Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Loterie 15

„Kdo říká, že se jich bojim?“ ohradila jsem se nechápavě. Bála, sakra bála, byli nechutní, byli silní, byl to fuj hnůj, ale nemusela jsem dávat najevo, že se bojim něčeho, co chodí po dvou a hází to klackama... co se zabodávají do těl. „A beztak, kdo by v týhle zimě nepochcípal? Na jaře tu bude polovina zvěře,“ dodala jsem ještě jedu příznivou vyhlídku na další dny bez toho, abych si uvědomila, že tohle bude trápit i mě, protože se musim nějak nakrmit a musim to udělat sama. Snad jedin výhoda smeček, občas zbyde nějaký žrádlo pro nižší vrstvu, pomyslela jsem si, ale furt byla smečka jedno velké ne, které jsem nechávala daleko za sebou a smířila se s tím, že se o sebe musim postarat nějak jinak.
Odpověď na moje posunutí vzad bylo to, že se on zase přisunul. Zvědavě jsem nad tim pozvedla kůži nad levým okem a zvedla k němu zrak. Bylo to tak zvláštně na pomezí, že jedna část ho chtěla odstrčit, ať si udržuje místo, druhá zase říkala, ať si jde klidně blíž, že na tom stejně nezáleží. „Myslim si, že bych tě přeprala,“ naklonila jsem hlavu zvědavě na stranu, „nebo bych minimálně dokázala utéct,“ pronesla jsem i ten reálnější scénář toho, co mohlo nastat. Ani jedno jsem však v té chvíli neplánovala. Jenom jsem vstala, jednou zhoupla ocasem, abych z něho smetla sníh, který se na něj přilepil a šla jsem za ním, když se tak ochotně ujal vedení. Jak jinak, však je to samec, vedení je jim přirozené. Nebo je to tim, že jsem ho k tomu vyzvala? Eh? Stejně to bylo jedno, jenom mě zajímalo, kam mě dovede.

Loterie 14

Bylo mi zřejmé, že balada o dvounohých a našem hladovění na ostrově se nesetká zrovna s nějakým poizitivem a nutkáním ihned začít skládat, ale byla to pravda. Pravda pravdoucí, která se mohla přenést do písně, kterou by tady mohl roznášet dál a dál, jenže by mu to zcela nikdo nevěřil. Vyslechla jsem si taky opravu, že balady mají být uvěřitelné s otázkou, jestli se to může stát každému, což nahaté veverky asi ne. „Nebyla to úplně veverky,“ namítla jsem mumlavě a přemýšlela, jak tohle lépe popsat. „Prostě... dvounohé nebezpečí bez srsti,“ mávla jsem nad tím symbolicky tlapou, ve výsledku bylo vlastně jedno, co by to bylo za příšeru. A asi lepší, že o tomhle nikdo neskládal, stačilo mi to jednou zažít a dále netřeba.
Snažila jsem se představit si ty lovce, co mě ne jednou, ale dvakrát trefili a jak je Adiramovi popsat, ale asi to bylo zbytečné, protože jsem si je asi vytěsnila z hlavy a všechno to bylo kompletně překryté tím, jak rozsekli hlavu Tayne na dvě půlky a já mohla jenom tupě zírat, jak umírá. A nezapomenout na to, že jsem následně zvracela.
Od balad jsme se dostali spíše k opěvování nějaké modrooké vlčice, co si zcela určitě myslela, že je lepší než ostatní a dokáže cokoli, co i zamane. Pohledem jsem těkla okolo sebe, pak se i pořádně rozhlédla s otáčením hlavy, zamyšlen u toho mručela a promluvila až ve chvíli, kdy jsem vrátila hlavu k vlkovi. „A to nebezpečí máš být ty? Snad abych si začala dávat pozor.“ Nenápadně jsem se hned potom odsunula o kousek dozadu.
„Moře nezahřeje,“ namítla jsem, ale odnese tě daleko. Zima byla zima, moře taky pak bylo studené. „Ale pravda, dole je tepleji, tak kdybys nás dovedl?“ zeptala jsem se, ale byl to spíš návrh.

