Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Vodopády (Amorek)

Nohama jsem předkopávala před sebe, abych nenarazila čenichem do nějakého stromu nebo Cynthiina zadku. V očích nějaký barevný sajrajtus, protože jsem jako ne úplně neviděla, ale viděla jsem žlutě a já nebyla zas takovej sluníčkář, abych tu barvu musela vidět úplně všude, kam šlápnu.
Zem pode mnou se měnila, stromy se vytrácely a místo toho jsem cítila nějaký vysoký kytky. „No skvělý, vy dva, furt peskujete, že mám vypadnout od kytek a vezmete mě na louku?“ okřikla jsem oba dva a zastavila se. Potřebovala jsem slyšet jejich kroky, vědět, kam mám jít, protože ani jeden mě nějak nevedl. Ušima jsem točila jak dvěma satelitama, ale kromě toho, že jsem je neslyšela, tak jsem je ani necítila a to mě docela štvalo. Šmejdi utekli na solo rande? nechápala jsem, kecla si na zadek, který zaplul přímo do nějaký kytky. Slunce mi svítilo na šišku a bylo mi docela teplo, že teď by se už v tom vodopádu určitě koupat dalo, ale to bych nejdřív musela vědět kde je.
Balancovala jsem na zadních, předníma tlapama se hrabala v očích a pokoušela si ten žlutej sajrat dostat pryč, aby věděla, kde jsem a jakym směrem mám jít ostatním nakopat ty jejich malý zadky, když mi takhle blbě zdrhaj. „Natrhnu jim koudel na tři půlky,“ peskovala jsem u toho trapnýho vyrovnávání rovnováhy a musela u toho vypadat jako drbnutá veverka.

V tlamě jsem se pyšnila nějakou oblou věcí, která mi padla skoro až do čenichu. Bylo mi jedno, co to je, protože já to mám a oni ne, ha! A prej to bylo nějaký vejce? No, když už nic jinýho, tak se to aspoň dá sežrat, to je fajn. Otevřela jsem oči, sice jsem je měla napuchlý jak dvě další vejce a trochu hůř jsem viděla, ale už to pálení nebylo nesnesitelné a mohla jsem konečně zas vidět roztomilého Veloxe, co byl trochu zaražen. Možná nějaký prdík? „Jo, jo, jeden magickej pták nás už prudil,“ přikyvovala jsem huhlavě. Ale aby to malý škvrně sneslo takový vejce? No, asi to od stejnýho ptáka nebylo, takže to bylo jedno.
Přišla jsem si trochu jako mezi starostlivými rodiči, co mě prostě chtěli odtáhnout od kytek, ze kterých jsem měla napuchlý oči a blbě se mi dýchalo, ale mně se od těch vodopádů prostě nechtělo jít? Však tu byla švanda a mohli jsme se jít koupat, tam by mě to tolik nepálilo, ale ne, my prostě musíme jít dál, kdo ví kam. Stejně kytky rostou všude, tak co dělaj. „Fajn,“ odfrkla jsem. Tlamu jsem držela otevřenou, abych vejce nerozbila a vyskočila jsem na nohy. Vydala jsem se za těma dvěma, pyšná na to, že má něco, co ti dva nemají, ale stačilo mi pár kroků mezi stromy, než mi moje pýcha zamezila v tom, abych viděla jeden kořen, o který jsem zakopla. Rovnováhu jsem vyrovnala jenom se škobrtnutím, ale tlama mi zaklapla, ozvalo se křup a vejce se mi drtilo v tlamě. Ajaj, pomyslela jsem si hned, čekala, že mi tlamu zaplaví bílek, žloutek a do toho mraky skořápky, ale místo toho z vejce vylítl žlutý obláček třpytek, který se mi nachytal po celý tlamě, čenichu a do očí. Ani to tolik nepálilo, ale... „JÁ ZAS NEVIDIM!“ zařvala jsem zoufale.

