Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Medvědí jezero přes Středozemku

Vysoká tráva mě pleskala do tlamy. Jedno stéblo mě fláklo do oka a v tý chvíli jsem si myslela, že porodim, jak moc to bolelo. Dovolila jsem si i zavýt bolestí, ale pak mi došlo, že na sebe moc upozorňuju a zmlkla jsem. Rozhlédla jsem se okolo sebe, ale zdálo se, že okolo je ticho a nikdo tam není, ale to jsem si nikdy nemohla myslet na sto procent. Zacvakala jsem zuby, jedno oko držela zavřený, protože mi těžce slzelo a přikrčená jsem se plazila dál a dál. Blbý oko, kdo je potřebuje, kašlu na to, vztekala jsem se. Zkusila jsem to oko otevřít, ale akorát mi zase začalo slzet a furt to děsně pálilo a bolelo, takže jsem se táhla někam dál a doufala, že najdu nějakou řeku, kde si to vypláchnu a bude to v pohodě. Neplánovala jsem mít jedno oko, takovej cucák jsem fakt nechtěla být.
Někde v dálce se začal objevovat vysoký žlutý kopec. Zvedla jsem k němu hlavu a cítila, jak se mi na zádech ježí chlupy naštváním, že Smrt neexistuje. Žádná tam nebyla. A tenhle cucák taky neexistuje, odplivla jsem se a šila si to k němu, abych se přesvědčila, že fakt neexistuje.

//Narrské kopce

Altaïr o něj nejspíše nestál. Škoda, protože někoho tak velkého, huňatého a hnědého by byla radost chránit. Nebo spíš nechat se jim chránit... Nebo se nenechat zatáhnout do stejných problémů, polkla jsem suše. Srdce se mi zase rychle rozbušilo, začala jsem z toho být nervózní a musela jsem se rozhlédnout po okolí, jestli tu náhodou někde není, jestli mi nestojí za zády, jestli prostě... se něco neděje. V hlavě mi bzučelo, tam se toho dělo dost, zase se mě zmocňovala panika z toho všeho, co se dělo. Úplně přesně jsem dokázala všechny ty pocity uvnitř mě popsat, jako by mi je něco vypisovalo jako jasný seznam, seřadilo to podle priority a zvýrazňovalo, co je kritické, co je v pořádku a kdy to přechází do nepřípustných mezí.
Bylo to divný, moje myšlenky a pocity vždycky byly zmatené, trochu zakrnělé, netušila jsem, jak s nima správně pracovat. Zaskřípala jsem zuby, otočila hlavu do strany a pak ji vrátila k Altaïrovi, potřebovala jsem zmizet, ale od někoho tak roztomilého? „Víš, nějak mi došlo, že musim večer už někde být,“ vysoukala jsem ze sebe nejtrapnější výmluvu, která existovala a pak pomalu tancovala pryč a přitom mu mávala ocasem.

//Kopretinka přes Středozemku

Povytáhla jsem překvapeně kůži nad očima. Povinnosti vůči sobě? Jako pít, zdravě jíst, dlouho spát a sem tam se hýbat? Jo, to jsem nějak plnila, nic jiného jsem vůči sobě už neměla a ani jsem neplánovala mít. Moc zdlouhavé se starat o vlastní blahobyt. „Tak ty má dokonale splněný,“ zazubila jsem se na toho vlka, i když jsem byla trochu zmatená, co by to všechno vlastně mělo být. A vcelku mi to bylo i jedno, zatim jsem žila, takže jsem svoje povinnosti plnila asi docela dobře, ne?
Altaïr se představil jako cestovatel. Že zkoumá krajiny, ale zároveň do toho hledá místo, které by mohl nazvat domovem. Tiše jsem nad tim zamručela, protože mi to nějak nesedělo dohromady, ale každej měl asi jiný představy o svym životě. Mně se líbila ta první část, čumět všude okolo, kde co leží, ale nezastavovat a neusazovat. To bylo takový... mdlý. Přidání do smečky? Nalezení jednoho dokonalého partnera? Vrhnutí kupy dětí? Ztratit hlas? Poslední myšlenku jsem zahnala se syčením zpátky a radši se jí nevěnovala. „To zní jako skvělej životní plán,“ přikývla jsem. Ještě k tomu navíc ukazoval jednim směrem, že tam někm mířil. Vykroutila jsem si skoro hlavu, abych se tam podívala bez toho, abych se musela hýbat a marně přemýšlela, jestli jsem tam někdy byla. Asi ne? Nevim. „Třeba tam ležej bubáci,“ nadhodila jsem a pomalu k němu vrátila zrak. „S velkýma zubama a drápama,“ dodala jsem. „Nepotřebuješ ochranáře na cestu?“