Loterie 13

Pomalu jsem se posadila, což znamenalo snížení své výšky o nějaký ten kousek, ale jeden si zvykne, že furt na všechny hledí nahoru, takže mi bylo jedno, jak moc se budu zaklánět, abych na ostatní viděla. Zatim jsme mezi sebou měli dostatečný prostor, aby to tu výšku vynulovalo. „Klišé,“ houkla jsem na něho se zakroucením hlavy. „Nešťastná láska, záchrana vlčice, co si neumí poradit, bla bla bla... Co třeba píseň o...,“ zarazila jsem se, rozhlédla okolo sebe a urychleně hledala návrh na něco originálního, co tu svět ještě neměl. „Co píeň o exotickém místě, které polyká vlky jako žába mouchy a nahaté obří veverky zasekávají ostré šutry do jejich lebek, zatímco ostatní se plaví se západem slunce do starých dobrých krajů?“ Celé jsem to pronášela tak básnicky a zaujatě, jako bych snad tohle samotné zažila, ale byl to samozřejmě jenom výmysl a podobnost s živými či mrtvými je čistě náhodná.
Dlouze jsem vydechla. Se zapadajícím sluncem (který vlastně nesvítilo) se rapidně ochlazovalo a sezení ve sněhu nebylo to nevhodnější řešení chladu, ale bylo taky načase spolknout jakékoli fňukání a uvědomit si svůj původ, nedělat drama a počkat na jaro.
„Vybrali ho ti nejlepší z nejlepších,“ naparovala jsem se. Jojo, jména, krásná věc, všichni si nesli to svoje, já si nechávala říkat podle počasí. Jako bych byla nějaká rosnička, která každý ráno zahlásila, zda bude slunečně nebo k večeru očekáváme přeháňky. „Bohužel, barde, sama tu pobíhám s ledovým vocasem a hledám úkryt,“ pokrčila jsem rameny. Možná ta magie ohně je nejužitečnější, napadlo mě. Tady po sobě můžeme maximálně šplouchat vodu.

Loterie 12

Při důkladnějším prohlédnutí vlka jsem pocítila, jak mi chlupy na krku vstoupají hrůzou. Nebo o byla spíš vzpomínka na pradávného společníka, který mohl mít, co si jenom zamanul a ten hlupák si vybral zrovna někoho tak hloupého, jako jsem byla já? Kde je ti jen konec, cvalíku, posteskla jsem si krátce, než jsem si uvědomila, že tenhle ptáček zpěváček zcela určitě neponese jméno Micawber, ale určitě zcela jiné.
Posadila jsem se, jakmile se zasmál při mém příchodu a měla jsem co dělat, abych hrdě nehodila tlapkou a nechala se opíjet smíchem, který jsem přinášela zdejší společnosti. Možná jsem přeci jen kouzelná bludička, ušklíbla jsem se nad tím, co mi řekl Duncan, ale stále jsem si stála za názorem, že to není kouzlo, co provádím, ale má oslnivá osobnost. „Co rýmovatelný, ale proč by o tom chtěl někdo zpívat?“ nechápala jsem. Možná nějaká hororová píseň, kterou se mají děsit vlčata před spaním? To bych je raději už děsila vyprávěním o tom, co jim život přinese.
Vlk se posadil a propaloval mě pohledem, který mě nutil přemýšlet, jestli to vždycky vypadá takhle, když na někoho zírají modré oči. V té přicházející tmě se zdály spíš černé a trochu děsivé. Hm, možná mě neměli rádi kvůli tomu, jak na ně zírám? napadlo mě, ale to už bylo v téhle fázi života také jedno.
„Ale,“ vyšlo mi z hrdla překvapeně a hlavu jsem naklonila lehce do strany, „jsem snad podle tebe malá citlivá vlčice, co se láme do kolen z každého, kdo zazpívá?“ Tak tos to trefil zcela přesně. Jemně jsem přizavřela oči, jako kdybych ho soudila, ale spíše jsem soudila sebe. Adiram, pohoda, to se nebude motat, ulevilo se mi, že se nijak nepodobá jménu, které jsem si pořád tajně pro sebe nosila, i když bych to nikdy nepřiznala. „Říkají mi Bouře, ale že seš to ty, barde, můžeš mi říkat má Bouře.“