//Lesík topolů

V takovym pekle jsem se naposledy nacházela první rok a půl svojí existence, kdy jsem pochlebovala každýmu pipíkonožci, kterýho jsem viděla, aby mi neublížil. Ale teď to bylo horší, protože mě pálilo vidětu, čuchat a prostě všechno, co tady bylo. Můžou za to ty kytky? nechápala jsem, když se mi voda ponořila pod hladinu a ta největší bolest na nějakou chvíli přestala. Hlava mi mrzla, otevřela jsem oči a nechávala čistou vodu, aby mi je vypláchla. Někde tlumeně jsem nad sebou slyšela nějaké dunivé hlasy, jako kdyby mluvily přes vodu... Jo, to já je vlastně poslouchala přes vodu. Nechtělo se mi vůbec vylézt. Chtěla jsem tam dole hnít, protože to nebolí, i když to znamenalo, že nemůžu dýchat a brzo se utopim. Proč sakra vlci nemají žábry? Líp by se nám žilo, když máme problém s dýcháním nad hladinou! Nad hladinou, pod hladinou, kde mám do háje žít? prskala jsem. Cítila jsem, jak se mi už stahují plíce a všechno volá, ať se nadechnu, ale můj sebezáchovy byl na bodu mrazu a nechtělo se mi absolutně do ničeho. Jo a trochu jsem cítila, že už mi odumírá i vědomí a ty poslední mozkové buňky se perou o to, která si uzme zbyteček kyslíku, co ji bude držet na živu.
Otevřela jsem tlamu, vyšlo několik poplašných bublinek, ale nikdo mě ani netahal na hladinu, tak to asi bylo ok? Měla bych vylézt, řekla jsem si zoufale a smiřovala se s tim, že mě zase bude pálit jediné mkrnutí.
Ale v tu chvilku mi něco narazilo do rypáku. Malá trochu kulatější věc, co mi srazila čumák, ať uhnu, že tu si plave on. Ono, ona, kdo ví, co to bylo. Instinkt mi říkal, ať to rafnu a vezmu si to jako kořist s sebou na hladinu. Tak jsem to udělala, rafla po tom, zavřela oči a vylezla na hladinu, kde jsem s tou věcí v tlamě lapala po dechu a odmítala rozlepit oči, aby to nepálilo. „Što to je, što to je,“ hulákala jsem na Cynthoše a Veloxem s tlamou otevřenou a v ní něco narvanýho.

K čemu mi pomohlo pomoct kecání Cynthie o tom, jak vypadám, když mi nejspíš mozek vytejkal očima a čenichem? Nebo minimálně tak mi to přišlo. Něco ze mě teklo, nešlo to zabrzdit a i když to nebolelo fyzicky, mentálně jsem docela dost trpěla, protože jsem nestíhala ten mozek nafrkávat zpátky do lebky, kam patřil. A protože to jinak nešlo, musela jsem hlavu zabořit do země, abych ucpala co nejvíc otvorů a jeho vsakování do země a kožichu nebude tak rychlé, jak by normálně bylo.
Jenže od toho jsem byla zastavována, nějaká tlapa mě držela ve vzduchu. Hlava mě z toho bolela, tlamu jsem měla doširoka otevřenou a chraplavě dýchala, jak mi to jenom tělo dovolovalo a do toho jsem bulela jak malej pes. „Mám v tlamě oheň,“ zkuhrala jsem hlubokým brekotem, který byl docela dost nesrozumitelný, ale já věděla, co chci podat za myšlenku a ti dva si to určitě dost rychle domyslí! Vidí mě jako trosku, jako kdyby nestačilo, že tou jsem už normálně! brečela jsem do toho. Celé moje představení bylo totálně v troskách!
Cynthie mi radila, že si mám umejt ksicht, Velox chtěl pro změnu vypadnout od kytek, do kterých jsem se marně snažila bořit hlavu. „já chci pryč!“ zkuhrala jsem nadále hlasem zpomalenýho starýho dědka a soukala se na nohy. Nudle mi prakticky tekla po celý tlamě, když jsem se soukala zpátky k vodě, u který jsem si poraženě sedla. Byl to pochod pokus omyl, kdy mi tlapa padala na náhodný místa před sebe, protože jsem kulový viděla. Ale podařilo se mi s jednou mokrou tlapou sednout na břeh vody. Pak lehnout. A pak mi hlava padla pod vodu. Radši se utopit! A taky to pod tou vodou tolik nepálilo.

