Loterie 2
Chvíli poté, co jsem se rozvalila na sníh, jako by o byla nějaká pláž za parného dne, se ke mně připojil i tmavě hnědý, který v něm do té doby ležel jako pštros pouze hlavou. Jednou jsem plácla ocasem do sněhu, který byl tak jemný, že se roznesl okolo a hlavou jsem furt skenovala okolí, jak jsem měla tak trochu ve zvyku. Všechno je v pohodě, uklidňovala jsem se, i když to nějak nebylo třeba. Prostě všechno bylo fajn, nic víc, nebylo čím se vzrušovat a zatěžovat. Do toho mi tady Duncan kecal, jak se vůbec nebál a bezmezně mi věřil, že udělám to, co chtěl a nebude to mít žádný problém a následky. Zatim to akorát mělo trochu krve, ale jak si mohl být jistý, že se mu ta rána nezanítí a neupadne mu ucho? Třeba jsem měla jedovaté sliny nebo něco takového... Nikdo neví, co za jedovatou potvoru se ve mně skrývá. To je trapný, ušklíbla jsem se sama nad sebou, ale to zanícení bylo furt docela dost reálný. „To seš fakt odvážnej, já si věřila tak na nulu,“ zazubila jsem se, „takže se to krásně vyvážilo.“ Zatim byl stejně jenom jedním z mnoha vlků, co měli cvaknutý ucho, nic víc. Otázkou bylo, jak dopadne to nasazování.
Jenom jsem mlčky přikývla, když chtěl tu věc i nasadit. To už byl docela problém, protože jsem nějak netušila, jak to přesně udělat. Přisunula jsem se k té jeho věci, prohlédla si, abych pochopila, co se po mně chce a pak ji pomalu vzala do zubů. Jestli to omylem spolknu, tak to bude docela vtipný, než mi dupne vzteky na krk, pomyslela jsem si a dávala si sakra pozor, abych to nespolkla... Takže jsem chvíli nepolykala ani sliny.
Přesunula jsem se k Duncanovi, tlapou mu naznačila, aby se zase položil a přisunula se hlavou k jeho ucho. Byla tam taková možnost to protáhnout, ale pak jsem to v podstatě musela zkousnout, aby se ten kruh uzavřel a to nebylo pomocí huby plný slin nic snadnýho. „Kdybych ti naslintala do ucha, tak se nečerti,“ dodala jsem pro jistotu.
Loterie 1
Nastavoval se přede mnou jako nějaká svůdná samice, ale bohužel jsem tou svůdnou samicí tady byla já, tak jsem nechápala, na co si to tady hraje. Z dálky se muselo určitě jednat o velice zajímavou podívanou, z mého úhlu pohledu to bylo ještě krásnější a komičtější. Užívala jsem si to a nebylo to žádnou tajnou tužbou ubližovat jiným. Možná trošku, ale jenom tak maličko, že tu spíše šlo o to, abych prostě udělala, co Duncan chce – způsobovat mu bolest a rvát cetky do uší. Jsem mu to do toho ucha mohla hodit rovnou, kutálelo by se mu to pak v hlavě sem a tam, ušklíbla jsem se.
Zakňoural, že má strach, což mu přineslo jedno plácnutí tlapou po zadku a prohlášení: „To víš, že máš,“ šeptla jsem jenom, protože už tak jsem měla hlavu dost blízko k němu a šlo jenom o to, abych udělala malé rafnutí, což se také stalo a místo nějakého vyjeknutí jsem dostala spíše jenom hrdé prohlášení. Trochu mě to mrzelo, že nefňukal.
Odtáhla jsem se, abych zkontrolovala, jak na tom je, protože jsem si nebyla jistá, jestli tu díru nebude mít moc na kraji, že to bude spíš jenom vykrojení ucha a ne díra, ale zdálo se to v pohodě. Teda snad, protože hned na to hodil hlavu stranou na sníh a děkoval. Usmála jsem se, plácla s sebou taky do sněhu a jednou švihla ocasem. „ale určitě si byl podělanej strachy, přiznej se,“ odfrkla jsem si. Rozhlížela jsem se okolo sebe. Sice byla zima, zataženo a nic moc počasí, ale vesměs to bylo fajn. Pokud jsme opomenuli fakt, že pár vlků zemřelo, ale to jsem se snažila vytěsnit z hlavy. „Nechceš ještě nějakou díru?“
//Ragar
Asi jsem neměla takový důvod se zaobírat nějakýma cetkama, ale každej měl svoje preference a Duncan se asi trochu vyžíval i v bolesti, protože si chtěl nechat dobrovolně procvaknout ucho, abych mu to věc mohla tím protáhnout. Aspoň to je jenom ucho, pomyslela jsem si s dlouhým výdechem a trochu zkoumavě se na toho vlka podívala, když se zastavil a vyplivnul tu zlatou věc do sněhu kousek od nás. Koukla jsem se na jeho uši, prohlížela si, jestli tam třeba už nějakou díru nemá, že bychom se obešli bez toho, ale ne, musela jsem to udělat já sama.
