Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Věci okolo, zejména vlčí zadky, se začaly hýbat. A hýbalo se to směrem k tomu lesu nad obrovským srázem, odkud toho tmavého štramáka něco střelilo do zadele a ta flekatá to hrdinsky vzala do tlamy. Ani jeden z nich ještě neumřel, což bylo překvapivé a trochu i zklamání. Nějak jsem totiž přestala chápat, co se vlastně děje a jaké okolí je pro nás přichystáno. Asi fakt neumíráme, no tak fajn, to se nějak podá, povzdechla jsem si a okem loupla po tmavé vlčici, která nadhodila téma hostiny. „Nažerem se jak prasata,“ šuklíbla jsem se polohlasem a už spíše jenom sledovala to, jak se ostatní hbou.
Štramák vyrazil jako první, že se vydá k lesu, ale energie flekaté ho předběhla, takže se po nějaké ekrobacii dostala nahoru jako první a ostatní nechala o něco dál za sebou. K té vlčici se pak postupně připojila černobílá a ta hnědá, zatímco jsem si všimla, že černá vlčice spíše tíhne k jedinému štramákovi mezi námi. A kdo by taky ne, podotkla jsem si a vyrazila za nimi, protože jsem nechtěla být ponechána svému osudu a písek mezi tlapama zatim nebyl ničím krásným, co bych si chtěla uchovat paměti.
Za to šplhání do toho kopce, to byla nádhera. Tlapy se podlamovaly, hlína se mi drolila pod nohama a protože jsem jako mamlas šla poslední, měla jsem to už krásně rozdrolený od ostatních, takže jsem se v tom plácala jako ryba na suchu. Ale i mně se přesto nějak podařilo dostat nahoru, takže jsem hrdinsky stála na ráně spolu s ostatními, i když někteří byli víc a já využila svojí menší postavy, která se vpletla mezi ostatní. „Bude sranda... I když vlastně nevim, proč tu jsme.“

Možná jsem se trochu zarazila, když tmavá vlčice trochu nejistě pronesla, že tělo tříbarevné zahrabeme do písku na později. Bude nějaké později? napadlo mě, ale rozhodla jsem se v tom nepitvat, jenom jsem tak lehce přikývla a polohlasem pronesla: „Tak jo.“ I když jsem vlka nikdy nejedla tak... Zkusit se asi musí všechno no.
Jenom ta moje druhá otázka už nebyla tak dobře vzatá a spíš se ta vlčice divila, proč se jí ptám na umírání. Pokrčila jsem rameny, položila zadek do písku a na jedno ucho vnímala to, jak se obživlá trikolóra opírala do toho jednoho štramáka mezi náma. Ten si mezitim kraloval na tom ostrově. No a ostatní... prostě existovali. Nějak se o tom nic moc dalšího říct nedalo. Samozřejmě se dalo polemizovat, jestli vůbec byli naživu.
Něco se začalo dít až po chvíli, kdy jsme všichni stáli v tom písku. Před náma vysoký svah a stromy, za námi široké moře a tamta země někde v nedohledu. Vlastně to bylo fajn, jestli se sem tak blbě dostávalo, těžko mě někdo mohl najít. Počkat, jse teda mrtvá nebo ne? polemizovala jsem i nadále, protože jsem si tím furt nebyla jistá, ale naštěstí mě z těch myšlenek dostala nějaká akce.
Něco vylétlo z lesa, trefilo to štramáka do zadele, ten se samozřejmě bránil a ta trikolóra to vzala do tlamy a položila na kámen. „Gratuluju, jestli to je otrávený, chcípnete oba,“ pronesla jsem, jakmile mi došlo, že to fakt vzala do tlamy. Hádám, že tady někdo nestřílel do zadku cizích chechtavou vodu.

