Příspěvky uživatele

Uznávala jsem, že jsem nebyla zrovna vtipálek a už vůbec ne nějaký startér konverzací, protože jsem obvykle vyčkávala na to, zda se někdo ujme prvního slova, ale zároveň jsem byla docela netrpělivá a nechtělo se mi na nějaké hej a ahoj čekat, takže... jsem to zkusila sama. A dopadlo to katastrofálně, že jsem slyšela, jak se mi Zywi směje z pekla, co za blbosti dělám tady na povrchu, protože já jsem na rozdíl od něho stále naživu.
Posadila jsem se, nohy trochu rozkročila a vyhoupla se na zadní, takže jsem přední pokrčila jako nějaký zajíc, co pozoroval okolí. „Že seš zajíc, co tu hopká,“ objasnila jsem svůj vtip, který by mohl být ohodnocen dvěma body z deseti. Než jsem rovnováhu ztratila, ještě jsem přední tlapy zvedla nahoru a krátce si udělala dlouhý zaječí uči, pak jsem je položila na kámen, abych si nerozflákala hlavu o kámen za sebou nebo nezahučela do ledový vody před sebou.
Má bílý oči, ozvalo se ve mně něco. Krátká poznámka jedné vlčice, která měla být mrtvá, když jsem byla v něčí blízkosti. Ale Vanya se stejně ozývala, jako kdyby vůbec měla právo to dělat. Měla mlčet, však tomu také byla učena, protože na jejím názoru nezáleželo, pokud se jí něco nehoupalo mezi nohama.
Trochu jsem se zamračila, „měla bych mít problém se zajíci?“ zeptala jsem se. „Jsou k nakousnutí,“ zazubila jsem se.

Pohled mi dlouho visel na padající vodě, protož jsem stejně neměla co na práci. Nikam jsem nespěchala, nikdo mě nehledal, nikomu jsem nechyběla. Mohla jsem se zdržet kdekoli na jakkoli dlouho, protože... nebylo kam jít. Něco na tom sledování bylo navíc uklidňující. Mozek se nažil držet krok s vodou, která padala a ztrácela se v tůni dole a nebyl čas přemýšlet nad čímkoli jiným. Nad starostmi, zlými vzpomínkami, nepříjemný fakty, nic takového nemělo v té chvíli prostor, aby vystoupilo na povrch a možná proto jsem dokázala tu vodu sledovat tak moc dlouho – abych nemusela myslet.
Sledovala bych tu vodu klidně i déle, třeba i do skonání věků, ale to bych musela být odsouzena k věčné samotě a tomu, abych tady nikým nebyla nikdy spatřena. To se mi nestalo. Protože jsem byla zaměstnána sledováním té vody, zrak mi padl na hnědou vlčici s krémovým krkem až ve chvíli, kdy skákala z jednoho kamenu na druhý. Tělem mi projelo mrazení, bylo to upozornění, abych dávala pozor a nezapomněla na to, co má být. Zhluboka jsem se nadechla, modré oči jsem upřela na vlčici a přes tlamu se mi prohnal úsměv.
Rozeběhla jsem se jejím směrem, ale ne přímo, lehkým obloukem. Ani jsem přímo nesprintovala, spíše jenom elegantně popoběhla vpřed, vyskočila a dopadla na ten kámen, ze kterého vlčice přeskočila. Švihla jsem ocasem, hlava trochu nahoru. „Zajíci letos vyrostli do pořádný velikosti, nebo proč tu tak hopkáš?“ vyšlo mi z tlamy s polovičním úsměvem a jemným náznakem jízlivosti, který však přebíjelo... nutkání navázání rozhovoru.

//Kierb přes vřesový palouk

Až pozdě jsem zaregistrovala to, že běh je mnohem horší a nejenom kvůli mokrému sněhu. Nohy se mi bořily níže a níže, slyšela jsem čvachtání a bylo to nějaké divné. A ve chvíli, kdy jsem měla tlapy hnědé a břicho ocákané hnědou tekutinou, mi došlo, že se řeka rozlila do stran, zcela zavrhla své koryto a díky své nepozornosti jsem skončila špinavá.
Dlouze jsem vydechla. Sledovala jsem své tlapy, zkusila z něho nějaké bahno sundat, ale... s tím, jak moc řeka byla rozlitá a rozlehlá, bylo to k ničemu. Musela jsem ji přejít, zkusit se co nejméně ušpinit a najít nějaké místo, kde by se dalo vklidu umýt a najít lepší místo na pochod někam... dál do neznáma. Někdy mě trápilo, že vlastně nevím, kam mé kroky míří, ale na druhou stranu – záleželo na tom? Jednou mi bylo řečeno, ať utíkám a neohlížím se. Tak jsem to z části plnila. Utíkala jsem, ale ohlížela jsem se a zkoumala, zda za mnou i po těch dlouhých letech nikdo nejde. Nikdy nešel, avšak... naivita byla vždy na místě.
Přešla jsem malou louku, která byla vedle rozlité řeky, sníh mi otíral tlapy, takže byly už jenom tak nevzhledně špinavé, ale ne úplně zaprasené. Stejně jsem mířila k vodě, která se donášela k mým uším. Odněkud musela padat, okolím se roznášelo narážení vody o hladinu a moje zvědavost mě tam táhla.
Stála jsem pod tím skvostem. Voda padala z nebes a můj pohled na celé té kráse visel. Okolí jsem nevnímala, nehlídala, prostě... chvíli klidu.

