Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tráva všude okolo mě šustila a ohýbala se při sebemenším nárazu do mého těla. Rozednívalo se, ale slunce nesvítilo, naopak bylo po celou dobu zataženo a napadalo mě jenom to, jestli bude nebo nebude bouřka. Vesměs... mi na tom nezáleželo. Chtěla jsem jenom ujištění, že se okolo mě nikdo nenachází a můžu úplně v klidu zmizet, vytratit se a chovat někam, kde bych nemusela být tolik na očích.
Jenže nejhorší na tom všem, hlavně na tom strachu, že by mě na té rozsáhlé nekonečné krajině někdo mohl najít, byl ten fakt, že mě skutečně někdo našel. Byl šedý, ale po těle rezavý. Jako kdyby byl pruhovaný, ale na pohled byl neznámý. Vidět někoho takového, pamatovala bych si ho, ne? A na hlavě nějaké květiny... Jako měla Kaya vločku. Tenhle nechal růst kytičky...? Takže magie země? Ale to by měl zelené oči. Měl je modré jako já. A stejně tak měl přes oko jizvu. Dokonce přes stejné oko... Tělo prošívané barvou, která neseděla k jeho světlé srsti... Proč se dalo říct, že jsme si byli trochu vzhledově podobní? A jestli jsme si byli podobní, mohlo být, že byl... Od lesů, kde rostl pouze topol?
Vykřikl na mě pozdrav a ten mě donutil přepnout. Zastavila jsem se, zvedla hlavu nahoru, abych se udělala vyšší a poslouchala, co říká. Řekl toho hodně a blábolil. Víc jak já. „Nikoho jsem neviděla,“ namítla jsem. Hrál to na mě? Ano nebo ne? Nebylo to už jedno? Jestli mě chytil, tak... jsem byla jeho. Upustila jsem tak od toho, co bylo v mé hlavě. Vanya odešla, protože její osud mohl být zpečetěn, měla prostě smůlu. Neměla přestat utíkat, jak jí říkal Micawber. „Jsem Bouře,“ řekla jsem takovým hlasem, že to byl snad posměšek proti mému vlastnímu jménu. „... A vlčetem nejsem už řadu let.“

//Vyhlídka přes Midiam

Seběhla jsem z té vysoké skály, abych se dostala do něčeho, co mohlo být vlastně takovou noční můrou, pokud se jeden bál toho, že nikde okolo sebe nemá žádnou skrýš nebo jediný strom, pod který by se mohl schovat. A já cítila, jak se mi lehce stahuje žaludek nevolností, zatímco mozek netušil, na co by se měl dříve soustředit. Bylo tam toho tolik. Tolik míst, na které bylo třeba dát si pozor. Přede mnou, za mnou, po obou stranách... Všude. Všude se mohl vyrojit někdo, kdo bude v té vysoké trávě vidět, ale on mě samozřejmě spatří dříve. A co když to bude konečně někdo z těch, kdo měl stopovat, chytit a vrátit se pouze do lesa s jednoduchým pokývnutím, že úkol byl splněn a nebude nikdo a nic, kdo by je mohl ponižovat v širokém okolí?
Mohla jsem mít trochu výhodu, že jsem se schovávala v té vysoké trávě, ale bílá srst se zlatým lemováním a mě mohla prozradit kdekoli. Ve tmě, protože jsem nebyla tmavá. Ve sněhu, protože jsem nebyla čistě bílá. V lese, protože jsem v něm naopak moc svítila. Nebylo místa, kde by se mohl někdo jako já schovat.
A čím více jsem si to uvědomovala, tím více mi bilo srdce. Splašeně a ve strachu, že se někdo objeví, že mě chytí, vrátí, zabije, cokoli. Tlapy jsem zmateně pokládala na různá místa. Tráva pode mnou se udusávala, šustila, ale nikam jsem nepokračovala. Zmocňovala se mě panika, protože jsem si rázem přišla v tom svět ztracená a nevěděla jsem, kam mám jít.