//Mušličková pláž

Ocitla jsem se na voru smrti mezi těmi, kteří se asi tak nějak znali. Nebo jsem to tak minimálně pochopila, protože jeden mluvil přes druhýho, jediný štramák mezi náma mluvil ze všech nejvíc a tmavá vlčice se dokonce pochlubila tim, že byla tam, kam nás to nese. Jako podle mého nás to prostě neslo k jasný smrti, takže mi moc nesedělo, že by tam už byla... Pokud třeba nešla vyprovodit starýho známýho na onen svět, ale to byla taková otázka, která mě už zajímat nemusela, protože se k nim taky brzy připojim.
Tak trochu malátně jsem koukala po všech okolo, snažila se na ně udělat menší obrázek, ale to nějak nešlo. Prostě to byla černá průvodkyně, hnědý ukecaný štramáček, hnědý plaváček, černobílá zachránkyně a... fakt ta flekatice usnula? Trochu nedůvěřivě jsem naklonila hlavu do strany, vstala a zhoupl se mi žaludek z vln. Moc jsem to však nevnímala, protože jsem udělala pár kroků ke spící a napadlo mě... neumřela fakt? Jako jestli jedem umřít, tak třeba umřela dřív?
Rejpla jsem jí do zadku tlapou. Trochu silněji, ale byla furt teplá... divný. Otočila jsem pomalu hlavu k průvodkyni s otázkou: „Když chcípne už tady, co s tim máme dělat?“ Jako převezme si to tělo někdo? Nebo to budem muset někam odtáhnout? Třeba jako tam na tu zem, která se nám otevírala před očima...?
Zatímco jsme se blížili k zemi, štramák se hádal se zachránkyní, že ona umře první, protože mu chce odepřít poklad. Nenápadně jsem se přesunula k průvodkyni, kecla si na zem, protože jsme stále pluli a polohlasem se zeptala: „Je umírání fakt taková nuda?“
A pro mé vlastní překvapení i ta dvoubarevná mrtvá-nemrtvá stála na nohou. Divný, pomyslela jsem si.
Pevnina se objevila dost blízko k nám a ostatní z toho postupně sekočili, takže byla asi i řada na mě, abych se připojila do průvodu kachniček do chřtánu smrti. „Je tu... pěkně,“ mlaskla jsem. Čtyři body z deseti.

Zadek mi padl k zemi do písku. S hlavou lehce skloněnou jsem koukala ke všem těm vlkům, kteří se více či méně pletli okolo nějakého voru na břehu a přitom jsem jenom tak na půl uvažovala, o co se vlastně pokoušejí. Však to bylo jenom pár stromů na vodě. A ta voda vedla nikam, tak co je na tom tolik zajímalo? Možná jenom prostě nevim já, co je na tom tak skvělýho, pomyslela jsem si suše. Pohled mi střídavě padal na všechny okolo. Byla tu nějaká bílá vlčice s fleky, co se přihnala hned na ty kmeny a tu následovala černá, která volala i po tom hnědém. Ale ještě předtím tam byla i ještě jedna hnědá, který to moc nešlo a pokoušela se jí tak pomoct další vlčice. Huh, řekla jsem si tiše pro sebe, třeba budu svědkem utopení nějakého vlka? Nebo jako ne, pořád byli na břehu, i když je už voda odsouvala, zatímco já si sunula zadek na místě v písku a čekala, že mi snad padne smysl života do klína, protože jsem žádný neměla a nějak mi to začalo blbě docházet. Nebo jsem ho měla a ztratila.
Ohlédla jsem se za sebe. S takovým krátkým strachem a tichou nadějí, že mě někdo našel, ale bohužel. Furt prázdno, furt nikdo, asi byli neschopnější než já v tom hledání. Pomalu jsem vstala, že teda někam půjdu, ale furt jsem měla chuť vidět, jak se někdo utopí. Jo a pak tu byl ještě ten černý kouř, co se táhl... odnikud. Takže tam asi něco mohlo být, když jsem se nad tím trochu zapomněla. Třeba to vede do pekla? Všichni jsou mrtví a něco je převáží do posmrtnýho života? napadlo mě a s tím... proč taky nejít s nima umřít?
Šla jsem jejich směrem nejdříve docela pomalu, pak mi došlo, že bych za smrtí měla trochu uhánět a přidala jsem do kroku. Voda mi sahala po kolena, když jsem se začala drápat na vor ve chvíli, kdy měl hnědý svou závěrečnou řeč. A než ji dopověděl, mokrá jsem dřepěla na straně a přejížděla ostatní pohledem. „Jdem umřít?“ zeptala jsem se trochu do větru. Jenom kontrolní otázka, jestli jsem skočila na správný vor.

