Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Ronherský potok

Dlouho jsme kráčeli podél potoku, který se klikatil všude možně. Bylo to takové dobré vodítko, jak pokračovat tímhle světem, nejít prostě náhodou, ale nechat se vést nějakou přírodní entitou, která nás však vedla k nějakým skalám. Sice šplhání do nekonečných výšin nebo mojí hlavní zábavou, ale dalo se to nějak přežít. „Někde si ho najdu. Snad se bratr Ilenie sám přihlásí,“ ušklíbla jsem se krátce. Netušila jsem, koho můžu čekat, jak asi bude vypadat, ale chování suchar už bylo trochu takovým eh na tom všem. Ale co, se vším se dá nějak pracovat. Alespoň se o to mohu pokusit, když už nic jiného.
Pořád jsem ale nebrala, že zatímco já jsem se pohnula světem k... skoro jsem chcípla a několikrát jsem byla postřelena šipkama, Cynthie si založila celou rodinu a žila si takový ten spokojený život dospěláka, který by měl být brán jako středobod našich životů. Nějak jsem po tom netoužila, ale asi jsem jí i trochu záviděla, že ona tohohle dosáhla? „Normální rodiny budou nudný,“ pokrčila jsem při chůzi rameny. Kdo by chtěl takovou tu klasiku, kdy otec je idiot, matka puťka, vlčata trochu zlobí a nic zajímavějšího?
Nechápala jsem však to, jak se mohla její partnerka vypařit. Nebo asi chápala jak, ale všechno to vyznívalo tak spokojeně a tohle spokojené nebylo. Rychle přecházíme k tomu zlému, došlo mi, zatímco se půda pod našima nohama měnila, ale asi to muselo přijít. „Jak vůbec vypadá? Pár vlků jsem tu potkala, jména neznám, tak třeba mezi nima byla.“ Byla to trochu marná otázka, protože jsem nepočítala, že bych ji viděla, ale mohla jsem to zkusit.

//Zlatavý les

Musela jsem pohodit hlavou lehce do strany, ačkoli jsem jí teda moc nežrala, že o mně vypráví vlkům na potkání. Zas tak pamětihodná bytost jsem skutečně být nemohla. Nebo snad ano? zakabonila jsem se nad tou myšlenkou a věnovala se Cynthii. „Suchary moc nemusim,“ povzdechla jsem si. Měla jsem ráda.. Akci, zábavu, provokaci! Cokoli, co přinášelo jakýkoli druh zábavy. „Ale seznam, buď toho suchara namočim, aby trochu změkl, nebo ho rozdrobim a odfouknu, to je vesměs jedno“ Na světě bylo ostatně tolik vlků, že se jedním nepovedeným nebylo třeba zabývat.. Prostě jít o noru dál a moc se tím vším nevzrušovat. Jo a maximálně se vracet k těm, kteří za to stojí. A to momentálně nebyl moc dlouhý seznam. Ale stejné malý bílý zůstanou na ocet, zatim ona si nabrnkne vlčici… Což nemusí být tak od věci? Furt s kym drbat, žádný chlapský ego, vlče taky mají, takže to dali úspěšně bez toho. Docela jsem se nad tím vším pozastavila, ale ne na moc dlouho, protože mě zajímalo, kde se to vlče vzalo a jestli bylo stejný jako ona.
Vyprávění to bylo neočekávané, ale asi mnohem lepší než to, ldyby se skutečně někde nechala zbouchnout, aby s Ilenií mohla poznat mateřství. „Zajímavý,“ zamumlala jsem trochu podezíravě, jak si někdo jen tak najde vlče ve sněhu a řekne moje. „Jak slehla zem?“ zarazila jsem se. Zatim to celý znělo růžově a epicky. A hle, tady se nám příběh potemňoval. „Takže zdržuju od hledání?“ přepadla mě rázem myšlenka.