Usmíval se, ale usmívat se mohl každej a moje důvěra nebyla teď úplně epická. Ale to neznamenalo, že jsem se kvůli tomu přestala chovat zcela nezodpovědně. Spíš jsem jenom byl připravena vypálit a trochu jsem si zvětšila osobní prostor, do kterého nikdo nemohl jenom tak vstoupit. No a dokud se bude držet vzadu a bude hezkej z dálky, všechno bude v pohodě, přitakala jsem si sama pro sebe nad tou úžasnou myšlenkou
Furt mluvil květovaně a já to neuměla, tak mi to musel bohužel odpustit, že mluvim, jak kdybych měla v tlamě zkyslý jablko. „Je to skvělý jméno, co?“ zazubila jsem se. Vždycky na něj měli ostatní poznámku, už jsem si na to zvykla. A nějak se mi nechtělo na to dělat blbou poznámku, že jsem se spíš měla jmenovat Větrno nebo třeba Zataženo, ale to bylo tady fuk. Tenhle vlk se stejně zdál víc usedlej, že by tenhle pitomej vtip moc neocenil. Ale třeba se pletu a snad jo.
„Hele mířila jsem...,“ zamyslela jsem se a tlapou mávla nějak okolo, „asi tam. Nebo tam, nevim, je mi to jedno,“ pokrčila jsem rameny, tlapa mi padla na zem a duha nad mojí hlavou se pomalu začala rozplývat. „Já povinnosti nemám, kdo by mi je dal?“ nechápala jsem.
Sjela jsem vlka pohledem, jelikož sem přišel, asi sám někam šel. To znělo docela logicky, kdo jde, ten i někam míří. „Kampak si vlastně mířil ty? Do nory za rodinou? Do smečky, kde musíš nad všemi držet ochrannou tlapu?“ Úplně nenápadné vyzvídání.