//Západ

//Sněženková louka (osud)

Podepírala jsem Rowenu z jedné strany, když mi vyprávěla, co způsobilo naštvání Arcanuse. Huh, pomyslela jsem si jenom krátce. Neznělo to fakt příjemně, ale taky to značilo, že je... volný? Jo, je volný, dobré vědět, poznamenáno. Ale nějak mě celé tohle beztak opouštělo, docela mi to začalo připadat i... zbytečné nebo... Nějak tak. Proč jsem se do toho vůbec pletla? Však jsem k nim stejně nepatřila a bylo to úplně fuk, jestli jsem tam byla nebo ne.
V žaludku jsem měla takový divný pocit. Pak se ozýval i v hlavě a celkově mi bylo úplně blivno. Trochu jsem se od Roweny odtáhla, abych se mohla trochu víc nadechnout. Pořádně zhluboka jsem popadla dech a skutečně se mi udělalo lépe. Zdálo se mi, že svět je lehčí a lehčí, ale... takhle to být nemělo? Bylo to divný, jako kdybych nebyla a ono skutečně... to tak bylo. Prostě jsem cítila, že chvíli neecistuju, jako kdybych byla mrtvá, ale nebyla jsem.
Pod tlapama jsem cítila písek. Zarýval se mi mezi polštářky a prsty, byl pekelně nepříjemný, ale horší byl celý ten pocit ve zbytku těla. Střeva jako v ohni, mysl zase úplně prázdná. A nikdo z těch tří okolo mě nebyl. Někde za obrozem bylo černo, které dokonale vyjadřovalo to, co se zrovna pletlo ve mně. Rozhlédla jsem se okolo, byli tam nějací vlci. Další černá vlčice a hnědý vlk. Pak ještě někdo černobílý a hnědý. Kde to jsem? řekla jsem si tiše pro sebe a udělala pár kroků vpřed, i když... proč jsem se měla zajímat o to, co je okolo? Dva vlci zkoumali něco na břehu moře... No a... co?

//Zrádcův remízek

Při chůzi zase kdo ví kam, protože nám to řekla cetka a její kámoš, jsem si vyslechla takovou poznámku, že zdejší země si dělá, co si jenom zachce a nijak nehledí na ostatní a jejich touhy. „Skvělý,“ mlaskla jsem trochu podrážděně, protože to jediný, co jsem o zdejším kraji zatim slyšela, nebylo nic epicky úžasnýho, spíš jenom pořádný břemeno, který jsem musela nějak táhnout a doufat, že prostě to nějak přežiju ve zdraví. Maximálně pouze v lehkém zmrzačení. „Tady to vypadá fakt na příjemný místo,“ podotkla jsem hnědému, i když bylo za těžko označit, co bylo to místo. Jaké velikosti zaujímalo?
Arcanus pak poznamenal, že to někde zahodíme a moje hlava okamžitě vystřelila k tý řece, kterou jsem už jednou přešli a byla jsem jako Co-třeba-sem? Však si to voda už nějak přebere, hej. Jenže jak se zdálo, řeka tomu asi nebyla moc dobrá, šli jsme dál, než se nějak Arcanus změnil v chování a choval se jak podrážděná veverka. Dokonce zavyl, že jsem o kousek uskočila a nedůvěřivě sledovala, co se děje. Arcanus vyl, Rowena do toho začala zpívat... A ten třetí se choval relativně normálně, ale neměli jsme taky něco dělat? Třeba jako to byl nějaký rituál nebo tak.
Fakt jsem nechápala, co se okolo děje a docela mě štvalo, protože se zdálo, že ti ostatní o tom ponětí mají. Rowena za krátko dozpívala a skoro se svezla k zemi, jenže hnědý ji podepřel, takže jenom vrávorala do stran. Nedůvěřivě jsem hodila pohled k Arcanusovi, který zavyl, jako kdyby dával výstrahu a raději jsem se přesunula k druhému boku Roweny s jasnou otázkou, kterou jsem však trochu šeptala: „Ňáký krátký zasvícení o co jde?“