//kraj světa

//Údolí morény

Zajímal mě každý prd, který proběhl od chvíle, co jsem si sbalila svých pět švestek a vydala se do velkého světa, co mi zatim nic extra nenabídl. Nebo nic, čim by se jeden chtěl zrovna dvakrát chlubit. Nejdřív mělo přijít to dobrý, co by se mělo projít a pak teprve to smutný a zlý, až opadne opar kompletního nadšení. A ten zatim neodcházel. Chtěla jsem vědět o všem, co se pohnulo v jejím životě a to mělo začít tim, s kym to sakra táhne? A proč tu není s náma? Haló? Neskrývala jsem své překvapení, když mi řekla, že její zlato, láska, druhá půlka a spřízněná duše je vlčice. Byla to docela novinka, co se prohnala mým světem a snad jsem slyšela, jak celý sever vyje bolestné tóny zhnusení a lituje otce, že dávají život tak nuzným dcerám, co dávají rodu pouze hanbu. Ať si tśtové trhnou, pomyslela jsem si vzápětí a usmála se. „Doufalm, že si jí už vykládala o svý fajn kámošce,“ rýpla jsem si do ní. Na ničem jinem nezáleželo, jenom na tom, jestli jsem byla aspoň legenda jejího vyprávění! „Ale kdyby měla Ilenie bratra? Nezlobila bych se,“ dodala jsem polohlasem, než mi brada padla dolů a tak samovolně si tam visela. „Proč?“ nechápala jsem. Ne jak nebo s kym, nebo třeba kdy. Tohle sumarizovalo vše.
Z toho údolí jsme šli pryč, daleko od těch, které prej Cynthie znala, ale moje myšlenky šly někam absolutně do háje. „Počkej, počkej. O historii později, kde máš tu dceru? A jak se jmenuje? A koho je? A kde je? A to jsem de už ptala…“ Mozek mi jel křížem krážem tam, že jsem ho ani nestíhala a stejně tak i tlapy, které si snad myslely, že se ženem za jejím potomkem, i když to byl náhodný směr.

//Ronherský potok

„Ale…!“ vydechla jsem překvapeně. Jak se ukázalo, léta mimo dění starých známých mě dost dostalo z obrazu. Bylo třeba co dohánět, zjistit co nejvíce informací a to se dalo jenom mluvením, tlachním a drbáním těch, co jsme znali i neznali. A teď jsme na to měli dokonalou šanci, jak vše dostat a probrat to horem i dolem. „Tak se pochlub?“ vyzvala jsem ji, protože ještě neřekla ani slovo o tom, kdo ji čapnul a připoutal k sobě. A já to sakra moc chtěla vědět.
Okolí bylo nejdříve prázdné, když jsem přišla a narazila na tuhle vlčici, ale postupně se to stalo nežádanějším turistickým letoviskem a všude okolo nás se začala sbíhat přehlídka kuriozit. Přestalo se mi to líbit, protože já tu byla mezi prvníma a chtěla jsem si jenom pokecat a nic víc. Trochu jsem podupávala vsedě nožkama, rozhlížela se okolo a v hlavě rafala, ať se ztratí všichni z dohledu. Chtěla jsem prostě jenom chvíli solo času s kámoškou!
„Tys tam ale musela jít, jak jinak,“ mlaskla jsem nad Cynthií a tim, že se šla koupat do blbý propasti, kde se mohla sledovat v odraze cizích zubů, ale co mně bylo po tom, co dělá ve volnym čase. „Hele jdem, chci v klidu zdrbat všechny, co jsem kdy viděla, ale tady to hučí životem, o který se nezajímám,“ vyzvala jeem Cynthii a vyskočía na nohy s jedním směrem, co mi padl na mysl.