//Středozemní propadlina

Nohy mě nesly do nějakého příšerného kopce. Jenže jsem netušila, kudy jinudy jít. Byl tu takový malý problém, že se k mému čenichu donášel pach smeček z celé jedné strany, jako kdyby se mě pokoušely sežrat. Musela jsem se proto vydat tou nejhorší cestou, zatímco jsem zrak měla sklopený k zemi a... nějak jsem jenom existovala. Ve větě pohádek a nesmyslných magiích, o kterých jsem nikdy neslyšela. Nádhera, ne?
Nohy mě vynesly až nahoru, kde jsem měla výhled na širé okolí. Sice byla noc, ale... co na tom záleželo? Alespoň jsem měla dobrý výhled. Na chvíli jsem se zastavila, zvedla jsem hlavu k obloze a nemyslela na nic jiného než na hvězdy, které se trhaly skrze bouřkové mraky. Prosté bílé tečky, vzdálené, ale přesto měly tak velký vliv. Nebo alespoň na mě. Protože pohled na ně mi říkal jednu jasnou věc – jsou zde. A já také. A také oni. Ti, kteří mi v životě chybí, ale také ti, u nichž mi myšlenka na ně trhá srdce hněvem. Kde byla Nova? Kde byl Micawber? Kde byli ti ostatní, od kterých jsem se hloupě odpoutala? Kdo ví kde, ale stále pod tou samou oblohou, která bděla nad námi všemi.
Měla jsem nutkání zavýt. Ale vytí by přitáhlo pozornost na někoho, kdo pozornost nikdy neměl mít. Hloupá malá Vanya, která měla šeptat a nikdy nezvednout zrak. Proto ho i sklopila, jako kdyby ji někdo okřiknul, že to má udělat.
Musím jít, řekla si ještě. Protože stát na jednom místě moc dlouho bylo také špatné.

//Středozemní propadlina přes Midiam

Mysl se mi zatemnila dalšíma pohádkama, které jsem nechtěla brát jako reálné. Protože pohádky neměly být reálné. Ani nemohly být. Neexistovalo nic jako šťastně až do smrti, neexistovalo nic, co by se dalo označit za pohádkový konec. Pokud se někdo narodil jako chudák, nestal se z něj někdo. Prostě jako nikdo umřel a tak to bylo. A nějací polobožíci jménem Smrt a Život tý pohádce dávali akorát najevo, že je to něco tak nerealistického, že nemá smysl nad těma věcma přemýšlet. Jenže mi to už tvrdil druhý vlk, v tom byl ten problém. Že se buď pohádky rychle šíří nebo jsou reálné. A já doufala jenom v to první, protože pohádkám se věřit nemusí a není třeba je ani řešit. Nemysli na to, nemysli na to, upozorňovala jsem se. Chtěla jsem, aby ta myšlenka na ty dva vypadla z mé hlavy a nejlépe se nikdy nevrátila. Neměla tam co dělat. Musela jsem se soustředit na jiné věci. Třeba na to, že Kaya měla magii, o které jsem do té doby neznala, ale třeba u nás byli tak moc omezení, že nemohli ani objevit všechny magie, které existují. Nejsou čísla jedna, ušklíbla jsem se. Dobře jim tam. „Nikdy jsem nikoho s takovou magií neviděla,“ podotkla jsem, abych dala najevo, proč se chovám jako idiot, že se divím magiím. Samozřejmě, že jsem je chápala. Však jsem sama tu svojí slabkovou měla.
Pak se Kaya označila za vzácnou výjimku, nad čímž jsem se lehce poušklíbla, ale musela to být pravda. Nehodlala jsem jí to vyvracet.
Pak se ale vlčice začala vzdalovat, že má nějaký povinnosti... Vůči komu? Vůči smečce? Smutný. Jenom jsem kývla na rozloučenou, že teda ano a pak se s posledním úšklebkem ohledně pohádek vydala pryč. Zvláštní kraj.