//Za Rowenou

Vlčice se na povrch vyhrabala za mnou. Do té doby, než se jí to povedlo, jsem ze sebe oklepala ten největší bordel, co jsem na sebe nachytala přehazováním jinýho bordelu v díře. A taky jsem nějak potřebovala zacpat pár sekund svýho času, aby to stálo za něco.
Dva vlci mezitim hrotili ty věci, který jsme už měli rovnou dvakrát. Prosím pěkně dvakrát. Dvakrát k ničemu, dvakrát totálně divný, dvakrát tak moc... zbytečný. Až se mi z toho chtělo zvracet, protože jsem docela očekávala, že se stane něco epicky nezapomenutelnýho. Ale ne, jenom se to už houpalo na krcích rovnou dvou vlků a mě tak napadalo, proč zas nic nemám já, že bych taky chtěla kus blyštivý zbytečnosti. Třeba najdem třetí, napadlo mě záhy, když se ukázal jakýsi tenký sloup světla, co vedl kdo ví kam. Nesnášim plahočení se nikam... Jo počkat, zarazila jsem se. Však jsem to dělala půlku života. A půlku života to bylo pěkně na nic, ale tak co jsem s tim měla dělat, když mě furt někdo chtěl někam posílat.
„Jsem čilá jak rybka, tak kam dem tentokrát?“ zahlásila jsem k černému vlkovi, který si konečně všímal mé existence. A ta tmavá taky měla trochu ponětí... Zbýval ten hnědý kus šutru. „A na zahození do vody teda dlabem,“ podotkla jsem ještě o minulém návrhu, který spláchla voda.

//Pryč

Možná sekundu nebo dvě jsem na tu vlčici koukala stylem, jestli si ze mě dělá prostě jenom srandu nebo je fakt jenom tak zoufalá, že svoji pozornost poutá k hnědýmu, ale fajn. K ničemu tohle tohle všechno, odsykla jsem si spruzeně a zvedla krátce hlavu k černému, ale co? Jo, stejná nulová reakce proti moji existenci. U toho hnědýho ani nebyl smyl snažit se.
Pak jsem nějak skončila v díře, přehrabovala se vším tím napadaným bordelem a hledala kdo ví co. Docela jsem se už nudila, ne že ne. Protože... proč jsme to vůbec všechno dělali? Jo, pro nějakou cestu, která se houpala sem a tam, tam a sem a prostě všechno tady korigovala.
Uschlé listí, nějaké větvičky a kusy kd ví čeho mi křupalo pod nohama, jak jsem to ležérně odhrnovala do strany a jestli jsme fakt něco měli najít, bylo dost možný, že jsem to někam přehodila a budem hledat akorát tak znovu. Nebo ne? protože černá se ozvala, že konečně něco má a nutno podotknout, že to bylo vzhledově stejně nudný a obyčejný jako to první, co si vytáhla z toho písku. Trochu jsem nad tim pokrčila čenich, protože jsem fakt čekala něco lepšího, ale ne.
Posadila jsem se v díře. Přeci jenom jsem v ní byla a vyskočit nahoru nebylo tak prostý a stejně nikoho ani nezajímalo, že tam jsem, protože ten hnědý si honil vocas nad černou, že jí zcela určitě pomůžou. To je buřt stejně, mlaskla jsem si pro sebe a ještě tlapou odrhnovala nějaký bordel. Že třeba ještě něco fajn najdu.
Periferním viděním jsem si všimla, že se ta cetka zvedá ze země a levituje směrem nahoru. Trochu jsem se zamračila a sledovala její cestu až k černému vlkovi a trochu nad tím udiveně povytáhla svaly nad očima. A jéje, posteskla jsem si nad magiema. Ale co už. Zvedla jsem se na nohy, že by třeba mohl vytáhnout i nás, ne? Ale to asi byla moc velká námaha, i když se něco pohnulo v zemi a po sekundové panice, že to je had, se objevilo několik kořenů, po kterých se dalo vylézt nahoru. Nějak jsem na nic nečekala a vrhnula se k nim první, abych se dostala nahoru a viděla to kouzelný a nádherný spojení, které nás všechny zachrání!

