Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Mysl se mi začala stáčet k různým tématům. Třeba to, kde je Cynthie? Užívá si někde s Veloxem a je připravená na to, že jí naklepu půlky, až jí zase uvidim? A jak se asi daří tomu proklatému ostrovu, který si nechal několik mrtvých a furt jsem netušila, jak tohle vlastně zpracovat? Bylo to celý stejně tak moc divný. Jsou daleko, tak na tom nezáleží, pomyslela jsem si, než jsem svůj mozek donutila pracovat na tom, co se děje v přítomnosti, která se točí okolo toho, kdo dřív vycouvá z blbých nápadů, které toho druhého napadají.
Byla jsem sice pro všemožný pitomý doteky, kdy bych zcela klidně někoho flákla přes tlamu nebo jinou část těla, když si o to chvíle říkala, ale taky jsem měla docela ráda svůj prostor, kdy jsem nemusela dýchat někoho vydýchaný vzduch. Chtěla jsem do něj strčit, ať trochu couvne a zároveň to utne, že v tomhle ohledu stačilo, protože na podobný blbosti je horko a možná by to chtělo spíš nějaký stín.
Ale... on se furt blížil. Byl tak na těsno, že zhluboka se nadechnout, narazim do něj hrudníkem a hlavu jsem musela vytočit, abych nemusela dýchat to, co dýchal on. Už tak byl tenhle vzduch na nic. Ne? Jaký ne? Donutila jsem se cuknout očima, podívat se k němu a hledala ten zlom. Nebo třeba jenom cuknutí koutků, pitomé kroucení očima, švihání ocasem, cokoli. „Co?“ vyhrklo ze mě polohlasem, kdy pronesl prostě rozkaz. Nic víc než dvě slova, která dávala jasný příkaz, která už neměla přijít, protože v tomhle to všechno mělo skončit. Neskončilo, protože má křehká rovnováha se v téhle pozici snadno zlomila a spadla jsem na bok do květin, které se pod mojí váhou prohnuly. Na boku jsem cítila tlak z jeho tlapy, když jsem se kroutila do pozice na břicho, abych se mohla vydrápat zpátky na nohy. „Tady to už utni,“ řekla jsem trochu víc hrubě, protože tohohle bylo nějak moc. A někde v hlavě se zase spouštěla ta panika, která lomcovala každým svalem v těle a krví se hnal jenom adrenalin promíchaný se strachem z toho, že by snad něco mohlo i blbě dopadnout. Ale jak mohlo?

Přišlo mi, že v mysli pořád přeskakuju sem a tam. Hop do pozornosti a přeskočení k naprostému klidu, které doprovází další opatrný úskok, abych zkontrolovala okolí, zda je všechno v bezpečí. Už mě to skákání přestalo bavit. Bylo třeba si ujasnit, kde se nacházím, co se děje a jaká je situace. Více mě trápila paranoidní představa toho, jak už léta letoucí se jiní nemohu smířit s tím, že jim nějaká připitomělá modrooká Vanya utekla a tak ji hledají. Celé to nedávalo smysl, že by to dělali a přesto jsem se furt otáčela, jestli je všechno v pohodě. Proč jsem se raději nevěnovala tomu, jak rapidně se měnil postoj stříbrného vlka? Nejspíše to bylo tim, že jsem prostě od něj nebezpečí necítila. Tady nic takového neexistovalo. Sem tam nějaká nehoda, ale šlo tu hlavně o zábavu, která se pouze nakláněla k rádoby nebezpečnému podtónu, který vždycky zmizel.
Belial stále ležel na zemi a mě to poměrně rychle začalo nudit. Má mysl potřebovala furt někam skákat, soustředit se na jiné věci a teď mi toho moc nezbývalo. Mohla jsem se jenom rozhlížet po louce, kde se nic neměnilo, furt jenom ta nudná červená, která nebyla nic moc, mohla to být třeba... modrá. Fialová? Jo, taková ledovější barva by vypadala na těch kytkách mnohem lépe. Lhal? Jedno slov mi problesklo hlavou, když jsem se pokoušela představit si celou tuhle louku v modré barvě. Pomalu jsem pootočila hlavu vpřed, kde už vlk zase stál a blížil se. Je to hra, připomněla jsem si. Už to takhle párkrát bylo. Než se přiblíží úplně, vypadne z role, pronese blbost, odklidí se, posadí se a všechno bude v pohodě. Nemělo smysl se stresovat, pouze to hrát.
Nadzvedla jsem jednu přední nohu a trochu se prohnula v zádech dozadu, abych vytvořila alespoň malý odstup od blížícího se vlka. „Bohužel, časový limit vypršel, zkuste to prosím příští rok znovu,“ pronesla jsem... prostě blbě. Svým vypleskaným tónem, který měl svět a hřiště.