//Zlaťák

Tlama mi jela v jenom kole, div mě z toho nebolely panty a nevyhodila jsem si tlamu do pravýho úhle. Ale bylo sakra fajn si prostě takhle pokecat o všem a o ničem s někym, koho jsem znala a nemusela jsem hrotit něco jako první dojem a to, že mě někdo odsoudí, že jsem nevychovanej smrad, který by zasloužil přes tlamu. Tohle všechno a mnohem horší věci už Cynthie beztak věděla, protože se mnou trávila sakra dost času a kolikrát spala na jedný hromadě. „Tak už to víš,“ vydechla jsem krátce, „přeber, co potřebuješ a velký statný posouvej ke mně,“ pobídla jsem ji s jasným popisem, co je v mém vlastním hledáčku. I když zas tak specifický to nebylo, mohlo to být cokoli zajímavého, co snese to skákání sem a tam, dráždění a uhýbání, protože to byla ta největší zábava, která mi mohla být v tomhle světě nabídnuta. „Hele zas tak moc ho neznám,“ uklidnila jsem ji. Ona byla otázka, jestli bych tak vysoko dosáhla, abych mohla v případě nouze Duncanovi natáhnout. „A stejně tu není,“ dodala jsem a rozhlédla se i okolo sebe, „takže tak žhavé téma to zas není.“ Ale chtěla jsem toho vlka zase vidět? No samozřejmě, že ano.
Hlavu jsem měla lehce pootočenou od Cynthie a trochu uraženě ji natočila k ní, když mi jasně řekla, že mám trochu pokles ve standardech. „Pod nulu to snad může jít?“ ušklíbla jsem se s jasnou urážkou vůči sobě a každýmu, kdo se potuloval okolo mě.
Bylo mi potvrzeno, že v těch průserech nejsem sama, že se tohle děje relativně normálně a to jsem už sama pochopila. „V propasti? Jako v takový sakra velký díře mezi lesy? Protože tam jsem byla! Ale ne v ní naštěstí.“ Svět je očividně sakra malej. Ale jak se dostala ven?

Život se očividně moc nezměnil, protože Cynthie byla nadále tulákem ale tentokrát cestovala sama, takže tohle bylo jenom malé rande bývalé party, kdy jsme mohli zdrbat úplně každého... Kdo byl živý. A mohla drbat jenom ona, protože já po odpojení na nikoho nenarazila a kdo ví, jak to s nima šlo dál, když byla sama a po ostatních ani památky. Vlci se rozcházejí a scházejí, co s tim jeden nadělá, mávla jsem nad tim symbolicky tlapou, protože jsem se moc nechtěla rýpat ve starých ranách. Na to jsem byla ještě moc nadšená z toho setkání, které jsem si potřebovala co nejvíce užít. „No, jasně, jak jinak. Všudes byla a všechno znáš,“ mávla jsem nad tím tlapou. Sama bych to ráda řekla, ale půlku času jsem se pachtila v boji proti bezsrstým lovcům, takže nějaký čas tady na hraní nebyl. Ani jsem neotestovala ty pohádky, co jsem chtěla zjistit, jestli jsou reálný, ale kecalo tu o nich tolik vlků, že tomu tak prostě muselo být. Stačilo je jenom najít a ujistit se, že mě tu kolektivně netahaj za vocas, aby si udělali srandičky.
„No tak samozřejmě, že smrdíš,“ řekla jsem až nevěřícně, že se na tohle musela ptát, „smrdíš na půl země a taháš všechny kosti k sobě,“ dodala jsem. „A co zbyde na mě? O co nemám zájem, jak jinak. Několik měsíců jsem se tahala ne s jednou, ne se dvěma, ale rovnou se čtyřma vlčice a jenom jednim štramákem. Chápeš asi jaká to byla mela se k němu dostat, ale kdo to zvlád?“ Trochu jsem se vyprsila, jemně si to všechno přikrášlila a jako navíc jsem se k němu nedostala, ale zase jsem byla všemu nejblíž, protože zbytek osazenstva chcípl.
Dlouze jsem vydechla, když chtěla vědět, kde všude mě to honilo. Mávla jsem nad tim tlapou, že prostě škoda slov. „Hele mrcasila jsem se sem sakra dlouho a od tý doby tu jenom nějak padám z průseru do průseru. Třeba teď, jak byla ta bouřka, ne? Skončila jsem v keři. Doslova v keři a čekala, až se ten sníh propadne na mě a pohřbí mě. Pruda, co jinýho.“