//Vyhlídka

Automaticky jsem pokrčila rameny, když se Kaya ohradila, že neřekla, že jsem tupá. „Já vim, já to řekla,“ opáčila jsem jí na to. Však všichni věděli, že jsem totálně nemožná. A bylo mi to docela jedno, bylo těžký oponovat pravdě a tomu, co prostě bylo.
„Nevim, ale pro moji smůlu jsem z místa, kde se okolo toho dělalo těžký haloo, takže magie trochu znám, co si budem.“ Nevěděla jsem, proč bych se měla obhajovat, ale celkem mi to bylo i jedno. Trochu mě štvalo všechno možný. Že si myslela, že magii neznám, že mě jiní obviňovali, že ji mám, že je jiní chtěli využívat. A že magie vůbec existovala. Jak sladkej život by to byl bez ní.
Pak se Kaya nějak pustila do toho, že má magii ledu. O který jsem v životě neslyšela. A prosim pěkně, já se narodila se zmrzlou nudlí u čenichu, jaká byla u nás doma kosa. A to jsem se narodil mezi jarem a létem. A stejně byla zima. Nic jinýho než zimu a led jsem nepoznala. Jo, až na ledovou magii, takže asi tak. Trochu uraženě jsem si vyfoukla, proč tohle sakra já neumim. Že by to bylo lepší.
Zatímco u magie nějakýho super čupr ledu jsem byla spíš jako jo, to beru, nějaké potvrzení o tom, že existují šašci jménem Život a Smrt mi jenom pohnulo žlučí. Proč, sakra? K čemu byli potřeba oni? Nebo mi snad někdo další lhal? Že by domluva, hm? „Jejich existence mi přijde jako hloupě vymyšlená pohádka,“ zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou, že to prostě nemůže být reálný. Nebo jsem v to doufala.
Zírala jsem na Kayu, jestli řekne, že to je ve skutečnosti vtípek, ale místo toho jsem pocítila chlad. Sklopila jsem hlavu a hned zvedla tlapu a dala ji pryč od ledové pokrývky, která se mezi náma utvořila. Nekecala. Nebo ne, že bych čekala, že v tomhle lže. Ale... ono to pak zavánělo, že jsou reální i ti dva.
„To ti dal jeden z nich?“ nechápala jsem. Ale jenom trochu.

Bylo mi řečeno, že onen šedivý, zjizvený, páchnoucí a nevzhledný vlk, který měl přeci jenom něco do sebe, protože jeho povaha nebyla tak nudně plochá a neslaná, patřil mezi místní elitu, což mě přivádělo akorát do menšího smíchu, že jestli tomu tak je, tak bude určitě velice zábavné se v okolí pohybovat.
Pohled mi neustále těkal k té vločce, co měla Kaya na krku. Měla jsem nutkání do ní pinkat, aby se krásně houpala, ale zase jsem se nechtěla někomu rvát úplně na krk, protože jsem to moc neměla zapotřebí. Ale jak sakra ráda bych do toho pinknula. Zrak jsem odpoutala až ve chvíli, kdy se mě Kaya zeptala, jestli vůbec vim, co to je magie. Hodila jsem po ní jeden děláš si srandu pohled. „Jsem tupá, ale ne zas tolik. Co za magie hází vločky?“ upřesnila jsem svou otázku. Viděla jsem hodně barev očí u vlků. Třeba ta Zarraya s šedivákem měli bílé, otec modré, vlci okolo měli taky barevné. Ale Kaya měla zlaté a do toho na krku vločka? To moc nedávalo smysl.
Zase jsem se vrátila k vločce, kam jinam jsem taky měla čumět. Vlastně na moc dlouho jsem to nevydržela, protože mi pohled zase pomaličku sjel nahoru s otázkou – děláš si ze mě srandu? Protože o tomhle mluvit i šediváček. „A Život,“ dodala jsem s nenápadnou otázkou na konci. Copak jí taky nakukal pohádky? Nebo ona jemu? „Takže existují?“ nechápala jsem.

