Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vzduch byl napjatý, když se tmavý vlk rozhodl vyjet na Tayne. Lili nic neříkala, já radši taky mlčela, protože bych mohla říct akorát něco nevhodného. Jednu nevhodnou věc jsem i řekla, ale to jsem ovládnout nemohla a bylo to zakručení mého žaludku, který už taky neměl skoro sílu protestovat.
Pak se vlk uklidnil a ze vzduchu odešlo to napětí, ale stále tam zůstával ten hlad a únava. To už není hlad, to je prostě utrpení, zaúpěla jsem při prvních krocích dál, protože tady se to vyřídilo a bylo načase se pohnout.
Byla jsem unavená, oči se mi klížily do stran a už jsem ani nevnímala to, jak dělám další kroky vpřed. Bylo to takové plácání tlap a snažení se na nich udržet, chůzí se to zcela určitě nazvat nedalo. Snažila jsem se uklidnit tím, že už jenom kousek a budeme tam. Kde? Nevim. Je to kousek? Těžce pochybuju, že to tak je. Myšlenky jsem každým krokem začínala mít černější a černější, protože... jsem už začínala být zoufalá a ztrácela jsem jakoukoli naději, že by se něco mohlo změnit. Myslela jsem si, že tohle bude v pohodě, však hlad znám, však bez jídla jsem chvílema byla, však tohle nemohlo být nového pro mou mysl i tělo, ale asi jsem se začala plést. Ještě krok, ještě jeden, ještě... Nebo na to kašli. Poslední myšlenka na to, že bych měla vydržet, se zcela zhroutila a stejně tak s tím i já.
Tlamou jsem narazila o zem a to byla nějak poslední třešinka na dortu tohohle. Zavřela jsem oči, už se mi dále nechtělo, prostě jsem už nechtěla pokračovat, pouze se mi chtělo spát. Až se vyspím, bude líp, pomyslela jsem si a nějak cítila úlevu, že přichází spánek, i kdyby to měl být ten poslední, ale ani klid mi nepřál, protože jsem cítila, jak do mě někdo drknul. Zakňučela jsem, chtěla jsem spát, však ani nebyl důvod, proč bych měla vstát. Nikdo tu nebyl, nikoho jsem neznala, nikoho jsem nepotřebovala. A co Nova. A co Micawber? Někde ve mně se probudila vzpomínka na dva ztracené a na ty další, od kterých jsem odešla bez toho, abych jim dal jakýkoli pádný důvod.
Otevřela jsem oči, byla jsem příšerně unavená, ale hluk okolo mi nedával spát. Furt do mě někdo vrážel a mě to už obtěžovalo. Nejdřív neprohodí ani slovo k mé maličkosti a pak mě obtěžuje? Všivák...
Se syknutím jsem se hrabala na nohy, ale přišlo mi, že mám tělo tvořené z balvanů. Vlci se někam hnali a já se pokoušela o to samé, i když to bylo spíše šoupání nohama, které se postupně zrychlovalo, když mi čenich zaregistroval vůni masa. Zázrak? A já chtěla spát? Všivák jeden mě probudil, ucukla jsem koutky do úsměvu, když jsem se svalila k tomu jídlo a nabírala ho do tlamy po takových kusech, že jsem měla problém vůbec stisknout zuby.
Ležela jsem nějakou dobu na zemi s plným žaludkem, v kompletním stavu blaženosti společně s Tayne, Lili a Všivákem, když okolo nás propuknul hluk. Trochu jsem jenom zvedla hlavu, pootočila hlavu k vlkovi, který byl rozhodnutý... bojovat. „Jo, asi ti dlužim, že půjdu s tebou, co?“ zamumlala jsem trochu rozespale, vyhrabala se na nohy a protáhla krk. „Jo až se odtud třeba dostanem, v celku nebo jenom jeden, tak ta bílá s blbými kecy byla Bouře, ju?“ představila jsem se konečně a šla s tmavým vlkem.

