Příspěvky uživatele

< návrat zpět

„Samozřejmě,“ přitakala jsem blaženě. Dělat zakázané věci bylo něco, co jsem dělala odjakživa. Bavila jsem se očividně celý život tim, že jsem nevědomky provokovala smečku nenápadnými neovlivnitelnými věcmi. Oči, Micawber, to, že mě on donutil odejít. No a pak už jenom to, co jsem si sama způsobila poté, co jsem pochopila, že můžu.
Mozek jsem měla jako na houpačce, kýval se ze strany na stranu, narážel do lebky a nebral moc racionální chování v potaz. Naopak přicházelo ještě další menší pohupování i tělem a všechno bylo skvělé. „Aww, taky mám ráda jednoho vlastníka,“ naklonila jsem do strany hlavu s širokým culením, ze kterého jsem okamžitě chytala křeč do tlamy. Přicupitala jsem ale blíže. Nebo spíše přišourala, protože jsem chtěla znát další tajemství a uši jsem u toho měla našpicované jak dva satelity.
Ale pak se celý svět rozhodl vše zničit, šutry lítaly, země se zachvěla (a nemohli jsme za to my dva) a všechno okolo bylo žhavé (NEMOHLI JSME ZA TO MY DVA). Bylo načase vzít čáru, ale asi by to byla hodně pomalá čára. Možná jsem i čekala, že nás slupne láva a to bude náš krásný konec, avšak ne. Přišlo lup a prásk, pak se ochladilo, nebo už nám spíš nehořelo za zadkem a byli jsme někde v lese. Tělo jsem měla v křeči, jako by mnou projel blesk a srst tak vypadala. Jako kdybych byla chlupatá bílá koule. „Jo, asi jo?“ nechápala jsem trochu. Ale jenom trochu. Rozhlédla jsem se okolo nás, jestli to tu neznám, ale nějak mi to nepřipadalo. „Víš, kde jsme?“ zeptala jsem se, oklepala se, ale srst zůstávala načechraná. „Nebo co se dělo? Tos rozparádil i sopku?“

Donutila jsem se usmát. Nebylo to moje klasické pobavené řechtání, spíše jenom smířené nad vlastním osudem, který byl v poslední době trochu pošramocený a pokoušela jsem se ho hodit za hlavu ve společnosti Duncana, který se ale mohl spíše jevit jako negativní postava v životě. Ale já taky nebyla pozitivní element do života jiných a mínus a mínus dají přeci plus, ne?
Na jeho otázku jsem se zhluboka nadechla. Kyselý zápach se mi rozjel mozkem, pálil, nebyl vůbec příjemný, ale po pár pokusech to nebyl žádný velký problém, spíše takový zvláštní hořkosladký požitek, o kterém jsem věděla, že nebude moc bezpečný a zdravý, ale zároveň se mi s tim nechtělo přestávat. Zrak se mi trochu klížil, oči jsem mhouřila, ale furt jsem neviděla úplně dobře. Spíše tak nějak zmateně, jako by moje hlava byla o něco jinde než tělo a to na tom bylo úplně to nejlepší, co mohlo přijít. Byl to vtipný pocit. Chvílema mi i přišlo, že se mi hlava nafukuje jako nějaký balónek, ale zatim nepraskla.
„Tak jsme pokojení oba,“ přitakala jsem s kýváním hlavy do strany. Každý pohyb mi přišel, jako kdyby trval celou hodinu, ale přitom jsem musela hýbat hlavou úplně normálně. „Cejtim se jako kdybych dělala něco, co nemám a to je perfektní,“ zazubila jsem se zeširoka na vysokého tmavého vlka. Nečekala jsem, že nás přivede zrovna sem, ale bylo to super. Jenom mi docela hořely nohy a přišlo mi, že se země divně vlnila. Jako kdyby hřměla.
„Jo? Jenom to jméno nebo i vlastníka?“ narážela jsem na Duncana, když mi dal možnost. Mozek moc nebral to, že podobná slova mě už zavedla do problémů, mozek si žil v úplně jiném světě, který se vlnil a... soptil. Moc mi to nedocházelo, ale dopad jednoho černého kamene opodál mě probudil poměrně dost z tranzu. „Duncana?“ zachroptěla jsem. „Ta sopka soptí,“ dodala jsem nejistě a vylezla na nohy. Něco pododného mi přišlo na tom ostrově minulý rok. „Neměli bychom vzít čáru?“ zeptala jsem se už s kroky do háje.