Ne, nebyla mi zima. Pohoda a leháro, pro nějaký socky z jihu by to asi studené bylo, ale já byla v pohodě. Možná prstíky mě studily. Možná i ocas. A možná jsem trošku drkotala zuby? Ale jinak to bylo úplně skvělý osvěžení, které jsem ukončila tim, že jsem se pořádně natáhla do jetele, který rostl okolo, abych se osušila a protáhla si kostru, zatímco ti dva se vybavovali o cetkách.
Velox mě trochu zklamal, když nepřicházel ze stejné ledové díry jako já, ale co jsem s tim měla dělat. Aspoň mu nikdo nenacpal do hlavy zbytečné kecy, které tam říkali na potkání. Ani jsem neměla čas přemýšlet nad tim, odkud asi je, protože jsem měla trocchu problém s tim, že jsem moc neviděla. Nebo všechno bylo rozmazaný, z očích mi tekl nějakej blivajz a zrovna tak i z čenichu. Nevidim ani popel, kňourala jsem a snažila se dýchat, ale místo toho jsem jenom frkala a pofrkávala do jetele pod sebou.
Potřebovala jsem pomoc, o tom žádná a Cynthie nakonec i přišla, ale taky si tim zadkem mohla trochu víc pohnout. „Jak coe,“ huhlala jsem a zvedla k ní napuchlou tlamu, oči, tekoucí čenich a dala jasně jí ukázala coe. Průser je. Snažila jsem se otřít ty slzy a hleny o jetel pod sebou, ale přišlo mi, že se otírám žhavým uhlím. Co to jeee! A proč zrovna vždycky já?

//Erynijský les

Veselým a vysokým krokem, které mi moje výška dovolila, jsem si to drala vedle dvou vlků. Bylo to takový prostý skoro hopsání a kdyby mě napadala nějaká melodie, asi bych si ji do toho pobrukovala, ale nic mě nenapadlo, takže jsem to jenom lehce hopsala. Cesta lesem takhle na jaře byla skvělá, jenom mi přišlo, že ve vzduchu je strašně moc pylu, který mě svědil v čenichu a moc se s tim nedalo nic dělat. Nechtělo se mi frkat a popotahovat, takže jsem to co nejtišeji trpěla, když se Velox ptal Cynthie, odkud čapnula tu nádheru, kterou má na krku. Taky chci, mlaskla jsem si. Musel být skvělý něco takhle mít, ne? Vytahovat se, hrát si s tim, naparovat se, vytahovat... To jsem už říkala.
Šum vodopádů byl furt silnější a silnější. Těšila jsem se na to místo, protože už bylo i tepleji a znamenalo to, že se v těch vodopádech bude dát i koupat? Skvělý, skvělý, skvělý! Všechno to znělo naprosto skvěle a nejlépe ve chvíli, kdy jsem už zase viděla ty vodopády v celé svojí kráse! „No já mám jenom skvělý nápady!“ vylétlo ze mě, předhonila jsem oba dva vlky a přilétla k vodě. Nebyla jsem vůl, abych tam rovnou skočila, nejdřív jsem na to jenom koukla z blízka, dlouze vydechla přes čenich, ve kterém mě lechtalo a pak jsem tam namočila tlapu. Studený. Docela dost furt studený, ale co na tom záleží. „Čus,“ houkla jsem k dvěma vlkům, než mi tělo padlo do chladné vody na znak. Za mnou zůstalo jenom šplouchnutí a celé tělo mi objala neskutečná zima, která se prořízla srstí. Tak to ne, prohnalo se mi hlavou a vydrápala jsem se na hladinu, kde jsem se dlouze nadechla.
„Možná ještě chladno,“ zkonstatovala jsem a drápala se zpátky na zem, kde jsem se plánovala co nejrychleji osušit. „Nedoporučuju, chladno. Veloxi, seš ze severu? Protože jestli jo, nelez tam, stejně ti bude zima,“ mrmlala jsem a snažila se nějak zakecat svůj hloupý nápad. Taky jsem se potřebovala o něco osušit a nejlépe na to vypadala taková maličká mýtinka plná fialových kulatých květů, která se tyčila nedaleko. Třeba se na mě nachytá nějakej fialovej pyl. To by vypadalo skvěle, přemítala jsem, když jsem hlavou napřed projížděla tou hromadou jetele, co tam rostl. Květy se mi otíraly o čenich, oči, tlamu a... proč ten jitrocel tak moc pálí? Chtělo se mi z toho brečet, frkat, fňukat, z čenichu se mi spustil vodopád a docela se vyrovnával tomu, co byl za mýma zádama. „Cynthie, pocem!“ huhlala jsem nesrozumitelně s hlavou v jetelu.