// Bouře taky

Hlava se mi lehce zhoupla k černé, kterou nějak nazývali Rowenou, takže to asi byla Rowena, hm? No, zhoupla jsem tu hlavu k ní, když si stěžovala, že by si dalo užívat, ale hnědý si užívat nechtěl, ale co na tom? „A kdo potřebuje hnědýho k užívání?“ zeptala jsem se jí, protože... Sice tady byl, sice jako šel, ale když nechtěl, tak haló? Byli tu i jiní.
Dostali jsme se takovým pomateným krouživým pohybem k díře k zemi, kam nás táhla ta cetka, kterou nesl černý Arcanus na krku a docela mě to štvalo, protože jsem to taky chtěla zkusit, ale neee. To bylo právo asi jenom černých nebo nevim, proč to nemohli dostat i jiní. Navíc jsem tak nějak anvrhla, ať se sklouznem do tý díry, protože to očividně do té díry chtělo jít, ale ostatním vlkům se do toho nějak nechtělo. Teda jenom té mladé vlčici, která se sklouzla dovnitř a hrabala se tam v tom bordelu, zatímco černý jenom naznačoval, co má dělat, kde má hrabat. Ale že by sami něco dělali? Ne, to prosim pěkně ne, drápky si totiž ušpinit nemohli. Protočila jsem nad jejich jednáním očima a sjela pomalu do díry taky, aby jim třeba došlo, že jsou galantní, až to bolí.
Pod nohama mi křupalo suché listí, sem tam mě bodla nějaká větvička a obecně to tam dole nebylo příjemné. Ale neremcala jsem, prostě jsem se pustila do toho, že jsem tlapou odsunovala listí a bordel na stranu, abych prostě něco hledala. Kdo ví co, ale prostě něco.

//Pardon, přišly problémy a upřednostnila jsem v tom málu energie VLA

„Tak tam bych chtěla být taky,“ nadhodila jsem k té vlčici, když souhlasila s tím, že by si zcela určitě někde užívala, kdyby tu netrčila s výkvětem společnosti. Byli jsme taková sehraná parta těch, co se nějakým způsobem znali a Bouře. Jo a ještě jsme tu měli cetku, co se houpala už dvěma na krku a docela mě zajímalo, kdy bude řada na mě. Podstatný bylo, že se ta věc skutečně houpala, furt se nakláněla sem a pak tam, sem a tam a... to fakt foukal takový vítr, že to s tím hýbalo?
Vlčice se ještě odhodlala k bránění, že cetka je její a chce ji, na což jí černý – Arcanus – odvětil, že si ho může vylovit, což m přivádělo k myšlence, jestli jeho vylovení tohle nezačne znovu, ale to byl problém našich budoucích já a mě to moc nezajímalo.
Více jsem našpicovala uši až ve chvíli, kdy se vlk zmínil, že je tak trochu otcem a tak trochu jsem měla na mysli, že měl na krku pět potratů. Eh, povzdechla jsem si lehce. Sice na takovýho tatíka úplně nevypadal a ani neměl žádný stařecký móresy, ale... pět? Ne, dík. Naštěstí padla i otázka k hnědému, takže se mé uši mohly natáčet do pozoru, jestli zaslechnu, zda i on má nějaké okovy na nohou. Snad aspoň on, povzdechla jsem si.
I když mě prudilo, co přivedl ten černý vlk na svět, vydala jsem se blízko něho tam, kam mířil. K vodě, jak jsem zmiňovala, ne? Nebo to jsem si myslela, než mi začalo připadat, že je všechno divný a tak nějak se okolo motáme, dokud jsme se zcela nedomotali k nějaké ďouře v zemi, do které Arcanus koukal jak do vlastní matky. Cítila jsem, že lehce klapu zubama. Trochu mě něco štvalo. Trochu moc mě něco štvalo a bublalo mi to v žilách. Ocasem jsem mrskala ze strany na stranu, ale nějak jsem nedokázala pochytit, co to vlastně je, takže jsem s tím jenom tiše pokračovala a přimhouřenýma očima koukala na Arcanuse, jak tu věc sundává z krku. „Nebo bys tam mohl vlízt,“ ulítlo mi tak trochu. A ne úplně mile. Zatřásla jsem lehce hlavou a přemýšlela, proč ze mě něco takovýho vylítlo, tak jsem to zkusila napravit. „Bysme tam mohli vlízt,“ opravila jsem se.

