Gallirea - Příspěvky uživatele

Netroufala si říct, jak staré vlče před ní leželo. Mohlo být... ne, vůbec nedokázala tipovat. Neměla ponětí, jak brát věk vlčat, prostě to bylo menší než ona a to asi bylo vše, co nějak potřebovala vědět. Teda ještě by chtěla vědět, kde se tam vzalo, kým byla a tak, ale to z něj mohla dostat, věk bude asi složitější. Dokáže vůbec vlče sledovat svůj věk? Však sama ani pořádně netušila, jak to má u sebe, prostě léta plynou a ona s nimi.
„Sám?“ zopakovala zaraženě nad prvním celým slovem toho vlčete, „sám si přišel. Nebo tady seš sám?“ vyzvídala od něj dál, protože potřebovala vědět, jakou adresu má napsat na balíček, až bude vlče posílat za jeho rodiči. Nějak si nevzpomínala na to, jak jí Cynthie vyprávěla, jak se náhodně stala matkou ztraceného vlčete, které nemělo žádné rodiče. Aby z Cynthie nebyla teta, ušklíbla se nad hloupou myšlenkou a upřela opět pohled na drobka. Troufla si sednou na zem, trošku k vlčeti sklopila hlavu, aby k němu byla blíž a uši měla našpicované při jeho pokusu o vlastní jméno. „Dranven?“ zeptala se ho, jestli to celý nějak chápe, ono to vlče úplně skvěle nemluvilo. „Já jsem Bouře, viděl si už někdy bouřku?“

V týhle době měla už vychovat hromadu obrovských synů, který ji budou překračovat a nebudou považovat za nic důležitého v životě. Měla jim dát jenom život, první jídlo a pak je nechat, aby z nich něco bylo. Žádné syny neměla, nevychovala žádná vlčata, nikdy s nimi nebyla v kontaktu a neměla absolutní ponětí, co by s nimi dělat měla. Chtěla jenom to, aby si svůj život v tom malé provedení dostatečně užila, ale to jí bylo dopřáno pouze pro pár dnů, kdy ji do toho zaklel okoln svět, zatímco z Cynthie to udělalo samce. Krásné dny, povzdechla si s nostalgickou náladou, ale musela nad tím mávnou tlapou, teď jí tady leželo nějaké vlče, které asi spalo, možná brečelo, možná i umíralo? Proč vůbec bylo samo?
Zhluboka se nadechla a zalkla se vlastními slinami. Vlče rozlepilo zlaté oči a chtělo i říct dost zřejmé slovo, které se v něm zlomilo při pohledu na světlou vlčici, která sama zděšením udělala krok vzad, než si uvědomila, že více se z nich bojí on. Zhluboka se nadechla, narovnala se a dívala se na vlče, které stejně tak zíralo na ni. „Kde ses tu vzal?“ zeptala se ho opatrně, „přišel někdo s tebou?“