Dal mi k tomu jenom nějaké prosté instrukce, že chce levé ucho a mám si pospíšit, „se mnou je všechno rychlý, neboj,“ houkla jsem s mrknutím a tlapou mu naznačila, aby sjel trochu níž, protože jsem byla oproti němu záprdek, co se nechtěl stavět na zadní. Koukla jsem se ještě spěšně na tu věc, kterou chtěl dostat do ucha, pak si prohlédla ještě to ucho a trochu zakymácela hlavou do strany. Znělo to na první slyšenou dobře, ale skutek trochu utek. S delším povzdechem jsem k němu přešla, krátce poprosila nějakou vyšší entitu, aby mi neukousnul halvu, až si to rozmyslí.
Pak jsem už jenom neobratně chytla jeho ucho do tlamy a snažila se zatlačit jenom dvěma tesákama na jedno místo, abych mu nenaslintala do ucha, „chutnáš dobře,“ prohodila jsem předtím, než jsem pevně stiskla. Chtěla jsem ho trochu roztpýlit.
//Zubatka
Dolů jsme z té vysoké hory šli víceméně v tichu a já ještě trochu přiskakovala, abych byla schopná se ve sněhu nějak lépe pohybovat. Připadala jsem si jako králík s tím, jak jsem všude okolo hopsala a přitom se držela Duncanovi za zadkem, který mě vedl kdo ví kam.
Nějaký podmět ke konverzaci přišel až po nějaké době, co jme slezli k nižším horám, ale furt pitomým severním horám. Zastavila jsem se, oklepala ze sebe sníh, ale to bylo dost zbytečný, vzhledem k tomu, že ho na mě furt byla celá hromada, která nesleze až do jara. „Ty máš furt tu věc?“ nechápala jsem. Už dávno bych to někde vyplivla a netahala se s tim jako idiot, ale třeba se mu líbilo mít zlatý zuby... Každý měl svoje úchylky. „Jakože ti mám procvaknout ucho a ty mi za to bude vděčnej?“ zeptala jsem se trochu nevěřícně a přimhouřila k tomu oči, abych mu dala dost jasně najevo, že nad tím přemýšlím a moc se mi to nelíbí. Ale vlastně... Jo, líbilo se mi to. Vždycky jsem chtěla někomu procvaknout ucho a slyšet za to dík. „Jasně, že jo!“ zazubila jsem se.
//Západní galtavar
//Sněžné hory
Jak mohl někdo, kdo se narodil na severu, tak moc nesnášet kopce, hory, sníh a hlavně tu samotnou zimu? Připadalo mi, že každym krokem nahoru se mi akorát zhoršuje nálada, protože furt víc a víc myslim na rodiště. Jenže tohle nebylo to místo, nebyl tu ani jeden topol, neměla jsem z toho ten pocit úzkosti a stísněnosti, kterou mi domov dával, ale furt jsem měla nutkání těkat pohledem okolo. Nikdo tu není, uklidni se, napomínala jsem se. Tohle chování bylo z mojí strany nepřípustné, musela jsem se prostě uklidnit a vrátit se k normálnímu chování. „Nebyls? A co ti změnilo názor?“ zajímalo mě upřímně U nás se vždy říkalo, že magie je nějaký důkaz moci a důležitosti, ale ve výsledku jsem moc neviděla, že by to někdo používal. Spíše šlo o výhružky a poměřování se, kdo má lepší magii.
Jak se ukázalo, byla jsem panna v nesnázích, která byla unesena velkým hnědým vlkem a začala už asi i trpět syndromem, kdy se mi můj únosce zdál jako někdo, koho chráním a musím u něho zůstat, protože se mi stejně nechtělo odcházet. „Ale ne, velký zlý vlk, co si počnu?“ zasténala jsem předstíraným vysokým hlasem, ve kterém bylo fňukání, „znesvětí mě u stromu a ukradne můj věneček.“ Po tom prohlášení jsem se na chvíli odmlčela, abych si pak odfrkla, co to bylo za celkovou kravinu, která mi vylezla z tlamy, ale sama jsem se potřebovala rozptýlit a hádala jsem, že i tenhle to potřebuje víc než cokoli jiného. I celé to honění za bájnou bytostí nemohlo být nic jiného než vyrovnávání se se ztrátou jeho partnerky, kterou viděl, jak ji pod vodu stahuje nějaká příšera. Mohla být kamarádka, fňukla jsem si. Zdála se fajn ta Lili.
Rozptýlením myšlenek jsem zcela zapomněla na to, kam se táhneme, jak daleko jsme a jak řídký vzduch je okolo nás, ale když mi to došlo, trochu se mi stáhlo hrdlo nervozitou při pohledu okolo sebe. Svítalo, zvedalo se slunce, ale byli jsme tak vysoko, že jsme snad byli nad ním a nebylo možné, aby k nám dosáhlo. Na chvilku jsem se zastavila, Duncan šel dál a volal do dálky, já pozorovala okolí. Připadalo mi, že jsem na samém vrcholku světa, i když jsem se uvnitř tak necítila. Spíše mnou zmáhala úzkost při vzpomínce na domovinu, kterou jsem nikdy nemohla nazvat místem, kam bych se ráda vracela. Nebo kam bych se vůbec někdy chtěla vrátit. Bylo mi líto všech, co tam museli žít, ale nějak mi přišlo, že nikde to není úplně růžový a veselý. Třeba tady, věděla jsem o smrti čtyř vlků v hodně krátké době a... to nebylo zrovna nic příjemného. Ne, ticho, napomínala jsem se a zatřásla hlavou. Jako by se ta malá ustrašená šepotalka pokoušela probudit ze svého spánku, ale to se měla klidnit. Někdo tu byl, neměla právo se ukazovat na povrchu.