//Náhorní plošina

Začala jsem chápat jednu věc – že ze strany hnědého přijde zcela nulová reakce na moji existenci a asi by bylo zcela jedno, jestli bych před ním chodila po předních nebo mu klidně i seděla na hlavě a hlásila, co všechno se děje v okolí, protože bych ho zcela určitě oslepila, až bych se mu drápala po tý hlavě. Joo, za to ten černý se už docela lepšil. Bylo třeba asi přejít k té vlčici, i když to by zase znamenalo to, že bych si mohla odradit toho černého... stálo to za to? Musela jsem zjistit. Ale předtím jsem se přestala tisknout k tomu hnědému, protože se zase jenom věnoval černému. Za zády jsem na něj trochu vyplázla jazyk, ať si teda trhne.
Mladá vlčice se jenom něčím ohradila, hnědý uklidňoval všechny okolo a já si jenom čekala. Trochu jsem se oklepala, protože mi přišlo, že ze vší vody a dusna okolo mám akorát slehlou srst, ale nečekala jsem, že se oklepu tak moc, že budu jako bílá koule. „Hah,“ ušklíbla jsem se, zvedla zrak a viděla, že i ten černý byl taková velká dělová koule, zatímco hnědý zůstal v pohodě a z černé vlčice lítaly... jiskry? „Mezi tebou a jinýma musí často přeskakovat jiskra, co?“ prohdila jsem k ní jeden trapný vtip. Znovu jsem se oklepala, aby mi srst trochu slehla, ale moc to nepomohlo. Na druhou stranu to bylo docela vtipný.
Posadila jsem se na zem. Cetku měl na sobě černý, vlčice se čertila, hnědý samaritán všechny uklidňoval. No a já se konečně věnovala tomu černému, co se zajímal, kdo vlastně jsem. Představil se jako někdo odněkud. To měl trochu mínus. „Bouře odnikud,“ odpověděla jsem mu. „Ale možná to místo znáš jako sakra daleko,“ dodala jsem zamyšleně.
Černá se rozhodla, že končí, že dám všem sbohem a šáteček, ale hnědý se pokoušel to všechno nějak uklidnit, abychom se mohli zbavit věci, co nás... držela? Nedržela? Nevim. Dokonce se podíval i na mě, huh! „Noo,“ zapojila jsem se do toho, „jestli se to tady děje furt, tak je to super, ale... Asi bychom prostě něco měli dělat. Třeba... jít dál?“ nadhodila jsem, protože jak jsem chápala, domluva byla, že to hodíme do vody a haló? Viděl někdo z nich prosim pěkně vodu?

//Bukový sráz přes řeku

Až jsem naskočila překvapením, když z černého vlka vylezlo, že je to výborný nápad. Ušima jsem zastříhala do stran a trochu povytáhla svaly nad očima a naznačila tím jakýsi laškovný dík. Otevřel se mi prostor, abych vlezla mezi vlky a dost jsem toho využila, protože čím více jich bylo okolo mě, tím lepší to bylo. Zatímco ta poslední se zdála, že si zdejší společnost moc neužívá a spíše byla dost ješitná. Přitom jsem byla tak ochotná ji vzít mezi nás! Ale ona? Akorát dělala netykavku.
Šli jsme i nadále směrem, kudy jsem se vlastně dostala k tomu místu, kde jsem tuhle skupinku potkala a ani jsem nechápala, kam vlastně míříme, ale vesměs mi to bylo jedno. Tu věc táhla černá, já byla v obklopení dvou vlků, den taky ušel, co víc chtít?
Možná jenom to, kdy přišla další jízlivá poznámka a černý vlk se ohnal po mladé vlčici. Hnědý byl naopak milejší, že s tím pomůže, ale černý se s tim skutečně neštval a skočil po vlčici. V reakci na to jsem udělala jeden krok k tomu hnědému, přitáhla k němu blíž hlavu a mumlavě se škodolibým nadšením opakovala: „Drama, drama, drama!“ Protože... kdo neměl rád drama? Sice to znamenalo, že mohlo být o jeden ocas méně, ale stejně, sakra jsem si užívala drama.
Jenže to všechno bylo dost krátké a černý vlk skončil s tou věcí na krku a prohlásil, že se u nejbližší vody zbavíme tý věci, ať je to co je. Vykročil jsem od hnědého vlka, abych následovala toho, co se projevoval jako těžký alfa samec, i když každý alfa samec byl skutečně meh.
„Hotový bojovník,“ houkla jsem směrem k černému a pootočila hlavu k hnědému, „taky seš takový?“ mrkla jsem k němu. Ještě jsem se otočila k černé vlčici, že bych něco mohla říct i k ní, ale nějak mi na jazyk nepřicházelo, jak říct pěkně tě sejmul, aby to vyznělo jako pochvala. Později.