Kdybych věděla, jak je život občas složitý, možná bych si dvakrát rozmyslela, jestli se budu na něj snažit vůbec prokousat. Koho to vůbec napadlo, že jenom z důvodu, že někoho život baví, musí přivést na svět další existence, které už to třeba tolik bavit nebude? K obraně mojí vlastní mámy, ona sice moc na výběr neměla, ale ta se taky nemohla řadit mezi ty, kdo mají radost ze života, takže v tomhle spíše byla na mojí straně utrpení. Kdyby se snažila, pomyslela jsem si krátce. Kdyby se snažila, moha odtamtud nějak uniknout, dostat se pryč, zachránit se, ale nic z toho neudělala. Kolik takových, jako je ona, vůbec je? přepadla mě další otázka v té melancholické náladě pozdního podzimu, kdy už se zdálo, že každou vteřinou přijde zima.
Koukala jsem někam tupě do prázdna, když jsem nad tím zase začala přemýšlet a moc jsem z toho nadšená nebyla. Kdybych byla někde poblíž tomu, co se dělo, možná jsem nějak mohla pomoci, sice jsem netušila jak, spíše bych byla přítěž, ale mohla jsem udělat něco, co by jiným pomohlo. K mému štěstí a jejich neštěstí to nešlo. Kroky mě zavedly až sem, daleko od severu, který jsem nesnášela, i když měl i svá malá pozitiva uprostřed té tmy. K sestře se vzpomínky obracely často, zrovna tak i k tomu, kdo tvrdil, že byl malé tlusté karamelové vlče. Kde jsou asi zrovna oni? napadlo mě. K nim se už také nikdy nevrátím a musím se smířit akorát tak s tím, že ležíme pod stejnou oblohou, kterou nám nikdo nemůže vzít, ale jinak? K dalšímu setkání se přiblížíme až ve chvíli, kdy všichni zemřeme, pokud samozřejmě po smrti něco existuje. Kéž by.

//Dělat mrtvýho brouka

Do té chatrče mě následovala hnědá vlčice s modrýma očima, která se představila jako Tayne. To bylo fajn, protože už to nemusela být hnědá vlčice. Označení modrých očí nebylo dobrým poznávacím znakem, protože to měla i ta druhá vlčice... Lili? Asi. Chtěla jsem tam do éteru zamrmlat i svoje jméno, ale chtěla jsem se vyhnout tomu, že jo, jsem Bouře, jo, není to moje jméno, nehrotit prosim. Později, až se něčeho nažerem, řekla jsem si naivní, když se má hlava prostrčila vchodem do jeskyně, tlama plná slin a hlava bláhového očekávání. Ani nejmenší pach masa nebo čehokoli jedlého. Ale ani živého. Takže jsem se odhodlala vlézt dovnitř, rozhlédnout se okolo, ale prostě... tam nic nebylo. Trochu jsem si nad tím odfrkla, otočila se k Tayne s pohledem čirýho zklamání a ještě se rozhlédla okolo. Jediné, co jsem tam našla, byla malá hrouda barevného kamení, do kterých jsem rýpla nohou. „Ty barvy jsou jako ty, co mají vlci v očích... Jako kdyby jim je někdo vydloubal a poházel zde,“ ušklíbla jsem se pro odlehčení a po kamenech přejela tlapou. Byly pěkný, to jo, ale z krásy se jeden nenažere. Bohužel, jinak bych byla dost dobře přežraná. „Asi dem dál trpět,“ pohodila jsem hlavou k Tayne a vydala se zase ven, abychom se připojili ke dvěma, kteří ještě nikam nezdrhli. Jednou jsem zívla, doufala, že mi do tlamy vletí aspoň nějaká moucha, ale nic. Místo toho na mě vletěl výkřik toho hnědého vlka, že se ve mně všechno hnulo. Našpicovala jsem uši, trochu se zamračila a koukala, jak vyjížděl na Tayne. Prach a špínu, prohodila jsem v odpověď, protože na mě přeci jenom nemluvil a já na sebe nebudu zbytečně stahovat pozornost. Vypadal dost naštvaně a já... se naučila, že chlapům se do cesty neleze. Nedělá to dobrotu, i když by přes tlamu zasloužil.

Prosím o hvězdu do rychlosti, děkuji

Přidáno.