//VVJ

Protáhla jsem tlamu do uraženého šklebu, když mi bylo oznámeno, že s rodinou má problémy skoro každej. „A to jsem chtěla být originální, aby mě jiní litovali,“ mlaskla jsem si nad tim. Ale... vlastně mi to bylo jedno. Rodina byl jenom jakýsi pojem, co určoval nějakou příbuznost, ale reálně mi beztak záleželo jenom na Nově a trochu na mámě, protože nás tam pojilo utrpení. Jinak mi rodina byla volná, jenom mě trošku děsila tim, že mi může už léta dýchat na záda.
Bylo nějak rozhodnuto, že budeme rýmovníky. Zakývala jsem k tomu hlavou do rytmu, že tohle se povedlo. „Rýmovníci z Nudlového sadu,“ dodala jsem k tomu se zazubením. Stačilo najít jenom nějaký les nebo sad, který by se tomuhle názvu co nejvíce podobal, abychom se toho mohli chytit a bude to perfektní.
Črná hora se nad náma tyčila jako... no nějaká hora. Smrděla, celý okolí mělo takový divný kyselý nádech, ze kterýho mi nebylo zrovna hej, možná tak spíš ouvej. Ale šla jsem za Duncanem a rozhodla se alespoň jemu v nějaké mezi věřit... V neomezené mezi, protože proč ne. Zhluboka jsem se nadechla, když se zeptal na moje tajný přání, ale netušila jsem, co na to prostě říct. Byla to hanba, zohavení mojí existence a osobnosti, protože jsem maličký slaboch. „Nemám koule o tom mluvit,“ přiznala jsem mu a zkusila nad tím zavrtět hlavou, aby to zmizelo.
Trošku mě už bolela hlava z toho místa, kde jsme se zdržovali, ale očividně to byl záměr. Sjet se z podoby pomocí smradlavých výparů pod kráskou, která si říká sopka. „Tak na co čekáme?“ nechápala jsem a udělala jeden dlouhý hluboký nádech, kdy mi výpary projely každým koutkem mozku a hlava se trochu protočila. Ale chtělo to víc. „Už někdy soptila?“ napadlo mě jenom. Protože ohledně toho chcípání jsem měla trochu výhrady.

„Jako moji bratři,“ mlaskla jsem do větru. těžko říct, který z nich byl ten nejprotekčnější, protože byl nejlepší, ale bylo mi to nějak jedno. Stejně jsem nebyla schopná si přiřadit ksicht ke jménu. „Strašný, jak děsíš svoje rodiče...,“ zavrtěla jsem nad ním nesouhlasně hlavo, ale všechno bylo tak prostě... nevážné. Plané řeči, které sice odkrývaly naši existenci, ale ne v takové formě, aby nám toho druhýho byla líto. Možná jsem mu jenom trochu záviděla. „Ti moji jsou možná tak podělaní strachy z toho že furt žiju a kydám na ně hnůj kde chodim.“ To sice tolik pravda nebyla, nechtěla jsem o nich mluvit, ale co. Může vědět, jaký blivajz stvořil sever.
„Jasný, jasný,“ přikývla jsem s menším poskokem vpřed, „bude to smečka na kompletnim ráji na zemi, pršet bude duha, tráva zelenější jak u sousedů a budem... Zablešená smečka. Hnojárna, Rýmovníci,“ nadhazovala jsem jednu věc za druhou, ale všechno stálo za stejnou starou belu. Možná Hnojárna by ušla. „Nebo Bouře a Duncan, ale to nebudem moc všechny nuzáky odmítat,“ podala jsem zamyšleně. To by jim dalo hned najevo, že tam nepatří a nikdo je nechce. Hnojárna na druhou stranu by ani nikoho nepřilákala.
Trochu jsem se začala kroutit. Doslova. Nechtělo se mi úplně říkat, co mám na srdéčku. „Takovou... hnojárnu,“ zamrmlala jsem trochu do kouta, že to nechci úplně říkat nahlas. Ale to byla urážka hnoje. Belial byl prostě... lejno. Hůř. A udělal ze mě něco stejně odporného a nechutného, čemu se obracel žaludek při sebemenším pomyšlení na to.
Ještě hůř se mi žaludek sevřel a pak převrátil, když mluvil dál Duncan. Ne z toho, že to řekl, že to byl on, ale jak se všechno vracelo k tomu, co hloupého jsem udělala, aby se mi to vymstilo. Zastavila jsem se, abych se zhluboka nadechla a zkusila se nepozvracet, ale snažila jsem se toho výrazu co nejrychleji zbavit. „Uvidíme,“ zazubila jsem se co nejvíc jsem uměla, abych celou tuhle věc zahnala za hlavu.
Ani jsem nevnímala, kam mě vedl. Jenom mě trochu svědil nepříjemný pach, který byl furt silnější, takže jsme možná i našli místo Hnojárny, ale takhle hnůj nemsrděl. Zastavila jsem se, zvedla hlavu k obrovské černé mase, ke které jsme se celou dobu blížili a zůstala jenom zírat. „Co to do háje je.“