Otočila jsem se, abych našla Duncana a mohla se k němu přiblížit, protože jsem začala ze všeho být značně nervózní, ale po pár krocích k němu jsem se zarazila a naopak udělala nevěřícně jeden vzad. S někým tam byl. S čistě bílým vlkem, že se mi takřka ztrácel ve sněhu, ale podvědomí mi říkalo, že to není nějaký obyčejný vlk, který se tu prochází a Duncan na něj jenom narazil, aby se ho zeptal na cestu k tomu Vlčíškovi. Ne, tohle musel být on, protože jsem to prostě věděla a cítila. Jak někdo takový může existovat? nechápala jsem a neodtrhávala od nich zrak. Přišlo mi, že tam jsou věčnost, ale nemohlo to být tak dlouho. Slunce mezitím vyšlo, opíralo se do nás z východu a akorát mi stěžovalo pohled na toho bílého vlka, co se ztrácel ve sněhu.
Pak se Duncan od něho zvedl a vzdálil. Šel dál ode mě ke kraji vrcholku a koukal někam do ztracena, zatímco já těkala mezi ním a tím Vlčíškem a nevěděla, za kým jít. V tomhle rozhodnutí mi pomohla ta bílá entita, která zvedla tlapu a mávla s ní v náznaku, že mám jít za ní. Trochu jsem polkla a rozklusala se k němu blíž. „Ehm... Zdravim?“ zamumlala jsem trochu nedůvěřivě a nevěřícně se přikrčila, když na mě hleděl. „Van-“ otevřel tlamu, aby něco řekl, ale já vylítla, našpicovala uši a vyštěkla: „Pšš!“ Pohled mi hned padl k Duncanovi, ale byl daleko, aby to mohl pořádně slyšet. To spíš to moje vyjeknutí bylo hlasitější. Vrátila jsem hlavu k Vlčíškovi a dodala: „Bouře.“ Vlčíšek trochu naklonil hlavu do strany, ale pak to přestal řešit. „Máš přání jako tvůj přítel, Bouře?“ zeptal se s důrazem na to oslovení, které bylo trochu citlivějším tématem. Ale fakt to nemusel prohlašovat na veřejnosti.
Posadila jsem se do sněhu, zrak jsem trochu sklopila k zemi a mlčela, protože jsem zrovna neměla žádné přání a nikdy v životě jsem ani pořádně nic nechtěla. Snad jenom svobodu a ta mi byla dopřána, ačkoli jsem byla unesena, ale to byla jiná pohádka. „Nemyslim si, že jsem vlk, co má jenom tak nějaká přání,“ odpověděla jsem mu. „Žádná?“ nechápal. „Nepřeješ si snad někdy opět vidět Novu? Micawbera? Nepřeješ si, aby opět byli ve tvém životě?“ zeptal se. Stiskla jsem zuby, další citlivé téma. „Dokud jsme pod stejnou oblohou, vždy jsou se mnou,“ pronesla jsem to jediné, co mě uklidňovalo na tom, že s nimi nemohu být. Jednou mi to řekl Micawber a od té chvíle jsem se toho držela. V prvních dnech to bylo jediné uklidnění, které jsem měla a později to přerostlo v jakousi mantru, která mi pomáhala v nejhorších chvílích, kdy jsem myslela, že se vzdám, otočím a vrátím se se staženým ocasem domů, aby udělali to, co se mnou měli udělat už dávno. Nic jiného si nezasloužím, když ani nejsem taková, jaká mám být.
Vlčíšek zvedl zrak a já ho následovala. „Všichni jsme pod tou stejnou oblohou,“ zopakoval to, co jsem řekla já. Oba dva jsme koukali na azurovou ranní oblohu a ani jeden z nás nic neříkal. Všude bylo neskutečné ticho, ale v mojí mysli to řvalo. Chtěla jsem vidět Novu, chtěla jsem mámu, chtěla jsem sakra toho tlusťocha poblíž sebe. „Přeju si, aby oba dva byli v pořádku,“ polkla jsem smutně. Micawber mohl být, ale Nova? Obávala jsem se toho, co se jí v životě děje. „Oba dva jsou živí a zdraví,“ odpověděl na to Vlčíšek a sklopil hlavu. Sklopila jsem ji také, ale spíše až k zemi, abych na něho nemusela koukat. „Ta tím pádem si ani nic jiného nepřeji,“ hlesla jsem a vstala. Vlčíšek se zdál, že není moc spokojený s tím, co jsem zdála, ale také vypadal smutně, i když mu zcela jistě nemohlo záležet zrovna na štěstí a neštěstí dvou vlků. Spíše chtěl, abych se já necítila tolik smutná, ale na tom nezáleželo, vždy jsem kvůli těm dvěma byla smutná a chtělo se mi brečet ihned poté, co padla jejich jména.
Zavrtěla jsem hlavou, vstala a chtěla zamumlat něco jako rozloučení, ale neměla jsem na to. Potřebovala jsem zahnat myšlenky a raději jsem vyběhla s Duncanovi s přísným rozkazem nebrečet. Před cizími se nebrečelo. Zuby jsem měla pevně stisknuté a přikazovala jsem si, abych se uklidnila, ale chtěla jsem přes celou tu horu zařvat, aby mě slyšeli i na tom ostrově přes moře.