Hlásím Bouři ~

Chápala jsem, že tomu Velox nechtěl věřit, docela nedávno jsem byla na jeho místa a odmítala jakékoli přiznání, že tu existují nějací hopsálci, kterým se říká Bohové a magie byla takovou podřadnou existencí, která ale v životě začínala mít čím dál tim větší a větší dopad, který jsem stále nechápala a pokoušela se tomu distancovat. „To největší, však si poznal nás,“ odfrkla jsem s při Veloxově otázce a pohodila přitom lehce hlavou.
Už jsem o nich slyšela tolikrát, už jsem dokonce i věděla, kde ti dva kašpárci sídlí, ale vyslechla jsem si znova to, co o nich Cynthie říkala. Nic nového pod sluncem, nic zajímavého, co by mě donutilo je potkat a skočit jim do náruče. Hlavně Smrti, což podotkl i sám Velox, který nechápal, proč by se k němu takovému chtěli vlci hnát. „Sebevrazi?“ nadhodila jsem možnost, kdo by tam tak mohl ke Smrti jít. Ale taky jsem věděla, že k ní chtěl jít Duncan poté, co umřela Lilith. Nechápala jsem, co by od ní mohl chtít, aby ji vytáhl mezi živé? Pomstít se tomu hnědému vlkovi, protože to on mohl za její smrt?
Nikoho jiného než Cynthii jsem v životě nepotřebovala, to byla svatá pravda. Možná ještě nějaký kámoš na větší skopičiny, kterým se chtěla Cynthie vyhýbat, ale to už bylo vedlejší. Zatim jsem byla spokojená s tím, jak to bylo. Hlavně, že ta tmavá nádhera byla zpátky. „Samozřejmě, že mám nejlepší nápady na výlety,“ kabonila jsem se, když jsme vyrazili tím směrem.

