Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Zrádcův remízek

Bavilo ji na zimě to, jak se docela obstojně dokázala ve sněhu schovat, tu hnědou mohl kde kdo brát jako... žlutý sníh nebo náhodný bordel ve sněhu, většina těla se jí tam prostě schovala. Horší to měla s tím, že musela hopsat jako králík, pokud nenarazila na nějakou vyšlapanou cestu, kterou by mohla po někom zneužít a bohužel práce z jihu na nic nenarazila a musela hopsat, že se div z toho skákání nepozvracela.
Pak se na nějakou cestu napojila, i když nevedla úplně jejím směrem. Nevadí, aspoň kus se bude moct táhnout. Jo a taky neviděla žádný stopy vlčat, z čehož už měla trochu nahnáno a nepříjemně v žaludku... A to bylo taky z hlavu.
Eventuelně z tý cesty začala být unavená. Nebyla to dálka, ale na její malé tělo to tim sněhem byl docela vopruz a navíc měla docela hlad. „Jáj,“ zasténala hlasitě do světa bez toho, aby jí došlo, že se tohle roznese okolím. Ale bylo jí to fuk, vypadalo to tam docela prázdně. Na první dobrou, pak jí do merku spadl někdo černej, kterej tam svítil docela slušně. „No co,“ zahučela protestně.

Začínalo jí být z toho všeho nějak divně. Protože tam celou dobu byla jenom s Dravenem a ta další vlčata byla... někde. Netušila, jak vypadají, znala jenom jejich jména, netušila, kde mohou být, s kym, jestli se vrátí, jestli jsou živá.
Kroutila se, netušila, co by měla dělat. Snažila se jenom zabavit Dravena, ale to také nemohlo být na furt. A co ten druhý les, přemítala se skřípáním zubů. Měla by se tam jít podívat, zcela určitě ano. Musela.
„Dravene, buedš mít úkol,“ zahlásila veledůležitě a posadila si už vytáhlýho puberťáka před sebe. „Budu se muset podívat do toho druhýho lesa, jestli nezdrhnul, ale někdo to musí hlídat tady a to budeš ty,“ ukázala na něj, „budeš hlídkovat a pak mi řekneš, co se tu vše dělo,“ přikázala. Troufla si, aby mu věřila, že se nikam neztratí a zvládne to. „Bude to jenom na skok, je to kousek,“ dodala, než konečně vyskočila na nohy, aby nabrala směr k borovicím.
A cestou se může podívat po těch vlčatech, ne? Který stejně nepoznám, to je fakt k pláči tohle všechno, posteskla si.

//Středozemka

// https://gallirea.cz/index.php?p=zradcuv-remizek&page=1#post-212234
Další: 9. 1.

//Středozemka přes roh Hojnosti
//Manipulace povolena

Ještě dvakrát Dravenovi připomněla kam jdou, ale nic jiného mu neříkala. Jenom blekotala o podzimu, o listí, o tom, že brzo přijde sníh a tak dále, však to musel znát, ne? Nebo ne? Jo? Ne. To je jedno, pozná to. Bude to v pohodě, to se zvládne, připomínala si to dokola, ale čím více se blížila k lesu, kam ji Draven táhnul, tim divnější pocit měla. Zejména z toho lesa, protože byl... nepříjemný. Ne, že by dokázala něco nazvat domovem a vůbec netušila, jak si domov pořádně vytvořit, ale z toho lesa necítila ani žádný silný pach, který by ostatním naznačoval, že tam někdo sídlí a má si dát pozor, kam šlape. Však tu žijí vlčata, odsykla si, než se do toho sama pustila. Nejdřív si teda ten les trochu prošla, táhla Dravena za sebou a ptala se ho, jestli ví, kde jsou ostatní, protože na tom malém prostoru nikoho pořádně necítila. „Nic, najdem je, podíváme se pak do úkrytu, je tu nějaký?“ zeptala se při značkování jednoho stromu, ale Dravenova reakce byla přísně odmítavá a hraničila až z panikou, kdy se musela zastavit, aby ho uklidnila, že teda do úkrytu nepůjdou? Pak se tam kouknu, poznamenala si, protože podle Dravenovi reakce se musela jednat o něco traumatického. Existnce s mámou, co o vás říká, že jste imbecil. V jejím světě existovala jenom matka, takže ji to docela bolelo. Máma měla být vším.
Při obcházení a značkování zjistila, že les tak velký není, ale vlčata v něm nenašla a ani necítila. Byly tam nějaké vzdálenější pachy, bylo jich tam víc, ale... nebyla tam jejich přítomnost. Do háje. zaklela, označila poslední stromek a začala se táhnout ke středu. Mám jít hledat vlčata, která jsem nikdy neviděla? Nebo mám počkat? přemítala, ale to druhé se zdálo logičtější. Zatím se ještě ani nestmívalo, Draven energii měl, i když byl hladový, ale první chtěla pořádně označit ten les. Močák už by prázdný, ale furt se mohla ještě otírat o stromy, aby zachytily její pach a sem tam na nich uvízlo i trochu její bílé a pískové srsti. „Chtělo by to najít ostatní... Nelly a Alka, nevíš, kde by mohli být?“ ptala se, ale vlček nad tim jenom krčil rameny a blekotal něco, co nechápala. Kdo by čekal, že se život může takhle rychle změnit, přemítala cestou hlouběji do lesa, kdy hledala i něco, co by připomínalo úkryt. Nelíbí se mi tu. Chci jít k sobě, ale... ta vlčata. Co když nebudou chtít jít? No, budu tu muset zůstat. Asi nikdy tolik nepřemýšlela. Bolelo to, její hlava na podobný kouzla nebyla zvyklá. Jo a taky za to mohl trochu fakt, že se v jednom dni dostala dostata přes většinovou práci se získáním vlčat. Přišla o tu zábavnou i těžce otravnou část.