Jako kdyby vzduch byl najednou lehčí. Stačilo, aby uhnul pohledem a přišlo mi, že z celého těla mi upadla tuna, která se mě pokoušela přitisknout k zemi. Dokonce si lehl, rázem byl on ten nižší a menší, kdo musel hledět nahoru, zatímco já se tyčila nad ním s vědomím, že svět je takový, jaký má být – nic se mi na něm nemůže stát. Proč by také ano? Svět není úplně prohnilý a bezpečí nečíhá za každým rohem, naopak musí být vyhledáváno. „Nemyslim si,“ řekla jsem krátce.
A když byla atmosféra jiná, vzduch horský, slunce na obloze a všude okolo rudé květiny, všechno bylo takové... suché a mdlé. Přesně tako ten den. A do toho nějaká teta Smrt. Přišlo mi, že každého jenom zajímali nějací Bohové, jako kdyby zrovna oni jim mohli pomoct se životem, ale každý si za něj mohl sám a... fakt řekl teta? „Něco jo, ale teta slyšim prvně,“ pokrčila jsem rameny. Věděla jsem o ní jenom to, co mi řekli jiní a docela jsem se v tom ztrácela, ale pochybovala jsem, že by ji někdo normální, komu to myslelo nějak přiměřeně, říkal teto. To obecně bylo divný oslovení.
Pak přišla věta, která mě donutila k malému úšklebku. „Sám si říkal, že první je důležitý hluboký vztah a ten tu není,“ dodala jsem a zakroutila u toho nesouhlasně hlavou.

Mně nejde ublížit, problesklo mi hlavou. Nebyla jsem neporazitelná, nebyla jsem silná, ale byla jsem někdo, kdo se o sebe vždy postaral a nikdy neudělal nic natolik nebezpečného, aby mi mohlo být reálně ublíženo. Žrát barevné houby mi nikdy nic neprovedlo, existovat znovu jako vlče bylo něčím, co jsem si užívala, toulat se o samotě mi nedělalo problémy, skákat do neznáma bylo největším koníčkem. Tak proč jsem měla hrdlo stažené z nějakého šediváka, který se tu objevil uprostřed červené louky a chtěl po mně něco, co nikdy neměl mít? Nenáležela jsem mu a veškeré tyhle věci patřily akorát do podivného a mnou nepochopeného svazku, který jsem jednou nedobrovolně uzavřela a oficiálně ho nikdy nezlomila, abych třeba jenom měla svolení si hledat jiný. Možná jsem to také využívala jako obranu a nalhávání si, proč nikdy nic nemůže vzniknout a proč couvám, jakmile hra přestane být hrou.
„Už tomu tak bohužel je,“ řekla jsem. Nemohla jsem si přiznat, že bych se snad bála a chtěla couvat dál, dokud mi tlapy nedopadnou do oceánu nebo na konec světa. Ale přitom jsem přesně to chtěla udělat. Ani jsem si nevšimla hvězd. Nad mojí hlavou mohla být souboj měsíce a slunce, ale já bych stále obezřetně hleděla na šediváka. „Co když moje přání bude opakem toho tvého,“ pronesla jsem bez otázky.