//Vodopády

Léto už dozajista končilo. Opravdové léto to sice nebylo, furt bylo poměrně chladno, ale dny byly delší a to nám stačilo k tomu, abychom to za léto považovali a mysleli si, že je to něco super skvělého. Ono nám ani nic jiného nezbývalo, žádná parná léta jsme neznali a prostě jsme jenom brali to, co bylo a občas vnímali vyprávění těch, co se nějakou dobu potulovali na jihu, abychom přikyvovali, že jo, tohle léto, co je dole, musí být neskutečný pro život. Teda jenom samci tohle poslouchali, jenom oni k tomu přikyvovali a komentovali to, zatímco my podřadný druh jsme seděli v pozadí a jenom nenápadně špicovali uši, abychom něco málo slyšeli, co si tam povídají o světě jinde. Emoce jsme se už vůbec nemohli pokusit nijak vyjádřit, udělat to, mohl by z toho být řádný problém, o který nikdo z nás nestál. Ledaže bychom prostě toužili po smrti a i takové vlčice se sem tam našly, které prostě nechtěly žít v tomhle světě, který jim byl otevřen. Nemohla jsem říct, že se k nim řadím, ale taky mě to nebavilo, ale ani umírání a zbavení se života, protože oni jsou tupci, nebylo nic pro moji maličkost. To spíš bych zabila je do posledního, než sáhnout na sebe, i když jsem vůbec neměla šanci je porazit.
Toulky a dobrodružství vlka, který vyprávěl a vyprávěl se zdálo nekonečné a nakonec to bylo i únavné a nudné, takže mi ani nevadilo, že se trochu vzdálili, aby si povídali jinde, kde je nebude rušit naše mlčenlivá přítomnost. To jejich ego je aspoň k něčemu dobré, řekla jsem si trpce, položila hlavu na tlapy a zírala někam mezi vysoké stromy, zatímco se smrákalo. O nějakém dobrodružství jsem si beztak mohla jenom nechat zdát, tak proč prostě rovnou neusnout? Takovou logiku vedla snad většina vlčic, protože jsem slyšela jenom lehké oddechování a všude jenom páry zavřených očí, protože když nemáte co dělat, nakonec nudou usnete a doufáte, že se probudíte z toho špatného snu, do kterého jste se narodili bez vašeho vlastního souhlasu. Už abych to sama udělala – vrhla na tenhle svět rádoby dokonalé syny a zbytečné samice, které budou mít stejné myšlenky jako já a všechny ostatní podřadné existence v tomhle hloupém okolí.

//Cedrový háj

„Chudák Velox,“ politovala jsem vlka, kterého měl jít zbušit někdo, kdo ani neexistoval. Ale tak neměl jet po Cynthii a moc se k ní mít, kdyby to nedělal, nemuselo by se mu vyhrožovat, že ho přijde zmlátit jeden obrovský vlk, který je jenom chodící horou svalů a... neexistuje. Krásná poznámka, kterou Velox v téhle chvíli nemusel tušit a kdo ví, jestli vůbec bere nějaká naše prohlášení vážně.
Několikrát jsem souhlasně pokývala hlavou, že je tohle všechno fakt reálný a prostě tomu tak je. Bohové si tu hraju s malýma hloupýma figurkama, magie si tu žije vlastním životem, ale jenom mému mizernému tělíčku se stále vyhýbá. Prostě ne, mně to není dáno. „Hele jeden ten protivnej Bůh je někde na severu pod horama? Minimálně tak mi to jeden vlk tady říkal,“ přednesla jsem, ale tady jsem si byla docela dost jistá, že to ví Cynthie a řekne mu, jak se věci mají a kde co najde. „Nevim, co ale furt děláte? Když se do zábavy zapojí magie, je to sranda. Zatim jsem průsery zažila jenom tam, kde ta magie nebyla,“ namítla jsem oběma se zakroucením hlavy. Houby? Super. Nějaký medailony? Jo, ušlo to. Ostrov za mořem? Průser na entou.
Vydali jsem se pryč, do lesa, co jsem znala, hah! Ale žádnej Veloxův kámoš a ani bard tu nebyl, takže tu bylo docela ticho a klid, kromě vodopádu, co si mlátil vodu o zem trošku vedle. „Já kámoše nemám, jenom tady Cynthii,“ kejvla jsem k vlčici vedle sebe, „kdo jinej by si zasluhoval mojí přítomnost, že jo,“ drkla jsem do ní pozadím, než jsem trochu pohopkala víc dopředu.„Já to tu znám, je to prostej les, žádná slává polní tráva, ale tady vedle je vodopád,“ řekla jsem oběma a hodila čenich někam tim směrem. Cirka. Určitě jsem se pletla.

