Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Musela jsem nad jeho prohlášením lehce pokrčit rameny. Co jsem s tím měla dělat, no. Ono zařídit si slušný život, který by nebyl jedna dlouhá vláčející se nuda, bylo docela složitý, když jeden furt trpěl paranoidní představou, že by snad měl každou chvíli chcípnout... Ale co jsem s tim taky mohla nadělat.
To, jak dlouho jsem seděla už u těch vodopádů, nebo co to bylo, mě začínalo nudit. A taky obtěžovat z mnoha faktorů. Za prvé, už tam nebylo vůbec nic nového, co bych z toho mola okoukat. Prostě kapala vodička kapala a to bylo vše. No a pak tu byla nějaká tráva, šutry, balvany, jeden šedý vlk děravý jak ementál a... to bylo vše. Hodnotila bych to místo tak šesti body z deseti, protože se přeci jenom nejednalo o nějakej trapnej les nebo louku, kde by kvetly žlutý kytičky. Dlouze jsem vydechla přes čenich, „ti musíš žít ve fakt pěkný představě,“ přitakala jsem lehce hlavou. Huh, ale do tý skupiny jsem patřila vlastně i já, ups?
Vstala jsem, mrskla ocasem, takový... popíchnutí, když mi bylo řečeno, že zařídit se dá zcela vše. „Rveš se s malýma a slabýma holkama?“ zajímalo mě, ale furt jsem to nesla v duchu čisté provokace a popichování... Kde to viděl on by bylo vcelku buřt. „Jako nesoudim, taky bych se prala s menšíma, chci vyhrávat,“ pokrčila jsem rameny s úšklebkem. A kdo by saka nechtěl vyhrávat? Prohrávání bylo trapný.
Trochu jsem se zazubila. Přesně, k čemu zakládat rodinu? Proč přinášet na svět potomstvo? Jakmile by se narodili, dostali by osud. A to bylo k ničemu. „A co když teprve ti protivní haranti vyrostou do... já nevim, otravných dospělí?“ vydechla jsem až zděšeně.

Lehce jsem si odfrkla, ale co jsem k tomu mohla říct. Nic, stejně jeho škleb nebylo mnoho co říct. I když to se věnovalo většině slov, které ten vlk pronesl. Neměla jsem se ho vlastně bát? Nebo něco takového? Přeci jenom nebyl na pohled zrovna okouzlující, spíše takovou chodící a dýchající podobiznou nějakého prokletí nebo špatných životních situací a rozhodnutí. Dýchá vůbec? Nebo je to nějaký blud? zamyslela jsem se. Trochu jsem soustředila pohled na vlkův hrudník, ale nuceně se zvedat, takže živý byl. Otázkou tedy bylo, zda se vůbec živým cítil nebo prostě... přežíval? Ne, špatná úvaha.
Vlk se rozhodl namítat, že je vlastně jedno, jestli to nazveme, ovocem, masem nebo třeba škvorem, záleží jenom na tom, že nám to dává smysl života a máme vůli ho žít. Tiše jsem se zasmála, co bylo sakra smyslem života? Někteří bohužel jenom přežívali a čekali, přes co si rozbijou hubu, aby je to na chvíli vyvedlo z všednosti, ve který se topili jako nějaký neschopný koťata. „Moje existence je definice patologické nudy a všednosti,“ zafňukala jsem si, ale na tlamě pořád takový sarkastický škleb, který mi tam už bohužel tak trochu křečovitě držel po té době, co mě někdo vůbec naučil ho nosit. Na chvilku jsem se zarazila, hlavu jsem otočila do strany a poté ji obloukem zase přenesla k vlkovi, který stál na šutrech nade mnou. Vstala jsem, sezení mě nudilo. „Možná bych si měla někým nechat natrhnout zadek. Nebo něco, trochu rozproudit krev,“ zauvažovala jsem nahlas. „Nebo nějaký jiný nahořklý smysl,“ dodala jsem zamyšleně. Založit rodinu a tak,“ pokrčila jsem rameny. Raději si dát urvat ocas jak nová generace patriarchální retardace.