3. značkování

Užívala si, když ji někdo poslouchal. Bylo to naprosto skvělý, ona, která ráda mluvila a nabírala ještě slova za ty roky, kdy musela držet tlamu a dělat, že neexistuje. „Prý jsou dva,“ zazubila se. Možná jich bylo víc, ale o těch netušila a nemohli o nich teda tušit ani ostatní. Dva stejně bohatě stačili, už tak jich bylo až moc, dalo by se říct. Ostatní krajiny totiž měly celou nulu. „Nemám důvod kecat,“ podotkla a zkusila na ni trochu vyvalit oči, jestli vidí to, že na nich je něco trochu jiného, co tak úplně nesedí s přirozeností. Jo taky se jima chtěla chlubit, jak skvělý jsou.
Chtěla toho říct ještě mnohem víc. Mluvila by klidně až do konce světa, určitě by si i něco vymyslela, jakmile by jí došla pravda, kterou věděla a Chiara by ji snad i do konce těch dní poslouchala a divila se nad tím vším, co ta bílá tlama vypustí, ale... Jednu věc na tomhle světě nechápala – mizení. Samotné se jí to stalo, nejednou a stalo se to znovu. Tentokrát to nebyla ona, byla to Chiara, ale zůstal po ní pouze její pach. „Chiaro,“ šeptla do vzduchu se staženým žaludkem. Rozhlédla se okolo sebe, zvedla se na nohy a rozhlédla zoufale okolo sebe. Krk stažený úzkostí a smutkem. Jestli Bohové naslouchají, řekla si pro sebe se vzteky zatnutou čelistí, dostali ji někam, kde je bezpečno. Protože jí tehdy bohové nepomohli.
Sklopila hlavu, ale rázem ji zase zvedla. Mohla jít Chiaru hledat? Hloupost v tomhle velkém světě. Bude v bezpečí, ujišťovala se. Nemohla ale zůstat stát na místě, vydala se proto po hlubokém lese, ale tentokrát mířila okolo hranic, kde byly stromky nižší a pronikalo tam více světla. Jestli chtěla, aby to bylo bezpečné útočiště, musela se snažit – dát najevo, že tam někdo je, aby se ostatní drželi dál, pokud nepotřebují přístřeší, bezpečí a... srandu, co si budem.
Značkovala proto stromy. Opovážlivé, když chtěla zmizet a nezanechávat stopy, ale bylo načase se přestat bát. Pak to bude chtít tu vodu... Je tu vůbec? přemítala. Dělala jenom to, co tehdy viděla u jiných vlků doma. Brzy to začalo být dost monotónní, ani moc nevnímala to, co vlastně dělá. Zvednout nohu, trošek, noha dolů, jít dál, zase, někde se třeba otřít o strom (kam nezvedla nohu) a tak dále.
Bylo štěstí, že si všimla včas jednoho vyrušení, jinak by nevábně páchnul. Noha jí padla k zemi, hlava zmateně do strany a pohled na malou černošedou kouli, co se tam snažila vpít do země. Už dlouho neviděla nic tak malého. Naposledy sebe, když se scvrkla. „Um,“ škytla, rozhlédla se okolo sebe a hledala matku, otče, jakéhokoli příbuzného vlčete, co leželo v lese, který zrovna označkovala. Takže vlastně leželo v jejím lese. „Drobečku,“ houkla na něj tiše a natáhla k němu tlapu, že trochu drkne, jestli je v pohodě.

Srdce jí docela plesalo po událostech minulých, ale ne tak dávných. Třeba to odmítnutí docela dost bolelo a přitom to neřekla ani na plnou tlamu? Ale on jo a prostě... au. A to se mu přitom duha taky líbila, ne? Bla bla bla, mávala nad nim symbolicky tlapou, protože Chiara byla rázem lepší společník, kterému se duha líbila a sice sem tam pronesla něco, čemu ta flekatá nerozuměla, ale to bylo jedno. „Né, skřítek ani tak ne,“ kroutila hlavou, „byl docela velkej a vypadal jako vlk!“ namítla. Aspoň Život viděla v celé jeho prapodivné kytkama obrostlé kráse. „Prý to je Bůh – tak mi to teda tvrdí. A jsou dva, ale toho jednoho jsem nikdy neviděla,“ pokrčila lehce rameny, furt byla skeptická. Nebo spíše naštvaná. Chtěla po Smrti skutečnou smrt někoho jiného a ona se ani neobtěžovala být doma, aby její drobné přání splnila. Co místo toho získala? Nemůže se namočit a ušpinit. Brilantní!
Souhlasně přikyvovala na Chiařinu průpovídku o kouzelném světě a nemohla si odpustit to, co udělala jako další. Zvedla se na zadní, jenom lehce mávla tlapama a duha se rozletěla od její hlavy přes její společnici až někam do neznáma a v tomhle pořadí postupně mizela. „Seš přesně v jeho srdci a srdce je tam, kde jsem já,“ zazubila se kouzelně a přidala do toho několikero zamrkání dvoubarevnýma (čtyřbarevnýma) očima.