Z nějakého důvodu se mi sevřelo srdce ve chvíli, kdy se postavil. Bylo to snad uvědomění, že je vyšší, že je v pozici, kdy se jeho pohyb a chování může změnit ze sekundy na sekundu. Odpustíš? řekla jsem si ještě pro sebe a stále tupě na místě. Slunce se stáhlo, uvedlo nás do tmy a říkalo, že tohle samo nechce vidět, že všechno skryje noc a stíny tomu budou přihlížet. Nic se nemůže stát, řekla jsem si. Však proč by se mi něco dělo? Přežila jsem skoro dva roky mezi těmi, co byli horší než kde kdo. Sice neubližovali, pokud jsme jim nedali důvod, ale jejich arogance a povyšování pro nás bylo stejně nebezpečnější. Málo jídla, málo možností, málo bezpečí, protože nás před ničím nechránili. A i tehdy, když jsem si myslela, že přichází to nejhorší, akorát svět ukázal, že mi naopak dá to nejlepší, co mohu mít, dalo mi to karamelového vlka, co si furt myslel, že je tlustý a ten mi pak otevřel celý svět jenom kvůli tomu, abych se tu pak pateticky bála nějakýho tuláka, kterýho naštvala nějaká smečka?
„Moje časové nabídky jsou značně omezeny,“ posteskla jsem si a pokrčila nad tím rameny s jedním pofiderním krokem vzad, který mohl patřit ústupu a zrovna tak i k divadélku, které mě vykrucovalo ze hry, která přecházela dále, než si moje osobnost žádala. Byla jsem pro hru, pro škádlení, pro zábavu, která nikdy nevyvrcholila, protože k tomu jsem já nebyla. Jakýkoli ty závazku, vzpomínky, památky, náznaku tělesné blízkosti – nestála jsem o to.

1. Západ
2. Řeka
3. Měsíc
4. Bílá
5. Panna
6. Pravá
7. B
8. A
9. E
10. E
11. C
12. D
13. G
14. E
15. F

Výsledek: MRZIMOR
Věta: Je milé být důležitý, ale je důležitější být milý.

Když mi budeš k něčemu dobrá, zopakovala jsem si doslova jeho slova. Všude bylo více či méně nárážek, u kterých jsem cítila, jak se mi příčí v krku, ale nebojovala jsem proti nim. Nechala jsem je plout okolo a říkala si, že všechno bude v pohodě. Svět na jihu nemůže být tak zlý jako nahoře a vlci zrovna tak, ne? „Kdo by za úklid nepoděkoval,“ přitakala jsem mu na to. Hrát tu hru nemohlo být špatné, ne? Horší by bylo nedělat tak. A možná mě pořád štvalo to s Veloxem, který si určitě už někde trajdal se Cynthií.
Zvedla jsem se na nohy a udělala několik menších kroků do strany, kde jsem se taky otočila, když byl dotčený, že ho srovnávám s někym, jako kdo... se docela choval. Možná si to jenom nechtěl přiznat, nebo ho štvalo, že ty červený oči nemá a taky není úplně černý, aby do jejich pevně semknutého klubu, kde se navzájem nesnášeli, zapadl? „Samozřejmě, zapomněla, jsem, odpustíš mi?“ zeptala jsem se s poníženým povzdechem.
Myšlenka na to, že bych měla každý oko jiný, znělo stejně blbě jako skvěle. V jaké barvě bych si jenom nechala udělat to druhé? přemýšlela jsem s očima lehce zvednutýma. Nějakou super úžasnou barvou, ale to byla která? „Nevim přesně, ale prej u nějakýho frajera, co si říká Život,“ prohodila jsem, ale před očima jsem měla... svoje oči ve dvou barvách. Jak naštvat otce ještě víc?
Očima jsem sjela šedého vlka. Kromě nějaké té zelené, co měl na těle, tam neměl žádnou modrou, kterou by na sebe nechytal přítomností v tom lese. „Zatim to vypadá, že se ti modrá plíseň vyhnula,“ podotkla jsem, „ale kdo ví, kdy se tak může projevit?“ dodala jsem trochu zamyšleně.