//Manipulace povolena

Sledovala je, jak odchází až do chvíle, než byli kompletně pryč. Poté z ní odpadl divný kámen, který ji dávil a dokázala se uvolnit. Jenom do chvíle, než jí došlo, že... získala asi tři vlčata na vlastní krk? Draven, Nelly, Alk, zopakovala si jména, která slyšela od Roweny. Měla tu momentálně jednoho, který... to všechno způsobil. Klid, okřikla se a přelezla k Dravenovi, který to celé prospal a snad to bylo to nejlepší. Byl už vytáhlý, žádné malé vlče, které se dovalilo do lesa, ale kluk jak buk. Rýpla ho čenichem lehce za ucho, na které i foukla, aby ho probudila překvapeného ze spánku. Zatim pomlčíme a seženeme ostatní, přemítala nad plánem, zatímco se vlček zvedal ze země.
„Hej, Dravene, co kdybychom zašli k vám do lesa, kde jsou ostatní?“ pobídla ho nadšeně. Možná si jenom instinktivně říkala, kde by ten les mohl ležet, ale Draven to tam znát musel. Tedy jednou ho musela opravit, protože si to začal štrádovat do lesa borovic, ale tam měli jít později.

//Zrádcův remízek přes Roh hojnosti

„Nic,“ zazubila se vychloubačně. Však taky ne, byla to prostě jenom hra a ty oči jí už Život nechal, když se ani nemohla rozhodnout, které z těch dvou chce. A že by v někom probudila závist? Pěkné, to se jí líbilo. Ale zpátky k hlavnímu problému.
Sirius měl jenom hloupé poznámky. Kdyby tu byla úplně jiná situace, kdyby byl trochu starší, kdyby nebyl kultovník Smrti, oplácela by to, hrála by si, dostávala se do dalších a dalších problémů, ale nebyl na to čas a už vůbec ne nálada.
Rowena se jí nelíbila, což bylo divný, obvykle s vlčicema sympatizovala, ale tady to vzhledem k situaci neuměla. Sledovala ji, poslouchala její zpěvnou řeč a nechápala, kam se tim snaží dostat, i když rozuměla těm slovům. Nejdříve polkla, nebylo jí úplně z toho příjemno, ale mohla vůbec něco dělat s tim, že budou jednou dospělí? Mohla je maximálně... vychovat. Odpoutat jejich pozornost od Smrti. Nic víc. Přikývla, musela. I když se teda snažila tak neudělat.
Zhluboka se nadechla. přišlo jí, jako kdyby ji něco silně trefilo do hlavy, ale z tranzu ji probrala otázka. „Jenom mi ukaž, jakým směrem k tomu lesu a o zbytek se už postarám,“ řekla s úsměvem. Docela upřímným.