Loterie 11

//Západní Galtavar

Mělo to být následovně – sotva se k němu otočím zády, poleví úsměv a oči lehce klesnou, jakmile se vzdálím, zvolní krok, ocas padne mezi nohy, přikrčím se a svět bude takový, jaký je pro osamělou vlčici v neznámém prostřední. Ach, Vanyo, zasteskla jsem si, ale... Ta malá mrcha nikde nebyla? Protože ani poté, co jsem se dostala mezi stromy a Duncana nechala někde za zády, jsem stále cítila lehkou křeč od úsměvu a hlavu jsem měla nahoru, jako kdyby se lesem nesla paní všeho tvorstva... A přitom to byla jenom přihlouplá Bouře, co neuměla udělat ani přeháňku, natož hromy a blesky. I když žití se mnou? To občas hromy a blesky přinášelo. Ačkoli s ním? To by se jednalo o hotový tajfun, přemýšlela jsem. Pravda pravdoucí, že jsem se nejednou otočila dozadu, jestli se tam třeba někde nezaleskne zlatá ozdoba v uchu, ale to bych byla naivní, kdyby se tak stalo.
Když jsem se už smířila s tim, že za mnou nikdo nejde a byla jsem tak nějak připravená na to, že se prostě uchýlim zpátky do své ulity, svět ke mně přinesl takový tenoulinký hlásek z dály. Zpívající veverky? napadlo mě jako první. Ale ne, veverky nezpívají. Jednalo se však o lákavé vábení sirén, které mě táhlo k sobě. Možná už jenom z toho důvodu, že jsem chtěla vědět, kdo má takový sebevědomí, aby zpíval na veřejnosti, kde ho může kdokoli slyšet. Kde seeš, volala jsem opětovně, zatímco jsem hopsala lesem a hledala ptáčka zpěváčka, který sice neseděl někde na větvi, ale byl právě pod jedním stromem u mýtiny. Zastavila jsem se, nechala si trochu prostor mezi námi, protože i zpěvné hrdlo může mít nutkání trhat hrdla jiných a taky jsem si nebyla jistá, jestli nenese nějakou exotickou chorobu... I když to byla větší pravděpodobnost u mě. „Umíš nějaký zamilovaný balady? Nebo třeba ukolébavky? Moc nemusim písně, kde si jeden zláme vaz, protože neviděl sráz.“

Loterie 10

Sotva jsem vstala, posadila jsem se a udělala přitom jeden krok blíž k Duncanovi. Tlamu jsem musela mít trochu zvednutou nahoru, ale akorát jsem mu tak mohla zírat do čenichu, který měl dokonale čistý a bez jedinýho náznaku rýmy nebo nachlazení. „Na to, abych byla kouzelnou bludičkou, nepotřebuju žádné čáry máry,“ namítla jsem. K čemu by mi byla magie vody? Abych mezi námi rozvířila vody? To jsem dokázala pouze slovy a činy, nepotřebovala jsem k tomu nějakou magii, která mě akorát unavovala.
Došlo mi, že po celou dobu nějak zadržuji dech. Nechtělo se mi dýchat, nemohla jsem, nechtěla jsem, aby dostával závan mého odéru přímo do tlamy z první linie. Nebo mi jenom přišlo vhodné, aby celou tuhle chvíli nenarušovalo náhlé hvízdání v čenichu, jak se každýmu čas od času stalo. Celá ta intenzivní chvilka mohla trvat pouze pár vteřin, ale mohla i pekelně dlouhou dobu, bylo to jedno, protože ve výsledku, když skončila, celé to bylo divné. Cítila jsem se dobře a zároveň úplně zdeptaně. Truchlí a neví, co dělá? napadlo mě ihned. Mohlo to být prosté vysvětlení jeho chování a pořádné podkopnutí mého sebevědomí.
Z Duncana začala padat zmatená slova, jak je třeba, aby zařídil tohle a tamto. Moc jsem na to nereagovala, jenom jsem si držela lehký úsměv a sledovala ho. „Když si najdu nějakou oblíbenou díru v zemi, můžem se potkat tam,“ navrhla jsem samolibě a konečně zcela vstala. „A zatím se měj, štramáku,“ pokývla jsem mu na rozloučenou. Sotva jsem se k němu otočila zády, nějak jsem pocítila tíži na zádech. A nebyla vůbec příjemná.