Pozvedla jsem lehce svaly nad očima a hlavu sklonila dolů, takže jsem se na vlčici koukala ze stejné výšky, ale stejně tak nějak nahoru, jako kdyby byla nade mnou. Byl to takový ten zkoumavý pohled, jestli si ze mě dělá vážně srandu. „Říkají mi Bouře, myslíš, že znám něco jako originalita?“ ušklíbla jsem se. Kaya však uznala, že mé jméno je spíš přezdívkou, které značí, čím asi jsem. Taky jsem se nad tím ušklíbla, byla to pravda, ne že ne. Přezdívka to byla zcela určitě. Nebo ne? Nevadí. Nepodstatný.
Udělala jsem k vlčici krok blíž, hlavu jsem zvedla trochu nahoru, už jsem ji nedržela dole. „Tohle byl myslím... lhář, trochu neurvalec a...,“ zasekla jsem se, rozhlédla všude okolo sebe, jestli se náhodou zjizvený šedivák nenachází někde okolo mě. Až po ujištění, že vše je v pořádku, jsem vrátila zrak k černohnědé vlčici a docela potichu, ale dost srozumitelně řekla: „A hodně, hodně páchnul.“ Jakože neuvěřitelně. Když jsem od něho byla daleko, bylo to v pohodě, ale jakmile jsem vyskočila k němu na kameny? Odér, který jsem fakt nechtěla cítit.
Hlava se mi naklonila lehce do strany a posadila jsem se, když mi bylo sděleno, že tu je sama teprve druhou zimu a nepovažuje se za někoho, kdo by sem zapadal. „Sluníčková nálada není zrovna moje parketa,“ povzdechla jsem si, sklopila zrak k zemi, ale okamžitě jedno očko zvedla ke Kaye. „Chápeš, ne? Bouře,“ ušklíbla jsem se. Další vtípek, který byl tak špatný, že se mi z toho krabatilo břicho trapností.
Zaujalo mě vyprávění ohledně toho, kde si přivlastnila tu vločku a docela to bylo o žárlivosti, že jsem si sama nemohla na krku nosit třeba maličký mráček nebo něco takového. „Magie?“ nechápala jsem trochu. Však měla očka žlutý jako sluníčko. Jako vysněná vlčice z našeho krásného severu. Jak by zapadla mezi matku a ostatní. „Takže zdejší blbí vlci mají svoje blbůstky... Jetě něco třeba vědět?“

Ani jsem nestačila cokoli říct. Hloupá Bouře nestačila použít proříznutý jazyk, aby se před někým ukázala jako hotový trotl. Stačilo pouze to, aby tam přišel ten dozvuk hloupoučké a nevinné Vanyi, který dokázal černohnědé vlčici na jazyk donést ostrá slova, na která jí odpověděla Bouře úplně obyčejně – vystrčení špičky růžového jazyka a roztáhnutím tlamy do úsměvu.
Zůstala jsem stát na místě, jazyk pomalu schovala tam, kam patřil a sledovala se zvednutou hlavou, jak si to ke mně ta vlčice šine a určitě má na jazyku nejednu nadávku a buzeraci. Kéž bych to měla taky, protože můj jazyk? Ten se těšil, až si bude moc s někým poklábosit a povyprávět, koho jsem tu už potkala a tak.
A jako překvapení, ona mě nezačala buzerovat a nadávat, ale tak radostně se mi představila, že jsem nemohla odolat tomu, abych tý Kaye i já sama sdělila své jméno! „Mně říkaj Bouře, ale je to vůbec podstatný?“ odfrkla jsem si nadšeně a posadila se na zem s vědomím, že tady budu nějakou dobu sedět a společně s Kayou si užívat krásného jarního dne, který pro nás dvě byl představen.
„Ále, nehledám. Spíše tak nějak zdrhám... Potkala jsem jednoho vlka. Šedivýho nahoře, šedivýho dole, tlama samá jizva – hrůza a děs, jak vypadal. Dneska vlci nemají žádnou soudnost ohledně vzhledu! A jaký to byl lhář, tse,“ kroutila jsem hlavou, když jsem Kaye sdělovala, co za exota se mi to povedlo potkat. Jako on nebyl úplně špatný, ale... musela jsem se o něho podělit.
Bylo mi sděleno že s tím, jak vypadám, nemohu být odtud. Zamyslela jsem se, dala jsem to najevo jistým mručení a pak zalapala po dechu. „Ale mm... Ty odtud jsi, ne? Tak mi prozraď – jak se chovat jako vy? Protože víš co, chci zapadnout,“ mrkla jsem.
Pohled mi po Kaye sjel trochu dolů k jejímu krku. „Ooh,“ usmála jsem se, zvedla tlapu a lehce jedním prstem cvrnkla do toho, co měla na krku, „co to je za krasotinu?“ zajímala jsem se.

