Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Říční eso

Hučení v uších a štěbetání různě hlasitých hlásků nepřestávalo ani poté, co jsme utekli od řeky, kde jsem si myslela, že se všichni sešli a kecali. Cynthie furt řvala, že jdeme za nějakým Jezevcem, ale nikoho takovýho jsem neznala a ani jsem netušila, jestli říká něco dalšího, protože jsem měla docela problém s tim, že mi v hlavě hučel hlas otce, který prozpěvoval jednu písničku, kterou pronášel Adiram, když jsme byli schovaní v tom keři. Snažila jsem se otce odehnat, protože měl na nic hlas, ale furt se k němu připojoval... Ton... Shenn...? Já nevim, prostě jeden z těch privilegovaných.
„MLUV NAHLAS, NESLYŠIM TĚ PŘES TU ZVUKY. ODKUD VŮBEC JDOU?“ zaječela jsem na Cynthii, protože jsem viděla, jak se jí hýbe tlama a snad vydává i nějaký zvuky, ale kdo jí měl v tomhle hluku vůbec slyšet? Ještě jsme byli někde v lese a tu všude pořvávali ptáci, kteří se pokoušeli taky zpívat a těm to šlo alespoň lépe. Cynthie každopádně furt nemluvila hlasitěji a už mě to docela štvalo, protože jsem přicházela o její moudra. Ani jsem nezaregisrovala, že si lehla na zem, ale když už mi to nějak došlo, přitáhla jsem hlavu co nejblíž k ní a zakřičela: „JE TI DOBŘE? NEBOLÍ TĚ HLAVA Z TOHO HLUKU? A MÁŠ NĚJAKEJ DIVNEJ JAZYK!“

„Hah,“ ušklíbla jsem se nad faktem, že všechny tyhle podivné habaďury, které se v tomhle okolí dějou, nejsou nic výjimečného, naopak něčím docela normálním a častým, na co si budu muset zvyknout. No nádhera? Už jsem se nemohla dočkat, až se k něčemu takovému opět přimotám. A co když už v něčem takovém zase jsem, jenom si to neuvědomuju a hrnu se někam do propasti, ke už bude mít obrovská ryba s ještě většími zuby otevřené čelisti a jakmile vejdu dovnitř, udělá chramst a bude po mojí mizerné existenci? Nemohu se dočkat! Bude zábava! Bude sranda! Bude to neuvěřitelný peklo, na které jsem nejsem připravená!
Ale zatím mi nepřišlo, že jsem v nějakém malém pekle. Naopak jsem byla u řeky, počasí bylo ucházející, sníh roztával a mně byla nabídnuta fialová houbička, která mě volala přímo po tom, abych ji objala zuby a sežrala. Sice bylo třeba se podělit s Cynthií, ale to mi nedělalo žádné problémy, protože to znamenalo, že se napapáme a třeba si i užijeme jako za starých dobrých časů.
Houba chutnala tak všelijak, asi se nedalo říct, že by měla nějakou specifickou chuť, prostě bych ji popsala jako houbu, která se mi trochu pletla mezi zuby, ale nic víc. „Nic moc,“ řekla jsem. Hlas okolo zaduněl, přišlo mi, že to spíš šeptám a Cynthie nemá šanci slyšet, co vůbec říkám. „NIC MOC,“ zakřičela jsem proto ještě jednou a přišlo mi, že to už musela slyšet. Můj hlas asi přilákal včely a mouchy, možná také chtěly ochutnat tu houbu, ale ta tady už nebyla. Slyšela jsem bzučení a takové tenoučké hlásky, které asi nadávaly, že jsme jim nic nenechali. Cynthie je odháněla, ale to měla řvát hlasitěji, jak ji mohli slyšet?
To bzučení a nadávky už začínaly být nesnesitelné. Tlapou jsem je odháněla, ale nemělo to skoro žádný efekt. „ZA KYM?“ zařvala jsem. Neslyšela jsem, co říkala. Za kym jsem měli jít? Za nějakym jejim kámošem? „NO TAK JO!“ zavřeštěla jsem co nejhlasitěji, aby mě slyšela a běžela za ní, zatímco mouchy a včely furt peskovaly.

