Příspěvky uživatele

< návrat zpět

V hlavě mi to mohlo všelijak šrotovat, ale byla jsem docela ztracená v tom, co Cynthie mínila tim, že budeme házet šutry do nebe a trefíme jejího bývalýho alfáka. “On chcípl?” zeptala jsem se trochu zmateně a zvedla hlavu, což bylo úplně k ničemu, protože mi tak překážela jedna, dvě, tři a další větve. “Třeba bychom ho ale naštvali a něco by udělal? Obnovil smečku a tak,” navrhla jsem se šklebem, který ukazoval, že moc nehledim na tu možnost, že bych někdy mohla ranit cizí city ohledně toho, jestli ho bolí nebo nebolí, že se mu rozpadl smečka. Pak Cynthie vykládala o dalších, le zase tu zmínila díru v hlavě a trochu mě to už znekliďňovalo. “Fakt si seš jistá, že nejseš převlečenej červotoč? U tebe to je samá díra, ti povim.” Kroutila jsem do toho nesouhlasně hlavou, tohle mi moje vlastní prožraná hlava moc nepobírala. Ale co si budem, komu by Cynthie nevypálila díru do mozku? Jedna otočka, mrsknutí ocasem, přehnané zamrkání a jeden leží na zemi s pěnou u tlamy.
Rozhodnutí ale padlo nádherné - jdeme hledat členy malé husté partičky, která rozdivočí každý les v okolí a jedinou podmínkou je nebrat si tyhle kecy k srdci a zkusit zbytečně nechcípat. Chcípání zabíjí atmosféru. Poslouchala jsem do toho, kde i Cynthie vyhrábla ten šperk, ale asi žádná velká sláva, jenom do toho zase motala ty Bohy a to byla dobře ohraná písnička, která mě už nezajímala. Spíše jsem se zaměřovala na hledání nových společníků a jako první adept padl ten, který se rozhodl, že celou zábavu prospí.
Můj řev, který byl líbezným probuzením doprovázelo skřehotání Cynthie. “Jo! Nebuď ostatní z jejich spánku krásy!” zahulákala jsem, ale to se už ten vlk probíral ze svých líbezných snů a já pro jistotu jako koza uskočila do strany, protože jsem nechtěla, aby mi hned urafnul nohu.
Ale místo urafnutí se akorát tak nějak koukal okolo světle modrýma očima, které měla flekatice… Měl, protože umřela, hopla. Čekala jsem, jaká bude první vlkova reakce a to, že vstal, mě donutilo ještě poskočit, že jsem připravená se prát a bít. Slovně. Ale on ne? On se místo toho omlouval? Hah? nechápala jsem, ale donutila se široce zazubit. “Omluva se přijímá, žes mi tu chrápal do výkladu,” mávla jsemk němu tlapou, že všechno je v cajku.
Posadila jsem se vedle druhého porotce. Ačkoli byla Cynthie spíš na krasavice mého typu, mohla ho soudit, ne? Vysoký - bodík. Slušný - bodík. Velox… No dobře, půl bodíka, nešimrá to na jazyku a pokud bych se pokusila vysokým toužebným hlasem vyslovit “velox”, znělo by to spíš jak nadávka než něžná provokace. Hlavou jsem opsala kruh tak, aby mi pohled padl k Cynthii, ke které jsem zamumlala jen: “je sladkej, že se rozplývá na jazyku, co?” Ale uměl se bavit? Zdvořilost byla jedná věc, ale smysl pro humor to nezaručovalo.
Zaujala jsem pozici hlavního mluvčího, poposedla si vpřed a zahlásila: “Tak mně říkaj Bouře. Ne Slunečno, ne Zataženo, už vůbec ne Sněhové přeháňky, ale Bouře. Dlouhej příběh, prostě mi říkej Bouře nebo Hej ty tamto, je mi o vcelku fuk,” mávla jsem nad tím tlapou, že to je vcelku šumák. “A tohle je Cynthie z hor a plání nebeských - a jo, z hor a plání nebeských taky musíš vyslovit.” Na sekundu jsem se zarazila, ale jo, to šlo… Protože když na to naletí, bude to vtipný. Minimálně pro mě.
Musela jsem si pak odkašlat a nadechnout se. ”A do lesa… Hm… Intuice mii říkala, že tu narazíme na něco božskýho, takže?” naklonila jsem k tomu hlavu lehce do strany a? A? A tak.