Za Bouři taky prosím ^^

K uším, které jsem na rozdíl od něho neměla plné děr, se mi donesl jemný závan sarkasmu, který mi rozproudil krev v žilách. Takový závan energie, že je svět stále v pořádku a jsou tu tací, kteří se nechovají usedle a nudně. Krátce jsem se usmála, pohodila hlavou do strany a pronesla s jemným odsekem slova: „Jsem chytrá holka.“ Hlavu jsem po chvíli vrátila zpět, chtěla jsem hledět na toho vlka, ne někam do strany. Nebyla jsem tak naivní, abych se považovala za chytrou, v životě jsem byla neskutečně tupá. Než mi něco došlo, kolikrát to dlouho trvalo, furt jsem se vracela v myšlenkách a přemítala nad tím, co se nikdy nestane... Jenom hlupáci tak dělali.
Upřímně mě zajímalo, odkud vlk vzal to větrání, kde to narůžovělé pruhování. Zajímalo mě to všechno. Kde to vzal? Kdo mu to provedl? Provedl mu taky něco za to? Nebo měl velká slova, ale ve skutečnosti se jednalo o neskutečné slabko? „Radši maso,“ odvětila jsem s pokrčením ramen, když se tak rozplýval nad sladkým ovocem, který akorát tak stahovalo hrdlo, protože se v něm stejně objevilo něco nakyslého. Nebo shnilého. A červík.
Začalo mi padat na mysl, že jsem se dostala před někoho, v jehož mysli se honila myšlenka na podobně stupidní filozofii, kterou vedlo moje velice široké příbuzenstvo a jejich známí. Něco, co nedávalo smysl normálnímu vlkovi, ale... stejně mě to zajímalo? „A to je?“ zeptala jsem se suše. Bylo až trapný, že se musim ptát.

ROZHOVORY
Flynn: Našel jsi něco?
Heather: Úplný houby.
Flynn: Tak ty tam nech. Houby já nerad.
_____________
vlkA: A máš čím zaplatit, smrtelníku?
vlkB: Jo, jo. Ale jak mám vědět, že mě nepodvedeš ty? Půlku křišťálů teď, a půlku až s tou magií někoho zabiju.
_____________
Sionn: Naše možnosti js-
Shireen & Nemesis: Vražda, krádež, nebo zase vražda?
Sionn: …. Proč jste takoví.
_____________
Duncan: Co mi asi tak můžeš udělat? Zabít mě?
Norox: Přesně tak.
_____________
Newlin: *přikrývá tlapkami Duncanovi oči* Hádej kdo!
Duncan: Buď Newlin nebo studené, kostnaté spáry smrti.
Newlin: Je to Newlin!
Duncan: Smrti, proč.
_____________
Styx: Jestli umře tak si ji zabírám, dokud je ještě teplá.
Tasa: Mně nevadí ani za studena.
_____________
Shireen: Já jsem to neudělala!
Arcanus: Tak proč se usmíváš?
Shireen: Protože kdokoliv to udělal, je naprostej génius.
_____________
Bianca: Pravda nebo úkol?
Saturnus: Pravda.
Bianca: Kdy jsi naposledy jedl?
Saturnus: Úkol.
Bianca: Jdi se najíst.
Saturnus: Tahle hra se mi nelíbí.
_____________
Baghý: Věřila jsem ti!
Nori: A já za to snad můžu? To byla tvoje chyba.
_____________
Arcanus: Měl jsi štěstí, Etney, na funkci to nebude mít vliv.
Etney: Jako na funkci pečovatele (učitele)?
Arcanus: ...
Arcanus: Na tu už vůbec ne.
_____________
Alfredo: Žiješ?
Pippa: Ne, jsem mrtvá asi.
_____________
Dipsi: Takže jsem se ti celou dobu líbila?
Evelyn: To snad nebylo očividný?
Dipsi: Ne?
Evelyn: Směju se všem tvým vtipům.
Dipsi: To snad protože jsem vtipná?