Květen | 1 | Ohnivé jezero | Nicos

Nedůvěřivě zakroutila břichem ze strany na stranu, ale slyšela jenom převalování vody. Nic jí neprožíralo orgány, nedělalo jí problémy ve střevech, asi budou prostě v pohodě, když budou pít červenou vodu? Určitě mohli znít zajímavě, až to někomu řeknou, když nic víc. „Jakože si slunce vybírá, na koho bude pálit víc?“ zeptala se zrzka Nicose, protože tyhle věci moc nedávala a nechápala. Prostě si myslela, že slunce svítí, občas i pálí, ale nic víc. Možná to bylo tim, že byla poměrně světlá a nemohla tak chápat, jak se černým vlkům opírá slunce do těla. „Ale!“ vyjekla, protože jí v tomhle něco cvaklo. Hodila pohledem po Nicosovi, jeho narudlých zádech a prostě se musela zeptat: „Tak to by znamenalo, že do tebe taky pálí slunce víc jak... do mě?“ Musela se přidat na seznam, že se bude dalších vlků ptát, jak moc do nich svítí sluníčko.
Dřepla si podobně na zem, ocasem chvíli plácala po okolí, než ho uklidnila. „Možná....,“ přemítala nad jeho myšlenkou o červené, „možná ta červená je až tady a přitéká sem normální voda?“ Pokrčila nad tím rameny, obvykle nechtěla řešit záhady, prostě se jí jenom líbily, ale byla dobrá myšlenka, že za to opět mohla nějaká entita. „Ty seš ze Sarumenu?“ zareagovala okamžitě, trošičku obezřetně, protože měla svoje nervíky proti smečkám. „Taky tam je hnusná mlha,“ podotkla nepříjemný zážitek.

Duben | 4 | Ohnivé jezero | Nicos

„Mně říkaj Bouře,“ zazubila se zeširoka na Nicose, který měl pesimistické vyhlídky na to, že brzy zemřou poté, co se napijou červené vody. A pokud ano, aspoň to bude... zajímavá smrt. Protože pak najdou jejich těla a budou si říkat "proč to sakra pili? Však ta voda vypadá špatně už od pohledu." A nikdy je nenapadne, co se motalo v jejich hlavičkách, když to dělali. Ale věděli oni sami, co se jim tam motá? V případě jedné světlé vlčice to byly rozhodně piliny.
Pro její překvapení byla voda teplí. Možná ta červená prostě značila teplo? Jako modrá je studená, tak červená bude logicky teplá? Asi to logiku nedávalo, ale v její hlavě jo. Tak či tak, voda jí úplně nechutnala, ale přesto se jí nahltala, převalovala ji v tlamě, spolkla a veledůležitě si sedla a koukla na Nicose, který byl v tomhle trochu opatrnější. „Je teplá a nic moc teda nechutná,“ pokrčila rameny s nádechem. „Ale zatim dýcham a ani mi nepraská břicho, takže to je asi v suchu?“ zeptala se. „Proč je ale teplá...?“ zamumlala rázem další záhadu.

Kdyby věděla, kolik štěstí jí přinese taková prkotina, jako je kouzlení duhy v jakýkoli den, i když z nebe nespadla ani kapka, už dávno by se snažila toho dosáhnout. Byla to skvělá věc, která já zvedala automaticky náladu, ale očividně i jiným, protože i Chiara na duhu reagovala pozitivně. Nejdříve slov nenacházela, spíše jenom házela pár krátkých slov a snažila se tu věc pojmenovat, ačkoli moc dobře věděla, že to duha je.
Duha zmizela až ve chvíli, kdy padla Bouře na všechny čtyři. Pomalu mizela, její barvy se vytrácely, až se nad nimi zase jenom rozplývalo obyčejné ráno bez barev a nic víc. Mohla tam tu duhu zkusit držet mnohem déle, ale líbila se jí ta dramatičnost, jak vyhazovala ty nohy do vzduchu u toho. Bylo to perfektní.
„Že jo!“ souhlasila okamžitě s Chiarou o tom, že ta duha je výborná. Bylo to absolutně bez jediné chybičky, která by ji narušovala. „Hm, prý mě to naučila jakási entita tady. Že prý tyhle věci umí jiným za nějaký vlastní požadavky dávat. Tak jsem si to asi nějak vykoledovala,“ pokrčila rameny se spokojeným úšklebkem, že duha tu byla zrovna pro ni. Tedy určitě to uměl i někdo jiný, ale tím se nechlubili, ona jo.

Duben | 3 | Ohnivé jezero | Nicos

„A co teprve uprostřed noci okolo rudého jezera,“ mrkla na něho. Teda byla by podělaná až za ušima, ale ta děsivá představa byla vlastně strašně vzrušující a dávala jí pocit, že je naživu a může se dít něco, co je děsivé, ale protože bubáci neexistujou, nic se nestane. Trochu strachu do žil je určitě dobrým znamením, jak se cítit správně naživu. Ale kromě toho, že nechtěl mlhu, tak se jí ten zrzek zamlouval, nebyl úplně u země a aspoň nad tou představou nějakým způsobem polemizoval.
Upřela zrak k jezeru, čekala, jestli nějaký vodní bubák nevyleze, zatímco ten druhý sondoval nejdříve po okolí. Cukla k němu uchem, když promluvil a zeptal se, jestli z něho už pila. „Nepila,“ odpověděla krátce, ale vlastně to brala i jako jasný návrh, aby se z toho jezera napila. Co jí udělá? Maximálně bude chutnat kovově po krvi a pokud nebude tušit, koho krev pije, zas tolik ji to trápit nebude. Přeběhla několika rychlými kroky k jezeru, aby u něho byla dřív než on, protože se k němu už taky chystal a zabořila do něj čenich. Předtí ale ještě stihla zahlásit: „Dobrou chuť,“