„Mě ne, mě má rád,“ namítla jsem se zazubením, že by nás imaginární vévoda měl srovnat. Však kdo mě taky neměl rád? Možná by se pár vlků našlo, ale o ty jsem se nezajímala, protože jsem si ve své blízkosti udržovala pouze ty, co mě měli rádi, nebo neuměli dát jasně najevo, že bych měla třeba držet trochu tlamu a uklidnit se. Joo, takový jsem měla nejraději.
Nějak jsem se přepočítala s tim, že nám Cynthie oběma vysvětlí, proč se tu vlastně děje tolik podivností. Myslela jsem si, že za to můžeš prostě ten Život se Smrtí, ale asi to tak nebylo? Nebo bylo a ona to sama nevěděla. Hmmm, mručela jsem nad tím, ale pak se mi z hrdla vydral nekontrolovatelný smích, když Velox řekl, že se mu to třeba bude vyhýbat. „Seš naivní nebo super naivní?“ zeptala jsem se ho, když jsem se uklidnila. Ale ono to magický něco nebylo úplně špatný. Minimálně mě to docela bavilo, když se u toho neumíralo nudou nebo doopravdy. „Dala bych si nějakou houbu,“ dodala jsem polohlasem a hodila očkem po Cynthii. Třeba by tentokrát Velox mohl být mamča, aby to bylo dokonalý?
A kdyby tu měl i zbytek kámošů, měli bychom úplně celou famílii se strejčkama a tetama, ale to bohužel ne, protože ho ještě nedohnali. „To seš takovej rychlík, že ti netačej?“ zeptala jsem se ho a začala ho následovat, když se rozhodl, že nás někam zatáhne a tam následně zabije! A tak.

//Erynij

Souhlasně jsem několikrát pokývala hlavou. Možná to kouzlo bylo spíše prokletím, ale to si ten vlk taky mohl později zjistit sám, jak to vůbec se mnou je. Taky se to čas od času měnilo – můžu být to nejlepší, co vám svět dal a ve druhé chvíli vás budu nutit žrát fialové houby, které fakt neměly být k jídlu. Ale jaká sranda to byla, což? Musela jsem se ale culit a šklebit, když zmínil nějakého pana Cynthiového, protože tu za prvé žádný nebyl a za druhé to vlastně ještě nedávno byla sama Cynthie, která se pyšnila dvěma kulatýma kámošema mezi nohama bez toho, aby se o ně prosila. „Cynthie to přežije,“ zazubila jsem se, „aspoň Cynthoš nebude žárlit.“
Vypadalo to, že na místě chvíli pobudeme. Pořádně jsem se na zadku uvelebila a byla připravená se pustit do cenzurovaného vyprávění mého mořského dobrodružství, které bylo z velké části na souši, ale ta souš nebyla tady. „No prostě – by tam vor, byla tam skupina, vypadalo to na party, byla to pohroma.“ Jenom jsem to sumarizovala. Řekněme, že pokud přežijou dva vlci z původních šesti, co se nás tam dostalo, není to zrovna úžasný dobrodružství... Trošku depka spíš.
Cynthie zmínila i ty její věci, ale o uších se nezmínila? Nebo mlela o tom něco před houbou, ale to se nestalo. Zasmála jsem se při zmínce smrsknutí, „jo, smrsknutí je sranda, to někdy zkus,“ houkla jsem k Veloxovi.
Nevěděla jsem ale proč se to děje tady. Nebo měla jsem teorii, že to dělají ti dva velcí kašpaři o kterých tu všichni mluvili, ale já je ještě neviděla. Zamyšleně jsem zamručela a tlapou mávla k Cynthii. „To by mohla objasnit spíš ona, já tu jsem nováček.“ Ale jako... už jsem tu byla skoro rok?
Konečně jsme se dopracovali k tomu, co je vlastně to krásné a úžasné – my. Hrdě jsem nad tím zakývala hlavou ze strany na stranu a pak upnula zrak k hnědobílému vlkovi. „Si piš, zavolej všechny kámoše a jdem.“