Duncan mi položil otázkou, spíš jenom řečnickou, ale já jenom funěla a koukala se do dálky. Pokoušela jsem se rozmrkat, abych zahnala kapky v očích. Neodpovídala jsem mu, jenom jsem něco jako zamumlala, co by měl být i souhlas a vydala se za ním.
//Ragar
//Dlouhá řeka
Začala jsem trošičku litovat, že jsem se sem s Duncanem vůbec vydala. Připadalo mi, že mám plíce v jednom ohni a jenom tak jsem se držela, abych nehekala a nepožadovala nějaký zastávky, kdy bych akorát zabořila hlavu do sněhu a čekala, než se mi trochu ochladí tělo tím nekonečným pochodem na horu. Proč jsme šli do háje do kopců. Proč jsme hledali nějakýho bájnýho Vlčíška na kopcích? Kdyby byl chytrej, byl by někde v dolině. „Plně podoruju,“ vydechla jsem dlouze, když prohlásil, že si potom odpočinem. Ale co to znamenalo pak, sakra? Já chtěla hned. Rozhlížela jsem se při našem pochodu ještě okolo. Byla jsem zvyklá na hory, na místo, kde sníh netaje ani v létě a napadlo mě, zda tomu je i tady tak. Nevypadalo to jako u nás, ale přesto jsme byli dost daleko a bylo snad možné, že se tu na sníh narazí i v létě? To by pak docela dávalo logiku proč mi to tady přišlo tak mrtvé, kdo by tady chtěl žít?
Jak se při našem malém tlachání ukázalo, i on měl problémy s autoritami, což nahrávalo tomu, že bude tulák, co se tady tahal všude s Lili, která, jak všichni víme, natáhla brka a teď jenom hledá možnosti, jak ji oživit... Nebyla jsem v tomhle moc optimistická, abych byla upřímná. Vlastně ani trochu. Ale zpátky k autoritám, Duncan nevypadal, že je od nás, takže ten problém musel kořenit v něčem jiném. Že by je prostě nechtěl respektovat? Že byl jejich trnem v patě?
„Já moc přes magie nejsem, takže mi na tom moc nezáleží,“ pokrčila jsem rameny. Ať si klidně oheň je úžasnej. Jestli mě bude ohřívat, plně ho podporuju. Voda mi v tomhle byla k ničemu, když já v ní byla k ničemu. Nikdy jsem ji nepoužila, došlo mi. Nejdřív to bylo tabu, pak jsem na to úplně zapomněla a nějak tu věc vytěsnila ze své hlavy, že to vůbec neexistuje... Hm.
Trochu jsem se ztratila ve vlastních myšlenkách, že jsem úplně zapomněla na pochod a rozpomněla se až ve chvíli, kdy Duncan pronesl, že jsem mohla zdrhnout, ale neudělala to a on by mě nenechal? Trochu jsem přimhouřila oči, že nad tím přemýšlím a pak pronesla: „To jsem jako unesena panna v nesnázích?“ Možná jsem měla trochu raněný hlas, ale raněná? Těžko. Pokud se nepočítal ještě ten krk, ale voda spláchla krev a tím hasl můj zájem o to.
//Zubatka
//Mahtae jih
„Divný místa mám ráda,“ podotkla jsem na jeho poznámku o tom, kam se ženeme. Znělo to... slibně. Ale po ostrově mě asi jenom tak něco nenadchne, takže by se měl asi snažit. Nesnaží se vlastně získat partnerku zpátky? zamyslela jsem se. Možná nebylo jenom tak místné říkat podobný blbosti, protože jsem si ho taky mohla otočit proti sobě a popravdě to už chtělo zas nějakýho kámoše, protože ze samoty a letmých známostí se mi už celkem zvedal kufr.
Do toho všeho se zajímal, proč jsem odešla, ale na tohle měl ještě chvilku čas, pokud si chtěl vyslechnout smutinký příběh o tom, jak mě vlastně pohodili na svět, potom mě kopli dál, potom ještě dál a pak jsem se vykopla já sama, protože mě z toho všeho kopání už docela bolel zadek. „Hele takový neshody s autoritama, je to na dlouhý povídání.“ Rozhodla jsem se to sumarizovat takhle, protože to krásně sedělo na otce i toho sladkého karamelového vlka, i když to v obou případech byl zcela opačný problém, ale zas na tom taky ve výsledku nezáleželo. Ani jednoho jsem už řádku let neviděla a to bylo fajn. U někoho víc, u někoho míň.
Od jedné řeky jsme se dostali k druhé. Zařadila jsem se už po prvním přechodu vedle Duncana a akorát otráveně protáhla tlamu, když se mi ta voda dostala před čenich a vypadalo to, že prostě půjdeme zase přes. „Pěkný. A pak, že magie ohně je strašlivě zlá magie, která mi uškvaří srst,“ mlaskla jsem. Zůstala jsem an břehu déle, abych sledovala Duncana, jak se bude pokoušet překonat řeku. Tuhle jsem neznala, takže jsem potřebovala názornou ukázku. Nejdříve se to zdálo vcelku v pohodě, ale pak se Duncanovo tělo stále více a více propadalo a mně došlo, že timhle způsobem budu mít vodu až o břicho. To vůbec. Několikrát jsem šla pár metrů po proudu řeky, pak zase proti proudu a hledala nějaký způsob, jak řeku přejít, zatímco Duncan vylejzal na druhý straně. Nechtělo se mi do toho mokra.