//Prozkoumat chatrč

Strhnul ji proud, zopakovala jsem si po t hnědé vlčici, co se stalo s tou černobílou. Byla tedy druhá a... začala jsem být značně znepokojená s tím, co se tady dělo, ale také s tím, že se ve mně vůči tomu tvořila jakási lhostejnost jenom z toho důvodu, že jsem je neznala. Upřímně, nikoho jsem neznala. Nikoho jsem pořádně nikdy nepoznala, nebo minimálně poslední roky ne. Snad kvůli tomu, abych si už takové věci nikdy nepřipouštěla? I to bylo možné. Hlupáku, okřikla jsem se hrubě, otočila a kromě toho, že jsem chtěla ignorovat ubývající členy našeho nedobrovolného gangu, chtěla jsem i ignorovat svůj žaludek. Jedno bylo lehčí než to druhé, co si budem.
Pokračovali jsme dál od té řeky, všude se to zdálo absolutně mrtvé a ani žádnou myší díru v zemi jsem nenašla. Sežerem někoho z nás? Sežerem trávu? Sežerem se, abychom si ušetřili tenhle pochod? navrhovala jsem si pro sebe, protože mi přes hlad nebylo do mluvení a vlezlých poznámek. Jenom jsem se sem tam ošila, když se mi žaludek nahlas ozval, že hej, podej jídlo, ale já, hej, žádný jídlo neměla?
Pak se louka proměnila zase v nějakou džungli, kde jsem marně doufala, že jídla bude víc. Ne, všechno zůstalo při starém mrtvém a na mě už šla poměrně dost velká nabručenost z hladu. Jako kdybych byla malé vlče, co prostě bylo únavou a hladem přetažené, tak to bylo. „By mě zajímalo co tamti žerou, když já tu chcípám hlady,“ pronesla jsem nabručeným hlasem k ostatním krátce předtím, než se mi před očima zjevila nějaká dřevěná... věcička. Mělo to až moc přesný tvar na to, aby to bylo něco náhodného, muselo to být prostě něco. Zastavila jsem se, ohlédla se za ostatními, jestli s tim něco budem dělat, protože já chtěla. „Každej si někde musí schovávat jídlo,“ nadhodila jsem za sebe třem vlkům, což byla i jakási výzva, ať jdem a oznámení, že já tam jdu a co si najdu, to si taky nechám.
Vykročila jsem po směru dřevěného stavení, opatrně, ale zároveň i odhodlaně.

//Jít dál

Drápama jsem se sápala po břehu, který se mi zdál jako kilometry vzdálený, i když to ve skutečnosti bylo jenom pár hloupých temp. Jenže za mnou jsem slyšela šplouchání vody, odmítala jsem se otočit a moc dobře jsem věděla, že se ani nechci otočit, abych neviděla, co se tam děje. Mohal tam být maximálně krev, nějaká ta končetina, co by si to plavala dál po proudu a na to jsem nebyla zvědavá. A neměla jsem na to ani stavěný žaludek, takže úprk bylo to jediné, co jsem si myslela, že je správné pro moji bezpečnost.
Pocítila jsem pod tlapama zem, dost se mi ulevilo, i když jsem si už přišla jako malá slabá nicka, která se sotva dostala nahoru. Ale dokázala jsem to a brzo na to následovala i ta černá vlčice, která se okamžitě dívala po řece, kde už mohla dát jenom sbohem svému příteli. I když jsem nechtěla, pohled tam jsem následovala a pro mé překvapení... ona tam krev nebyla. A dokonce tam byl i ten hnědý vlk, který se objevil na břehu a byl zdravý. Byl živý. Hu? nechápala jsem. Jedna lehne po jednom šípu a tenhle? Fajn, samci jsou něco úplně jinýho, co s tim mám dělat.
Věc, která táhla hnědého vlka někam pod vodu, odplavala pryč. Radši jsem se o několik kroků vzdálila od vody, kdyby se to nějak rozhodlo jít na břeh. Dlouze jsem vydechla, začala jsem být pekelně unavená, hladová a fakt mě to přestávalo bavit, ale museli jsme... něco dělat. Černá navrhla, ať jdeme dál, což bylo asi nejlepší. Lehce jsem přikývla, pootočila zrak a všimla si, že se naším směrem i někdo šine. Nejdříve jsem ucukla, co to je, ale pak jsem v tom poznala tu hnědou vlčici. „Neměla by s ní být ještě aspoň... no jedna?“ zeptala jsem se těch dvou a s prvními kroky radši co nejdál od řeky poukázala na tu hnědou. Řídnem.

