Příspěvky uživatele

< návrat zpět

312

„No tak jak můžeš vědět, že to nedáš?“ nechápala. Sama by to hned zkusila, jak by jí někdo prozradil, že je tohle možné. Znělo to skvěle, obratně, vtipně a pochybovala, že by hned na první pokus vykopla zuby, možná tak jenom narazila tlamu a nic víc.
„Tak tady jsou dva, Život a Smrt a hned podle těch názvů poznáš, kdo je super a kdo osina v zadku. Život je bomba, miluju ho, dal mi tyhle oči!“ chlubila se a několikrát přitom zamrkala, že tohle bylo jeho dílo, které úplně milovala a bylo to bombastický, skvělý, úžasný a furt se sama nemohla na sebe vynadívat, takže nepřímo nutila ostatní, aby na ni taky koukali.
Rue si nevěřila, což se jí nelíbilo, ale vlastně to chápala. Lehce se zamračila, povzdechla si a začala se sunout k východu. „Hele, zvládneš to. Smečky tady jsou určitě fajn, poznáš to hned podle alfy, ale... Znám jednoho zrzka a pak Rolanda, oba jsou ze smečky, co je fakt kousek odtud přes řeku. Takový les plný mlhy, ale tý se neboj. Mají tam beru Wolfganii, je hodná. A Newlin, ten je trochu živější, ale taky fajn. Zkus to tam,“ pobízela ji. Přitom se sama neplánovala do žádné smečky přidat, protože měla svoje osobní problémy.
„Je roztomilej, to jo... Ale to je asi tak vše, moc se neznáme, ale zdá se hodný. Že ho pozdravuju,“ pokývla hlavou a přitom se postavila k východu. „A jdem, sama mám hlad jako vlk.“ Když se nechtěla nažrat sama, tak ji prostě donutí.

//Středozemka přes Borovici

Duben 7 Draven

Pamatoval si na Sionna, to ona taky, ale asi jinak než on. No, ona pamatovala trochu toužebně, ale je tu jeden problém, že ona takhle myslí úplně na všechny, kteří jí přelétnou přes čenich. Je to trochu zoufalá osobnost, ale zároveň to nedělá tak, že by se za nimi hodnila... Jenom prostě ráda oceňuje krásu a chce být chtěna. Což moc nevychází.
Sledovala nebe, než v ní projela elektřina, ale určitě to nebyl blesk od ní. Sjela pohledem k Dravenovi. Normálně by musela koukat nahoru, teď koukala dolů mezi svoje nohy na vlčka, který jí řekl mami. Mami? nechápala. Jako jo, měla být matkou dávno, ale svoje vlčata by nepoznala, už vůbec ne syna. „Bereš mě jako mámu?“ zeptala se ho šeptem, protože tomu nevěřila. Najednou byl Sionn fuč z hlavy.

311

„Zkusilas to někdy?“ odpověděla na její otázku otázkou. Sama nemohla říct, zda by toho byla schopna, ale dokud to jeden nezkusí, nikdy to nezjistí. Určitě měla řadu zástupců, kterým by ty zuby určitě aspoň zkusila vykopnout, když už nic jiného. Nemohlo to být tak složité, měla čtyři nohy, jednou nohou se musela trefit do něčích zubů.
„No tak věřit bude, tady to je taky docela důležitý... Víš o nich, že jo?“ mávla nad tím tlapou, než se zarazila, že taky tohle může být pro Rue velká neznámá. Ona byla určitě tým Život, Smrt byla srab, která se ani neobjevila, ale on? Frajer. Dal jí dvoubarevné oči, takže to frajer sakra byl.
Rue byla celou dobu nějaká nesvá, což se jí moc nelíbilo, chtěla ji nějak rozptýlit a to v tomhle přítmí nešlo. Doufala, že to vyjde lovem, jenže Rue furt namítala, že hlas nemá. „Hm, smečky tady jsou, to vim jistě. Ale nejsem v nich, není to nic pro mě,“ pokrčila rameny. „Jedna smečka by měla být dost blízko ke mně! Žije tam Roland, takový hnědý medvídek, ten rozhodně za to stojí a není na vykopnutí zubů.“ Zazubila se nad tím... Jo, Roland, ten byl docela roztomilej.