//Jezevčí les

„Šibe jim často?“ zeptala jsem se. Trochu vážněji, ačkoli tam byl furt ten podtón toho, že je všechno náramná zábava. Měla jsem srandu ráda, bavilo mě řešit moje vlastní problémy a nevhodné situace, ale jakmile se jednalo o něco velkého, světového a nadvlčího, měla jsem z toho docela větry. Zrovna tak jsem měla větry z magie. Nic z tohohle prostě nebylo pro mě, já byla takový... Nevim, jak to nazvat.
Zalapala jsem po dechu. Úplně jsem se znemožnila tím, že jsem zapomněla, že to posvátné lepidlo a božská síla je právě Cynhie. A jediný důvod, proč se ta smečka rozpadla, bylo z důvodu, že ona dovolila, aby se rozpadla. Jinak by to samozřejmě nebylo možné. Já jsem tak hloupá, ach. „No samozřejmě, zachránila si bezesporu tlupu vlčích životů, kteří teď po zimě někde leží a zoufale volají, proč je Cynthie nepřišla spasit v jejich posledních dnech existence.“
Smečky jsou divné. A ještě divnější jsou vlci v nich.
Nedokázala jsem si představit, že bych někde dřepěla v lesíku, štěkala na každýho, kdo nám vleze za hranice a prosila o kousek masa, jakmile se alfa nacpe, že se doslova odvalí. Ne, v nějakém hloupém malém lesíku bych nenarazila an fialovou houbu a nebyla špatným příkladem, který nutí ostatní žrát tyhle pochybnosti. „Pořádně se propleskáme navzájem,“ zachychotala jsem se jako děcko předtím, než jsem houbu okusila.

Nějak se mi dělalo blivno. Ne z toho, že Život neměl vkus, ale z toho, že by měl žít stovky let. K čemu takový život byl? Žádné časové omezení, které by popostrkávalo k různým kravinám, které si jeden zapomněl rozmyslet a neustálé doufání, že se zjeví něco, co by ho vytrhlo z každodenní nudy? Ne, to znělo nechutně, nic pro mě. „Nějak mi přijde, že Bohové nemají ponětí, jak žít vlastní život,“ oznámila jsem suše a chtěla to hodit za hlavu, protože já tušila, jak si život žít. A jak zkoušet i umírat sem tam... Heh.
„Že bys mohla za rozpad smečky? To se mi ani nechce věřit,“ řekla jsem trochu s nadhledem, protože mi bylo zřejmé, že Cynthia nemohla za to, že se ta smečka rozpadla, mohl za to nejspíš něco jiného, ale ona bohužel v tý smečce zrovna byla. „Zajímavý,“ dodala jsem ještě s lehkým pokývnutím na to celé, že se smečka proměnila v prach. Nějak... mi to asi nevadilo Furt jsem měla trochu naštvaně zažráno v hlavě, že smečka je jenom takové malé vězeníčko, kde je za trest být a za to jídlo a úkryt, co nabízejí, o určitě nestojí.
Více mě zajímala ta houba, která lákala můj zrak i zub. Přímo k sežrání byla! „Oslí uši? Pleskala bych jima každýho přes zadek,“ řekla jsem nadšeně, odtáhla hlavu od houby a párkrát pozvedla nenápadně obočí. „Dáme?“