„Neviděla jsem, neposoudim,“ mávla jsem nad tim symbolicky tlapou, že tohle neberu jako adekvátní výmluvu, proč se nezajímat o podstatné otázky života a smrti. Ale sakra moc jsem tu okřídlenou věc chtěla vidět. Asi jako hodně. Hodně moc. Přespřílišně.
Začala jsem trochu panikařit, protože mi Cynthie začal krást a přebírat Veloxe, přitom už měla být někde jinde a hledat Ilenii v jejich obří hře na schovávanou. „Papapa,“ zabrzdila jsem oba dva, vyskočila na nohy a tak nějak se připletla mezi ty dva. „Za prvé, moje kouzlo působí okamžitě, ale moc ho neovládám, takže těžko říct, jestli působí dobře nebo ne a za druhé, Cynthia je zadaná, zabraná a navíc matka, takže ta má víc než dost ramen.“ bylo to házení klacků pod nohy vlastní kámošce? Ano. Bylo mi to líto? Ne, taky jsem chtěla něco pro sebe. Pomalu jsem se zase klidnila, kecla jsem si na zadek a protože jsem byla blíž k tomu vlkovi, mohla jsem si lépe poměřit ten výškový rozdíl mezi náma dvěma. A upřímně – čim víc, tim líp. Byla to možná divná úchylka, ale pokud se dal šplhat jako strom, bylo na tom něco příšerně úžasnýho... Nebo to bylo divně převzatý trauma z dětství, kdy jsem čekala, až mi taťka dupne na hlavičku? koho to zajímá.
Velox chtěl vědět, na co by si měl dát pozor. Na to jsem přemýšlivě zamručela a hodila očkem po Cynthii. „Co myslíš, na houby si dávat pozor nebo je žrát?“ zeptala jsem se, protože pro mě to bylo jasný plus a hodlala jsem sežrat každou houbu kromě muchomůrky. Pak jsem hlavu převrátila k Veloxovi a krátce to vyjmenovala: „Divný bzučení, dobrodružství na moři, chobotnice, ostrý klacky a tak.“ Zapomněla jsem zmínit dvounožce, co? No, to je stejně jedno.
Nějak jsme se nedokázali dostat k tomu, co je ta božkost, kterou hledám, dokud to nerozsekla Cynthie a Velox k tomu nepřihodil souhlas. Zalapala jsem překvapeně po dechu a několikrát souhlasně přikývla. „Oooh, no jasný, jasný, to už by dávalo logiku,“ přemítala jsem nad tim, ale vlastně byl můj mozek úplně prázdný, „to zní dobře, kápla si na to Cynthie! teda Cynthie z hor a plání nebeských...“

„Protože ses určit Ilenii točila za zadkem a neřešila důležitý otázky, přiznej si to,“ mumlala jsem s přimhouřenýma očima, jako kdybych ji těžce soudila a já ji taky sakra těžce soudila. Jak mohla vynechat takový podstatný informace? Poznámka, zeptat se okřídlených vlků na vejce, řekla jsem si pro sebe a byla si jistá tim, že tahle otázka z mojí hlavy jenom tak nevypadne, protože byla životně důležitá. Pohodila jsem ještě hlavou, byla jsem si docela jistá, že nejsem jenom hromada nějakých červotočů, „kupa červotočů je totiž chytřejší jak já.“ A to je prosím fakt.
Celou tu konverzaci bylo třeba označit jako "nebrat vážně". Protože i já se ztrácela v tom, co je vtípek, co má být vážný a co je jenom těžký výmysl, který vypadne každýmu z tlamy bez nějakého rozmyslu. Počkej, tyhle věci tady plivu jenom já, uvědomila jsem si, stříhla ušima a zatvářila se zcela nevinně, ačkoli jsme byli zrovna u toho, že umřel Větrno. „Nerada bych ti posmrkala krk, ale zapamatuji si, až si budu chtít pofňukat,“ zazubila jsem se na vlka. Jenže bych se musela zvednout na zadní, abych se mohla pořádně opřít a z toho by taky jeden měl rychle křeče do zadních nohou. Cynthia se držela, můj kec zalévala a já si taky musela smutně zakroutit hlavou, jak špatně to s ním dopadlo. Ani jsme mu nemohli pomoc, ach!
Jako pejsek jsem poslušně kývala hlavou, když s frňákem nahoře se Cynthia dožadovala toho, odkud ten vlk je. Jako posluhovač jsem tentokrát mlčela! Teda až do chvíle, než jsem zase dostala podmět ke kecání. „Tady je bordel, smiř se s tim, líp nebude,“ mávla jsem razantně tlapou, že se ani o nic jiného pokoušet nemá. Mrtví vlci, fialový houby a Cynthia měla ještě před chvílí koule! To bych mu taky mohla říct, ušklíbla jsem se. Určitě by to bylo skvělý téma hovoru.
Zase jsem přimhouřila oči a koukala na toho vlka ještě upřeněji, když namítal, že tu božskost mám prej hledat někde jinde, pokud si nevystačím s jeho kožichem. Do toho jsem tiše mručela, jestli mu to dojde, ale vzdala jsem to. Narovnala jsem se, zhluboka nadechla a řekla: „Kamaráde, já tě balila na žůžo dobrodrůžo, prostě řekni, že ty seš ta božkost a jdem dál.“