//Smrkový les

Loterie 9

Zdálo se mi, že se počasí začalo překrucovat. Vítr foukal sem a tam, kroutil se po okolí a dával mi facku z jedné i druhé strany. Bylo to nepříjemné, srst se mi kroutila nejdřív na jednu stranu, potom zase na druhou, tělo se mi hýbalo v podobném rytmu, jako foukal ten vítr. To je na nic den, mručela jsem si pro sebe a přitom se tam pohupovala jako v nějakém divném rytmu, když nebyla ani žádná melodie, do které bych se mohla pohupovat.
„Přesně tak,“ vydechla jsem už bez použití slova cokoli. Všechno muselo někdy skončit a pomylný vrchol téhle konverzace bylo právě to, co prohlásil Duncan. Byl čas skončit, vrátit se na zem, uklidnit vše, co tu započalo. „Ale,“ hlesla jsem do toho překvapeně, když prohlásil, že ani jedna verze neslušnosti, kterou jsem řekla, nepatří zrovna k němu. Hlavu jsem jemně natočila do strany, trochu se otřásla, protože se mi zdálo, že se teplota v okolí rapidně změnila a nějak jsem nedokázala říct, čím přesně to bylo, ale... na tom asi nezáleželo. Počasí se vždycky měnilo strašně rychle.
„Pleteš si magií s mojí osobností,“ opravila jsem ho s lehkým pohozením hlavy. Donutila jsem se vstát, tělo jsem měla na břiše zcela mokré, ale bylo načase se pohnout. „Máš se kam vracet, nebo to nazýváš doma úplně kdekoli?“ zeptala jsem se ještě, abych věděla, jestli trapně nebudu odcházet pryč, aby se ukázalo, že vlastně může jít zrovna tím stejným směrem. Proč vlastně mám jít? zamyslela jsem se. Snad proto, že veškeré city a větší věci jsou problémové, snad kvůli tomu, že v nejlepším se má vždy přestat a pouze se má přichystat na další kapitolu. Kdo ví. Jestli to někdy přijde, že?

Loterie 8

Všechno je jenom hra, ozvala jsem se pro jistotu. Všechno vždycky bylo hrou, protože to znamenalo, že až se věci podělají, může se hra zastavit a začít znova bez toho, aby bylo kdekoli ublíženo. A co nebyla hra, to nemělo smysl. Nic není permanentní, dodala jsem si ještě, abych se uklidnila, protože jsem začala cítit, že se ve mně dme... zábava. Ale zábava, která balancuje na hraně příčetnosti a toho, co je ve společnosti dovoleno. Furt jsem ho tolik neznala. Co jsem věděla? Jmenuje se Duncan, je silný, kope spíše za sebe a zemřela mu partnerka. Nic víc nebyl, nijak jinak neexistoval. Pouze jako Duncan, kterému jsem udělala díru do ucha. A tak věci zůstanou. vydechla jsem.
„Cokoli jde na světě najít,“ opáčila jsem další alternativu slova cokoli, které mezi námi hrálo jako hloupá básnička, která neměla konce. Cokoli mohlo být skutečně cokoli, ale přesto jsem se trochu kousla do jazyka, měla bych se krotit s tím, co vydávám z tlamy. Tiše jsem se zasmála, když promluvil tak, jako kdyby teď chtěl být velký zlobivý kluk. „Neslušnej? A budeš neslušnej tak, že si tu teď krkneš nebo budeš neslušnej, že by tě máma profackovala za to, jak se chováš před dámou?“ zajímalo mě. Přeci jenom to byl markantní rozdíl v tom, jak moc neslušný by Duncan mohl být.
Musela jsem zalapat po dechu, jak moc mě urazil. Zvedla jsem hlavu ze země, bradu dala co nejvýše nahoru jsem mohla a odfrkla si. „Já a magie, prosím?“ zasténala jsem dotčeně, „těmi jsem nepolíbená víc, než čímkoli jiným,“ zahalekala jsem. A to možná tim, že tohle bylo větší tabu než cokoli jiného v mém mrzkém životě. Měla bych si přerovnat priority.