Evelyn: ... Podívej, snažím se tě svést, Dipsi
_____________
Kaya: Nemůžu uvěřit, že jsme spolu zamčený v místnosti.
Nori: *polyká klíč* ANI JÁ.

CITACE
1. „Ten papuchalk tam byl už když jsem přišel!“ - Newlin
2. „Ještě jednou potkám šedého vlka a dostanu psotník.“ - Sionn
3. „Mám samý dobrý zprávy! Jenom se ti nebude ani jedna líbit!“ - Sirius
4. „Zkuste se všichni prosím uklidnit a mít se navzájem rádi.“ - Launee
5. „Neboj se, v houbách se vyznám!“ - Rayster
6. „Já? Jakože já? Vážně?! No tak to ti dík káááámo.“ - Rayster
7. „Mlsný jazýček to on by měl, to jo...“ - Marion
8. „Slyšíte to?! (pomlka)Sýček! (vražedným hlasem)“ - Nori
9. „To je mi líto... A tohle už jíst nebudeš?“ - Blueberry
10. „Mám moc maličké tlapičky a moc roztomilý kožíšek, abych kráčela v maharských močálech.“ - Marion
11. „Duncan je nejtupější stvoření. Ale ty k němu máš blízko.“ - Jenna
12. „Z cizího štěstí mě bolí hlava.“ - Meinere
13. „Jestli kvůli tobě zemřeme, tak tě zabiju! I když budem mrtví!“ --- Shireen
14. „Změnil ses, už nejseš tak otravnej. Děsí mě to.“ - Duncan
15. „Nezapomeň si pořádně vyčistit tlapku, protože až skončíme, bude to tvoje jediné poznávací znamení.“ - Kaya
16. *too depressed* „Ach jo.“ - Therion
17. „Tolik děr pohromadě jsem už dlouho neviděl.“ - Nori
18. „Dostanu bonusový body, když se budu tvářit, že mě to zajímá?“ – Lindasa
19. „Blechy na tebe!“ - Styx
20. „Proč se tu sakra všichni mění v holubi?“ - Tasa
21. „Živote, dej mi trpělivost. Trpělivost povídám, protože jak mi dáš sílu, tak ho zabiju.“ - Shireen
22. „Máš jediný štěstí, že mám tak pochybný vkus.“ - Baghý
23. „Skok z útesu nezní jako špatnej nápad.“ - Fiér
24. „Čuchám čuchám deprese?“ – všichni v Borůvce okolo Makadiho a Wizku?
25. „Prach, už zase. Do pekelný vohrady...“ - Pippa
26. „Sluníčko svítí, ptáčci zpívají, vlci se perou... jo, dneska bude krásnej den.“ - Styx
27. „Durewix, krucifix.“ *sighs* - Baghý
28. „Když zavřu oči, nikdo mě neuvidí!“ - Rayster
29. „Připadáš mi nějak povědomý, už jsem ti někdy vyhrožoval/a?“ - Elisa
30. „Šuk sem, šuk tam... Teda šup sem, šup tam.“ – Tasa
31. „Mít partnera přece neni pohlavní choroba.“ - Duncan
32. „Jsou jen dvě věci, kterým se nejde vyhnout smrt a borůvkový zápach z Borůvky.“ - Awnay
33. „Bojím se jen dvou věcí. Smrti a Elisy.“ - Fiér
34. „Budu předstírat, že jsem to neviděla. Meinere pojď, jdeme od těchhle exotů radši pryč.“ - Lindasa
35. „Jen přes tvojí mrtvolu, říkáš? No když jinak nedáš~.“ - Norox
36. „To chce mít pořádnou tlamu!“ - Duncan
37. „Vobčůrávat les každý měsíc, a kdo mi za to jako zaplatí? Potřebuji kameny, abych podplatil Smrt.“ - Meinere
38. „Jmenuji se Flundra a vůbec mě nezajímáš!“ - Nym
39. „Jasně, že peklo existuje. Vítej v rodině!“ - Sirius