Na krajích řeky už bylo trochu ledu. Sice ne přes celou řeku, ale třeba tam dál mohl být nějaký šutr, přes který bych dokázala přelézt trochu dál. Šlápla jsem proto na ten led, ale moc netestovala jeho pevnost a po prvnim kroku se ozvalo křupnutí a slítla jsem do vody, kde už nemělo důvod se o cokoli snažit a prostě jsem to po břicho přešla, klepala u toho zubama a potom ještě na břehu do chvíle, než nás Duncan usušil. „Dík,“ zahuhlala jsem.
//Sněžné hory
//Bukový sráz
Stejně jao ostatní, i tenhle hnědej nebyl zrovna zedjší, ale nějak se tu usídlil a byl tu zcela určitě déle než já, takže pro mě to byl zdejší a já byla turista, který nechápal, že tu vedou něco jako Život a Smrt. Ani jsem to moc brát nechtěla, nelíbilo se mi to, ale co jsem s tim měla dělat, jiný kraj, jiný mrav.
Šli jsem dál, směrem k řece, kterou jsem už taky párkrát přešla a mezitím furt opakoval jedno náhodné slovo z toho, co jsem řekla já sama. Mezi nimi bylo i prokletí, život a jídlo. Krásnou svatou trojici si vzal z mých náhodných prohlášení.
Potom jsme šli nějakou dobu mlčky, okolo nás hučela řeka, mně hučelo v žaludku, ale to přehlušovala ta voda. Koukala jsem po kamenech všude okolo, protože jsem si už tak nějak pamatovala, kde by se tohle mělo přejít, abych zůstala suchá. Sice jsem už věděla, že Duncan je tková sušička, ale já neškemrala o pomoc, aby mě osušil. Jo a popravdě jsem nebyla nejlepší plavec, což mohlo být poznáno z mojí čubičky tam na tom ostrově. „Hele z daleka,“ vydechla jsem na jeho slušňáckou otázku, aby řeč nestála, „takovej blbečkov ve většim blbečkově,“ dodala jsem bez nějakého vysvětlení. Holt jsem nebyla fanoušek vlastní domoviny.
Duncan se vydal přes řeku, takže bylo na mně, abych ho následovala. Raději bych šla víc k severu, protože tady to bylo pro mě trochu cizé, ale zkusila jsem to. Pomalu jsem překračovala namrzlé kameny, syčela při každé podjetí nohy a jednou i naštvaně vyštěkla, když mi noha zajela do vody až po koleno. „Třeba most by to tady chtělo,“ zavrčela jsem si pro sebe. Jeden jsem viděla, takže s nima tady problém mít nemohli!
Na druhou stranu jsem se tak suchá nedostala, ale to by teoreticky nešlo i bez toho, kdybych nezahučela do vody, protože jsem byla mokrá od sněhu... Nedalo se to sice považovat za normální namočení, ale furt mi ten sníh dělal mokrou srst, takže se to muselo počítat. A když ne, tak co, s nikym jsem nesoutěžila o miss mokrá srst... Vyhrála bych. A kdybych náhodou nevyhrála, tak by to bylo taky jedno, protože já bych byla ta suchá a druhá by byla možná miss, ale taky promoklá slepice.
//Dlouhá řeka
//Divoká pláž
Hnala jsem se za Duncanem a jeho kilometrovýma nohama. To taky musel vymyslet idiot, že se potáhne nejkratší noha za tou nejdelší, ale co na tom. Brodili jsme se ještě k tomu sněhem, tak mi ho aspoň vyšlapávala já se nemusela starat o to, abych dělala rolbu, co nám odhrne cestu. „Jdu,“ houkla jsem do toho ještě neslyšně, protože to nebylo potřebný.
Padla noc a byla docela kosa. Jako fakt velkej skok od exotickýho ostrova, kde by to bylo fakt mua místo na život, kdyby tam nebylo těch pár minusů a najednou tahle bílá břečka pod nohama a studená pruda? Možná jsem si na zimu tolik stěžovat neměla, protože jsem se v ní narodila, ale sakra proto jsem si na ni stěžovala, protože jsem toho měla plný zuby a akorát mi to připomínalo, kdo jsem. Nebo spíš odkud jsem. Byla jsem totiž dobrá troska a to nemělo nic společného se zimou.
„Huh,“ vyšlo mi z tlamy, když mi už další vlk potvrdil, že fakt existuje Život a Smrt. A mluvil o nich úplně stejně jako tamti dva, takže... buď tady v okolí kolovala nějaká kolektivní povídačka, kdy se pokoušeli dělat si ze mě srandu, nebo to bylo fakt reálný. K reálnosti napomáhalo i to, že Duncan nevypadal, že by měl chvilku na srandičky a vtípky... Ale každej se se smrtí vyrovnává jinak. „U nás byla vždycky smrt konečná stanice a život prokletí, tady taky musíte být něco extra,“ zamumlala jsem do větru.