Loterie 7

Občas jsem se v myšlenkách vracela k nějakým otázkám a přemítala nad tím, jak by asi reagovali ostatní na to, jak se chovám. Představovala jsem si, jak by otce trefila mrtvička, kdyby mě viděl, jak si tu jenom tak ležím poté, co jsem prokousla ucho vlka, následně ho zalehla a teď tu s ním mluvím tak, že by z toho nejedna vlčice od nás omdlela, protože to bylo neslýchané, abych se takhle chovala! Nebavilo mě sice vzpomínat na rodnou díru, ale zase mě to uklidňovalo, protože jsem si nakonec mohla říct, že tohle všechno je už za mnou, nikdo mi nedýchá na záda, nikoho neštve, že mám modrý oči, všichni jsou prostě v klidu. A mně to tak vyhovovalo. Paranoidní představy, že mě někdo pronásleduje a chce mě chytit se sice nikdy nezbavím, ale na tom mi taky nezáleželo.
„Cokoli,“ utvrdila jsem vlka s lehkým přikývnutím, že to tak skutečně myslím. Zvedla jsem hlavu, abych na něho viděla, lehce jsem pokyvovala hlavou do strany, že to vypadalo spíše jako vlnění a možná jsem měla mít trochu pud sebezáchovy, když jeden vezme v potaz, že cokoli znamená skutečně cokoli a cokoli se může stát. Ale... cokoli. Bylo mi to vlastně jedno. Co se má stát, stane ne.
„Aw, seš roztomilej, jak seš slušnej,“ ušklíbla jsem se, když mi bylo navrhnuto, že mě vezme kamkoli, ale ono nebylo, kam mě vlastně vzít. Kde zapadnu, tak zůstanu a netřeba si mě nadále všímat. Pak přišla otázka, která ze mě vydala takové zamyšlené mručení a prohlášení: „Nemělo by?“ No, správně by sice nemělo, ale proč ne. Celé to byla hra, všechno je vždycky jenom hra, která může mít fatální následky.

Loterie 6

Když jsem hodila za hlavu všechno to, co se v posledních týdnech stalo a soustředila jsem se pouze na tuhle chvilku, nějak jsem dokázala říct, že to bylo asi to nejmírumilovnější a nejklidnější období života od té doby, co jsem se odpojila od ostatních a naivně si myslela, že život o samotě pro mě bude prospěšnější. Nebylo tomu tak, ale tahle chvíle mi dala pocit, že ano. Než mi došlo, že se takhle cítim z toho důvodu, že nejsem sama. Možná to bylo tím, že jsem prostě nebyla určená samotě, ale nebyla jsem ani stvořena pro smečku, takže bylo na místě jenom hledat jenom dočasné společníky, co to mají zrovna tak a nemají zájem se zabývat smečkama a podobnýma věcma. Ani jsem netušila, jestli Duncan v nějaké není, ale zdál se mi víc jako tulák, který je sám na sebe a nemá zapotřebí za sebou táhnout ještě další závaží v podobě spolusmečkovníků.
„Cokoli?“ povytáhla jsem překvapeně obočí a široce se zazubila. Ocasem jsem plácala pomalu o ze, jako kdybych přemýšlela, co vlastně chci a mělo to vypadat, že chci kdo ví co nechutného a oplzlého, ale v mojí hlavě jenom lítala poslední mozková buňka sem a tam a zpívala si do kroku. Celkem třikrát řekl moje jméno a celkem třikrát znělo spíš jako nějaké zaklínadlo, které mě nutilo k němu táhnout víc a víc pozornost. „Bydlím, kde si zamanu,“ odpověděla jsem mu klidně, „snad bys mě chtěl jako slušně vychovaný chlapec doprovodit domů?“ zeptala jsem se. Tak to můžu říct, že bydlim na druhém konci světa, došlo mi. Aby mě doprovodil, že ano. Ale ne... Nechtělo se mi táhnout zas na druhý konec světa. Nechtělo se mi nikam. „Nebo snad zveš k sobě?“ vypadlo ze mě s odfrknutím, které mělo značit smích.

Loterie

Rychlostí blesku jsem přinášela hrůzu každému místu, na které jsem se přihnala, ale tohle výjimečně přinášelo hrůzu tak akorát mojí maličkosti, která si myslela, že zvládne vše. Ejhle, tohle tak nevypadalo, protože kromě mě brzdili i další vlci, couvali dál a šeptali, ať se co nejrychleji stáhneme zpátky, než nás to zvíře zaregisruje a bude si chtít hrát. To však byla metafora pro to, že nás rozcupuje, některé z nás sežere a ostatní jenom zadupe nebo rozkouše, když už se přežere masa ostatních. Chytřejší z nás hned začali couvat do bezpečí, snažili se zvířeti vyhnout, ale někdo, kdo nemyslel na následky svých činů běžel dál.
Ladně jsem dopadla moc blízko zvířete, které se hrbilo přes nějaký kořen a samo ještě nezaregistrovalo, co se k němu žene za potvoru. Určitě by bylo lepší, kdyby si toho nevšimlo ani poté, co jsem do něj narazila a vyjekla docela neslušné slovo, které mi přišlo na jazyk. Krátkými kroky jsem se ihned začala sunout pryč od zvířete, které se zvedalo, doprovázelo mě k tomu sykot jiných a nadávky, že jsem úplně pitomá, ale pomoc od nich nepřišla. Ale že byste mi třeba pomohli? Instinkt mi říkal, ať letim co nejrychleji pryč, ale měla jsem nějak zkoprnělé nohy a kvůli tomu jsem brzy hleděla do maličkých černých očí medvěda. Ačkoli to byla skutečně pěkná kukadla, nechtěla jsem do nich hledět moc dlouho, protože by se mohlo stát, že bych už sama žádný neměla a já neměla těch očí zrovna moc, abych je mohla jenom tak někomu dát. Třásla jsem se jako osika, když se zvíře zvedlo na nohy a mručelo tak nepříjemně, jako to dělal Zywi, když ho někdo ráno probudil. Lenoch líná, vždycky pak klape zubama, ať táhneme, ale že by třeba teď klapal zubama proti medvědovi?