//Východní hvozd

„Jsem v pohodě, protože mi záleží na názoru kusu šutru a ne jejich. Kdyby mi na nich jenom trošilinku záleželo, možná bych brečela, že mě táta neměl rád,“ ušklíbla jsem se nad timhle faktem. Věděla jsem, že to nejlepší, co od něho mohu očekávat, je lhostejnost, nejvyšší úroveň vztahu otce a dcery tam, kde mě vrhli. Jenže já se mu zprotivila a přišla nenávist, ale bylo mi to jedno. Záleželo mi na mámě, která nás měla raději sežrat a ušetřit tohohle, šlo mi o Novu, která musela trpět kdo ví a šlo mi i o toho karamelového ničemu, který mě nechtěl nechat v bezpečí poblíž něho, protože si myslel, že jinde mi bude líp. Snad i ano, ale i tady svět bolel. „Samozřejmě, na nás nikdo nemá,“ kývala jsem zběsile, že zrovna tady je zakopaný pes. „Musíme si udělat vlastní smečku a budem tam jenom my dva, protože si to stejně nikdo jiný nezaslouží.“
K Lili jsem nic neříkala. Nestihla jsem ji poznat, než údajně natáhla brka, ale bylo mi líto, že se tak stalo. Ale to z toho důvodu, že jsem pak sledovala Duncana, jak se s tim musel vypořádat a táhl nás od čerta k ďáblu a mezi těmi byla i Smrt, za kterou jsem tentokrát chtěla já. Ne, aby někoho přivedla z hrobu, ale aby tam někoho přivedla. „Klidně se mnou pojď,“ nabídla jsem mu. Třeba dostanu aspoň koule, abych to řekla nahlas. „Ale mám docela bizarní přání na tuhle Smrt,“ dodala jsem trochu nejistě, protože jsem asi neměla na to, abych řekla nahlas, že někomu přeju smrt. Ale sakra jsem přála.
Jenže jsme se někam ještě hnali, bylo to vlastně dobře, pokud šlo o rozptýlení. „Zírat víc jak na tebe?“ houkla jsem na něj a přidala do kroku.

//Sopka

//Midiam přes Kaskády

„Nechce se mi snad ani věřit, že bys neměl být ve smečce oblíbenej, zrovna ty?“ vydechla jsem se smutkem hlase, který se tam podobně jako další emoce vždycky zastavil jenom pro to, aby dal mým slovům pochybný nádech, který nešel většinu času brát ani vážně. Ale asi jsem to moc nechápala. Duncan mi sedl nějak od první chvíle, nebo jsem minimálně neměla nic proti, a největší důraz to mělo asi ve chvíli, kdy jsem to vzdala a rozhodla se lehnout a exnout, ale on do mě rýpal tak dlouho, že mě donutil se zvednout a šlapat dál, dokud jsme to prostě nějakym způsobem nedali.
Ale ještě víc jsem nechápala to s Lili. Že přežila, nějak se dostala na břeh a nakráčela si to přímo až k němu, aby mu to řekla do ksichtu. Zavrtěla jsem nad tím hlavou, ale když ji viděl, muselo to tak být. „Jako já už chápu, že tohle okolí je trochu divný, ale že se tu vlkům ani nechce umřít?“ zeptala jsem se víceméně pro sebe. Na jednu stranu skvělý, na druhou ne. Smrt možná nepřicházela, ale bolest se tu stále odrážela.
Šli jsme lesem, pořádně jsem netušila, kam mě Duncan táhne, ale věřila jsem mu a nekladla jsem otázky. Jenom mi začalo trochu hučet v uších. Všechno jsem nějak obracela jenom k tomu jedinému, co se stalo a každičká zmínka mě k tomu vracela. Elektřina. O ní mluvil i on, ještě ve chvíli, kdy všechno bylo normální a bolest neexistovala. To jsem ještě byla nedotknutelná a nikdo na mě nemohl. „Našla jsem svoji kámošku,“ zachraptěla jsem, protože jsem hlavou byla někde úplně jinde a musela mrkat, abych rozehnala pláč, co se ve mně zase rval na povrch. „Sežrali jsme spolu nějakou houbu a... měli pár krušných dní. Jsem si docela jistá, že jsem byla vlče a mluvil na nás přitom nějaký super maličký pták.“