//Ještěrčí lužina

Intuice mě nezklamala. Nebo za to možná mohlo to, jak jsem slyšela tu vodu v dálce? Kdo ví... Ale jsem tu jenom já, tak proč bych si měla přiznávat, jak to ve skutečnosti bylo? Důležité bylo, že jsem cítila vodu, mohla se z ní napít a uklidnit vyprahlé hrdlo. Horší bylo to mrazivé cítění za mými zády. Les, který páchl po vlcích dostatečně silně a říkal jednu prostouu věc – tohle je naše území. A já ho měla za zády. Byla jsem u řeky, kam se určitě chodí napít, protože to mají blízko a já to tam narušovala... Jak jsem vůbec mohla?
Ohlédla jsem se za sebe k lesu, očima jsem projížděla mezi stromy a čekala, kdy z něho někdo vyleze, ale bylo tam ticho. Odvážila jsem se otočit, urychleně se napít a ještě s kapající vodou jsem už hleděla k lesu a pět ho kontrolovala, zda se tam někdo nezjevil. Stále bylo ticho. Polkla jsem vodu, olízla si mokrý čenich a udělala několik kroků do strany.
Bylo načase jít dál – kam? Daleko od lesa, to bylo prosté. Zhluboka jsem se nadechla. Měla jsem dva směry, mohla jsem jít proti proudu nebo po proudu. Vlastně ještě přes nebo se vrátit, ale proč se vracet? Odkud jsem přišla mě nic nečekalo, nejlepší bylo prostě pokračovat. Vydala jsem se proti proudu, abych nemusela obcházet hranice smečky takovou dálku. Zdálo se mi to jako dobré rozhodnutí.
Zhluboka jsem se nadechla. Chůze mi přišla už prostá a nudná. Trochu jsem se rozeběhla a pomalu běžela skrze mokrý sníh. Jako bych snad před něčím utíkala, ale já... si prostě chtěla uvolnit kostru a svaly tím, že se proběhnu.

//Kaskády přes vřesový palouk

//Odnikud

Vždy mi přišlo, že ve chvíli, kdy zima odchází, jako by odcházel i určitý typ života. Protože v zimě bylo všechno jiné. Pohyb těžší, potravy málo, jeden se vždy snažil držet v místech, kde mohl vždy najít nějaký přístřešek, kam by nefoukalo a nesněžilo. Ale v létě? Na ničem v podstatě nezáleželo. Potrava se skoro vždy nějaká našla, spát se dalo i pod stromem nebo širou oblohou a pohyb ve vysoké trávě mohl trochu lechtat, ale byl příjemný a vůbec ne složitý. Ale přesto, když sníh odcházel a začala se objevovat tráva, připadalo mi, že něco malého ve mně umírá. Ne smutkem, žalem nebo něčím takovým, ale spíše smířením se s tím, že odchází něco známého, co mě přineslo do tohohle světa a místo toho mám ochutnat něco cizího. Tráva, teplo, nekonečné slunce, krátké noci, to bylo něco sakra moc divného i po letech existence mimo ten hluboký a nepříjemný les plný topolů. Do čeho se jeden narodí, bude vždy brát jako něco normálního nehledě na dobu, kdy bude žít někde jinde.
Rozhlédla jsem se okolo sebe. Okolí bylo tak tiché a klidné, skoro až nepřirozené. Nelíbilo se mi to, přicházející večer tomu moc nepomáhal. Noc skrývala ostatní, jejich zvědavé oči a na ty jsem zvědavá nebyla. Ne ve chvíli, kdy na mě mohli hledět z dálky bez toho, abych o nich věděla.
Zhluboka jsem se nadechla, svedla jsem své krok kroky více k jihu, protože po stranách jsem viděla lesy. Měla jsem žízeň, chtěla jsem najít nějakou vodu a nežrat ten mokrý sníh, který by byl nepříjemný hrdlu. Někde tu nějaká bude, hlesla jsem si pro sebe, zvedla hlavu a přejížděla očima po okolí. Nic jsem necítila, pouze jsem šla podle intuice.

//Kierb