//Kaskády

Kroky jsem zpomalila až ve chvíli, kdy jsem byla tak daleko od padající vody, že jsem ji ani neslyšela. Dvakrát jsem se ohlédla za sebe, zda se nějakou náhodou třeba šedivý nerozhodl jít za mnou, ale zdálo se to v pohodě. Zastavila jsem se, dívala se k místu, odkud jsem vyšla a dlouze jsem vydechla. Na pohádky jsem už byla stará, neměla jsem na ně sebemenší náladu, protože pohádky akorát znamenaly, že ty věci neexistují a jenom si je vysmíváme, abychom unikli před tou neskutečně bolestivou a otravnou realitou.
Nemysli na to, řekla jsem sobě samé. Zatřepala jsem hlavou, udělala několik kroků vpřed a cítila, jak mi z beder opadá ta jitá váha společnosti a vrací se melancholie, která se tentokrát zaměřila na to, že jsou tací, kteří chtějí... rozkazovat. Říkat, co musím dělat. Ovládat mě. Zase a opět tomu tak bylo. Suše jsem polkla, hlavu jsem sklopila k zemi a takovým poloplazivým pochodem jsem šla nějakým lesem a neřešila, co se děje okolo mě.
Kde že to jsem? zeptala jsem se. Vim, že to ten šedej říkal, ale nějak jsem to nepostřehla, protože jsem řešila jiný věci, ups. Tak jsem prostě šla vpřed ne dost pěkným terénem, šla z kopce a nic neřešila. Nebo řešila, ale pouze ve své mysli jsem trpěla nad vším, co se zase dělo. Minimálně to jsem dělala až do chvíle, kdy zem zmizela. Zarazila jsem se, dívala se tupě do jámy, která se přede mnou objevila a táhla se od jedný strany k druhý. Nekonečně a... dalo se nějak dostat přes?
Zvedla jsem hlavu, zkoumala jsem okolí a všimla si, že v dálce se přes tu obrovskou roklinu táhne... něco. Nějaký most. Nebo něco takovýho. Ne, že bych zrovna chtěla jít na druhou stranu, ale prostě jsem to chtěla zkusit. Vyrazila jsem tím směrem, dávala si pozor, abych neslítla do té jámy a přemýšlela, co se mohlo stát, že se země prostě rozdělila na dvě.
Do zorného pole mi vlezlo něco živého. Zastavila jsem se, hlavu jsem zvedla, uši našpicovala. Zírala do té jámy stejně tupě jako já před chvílí, ale něco si tam mumlala pod čumák.