//VVJ

//Ohnivé jezero přes Středozemku

Táhl nás nekonečnou loukou, která byla kompletně rozbahněná od deště a všechno to bahno se mi táhlo na nohy. Aspoň jsem chytala Duncanovu barvu, na kterym to nešlo ani trochu vidět. Snažila jsem se taky poznat, kde aspoň přibližně jsme a nějak mi nedocházelo, co se stalo předtim, když jsem se rozdělila od Veloxe a Cynthie a padla do spárů šedivýho démona. „Jestli zas neskončíme na nějakym ostrově, je mi jedno, kam mě dovedeš,“ řekla jsem krátce. Jako občas tam byla sranda, minimálně chvilkama, ale pak to tam doslova začalo umírat a nejenom ta nálada, což na tom všem bylo nejhorší. Jo a další průser, co jsem odmítala přijmout, bylo... ne, to nebyl průser. To byla moje vlastní neschopnosti, která mě bude pronásledovat jako stín a připomínat mi, co se stalo. Žaludek se mi u toho zase stáhl, trochu jsem se v kroku podlomila a zatnula zuby, abych se zvedla a šla zase dál.
„Hele to v mojí bývalý taky, ale tam to úplně jistě byli dva a nemysli si, že máma a ségra se do tohohle počítaj.“ Soupeřili jsme očividně o titul nejméně oblíbenýho smečkovýho vlka, ale já v tom hodlala vyhrát, protože jsem měla dvě tajné modré bomby, který by asi Duncan nepochopil, ale byla to instantní nenávist mojí a všech okolních smeček. Prostě nádhera. „Radši pokecám přes hranice,“ dodala jsem. Poslední návštěva Newlinovy smečky skončila útěkem a tim, že jsem se skoro podělala nervozitou.
Kráčeli jsme někam co já vim kam. Do neznáma a ještě dál, kdo ví co mi Duncan vlastně chtěl ukázat. Já chtěla k tý Smrti. A do toho mi vykládal něco, co mě na chvíli zastavilo. „Počkej, počkej,“ houkla jsem na něj, aby fakt zastavil. „Jak asi žije? Však... ji něco stáhlo pod vodu,“ pronesla jsem nechápavě. Viděla jsem to. Chtěl skoro zabít toho mladýho. A Lili mi chyběla a to jsem ji ani neznala. Nebylo fér si ze mě dělat vola. „Za prvé, sranda by to možná byla, za druhé by vypadal směšně a za třetí – jak živá?“

//Východní hvozd přes Kaskády

Jít za Smrtí nemohlo být ani trochu skvělým nápadem. Byl to ten nejhorší, který mě kdy napadl, ale záleželo na tom vlastně? Chtěla jsem... pomstu. Něco, za co bude on sám trpět, protože si nic jiného nezaslouží. Chtěla jsem se s ním vypořádat a nejlépe já osobně, abych viděla, jak je to tentokrát on, kdo trpí, jenže jak jsem mohla? „Já nejsem studnice dobrých nápadů,“ oponovala jsem na to Duncanovi, u kterého jsem popravdě čekala, že mi nadšeně ukáže, kudy se tam jde a ještě mě kopne do zadku, až budu mít ze všeho bobky a budu se vykrucovat, abych tam nešla. Nakonec s tím ale souhlasil a kdybych mohla, asi bych se – teda zcela určitě – usmála, ale teď jsem na to neměla sílu a navíc jsem měla jít ke Smrti. To nevěstilo nic dobrého. „Veď mě kam chceš,“ pokývla jsem mu. Hned se ale ve mně něco hnulo. Ten divný strach, že by se něco mohlo stát, i když ještě včera by nic takového nepřišlo. Jemu jsem věřila, nečekala jsem, že mi Duncan něco provede, ale přitom každá vnitřní část mě nutila k opatrnosti a obezřetnosti, aby se něco nestalo.
Udělala jsem jeden nervózní krok vpřed. Šlo se mi těžce, spíše jsem se jenom loudala, protože jsem stále vnímala to všechno špatné. A Duncan mezitim mluvil. Sice jenom krátce a bez detailů, ale byla to letmá konverzace, co přicházela. „Já nejsem zrovna na smečky. Nelíbí se mi v nich,“ namítla jsem na to s povzdechem, „A já se nelíbim naopak jim.“