Plácali jsme se ve vodě, která nás táhla dolů po proudu kdo ví kam. Mohlo to místo, kam řeka teče, být horší než ta, kterýma jsme si už prošli. I když ta pláž byla docela pěkná?
Voda mi cákala do čenichu, sem tam jsem ji i vdechla, což nebylo vůbec pěkný, spíš naopak dost otravný, ale nějak jsem se kousala do jazyka a šlapala ve vodě dál, abych se dostala co nejrychleji na druhý břeh a nemusela nadále lokat tu vodu. Jako nebyla zlá, ale bylo to docela dost nepříjemné. Následovala jsem přitom jeden černý a jeden hodně tmavý hnědý kožich, kteří skočili do vody dříve než já, ale i ten poslední se dostane do cíle, ne? Ne? Doufala jsem v to, i když jsem taky nemohla očekávat mnoho, když jsme počítali s tim, že už jsme tři mrtvé váhy pustili do háje.
Docela dlouho se nám dařilo docela dobře, plavali jsme na druhou stranu, voda nás trochu stahovala níže, každý z nás se soustředi snad jenom na to, abychom už byli na druhé straně a určitě jsme doufali přesně v tu jednu věc „ že si tu plaveme sami a ne s někým dalším. Jo, tak to bylo docela marný myšlení, protože přesně to se stalo. Něco s námi plavalo a něco se chytlo za nožku jednoho z nás. Pozitivní bylo, že jsem to nebyla já, ale přesto jsem cítila, jak se mi neskutečně sevřel žaludek a vykřikla jsem, když se tělo hnědého dostalo pod hladinu. První reakce byla panika, druhá reakce byla panika, zběsilé plácání tlapama všude okolo, než přišlo trochu racionální myšlení, které říkalo, že jeden znamená, že tu může být i další. A to jsem ani netušila, co ho vzalo. Plácala jsem se vodou dál, jak jenom to šlo, směrem k druhému, ke kterému jsme mířili. Pardon, pardon, pardon, remcala jsem směre k hnědému. Sbohem

„Jestli se přání plní potom, co je řekne dvakrát, tak si přeju pěknýho samce po svym boku, přeju si pěknýho samce po svym boku,“ odvětila jsem k té černé vlčici a hlavou pohodila ke svému boku, kde to furt hnusně zelo prázdnotou. „Jo, tak takhle přání nefungujou,“ mlaskla jsem si naštvaně a otočila hlavu k těma dvěma, kteří jasně dávali naživo, že s našema třema kolegyněma je šlus.
No, každopádně jsme shodili hodně mrtvý váhy, ale furt jsme viseli někde na nějakym ostrově, kterej teda na první pohled docela dobrý, na druhý pohled fakt o ničem. Na třetí pohled to na něm bylo fakt úděsný a radši se vrátit do díry, kam jsem dobrovolně skočila a pak se nechala vytáhnout, ale co. Všude lepší jak doma. Přešla jsem k tý vodě, abych se konečně napila, protože mě nedostatek vody už docela pálil, což byla docela ironie, ale... Sakra dobrá voda, která pomohla v tý dost ničemný situaci.
Otázkou bylo, kam se hneme dál, mně se nikam nechtělo, fuj hnůj chození někam pryč. „Jak jako jednodušší?“ ozvala jsem se k tomu jedinému samci mezi náma, kterej si to hrdinsky hupsnul do vody a šlapal si to ve vodě přes řeku pryč. „Skvělý,“ mlaskla jsem a hodila pohled k vlčici, že třeba bude protestovat, ale ona si hupsla za nim? A já nechtěla umírat sama? To půjde, řekla jsem si hrdinsky a vlezla za nima a čubičkou si to šinula přes řeku.