//Mahtae sever

„No jasný, Cynthie odejde a všude to chcípne,“ pokýala jsem souhlasně hlavou, že přesně takhle to všechno muselo být. Bylo to zřejmé – smečka se rozpadla, sever umřel a proč? Protože Cynthie! „Nějaký si najdem, ale nemáš nějaký adepty?“ zajímala jsem se o to, koho tady vůbec znala, protože tlapu na srdce, hodně těch, co se mi tu podařilo poznat, jsem pak musela i v mysli pohřbít. Černobílá vlčice, ta flekatice, Tayne, Lili... To bylo sakra, ale sakra moc vlků, kteří to tu zahrabali, sotva jsem je stačila poznat. Vlastně... Mi tu zůstal akorát tak živej Duncan, potom ten bard, šedivák šediváckej, co ani není žádnej kámoš a Mráček, co má fakt na nic smečku, kde mají mlhu, která je fakt nepříjemná.
Voda ze mě ještě odkapávala, když jsem zaplula do takovýho menšího lesíka u řeky. Chtěla jsem se trochu schovat a nejlépe někde uschnout, než někoho najdeme, kdo by byl ochotnej se s náma pobavit. „Hele kdes vůbec čapla to, co máš na krku? Už jsem to párkrát viděla a jednomu vlkovi jsem doslova kvůli podobný něvidělala díru do ucha, aby to tam nacpal, to byla fakt sranda,“ ptala jsem se, aby řeč nestála a taky to vypadalo docela dobře, takže by se mi taky šiklo si něco podobnýho sehnat.
Při hopsání lesem jsem na nic moc zajímavého nenarazila. Normální les, žádná sláva, žádnej problém, ale to až do chvilky, než jsem skoro šlápla někomu na hlavu, ale jenom na poslední chvíli ji přeskočila. „Cynthie! Neřvi, někdo tu spí!“ zařvala jsem... Abych ho probudila.

//Náhorní plošina

„Seš přetažená,“ zkonstatovala jsem. „Dáme někde trochu voraz a pak najdem pořádnou nemagickou zábavu, kde zapomeneš na to, co tě drbe v mozku.“ Najezená jsem relativně byla, stačilo se jenom umýt, trochu napít a třeba si dát i krátkých dvacet, nabrat energii a pustit se do práce Nic jinýho to prostě nechtělo.
Řeka se navíc blížila a tim se dalo spláchnout to pití a koupel. Nejdřív jsem se napila, protože jsem se nechtěla koupat ve špinavym hnusu. A ani se mi moc do tý vody nechtělo, nebylo zrovna ještě teplo na koupání, ale co jsem měla dělat. Po kotníky jsem tam zahučela, zaklapala zubama a lehla si do vody, která byla jako rána do krku. Fakt nepříjemný, ale když mě ani Cynthie neumí ohlídat, abych se nekoupala v bahně, tak prostě musim sem tam zahučet do bahna a zbavit se toho bordelu.
„Tady na severu se paří?“ divila jsem se, „to je hustý, u nás se vždycky jenom nudně smrdělo,“ zazubila jsem se, vylezla z řeky, nechala ze sebe vodu odkapávat v potůčku a dala tim Cynthii jasně najevo, ať uhne, jinak to schytá. A pokud to nepochopila, tak dostala menší spršku z mého oklepání. Na party jsem musela ostatně vypadat dobře. „Padáme!“ houkla jsem.