//Midiam přes Středozemku

Pořád jsem se chtěla rozhlížet, jestli je všechno v pohodě. Jestli někde na těle nemám šedý chlup, za drápy suchou hlínu, někde zachycený červený lístek nebo cokoli jiného, co by mě spojovalo s tím místem, vlkem a celou událostí. Nevycházel ze mě jeho pach? Bylo všechno v pořádku? Nějak jsem to nedokázala zpracovat, všechno bylo špatně, odráželo se to ve mně, Duncan to musel vidět, cítit, slyšet, musel vědět každou podrobnost celé událostí a musel z toho být... zhnusen. Že jsem vůbec dovolila, aby se mi to stalo a udělala ze sebe někoho tak bezcenného.
Ale zatim nic neříkal. Koukal na jezero, zatímco obloha byla černá jako uhel a slunce mohlo marně bojovat o to, aby se nějak ukázalo. Vypadalo to, že celý tenhle den bude jenom temnou ukázkou toho, jaký svět umí být. „Mohl bys mi jako první ukázat Smrt,“ navrhla jsem a pokoušela se, aby můj hlas už nezněl tak zoufale chraplavě. Nebyl ale ani jako předtím. Byl někde trochu mimo, v pozadí vztek a s tím já neuměla pracovat. Smrt v tomhle všem mohla pomoct, ne? Ukázat na ty největší šmejdy, dát jí trochu kamení a žádat si jejich smrt. Fungovalo to takhle? Jestli ne, tak začne.
Ani jsem neřešila, kde se tu Duncan objevil. Byla to už řádka měsíců, co jsme se naposledy viděli a něco nového se muselo udat, ale to teď šlo stranou. Mohl mi to vše říct až potom, co se sjedem a budem vymletě čumět na černou oblohu bez toho, abychom tušili, kde se vůbec nacházíme.

Připadalo mi, že to mám vepsané ve ksichtě. Obtisknuté tak, aby to každý viděl, cítil a navždycky si mě s tím spojoval. Jako kdyby bylo moje nahé tělo vystavené na obdiv úplně všem, aby se mohli podívat na slabocha, který nedokáže uchránit sebe samého a myslí si, že je skvělou osobností a svět je skvělým místem, na kterém rád existuje. Tak se kochej, pobídla jsem Duncana. Co horšího se může tentokrát stát? Po tomhle je už jenom ta smrt a snad i ta by byla milosrdnější než ten nechutnej pocit z toho, že s timhle budu žít už navždycky.
Ani jsem netušila, co říct. Bouře za to nemohla, ta se pokoušela zamaskovat okolí, abych zase mohla řvát jako malá holka, že mi někdo jiný ublížit. Za tohle mohla jiná Bouře. Ta, která se neuměla ubránit jiným a zničila tak něco, co jiní léta vytvářeli k obrazu svému, aby mohli vytvořit samostatnou bytost, která si užije vlastního života bez toho, aby ji někdy ovlivnili jiní – a hele, jak to dopadlo. Přišla zase hromádka neštěstí, která nedokázala přestat myslet na ty, co z ní z tu hromádku udělali. Historie se opakovala.
Pomalu jsem se narovnala. Připadalo mi, že mám páteř z větve, která se brzy zlomí tím, jak ji narovnávám. Bolelo to a furt se mi blbě dýchalo. Ani jsem pořádně nechápala, co úplně Duncan chce. Věděl snad, co se stalo? Táhlo to ze mě na míle daleko? Ale jo... Chtěla jsem se pomstít. Natolik, že jeho falešně vytvořena hrdost a pocit důležitosti bude zadupán do země hlouběji, než je moje vlastní sebeúcta, aby věděl, jak hluboko je možné klesnout přičíněním jiných.
Všechno ale svým způsobem znělo lákavě. Chtěla jsem se pomstít, chtěla jsem sledovat, jak se topí ve vlastní krvi, chtěla jsem se sjet do podoby, kdy zapomenu na události tohohle dne a chtěla jsem i to, aby byl svět a všichni chvíli ticho. „Můžeme všechno,“ vydechla jsem polohlasem. Hlas mi furt lehce chraptěl ze všeho toho řevu a pláče, kterym jsem zalila tu hnusnou louku. „Pomstít se a sledovat, jak trpí, na oslavu se sjet, že nebudeme vědět vlastní jména a pak jenom slepě koukat do těch hromu a blesků, kdy mi řekneš všechno od prvního okamžiku až do tohohle, kterej tě přivedl k tomuhle nočnímu honu,“ pobídla jsem ho. Zničená a zoufalá, hledající nějaký východisko mizerný existence.