„Uuu,“ vydechla jsem nadšeně. Ocasem jsem párkrát udeřila o zem, ale ve vysokých kytkách to bylo jenom gesto spíš pro mě, protože jsem věděla, že ho dělám. „To vypadá na záživný odpoledne a k večeru tě už bude půlka smečky honit přes hory a doly... Můžu to vidět?“ žadonila jsem. Znělo to jako dost záživné odpoledne a všechno tohle kvůli čemu? Že byl někdo vyšší než on? To bych si mohla stěžovat na půlku světa, napadlo mě. Možná se v tomhle stříbrňákovi ozývalo pár komplexů, o kterých by si mohl promluvit s tatíkem a těma jeho malýma poslíčkama, u kterých mi už vypadla jména. Ani jsem si nepamatovala, jestli mi je vůbec někdo někdy řekl, ale sem tam jsem je zaslechla, když na ně křičeli. Ale s Belialem jsem docela sdílela ten odpor ke smečce, i když mi bylo jedno, kde leží, prostě to byla smečka a to bylo dostatečně velký ble.
„Já?“ ozvala jsem se zrazeně a otočila hlavu do strany. „Já jenom věci přemisťuju a neoznamuju to jejich původním majitelům,“ bránila jsem se, i když to bylo jenom více načančané označení pro krádež, ze které jsem si stejně nic nedělala. Bylo to jenom pár kamení a pár dalších věcí, což nikomu nemohlo chybět.
Pohled mi sjel k Belialovi a jeho parodii přesně těch vlků, o kterých jsem mluvila. Hleděla jsem na něj ale jako na naprostýho blba, abych tak vyjádřila svůj ew postoj k těmhle, co se tak skutečně chovali. „Až bych řekla, že k těmhle temným a zlým vlkům patříš.“ A možná jo, jenom nebyl tak černej a červenej. A nebo byl ve skutečnosti úplně neškodnej a o ničem. „Vim já? Vypadám jako někdo, kdo by si pořizoval modrý oči, protože měl předtim nudně šedý?“ Nebo o něčem jsem asi věděla, ale nechtěl jsem to říkat, protože bych si připadala jako idiot, že tady vykládám pohádky. „Seš si jistej, že to nebyla plíseň?“

Zajímalo mě, který malý chudák se předtím připletl do cesty Belialovi a schytal od něj trest, který mohl být naprosto čímkoli. Malé poplašné zařízení v mozku se možná mělo dostávat do pozoru, upozorňovat na možnosti, že něco podobného se může stát i mně, ale naivně jsem ho ignorovala, protože jsem nabyla pocitu, že jsem nedotknutelné stvoření, které se dostalo z větších problémů, než je jeden samec, který si je jistý svou silou a nadřazením nad slabšími výrostky. „Ten to bude mít v životě ještě těžký,“ poznamenala jsem.
Do pozornosti stříbrňáka padl jeden květ, který v hojném množství rostl okolo nás, což mě trochu urazilo, protože stejných kytek měl všude tunu, já tu byla jedna, ale tak fajn. Přitáhla jsem si tlapou taky jeden květ, jestli je na něm něco zajímavýho a ojedinělýho, ale prostě jedna červená kytka, která tu byla nesčetněkrát zkopírována. „No jo, nic přede mnou není v bezpečí, kradu a beru, co jenom můžu,“ zazubila jsem se. Jednou jsem přece vzala i ty šutry a neřekla to Duncanovi, který se hooodně zajímal o to, co tam bylo. Ale co, můj pěknej šutr, kterej někomu skončí v lebce.
Dostala jsem barevnou lekci, kdy mi bylo obeznámeno, že jeho srst je stříbrná. A moje byla špinavě bílá, což byla furt bílá, takže co. Pustila jsem květ, který se obloukem zhoupnul jeho směrem a zamyšleně zamručela. „Zelená,“ řekla jsem prostě, „červenou mají rádi jenom ti, kteří si myslí, že jsou děsně tajemní a zlí a červená značí krev, kterou prolejvaj, i když jediná krev za poslední rok byla z toho, jak si strhli dráp při uskakování před slepýšem.“ Jsem velkej černej vlk s rudýma očima, bububu, boj se. Přesně tenhle typ jsem měla na mysli.