Duben 6 Draven

Byla spíš pro noc než den a tohle setkání jí dalo ještě více energie a radosti do noci. Přitom to bylo tak prosté setkání? Ale roztomilé, bezbolestné, nádherné prostě. A do toho tam házela otázky, kdy se snažila prostého černého vlčka donutit k nějakým romantickým citům, i když na to třeba ještě nikdy nemusel myslet. A navíc, proč měli všichni potřebu hned sexualizovat nejmladší? „Jo, nějak tak,“ řekla souhlasně, „mně se třeba líbil ten černooký, pamatuješ na něj?“ zeptala se, aby mu dala nějaké ujasnění, jak tohle nějak myslela, ale on to bral jenom na bázi barvy kožichu. Symbolicky si nad tím mávla tlapou, bylo to vlastně jedno, jestli se mu líbí nebo ne, trubka by to stejně nikdy neřekl nahlas. „A máš kde žít? Kam schovat hlavu a kam se vrátit?“ ptala se raději dál.

Duben 5 Draven

Možná měla trochu touhu po vlastním potomstvu, ale kde ho měla sehnat? Neměla s kým a přišlo jí, že potomstvo by akorát ukázalo, že ušla akorát dlouhou vzdálenost, aby nakonec skončila tam, kde skončit měla a to... se jí nelíbilo. Byl to zahození celé té snahy o tom, aby měla vlastní život a i když by to nyní bylo její rozhodnutí, furt by to bylo... asi špatně. Ale Draven její nebyl, přesto k němu tu mateřskou něhu cítila a hleděla na něj jako na prvorozené mládě.
„To seš hodnej,“ pochválila ho, ale zároveň měla chuť rýpat, jestli se mu mlčenlivá líbí a jestli je vůbec stará jako on, aby to nebylo moc divný. „Líbí se ti tahle mlčenlivá?“ zeptala se ho s uculením přeci jen. „Půjdeš tam za ní někdy se kouknout? Jak se jí žije a tak,“ vyzpovídala ho.

Duben 4 Draven

I když byl větší než ona, byl v hlavě pořád malým vlčetem, které si myslelo, že má třetinovou velikost. Válel se na zemi, převaloval se, chytal do své tmavé srsti veškerou špínu, která se válela v bahně – ale převážně chytal to bahno – a cpal se jí pod břicho, kam by se už snadno nevešel. Musela přešlapovat, dělal mu prostor, aby ji nenabral na sebe, ale nemusela tak poskakovat dlouho, protože se sám uklidnil a jenom měl položenou hlavu mezi jejíma předníma nohama. Koukala na něj z výšky, stínila mu pohled na hvězdy a přitom poslouchala, co všechno dělal. Lehce ohnula pysk nad zmínkou o nemami, která byla jeho pravá mami, ale mentálně byla možná mamlas. A pak nějaká mlčenlivá, která mu dala jídlo. „Kdo je mlčenlivá? Nějaká kámoška? Kde je?“ zeptala se ho, protože nikde nikoho dalšího neviděla. Lehce se usmála nad tim, že ona byla... mami. I když k mámě měla dost daleko.

Duben 3 Draven

Draven byl možná trubka, ale byl také hodný, nevinný, neměl to v životě zrovna skvělý a měla pro něj hodně slabé místečko, které bylo vždy připravené ho přijmout a to se teď stalo. Tloukla ocasem nadšeně o blátivou zem a culila se, když se o ni začal otírat, jako by byla jeho skutečná matka, kterou konečně po třech úplňcích viděl. „Kdes byl, kluku ušatá?“ ptala se ho, protože už to byla doba, co ho konečně viděla. Jak se vytáhl, i když to furt byla samá noha, která netušila, kam se má vlastně položit. Dloubla do něj celou vahou svého těla, což nebyla úplně vysoká hodnota a pro něj to mohlo být jako vánek nebo kýchnutí ze dvou metrů. „Kde ses toulal a cos dělal? Měl by ses trochu nažrat, kolik toho sežereš?“ vyptávala se ho, teď spíš zněla jako jeho babka.