„Nic moc bydliště,“ zkritizovala jsem místo, kde měla žít ta druhá, které se říkalo Smrt, „očividně ani Bohové nemají nutně smysl pro eleganci.“ Žlutý kopce a nějaká rozpadlá barabizna? Být já bohem, mám úkryt ze zlata a všude okolo se líně povalují nádherní samci, kteří tam jsou však jenom pro mě a nikoho jinýho. To by byl život. „Šak je to bůh, to prostě nemůže... Co já vim, třeba nahoru a dolů lítat jako nějakej holub?“ Vůbec jsem nechápala, co tihle zdejší měli být. Bohové? Však si ani nedokázli zařídit epickej život, který by jim to božství aspoň nějak pozvedával. Ne, oni žili na kopci, v barabizně a úplně na nic, že bych okolo toho jenom tak prošla a neřešila, že by tam nahoře někdo mohl být. Prostě žlutej kopec pod sněhem... Bravo teda?
Vydala jsem se slepě po proudu řeky, co se klikatila sem a tam. Do toho jsme furt měnili téma od jednoho k druhýmu a teď šlo jenom o skupinovou práci, kdy se Cynthie přiznala, že byla ve smečce? Jo, ale ta se rozpadla. „Ale,“ vyšlo ze mě překvapeně, „co že si šla do smečky?“ zajímalo mě. Sice smečka dávala žrádlo, místo k žití, ale... Nějak jenom pomyšlení na to mi trošku obracelo bříško, že bych se z toho samou radostí poblinkala.
Cesta okolo řeky byla... Byla. Prostě cesta okolo řeky, když taje sníh a nic zajímavého. Až do chvilky, kdy mi zrak padl na něco fialového, co si trčelo z toho sněhu. A co je barevné, to se žere, ne...? Nebo to aspoň indikuje zábavu. „Čum, vole,“ houkla jsem na Cynthii a přiblížila hlavu k zemi, kde si hověla fialová houba. „I tahle věc vypadá líp jak ty Životovy kopečky. A jak sladce voní, aww, k sežrání věcička, nemyslíš?“

//Narrské kopce

Naše slepé bloumání jižními kraji nás očividně doneslo k nějakému významnému místu, na které jsem hleděla trochu podezíravě. „V tomhle žlutym? Nech mě hádat, je to ten... Život?“ Místo, kde by měla být Smrt, jsem si představovala mnohem tmavší, takový strašácký a vyjadřující jsem velká zlá vlčice, která se neumí smát! „Už vim, kam se v létě nevydám na výlet,“ uchechtla jsem se tiše a po jídle prostě mířila dál, protože ani tady se mi zrovinka nechtělo zůstávat. Navíc po jídle vždy přišla chuť po pití, které mělo být taky nedaleko, co Cynthie říkala a jestli ne, nechtělo se mi rozhodně vracet do lesa pokrytého plísní, ačkoli jsme tam šli taky okolo řeky, takže bychom tu vodu nějak spláchli... A zanesli si hrdlo nějakou zelenou břečkou, to určitě.
Zaslechla jsem závan nostalgie, který k nám přicházel. Trochu jsem zvolnila krok. Učila jsem se lovil jako jednotlivec, protože jsem počítala s tím, že tak se o sebe budu muset postarat, ale jo, lovit s někým bylo vždy lepší a dokázali jsme sundat i něco velkého, z čeho jsme se nažrali společně. „Můžeš lovit s rodinou, ne?“ zeptala jsem se. „Nebo jako... Když jste spolu,“ upřesnila jsem, protože tu byla ta věc, že Illenia byla v loji. „Bylas v nějaký skupině od chvíle, co jsme se rozdělili?“ zeptala jsem se, ale nechtěla jsem moc hlouběji zaplouvat do celého toho rozdělení. Stačilo mi, že se to stalo. Více nebylo třeba rozebírat.
Před námi se otevřela klikatící řeka s jedním šutrem za druhým, který trčel z řeky. Zastavila jsem se u břehu, opatrně se napila a rozhodně to vypadalo a snad i chutnalo líp jak ta druhá řeka, do který bych ani ocas nenamočila.