Kouzlo, náhoda, osud, zopakovala jsem si po něm, tři nejvíce opakované věci, kterými vlci obměkčují. Někdy za to prostě mohlo jenom tak něco a nic více specifického, co nechávalo vlky se do sebe zakusovat více či méně přátelsky a s různými podtóny nenávisti nebo prapodivné úchylky.
Musela jsem si ale odfrknout, když pronesl, že bych se snad mohla bát. „To určitě,“ zareagovala jsem pohotově, ale cítila jsem, jak se ve mně plazí nedůvěra v podobné samce, kteří uměli jenom vydobývat si svou autoritu násilím a zadupáváním těch menších samic, které se jim nemohly vyrovnat. Proč mi tak nějak připomínal vlastního otce a karamelového vlka, který měl být přesně takový, jaký je tenhle šedivý? „Takže se mi povedlo narazit na samce všech samců? Jak je možný, že mám takové štěstí?“ nechápala jsem. Ne, že bych tomu nějak věřila. Sice z něho samec smrděl, ale věřila jsem v existenci někoho většího, silnějšího, toho, kdo by využil faktu, že mu vlčice skočila rovnou do rány. „Ani nechci vědět, čim tě tenhle naštval, že mu chceš rvát nohy. Nebo to byla snad vlčice?“ zajímala jsem se. Nějak mi ale selský rozum neříkal, ať se nenápadně sunu vzad a zapluju mezi kytky, furt jsem seděla dost blízko a užívala si to, protože jsem necítila nebezpečí.
„Taková zbytečnost pro vlky, kteří jiskry neumí přirozeně, co?“ přitakávala jsem a dál nerejpala v tom, co mu na týhle magii tak vadilo, že proti ní byl vysazenej. Já zas moc nemusela... asi mi to bylo buřt, vadili mi spíš vlci a z toho pak přicházel odpor k určitým magiím.
Belial se pak pustil do svého čištění. Zejména do toho zelenýho sajrajtu na jeho nohou. „Asi mi to je jedno, furt vidim žlutě, ale nějak mi na tom nesejde... Ani nevim, jestli seš vlastně šedej nebo béžovej,“ pokrčila jsem rameny, i když to bylo krapet přehánění.

Brát vše jako opovážlivou hru mě mohlo kdykoli dostat do problému, ze kterého bych mohla vyjít živá, ale asi bych se z toho dlouho oklepávala, mi nikdy nevadilo natolik, abych s věcma přestala. Furt jsem táhla tlapu k ohni a čekala, kdy mi ji sežere a spálí kůži na uhel, ale zatím se nikdy nic takového nestalo a mohla jsem si vesele hrát s typy, kteří byli více či méně neškodní. Na první dobrou se Belial zdál jako ten či méně neškodní, alias ten, kde mohl průser a blafnutí přijít mnohem snáz. Ale zatim to byl jenom příjemný žár poblíž kůře, žádné rudé puchýře, který bych musela máchat v ledové vodě a doufat, že mi tam srst doroste co nejdříve.
„Ale, tak kouzlo mi tě hodilo do rány, jo?“ zeptala jsem se. Jak kouzelná je tahle země, když se dějí takové radosti a aspoň chvíli se nepůlí hlavy na dvě půlky! Další slova byla trochu zarážející, mrazivá, taková malá vzpomínka, která mě donutila Beliala překontrolovat, jestli z něho trochu moc nesmrdí jeden specifický druh stromů, jehož kůru jsem mohla jak bobr okusovat, když byl hlad a jiní nechtěli dát nažrat. „Nelíbí se ti, když si jiní vyskakují?“ optala jsem se zvědavě. Netřeba komentovat to, vedle koho se objevil, však já to věděla. „Abych věděla pro svoje dobro,“ dodala jsem ke svojí otázce a zakývala u toho hlavou nevině do stran.
Padla otázka, jestli jsem někdy slyšela o elektřině, o nějaký magii, co by měla dělat přesněji co? „Asi ne, jsem spíš přes jiskry mezi vlky,“ zakroutila jsem hlavou. Ale znělo to docela jako dobrá magie. Píchat jiný maličkými blesky do koudele? Nádhera.