Chtělo se mi spát. Ne z únavy, ale z toho, že jsem doufala, že se pak probudím ze strašného snu, který jsem prožívala. Že se probudím, všechno bude v pohodě, Cynthie s Veloxem budou poblíž a zapomenu jméno jednoho šedého, na těle nebudu vnímat cizí dotek a všechno bude zkrátka takové, jaké má být. Problém byl však ve dvou věcech – tohle nebyl sen a nesměla jsem usnout. Záda jsem měla nechráněná, kdokoli tak mohl kdykoli přijít. Co horšího by ale mohl udělat? Asi už nic, ale nějak jsem v to všechno ztrácela důvěru, že se nic nemůže stát, protože to tak očividně nebylo.
Ležela jsem schoulená v klubku, když den přecházel v černou noc jako uhel. Hřmělo, blýskalo se, ale můj zrak byl polozavřenýma očima upnutý slepě k zemi. Žádná bouře mě nemohla nadchnout. Žádná matná vzpomínka na tu, která zajistila to, kým jsem, žádné nadšení z toho, jak svět burácí, žádné vychloubání, že to, po čem mě pojmenovali, tu řve po celém světě a nedá jiným spát. Mám se snad vrátit k Vanye? napadlo mě. Jestli Bouře není natolik silná, aby se o sebe v tomhle světě postarala, možná bylo načase vrátit se k té slabé věci, kterou ve skutečnosti jsem.
Srdce, žaludek, plíce, každá další část těla se mi v jedné chvíli sevřela, nemohla jsem na sekundu dýchat a ani se pohnout, když jsem v té temnotě zaslechla hlas. Instinkt volal po útěku, křečovitě sevřené tělo to zamítlo a jenom horko těžko jsem se vyškrábala do sedu s nahrbenými zády a pokoušela jsem se i dostat na nohy, ale koordinace mozku a těla neexistovala. Zastavila jsem se v půlce pohybu, pokusila se těžce nadechnout a hleděla do tmy jenom na dvě žluté oči a tmavý kožich, který splýval v okolím.
Srdce mi divoce bušilo vyděšením, ale pokoušela jsem se uklidnit. Však se nic nestalo, ne? Teď, předtím, nikdy. všechno bylo v pořádku a netřeba se čímkoli vzrušovat. „Kdyby jo, bylo by to krásná ironie osudu,“ zachroptěla jsem s křivým úsměvem, který mi nešel nasadit. Ale dělat, že se nic neděje a všechno bude v pohodě, ne?

//Louka vlčích máků

Čas s tím vším šel pozpátku. Místo toho, aby mi svět dovolil objevovat ho, projevit se, ukázat, kým jsem a kým chci být, dostávala jsem se k tomu, co už bylo. Ke shrbené chůzi, ohnutým kolenům, staženému hrdlu a uši stažené k hlavě. Šlo se mi těžce, furt jsem se musela pootáčet, rozhlížet se okolo sebe, jestli někde v okolí nezahlédnu šedý kožich, který by se vracel.
Nechápala jsem, jak se to mohlo stát. Věděla jsem, že svět není úplně dokonalým místem, ale brala jsem ho za něco dobrého, skvělého, co se dá užívat každým dnem, ale pokud tomu tak bylo, proč se tohle dělo? Vlci byli různí, někdy divní, mnohdy jsem je ani nechtěla ve svojí společnosti, ale stejně... proč byli takoví?
Žaludek mě z toho pomyšlení bolel. Převracel se a kroutil, ale zvracet jsem už nemohla. Potřebovala jsem se napít, spláchnout tu nechutnou pachuť a umýt se, abych měla alespoň trošku pocit, že tu už není, i když mi bylo jasné, že z mysli ho nedostanu. Zakořenil tam, rychle vyrostl a vzal si více místa, než mu kdy mělo náležet. Neměl co dělat v mojí mysli, měl být matnou vzpomínkou na setkání, které přišlo a skončilo, ale tak to nebylo. Udělal, co chtěl. Myslel si, že je pánem všech, že je někým víc než ostatní a mohl si tak vzít vše, co mu náleželo. Ale kým byl? Obyčejným vlkem, šmejdem, nechutným stvořením, které chodilo po tomhle světě.
Jezero přede mnou mi stáhlo žaludek. Tupě jsem zírala na červenou hladinu a vzpomněla si jenom na ty červené květy, které jsem nechala za zády, protože jsem doufala, že mi tak alespoň trochu povolí mysl. To se ale nestalo. Kolena se mi podlomila, spadla jsem k zemi a hlavou rovnou do trávy. Křečovitě jsem zavřela oči, ale ihned jsem měla zase celý ten obraz před očima. Rozdrápanou zem, červené květiny, cítila jsem jeho nechutný dotek a to, jak mi tahal kůži na krku.
Všechno mě to vracelo i k jiným věcem. K podobným vlkům, kteří tohle nedělali, ale také si mysleli, že jsou někým víc a důležitějším. Mysleli, že jsou pány všech a ostatní jsou nikým – i já. Nezáleželo jim na ničem jiném – na rodině, na dobrotě, na tom, aby se každý měl dobře, aby oni byli dobří vůči světu. Šlo pouze o jejich důležitost a moc. Je milé být důležitý, ale je důležité být milý, jak jsem později v životě pochopila. To, jak se chovali vůči nám – dávalo nám to důvod nenávidět je. Vlastní otce, bratry, syny, všichni to byli ti, co si mysleli, že jsou důležití, ale pro nás následně byli úplně nikým, protože nás tim odpuzovali. Záleželo nám na těch, co se měli stejně mizerně, protože jsme společně trpěli a věděli jsme, že si musíme pomoct. Ale pak tu byl ještě Micawber, jediná růže mezi trním, který byl důležitý, ale byl i milý a jeho milé chování převažovalo tu důležitost, kterou si svým pohlavím získal. Kdybych zůstala s ním, nikdy by se to nestalo, přepadla mě jedna myšlenka, při které jsem křečovitě zavřela oči. Nedopustil by, aby se mi to kdykoli stalo.