//Tmavé smrčiny

Vyrazili jsme z toho tmavého lesa s plísní někam na otevřenou krajinu, která se taky brzo začala svažovat do nejdříve mírných kopců, ale jasně jsem viděla vysoké kopce pokryté tajícím sněhem. Tam jsem fakt neplánovala jít, stačilo mi motat se okolo.
Na jednom klidnějším místě jsem zastavila, ušatec mi padl z tlamy a sledovala jsem Cynthii, která komentovala moje lovecké schopnosti. Na moji obranu to byl omyl, chtěla jsem to udělat krásně po staru, jak se jenom má a ne takhle extravagantně. Ale bylo to mrtvý a mohlo se to sežrat? Tak kde je problém? „Umim to i líp, ale krásné, ne?“ zakabonila jsem se se širokým úsměvem a posadila se na zadek. Tlapou jsem ukázala Cynthie naši kořist... Jeden zajíc. Nic víc, jeden zajíc, který takto tragicky opustil své mladé, kteří možná umřou? Jak to mají zajíci? Krmí je matka nebo to jsou samostatné jednotky? Pozdě řešit, asi se jich neujmu, pousmála jsem se.
Lehla jsem si na zem, sobecky jsem si přisunula zajíce blíž k sobě a pustila se do jeho zadních nohou, které jsem ohlodávala až na kost a pokoušela se vyhnout té husté kůži. „Pak by to chtělo spláchnout nějakou vodou,“ navrhla jsem a zajíce odsunula od sebe. Jídlu jsem stejně nikdy moc nedala, musela jsem si držet štíhlou linii!
„Už sakra dlouho jsem nelovila s někym... I když to byl spíš jeden velkej omyl,“ zamyslela jsem se nahlas, počkala, než se Cynthia nažere z vlastního podílu a potom zas mířila dál, tentokrát směrem k vodě.

//Říční eso

Keď som bola menšia, svet bol tiež oveľa drobnejší, než je teraz. Je to divné, nemal by byť svet naopak oveľa väčší, keď som vlče? Možno u normálnych vlkov áno, ale u mňa to tak nebolo, svet bol jednoducho menší.
Existoval iba jeden les s vysokými stromami a hromadou vlkov, ktorí na mňa vždy hľadeli zhora. Kvôli tomu, že boli starší, ale aj kvôli tomu, že jednoducho boli niekým viac, než som bola ja. Dokonca aj bratia sa tak správali. Najhoršie pritom bolo hľadieť na otca, ktorému som tak ani nemohla povedať, pretože hovoriť v jeho prítomnosti bolo neprípustné. Nevadilo mi, že som na neho nemohla hovoriť, aj tak som ho nemala rada. Ako by som tiež mohla? Však sa o mňa a o sestru nezaujímal. Dokonca sa nestaral ani o vlastnú partnerku a zaujímalo ho iba to, ako sa svorke darí a či sa bratia zlepšujú v boji, love, stopovaní av ďalších blbostiach, ktoré ich učili.
Vlastne jediná chvíľa, kedy o mňa prejavil záujem, aj keď dosť zlý, bolo to, keď si všimol moje oči. Modrých, neprípustných očiach, ktoré poškvrnili jeho rod. Jo, v tej chvíli som bola niekto. Niekto, kto bol veľmi veľký problém.
„Ako sa opovažuješ!“ zakričal na mňa, keď si to všimol. Prikrčila som sa inštinktívne k zemi, ale už tak som prakticky ležala.
Nehovorila som, pretože mi to ani nebolo dovolené a môj šepot by nebol počuť cez všetko to vrčanie a nadávky, ktoré prichádzali všade okolo.
„Zmiz mi z očí, kto si myslíš, že si?“ kričal ďalej a ďalej. Prvýkrát som sa ho bála. Nikdy predtým som s ním nehovorila, takže ani strach nemohol prísť.
Nie som nikto, v tom je ten vtip. Vždy som bola nikto a tie oči zo mňa urobili akurát väčšiu nicku, ktorá bola vyhnaná na okraj spoločnosti. Ale dobrá vec je to, že kvôli tým očiam som nakoniec mala šancu spoznať, že svet je v skutočnosti obrovský a ten jeden les, kde som sa narodila, je naproti tomu maličké nič. Ako ja. Z toho lesa vždy vyjdú iba nicky.