Možná jsem byla skeptik, ale pokaždé, když mi někdo řekl, že jeden může být silnější, větší, mocnější – nebo že snad už je – přemohl mě cynismus vůči tomu všemu. K čemu byla síla. Stejně by jednoho přemohl dav. K čemu moc, beztak mu jednou někdo za zády skočí po krku a neudělá vůbec nic.
Protočila jsem nad tím vším očima, ale sotva jsem jimi udělala půlkruh, přemohl mě náhlý záchvat smíchu, který jsem udržela po prvním hlasitějším ha. Bylo to náhlé, že jsem si z toho musela odkašlat, abych se uklidnila. Rozhlédla jsem se okolo, potom na toho šediváka a trochu se zamračila. „Ty?“ byla to prostá otázka, ale přesto jsem cítila, jak se mi ježí chloupky na krku. Vnutil mi ten smích? Přikázal? Ovládal mé tělo? To bylo fuk. Všechno, co se mělo dít s mým tělem proti mé vůli, mě hnalo do nepříčetnosti.
Pak ten vlk ještě mluvil. A tak dramaticky, aby svým pohádkám dal váhu, ale mě stále ještě štvalo to, jakým způsobem mě donutil dělat něco, co jsem nechtěla. Toho jsem měla dost. Nesnášela jsem to. A stejně to jiní dělali. I daleko od těch pitomých topolů.
„Moje hlava tam sedí, aby mi nepršelo do krku,“ odsekla jsem. Žádný jiný význam neměla, byla úplně zbytečná. Jako celá moje osobnost, ale co s tim. Furt ve mně proudilo naštvání, že udělal, co udělal. Protože jsem ani nechápala, co provedl. „Už jim plýtvat nemusíš,“ vydechla jsem s pohledem někam fuč. „Půjdu se o tvých pohádkách přesvědčit sama,“ pokrčila jsem rameny. Seskočila jsem z kamenů a zamávala ocasem vlkovi na rozloučenou, „pro pohádky bude třeba, abys nemluvil jako bubák,“ houkla jsem k němu se škádlivým úsměvem takové rozloučení, „pak budou dokonalé.“

//Středozemka

Nikdo mi nikdy pohádky nevyprávěl. Možná tak nějaký historky, který byly úplně zcestný, protože si vždycky vymýšleli, jak velkými hrdiny byli, když ve skutečnosti udělali jenom něco stupidního a ono to vyšlo nějak zázračně dobře, že nakonec neumřeli a mohli si vesele hopsat s krví stále uvnitř těla a všemi končetinami. Ale tenhle šedivý... vyprávěl pohádky o Bozích, co nebyli Bohy a vlastně jsem netušila, co tím vším chtěl říct.
„A co by tihle dva fantas zázraci měli dělat? Kromě laciných triků?“ zajímalo mě. Chtěla jsem, aby tu pohádku rozvedl do neskutečných rozměrů, protože jsem tušila, že půlku těch informací zapomenu a strašně jsem chtěla tohle někomu vyprávět a říct toho co nejvíce. Joo, ale nikoho neznáš, připomněla jsem si. Buď byli mrtví nebo... mrtví. Ups.
„Jih a sever? A co východ se západem? Ti nikoho nemají? Docela nefér, nemyslíš?“ zeptala jsem se, pohled upřela na svou tlapu a zvedla ji. Nějak tam utkvělo ještě trochu bahna, které jsem si potřebovala umýt. Ale teď se mi do toho nechtělo, jenom jsem chtěla vědět, kolik toho je, abych to mohla ze sebe stáhnout.
„Ale odvahu nemám, jsem srab, navíc se mi nechce moc tahat na sever a zas na jih,“ zakňourala jsem přehnaně. Pro pohádky se nebudu hnát takovou cestu, abych ve výsledku... jenom měla bolavé nohy.
Položila jsem tlapu a zem, bahno jsem zaznamenala, více nebylo třeba. „Zdržet? Tady?“ nechápala jsem. „Tady myslíš jak moc široký okolí?“ To ještě chtěl tvrdit, že jsem vlezla... někam? Kde to mělo místo, nějaký popis a... Když jsem na takovym místě byla naposledy, bylo to na zabití.