Kůže se mi škvařila z toho pocitu, že se mě stále dotýká. Že je na mém těle, dělá si, co se mu zlíbí, protože jsem moc blbá a slabá na to, abych si sama poradila. Oči jsem měla opuchlé, bolelo mě je rozlepit, protože jsem je měla slepené solí a nemohla jsem se ani podívat na to, co se vlastně stalo.
Musím, přikázala jsem si a pokusila se pohnout. Vše mě bolelo, dělalo se mi blbě z každého pohybu, který jsem se pokoušela udělat, ale už prostě nebylo na výběr. Zvedla jsem lehce hlavu, jenom trochu, celé tělo se mi třáslo a stahoval se mi žaludek z pohledu na rozdrápanou zem přede mnou. Otisky mých drápů byly v té zemi k ničemu, stejně mi nepomohly v tom, abych se zachránila před vším, co se stalo. Potupa, zranění, vědomí toho, že to jediné, co mi kdy patřilo, už nikdy nebude moje.
Obloha se zatahovala, ochlazovalo se, ale stále jsem měla tělo v jednom ohni. Pokusila jsem se zvednout zrak, co nejpomaleji jsem zvedla hlavu k nebi, která byla černá jako uhel z těžkých mraků, které se nahoře hemžily. Ve vzduchu jsem cítila břízu, prokletý zápach, který se mi dostal hluboko do mozku a kromě toho jsem cítila i elektřinu – blížila se bouřka.
Suše jsem polkla, pomalu jsem se zvedala na nohy, které se třásly jak za stromy za vichřice. Trhaně jsem dýchala. Nepřipadalo mi, že nasávám nějaký vzduch, chtělo se mi zase padnout k zemi a omdlít, ale nešlo to. Ty vlčí máky, zlomené stonky, vyhrabaná zem, jeho zápach – nemohla jsem tu zůstat. Nemohla jsem ale ani pořádně jít. Každičký pohyb mě bolel, každá vteřina mě jenom vracela k tomu, co se stalo. V jedné chvíli se mi zvedl žaludek. Z ničeho nic se obrátil vzhůru nohama, předklonila jsem se, prohnula v zádech a vyzvracela převážně jenom vodu. Kyselá pachuť se mi držela v tlamě a k tomu se zase spustil pláč.
Svět už nebyl takový, jaký měl být. Měl být krásný a plný pohody, ale místo toho se stalo... tohle. To, co mě nutilo utíkat se slabýma nohama pryč od louky, kde rostly červené květiny.