Jako další magický žvást a přežitek, který mě v tomhle kraji uvítal, byl fakt, že zdejší vlci mohou plachtit po obloze jako ptáci. Čuměla jsem na Cynthii s výrazem, jestli si dělá pouze šprťouchlata a nic takovýho není reálný, ale čim déle jsem na ni zírala, tim víc mi připadalo, že to je reálný. „A vejce frajer snášel?“ zajímalo mě, protože... byl to pták? Byl to vlk?
Bohužel jsme žádný kámen neměli a ani tu nebyl zrovn dobrý výhled na oblohu, abychom mohli zmateně do vzduchu házet kamení. Navíc by většina stejně trefila do hlavy jenom nás a já si nemohla ztrácet další body inteligence, protože už tak jsem se pohybovala poměrně blízko kritické hodnoty, která mě dělila od toho, aby mě považovali za chodící plíseň. „Ale dozvim, jednou ti nějakej červotoč vypadne z čenichu a já budu u toho,“ podívala jsem se na ni podezíravě, než jsem hlavou trhla pryč, abych se mohla věnovat malého spáčovi.
Malý spáč sice nebyl malý, byl vcelku vysoký, ale co bylo vysoký, to bylo i fajn. A pokud to nebylo fajn, tak tu byl problém, že se před tim blbě zdrhalo, jak mají všichni dlouhatánský nohy, kterýma mi lehce dupnou na krk. Cynthie mi do mého proslovu nijak nekecala, dokonce ani nenamítala, nechávala mě plácat jednu blbost za druhou. Brala jsem to jako svolení dělat si vše, co jsem si přála. Takže jsem sklopila uši a následně i hlavu, když se vlk zeptal na Větrna. „Ach, Větrno, nepřežil minulou zimu,“ posteskla jsem si nad imaginárním kámošem, kterého zasedla vlčice s monstróznim pozadím a jak špatně mi bylo, když mu praskly oči a vystříkly Cynthie rovnou do tlamy, která z toho zvracela ještě týden.
Uši jsem rázem zase našpicovala a hlavu zvedla, že jsem se i lehce zakláněla. „Noo, děkuju, pochválim počasí, co ho vymyslelo.“ Líbilo se mi, kam tohle směřovalo. Buď byl ten vlk hloupější jak já a věřil tomu, nebo nebyl takový morous, aby to prostě nehrál s náma. Tak či ona, byla to výhra – znamenalo to, že v okruhu jednoho kilometru nejsem nejblbější nebo jsem nejblbější, ale můžu se pobavit.
Ani ke jménu Cynthie nenamítal a dokonce ji tak nazval, ta k tomu přitakávala, že tak to přímo má být. Otočila jsem k ní krátce hlavu a zazubila se, než bylo zase načase se věnovat Veloxovi. Trochu mě zklamal a dala jsem to najevo zabručením a přimhouřením očí. „Seš si tim jistej, jo?“ Dala jsem mu nějaký čas na rozmyšlenou, než jsem potichu mlaskla a dodala: „Začal si dobře, frajere, nepokaž si to. Kde je ta božská věc, co hledáme?“ Zeptala jsem se znovu trochu jinak, sklonila hlavu a koukala na něho zdola s vyvalenýma zorničkama, jestli to už chápe.