40. „Když budeš pod tím balvanem dřepět dost dlouho, někdo přijde a pociká tě jako součást smečkového území.“ – Kdokoli z Asgaaru na Tesaie
41. „Asgaar není hvozd, je to životní styl.“ - Fiér
42. „Hmmm, sice nemáš hnědý kožich, ale tolerovat tě budu.“ - Lindasa
43. „Nevíte prosím někdo, kde je moje vůle žít? Musela se po cestě asi ztratit.“ - Wizku
44. „Je tu tolik vlčat, že by to ani Styx nevymítila.“ - Blueberry
45. „Hele, nebere Život náhodou marušku? Jen, že je tak moc "háááj", chápeš.“ - Fiér
46. „V Sarumenu chcípnul pes.“ - Jenna
47. „Dneska berou!“ - Meinere
48. „Čím víc mi v tom bráníš, tím větší na to mám chuť.“ - Shireen
49. „Ten Etney je ale tak super chalán, mám ho fakt rád! Rozdává radost všude kolem sebe a nejen ve smečce, ale i mimo ni. Například teď – teď tu byl, odešel a já jsem tak rád že konečně odešel :)).“ - Nemesis
50. „Málem mě zabili a ty mi na to řekneš tohle? Přísahám bohu, *doplňvlka*!“
51. „Nemám rád/a vlčata. Jsou zákeřný.“ - Blueberry
52. „Na vlčata nemůžu říct jedno zlý slovo! :))....... To by nestačilo.“ - Meinere
53. „Jako rohožka posloužíš suprově.“ – Elisa
54. „Do propadliny nejdu, nejsem ještě takový propadák.“ - Flynn
55. „Láska? Fuuuuuuj!“ - Flynn
56. „Nejsem ornitolog, ale tolik ptáků jsem pohromadě už dlouho neviděl.“ - Nori
57. „Říkal tu někdo "vlčata"?“ - Styx
58. „Na jednu stranu doufám, že shoříš v pekle. Na druhou stranu se tam s tebou potom nechci potkat.“ – Shireen

Nedokázala jsem říct, zda je vlkova přirozenost, že chce nahánět hrůzu nebo se o to prostě pokouší, když narazil na chudáka malou a slabou vlčici, co se v noci potuluje sama někde, kde to nezná. Ale já se vždycky toulala sama, takže na mě mohl narazit kdykoli a dopadlo by to vlastně úplně stejně. „Kdyby nebyl nepředvídatelný, tak za nic nestojí,“ pokrčila jsem jemně rameny. Čekala jsem vždy na to, co mi osud přinese, ať je to prostě cokoli. Nějak jsem se tomu moc nebránila, ale ani jsem to nepřijímala tak lehce. Protestovala jsem, vztekala se a nadávala, ale nakonec jsem to prostě přijala. A kdyby jednou prostě měla přijít má smrt, tak bych ji stejně tak přijala a neřešila, že se tak stalo. Beztak bych to nemohla změnit.
Rozhlédla jsem se okolo sebe, když šedivý zareagoval na moji poznámku, že není zrovna nějakým velikánem, co by mě mohl nějak zalehnout a uzemnit. Nebo možná by se pokusit mohla, ale stačilo by fouknout a letěl by pryč. Nemohl přece ani moc vážit, když tady mu chyběl kus ucha, tu určitě z jizvy zmizel i kousek masa. To mu taky nějakou váhu muselo sebrat. „Sice nejsem obr, ale pokud tu jsou větší, hádám, že tu budou i menší,“ nadhodila jsem zamyšleně. Nebo taky hubenější, tlustší, starší a mladší... Jak je ten svět různorodý.