Loterie 38

Bylo to nádherný překvapení a zakončení totohle dne, kdy mi ta megera vběhla do cesty. Respektive já vběhla do cesty jí, protože jsem se rozhodla, že budu sledovat nějaký pitomý stopy ve sněhu a doufala, že mě k něčemu dostanou. A? Dostali!
Cynthia byla živá, byla zdravá, sice vypadala trochu pochroumaně, ale kdo z nás nevypadal po tom životě, co jsme si tak zevlovali venku a pokoušeli se nějakým způsobem přežít a vymačkat z tohohle co nejvíc šlo. „Ještě aby ne, zkus si mě jenom tak zabít,“ odfrkla jsem si. Sice jsem to měla za pár, smrti jsem už trošičku párkrát unikla, ale hej, byla jsem živá a mohla tu kecat se Cynthií. Se Cynthií! Nechápala jsem, co tady dělá, myslela jsem, že jsme se rozdělili úplně na jinou stranu, ale kdo ví, já docela bloumala v kruzích, když se nad tím jeden zamyslel, takže jsem se prostě mohla dostat stejný směrem, co nakonec šla ona, když se... asi od ostatních oddělila? Hm, to je fuk. „Tady? Jako přímo tady nebo někde okolo?“ zeptala jsem se. Předtím jsem ale zamávala tlapou okolo sebe, abych své otázce dala ráz.
Pokrčila jsem rameny, ani jsem netušila, co mě sem přimělo jít, prostě jsem se tu objevila a zatim ještě nezmizela jako prd ve větru. „Šla jsem prostě tam, kam mě čumák vedl a ono mě to vede k Cynthii!“ vyjekla jsem, protože mě furt nedokázalo opustit to překvapení, že je tady. „Ty jo, to jsme byly ještě mladé a k sežrání... Teď už jen k sežrání,“ vydechla jsem. Stačilo tak málo, jenom jedna vlčice, abych veškeré chmůry zakopala někde daleko společně s tím bzučením, co mi jelo koncert v hlavě. Bylo to prostě skvělý.

Loterie 37

Asi mi dobře drbalo, protože to, co jsem viděla přede mnou byla nádhera minulých dní, která nechodila pro hluboký kecy daleko. Tmavá srst protkaná bílou, ale přitom žádná velká stařešina, která by na mě skřehotala, že za jejich mladých dní byl ten svět úplně o něčem jiném a jsem akorát drzý spratek. Chvíli mi přišlo, že volám na někoho úplně jinýho, takže jsem si zakládala na solidním trapasu, ale pak se mi dostalo podobného řevu a volání mého božského jména. Vyjekla jsem, odrazila se ze zadních nohou a přebíhala k vlčici zběsilým kličkovánim, kdy okolo mě lítal sníh všude okolo a do toho se v dolině rozléhal moje nadšené vyjekávání. „Žádný kozy, ty nádhero,” zavolala jsem na ní, když jsem slyšela, jak na mě řve.
Snažila jsem se zastavit a uklidnit, ale nohama jsem furt podupávala jak nadrženej králík, kterej šel na vrh číslo dvacet sedm, ale já plánovala maximálně nadšeně hupsnout po Cynthii, protože to byla sakra dlouhá doba, co mi tahle nádhera vlezla do cesty. Jo to jsme posledně byly ještě mladý a krásný a… někteří i živí. Do háje s tim, zametla jsem tu myšlenku někam hluboko do mozku a projela vlčici pohledem, jestli je celá a až na několik šrámů po těle to bylo dobrý. „Ty kráso, co tady vůbec děláš.” vydechla jsem, když jsem se konečně uklidnila a zpracovala to, co se děje okolo mě. Posadila jsem se na zadek, dlouze oddechovala a přitom ocasem lehce klepala o zem. To je hustý tohle, to je Cynthie! Přišla jsem si jak malý nadšený vlče, ale bylo to hustý. Nechtěla jsem skrývat žádný nadšení, mručení bylo dost.