Každý mě rád poznával, co to bylo za blbou poznámku? A co to bylo ještě za to blbější, když jsem byla drze odmítnuta, že se na to má jít pomaleji. Zaklonila jsem hlavu k nebesům, kde bych provolávala předky, jestli vidí, co se to tady děje, ale jakmile bych tam zavolala, asi by mě praštil blesk z čistýho nebe, ať držim tlamu. „Oh tak to jo,“ řekla jsem místo toho, sklopila hlavu a zase nad tim začala zamyšleně přikyvovat, že o teda neuspěcháme a nejdříve se důvěrně poznáme, až svá tajemství probereme skrz na skrz s timhle stříbrnym Belialem, co to chce brát pomalu.
„Jasný, taky nikam nespěchám,“ řekla jsem a odsunula se o píď vedle něj, praštila ocasem o zem a rozhlédla se okolo po kytkách, jestli přes ně už neskáče Velox, že se hluboce omlouvá, ale to je mi fakt líto, protože mně to je už jedno a mám tady pana Beliale, co mě chce hluboce a smyslně poznat... Teda co se chce hluboce a smyslně poznat. Nebo nějak tak, prostě mám klidnit hormon a vyklopit co nejvíc intimních informací na svou mizernou osobnost.
Hlava mi opsala na krku půl kruh, než mi zrak zas spadl na Beliale, respektive na jeho smyslnu spodní čelist. „Tak co tě přivádí na tuhle romantickou červenou louku, ze který by jednomu slza ukápla, nebo jsem to snad jen já, komu se tu z toho chce plakat?“ zeptala jsem se ho. Ten pyl byl neskutečně protivnej.

„Ještě aby ne,“ odfrkla jsem, když prohlásil, že Velox na mě určitě musel viset očima. Však taky jo? Byla jsem to první, co viděl, když se probudil, tak to bylo jako skočit od jednoho snu ihned do toho druhého. Kdo by o tohle nestál? „Bude se ještě plazit zpátky,“ dodala jsem s pohozením hlavy. Blbý bylo, že jsem ani netušila, kde pořádně jsem a těžko říct, z jaký strany se Velox bude plazit a jestli ho vůbec uvidim přes tyhle vysoký kytky. Tu jima bude možná plout jako nějakej žralok v moři.
Šediváček si čistil tlapy, který jako jediný neměl šedý, ale zelený a asi to nebyla úplně jeho přirozená barva a snad ani nějaká plíseň, kterou bych mohla chytit. A ani jsem neměla co říkat, já měla zase nohy žlutý, ale to se docela ztrácelo v tý béžový, jsem měla skoro všude... kromě nohou. Hups, nevadí. Aspoň je konečně i tam ta barva, to občas vypadalo, že na ty nohy Život zapomněl, když mě lajdácky tvořil.
„No?“ zopakovala jsem po vlkovi, co taky vytáčel hlavu jak slunečnice za sluncem – za mnou. Pozorně jsem poslouchala jeho rady o tom, jak přivést jiné k žárlivosti, kývala nad tim, pomocí hm hm nad tím souhlasila a přemítala nad tim, jak tohohle všeho mám docílit. „Jasný, jasný,“ odkývala jsem mu to ke konci, nadechla se a zahlásila: „Takže milej zlatej.“ Slovníkem jsem šla zcela po jeho vzoru, vyskočila na nohy, udělala jeden další skok, přitom se prohla k zemi jako nějakej had a pak hlavou vykokla mezi kytkama kousek od něj a kdyby měl tlamu dost blbě umístěnou, trefila bych ho přímo do spodní čelisti a ozvalo by se klap a duté zadunění mojí lebky. „Vezmeme to hopem skokem, jsem Bouře, Stříbrňáčků a není čas ztrácet čas.“