Duben | 2 | Ohnivé jezero | Nicos

Měla očividně štěstí v tom, že neskočila do rány někomu, kdo by blekotal, že je to noc na nic či tak podobně. Protože tenhle zrzeček dokonce mával ocasem a dával jí za pravdu svým vlastním prohlášením, že to je nejtemnější noc v měsíci. „Je skvělá, už by to chtělo jenom tajemnou mlhu a nějaký děsivý zvuky v keřích okolo,“ zamyslela se a nohou mávla někam do okolí, odkud by vendigo mohlo přijít.
„Tos tu vodu ještě neviděl při bouřce. Černá obloha, hromy, blesky a do toho ta krvavá barva?“ otřásla se nad tím zděšením, ale přitom to byl vlastně i vzrušující pohled, jak zle to místo vypadalo. A přitom tu žádný nebezpečí nesmrdělo? Vypadalo to vlastně docela mírumilovně, pokud se odmyslela ta rudá barva. Chvíli hleděla k jezeru, pak hlavu otočila k mlaďochovi. „Myslíš, že to je krev?“

Duben | 1 | Ohnivé jezero | Nicos

Neměla to jezero ráda. Nic jí neudělalo, nevadilo jí ani to, jak vypadalo, ale neslo vzpomínky. Ne přímo na to nejhorší, ale jednalo se o první místo, kam se uchýlila s vidinou bezpečí. Tehdy tam byla sama a rozeřvala se, že musela být slyšet i u samotné Smrti, kdyby však věřila v její existenci. Nikdy ji neviděla, ale Života ano, tak proč v tomhle byla tak skeptická? Snad kvůli tomu, že neviděla žádnou pomstu za ublížení. Vždycky to už bude bolet, uvědomila si. Nechtěla se s tím faktem smířit, nechtěla se smířit s tím, že se to stalo. Nechtěla to ani smazat ze života, prostě nechtěla, aby to bylo skutečné, jenže... věci prostě skutečné jsou. I ty nejhorší.
Dřepla si u jezera. Daleko od místa, kde poprvé řvala, hleděla na červenou hladinu, která snad byla promíchaná s krví raněných nebo čehokoli. Kdyby tu byla třeba s Cynthií, něco skvělýho by na to vymyslela, protože by se tomu věnovala Bouře, ne Vanya topící se v sebelítosti.
Zhluboka se nadechla, chtěla zvednout hlavu do tmy, ale než se jí to podařilo, dvoubarevný pohled se jí zaměřil na kožich rezavý. Ooo, zaplesalo jí srdce. Zrzka ještě nikdy neviděla. Nejpodobnější téhle barvě byl Micawber, ale ten se nemohl vyskytovat zde. Vyskočila na nohy a docela odhodlaně cupitala proti rezavému vlkovi s půleným obličejem. Ona měla půlený oči, takže se doplňovali! „To je noc, co!“ zavolala na něj, jako kdyby se už dávno znali.

Přehlížela kousavé poznámky mladší vlčice, protože nebyla dostatečně chytrá na to, aby tu kousavost slyšela. Prostě to brala tak, jak to bylo. Občas tu něco ale vytrhává, pokrčila rameny při vzpomínce na to, že už nejednou s ní život hodil někam jinam, než vůbec měla namířeno, někdy ani nikam nešla a prostě se tak stalo. Trochu nepříjemné, více otravné a hlavně nikdy nemohla čekat, kam se dostane. Někdy z průseru, někdy naopak do průseru.
Ale co chápala, bylo to, že byla tak skvělým vypravěčem, že Chiaru, jak se představila, zaujala tím svým výkladem o modrém náramku, který jí servou maximálně z jejího studenýho těla. „Jojo, říkaj mi Bouře,“ přitakala, že jí tak skutečně ostatní říkají a ani nemusela nic vysvětlovat, jestli to je fakt jméno, nebo jak se věci mají, že je Bouře a ne třeba Máňa.
A co taky Chiaru zajímalo, bylo to, co zajímalo i Bouři. Zakřenila se nad tím, jako kdyby se vůbec nesnažila k tomu navést. Dělat duhu byla asi její nejoblíbenější aktivita, ale to muselo být už každému jasné, když ji prostě ukazovala všem od chvíle, co ji uměla udělat. „S duhou se to má takhle!“ zahlásila, poposedla si a veleslavně se posadila jenom na zadní a vyhodila předníma vzhůru. Soustavně s tím se nad ní duha objevila.