Loterie 36

//Náhorní plošina

Moje zamtené pobíhání plné paniky mě dovleklo na nějakou plošinu, která ležela mezi dvěma lesy. Na jednu stranu skvělé, mohla jsem kdykoli vplout do nějakého z nich a dělat, že ve světě neexistuji, na druhou stranu jsem úplně čekala, jak na mě něco vyběhne a bude mě to chtít sežrat. Srabe, srabe, srabe, napomínala jsem se neustále, zatímco jsem zmatečně poskakovala sem a tam a zanechávala za sebou kroky směřující od východu k západu a z jihu na sever, Kdyby šel někdo za mnou, aspoň by mu trvalo, než by chytil, kam vlastně mířím! Hah!
To se nedalo říct o tom, kdo tudy šel přede mnou, protože jsem zcela jasně viděla, jak se otevírají cizí stopy, ve kterých se nese letmý závan i pachu samotného vlka. Zastavila jsem se, moc jsem ten pach nevnímala, byla jsem zaujatá tím, jestli tu ten jedinec někde je a pozoruje moje zmatečné pobíhání. Uši jsem měla našpicované, ale jedině tak jsem slyšela divné šumění a hučení. Zimní včely? napadlo mě, protože to by tak odpovídalo tomu, co se dělo. Možná to taky bylo v mojí hlavě? Neřešila jsem to, několikrát jsem zatřásla hlavou a mířila po stopách. Jo, Vanya šla do kelu.
Přišla jsem si jako epický stopař, který se hnal za svou kořistí nebo do chřtánu vlastního lovce, ale čím jasnější ten pach byl, tím známější a tim rychleji jsem pokračovala, doku se několik desítek metrů ode mě neobjevil šedý zadek s bílým koncem. Odněkud jsem ten zadek znala... Jasně, že jsem ho znala! Zastavila jsem se, kecla si na zádech a pronesla vzrušeně: „Tak to mě ohni ráno i večer.“
Zhluboka jsem se nadechla, vyhodila přední tlapy do vzduchu, abych byla vyšší a nezanikala v tom bílym sněhu a z plných plic zařvala: „Cynthieeeeeeee!“

Loterie 35

//Mahtae sever

Nemohla jsem si říct, že jsem si to neužívala. Sice jsem sem tam šla trošku přes čáru a musela jsem se vracet do bezpečné vzdálenosti, abych se nedostala někam, odkud nebylo návratu, ale převážně mě to bavilo. Zapomněla jsem na ty stresující předchozí dny, sice jsem musela být nějakou dobu v hloupých keřích, abych se schovala před vánicí, ale ušlo to.
Courala jsem se nějakou chvíli okolo řeky, na jejíž krajích se držel led a nějak jsem netušila, kam přesně bych měla následně zamířit. Jako bych ztratila směr a smysl. Motala jsem se okolo jako nudle v bandě a každým krokem pomalu cítila, jak z mého těla ustupuje to nadšení a místo toho na mě něco leze. Nebyla to chřipka ani rýmička, byl to splín, byla to malá vlčice, která fňukala, že se potřebuje nadechnout a dát najevo, že je ještě naživu, ačkoli jsem jí to moc nedovolovala. Zastavila jsem se, rozhlédla okolo sebe, abych se ujistila, že okolo není a pak jsem se nadechla. Cítila jsem, jak mi přeskakuje hlasek a nejraději bych brečela, když jsem konečně mohla projevit emoce z toho, co všechno se událo, ale... nemohla jsem. Jenom se mi hůř dýchalo. Vanye se hůř dýchalo. Bála jsem se, všechno se mě to drželo a přišlo mi že jsem... sama. Ne jako teď, ale celkově. Že okolo není nikdo, kdo by mi pomohl, že prostě nemohu dál, že nevím, kam dál mám vůbec jít. Uklidni se, uklidni se, napomínala jsem Vanyu, která netušila, co má dělat. Ani já to netušila, zmatkovala jsem s ní, když jsem pomalu zdrhala pryč z toho místa, které mě rozbrečelo. Ty pitomej slabochu, napomínala jsem se přitom.