//Cedrový háj

//Údolí morény

Padla poměrně zajímavá otázka. A odpověď záležela hodně na tom, kdo na to měl odpovídat. Kdybych měla odpovědět já? Možná malinko se Cynthie uklidnila, že to bylo až ve smyslu... No tak, dělej něco. Ale pokud by se na to měl podívat někdo jiný, asi by ji třeba chtěl i uklidnit, ať se tolik nevzrušuje. „Suchar ne, ale neber si ty věci tolik k srdci. Narostl ti pták a já jsem vlče? Hustý. Vypráskal nás pták o velikosti čumáku? Ne tak hustý, ale vtipně trapný,“ přemítala jsem. Mohla padnout úplně opačná otázka – měla bych se já konečně uklidnit? „Svět nemůže být úplně černobílej a stejně z něj nevyváznem živí, tak to není důvod hrotit.“ Sice jsem docela hrotila, jestli mě furt někdo nechce zabít a nejde mi po krku, ale jinak? Každá zábava byla pro mě. A třeba i jenom hledání zábavy bylo něco, co mě náramně bavilo! Hlavně kámoškou, že jo.
„Jdem hledat ptáka, co náš zabaví,“ zasmála jsem se nad tím, jak moc absurdní ta konverzace byla, ale mířila jsem někam směrem k severu. Vždycky mi přišlo, že zábava šla od tý jedný řeky! A taky jsem se potřebovala docela umýt.

//Mahtae sever

„I to můžem dělat?“ pokrčila jsem nad tím lehce rameny. Bylo mi vesměs jedno, do čeho budeme a nebudeme rýpat, záleželo jenom na tom, aby se konečně jednalo o někoho. „Nevzdávej to hnedka, do všeho se dá rejpat, třeba i do uší.“ Asi jí to mateřství lezlo na mozek, žádná fantazie ohledně jemného rejpání a pošťuchování docela opadalo, ale byla jsem tu, abych vše zlé naučila! Nebo abych se přiučila nějakému normálu a trochu se smířila s tím, že nejsem mladice a možná je načase se s tim smířit? Blbost. Jako bych teprve včera byla sladkým vlčátkem.
„Najdem si jinýho vyšinutýho ptáka, tenhle byl stejně moc malej pro jednu, natož pro dvě samice,“ odfrkla jsem proti tomu malému barevnému zbabělci, který vzal raději křídla na ramena a frnknul, protože nevěděl, co si s náma počít. A já zas netušila, co si počít dál. Můj život neměl směr a jasně danej cíl, ale docela jsem si všímala, že v tomhle kraji je víc zábavy jak někde jinde, takže sice bylo třeba nasadit opatrnost, ale užívat si zdejší srandu celými doušky. „Jdem hledat párty!“ zahulákala jsem hlasitěji, ale stejně bylo okolí moc prázdné na to, aby se k nám někdo připojil.
Nadšeně jsem vyskočila všema čtyřma nohama naráz a dokázala takhle udělat rovnou tři kroky, než jsem zakopla, plácáním vyrovnala rovnováhu a pak pokračovala dál, jako kdyby se nic nestalo.

//Náhorní plošina

//Spi sladce, zejtra si pro tebe jdem

„Úplně se z toho třesu a má děloha dělá kotrmelce,“ rozbásnila jsem se, ale tahle část mateřství byla spíš velký ne a důvod, proč si chránit záda před každym chlapem, na kterýho narazim. Bylo to nechutný a mohli to třeba dělat oni a ne jenom my, ne? Ale ne, to jejich mužský ega nedala.
Celá ta chvíle, která pak přišla, byla divná. Pták se zjevil, pronesl výzvu, že jedná z nás muší umřít, ale pak zmizel ve skutečnosti bez toho, aby jedna z nás umřela. Jako ne, nebyla jsem zklamaná, že jsme nenatáhli brka, ale taky ten pták dobře kecal a děsil nás. A pro co? Pro blbej vtip a vrácení blbýho dospěláckýho těla, který mě fakt neba.
Uraženě jsem mručela, že zas musim mít ty bblý velký nohy, pitomý dospělácký zuby a otravný to všecko, když Cynthia podotýkala, že už není co kam strkat a taky děkovala, že jsem ji neobětovala. „Můžem tam strkat třeba klacky?“ nadhodila jsem, ale to už bylo takový zoufalý a hodně znudění. „A co tě nemá, mám lepší adepty na obětování takovýmu malýmu ptákovi.“
Prohlížela jsem si v sedě svoje zablácený nohy a nikam se moc nehnala. Netušila jsem, kam bych měla mířit dál. „To já se už zásobovala tak na tři roky dopředu, takže nevim no... Ale byl to zábava,“ zazubila jsem se, položila špinavou nohu na zem a zhluboka se nadechla. „Co teď? Nějaký drama nebo zajímavá party okolo?“