Něco se mi v hlavě ozývalo s otázkou, jestli si myslim, že dělám správně. A upřímně? Netušila jsem. Jenže jsem se dostala do nějakýho průseru, ze kterýho nešlo se jenom tak dostat a dost rychle jsem pochopila, že udržet naživu sebe bude oříšek, natož se pokusit pomoct jiným. Držela jsem se tak těch, kteří utíkali bez toho, aby je zajímala nějaká vlčice, co padla za námi. Sice jsem jim tolik nestačila, ale co? Marný útěk byla moje specialita, kterou jsem držela už pekelně dlouho a taky jsem si byla vědoma, že já prostě neumim utíkat dlouho. Potřebuju pauzu.
Vyběhli jsme z lesa, před náma se otevřela planina a nezastavovali jsme. Jestli ani tamty vlčice neutekly, tak zcela jistě už měly nějaký ten šíp mezi ušima nebo někde jinde v těle. Nechtěla jsem na to myslet, nemyslela jsem na to, prostě jsem zdrhala.
Cítila jsem neskutečný pálení v každém těle, měla jsem ukrutnou žízeň a nějak mě deprimovalo, že prostě furt jenom běžíme. Nebo teda jako až do chvíle, kdy se nám do cesty dostala řeka, takže jsme museli zastavit, protože hop skok přes potok tady nikdo ze zdejších nevedl. „Ty kráso, já chci umřít,“ vyšla ze mě první slova, když konečně ti dva zastavili a já se za nima dohnala jako hodně pomalý ocásek. Dlouze jsem vydechla, hlava mi spadla mezi ramena a dlouho trvalo, než jsem ji zvedla, abych se na ty dva podívala s poznámkou: „Ale ne jako ta strakatá,“ dodala jsem a přesunula se k řece. Ještě jsem se otočila za nás, jestli je všechno ok a zeptala se těch dvou: „Jakože ony tam fakt zůstaly? Hustý...“ Nebo spíš dobře idiotský.

//Running for my life

Přestože jsem byla první, kdo vyběhl z místa činu, aby uprchul kdo ví komu, kdo se objeví mezi stromy, byla jsem dost brzo dohnána černou vlčicí a tím jediným samcem. Se mu to říká když má dlouhý nohy jak já tělo, odsekla jsem si stroze pro sebe, protože jak bylo známo, chlap musel být prostě vždycky lepší nehledě na to, jak se kdokoli jiný snaží.
Nebyl však čas ztrácet čas a už vůbec ne zastavovat se nebo se vztekat nad tím, že je někdo rychlejší a někdo zase pomalejší. Podstatné bylo, že se všichni vydali po mém vzoru na útěk a udělali jsme dobře, protože brzo se ozvali ti, před kterýma jsme utíkali. Něco po nás stříleli a sakra to bylo větší než to, čím zasáhli předtím mě. Nutno podotknout, že i ta malá věc docela bolela, natož to větší. Kličkovat? Kličkovat, došlo mi. Při útěku jsem se snažila proplétat mezi stromy, aby byla nižší šance mě trefit a snad to i vyšlo, protože já trefena nebyla, ale ta bílá s hnědými a černými fleky jo. Něco jí projelo zády, spadla k zemi a ozval se křik.
Jenom na sekundu jsem zabrzdila, sledovala, co se děje, ale pohled na jedinou kapku krve byl jasnou výzvou, abych zdrhala dál. Dvě vlčice se sice zastavily, aby jí pomohli, ale ti dva rychlejší mizeli a přesto, že jsem věděla, že se jim v rychlosti nevyrovnám, tak jsem běžela za nimi. Nechtěla jsem být další, co to dostane do těla, byl to hnus velkej.