//Údolí morény

Loterie 34

„Ajéje,“ zasténala jsem zděšeně jen při té představě, jaká nepříjemná muka by zažil ten, kdo by se rozhodl jednoho hnědého ptáčka zpěváčka pohřbít zaživa... Ale skutečně, co by ho potkalo? Oplýval silou, která porazí celou smečku? No... Možné je vše, ale nějak na to nevypadal, pokud svou sílu neskrýval tak dobře, že si toho má modrá bystrá očka nedokázala všimnout. „Ani si to nechci představit,“ hlesla jsem ustaraně, ale docela se mi zachtělo tohle vidět na vlastní oči. Muselo to vypadat nádherně.
Netušila jsem, jaká je pravděpodobnost, že se podobné hloupé situace stanou vícekrát. Třeba to bylo něco ojedinělého a vyhrála jsem to prostě já, ale nebylo od věci se prostě trošku hlídat a dávat si pozor, jestli se tupět nežene do problému, ze kterého nevyleze... Jako já z té díry, ze které mi musel pomoct ten černobílý vlk... Ten byl ale pěknej. Ale nějakej nabručenej. Takový jsou... Docela fajn, pokud jsou nabručení na svět, ale ne na mě, v tom případě to je prostě dokonalost sama. A stejně takovýho nemám a asi ani nezískám, pofňukala jsem si ještě nad nedostatkem velkých silných vlků, pro který je jedna vlčice božstvem a zbytek světa odpadem. Škoda.
Fakt bylo načase odejít, přišlo loučení, které jsem ještě nezažila. Adiram přešel blíže a vysekl poklonu, nad kterou jsem se jen lehce usmála, jako kdybych to očekávala a nic jiného si ani nezasloužila. „Až se příště potkáme, budu ty očí mít stokrát hezčí,“ zakabonila jsem se, jako by to snad bylo možné, „takž už vymýšlej rýmy, barde.“ Ještě jsem na něj houkla pár slov, než jsem se vydala podél druhé řeky směrem k jihu.

//Náhorní plošina

Loterie 33

„Dej si pozor, aby tě nechtěli zakopat ještě živýho,“ podala jsem mu jednu skromnou radu, protože upřímně ne každý má zrovna náladu na někoho, kdo si jenom tak prozpěvuje z ničeho nic, jako by se nechumelilo. Mně to bylo jedno, ale už jsem viděla, jak mu dva vlci vykopávají jámu, zatímco ho další dva drží u země a on si zpívá svou vlastní pohřební píseň, aby za chvíli mohl žrát už jenom hlínu.
Trochu jsem zvolnila krok, chození ve sněhu nebylo úplně nejsnadnější a ani jsem nikam nespěchala. Nebylo třeba hnát, prostě jenom chvilku stát a užívat si život, když se nás nepokouší pohřbít počasí nebo nějaká jiná entita zdejšího kraje. „Jednou jsem se nevim proč táhla s několika vlky za nějakou zlatou cetkou, jako by na tom snad závisela moje existence,“ podělila jsem se o svou vlastní zkušenost, ale tu zajímavější se rozhodla, že si nechám pro sebe.
Byli jsme u smečky, nějaké prosté smečky, která si tu ležela u řeky. Nemají problém s povodněma? napadlo mě, ale nechala jsem to plavat, na tom zas tolik nezáleželo, nebyla to moje starost. „Zazpívej jim na uvítanou a přivítají tě s otevřenou náručí,“ popíchla jsem ho lehce s úšklebkem. Hlavu jsem lehce pootočila do strany a přemítala. Tělo mi říkalo, že je čas. „Měla bych se pohnout někam dál, jestli ty míříš ke smečce,“ řekla jsem si spíš pro sebe a už vybírala směr. Na severu jsem byla, viděla jsem ty hory, takže kam dál? Okolo smeček jsem se už taky chvíli motala... Někam na jih? Projít se okolo moře?

//Hlásím se!