Zaujatě jsem naslouchala tomu, že i Cynthia byla zkorumpována magií! Nebo nalákána? Uvězněna? Podmaněna? No prostě byla mezi těmi, kteří magie používali, stejně jako Duncan a kdyby to nebyla Cynthie, asi bych na ni výýhružně zasyčela a prohnula se v zádech jak kočka, že se toho štítim. Taky mě to zkorumpuje. Stejně jako mě všechno vtáhne do dělání blbostí, tohle si mě taky vezme, pomyslela jsem si trochu hořce, ale... Dokud tu magií neměli ti špatní, byla jsem s tim relativně v pohodě. „Zlato, ty nepotřebuješ magie na zamotání něčí hlavy,“ zakroutila jsem hlavou s povzdechem, když mi oznámila, že na tohle všechno má magii. Ale měla partnerku, hej, to musela dát i bez magie! Ale to mlácení jiných přes koudel znělo docela fajn, to jsem musela uznat.
Od radostného přivítání, k depresivním chvilkám, k magiím jsme přešli až k lovu, takže jsme se museli na krátkou chvilku oddělit a hulákat na sebe bylo docela blbý, vzhledem k tomu, že jsme se pokoušeli být tiší a nenápadní lovci, kteří chtějí svou kořist... No, v překladu, já čekala u jednoho stromu a čekala, který pečený holub mi vletí rovnou do tlamy.
Rozhlížela jsem se okolo sebe, někde vzadu jsem viděla Cynthiu a také to, jak vyběhla a malé koule chlupů vyběhly do všech stran. Ajaj, kde je ta velká? přemýšlela jsem, než mi zrak padl na kličkující hopsající věc, která snad ani nevěděla, kam má vyrazit, ale než jí to vůbec došlo, byla v tak těsné blízkosti jedné mnohem větší bílé věci, že jedinou možností bylo prudce zabrzdit a vydat se co nejrychleji na jinou stranu. Na to ale neměla dostatek času, protože mně stačilo jenom vyskočit a vzít ji zubama. To se zubama mi moc nevyšlo, protože ona přeci jenom zastavila a skočila mi rovnou pod padající tlapu, odkud se ozvalo mohutné křup, jak jsem trefila přesně krček. „Tak tolik smůly v životě nechceš,“ povzdechla jsem si, když jsem se hrabala na nohy a sledovala malé ležící a nehybné stvoření. „Cynthieee, jídlo!“ zavolala jsem na ni, čapla ušáka za ušáky a vyrazila k ní. „Nažerem se jinde, ne? Nemám ráda pachuť plísně,“ navrhla jsem s kývnutím hlavy a hrdým pochodem s jídlem v tlamě.