Loterie

Asi bych byla naivní, kdybych tvrdila, že jsem ten den neočekávala, že by někdy měl přijít. Ale na moji obranu jsem si život natolik podělala, že už neměl být ani žádný další den, natož tenhle, kdy se svět rozhodl, že moje existence bude zcela zbytečná a místo toho se stanu pouhým předmětem. A kdy jsem byla vlastně něčím jiným? zeptala jsem se pro jistotu, jenže odpověď k tomu neexistovala. Abych přežila další den, musím být v klidu, pomyslela jsem si. Arogantní pohledy všech okolo jsem cítila ve svých zádech, bodaly jako drápy medvěda a pálily jako oheň. A to jsem se ani nemusela dívat jim do očí, abych si tohle všechno uvědomovala. Ačkoli byl stejně můj život u konce a nemusela jsem si hrát na nějakou poslušnost, rozhodla jsem se držet zrak u země a dělat, že neexistuji, jako tomu bylo posledních pár týdnů.
Ani nevím, jestli smrt bolí, došlo mi, zatímco okolo všichni mluvili, komentovali Novu a mě ignorovali kromě prvotních nadávek. Asi ano, došlo mi. Abych byla upřímná, byla mi to vlastně jedno, jestli to bude bolet nebo ne, protože cokoli muselo být lepší než tahle existence, která mi byla předurčena. Ale jestli to rychle neukončí, zasténala jsem, zavřela oči, které mě proklely a byly důvod, proč jsem stála zrovna zde a čekala na rozsudek.

Loterie 5

„Uvidíme za pár týdnů, až naberu, co mi ostrov vzal,“ pohodila jsem hlavou. Co mi život vzal na výšce mi zcela určitě na váze nevzal, takže... Jedno léto, pak pořádnou zimu, aby se k tomu přidala zimní srst a můžu být sněhovou koulí, co se válí okolím, ale nikdo se neptejte, kde se na tom sněhu vzaly ty nazlátlé pruhy... No, určitě mě jedna věc napadala.
Prohlížela jsem si tu osobní přehlídku, kterou jsem byla obdařena a kdybych mohla, třeba bych po něm házela i to modré kamení, co jsem našla v té chatrči na ostrově, aby z toho Duncan něco měl a třeba by byl uplácením i povolnější, ne? „Pořádně udělej piruetu, ať se ti to odráží v tomhle nádherně slunném dni,“ houkla jsem do jeho promenády nehledě na to, že ten den bylo zataženo a asi těžko se mu to zlato bude odrážet ve světle. Možná tak ve sněhu, ale ten se sám musel odrážet od slunce... Hm.
Ležela jsem tam ve sněhu, tlapkama lehce plácala pod sebe, sníh příjemně křupal a ve chvíli, kdy mi bylo nabídnuto, že mi pomůže na noha, natáhla jsem končetiny pořádně před sebe, nahrnula na ně sníh a hlavu položila mezi nohy. Jo a tlapkama jsem furt tak lehce pohupovala a udusávala sníh, který jsem měla i přes ně. „Dáma by si toho přála,“ vydechla jsem toužebně. Třeba nějakou pořádnou kýtu, nějaký krásný teplý úkryt, kde by se dalo přespat, „No nevím,“ vydechla jsem zamyšleně. Hlavou jsem pokývala párkrát ze strany na stranu, že nad tím přemýšlím, „ucho cvaknout nepotřebuju... Tak já nevím, co by mi mohl štramák jako ty dát?“ Tak povídej.