Na tlamě se mi furt ukazoval zubatý úsměv, kterým jsem sice nenaznačovala svou inteligenci, ale zcela jistě hrdost ohledně svých hloupých nápadů a ještě hloupějších prohlášeních. Ale byla jsem si sakra jistá tím, že bych tady ohodila úplně všechno, na co bych narazila a nebyl nikdo, kdo by mě zastavil. Možná prázdný močák, ale to by vyřešila nejbližší řeka a chvilka čekání. „Ale no tak, mateřský pudy, najdi tu ženskou v sobě, určitě chceš kupu roztomilých capartů, co musíš čistit od jejich vlastních výměšků a dalších hnusů,“ popoháněla jsem ji stále jako maličký ďábel na jejím rameni. Kdyby neměla jeblou tlapu, možná bych se na to rameno i posadila.
Poznávala jsem místo, kam jsme se vrátili, však jsme se tam potkali! A taky to bylo to místo, kde furt něco nepříjemně bzučelo a pak tam bylo nějak moc vlků, že jsme raději vypadli... No a pak jsem se spojili a svět byl hned kouzelnější. Když jsme dorazili, nikdo tam nebyl, bylo tam mrtvo, jenom to bzučení přetrvávalo a kromě bzukotu se k nám přihnal i prťavej ptáček, co mával křídlama a něco pískal o tom, že... Máme jedna umřít? „Co to plácáš, ptáku,“ houkala jsem na něj ze svého malého vzrůstu směrem nahoru, kam jsem si musela vylamovat krk. Cynthia to viděla podobně a prskala na něho. Však to byl absolutní nesmysl... A mně se popravdě líbilo být vlčetem.
Zamračila jsem se, chtěla jsem ptákovi (nebo to byl velkej čmelák?) říct pár slov od srdce, ale svět mi nedal prostor, protože se ozvala ohlušující rána, ze který jsem si skoro ucvrnkla, přikrčila jsem se a ocas se mi stáhl mezi nohy. Musela jsem i zavřít oči, protože bylo takový bílo, že to snad bylo světlo na konci tunelo. Ale ještě nebylo, místo toho foukal vítr a Cynthie prohlašovala, že má teda umřít ona. „Hele klid, čeká tě dcera a já tu stejně přsluhu, vem si mě, ty čmeláku,“ kejvla jsem k ptákovi.
No a když přicházela smrt v podobě větru, světla a čekala jsem, že se mi tělo rozpadne v prach... Nic. Prostě a zkrátka nic! Nenápadně jsem rozlepila jedno oko, jestli jsem už na onom světě, ale vše se zdálo úplně normální, ale zase tráva ode mě byla nějak daleko... Fakt jsem byla velká? Ale tak! Otočila jsem hlavu k Cynthii, jestli tam po ní nebude jenom mastný flek, ale byla tam! Fuj jsem se lekla, vydechla jsem, ale hlava mi hned vyletěla k mizejícímu ptákovi. „Hej vrať se ty podvraťáku! Chci bejt vlče!“ Jenže on mizel, mizel až úplně zmizel. „Stejně si byl hnusnej čmelák,“ zavrčela jsem proti němu a hodila hlavou k Cynthii. „Takže díry hledat nejdem?“ zazubila jsem se.

//Yos, děkuju :D
Prosím o křišťály

Done.