Vlk se nad tím zubil jak nějakej zlomyslnej měsíček na hnoji a posouval se blíže, jako by snad potřeboval jít blíž, když já dokázala řvát přes tři kraje. „Jo a to si říká kámoška, chápeš? Kámoškám se chlapi nekradou... Možná půjčujou, ale nekradou, sakra,“ odfrkla jsem si nad tim a už se loučila s vysokým vlkem se světle modrýma očima, kterej je už určitě nevlastní tatík malý Sheyi a společně s Cynthií si žijou ve spokojeném vztahu trojky, kdy má tak Velox vlčici na každý přední tlapce. To bylo zvrácený a sakra jsem to záviděla.
Trochu jsem opomínala věnovat se novému štramákovi v okolí, protože jsem měla práci s nedůvěřivým sledováním květin, které se lehce houpaly ve větru v nějaký melodii. Čekala jsem, kdy mě zase nějaká rozkejchá a já je tu za to všechny pokosim zubama jako nějaká hodně naštvaná sekačka na trávu.
tříbrňáček šediváček měl k mému problému jasné řešení, že si mám nají někoho nového a lepšího, i když tohle přesně neřekl, ale měl pravdu. Několikrát jsem uznale přikývla a do toho uznale mručela, že nad tím skutečně přemýšlím a hlava se mi zase sunula po obzoru, jestli bude na dohled nějaký nový objev, ale zrak mi nakonec padl právě na pana jsem šedej až z toho oči přecházej. „Našla, co dál,“ řekla jsem a čumákem poukázala na jeho samotnou maličkost, co je větší jak ta moje.

Chvílema jsem musela už rovnováhu vyvažovat jednou tlapou, pak zas přeskočit na tu druhou, ale žlutej sajrajtus už byl více na mých tlapách a ne na ksichtě, takže jsem mohla vidět, kde jsem. Všude okolo byla červená, která mě mlátila do tlamy, pil měl lechtal v čenichu, ale nic neteklo a nezvětšovalo se do nepřípustných rozměrů a ani jsem už nebrečela. Minimálně ne z pylu, protože se mi chtělo řvát, že mi Cynthie ukradla kluka, když už má svojí vlastní holku a já mám zas pěkný kulový. Až jí najdu, dotrhám jí ty uši, na kterých má větrání, odsekla jsem si a sondovala přes vysoké květiny, jestli ji někde nenajdu. Jak daleko mě do háje posunuli a odhopsali do západu slunce? Nebo teda do východu.
Za zády se mi ozvala otázka. Hlavu jsem vykrucovala jak sova, která to ale umí líp, takže se tělo muselo točit po směru šišky, která zas směřovala k šedýmu vlkovi. „Cynthii, ukradla mi chlapa,“ odpověděla jsem mu prskavě proti týnádheře. Ale milovala jsem ji, o tom vůbec žádná, jenom mi neměla co krást štramáky.
Zadek se mi posadil na zem, oči zas na toho vlka. Šedej, šedější, snad šedější než ten, co jsem ho tady potkala posledně, ale tenhle nebyl tak vyzáblej a nesmrděl. „Takže tak,“ dodala jsem ke svojí odpovědi, že mi přebrali chlapa, „co mám teď chudák dělat?“ zeptala jsem se ho s výdechem.