Světlé obliba v tomhle světě se asi moc nesdílela, minimálně podle tónu, kterým a vlčice to vážně pronesla. Světlejší nad tím ale pokrčila rameny, „mají tu pěkný pláže,“ nadhodila jeden argument, který ji napadl jako první, ačkoli se nedal brát úplně zas stěžejní. Ale pláže pěkné viděla... proč se vlastně neodebrala tam? Bylo by to tam skvělý.
Dřepla si na zem, protože neplánovala nikam jít, když se jí tady tak moc líbilo, ačkoli trochu bojovala sama se sebou. V téhle chvíli se ale chtěla spíš věnovat nové duše, snad potenciální kámošce, která by ji vytáhla z toho krátkého splínu, do kterého ji dotáhl minulý rok... Nemysli na to, připomněla si. Místo smutku ohledně toho už přicházel vztek, nenávist vůči některým a hlavně vůči sobě, že ty věci vůbec dovolila. Že celý ten její život předtim ji nenaučil, jak se má chovat, když stojí proti někomu takovému. Ale pozdě bycha honit, už se mohla jenom vztekat a přesně to dělala.
Žízeň toho zrzka nezajímala, ale za to náramek ano, což pro změnu tu skoro bílou polechtalo na egu. Zvedla tlapu, aby ho ukázala, lehce jím zhoupla, aby se pořádně ukázala pak začala vyprávět. „No takhle se věci mají. Říkají mi Bouře, proč to je dlouhej příběh, kterej je vedlejší, ale když se koukneš,“ mávla tlapou a snažila se ukázat na ten bouřkový mráček, co tam byl, „tak tohle je mrak s bleskem, takže moje jméno. A tohle –“ zhoupla ještě jednou tlapou, aby tam byla vidět pro změnu duha –„, je duha, která je skvělá a umim ji udělat.“ Hrdě se nad tím zazubila, že to umí a pomalu položila nohu na zem. „Našla jsem to v zimě, vypadá to dobře, ne?“

Dřepla si na zadek překvapením, když se ukázalo, že šišky jsou až takový problém. Vlčice okolo ní přešlapovala, udusávala mokrou zem a přitom dost nadávala na šišky a vlastně na... celý ten les? A ještě do toho používala výrazy, na které byla Bouře moc hloupá, aby znala jejich význam, takže se pustila jenom do letmého přikyvování, že jejím problémům rozumí, ačkoli neměla ponětí, co se vlastně děje. „No, mně se tady docela líbí,“ pokrčila rameny, protože žila v pocitu, že se nadává jenom na ten les, ve kterém ona dřepěla a ta druhá stepovala. A možná ji trošku ranilo, že ten les uráželo, ale... asi ne tolik, aby si to brala tak moc k srdci. Možná prostě ten les nebyl úplně to pravý, k čemu měla přirůst a nějaké nekonečné tuláctví bylo jediným cílem jejích pokroucených nohou, které neumějí jít vpřed. Tak se do toho znovu pustíme, povzdechla si trochu zoufale, než vrátila zrak k vlčici, která už nedupala jako zajíc, ale místo toho zírala přímo na tu světlejší. Vypadala jako ježek, určitě by se i píchla, kdyby jí sáhla na ty naježený záda. „Co je?“ zeptala se nechápavě a rozhlížela se okolo, jestli tam třeba neleze pavouk nebo nějaká podobná havěť, pro kterou by zařvala až k opce. „Všechno v pohodě? Nepotřebuješ třeba napít nebo tak nějak?“ zeptala se jako dobrý hostitel a zmatený společník.