Nějak jsem naivně doufala, že by alespoň jedno slovo z tlamy toho vlka mohlo vyznít... jinak. Ne tak temně, bubákově, třeba trochu jízlivě ve smyslu až vtipu? Ale to jsem doufala v moc. „A jaký ovoce ti tvůj průzkum přinesl?“ zeptala jsem se s pozvednutím tlamy, „kromě toho, že ti musí docela foukat do uší.“

O hodně těch, co se nějak míhali po světě, se dalo říct, že jsou docela lichotiví na pohled, ale... o tomhle se to popravdě říct nedalo. Protože, řekněme si upřímně, když to jediné, co je na vlkovi výrazné, jsou vlastně jenom jizvy, chybějící části uší nebo těla a krev zabarvená krví... nebylo to něco, na co se pěkně koukalo. Možná to vyvolávalo otázky – co je zač? Kde se mu to stalo? Je ten, kdo mu to udělal, poblíž? Jak se do toho zapletl? Mnoho otázek, žádná odpověď. A podle toho, jak mluvil, byl to takový bubák, snažil se vyvolávat strach. Ale tady to byla spíše... odpudivá nejistota z jeho vzhledu.
„Vždy?“ otázala jsem se a lehce pootočila hlavu do strany. Usmála jsem se na jeden koutek, zírala na něho a zvykala si na ten jeho zjev. Divný, ale jiný. A zajímalo mě, co se stalo.
Trochu jsem se pousmála na jeho poznámkou o velkých zlých vlcích. Jistě, však jsem pár takových potkala. Neměla bych ho nazývat otcem? Bratrem? Nebo někým podobně takovým? Velcí a zlí vlci... měli být mojí smrtí. Takže mi strach už nahánět nemohli, když jsem konstantně žila ve strachu, že mě loví. Denní klasika, opravila jsem ho ve své mysli. „ty nevypadáš zrovna na velkého,“ poznamenala jsem a trochu k němu kývla hlavou. Já byla sice menší a nohatá, ale on? Jenom samá noha a ty se pojily na nějaké tělo, které bylo široké jak dvakrát přeložený vítr.
Zachovávala jsem si takový ten vnitřní klid, na povrchu jízlivost, někde ale hluboko jsem slyšela, jak se snaží řvát někdo, kdo se těch velkých a zlých skutečně bojí, ale... nikdo její křik neslyšel a mě nezajímal. „Dík za radu,“ mlaskla jsem a ocasem jemně praštila do země. „Ale to ty si očividně na ty velké a zlé pozor nedáváš.“ poznamenala jsem s úšklebkem.

Zajímalo mě, jestli mají jiní cíl. Zda vědí, kam je život a tlapy nesou nebo zda chodí tam, kam mohou. Nebo jsou pouze vpřed, protože vědí, že zpátky se nikdy vrátit nesmí? Jako jiní na tomhle světě. Zarraya patřila mezi ty, co prostě šli. Někam a nezastavovali se. Možná jenom na chvíli, aby se setkali s někým, kdo plácá hlouposti o tom, jak jsou jiní hloupí za své chování.
Seděla jsem na tom balvanu. Nejspíše jsem se měla taky pohnout a jít dál, nechat tohle setkání za zády a nevracet se, protože nebylo kam a k čemu se vracet. „Měla bych jít dál,“ namítla jsem na její nabídku. Potřebovala jsem se pohnout, abych se ještě vzdálila od místa, odkud jsem přišla. Ale to už taky bylo nemožné. Pokud jeden jde dostatečně dlouho, ztratí směr. Začne se točit v kruzích, ztrácet se, bloumat sem a tam... Nebylo možné, abych se v nějaké části života nezačala omylem vracet. Ale do chvíle, než se okolo mě vzedmou vysoké lesy topolů, všechno bude v pořádku a netřeba to řešit, ne?
Zarraya vyšla pryč. Seskočila jsem z kamene, když mi vlčice zmizela z dohledu a vydechla jsem. Na sekundu jsem zavřela oči, nadechla se a zase vydechla. Padla noc, všude byla tma, ale spát se mi nějak nechtělo. Nebo alespoň jedné části, ta druhá si přála spát pořád, aby unikala životu.
Cítila jsem, jak se prodírá na povrch, jak se pomalu probouzí a dere, abych zase jenom tupě hleděla na nebe se smutkem v očích. Ale na to nebyl čas.