//Ohnivé jezero

Měla jsem zůstat v bezpečí domova. Byla to jediná myšlenka, která se mi dostala do mozku, když se tělo topilo v agónii, kdy se mi v každé části těla ozývala jenom ostrá bolest z vědomí, že ani to jediné, co jsem kdy měla, mohla vlastnit a ovládat, není moje, protože si to někdo vzal a považuje to za vlastní rozkoš, při které způsobuje nic jiného než utrpení.
Sever pro mě nikdy nebyl domovem, nebyl ani bezpečným místem, kde bych se cítila alespoň trochu komfortně, ale najednou to bylo to jediné místo, kam jsem patřila, kde jsem měla být a jaké mi náleželo. Dost možná by tohle udělali i tam, ale byl by to někdo jiný, koho jsem znala, komu jsem se pokoušela věřit a ne sprostý cizinec, který měnil tváře jako roční období.
Nejdříve jsem se pokoušela hrabat. Dostat se pryč, ale kosti v zadních nohách bych si musela rozdrtit, abych je vysmekla ze sevření jeho tlap a kůži na krku bych musela stáhnout za živa, aby mě pustil. Ale kdyby taková možnost existovala – udělala bych to. Pryč co nejdál od něho, i kdybych se už navždy jenom plazila po předních a v krku by mi žili červy, vše by bylo lepší než tohle.
Promluvil, lehl si na mě, vzduch zmizel z mých plic a hlavu jsem skloněnou položila na zem s křečovitě zavřenýma očima. Tělo se mi křečovitě třáslo, každičký záchvěv bolel a v hrdle jsem měla obrovskou překážku, která mi bránila v dýchání. Jediné, co nepřicházelo, byl pláč.
Trvalo mi dlouho, než mi došlo, že je pryč. Že už není na mém těle, protože jsem ten dotek cítila furt. Zuby v krku, tlapy v tříslech, jeho tělo v tom mém a jeho pach se mi dostával hluboko do mozku, kde požíral vše, na co narazil.
Slunce mě pálilo do zad. Doufala jsem, že bude pálit ještě víc a nakonec spálí celé mé tělo na uhel, aby zmizela jakákoli památka na jeho přítomnost, protože nechce odejít. Drží se mě jako veš a klíště, které mi saje krev a vše, čím jsem byla.
A konečně přišel i pláč. Tělo bylo stále v křeči, kterou jsem nebyla schopná povolit a z hrdla se mi vydralo bolestné volání doprovázené slzami, které odkapávaly na suchou zem.

Bylo jedno, jak moc velké horko bylo, jak silně svítilo slunce, jak moc mě pyl z květin štípal v čenichu, jak moc... byl svět příjemným místem pro život. Protože v jedné sekundě dokázalo všechno přestat existovat a místo toho se celá existence omezila pouze na černou hlubokou jámu, ve které mě zasypalo kamení. Jeden silný mi dopadl na bok a razil si cestu hlouběji do mého těla, přes svaly a kosti, nořil se tak hluboko, že prošel takřka celým tělem.
Tělo se mi smrsklo. Jako kdyby bylo mnohem menší, plné bolesti z toho, jak na mě vyvíjel tlak, který povolil a má neskutečně hloupá mysl si myslela, že tady vše končí. Že je všechno v pohodě, nic se neděje a ani dít nebude. Chtěla jsem se zvednout, vyskočit co nejrychleji na nohy a vystřelit do bezpečné vzdálenosti od Beliala, kterého nechám daleko za zády, protože šel přes čáru toho, co jsem byla ochotná snášet. Vždycky byla nějaká hranice snesitelnosti a hry a já... nebyla na tenhle kontakt a děs, který přicházel.
Napnula jsem svaly v nohou, zrak upřený do zelených stonků a červených květů, do kterých jsem měla skočit po hlavě, ale bylo mi dovoleno se zvednout jenom o píď, než se bolest rozlila v zátylku. Nebylo to žádné držení, nic takového, co mi matně mohlo připomínat, jak matka drží svoje malé vlče, aby ho mohla přesunout. Tohle bylo držení, nošení tesáků, které bolelo každým pohybem, kterým jsem protestovala, aby toho nechal. Zuby jsem měla zatnuté a kromě marného skučení nevycházelo žádného slova. Předníma nohama jsem hrabala vpřed, suchá hlína se mi bortila pod nohama a těma zadníma vůbec nešlo hýbat. Tlačil je k zemi vlastním tělem, které se nalepilo k tomu mému.
Nejhorší pocit byl záhy na to, ten, který dával pocit naprostý bezmoci a prohry, kdy jiskra vyprchala z očí a nohama jsem přestala hrabat. Zaskučela jsem, vysoké bolestné vyjeknutí, při kterém se mi sevřel žaludek a chtěla jsem vyhodit vše, co jsem nedokázala za tu dobu v žaludku zpracovat.
Tělo a mysl spolu nechtěli spolupracovat. Mysl pomalu odumírala, ztrácela se a nechávala mě v té malé temnotě samotnou, zatímco tělo se proudilo ze sekundového tranzu a chtělo nadále bojovat. Ale každým pohybem se napínala kůže na krku a bořily se do ní zuby, tlapy jenom marně chytaly další a další hlínu, záda a břicho se nemohli pohnout pod náporem cizího těla a v držení tlap, které se mi zarývaly do boků. „Pusť mě,“ zachroptěla jsem ani ne tak polohlasem. Spíš čtvrthlasem.