Nechtěla odvádět pozornost jinam, než ji momentálně zaměřovala. Draven nebyl imbecil, ale pokud tak někdo o vlčeti mluví, byl imbecilem on nehledě na to, jaký poznámky má k jejím očím. „Zasloužila,“ řekla krátce. Nebo spíš ukecala Života? To je fuk, chtěla to vlče. Vlčata. To bylo fuk, možná chtěla jenom oplatit to, jak se zachovali kdysi k ní a tohle byla nejlepší situace a důvod, jak odpoutat svou pozornost od toho, co za bordel se jí motá v životě.
Takže jsou tři. Úplně nechápala, co to má být s tou Smrtí a ani nechtěla. Kdyby měla někoho crushovat, byl by to zcela jistě Život, protože od něho výsledky viděla, Smrt ani nikdy neviděla. „Neplánuju být žádná chůva,“ obořila se, „už vůbec ne v nějakym kultu, toho mám plný zuby.“ Její domovina by se kultem dala nazvat, ne? Ve velkých uvozovkách, ale pravidla, nějaká oddanost, to nebylo nic pro ni.
„Vezmu si je, když se mnou budou chtít jít. Když ne, je to jejich volba – jak sama říkáš.“ Vlka s prominutim ignorovala. Mohl být sebekrásnější, sebešarmantnější (a starší), ale měl vymletý mozek. „Ale pak od vás dvou s nima potáhnu daleko.

Sice tam její bratr byl jenom jako bonusový papoušek opakující slova, ale furt to bylo, že tu jsou dva proti jedné, která tu prohlásila, ať odevzdají rodinu a táhnou. Teda tu druhou část neřekla, ale nebylo to z toho jasné? Zatla zuby, následně polkla, protože si Rowena začala klást nějaké něco jako podmínky a nároky. Smrt? ta Smrt, která se na ni vybodla, která jí nepomohla, musela hledat jenom pomoc u Života, ale ten neudělá špinavou práci, kterou si žádala právě po Smrti. A ona jí chce dát svoje vlčata? nechápala. Bylo jí z toho blivno, ani její otec nechtěl nic za to, aby někdo vynesl odpadky za něj.
Neper se, neumíš to a do dvou počítat umíš. Poprvé v životě využívala mozek k tomu, aby skutečně něco vymyslela. Ne základy přežití, ne hodnocení jiných zadků, ale suverenní plán. Táhni se Smrtí kam chceš, vyprskla už skoro, než se rozhodla miśto toho jenom nadechnout a podívat se na Dravena v pozadí. Žádná Smrt a nic, co ho chce sežrat. tak jí to řekl, jiní ho chtěli sežrat, proč ne Smrt?
„Dáš je mně a nebudeš je muset řešit, to je výhodný obchod.” Však to bylo výhodný, ne? „Dělejte si, co chcete, ale je z toho vynecháte a nemusíte je řešit.” Vlastně to jenom zopakovala pomocí jiných slov. Odtáhnu je k sobě a už je neuvidíš To bylo sice trochu sprostý, ale co.

Nelíbilo se jí, jak bylo okolí zalité mlhou. Nepříjemné, dávalo to všemu až děsivý nádech, který jí přéjižděl po zádech při vzpomínce na ranní mlhy na severu. Dlouho na to místo nemyslela a ani na něj myslet nechtěla, bylo to už dávno zapomenuté, ale vracelo se to jako všechno ostatní. Do toho měla čenich plný feromonů. Toho silného pachu, který vždy cítila z vlků, třeba z těch dvou medvídků v lese, ale oba se na ni vybodli. Teď to tady táhlo okolím z té… vlčice? Přemýšlela nad tim jenom tři sekundy, protože ji to mátlo a naštěstí se mluvilo, což její pozornost upoutalo víc. „Dělala jsem, co jenom šlo,” přitakala nedůvěřivě na to, že se starala. Zatím byla klidná, snad i vyrovnaná jak to šlo vzhledem k situaci, ale čím víc mluvila a ukázala se jako matka vlčat, tím nepřijemněji jí bylo. Mračila se, krátce cukla pohledem k Alastorovi, ale pak se začala soustředit na Rowenu. Asi se v ní ohlašovalo to, že děív byla ten imbecil ona, který jenom překážel, možná jenom prostý pud, který vytvářel odpor vůči tomu, kdo evidentně nejeví zájem o vlastní krev. Je jich víc, připomněla si, protože to Rowena naznačila - množné číslo. „Dej mi je,” řekla prostě. Vzpomněla si na Micawbera, ten taky měl rád rozbité a divné věci. On pomohl jí, ona pomůže dalším, koloběh života rozbitých vlků. „Postarala jsem se o něho předtím, postarám se i teď. Ty o ně evidentně nestojíš.” Mluvila furt klidně, nebo se o to snažila, ale nějak i panikařila. Jenže se naučila řvát a panikařit o samotě, počká to na potom. Je těžký se starat o mláďata?