Vytvářet duhu mohlo být vtipné. Bylo to něco, co pasovalo k mojí osobnosti, protože kdo by nechtěl nechat přeběhnout duhu nad hlavou toho, co pronese nějakou kolosální kravinu? Takže tam furt bude lítat mně. Ale furt to byl... výsměch. Tenhle svět se mi vysmíval za to, že mi nepomůže s tím, co mě sutečně žere zevnitř a ničí mě, ale nechá mě vytvářet mráčky a duhu, protože to určitě vyřeší bolest, co si nesu. Jo, to zní epicky, jdem dělat duhu i nadále!
Hlavu jsem měla zvednutou k barevné oáze, ale neodpustila si tiché zasyčení. Život nebude zrovna tak existovat, co? Když nebyla Smrt, nemohl být ani on, bylo to logické. Mělo vůbec smysl hnát se k těm žlutým kopcům a očíhnout to, jestli je to fakt pravda? Teď rozhodně ne, nechtělo se mi hrabat někam do kopců, když se v okolí blbě dýchalo a byla jsem docela unavená a strhaná.
Zaujala jsem se svojí duhou, nevšímala si moc okolí a asi bylo načase si vyčistit uši, protože jsem ani neslyšela nějakýho vlka přicházet až do chvíle, kdy byl dost blízko. Chtěla jsem zařvat jak siréna, aby bylo upozornění, že dá už ani krok, jinak mu píchnu fialovou část duhy do oka, ale naštěstí se zastavil a nehýbal dál.
Hodila jsem na něj soudivý pohled. Velký? Náramně. Vůně? Ne úplně mužná, ale příjemná. Vyjadřování? Takové tralalá, ale byl z toho závan, že by mě třeba na zádech nesl, abych si neušpinila nohy – což stejně nemůžu, heh. Úsměv? Jako řada perliček. Jméno? No na moje to nemělo, ale suma sumárum to bylo takových devět z deseti.
„Nemáš vůbec zač,“ zazubila jsem se na jeho potěšení, že mohl narazit zrovna na mě. Možná toho litoval, já tak květovaně jako on neuměla brebendit. „Jsem Bouře a ráda ti pomůžu najít se,“ nabídla jsem mu. A bylo jedno v jakém ohledu. Ačkoli mi trochu svítila kontrolka v mozku, ale možná byla rozbitá.

//Medvědí řeka

Myšlenkama jsem se vrátila k té zřícenině, kde jsem si vyřvávala plíce. Protože jestli jsem se úplně nepletla, tak jsem tam remcala, že nechci nic jako ovládat počasí. A hle, co jsem chvíli na to udělala? Vyvolala mráčka a z něj pršelo.
Na protest jsem se zastavila. Dlouze jsem vydechla čenichem a zvedla hlavu k obloze. Zataženo, zamračeno, nic jiného. Posadila jsem se, hlavu furt zvednutou nahoru a dívala se na tu oblohu, se kterou se nic nedělo. Kromě toho, že to okolo strašně smrdělo. „Fajn, fajn, fajn,“ mrmlala jsem si pod vousy a přemítala. Za zkoušku nic nedám, ne?
„Déšť!“ zakřičela jsem do nebe jasný příkaz a dupla si u toho nohou, aby se neřeklo. Nějaký čáry máry v tom muselo být. A ono začalo pršet. Stáhl se malý mrak, který se postavil přímo nade mě a pršelo z něj. A strašně strašně pršelo. „Papapa, huš,“ houkla jsem na něj, když mi přišlo, že toho je dost a mráček se rozplynul. Jo a má srst byla dokonale suchá a čistá. „Zkusíme duhu?“ zamyslela jsem se, zazubila a přešlápla na předních nohách.
Duha se objevila. Krásně jenom nade mnou, jako kdybych byla to nejlepší a nekrásnější, co v té chvíli na světě bylo. Koho zajímá poklad na konci duhy? Já jsem poklad pod duhou, zubila jsem se u toho jak blb.

//Mahtae sever

Utíkala jsem už nejenom před vlastním životem, ale taky před mrakem, který teda zmizel. Co ale nemizelo bylo to, že se moje srst rozhodla rázně odmítnout jakoukoli vodu. Nabírala jsem ji na tlapy, namáčela hlavu, ale jakmile jsem ji vytáhla, byla úplně suchá. Ale co bylo divnější? Šlápla jsem cestou do bahna na břehu řeky, ale tlapu jsem zvedla a? No co se asi stalo? Tlapa čistá jako lilie. Moje špína? Moje touha po špíně? Moje neskutečná extáze z válení v bahně jako to růžový prase? Moje... MOJE HNUS TLAPKY? Proč to do háje nešlo?
Chtělo se mi z toho brečet. Protože jsem už jenom vzpomínala na to, jak jsem se Cynthii v těle vlčete vykoupala v bahně a to ze mě pak lítalo, ale teď? Absolutně nic. Nic, nic, nic! Jako jo, super, budu dáma, budu čistá (teda navždy pošpiněná), ale... žádný bahno? Prach? Budu vypadat jako... čistá dáma?
Chtělo se mi z toho kňourat, ale bála jsem se, že to zase přivolá tam mrak. A kde ten hajzl se vůbec vzal? Zkontrolovala jsem oblohu. Nikde nepršelo a ani on se nezjevoval. Stejně jsem raději metala dál.

