Nebo asi ne, ale to bylo jedno, holubi byli na návštěvě u bratrance, tenhle tady procházel a prolétával, naštěstí ne proplavával a jmenoval se Roland. „Já jsem Bouře,“ odpověděla mu, i když se sám neptal, ale protože toho za poslední minuty řekla docela málo, musela k tomu něco dalšího připojit: „Jo, je to moje jméno a nemám bratra Slunečníka,“ zazubila se. Udělala několik kroků do strany, tělo se jí nořilo do sněhu, i když mohla být ráda, že je mezi stromy, kde to bude o něco lepší než na volné planině. Možná bych tu prostě mohla zůstat, přemítala. Taky tu byla ostatně ta díra, kam zahučela a to znělo jako dobrý místo pro život. Sice ne úplně skvělý, ale dobrý taky stačí. Mohla bych si to tu přivlastnit, dodala pak ještě zamyšleně, očima sjela blízké okolí a pak zas hodila pohled na Rolanda. A jeho? zamyslela se.

„Bude to moje druhé léto v životě, už se nemohu dočkat, až zas vzlétnu k oblakům,“ pronesla zasněně a vše obohatila urputným pohledem k obloze, kdy mrkala tak dlouho, že si z toho navalila i pár slz do očí, které otřela tlapou, aby nebyla za bulíka, co tam fňuká z hloupého vtipu. Ale tohle brečení skoro na povel se mohlo někdy v životě hodit, ale tohle nebyla úplně nejvhodnější situace.
Spěšně prolítla očima okolí, jestli se ze sněhu nevynoří ještě někdo, kdo tohohle hnědého medvěda využil jako volavku, ale nikoho necítila a ostražitost jí pomalu opadala a rozhodla se to všechno definitivně hodit za hlavu s prohlášením, že jí trošku šibe na majáku z toho všeho, co se v poslední době dělo a ono toho nebylo úplně málo. Jenže tak to je, když létá od čerta k ďáblu a ještě se s nima vybavuje. Duncan je čert nebo ďábel? přemítala krátce, než se stoprocentní pozorností vrátila k hnědákovi. Tomuhle hnědákovi, ne Ducanovi. No, aspoň tenhle frajer nebyl šedý.
„Dělám si dobrý den z náhodných holubů, co si teď myslet, že přijel a návštěvu bratranec,“ opravila toho vlka s mlasknutím. „Snad nebudou moc naštvaní,“ dodala ještě s pohledem nahoru, jestli už na ni náhodou není mířen jeden bílej lívanec, co by jí slepil oko. „Asi nejdou doma,“ pokrčila nad tim mimoděk rameny, hodila dvoubarevnýma očima po vlkovi a vybalila otázku: „A tady je doma kdo?“