Loterie 4

Mezi mé sny se vždycky řadilo to, že zalehnu vlka dvakrát většího a vyššího, budu se pokoušet neslintam mu do ucha a s jeho vlastním dovolením ho budu bodat zlatou cetkou do ucha doufajíc, že mu tam tu věc narvu tak moc, že už ji niky v životě nesundá... Jo, to byla krásný odpoledne, kdy se mi tenhle komplexní sen splnil. Stačilo by vlastně fouknout a letěla bych z něho, ale to bylo jedno, jako správná dáma jsem si musela postěžovat na svou váhu, kterou jsem ho zahlcovala. „Menší neznamená hubenější,“ podotkla jsem. Mohla jsem být přeci malá a kulatá, on byl zas vysokej a skoro placatej, že když jsem k němu stála čelem, tak se mi mohl ztrácet. Kdybychom procházeli třeba nějakou stromovou školkou, mohl se tam dočista ztratit mezi těma tenkýma větvičkama!
Po celé akci jsem se svalila do sněhu. Záda mi dopadla do mokra, přetočila jsem se, abych byla a břiše a celá mokrá jsem se oklepala a hrdě sledovala své veledílo. Sice největší práci si na stvoření tohohle mohli nárokovala Duncanovi rodiče, ale já odvedla tu krásnou precizní práci. Zkoumavě jsem naklonila hlavu do strany a přemýšlivě zamručela. Potom jsem ji naklonila na druhou, přimhouřila oči a zamručela ještě hlasitěji. „No určitě není náhoda, že ležím, že ano,“ přikývla jsem a pořád si ho měřila takovým zkoumavým pohledem, který jsem dost předháněla. „Ale jo, myslím, že to je skvělé, odvedla jsem nádhernou práci,“ vydechla jsem hrdě a trochu se naparovala, že za všechno mohu já. „S timhle v uchu by ti každá vlčice chtěla naslintat do ucha.“ Ale víte co? To já mu už doucha naslintat stihla. První, mrchy. Aspoň něčim jsem se mohla ve svym životě chlubit.

Loterie 3

„Já vim, kdy co říct,“ odvětila jsem pohotově Duncanovi. Jeden nesměl dát najevo strach a pokud jo, tak jenom včas a teprve poté, co mu někdo do tlapek vložil osud svého ucha. Možná to bylo tim, že jsem se nikdy pořádně nenaučila, kdy mám mluvit, kdy mlčet a co se ostatním neříká, protože jsem měla nutkání sdělovat všechno, co mi přišlo na mysl. Možná to byl jistý druh postižení, když se to vezme kolem a kolem... Ale tahle nemoc ve mně stejně vznikla až poté, co mě rozbili ostatní, takže jsem se jenom nějak slepila dohromady a mohli být rádi, že jsem nemňoukala.
Chvíli nastala taková zimní idylka. Oběma nám mrznul zadek na sněhu, slunce někde za mraky, vítr a strašná kosa, prostě nádhera. Nikam se mi nechtělo, nikam jsem nespěchala a ani Duncan nikam nehnal. Možná kvůli tomu, že měl nově díru v uchu a bál se, že mu tam nafouká. Toho odpoledního šlofíka nám stopnul až ten fakt, že chtěl Duncan teď nasadit tu věc do ucha a bylo to docela dost nemotorný. Možná jsem ho spíš tou úzkou věcí jenom bodala do tý části, co jsem neukousla a do toho ještě furt něco mrmlal, jestli to už bude. Za to jsem ho dost píchla do toho ucha, ale to bylo... no samozřejmě omylem.
Až možná na osmnáctý pokus se mi povedlo tu věc protáhnout uchem a mohla jsem polknout. „Nehejbej se!“ poručila jsem ještě a přišlo na tu precizní práci. Přitáhla jsem hlavu co nejblíž k Duncanovi, pro kompletní soustřední jsem se kousla do jazyka, jehož špička trochu čuměla ven, prakticky jsem na tom vlkovi ležela a tlapama se snažila ty věci spojit dohromady, aby to nespadlo. „A jestli řekneš, že jsem těžká, tak ti to utrhnu,“ zahuhlala jsem, ale pak jsem zaslechla tiché cvak a mohla z Duncana seskočit. „No jde to, no,“ zahlásila jsem na celé to veledílo.