Nebavilo mě sedět tam dole pod ním. Protože krásná věc na celé té věci ohledně toho, že nikam nepatřím, bylo to, mi mohlo být zcela volné i to, zda někdo jiný někam patřil. Protože jsem jim nepodléhala a mohla jsem si na místě, které nikomu nepatřilo, dělat, co jsem si jenom přála. A já chtěla to, abych si nemusela namáhat krk tím, jak jsem ho musela lehce zvedat k šedivákovi. Proto jsem se zvedla, trochu se protáhla, zatímco spustil svá první slova o tom, zda je chytrý důvod, proč je zde složitý umřít.
Vylezla jsem na šutr dál od něho, dostatečně velký, abych tam usadila svoje pozadí a přitom už nebylo třeba, abych na toho vlka koukala nějak zdola. Jako sice jo, furt byl vyšší, ale nemohl se vytahovat tím, že je snad nade mnou.
Jeho slova zněla divně, snad až neuvěřitelně a dala jsem to najevo úšklebkem. „Oh jistě, někdo rozhoduje, zda někdo umře nebo bude žít,“ pronesla jsem s lehkým nádechem sarkasmu. Znělo to absurdně a zcela idiotsky. Vlk to však ještě zakončil tím, že má tenhle kašpar, kterého nazval Životem, ještě sestru jménem Smrt, kterou však považoval za bohyni. „A třeba bratrance jménem Jaro nebo Léto nemají? Když už tu někdo rozhoduje o životě a smrti, tak počasí má na starost co za kašpárka?“ zajímalo mě. Ale jako pohádka to znělo pěkně, to určitě ano, ten vlk měl představivost.

Začala jsem být trochu na vážkách s vlastní pochroumanou myslí, která se pokoušela určit, kdo mi má a nemá být sympatický. Protože těžko říct, dřív jsem to nechápala, poté jsem zkusila nějakým způsobem trpět cizí společnost až do chvíle, než jsem pochopila, že tu společnost potřebuju, abych byla schopná existovat a přitom se nezbláznila. Ale sympatie? Těžko říct, těžko určit. Žila jsem s idiotama. A stejně jsem je měla svým způsobem ráda. Na druhou stranu, idioti byli nějak zajímaví. Lepší než nějaká mentální šeď ze které nikdo nic neměl.
Ale pokud jsem se měla vrátit k původní myšlence... Ten vlk přede mnou byl tak těžce nesympatický, že si z něho můj mozeček udělal sympaťáka, i když jsem zároveň věděla, že by mě zadupal na místě, aby si mohl otřít tlapky od bahna. Zalíbení v toxicitě, došlo mi. Pocit, že utlačováním se vracím ke kořenům, kde mám svoje místo a cítim se tak v jakési pohodě... Omezené pohodě, ve vězení, nesmim se pomalu ani nadechnout, ale sladký domov.
„Sledovat konec světa by nebylo od věci,“ pokrčila jsem rameny. Nebo to byla zase obliba v ničení všeho? Dupání na zmrzlý led v kalužích, bourání začátků bobřích hrází a tak dále.
Na moji velice chytrou poznámku od chcípání mi bylo oznámeno, že někteří jenom tak lehce nechcípaj. Huh? „A to má nějakej chytrej důvod?“