//Útěk

K naší skupince, která obklopovala toho polomrtvýho podivína s nohou do všech světových stran, se připojily ještě dvě vlčice, které předtím řvaly jako na lesy, že se něco muselo stát. Nebudu lhát, zajímalo mě, co to bylo, protože to mohlo znamenat něco sakra dost špatného. Zcela určitě pro ně, chtěla jsem vědět, co to bylo a hlavně jsem chtěla zjistit, jestli to může ohrozit i nás. Ale vypadaly v pořádku a nikdo se za nimi nehnal, takže já se mohla věnovat tomu, že jsem v zubech tiskla končetinu toho, co po mně vystřelil. Bylo to osobní, co si budem. Vymočim se ti na hlavu, pucko, zasyčela jsem na něho, když začal řvát jako protrženej. Dobře mu tak, mě to taky bolelo!
Jeho řvaní mohlo být rajskou hudbou, tedy možná ve chvíli, kdy bych od něho byla trochu dál a neřval mi přímo do uší, ale nějak jsem nemyslela na to, že by jeho řev mohl být i zoufalý voláním, jako když vlče žadoní od matky mléko a ona nemá čas, protože musí krmit samce, jak to řekl ten pitomej nafoukanec... Nenene, tohle je teď fuk. Nechtěně jsem se roztpýlila, snažila jsem se ignorovat ten řev, co mi řval uši a dokonce jsem i trochu povolila stisknutí a stočila oči někam do strany k podrostu všude okolo nás. Něco tam je? napadlo mě. Ne blbost... Blbost blbost, něco tam muselo bejt. Určitě nebyl sám. A kdyby jo, tak tohle muselo ostatní přivolat.
Pustila jsem jeho ruku, zvedla jsem hlavu a chvíli nedůvěřivě čuměla mezi stromy. „Myslim, že tim řvaním volá další,“ zamrmlala jsem k ostatním, ale dala jsem to najevo hlasem, že se blíží docela průser. „Dem,“ rozhodla jsem, i když na konci byl docela otazníček. No, já rozhodně šla a rozeběhla jsem se na druhou stranu, odkud bylo slyšet, že se něco blíží.

//Lovečák

Dělala jsem hrdinu s pevně zatnutýma zubama, když mi vlčice vytahovala šipku z těla. Protože jsem si sama před nějakou chvílí dělala srandu z té strakaté, že určitě umře, když tu věc vzala do tlamy. Byla pravda, že se jí nic nestalo a ani ten, komu to škráblo zadel, nevypadal, že by na tom byl nějak bledě, ale furt jsem si nemohla být úplně jistá, jestli to něco nedělá a pokud ano, jak závažný to může být. Třeba to jenom přijde později? zamyslela jsem se a trochu zasyčela, když ze mě tu věc černobílá vlčice vytáhla. Trochu jsem sebou trhla a koukala na místo, které se lehce začalo zabarvovat do červena, aby to bylo jako pěst na oko na mé světlé srsti. „Nech to bejt,“ zamumlala jsem rozmrzele a udělala pár kroků do strany, abych se "vymanila" z prostoru ošetřovaného. Docela jsem byla nakrknutá na toho šmejda, co mi to provedl. „A dík,“ dodala jsem ještě suše a přiblížila se k té věci na zemi, se kterou jsem měla nevyřízené účty.
Jednu nohu měl vykroucenou do dost nepřirozené polohy, ale nikdo se nehnul do toho, aby to s ním dokončil. „Klidně to udělám,“ odsekla jsem stroze. Jo, fajn – měla jsem okolo sebe pár těch, kterým jsem byla proti srsti nějakýma svýma fyzickýma proporcema a fakty, které jsem nemohla změnit a vůči těm jsem se chovala jako těžkej srab, ale kdybych se před nima měla zachránit, tak bych to do háje udělala. A tenhle? Taky mi chtěl akorát ublížit. No a já chtěla žít, takže prostě jsme si to museli nějak vyříkat.
Pro naši a moji smůlu se začal probouzet a chytil se za hlavu. Tmavě hnědej byl sice proti zabití, ale já chtěla, aby prostě... skončil. Obcházela jsem ho, jak ležel na zemi, abychom byli okolo něho v kruhu a nemohl prostě nějak zdrhnout. I když těžko s tou nohou, ale prostě jistotka.
Jak se chytl za hlavu, něco ve mně seplo, že hej, nehejbej se, nemáš na to právo, takže jakmile tak udělal, čapla jsem jeho ruku do zubů a odtáhla ji dál od temene, aby prostě na sebe nesahal.