Duben 2 Draven

Nebyla samotář, ale když už musela být sama, uměla to snášet docela dobře, protože... její osobnost byla zkrátka o sto osmdesát stupňů odlišná. Jako by té Bouři o samotě, tedy Vanye, nevadilo, že je sama, protože se bála společnosti. A Vanya zmizela, když přišla společnost, protože do ní ona nepatřila a Bouře si tak mohla ostatní užít.
Hvězdy se jí vlnily ve vodě, ale přesto v nich viděla krásu a navíc si v nich mohla jiné věci představovat. A někdo za ní dupal. Vanya odcházela, zůstávala Bouře, poslouchala přitom kroky, vnímala jejich dupání, odhadovala samce, více netřeba vědět. Ale pak promluvil! A opatrnost zmizela, nepřišla ani ta její laškovnost, přišlo poposkočení srdce, vyskočila na nohy, otočila se a s máváním oháňky koukala na Dravena, než jí došlo, jak vysoko musí koukat. Uš jí padly překvapeně vzad a oči vyvalila na velikána. „Téda tebe vytáhli do krásy a výšky!“ vyjekla na něj.

Duben 1 Draven

Země byla sice rozmáčená, ale bylo docela teplo, viděla hvězdy, měsíc byl sice někde v trapu, ale... byla to příjemná noc. Klidná, i když byla sama a samota pro ni znamenalo, že propadala divnému smutku a apatii. Přišla si strašně maličká, ne fyzicky, ale hlavně mentálně, na nic nedosáhla, ničemu nerozuměla. Čekala jenom na to, co jí řeknou, že má dělat, protože se sama za svůj život neuměla rozhodnout. Tiše si nad tím povzdechla, proč byla stále taková? Mezi jinými jenom smích a radost, sama byla kopečkem neštěstí a smutku, který netušil, co má dělat. Dívala se do vody, tam se odráželo slabé světlo hvězd, které ji strážily. A také strážily její sestru, která byla někde jinde. Přitom měli být spolu.

304

Poprvé za celou dobu jí koutky spadly dolů. Mě se ptáš, jak poznáš dobrého? zeptala se. Ona sama poznala dobré, poznala špatné, ale zatímco jedni se berou jako samozřejmost, je pak bolestivé poznat ty zlé. „Nepoznáš,“ přiznala ponuře, ale tenhle tón moc dlouho nevydržel, protože se pak obloukem vrátila k původnímu nadšení a chování, „ale jakmile někoho takovýho najdeš, můžeš se prostě otočit a jít, nebo mu vykopnout zuby!“ Kdyby to udělala, ulehčila by si hodně trápení, ale pozdě bycha honit.
„Všude to je stejný,“ uznala s pokrčením ramen, „doma to bylo podobný, takže mi věř, že holky si prostě pomáhat mají. Těm můžeš věřit jenom s extrémníma výjimkama,“ dodala a nenápadně přitom poukázala na sebe, ale myslela to tak, že jí se může zcela určitě věřit. „Ukaž mi bráchu a trefim ho bleskem přímo pod vocas, že uvidí všechny svatý.“
Trochu jí mrzelo, že neměla Rue hlad. Docela dlouho nelovila a chtěla. A hlavně mohla lovit úplně lehce! „No fajn, ale kdyby cokoli, tak řekni, baví mě to a znám na to super čáry máry,“ dodala, než se plácla na zem jak široká tak dlouhá.