Pak se při cestě lesem strhla i konverzace k tomu Vlčíškovi, o kterém mlel ten nemocný hnědý. Protočila jsem nad tím za Duncanovými zády očima. Tohle už fakt znělo jako hloupá povídačka pro vlčata. „Vlčíšek, ale co já vim, co tim myslel. Pochopila jsem, že máš být hodnej, aby ti něco dal... Nevim co, jídlo?“ Jídlo by bodlo, co si budem. Všichni se tu ženou za nějakýma pohádkovýma bytosma a nikoho nezajímá jídlo, postěžovala jsem si. „A co za informace chceš? Seznam zlobivých a hodných? ten hnědej bude u zlobivých, to ti řeknu bez nějakýho hledání.“
//Mahtae jih
Sledovala jsem, jak dva vlci odcházejí a koutkem oka i hlídala, zda po nich Duncan vystartuje nebo ne. Ale nic se nedělo, i když i někdo s empatií na bodnu mrazu věděl, že ten vlk vůbec není v pohodě a bojuje s tim, aby tady každýho nezabil na místě.
Dlouze jsem vydechla. Takže... jsme byli zpět. Zpět na tom místě z ostrova, který sice nebyl dokonalý k životu, ale zase jsem přišla o ten paranoidní pocit, že se za mnou furt někdo žene a já jim tak musim neustále utíkat. Teď to ale bylo zpátky. Sice po mně nikdo nestřílel šipky, nikde žádný krokodýl a dvounožci, ale ten malý alarm v hlavě, že si mám hlídat záda, byl zpět.
Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila, že to je jenom hloupý strach a nic se ve skutečnosti neděje. Jenže mě v té chvíli polilo i hrozné horko. Neskutečné horko, že se mi ze srsti odpařovala voda a trochu mě zachvátila panika. Jenže to samé se dělo i Duncanovi a ten byl... v klidu? Jako docela dost v klidu. Pak to ještě zapraskalo ve zbytku dřeva, které chytlo i přesto, že bylo mokré.
Překvapeně jsem zamrkala. Tak takový bylo něco umět, hehe. „Jdem?“ zopakovala jsem s otazníkem na konci, ale zvedla se a šla za ním. Já měla jít? No... fajn. Ale furt mi nesedělo, kam že to jdeme. Už jsem to slyšela několikrát.
„Poslyš, nechci znít rýpavě, ale to fakt existuje něco, co si říká Smrt? Už mi tu o tom pár vlků kecalo,“ pustila jsem. Už ne tak opatrně jako předtim, ale riskl byl v mém životě něco normálního.
//Bukový sráz
//Západ od Gallirei
Pokoušela jsem se hnědého vlka uklidnit pro bezpečí nás všech, abychom nedopadli stejně, jako dopadla Lili. To, že ji shodil do vody bylo ještě relativně v pořádku, ale potom ji něco stáhlo a bylo docela dost logický, že Duncan obvinil právě toho vlka za zabití Lili, i když to bylo nepřímé. Furt se tak nějak podílel na její smrti. Jenže to bylo Duncanovi jedno. Jako jediný se na samém počátku zdál, že někoho zná a to byla zrovna Lili, která skončila tak, jak skončila. Navíc to udělal někdo, kdo se k nám připojil na samotném konci a jeho vztek byl zcela oprávněný. Přesto jsem nějak nechtěla přihlížet tomu, jak drtí kosti hloupého vlka. Vstala jsem, loď se prohnula v jedné vlně a chtěla jsem říct, ať ho nechá, že ve výsledku mu už stejně nic Lili nevrátí, ale nějaká vyšší moc se rozhodla v tomhle zakročit, protože nás přepadla bouřka. A nebyla jsem to já.
Trochu jsem se přikrčila, aby mě vítr také neodhodil do vody, ale nebylo to k ničemu, protože naše plavidlo bylo o ničem, vlny mnohem silnější, kameny ostré a skončili jsme tak všichni ve vodě plácající se nedalo nějakého břehu, který mi i přes slanou vodu v očích přišel nějakým způsobem povědomí. Tady jsem byla? napadlo mě, i když zdejší krajina byla zahalená sněhem.
Do krku se mi dostávala hnusná slaná voda a podvědomě jsem čekala, až i mě něco stáhne do vody, ale místo nějakého chapadla jsem ucítila písek pod tlapama a byla jsem schopná se dostat na břeh. Ihned jsem se oklepala, ale zima byla neskutetečná a hned jsem se klepala jako osika, zatímco se trojbarevný pustil do toho, že ten hnědý vlk za nikoho smrt nemůže. A pak ještě toho vlka sebral a vydal se s ním ryč. Mně věnoval jenom jedno rozloučení, na které jsem mlčky kývla hlavou a zrak přenesla na Duncana. Mlč, neumíš mluvit normálně, upozornila jsem se a slabě polkla. „Co ta cetka, cos jim vzal?“ zeptala jsem se. Ale možná jsem měla vypadnout.
//Pro moji slávu, měla jsem umřít jenom dvakrát!
Děkuju za akci, byla zajímavá, ale jestli se to vrátí, tak nejdu, bonus jsou drahý ;-;
A za odměnu prosím vlastnost smysly >:D A do inventáře preferuji kytičky? :>
Drápama jsem se snažila vysoukat nahoru do relativního bezpečí, které nás unese do středu moře a při troše štěstí nás odtáhne tam, odkud nás to přitáhlo. A jestli ne, doufala jsem alespoň v nějaký relativně bezpečný ostrov, kde po nás nebude nikdo nic střílet, nebudem chcípat hlady a všechno bude strašně veselý a růžový.