Nemohla jsem přesně říct, že bych se chtěla porvat. Však jsem byla takový slabý a křehký stvoření, které si nemohlo dovolit, aby se na ni někdo vrhnul, protože bych z toho jenom možná vyvázla živá. Ale... kolikrát jsem prostě chtěla, aby to někdo udělal a dal mi najevo, že vlastně tenhle život okolo je reálný a připomněl mi tím, že celá existence není jenom o neustálém chození vpřed, protože vzadu už nic není. Chtěla jsem se na chvíli zastavit a něco zase zažít. I klidně to, že si pak budu dlouho lízat vlastní rány. „Bod pro tebe,“ zamumlala jsem trochu uraženě. Ale jo, říkala jsem si o to. Na druhou stranu, já si říkala o sakra moc věcí a nesplnila se ani jedna, takže...?
Šedivák mě popíchl, že jsem taky musela někdy potkat někoho, komu bych chtěla dupnout na krk jenom kvůli jeho existenci. Nemusela jsem nad tim přemýšlet. Samozřejmě, že tací byli a sakra ráda bych jim stoupla na krk, kdyby nebyli větší, silnější, mocnější jo a jenom sáhnutí na ně by pro mě znamenalo docela jistou a hnusnou smrt, kterou jsem neměla ráda ani z popisu. Ale v hlavě? Joo, to jsem mu na tom krku přímo tancovala. „Každý druhý,“ odtušila jsem vlkovi. Vlastně i trochu jemu. Byl divný. Tak divně divný. Ne divný jako někteří, že by se prostě chovali divně, ale... tenhle byl jinak divný. Divný typu – oh prosim, tebe nechci potkat v temném lese uprostřed noci.
„Jako jestli by se pak nepřemnožili býložravci, pak nebude ani potrava pro ně, protože chápeš, že jo, sežerou všechnu trávu, pak budou chcípat i oni, potom na to vymře i něco jinýho, třeba šakalové a tak, protože nebude potrava pro ně... Chápeš, ne?“ snažila jsem se to vysvětlit, jak jsem to myslela, ale místo toho jsem dostala přednášku, že dva "já se množit nebudu" nedokážou vybít celý druh. Pokrčila jsem kameny, „tak když se množej jak králíci, nemůžou taky lehce chcípat jako králíci?“ ušklíbla jsem se. On nevypadal jako někdo, kdo by králíky chránil. Ale to byl zase trapnej vtip pro Zarrayu, který sem nepatřil.

V podstatě jsem házela jenom jednu otázku za druhou, protože jsem prostě chtěla mluvit a tak trochu i provokovat tím, že se ptám na kraviny, které ostatní mohou dost pěkně štvát. Ale zdálo se, že tohohle šedýho asi nevykolejí ani konec světa. Nebo jo a bylo to jenom těžký? Nebo byl ve skutečnosti agresivní hovado a jenom se teďka držel, protože podle krku byl docela indisponovaný? Kdo ví... Zatim mě to bavilo a měla jsem všechny končetiny a další potřebný věci, tak jsem mohla mluvit a prudit dál. „Jako čim třeba?“ zajímalo mě. Co vlastně byla ta hlavní věc, která všechny samce na samicích deptala? Pokud se nepočítala celá ta existence, jak to bylo někde. Kdyby se mohli množit mezi sebou sami, asi by se pokusili jedno pohlaví zcela vybít, ale furt mi prostě nedoházelo, proč tomu tak bylo. Nedávalo mi to vůbec smysl. Měla jsem se ho zeptat? Ne. Jenom mě zajímalo, co má proti nim přesně on. Nebo proč si říkají o rozbití tlamy.
Jenom mi trochu nesedělo, proč tomu vlkovi ani nesejde na výsledku. Docela mi to vyvrátilo teorii a naději, že mi vysvětlí, proč jsou samice podřadnější, ale spíš mě to navedlo k tomu, jestli je vůbec v pohodě. Natočila jsem hlavu lehce do strany a zamyslela se... Neměl sebevražedný myšlenky? Nebo nějak tak.
A pak už kompletní vyvrácení jakékoli teorie vůči němu... Nevadilo mu tedy specifiky jedno pohlaví, nechtěl nad tím druhým vyhrávat, vlastně vůbec nechtěl vyhrávat a neměl nic proti vlčatům, ale vlastně proti celému druhu... Fajn. „Takže ve výsledku máme vymřít,“ shrnula jsem jeho prohlášení do jednoho faktu. „Nenaruší to chod věcí?“ zajímalo mě.