//Zrádcův remízek

Možná to byla nějaká moje vrozená vlastnost, ale nějak jsem si přišla navíc. Nejenom kvůli tomu, že se všichni ti ostatní znali, ale taky mi přišlo, že mě někdo, nebo něco, tak nějak nenápadně odstrkuje dozadu a místo toho, abych tenhle fakt přijala, jsem se nenápadně posouvala blíže k ostatním, aby trochu vnímali, že tam jsem sakra i já.
Mladá namítala, že nikomu nic neříká osobní prostor a měla set sakra pravdu. Co to byl osobní prostor? Jaký to bylo, když se mi někdo nesápal po zádech z toho důvodu, že bylo málo místa? Chtěla jsem ji vyzvat, že si můžeme spolu držet prostor od ostatních, ale ti už do toho musei vlézt s tím, že prostě nemohou jít dál a bla bla bla... I když to vcelku dávalo logiku, protože já se taky přeci jenom sunula pořád k nim a moc nebrala v potaz to, že bych měla asi zdrhat do neznáma, kde mě už nikdo nikdy nenajde a nepozná.
Chtěla jsem se celou dobu k nim nějak připojit, skočit jim do toho, že já taky existuju, tak mi věnujte alespoň kapku svýho času, ale čím větší snaha byla, tím větší byla ignorace od těch tří. Jeden se snaží a dostane jenom tři poloslepý, zabručela jsem si pro sebe, ale hodlala jsem se nevzdát. Chtěla jsem se k nim připojit, ale chůze dvou vlků mě odsunula vzad a přestože mě bavilo, že můžu koukat na zadky jak broskvičky, docela mě to i uráželo.
Černý se zeptal na nápady, jak se zbavit té věci. Čas zazářit? napadlo mě. I když jsem vůbec neměla řádný nápad, co by se s tím mohlo dít. Obešla jsem hnědého vlka, před kterého se ten černobílý s něčím v uchu zařadil a navrhla z patra první věc, co mi přišla na rozum: „Bylo to na pláži, takže to přišlo z moře. Proč to prostě nevrátíme? Sice ne tam, kde jsme přišli, to bychom museli být plaváčci, ale moře musí být okolo, tak proč to tam prostě nehodíme a nedáme si nějakej gábl?“

//Náhorní

//Divoká pláž přes mys


Hnali jsme se někam před vodou nebo kdo ví čím mimo tu pláž, která byla ohraničena skálami zpátky do toho lesa, odkud jsem tam zdrhla. Tentokrát se má mysl ani moc nesoustředila na to, že by tam někdo mohl být, kdo se těší na to, až mě najde, protože jsem spíše přemítala nad těmi, kteří už okolo byli. Ať už to byla ta mladičká vlčice, co se hnala s tou věcí na krku přes toho hnědého až po velkého černého. Prostě bylo mezi čím vybírat a nějak jsem se nevzdávala naděje, že by někdo mohl padnout mně, i když jsem od nich dostávala docela těžkou ignoraci.
O někom se ti tři bavili... Bylo sakra těžký být někdo novej mezi skupinkou známých, ale za to mi stačilo vervat se jenom do přízně jednoho a ostatní mě kvůli němu přijmou, ne? Nádhernej plán, pomyslela jsem si a trochu se posunula s posledními kroky před zastavením k tomu černému vlkovi a souhlasně přikývla na jeho prohlášení, že to musíme vrátit do moře. Protože to řekl! Ale ta vlčice zase do toho říkala, že to je její, což jsem taky nemohla jenom tak ponechat. Samozřejmě, že ti to dost sekne, ale okolo to dělá nepříjemný čáry máry,“ mávla jsem tlapou ke zvyšující vodě.
A samozřejmě bylo třeba připojit se i k hnědému, ale to bylo spíše takové lehce sarkastické prohlášení. „To je mi tak líto, že se nejde rozdělit.“ A nasadila jsem do toho široký úsměv a pohledem sjela černého. Byl nejblíž, proto.