//Medvědí jezero

//Jedlák přes Západní Galtavar

Sopka smrděla všude. Udělalo se mi mdlo ve chvíli, kdy jsem vyběhla z lesa a omámil mě už tak silný zápach ze sopky, ze které se valila hustá rudá... tekutina? Co byla láva? Na chvíli jsem se i zastavila, sledovala jsem z dálky tekoucí lávu, bylo mi vedro, mdlo a žaludek se mi zcvrknul na velikost vlašáku. Prostě vypadni, popohnala jsem se. Nevěděla jsem, kdy se vypařit z problémů, bylo načase se to naučit a tohle byla dobrá chvíle, kdy to udělat.
Klusala jsem dál, až k řece, kde mě napadlo, že by to tam mohlo být bezpečnější. Jo a taky jsem musela zastavit, protože jsem to nechtěla vzít rovnou po hlavě do řece. Blbě se mi dýchalo, hekala jsem u toho jako blbeček, ale už jsem aspoň neřvala. Obloha byla zatažená, bylo vedro a dusno a všechno mě štvalo.
Posadila jsem se k řece, čuměla na svůj pitomý odraz, kde jsem viděla jenom špínu, ale nemohla jsem se přemluvit k tomu, abych vlezla dovnitř a umyla se. „Mohlo by začít pršet,“ zamumlala jsem, ale obloha na to nevypadala. A v té chvíli i pršet začalo. Jenom na malém místě, kde jsem seděla, ale lilo jako z konve a já tam seděla jako blb a koukala před sebe, než jsem se odhodlala zvednout zrak a blbě zírala na malý černý mrak, ze kterého pršelo jenom na mě. „Co to sakra?“ zasyčela jsem, vstala, uskočila a sledovala mrak, co zůstal na místě a nehýbal se. Chtěla jsem se oklepat, abych se trochu osušila, ale... ono nebylo co oklepávat? Protože na mojí srsti nebyla ani kapka. Haló? nechápala jsem. Strčila jsem tlapu pod mrak, který pomalu slábl a mizel, ale stále tam kapalo. Dost dobře mi na tlapu pršelo, ale jakmile jsem odtáhla nohu, byla suchá. „Blbost,“ zamručela jsem a mávla tlapou kmraku, který úplně zmizel. Vyplázla jsem na to místo protestně jazyk, vyskočila na nohu a mizela dál. Furt mě přemáhala docela dost... smutná zloba. Jo, přesně to.

//Medvědí řeka

//Zřícenina

V hrdle se mi stále dávily vzlyky. Zničené vyjadřování emocí, které jsem neuměla lépe zpracovat. Nevěděla jsem, jak zvládnout fakt, že žádná Smrt nebyla, nic takového neexistovalo, nic mi nemohlo pomoci, musela jsem se smířit s tim, že život prostě... nelze obalamutit, ulehčit a musim si ho prostě vyřešit sama.
Kromě smutku a zoufalství mnou lomcoval i vztek. Klusala jsem lesem, kde mě Duncan nechal, nerozhlížela jsem se okolo, jestli se náhodou ještě někde neschovává, prostě jsem mířila pryč, co mi nohy stačily. Ne, že by toho dokázaly hodně, ale mohla jsem běžet vpřed, nic nevímat, jenom nechávat odlétávat slzy a... smiř se s tim. Nic jiného jsem už s timhle ani dělat nemohla. Jenom se smířit s tim, že život není jenom zábava. Vlastně život umí dost bolet. Umí ničit, porážet k zemi a drtit mizerné malé existence, mezi které pasuju i já. Smiř se s tim a zapomeň, dodala jsem k tomu prvotnímu prohlášení, které znělo až moc hořce na to, kým jsem chtěla být.