//Narrské kopce

Hlavou jsem opsala ve vzduchu oblouk, abych svým následujícím slovům dala takovou lehkou tóninu sarkasmu. „Jojo, magie brzo zmizí z tohohle světa,“ pokývla jsem na srozuměnou, že přesně takto se bude budoucnost ubíhat. Kéž by ano, ale... s tou magií jsem se nějak smířila, takže se nějak určitě i smířim s tim, že v mém blízkém okolí může být silnější a bolestivější. Však... jsem to cítila i u sebe. Když jsem to z nudy jednou zkoušela, bylo to jiné a docela nepříjemné. Zarazila jsem se, když mi to došlo... Pobyt tady mi ji zlepšil? Bylo to možný? A Cynthie tu byla déle a očividně měla co dočinění s těmi Bohy. „Co ty a... magie? Máš nějaký?“ zajímala jsem se. Docela vlezle, ale chtěla jsem to vědět. Od chvíle, co jsem sem přišla, jsem magii viděla jenom jednou a ne moc sladká vzpomínka. Pitomá mlha, kdo ji vymyslel.
Ani jedna z nás navíc nechtěla být v tomhle proklatém místě a taky nás obě sužoval hlad. Naposledy jsem žrala tam v tom křoví, co mi dal Adiram, ale to už taky byla chvíle. Chtěla jsem se nadlábnout, ale čeho? Hah, zajíců, malých pitomečků, co se tu objevilo na exkurzi po místní plísni. „Je mi jich líto,“ povzdechla jsem si, když byl jejich osud zpečetěn. Cynthia chtěla tu velkou a já taky měla docela hladík, takže v tom padl souhlas jedním přikývnutím.
Sledovala jsem, jak se Cynthia žene (teda pomalu žene) jedním směrem a já se pomalu připravila k druhému místu, kam by ti malí lotři mohli běžet Primárním cílem byla samozřejmě velká paní máma.

Musela jsem se nad tim uchechnout. Čim to, že jsem se musela dostat do míst, jako bylo tohle? Nestála jsem o žádná výjimečná magická místa, protože jsem nebyla magicky založená a spíše jsem tupě toužila po míru, kde mě nikdo nebude obtěžovat a budu si moc dělat, co se mi zlíbí. „Stačil by mi prostý svět bez podobných vymožeností,“ vydechla jsem svoji bakovskou stížnost a dodala k tomu ještě dlouhý nádech, krátké zadržení dechu a pak rychlý výdech. No nic, pryč s nějakou sebelítostí.
Na krátko jsem se zarazila, když Cynthie řekla, že si stejně magie najde cestu ke každému, ať chce nebo ne. Zbytečně jsem se pak vracela k něčemu, co jsem znala a nikdy se to nemohlo stát, ale ta představa, jak si moje rodina jde pro moc, jak jí propadá, jak ji využívají k tomu, aby měli vše, co prohlašovali, že je jejich... Byli to přesně ti, co si magii nezasloužili a neměli ji mít, aby byl svět lepším místem. Prostě nesměli. Ale snažila jsem se tohle svoje znepokojení nedat najevo, ale ani jsem na to nereagovala. Nechtěla jsem na to ani myslet.
A nechtěla jsem myslet ani na to, co se stalo na ostrově. Měla jsem navíc docela hlad. Ale v tomto krásném kraji plísně a smradu? „Je to tu přímo kouzelné, jako vystřižené z pohádky,“ vydechla jsem s náznakem sarkasmu a rozhlédla se okolo. Les to byl sakra nepěkný. Ale... Kromě plísně jsem cítila i něco? „Sakra bych se najedla,“ řekla jsem Cynthie, „a pak vypadla pryč, co myslíš?“

//Tenebrae

„Když já spíš ani nechápu, proč by někdo takový měl být,“ přiznala jsem. Bylo to kompletní zmatení, které mi nedávalo smysl. Proč v tomhle kraji ano a jinde ne? Narodila jsem se a vyrostla na místě, kde mi tvrdili, že magie náleží jen samcům, že to oni jsou ani bohové a žádní jiní nejsou, ale pak se dostanu sem, kde mi je doslova vmeteno do ksichtu, že existuje jiný typ boha, ale já nechtěla věřit ani v jednu verzi. Chtěla jsem život bez bohů, bez nějaké magie, bez divností, které nás odlišují a dělají... to všechno, co mi nese akorát zatrpklé problémy. „Život je tak už dost složitý bez nějaké božské entity, která dává sílům těm, co si ji nezaslouží,“ dodala jsem, ačkoli tohle znělo spíš závistivě, že já prostě sílu a nic takového nemám. Jenže já na to byla zvyklá a moc jsem se tím nevzrušovala.
Celá ta situace se nějak dostala do tmavých tónů a zrovna dvakrát se mi to nelíbilo. Chtěla jsem... zábavu. Starou dobrou zábavu, žádné bohy, žádné řešení nějakých kravin, ztracených partnerek, umírání a další pitomosti. „Jsou to divný věci. Nepěkní, vysocí, bez srsti, furt po nás něčim házeli. Dvakrát mě trefili, ale nic vážnýho... Ale víš co? Popravdě o tom nechci mluvit. Není to nejkrásnější období mého života.“
Šli jsme někam dál. Do lesa, který se chvílema zdál, že byl mrtvý a bez života, takže na celé té naší situaci to nijak slunce nepřineslo, ale co. „Nemáš třeba páru, kam vůbec jdem?“ zeptala jsem se naivně. Ostatně tu byla déle, ne?