303

//Borovicová školka

Rue už nějak přestala brečet, ale furt koktala, protože nechápala, proč se na ni bratr tolik vykašlal. No, ji to nepřekvapovalo, bratři takoví byli. Proto byla ráda, že měla aspoň jednu sestru, ačkoli je svět rozdělil. Ani nemohla vědět, zda je Nova stále naživu, ale doufala v to. A doufala, že je aspoň trochu v pořádku a netrpí. „To si piš, svět nese kupu mnohem lepších,“ přitakala okamžitě Rue se zazubením. Ale taky existovali horší, které zmiňovat nechtěla a nepotřebovala.
Dorazila k tomu kopečku ze dvou vyviklaných stromů, který obcházela, dokud nenašla otvor, kterým mohla proskočit dovnitř, ale nejdříve pokynula Rue, aby ji následovala. Uvnitř byla tma, ale zase tam nefoukalo a nebyl tam sníh. Země byla měkká, vonělo to tam po borovicích a hlíně, prostě super místo. „Holky si mají pomáhat,“ namítla, když si hledala nějaký místo, kam si dřepne, ale nakonec si prostě lehla. Štvalo ji, že tam byla většinu času sama, původně to právě mínila, že si sem bude tahat... ty lepší samce. Jenže žádnýho v životě neměla a pěkně to v ní bublalo. Trochu si nad tím povzdechla, ale teď to nechala být. „Sotva jsem tě tam viděla, jak seš bílá a brzo bys tam akorát umrzla a objevila se až na jaře, to by nebylo dobrý,“ kroutila nad tím hlavou. „Takže si udělej pohodlí, ale nic k jídlu tu bohužel nemám,“ pokrčila rameny, ale i to se dalo zařídit. „Ale klidně zajistim.“

//Středozemka

„Hm, to je možná dobře,“ usoudila s pokrčením ramen. Bratři byli divná spodina, sama jich pár měla, i když by asi těžko vylovila v hlavě jejich jména a to, jak vypadali. A určitě by je špatně přiřadila, kdyby je viděla vedle sebe, ale to bylo fuk, oni by taky sotva věděli, kdo je ona. Zastavila se, aby mávla tlapou nad tím, co Rue koktala, protože těmhle věcem nevěřila, že by nějakej chlap pomohl vlčici s magií, „na to nemají koule, vědí, že bys v magii byla hned lepší. Holky jsou učenlivější,“ chlácholila ji, aby nad tím moc nepřemýšlela. Neuměla moc zvládat cizí pláč, nedávala ani vlastní, takže potřebovala nějak jako první zařídit to, aby bílá vlčice přestala brečet, než si uvědomí, že by taky mohla brečet nad vším, co se stalo
První drobné stromky se před nimi brzy začaly otevírat a postupně rostly a poskytovaly jim skvělou skrýš před hrozným severským počasím, které jí ale furt nepřišlo tak moc kruté a divné? A přitom na severu už sakra dlouho nežila. „Čus, Rue,“ houkla ještě na její jméno, „to je sakra roztomilé jméno,“ dodala.
„Jako není to tam úplně velké,“ pokrčila rameny, když se prodírala tím sněhem dál, „ale je tam střecha a rychle se to vyhřeje, bude to fajn, pojď.“ Se samicemi nikdy problém neměla, samce by tam nevzala.

//dutá hrouda

Dostala se do křížku s uzlíčkem nervů, ale hned z počátku ji napadla nejdříve taková docela vtipná myšlenka o tom, že kdyby na vlčici hodila trošku světlého jílu, vypadala by úplně jako ona tehdy, když sem nakráčela. Bílá, ale ne úplně bílá srst, modrý oči, klubíček nervů – přesně ona! Teda Vanya. Stejná věc ve výsledku.
„Hm, netušim,“ řekla po zamyšlení. Posadila se na zem, ještě k tomu pokrčila rameny, že fakt netuší, protože se jí tohle nikdy nestalo a přitom přišla z docela hnusnýho severu, kde jeden klepal kosu i v létě. Každopádně se jí na otevřeném prostranství nelíbilo, byla tam zima, nepříjemno, moc otevřeno a do toho ona, která se zdála, že se za chvilku sesype, přestože už tak vlastně vypadala. Bouře se rozhlížela okolo, jestli třeba někoho nezahlédne, ale okolí bylo mrtvé a oni snad budou brzo také. Zaujalo ji však, co řekla. Našpicovala uši, točila s nimi jak se satelity, otočila pohled k ní a přitom se mračila. Dement, sykla si pro sebe, protože to znamenalo, že mají další společnou věc. Na prázdno klapla zuby, zhluboka se nadechla a usmála se: „Když mi toho blba ukážeš, zajistim, aby neměl rád ani mě,“ nabídla jí s uvozovkách otevřenou náručí a kývla hlavou do strany. „Pojď se mnou, tady je fakt kosa a kousek odtud je super lesík,“ nabídla se jí. Borovice nebyla ostatně tak daleko. Vyskočila na nohy, aby se mohli pohnout, počkala na vlčici a rozmluvila se: „U mě tohle taky moc nedávali, ale je mi to už buřt, jenom záviděj. Jo a říkaj mi Bouře, fakt bouře, podle toho počasí. A docela nedaleko odtud mám skrýš, bratrům vstup zakázán.“