Loterie 32

//Mahtae jih

Slunce se pomalu plazilo nahoru s jasným cílem bombardovat nás svými paprsky do očí a jasným vzkazem, že teď tu bude on a bude se odrážet absolutně od všeho, takže všechny budou pálit oči a viditelnost i za jasného dne bude absolutně k ničemu. Nu což. aspoň nějaká změna v počasí přišla, o tom žádná. „Ale,“ mávla jsem nad tím symbolicky tlapou, když Adiram pronesl, že chce, aby pro něj jiní ronili slzičky. „S tim bys u nás doma nepochodil, tam se tělo odvalí za hranice a nehrotí se to.“ A na základě pohlaví a postavení se pak řeší, co dál, pokud je to samice, neřeší se absolutně nic.
S tim bavením to nebylo tak jednoduchý. Nebyla jsem tu dlouho, ne? Nevěděla jsem, co tady zdejší domorodci dělají, ale už jsem stihla zažít pár věcí. „Hele zkus si najít skupinu vlků, kterou táhne nějaká podivnost a těch se drž. Pokud neumřeš, bavit se rozhodně budeš,“ poradila jsem. A pokud se bavil nad smrtí jiných, měl to jako absolutní výhru, jak zabíjet dlouhé dny.
Pokračovali jsem dál podél řeky, voda tekla někam za náma k moři, které sice bylo krásné, ale pořád mi připomínalo ten výjev, jak se Tanye zasekává ta věc do hlavy a tříští ji na dvě poloviny. Stáhl se mi z toho žaludek a snad bych i vrhla nebo vyrojila pár slziček, ale Adiram v té chvíli promluvil, takže bylo třeba se uklidnit a kouknout se, kam zas míří. Zhluboka jsem se nadechla a ten pach mi byl povědomí. Takhle voněla Kaya, kterou jsem potkala u té díry. „Jo... Jo, tuhle znám, nebo jako jednu vlčici odtamtud jo. Ale je tu ještě jedna smečka, ale to fakt nevim kde. Možná není ani v tomhle kraji? Nevim, neznám to tu,“ zavrtěla jsem hlavou. Takže jsem někoho úspěšně dovedla do smečky?

Loterie 31

Přišla jsem si jako malé vlče, které pokouší svoje štěstí tím, že namáčí tlapu do silného proudu řeky. Jednu tlapku tam, nevzala mě? Dobrý, tak ji vytáhnu. A teď tam zkusim dát dvě tlapky a hah? Furt jsem v pohodě, co třeba tři tlapky a dokázat světu, že mě proud jenom tak neodtáhne? Jednou tě odtáhne, připomněla jsem si trochu přísněji, abych se probudila z téhle nekonečné hry s osudem, kterou jsem provozovala. Vždycky jsem se pak vracela k těm všem, co by nade mnou kroutili hlavou, ale nejednalo se samozřejmě o rodinu. Ta by mě někde za moje chování ukřižovala a pak by mě hodili do řeky, aby se zbavili toho problémového člena, který jim přinesl jenom problémy a trápení. Nu což, pokrčila jsem nad tím rameny a to byla také jediná odpověď, kterou Adiram dostal na tu jeho nabídku. Musela jsem vytáhnout tlapy z řeky.
Chtěla jsem zabručet, když zmínil, že není nejmladší, že by se snad měl někde usadit a umřít na staří, kdy se mu budou třást kosti a nepozře ani kousek masa bez toho, aby mu to mladší nepřežvýkali. Na tohle jsem neměla, tohle mě nebavilo, to nebylo nic pro mě. „Umřít v divočině není od věci,“ namítla jsem a šla dál, protože asi se mu nelíbilo, že tu nějakou smečku má přímo před nosem a chtěl nějakou... Co já vim, prostě jinou? Však tam ani nebyl, ani posoudil, co za exoty tam bude. Místo toho začal zase zpívat. Nechala jsem ho být, brodila jsem se sněhem proti proudu řeky dál a přemítala, kde se asi nacházím. Trochu mi to nevycházelo, nevracela jsem se? A kam bych vlastně měla, když na jedné straně je moře?

//Mahtae sever