//Kraj světa

Začala jsem si připadat jako outsider, když jsem tyhle Bohy ještě nepotkala. Jenže jsem o to zatim ještě ani neprojevila zájem, neviděla jsem důvod, proč bych k nim měla jít, protože má existence nebyla vůbec k tomu, aby si z ní někdo dělal srandu a dělal, že je víc než já a musim se mu klanět jako podřadná bytost. To jsem tu už nějaký ten rok měla. „Furt mi přišlo, že si ze mě dělat kolektivně srandu. Nevim, proč by něco jako Bůh mělo existovat,“ řekla jsem svůj malý názor, který byl značně proti těmhle existencím. Možná bych je někdy chtěla vidět, jenom abych zjistila, co jsou zač, ale nechtěla jsem s nimi mluvit a mít s nimi něco společného. Beztak jsem ani netušila, kde se ty věci nachází. Duncan tam sice původně chtěl, ale rozdělili jsme se předtím, než k tomu došlo, takže polohu Smrti jsem nakonec nezjistila, ačkoli jsme tomu byla blízko.
Šli jsme dál, hory jsme nechali pomalu za náma, mířili jsme k řece. Chtěla jsem hlavě někam, kde bude tepleji a nebudu se klepat zimou, takže nejlépe mezi stromy, kde nebude foukat a nebude tam tolik sněhu. „Pár těch pitomých lesklých šutrů jsem už viděla, ale... neřešim, Smrt poznat nechci. Možná za pár let, až si tady vyřídim všechny účty a budu se chystat na onen svět.“ Trochu jsem se potom zarazila, když měla přijít řada na mě. Co jsem dělala? Jak dlouho? „Ani nevim,“ řekla jsem krátce. „Flákám se tu nějak od jara, ale na pár měsíců jsem zmizela někam za moře... Dlouhé vyprávění. Bylo tam víc vlků, byla tam nějaká stvoření, co nás tam lovila jako my lovíme zajíce a... Pár se nás nevrátilo. Nebo spíš se nás doslova vrátilo pár.“ Minimálně z té naší skupinky ano.
Obrátila jsem kroky proti proudu řeky, proud byl na nic, nelíbilo se mi, že bych tohle měla nějak přeplavávat. Spíš jsem hledala nějaké jiné řešení, které se naskytlo až o nějaký flák dál, kde byl spadlý strom, pře který se dalo přelézt. „Omezila jsem svoji existenci spíš jenom na obyčejné přežívání,“ ukončila jsem svůj... život. Zajímavé vyprávění.