Slanou vodu jsem měla úplně všude, ale taky jsem byla v lodi, i když ne mojí zásluhou, ale těch vlků. Vytáhli mě nahoru, já padla na kokos a trochu cvakla zubama, když mi tlama narazila do dna lodi. Na nějaké kňučení však nebyl čas, potřebovala jsem si překontrolovat, jestli jsme úplně všichni a je to v pořádku. Vydrápala jsem se na nohy, snažila se zorientovat okolo sebe, ale místo toho jsem skoro čenichem narazila do hnědého vlka se zelenýma očima, který trochu mrmlat, že mu není dobře... To měl beztak z těch vln. Ještě jsem okolo viděla barevného, Duncana, Lili a... „Viděl někdo Tayne?“ zeptala jsem se. Jestli nebyla tady a nebyla ani ve vodě, musela se stále motat na ostrově. Otočila jsem hlavu, abych se o tom ujistila a nějak ji podporovala v tom, ať se k nám dosápe, ale nedošlo mi, jak daleko jsme. „Hej, měli bychom se-“, chtěla jsem hrdinsky začít, jak bychom se pro ni měli vrátit a pomoc, ale nestihla jsem to doříct, protože mi padla tlama hrůzou a všechno ve mně umřelo při pohledu, jak se nějaká ostrá věc proťala lebkou vlčice a ona padla k zemi. Potom jsem já tlamou padla přes okraj lodě a pozvracela se.
Asi zcela určitě jsem právě viděla ten nejhorší pohled v mém životě a houpání na vlnách tomu moc nepomáhalo. Věděla jsem, že už umřely dvě vlčice, ale tahle byla první, kterou jsem viděla a moc jsem si to nechtěla připustit, že se tomu fakt stalo. Hlavu jsem nechala viset přes okraj, že se třeba trochu uklidním a jestli to ne, tak jsem aspoň tupě sledovala své zvratky, jak se rozprostírají po moři, protože jsem na nic jiného mentálně sílu neměla. Já chci... Někam. Ne domů, ale někam jinam, zasténala jsem si pro sebe a pomalu zvedla hlavu k osazenstvu.
Sumarizace. Zůstal Duncan, který se chvástal nějakou cetkou... Hmm... Ne, prostě cetkou, Lili, potom nový barevný vlk, co mě vyhodil nahoru a hnědý vlk, který tvrdil, že je mu blbě. Ten poslední začal něco mrmlat... Táto? Byl ten barevný jeho otec? Podoba sice ne, ale... Byl to otec? Tázavě jsem zvedla zrak k barevnému vlkovi, ale to by v tom hnědém nesmělo něco rupnout, protože se začal chovat jako cvok a kromě o otci mluvil i o nějakých dalších vlcích. Byla jsem si docela jitá tím, že Duncan byl Duncan a ne Sirius... Pokud mi nekecal. A Lili určitě nebyla Rowka a já nebyla... mamča?
Trochu nervózně jsem sledovala, jak jednomu šplouchá na maják a zcela tím vytestnila smrt jedné vlčice. „Co je s nim?“ procedila jsem skrze zuby nervózně k barevnému vlkovi, protože mi to začínalo být celé nepříjemné, ale aspoň jsem nebyla Lili, ke které se ten vlk šinul – ON JI SCHODIL?!
„Lili!“ vyjekla jsem a přiskočila k hraně, kde spadla, ale místo černého těla se vynořila akorát slizká věc s přísavkama a stáhla jakýsi náznak černé vlčice hluboko do moře. A do toho mi hnědý vlk do ouška šeptal otázku, proč jsem je opustila. Jsem máma, jsem máma, jsem máma a on je idiot, došlo mi panicky. Těkala jsem pohledem mezi Duncanem a chudákem pitomým, ale netušila, jestli první uklidňovat hlupáčka, nebo pomoct Lili, ale... to asi bylo marný. „Opovaž - se - tam - skočit,“ poručila jsem se silně zatnutými zuby Duncanovi a měla to i jako prosbu, protože jsem netušila, co s tím hnědým vlkem. Hlava mi škubla k barevnému: „Nikdo tam hlavně neskákejte!“ Byla jsem máma, poslouchejte mámu, do háje. Kde je táta, když ho jedna potřebuje, zasténala jsem a padla pohledem konečně na hnědého vlka. „Zlato, já vás neopustila... Ale Rowka nás opustila určitě.“ Pro bezpečí jsem druhou větu jenom neslyšně zamrmlala pod vousy.
Syn mi dost rychle přestal věnovat pozornost a zaměřil se na bratra Duncana. Otočila jsem se, předníma tlapama padla na kraj lodi a s panickou se rozhlížela po vodě. Ani bublinka. Začala jsem toho mít plný čenich. Zoufale jsem vydechla, sundala tlapy z lodi a posadila se dovnitř, když se hnědý konečně nějakým způsobem uklidnil, plácl se na vor a zůstal ležet na zádech. Přitom nám vyprávěl něco o Vlčískovi. „Jojo, poplujeme na severní pól,“ odsouhlasila jsem mu raději, abych nepřihnala zase nějaký drama a záchvat. Ale kdo je sakra Vlčísek? nechápala jsem. Koukala jsem zoufale a strhaně někam k obloze, zatímco se hnědý zpovídal, že ho Vlčísek nebude mít rád, protože zlobí. Čekala jsem jenom hloupé blábolení, tlapkou jsem mu jemně přejížděla po jedné tlapě, než zmínil, že skoro zabil jednu vlčici. To jsem zrak sklonila dolů, slepě na něho koukala a musela prohlásit směrem k barevému: „Můj syn je vrah...?“ Protože jsem počítala, že Lili byla už jeho třetí obětí. Dokonale zapadá do mojí rodiny, povzdechla jsem si a nadále přejížděla tlapou po té jeho a přitom kontrolovala Duncana. „Když mu to vysvětlíš, všechno bude v pořádku. Nejsi zlý vlk, neboj, broučku,“ uklidňovala jsem ho, avšak má mysl byla jako: Nezabij mě, nezabij mě, nezabij mě.