//Zabavit zbraně

Vlci, za kterými jsem se původně jenom plánovala schovat, mířili za tím, kdo po nás střílel. A já tak neměla na vybranou, běžela jsem za nimi. Sice trochu pomaleji, sice jsem zakopávala a občas i ztrácela ty před sebou, ale hnala jsem se za nimi. Někteří se schovali, někteří šli úplně do háje, takže tohle mi dávalo pocit, že něco dělám. možná ne užitečnýho, možná ne správnýho, ale sakra dobrýho k budoucímu vyprávění. Pokud samozřejmě přežiju. Nebylo to jistý, ale zkusit jsem to ostatně mohla.
Těžko říct, jak dlouho jsme za nim běželi, jak daleko jsme se dostali od té pláže, ze které jsme vylezli, ale lovce jsme dohnali. Kvůli tomu, že spadl a fláknul se do hlavy, takže tam ležel před námi v celé své kráse. Možná ne mrtvý, ale rozhodně tak vypadal.
Udělala jsem krok k němu, chtěla jsem ho vidět blíže, ale v těle se mi rozjela tupá bolest. Podlomila se mi pravá noha a chtěla jsem i vyjeknout, ale to jsem díky zadýchanosti nějak udržela v sobě. Pootočila jsem hlavu, abych si všimla, že mám v plecku zabodnutou jednu tu šipku, kterou po nás střílel furt. Musela tam být už od chvíle, kdy byl ještě při vědomí, ale při tom běhu jsem si toho asi nevšimla. Au au au? syčela jsem.
Natáčela jsem se, abych tu věc vytáhla z těla, nechtěla jsem ji tam sakra vůbec mít! Vlci okolo něco dělali, hrabali a něco brali tomu lovci a taky se přihnala ta černá vlčice, ale mě docela štvalo, že mám něco zabodnutého v plecku a nejde mi to vůbec vytáhnout, protože tam nedosáhnu.
Zhluboka jsem se nadechla, že zkusim pořádně natáhnout krk, abych to vytáhla, jenže mi před oči skočila černobílá, jestli to chci pomoct vytáhnout. „Jo,“ zamumlala jsem trochu rozmrzele, protože jsem si nemohla pomoct sama. Jediný vlk mezitím navrhnul, že bychom mohli pomoct nějakým šutrem. Aby po nás nešel. „Abys mu tim rozdrtil lebku? Souhlasim,“ houkla jsem na něho. Jestli po mně střílí, hodim mu ten šutr na hlavu sama. „Sám nám chce ublížit, zabme ho,“ dodala jsem.

//Lovec

Pořád jsem vůči celé té sestavě měla takové zmatené vzpomínky. Protože tu byla ta jedna strakatá, co mluvila ze všech asi nejvíc a do všeho se hrnula po hlavě, což bylo na jednu stranu dost vtipný, ale na druhou stranu jsem neměla moc zájem vidět někoho mrtvýho, až si někde zlomí vaz. Ostatní byli spíš klidnější, už se ani nehádali, jenom ta černá se obouvala do jediného vlka mezi námi a taky se nějak nehrnuli do toho, aby se představili jako ostatní. A mně bylo trapný se přidat tak pozdě, takže jsem taky mlčela a jenom tam stála nahoře na srázu a čekala, co se bude dít.
A jak jsem si už mohla dost dobře myslet, první se do akce vehnala strakatá vlčice Sunstorm, která cítila maso a určitě byla fakt sakra dobrá chvíle na žrádlo. Vrhla se někam do keřů k jídlu a já nad tim jenom kroutila hlavou. Ale jako... jídlo znělo fajn. Nažrala bych se, to je pravda. Nikdo se za tou vlčicí nehrnul, což značilo, že jsme si všichni mysleli, že to je fakt špatný nápad, ale tamta nad tím nepřemýšlela. Když já mám hlad, povzdechla jsem si. A co, vidět mrtvolu výměnou za žrádlo? Fajn. Vstala jsem, že teda půjdu taky za jídlem, ale v tom se ozvala ta černá, že něco viděla. „Všude jsme na ráně,“ podotkla jsem a trochu překvapeně sledovala černobílou vlčici, jak hupsla do keřů a hnala se za něčím, zatímco ta hnědá jenom prostě hupsla do keře. Všichni už tak nějak byli v keřích, takže jsem je následovala schovaná za vocasem hnědýho vlka.