//Tmavé smrčiny

Na tom všem mě nezaujal tolik pojem normálnost, který mi byl cizí, ale jedna to zmínka o Bohu, kterého chtěla Cynthie uplatit, aby našla Ilenii. Jemně jsem se zamračila, byla jsem k tomu všemu dost podezíravá, ale i ona o tom musela mluvit? O těch dvou, co tu kralují světu a dělají, že jsou více než ostatní? Hloupé pohádky, co se zjevují podobně jako ten Vlčíšek, co mi slíbil, že se ostatní budou mít lépe, protože se ze mě pokoušel ze všech sil vysoukat nějaké přání? „Tys viděla tyhle... Bohy?“ zeptala jsem se nedůvěřivě. Prostě těch zmínek už bylo moc a přestávala jsem věřit, že by tohle byla prostě jenom nějaká shoda náhod, kdy se všichni na světě domluvili, že budou dělat, že něco takového existuje.
Překopávali jsme si kamínek mezi sebou, ani jedna ho nechtěla a pokud ano, tak to ani jedna z nás nechtěla říct nahlas. Ale upřímně, k čemu by mi byl nějaký hloupý kámen? Všude jich bylo okolo mraky, takže jsem si fakt nepotřebovala nějaké schovávat pro sebe. „Až budeš házet skály pro nebohých partnerkách, prosim, zavolej mě. Chci to vidět,“ vydechla jsem blaženě nad představou, jak marně kličkuje, zatímco se nad ní stále zvětšuje a zvětšuje stín, jak skála dopadává a Cynthii se mezitím v očí objevují děsivé plamínky a hlubokým hlasem řve na celou zem. Jo, tuhle opustit nechceš, pomyslela jsem si, sklopila hlavu k šutru, ale... nějak se mi vytratil z dohledu? Nebo jsem prostě byla slepá a nemohla ho najít. Pokrčila jsem nad tím rameny a šla prostě dál, co taky v nějakých skalách, že jo.
A pak přišla ta otázka, kterou jsem... nechápala? Nebo jako chápala, ale prostě jsem chápat neměla. „Furt nevěřim, že by něco takovýho mělo být... Ale viděla jsem pár vlků umřít, počítá se to?“

//Tenebrae

Pohotově jsem pohodila hlavou, jako bych se zde světu chtěla ukázat, jaká jsem nádhera, která v sobě kromě kupy blbých vtipů také ukrývá neskutečnou paranoiu a nedůvěru vůči vlastnímu stínu. “Jsem neodolatelná a vím to,” dodala jsem k tomu. Ačkoli tohle, co jsem dělala, furt vedlo k tomu, že jsem musela ze všeho couvat a dělat, že se nic neděje, což přeměňovalo moji neodolatelnost na pěknou nesnesitelnost. Ale… nějak mi to asi moc nevadilo, dokud mi za to nikdo nedal přes hubu, byla jsem úplně v pohodě a v rámci možností spokojená.
Když se téma dostalo k tomu horšímu, padla otázka, jestli vůbec existuje něco jako perfektní a dokonalá normální rodina, kterou by okolí závidělo až za hory a doly. Těžko jsem mohla dosáhnout normální rodiny, připomněla jsem si. Muselo by se hodně věcí změnit, aby vše bylo alespoň trochu dobré, ukázkové a spokojené, abych se k tomu mohla s radostí vracet a neřešit vše zlé, co se stalo. “Jestli jo, pro nás to nebude,” řekla jsem krátce. Ani jsem si pořádně neuměla představit, co to vlastně normální rodina může být, jak vypadá, jak se chová, ale… Na tom stejně ve výsledku nezáleželo.
Dočkala jsem se i popisu toho, jak její partnerka vypadá, ale nezapadalo to na nikoho, koho jsem za ten rok tady potkala. Zklamaně jsem zakroutila hlavou, “nikoho s pihama a proříznutou tlamou se mi nepodařilo potkat,” Byla to beztak malá pravděpodobnost.
Šli jsme někam po horském povrchu, nad náma vysoké skály, okolo nás lesy. Koukala jsem si pod nohy, abych někde nesklouzla, držela se poblíž Cynthie a zastavila se, když se na zemi zaleskl nějaký malý kámen. Pošoupla jsem ho k Cynthie a chtěla navést na jiné téma. “Ber, až se ti podařá ji najít, hoď jí to po hlavě, že má vůbec odvahu k tomu od tebe odcházet,” ušklíbla jsem se. Ačkoli to asi nebylo nejvhodnější.