Za mými zády se ozval hlas. Samčí. Nejdříve panika z jeho slov, poté uklidnění. Kdyby snad byl od topolů, nikdy by nepoužil to první slovo. Hloupá, usmála jsem se nad sebou. Pak se mi z hrdla vydral tiché zasmání. Otočila jsem hlavu, zrak mi padl na vlka, jehož srst byla šedá jako pára stoupající ráno z lesů, ale stejně tak byla temná jako obloha nad horizontem. Dva chloupky na těle nemohl mít stejně šedé. Pouze jeho tlama byla prošitá rudými nitemi. „A má slečna čeho se bát?“ zeptala jsem se s tlamou lehce nahoru, když se tak tyčil na kameni, kde jsem předtím byla i já. Posadila jsem se. Nebylo se čeho bát. Na jihu ne.

Zarraya mi krátce sdělila, že tam nebyla a o žádné smečce neví. Trochu smutné, protože jsem chtěla vědět všechno, co šlo, ale tady to vypadalo, že neuspěju. Bylo mi jedno, co je ta smečka zač, kdo tam je, jací jsou, ale... prostě jsem chtěla mít přehled. Je to prosperující smečka? Chcípaj tam, protože jsou neschopní a mají hlad? Nebo patří mezi hlupáky, který zabraňují jiným, aby lovili zajíce? „Škoda,“ řekla jsem krátce s pokrčením ramenou. No, s tim se nic nadělat nedalo, takže jsem se prostě musela smířit s tim, že mi to zůstane jako otazník, ale třeba jednoho krásnýho dne zjistim, co jsou zač a někoho odtamtud potkám. Až mi odtamtud někdo nakope zadek, ušklíbla jsem se.
Zarraya mávala tlapou ve vodě, jako by se ji nějak snažila zaklít, ale protože měla bílý oči, znamenalo to, že neovládá vodu, ale dokáže... číst myšlenky? Něco takového. Takže asi těžko si chtěla hrát s vodou, že v ní něco krásného vyčaruje. Dlabat na magie, řekla jsem si pro sebe stroze. Protože to přinášelo akorát samá trápení, o který jsem nestála, ale otázka, kde bych byla, kdyby magií nebylo. Na severu. Hluboko na severu a mlčela bych.
A pak pronesla myšlenku, která mi chvíli nedocházela. Odchází? Kam? Můžu taky? Asi ne. „Kam míříš?“ zeptala jsem se. Byla to taková otázka do outu, protože takhle jsem mohla zjistit, jestli to znamená, že jde do západu slunce sama, nebo to je snad nabídka, že mám jít někam taky. Ale o tom jsem pochybovala. Taky bych se měla hnout, došlo mi.

Přes tlamu se mi rozlil mírný úsměv, když vlčice pronesla svou verzi toho, z jakého původu říká blbosti ona. Já mluvila a pronášela blbosti. Ona nemluvila, ale přesto pronášela hlouposti. „Jak sladce se doplňujeme,“ zazubila jsem se krátce na vlčici.
Voda se zbarvovala bahnem z mých tlap, ale mně to konečně dopřálo to, abych viděla tu... bílou, ale ne úplně bílou barvu, která se pod hnědým nánosem skrývala. Už v okolí nebylo moc sněhu, pouze drobné kupičky, takže se to blbě porovnávalo, ale dalo se krásně všímat toho, že jsem se sice mohla považovat za bílou, převážně, ale nedalo se už říct, že jsem snad bílá jako sníh. Možná tak bílá jeho těžké mraky na obloze, ze kterých je šance, že sprchne, protože se nejedná o ty těžké bílé letní mraky, které jenom na chvíli zakryjí slunce v parném dni.
Vlčice se opodál napila, střelila jsem po ní krátce pohledem, ale nic jsem neříkala. Nějaké močály znala, dokonce i řeku, ale mysleli jsme tu stejnou? Zamyslela jsem se, trochu zamručela a otočila se na stranu, odkud jsem přišla. „Vytéká z těch močálů někam na sever, tam je ta smečka. Neznáš je? Jestli to jsou nějací idioti nebo jenom mírní idioti, však víš,“ prohodila jsem k Zarraye. Chápala jsem, že ta vlčice nemluví, fajn, ale nějak jsem se nehodlala smiřovat s tim, že tady někdo v okolí bude mlčet. Ani já nemlčela, když jsem se naučila, že můžu bez trestu mluvit. A já ji trestat nehodlala.