//Borovicová školka

Hlava jí padla na stranu, když toho černého poslouchala. Jak se tomu říkalo, pesimismus? Možná jenom prostě samčí chování, kdy všechno muselo být úplně na nic a život byl černý, tmavý a on stál na kraji společnosti, která mu nerozuměla. Okej, řekla si, trochu odtáhla hlavu vzad a přemýšlela, jestli má nějaký smysl vůbec něco říkat, ale než vůbec našla slova – což bylo divné, že žádná neměla –, vlk prostě vzal čáru, že tam nebude mrznout. A ona tam jenom dřepěla ve sněhu, nechápavě mrkala a pak nad tím i pokrčila rameny, protože to nechápala a chápat nechtěla.
Zima teda byla, asi, ona to necítila. Kožich pořád držel super adekvátní teplotu, vítr jí nevadil, sníh taky ne, packy nijak nemrzly. Ale potřebovala se zvednout a jít dál, o tom žádná.
Vyskočila na nohy, že se půjde podívat, kam je třeba, ale moc daleko nedošla, protože v tom tichu uprostřed planiny slyšela fňukání a to bylo něco, co vždy upoutalo její pozornost. Zastavila se, rozhlížela okolo sebe, ale viděla prostě jenom bílý sníh. Musela se tak spoléhat jenom na sluch, šla po něm, křupání sněhu pod jejíma tlapama jí to tížilo, ale přeci jenom se podařilo. Vlčice, brečela... ve sněhu. V týhle kose. Naklonila hlavu lehce do strany, zamračila se a stála od ní kousek dál, než zahučela: „Hej... V pohodě asi nebudeš, ale všechno nějak dobrý? Aby ti ty slzy nezamrzly v očích, to by docela bolelo.“

Po letech, kdy suverénně mlčela a dělala, že neexistuje, milovala, že mohla dělat absolutně cokoli, co se jí zamanulo. Mohla křičet, mohla řvát, mohla se smát, kopat, kousat a prostě cokoli. Tak to využívala, dělala kraviny, rafala, komentovala, co jenom mohla. Takže ve chvíli, kdy na tohle všechno dostala jízlivější komentáře, že to vůbec dělá, zamračila se a kdyby neměla zatnuté zuby, zcela určitě by na černýho vystrčila jazyk, že jí to je úúúplně jedno. Ale tlamu měla v tý chvíli zavřenou, takže ji musela otevřít a to raději využila rovnou k mluvení a ne jenom ke gestům. „Někdo je rád naživu,“ opáčila mu s pokrčením ramen, „lepší jak dělat, že mě nic nezajímá, ne?“ otázala se následně. Rychle přejela barevným pohledem černýho s šedým flekem. Zatim jí nic neříkal, vyzníval spíš jako usazený morous, podle tý poznámky, ale víceméně ta poznámka mohla být pronesena jakkoli.
Udupala trochu sněhu okolo sebe, aby měla prostor, kde se točit jako káča. Sice by se neměla zastavovat, ale pár minutek mu obětovat může, ne? Když ji bude štvát, dostane duhou přes tlamu.