//Náhorní plošina

„Kdybych se stala chlapem já, tak tady pomočim všechno, na co narazim,“ zahlásila jsem, když se Cynthia furt neměla do toho, aby něco udělala. Proč to byl takovej problém? Však to bude jenom mezi náma holkama. Holkoklukama. Mezi náma dvěma. „Díru od červotoče už stejně mám,“ dodala jsem s jedním poskočením, kdy ze mě upadl kousek uschlého bahna, ale moc jsem to neřešila. Bylo mi jedno, jestli to bahno je na mě, pode mnou nebo na někom jiném, kdo byl blízko mě.
Cynthia si tím furt jistá nebyla, což mě už docela začínalo štvát, protože kolikrát v životě se tohle stane? Měla absolutně nejlepší šanci na zjištění, jestli je lepší být chlapem nebo ženskou, mohla zjistit, jak to všechno chlapy prožívaj, mohla o nich zjistit absolutně všechno, co jenom šlo a ona odmítala? Nějak moc dospěla. „Ti to pomůžu vychovat, bude to tvůj zlatej hřeb existence! Stvoříš to jako otec, nebudeš to muset vyprdnout, takže se ti nenatáhne břicho a vychováaš to jako matka, aby na to chlap neměl špatnej vliv!“ Znělo to jako jediný mateřství, do kterýho bych se i ráda pustila. Splodit, nenosit a vychovat.
A pak jsem kromě bzučení slyšelo i krásná slova výhry, kdy mi bylo řečeno, že můžu pomoct najít díru, u který vyzkoušíme, jestli je vůbec Cynthie plodná. „Hah! Tak to je pastva pro moje uši!“ zaplesala jsem se zazubením.

//Středozemka

„Tak se umeješ, kde je problém?“ nechápala jsem. Však jsme tu byli sami. Mohla s tim dělat všechny prasečinky a být si jistá tim, že to nikomu neřeknu... Minimálně k tomu neřeknu její jméno pro zachování anonymity.
Líbila se mi energie, která přicházela. Tedy nejenom ta, kterou jsem dostala z toho faktu, že mi bylo o řadu let méně, ale také z toho, že se konečně souhlasilo s nějakou věcí, co jsem řekla a to bylo motání hlav jiných. Zavrtěla jsem ocasem, který u toho pleskal Cynthiu do nohy a byla jsem připravená nalítnout na první oběť, která se nám připlete do cesty! Jediný, co jí na tom vadilo, by měla být její nezkušenost. „Ale no tak, najdi si nějakou super zkušenou, co má ráda nezkušený zajíčky a bude to epický!“ škemrala jsem u ní nadále. Bláto mi usychalo na těle, viděla jsem akorát cucky, co se mi tvoří na nohou a hádala jsem, že zbytek těla je na tom úplně stejně. Sranda fakt, zazubila jsem se.
„Já jem vlče, mám právo se tak chovat! Ty seš chlap... Tak se chovej, jak se chlap chová... Strkej tu věc do každý, kterou uvidíš!“ rýpala jsem nadále.

//Údolí morény

//Maharské močály

Jednou se mi podařilo s těma krátkýma nešikovnýma nohama zakopnout. Vlastně ne jednou, bylo to prakticky furt, většinu času jsem jenom vyrovnávala špatný kroky a moc jsem si nepomáhala tim, že jsem furt šilhala p Cynthošovi a sledovala jeho dáreček. „Zkus čůrat jako chlap,“ vyzvala jsem ji. Jako bylo mi jasný, jak to dělaj, ale chtěla jsem to vidět, jestli je to nějaká věda nebo prostě zvednout nohu a bez míření pálit.
„Už chytáš chlapský ego,“ podotkla jsem mručivě, když poznamenala, že ho má větší než jeho bratr. I já ho měla většího jak moji bratři a to jsem žádnýho neměla. „Nezkusíme s tim někoho prudit? Najdem třeba tu tvoji dceru nebo někoho! A budem tvrdit, že si vždycky byla chlap... Teda byl!“ zubila jsem se. Byl to skvělý plán, no ne snad?
„To vim, když jednu nabalenou máš... Pojď to zkusit! Nějakou nánu!“ Vyskočila jsem přitom do vzduchu, ale jako dopad mě uvítala hlína v tlamě, protože jsem nějak nekoordinovala nohy a prostě se rozplácla na zem. „Budem tvrdit, že seš v tom nová a vlčice tě navede, co s tim dělat,“ řekla jsem s trávou v tlamě, než se mi konečně podařilo dostat zase na nohy a jít dál.
Celou od bláta mě Cynthia peskovala, že takový haranty by doma topili a já v reakci na to zas tlamou a ksichtama naznačovala to, co dělá. „Nech mě bejt, já si tenhle věk neužila,“ ohradila jsem se vůči ní a zavřela oči akorát tak včas, aby mi bláto nenalítalo do očí. Sice jsem ho měla v čenichu, ale aspoň oči byly v pohodě. „Jak dospělé,“ povzdechla jsem si.