Na poslední otázku jsem chtěla sakra odpovědět ne. Ani jsem nevěděla, co by měl Vlčísek dělat, ale zcela určitě by ho nepochválil! „Ale jistě, broučku,“ usmála jsem se nervózně. Nezabíjej mě.
Všude byl rachot z toho, jak padalo kamení, ti lovci řvali jako na lesy a do toho všeho na scénu ještě vtrhli dva vlci, kteří jako z nebes přilítli. Jeden hnědý vyletěl rovnou k lodi, která měla být naší jedinou záchranou, zatímco barevný se vrhnul rovnou k nám jako velký hrdina. Nutno podotknout v této chvíli bylo, že zde byli tři samci a tři samice a já... si zabírala barevného. Neměla jsem však čas na nějaké představování nebo jediný pohled, protože jsem měla docela práci s tím, abych přeběhla přes vesnici živá, zdravá a nejlépe se dostala i na tu loď, abych to neplavala na pevninu čubičkou.
Běžela jsem za tím hnědým Duncanem, který se v jedné chvíli silně srazil s jedním lovcem. Na zlomek vteřiny jsem přibrzdila a otočila se, že mu pomohu, když on mně taky pomáhal, ale pak mi došlo, že to vůbec není dobrý nápad a měla bych běžet dál, protože je zcela určitě silnější a schopnější. Poradil si s krokodýlem, tak si určitě poradí i s holou krysou. Chtěla jsem tak běžet dál k té lodi k tomu hnědému vlkovi, který byl pokrytý zelenou... Zelenou? Svět je divný, ale na tom nesejde.
Už jsem se chtěla otočit a běžet dál, ale v krku mi zapulzovala bolest. Zase bolest. Zase ten pocit, že do mě někdo něco bodá a nebylo to poprvé! Zaúpěla jsem, pohnula krkem, ve kterém se ozývala bolest, ale nic mě nepokládalo k zemi, nic mi neprojíždělo žilami, pouze mi nějaká krev vytékala z krku. Běž, běž, běž, připomínala jsem si. Jednou jsem klopýtla, ale pak jsem už byla na správné cestě k té lodi. Nejdříve jsem ale chvilku plácala svoje tělo vodou a drápama se pokoušela zachytit hrany.
A poslední, kdo řekl své jméno, byl ten tmavý fešák, který se představil jako Duncan. Abych napodobila jeho pojetí mého jména, byl tu Duncaaan. „Nápodobně,“ zahlásila jsem s krátkým zazubením. Tedy mohli jsme se setkat v mnohem příhodnější situaci, kdy bych třeba nepřemýšlela nad tím, že bych mu hladem ohlodala ocas a taky jsem nutně nemusela vidět někoho umírat, ale to se nějak podalo a prostě... tady jsme. Krásný den plný radosti a veselí. Bez radosti a veselí.
Zbylé dvě vlčice byly zamlklé, docela dost jsem jim rozuměla, ale pro mě mlčení nebylo, takže jsem chtěla akorát mlít pantem, ale ten mě bolel z toho přežrání. Tak krásně jsem se sakra dlouho nenažrala. Protože jsem nedokázala nic sama velkýho ulovit a z králíků se jeden dost rychle přežere. Srnu jsme však nechali za sebou a místo toho jsme strkali hlavu k těm, kteří na nás celou dobu útočili. Všichni tam měli ty divné dřevěné jeskyně, všude rachovat a lovců bylo mnohem více než nás. Co jsme vlastně plánovali dělat? Čtyři ostrý klacky a je po nás, co si budem. Možná pět, když se jednomu vyhneme, nebo ho do nás trefí blbě. Rozhlížela jsem se okolo, krčila se, abych nebyla vidět, ale nějak jsem nechápala, co mámě dělat a počít si, protože... jsem trošku uměla počítat a nějak jsem v tomhle neviděla naši záchranu. Možná tak otočení a prostě se smířit s tim, že budeme tady? Možná to nebude od věci, je tu pěkně, sice žrádla málo, ale jenom tak mě tu nikdo nenajde.
Duncaan ale upozornil na to, že na druhé straně u moře jsou podobné vory, které nás původně dostaly sem, takže jsme se čistě teoreticky mohli dostat pryč. Čistě prakticky jsme neměli šanci. Duncaan tam něco sliboval té černé, se kterou se snad jako s jedinou znal, ale já sledovala okolí a cítila otřesy v zemi, které akorát tak přinesly problémy a zhoršení celé situace. Zvedla jsem se, uši připlácnuté vzad a nejenom kvůli ruchu z padajících kamenů (na nic počasí), ale také z toho řevu a povyku od lovců. „Jo, asi máme jenom jednu šanci, co?“ zamumlala jsem si spíše jenom pro sebe. První vystřelil Duncaan, já vyběhla jako druhá za ním. Třeba to tim středem bude nejlepší, když mají jiné věci k řešení.