Jaro v ní obvykle probouzelo sakra dobrou náladu. Takovou... rozvernou. Ale poslední rok ji spíše drtil a tahle nálada nepřicházela, protože z toho měla akorát nepříjemně stažený žaludek. Seděla v mokrém lese, všude okolo rozmáčené bahno, ze stromu padaly kapky a ona tupě zírala do stromu se vzpomínkami na celý minulý rok. Ať se stalo cokoli dobrého, všechno to bylo kompletně překryté tím špatným a tím, co litovala, že provedla. Mohla si za to všechno sama? Nejspíše jo, kdyby neprovokovala, kdyby se nechovala tak hloupě, jak měla ve zvyku, třeba by se jí nic nestalo. Ale chovala jsem se, připomněla si krutou pravdu, která se v ní převracela a obracela jí žaludek vzhůru nohama. Mohla si za vše. Mohla si i za to, že neumí říct ne, protože se už bojí toho, co by mohlo následovat. Duncan nebyl andílek, nebyl dokonalým a rozumným stvořením. Kdyby jemu řekla ne, mohla by dopadnout stejně, ne-li hůř. Takhle... aspoň nemohla mít tak špatný pocit z toho, že svolila a mohla si namlouvat, že to všechno chtěla.
A jako poslední – nebyla předtím odmítnuta Altaïrem? Zcela určitě ano a to ji drtilo asi ze všeho nejvíc. Připomínalo jí to akorát to, že nikdy nebude k ničemu dobrá, jenom k tomu, co sama nechce, co ji odpuzuje a nutí zvracet.
Všechny tyhle depresivní myšlenky se vytratily při výkřiku. Ne bolestném, spíše vzteklém, který se roznášel lesem, ve kterém se usídlila, aniž by už měla jakoukoli chuť s ním něco dělat. Pomalu se zvedla, rozhlížela se okolo sebe a ani tak moc nehledala původce řevu, spíše hledala Bouři, která by mohla převzít nadvládu nad touhle situací, ta si s tím nějak poradí, Vanya ne. Bouře nakonec přišla, rozespalá a trochu nesvá, jako kdyby už léta nebyla tím hlavním tvorem v té hlavě.
Rozklusala se po lese, rozhlížela se okolo a hledala křiklouna. „Haló“, hlásila do toho, než jí okolo hlavy prosvištěla šiška. Zastavila se, cvakla ušima, to bylo na mě? Rozhodla se věřit, že ne, obtočila se okolo jednoho stromu a vykročila k vlčici, co tam jančila. „No jo, zlý šišky to jsou,“ zabědovala.

Jenže někteří si lásku nezaslouží. Nebo pro ni nejsou určeni, ať za to může kterýkoli důvod. Možná už zahodili toho jednoho, kdo s nimi měl být celý život, protože jim záleželo na vlastní pohodě. Možná se otáčeli pouze za těmi, o kterých věděli, že je nikdy mít nebudou a naivně si mysleli, že je změní. Možná byli moc troufalí a museli za to potom pykat. Znala všechno, alespoň to si myslela, ale přesto se nikdy nepoučila. Chtěla se všemi obklopovat, protože si myslela, že si bude moci mezi nimi vybrat, co je pro ni nejlepší a přitom ji ani nenapadlo, zda ona sama je vůbec dobrá pro ně. Možná tady je ten zakopaný pes, napadlo ji konečně po letech, když osaměle stála ve vysokém borovicovém lese, který ji obklopoval. Nabízel jí přístřeší a bezpečí, ale stejně tak jí připomínal, jak malá je v tomhle světě. Jak slabá je pro tento svět, ať se snaží jakkoli.
Rozhlédla se okolo sebe. Nikdo tam nebyl, nikdo jenom tak nepřijde. Sklopila lehce uši, pohled obrátila k modrému náramku, který měl snad značit, čím vším je a chtěla by být. Jméno po počasí bouřlivém, ale přitom si přeje slunce a duhu, na jejímž konci by mohla najít poklad. Sestru, lásku, přátele, nějaké místo, které nazvat domovem. Jenže netušila, že dojít na konec duhy je nemožné. Vanyo, řekla si pro sebe. Ta nemohla mít nic, ale přitom paradoxně měla to jediné, co si přála? I když si to zvolit nemohla, osud jí přivál k někomu, kdo byl nejspíš ten pravý a kdyby se potkali v jiné situaci, snad by mohli být šťastní. Jenže nebyli, minimálně ne spolu. Ona byla nešťastná, ale své pocity pohřbívala osobě minulé, aby si mohla užívat dnů, kterých dostala. Ale zeď začala nějak prosakovat a nemá sílu na její opravu.