//Náhorní plošina

//Říční eso

Byla jsem odháněna jako malá veš, ale mě to tak zajímalo! A taky jsem se nemohla moc daleko pohnout, takže bylo snadný se držet blízko toho a s mojí výškou jsem to měla i tak krásně blízko, že... to bylo vlastně docela nechutný, ale i vtipný a sakra moc mě to bavilo, protože to Cynthiii štvalo! „Hele, hele! Když jdeš, cejtíš to? Houpe se to? Cítíš to?“ Musela jsem vyzvídat, protože tohle byly otázky, na které se normálních chlapů jedna nezeptá, ale když je samice teď samcem? Sakra se musim zeptat!
„Máma, táta, určitě seš i někoho dcera a sestra, máš celou kolekci!“ rýpala jsem do ní nadále a vesele si poskakovala okolo, protože já si se čtyřma zdravýma nohama hopsat mohla. Sice mě jako dost štvalo, že jdeme takovou obklikou, ale aspoň jsem si mohla užít svěží mladé tělo, které mi tady bylo na zlatém podnose nabídnuto. Ten svět tady nebyl tak špatnej! „Chlapi nejsou mrzouti, protože maj bimbas, ale protože ho nemaj kam dát. Seš mrzutá, protože ho nemáš kam dát?“ zazubila jsem se jako měsíček na hnoji a kývala se do rytmu, který byl jenom v mojí hlavě. Tohle je skvělej den! zaradovala jsem se.
„Okolo potoka, kopretiny kvetooou,“ navedla jsem na její remcání, že nechci chodit, ale já jako šla a nijak jsem nekulhala a nedělala mrzáčka, což se o ní/něm říct fakt nedalo. „A už tam budem, táto?“
Tělo se mi začalo bořit do bahna. Jako fakt do pořádnýho hnědýho bahna. Bylo to nechutný, ale zábavný, jak to čvachtalo. „Hehe,“ zasmála jsem se potichu, než jsem tělem sklouzla jako tuleň po jedné bahnité brázdě a zvedla se jako černohnědá hrouda. „Táto, už mám barvu po tobě!“ pochlubila jsem se Cynthie s oteřesením, aby taky dostala trochu bahna. No a pak jsem bez remcání šla dál.

//Středozemka

//Jezevčí les

Připdalo mi, že mám nějakej roblém s chůzí. Normálně bych hopsala po světe okolo nás a všechno bylo skvělý a úžasný, ale teď se mi noha pletla přes druhou a kdyby cynthia nebyla zkripleným pindíkonožcem, asi bych jí nestačila. “Já se zcvrkla? To ty máš něco zcvrklýho,” vyplázla jsem na ní jazyk, když se pokusila mě z tohohle osočit. Ale muela jsem se nad tím zastavit, prohlídla jsem si svoje tlapy, chvíli se i marně honila za vlastním ocasem a fakt mi všechno přišlo menší. Jsem zas omladina? nechápala jsem, ale to bylo boží! Protože já si nikdy uhle dobu neužila a teď jsem to plánovala plnými doušky.
Ucítila jsem ránu. měco mě zase táhlo k Cynthii po mém zastavení a slítla jsem na zem. Docela mě z toho zabolela šiška, ale donutilo mě to vstát a vyběhnout k ní a rovnou se jí motat pod nohama, kde jí visel novej kámoš. “Máš tam dvě koule ako kaštany a zlomenou větvičku k tomu!” pokřikovala jsem na ni, protože ona si to asi tolik jako já nevyužíval.
“Huh? Já nechci zpátky, budem tady, budem putovat po světě. Já jako malé roztomilé vlče a ty jako můj otec… Buď můj otec, Cynthie!” vykřikla jsm a doprovázela to dlouhým smíchem, který nechtě utichat. “Budeš se jmenovat Cynthoš. Cynthin,Cynthios? Vyber si, táto!” věděla jsem, že za tohle mi asi brzy jedna přilítne, ale naštěstí byla mrzákem.
Tlamou jsem opakovala její/jeho nadávání na dnešní mládež a dělala přitom přehnané grimasy, abych naznačila, jak daleko u ocasu tohle její prohlášení mám. “Seš docela mrzout, tátp,” povzdechla jsem si, protože zatim nadávala úplně na všecko a to byla sakra pruda. Jak okolo?” nechápala jsem, “bolej mě nožičky a ty taky nejseš zrovna rychlík,” fňukala jsem, ale šla, protože co jsem jako měla dělat.