Ve vzduchu jsem lehce cítila hořkou pravdu v tom, že jestliže chci, aby mě tlama zase bolela z mluvení a třeba padla i otázka, jestli jsem vůbec v pohodě a co je se mnou sakra špatně, musim se s tou konverzací poměrně dost snažit. Zatím to bylo takový... o ničem. Nebo jsem byla já o ničem? Nevim.
Zkusila jsem na to jít trochu jinak. Prostě jsem se předtavila, pronesla své společenské jméno a doufala, že mi vlčice sdělí to svoje. To se povedlo, jmenovala se Zarraya a hned mě napadlo, že kdybych to jméno řekla tak pětkrát nebo šestkrát nahlas, určitě by se mi zamotalo natolik, že by znělo jenom jako nějaké chrčení nebo mručení, které nedává žádný smysl. Ale zatím nemělo smysl, abych to její jméno říkala tolikrát, takže jsem si prostě jenom řekla, že si to jméno zapamatuju.
Zajímavější bylo to prohlášení vlčice. Trochu napodobila to moje, ale tak nějak mě přirovnala k tomu, že toho moc nenamluvím jako ona. Tiše jsem se zasmála a zakroutila hlavou, „tos blbě pochopila. Já toho namluvím dost, ale většina toho, co řeknu, jsou blbosti.“ Zazubila jsem se, bylo to trapný, ale co. Byla to moje... přirozenost. Smutná přirozenost.
Rozhlédla jsem se okolo sebe, koukala jsem na tu padající vodu, na skály všude okolo, v dálce jsem cítila i jemný zápach z těch močálů, do kterých jsem zahučela a měla z toho stále špinavé nohy. Vstala jsem z kamenů, bylo třeba si už ty hnáty umejt, i když voda byla docela dost ledová. Jenom jsem je v tý vodě lehce máchala a přitom Zarrayu obdařovala svými nudnými průpovídkami, proč to dělám a co vlastně dělám. „Nedaleko odtud jsem zahučela do močálů... Děsný místo, ale tak co, nějak jsem se zamyslela, když jsem šla podél dost dlouhý řeky. Znáš ji?“ otočila jsem hlavu k vlčici, „je taková mokrá a dlouhá,“ ušklíbla jsem se, hlavu vrátila ke svým tlapám a zkusila si drápkem seškrábnou kus bahna ze srsti. „Protejká i okolo nějaký smečky, ale nikdo tam nebyl.“

Úplně jsem cítila, jak každičkým proneseným slovem ze mě vyprchává kapka života, protože ho promrhávám tím, jak říkám jednu blbost za druhou, protože si naivně myslí, že snad rozpoutám konverzaci nebo se seznámím. Ale co, chyba nemůže být vždy na mé straně... Někdy to je určitě i chyba uskupení hvězd a erupcemi na slunci, které způsobují, že je svět najednou tak moc meh. Polkla jsem, poté se zhluboka nadechla a zkusila se uklidnit, že tohle je jenom první nervozita, která přejde, protože možná jsem k ničemu, ale nejsem úplně k ničemu.
Vlčice na má hloupá slova o zajících reagovala, ale takovým způsobem, že byla vlastně otázka, jestli to spíše není urážka, že jsem asi totálně tupá, když si tohle myslím. No jako, možná jo, ale určitě někde na světě byl někdo, kdo považoval zajíce za božstvo a odmítal je lovit, protože jsou... v něčem výjimeční? Sice jsem netušila, v čem by takový zajíc mohl být zajímavý, ale někdo si to myslet ostatně mohl, ne?
„Já nevim, hodně vlků je blbých,“ zamyslela jsem se nahlas, pootočila hlavu k padající vodě a až po chvíli k vlčici. Proč jsem vůbec dělala takový pauzy mezi slovy? „A blbí vlci dělají blbí věci,“ pronesla jsem s mírným zazubením.