Nejdřív konej, potom mysli, tím se řídila a teď, protože už konala, bylo nařadě začít myslet, co chce vlastně dělat. Měla by si aspoň nahnat nějaký čas, ale na to už bylo pozdě a soustředila se jenom na to vlče, co se zjevilo před jejím prahem a pak vysmahlo. Potom vysmahla ona a místo jeho našla Cynthii, pak se to podělalo a tak dále.
První se ozvala ta černá chlupatá vlčice s tim, co tomu vlčeti chce. Já nevim? odpověděla si, protože co mu chtěla? Chtěla ho pomazlit a přesvědčit ho, že ho nikdo nebude žrát. Je to matka? Je to otec? přemítala. Zaslechla první jméno, pak to druhé jméno. Vlk se zubil, ona spíš zůstala v neutrálu. Natočila hlavu lehce do strany, přemítala, co dělat, tady neviděla čas na svoje vtípky a kouzla osobnosti, nešlo tu o něco? Možná jsem teď jenom hysterická megera, zamyslela se, než se nadechla. „Bouře,” řekla stejně prostě jako oni. Chvilku mlčela, pak zvedla tlapu s náramkem a poukázala k vlčeti. „Nedávno se mi Draven objevil u prahu a vypadal zmateně, takže chci vědět, jestli je v pořádku,” osvětlila konečně svůj záměr. Jestli ne, tak… Jsem slabko.

//Mahtae jih

Chtěla brečet. Chtěla sakra moc brečet, ale co se místo toho dělo? Kapky z ní odpadaly přímo na zem, žádná mokrá srst, žádné napuchlé oči. Šla jenom tupě před sebe, nohy rozklepané, všechno uvnitř bylo naprosto převrácené, po celém těle bolest, za krkem jí visel hák. Cynthie... Cynthie... chtěla na ni zavolat, chtěla jí pomoct, chtěla odtáhnout její rodinu co nejdále, ale místo toho zbaběle utekla. Že vůbec dokázala utéct...
Proč. Proč. Proč? nechápala to, nikdy to nepochopila. Nikdy na to nechtěla myslet, ale vracelo se to. I když ho nepotkávala, furt to měla někde vzadu v hlavě, ale teď ho viděla a všechno se to vrátilo jako tsunami. Přestaň, škemrala. Nikdo nepřestal. Všechno tu stále bylo.
Ztrácela se v trávě, podzim se jí snášel nad hlavou, chtěla se zamotat zpátky do svého lesa, kde se schová a už nevyleze. Šla pomalu, motala se, jako kdyby její hlava byla otrávena alkoholem. Už ani nebrečela, nezanechávala za sebou kapičky, jenom tupě zírala vpřed, dokud k ní vítr nezavanul jemný pach vlčete, které by nejraději umačkala k smrti.
Zvedla hlavu, zamrkala, rozhlížela se okolo sebe a viděla ho. Vypadal vyděšeně, krčil se tam a nad ní dva vlci. Tedy vlčice, ne moc velká a pak hnědý vlk. „Dravene!“ zařičela na něj. Rozeběhla se vpřed, ale pak zastavila, dost daleko, od vlků ji dělilo tak... deset metrů, možná víc. co sakra dělala? Nejseš matka, do háje.

//Otáčim to na Středozemku přes Medvědí jezírka

Kytky, mušle, perličky, dankee

Me stupid, šlo by to prosím na Nema?

3 perly, 23 kytek, 20 mušlí

//Velká houština

Stejně si myslela, že o něco přišla. Ale spíš to byla závist, která už rostla do zoufalosti a možná frustrace z toho, že její život byl... takový, jaký byl? Nemohla říct, že se narodila v nebi, ale mnoho se měnilo a přesto chtěla víc. Bylo špatný, že se chtěla mít lépe?
Docela se i smiřovala s tim, že ostatní za to nestojí, že to bude takový, jaký to je, i když ji to teda moc nelákalo. Asi se bude muset prostě smířit s Cynthií, že ji bude mít jako jedinou ve svym životě. Ale ta se měla už soustředit na vnoučata.
„Pořádně mu dupni na krk,“ přitakala na to. Představovala si toho vlka jako ušopleska usmrkanýho, který bude nižší než ony, což by se už musel docela snažit, ale věci nemohou být tak nemožné, ne? „Děcka, no,“ pokrčila rameny, „a děcka s děckama jsou ještě horší.“

//Rozkvetlé louky