//Mahar

V uších a hlavě jsem měla celé ródeo. Prostě zábava, kam se jeden podíval, ale Cyntii asi nikdo nepozval, protože ona v tom hluku zrovna moc nebyla. Zůstala tak nějak v pozadí a měla jsem co dělat s tim, abych vůbec zachytla, co se mi pokouší říct. Navíc se mi zdál, že jí ani není moc dobře, minimálně její jazyk byl takový… no moc venku mi přišlo. Normálně by měl být v tlamě, ne okolo tlamy, ale čert to vem. Navíc furt nechápala, že ji moc neslyšim, protože furt tlamou něco mlela, ale co? Jo, to by mě taky sakra moc zajímalo.
V jedný chvíli se vlčice přetočila na břicho a čuměla směrem ke stromům. Po jejím vzoru jsem zvedla hlavu někam tam nahoru, kde si na větvích hověla jedna malá veverka. Lehce jsem se zamračila akdybych mola, zcela určitě bych po ní něco hodila. do toho i ona něco mlela! Musela jsem uši natahovat a špicovat abych slyšela, co mi ta veveruška zrzečka říká, ale moc jsem to nedávala. “Heh?” nechápala jsem její otázku a návrhy a cynthie na tom byla asi stejně, protože na to reagovala, ale pak dodala, že by asi pomohla tomu neschopnému vlčeti. “Dotaz!” zavolala jsem na tu veverku, ”je ten chromej aspoň pěknej?” zajímalo mě to, protože by to dost změnilo moje rozhodnutí. “Protože jestli jo, tak jeho, asi?” dodala jsem ještě, ale celá ta otázka mi byla tak nějak buřt a úplně jedno.
Chtěla jsem jít trochu dál od veverky, aby na mě třeba nehodila ořech, ale sotva jsem udělala krok, něco mě jakoby prudce čaplo a fláklo to se mnou o Cynthii. ”Hej ale?” obořila jsem se na ni, když ona to udělala taky. Chtěla jsem na truc jít dál, ale ta rána do hlavy mě slušně bolela, až se mi z toho zdálo, že svět je velkej a všechny moje nohy jsou těžce nemotorný. Fňukala jsem si tiše pod vousy bolestí a za mnou mluvil nějakej samec? Halo? Otočila jsem se, poskočila a vejrala na společnici, která byla tak dvakrát větší, než předtim. “A taky si vyrostla!” vyjekla jsem vysokým hlasem, který mě zarazil. “Proč mluvim jako malá nána?” vypískla jsem a očima zabloudila k vysokým nohám vedle sebe, kde něco nebezpečně viselo. “Ty máš koule!” vyjekla jsem a chtěla uskočit, ale jako by mě nějaká neviditelná zeď zastavila a já zůstala blízko Cynthie s hrubým hlasem, mnohonásobnou vejškou a koulema.
“Kam jdem?” vyjekla jsem a táhla se trucovitě za Cynthií. ”Nechci na koníčka,” odfrkla jsem, “ty kriplíku…”

//Říční eso