Začala jsem to docela vzdávat. Zhluboka jsem se nadechla, pak mi pohled padl k černé obloze, kde jsem konečně mohla po dlouhé době spatřit hvězdy. Jak moc mi v zimě chyběly, když byla obloha pořád zatažená. Modré oči jsem sklopila k vlčici, pořád jsem se jemně ošívala při pomyšlení, že je nemá zlaté. Přišlo mi to jako rebélie. Nebo to u ní taky byl problém? Ne, u nikoho jinýho jsem na to takhle nenarazila. „Jsem Bouře,“ řekla jsem tiše, „a neumim moc navazovat konverzace. Přiznání.

V hlavně se mi ozýval takový drobný hlásek, který mi oznamoval, že nejsem ve společnosti někoho, kdo by nějak stál o moje hloupý poznámky. Ale to neznamenalo, že jsem hodlal s nimi přestat, naopak jsem to spíše viděla jako takové popostrčení, abych jich měla ještě víc a donutila tu vlčici... vnímat je. Nebo alespoň trochu reagovat. Stačilo by mi cokoli.
„Ráda je žereš,“ odkašlala jsem si zamyšleně. Potřebovala jsem sehnat nějaké podněty, jak se rýpat a válet ve všemožných maličkých poznámkách, které mi dá a... zatím jsem se mohla chytit jenom zajíců, protože jsem toho o tý vlčici moc nevěděla. Ani jméno, ani co je vlastně zač, ale to mi bylo nějak jméno. Kolikrát mi prostě stačilo jako popis to, co vlastně druhej je, jméno bylo jenom takovým nenápadným lepíkem, který usnadňoval jeho popis. Ale já nehodlala nikomu tu vlčici popisovat, nebylo komu. Chtěla jsem se však vrátit k těm zajícům, protože žrala je ráda? Nebo ne? „Nebo seš něco jako fanoušek zajíců, co je pozoruje a chrání před sežráním? Běháš okolo luk a voláš na ostatní, že nesmí žrát zajíce?“ zajímala jsem se. Sice jsem si moc nedokázala představit, jak se někdo snaží zamezit jiným, aby žrali a lovili zajíce, ale znělo to jako něco, co bych docela ráda viděla v práci. A hlavně následky pro toho, kdo by kazil lov.

Pozorovala jsem noční oblohu, která byla černá jako uhel, zatímco zem byla pokrytá bílou sněhovou pokrývkou. Polárka upoutávala můj zrak nejvíce, ale stejně jsem vždy pohledem přejela i po ostatních menších hvězdách, které sice nebyly tak jasné a zářivé, ale nijak méněcennější jak zrovna ta jedna, jejíž jméno jsem věděla. Po těle mi přejížděl mráz, noc byla chladná a já bez úkrytu. Po mém boku byla pouze prázdná krajina, po tom druhém to samé, před tělem nekonečný prostor, na jehož konec jsem nedohlédla. Pouze za mými zády jsem tušila, co tam je – historie. Přítomnost byla u mě, budoucnost přede mnou a za svými zády jsem si vždy nesla to, z čeho jsem přišla a kam jsem se nechtěla a nesměla vrátit. Protože kdybych tak udělala, už nikdy by nic jako budoucnost neexistovalo. Přišla by pouze smrt a to by byl konec něčeho, co jsem pořádně ani nezačala žít. Přibližně jsem v celé svojí existenci měla život možná tak rok, spíše necelý, poté jsem byla uvržena zpět do samoty, ze které bylo těžké se dostat. Pozorováním noční oblohy mi chvíli přišlo, že nejsem sama a ani mráz mě nemohl vyhnat. Pokud jsem já hleděla na tu noční oblohu, která byla poseta hvězdami a přemýšlela jsem nad tím, proč pouze Polárka má jméno, musel někde na světě být někdo, kdo dělal zrovna to samé. Přemýšlel nad Polárkou? Pohled zabodával do tisíců drobných teček? Pravděpodobně ano, což znamenalo, že oba dva děláme tu samou věc, sice daleko od sebe, netušíme o své existenci, ale... Pořád jsme pod těmi samými hvězdami.