//Mahtae sever přes Západní Galtavar

SHOPPING TIME
ID - M01/emoce - 20 křišťálů a 200 oblázků
ID - M02/emoce/4* - 120 drahokamů
ID - M03/emoce/5* - 150 drahokamů
ID - M02/počasí/4* - 120 drahokamů
ID - M03/počasí/5* - 150 drahokamů

Všechny magie schváleny a naceněny Skylieth
ID - M05/Odolná - 40 křišťálů a 400 oblázků
Přestože vlastník téhle magie pochází ze severu, kde se mnohdy držel sníh i přes léto, prošla mnoho krajin, kde jí teplá hustá srst byla zcela k ničemu a spíše na obtíž. Ne vždy navíc měla střechu nad hlavou, která by ji ochránila před deštěm a větrem a to pro tuláky může být mnohdy smrtelné.
Bouře má v sobě však něco, co ji chrání právě před veškerým počasím, které může nastat. V zimě je její srst natolik hustá, že neprofoukne, v létě je naopak lehká a netrápí ji slunce pálicí do očí. Ve větru neprofoukne a stejně tak se nemusí zajímat o prach a špínu v očích, čenichu nebo uších. Voda její kožich nepromočí, naopak po ní klouže rovnou na zem. Je tak zcela chráněná před vším, co jí může na toulkách překvapit a s jistotou ví, že neonemocní a nic se jí nestane.

ID - M05/Bouřkové - 40 křišťálů a 480 oblázků
Je to jenom dané jméno, možná to je vyjádření její osobnosti, možná to je i jakési spojení s tímhle přírodním jevem. Jakmile se rozhostí bouřka, nehledě na to, jestli to je klasická letní, ledová přinášející jenom sníh nebo snad i písečná, která štípe v očích, je to pro jednu vlčici jako dar z nebes. V té chvíli jsou všechny její vlastnosti a magie dvakrát mocnější a silnější, než normálně jsou. Vše trvá právě od začátku až do konce, kdy bouře trvá.

ID - M05/Roh hojnosti - 40 křišťálů a 570 oblázků
Největší problém, který může trápit tuláky je právě hledání potravy, kterou jim smečky loví. Ne každý chce furt žít na mršinách nebo malých zvířatech, která najde na poli. A v zimě? To už mají problém mnohdy i smečky. Bouři tohle netrápí. Dokáže si doslova jídlo vyčarovat, ačkoli to samozřejmě není úplně bez práce. První část je jednoduchá, stačí zavýt ve správném tónu a zvíře se objeví. Srna, daněk, los, malý zajíc, vlastně klidně i divočák nebo medvěd, ale vždy jenom jedno zvíře. Nijak se neliší od těch, která na svět přišla klasickým způsobem a i tahle mají nutkání si zachránit vlastní život (nebo zaútočit na ten jiný). Tady přichází druhá část, zvíře musí být klasicky uloveno, aby mohlo být sežráno, ale aspoň tu nějaké k jídlu je. Platí, že čím větší zvíře je vyvoláváno, tím delší prodleva v magii přichází. Pokud se jedná o malé zvíře, může být vyvoláno až 3x za Gallirejský den, v případě středního 2x a velké zvíře 1x za den.

CELKEM:
140 křišťálů
1650 oblázků
740 drahokamů
Uplatňuji slevu 75 % za kalendář
140 křišťálů 35 křišťálů
1650 oblázků 413 oblázků
740 drahokamů 185 drahokamů

A to je vše, děkuji ~

//Jedlový pás

Nepovažovala jsem se úplně za odvážného jedince, ale ani za sraba. Kdybych se bála, nikdy bych neodešla, nikdy bych nedošla až sem, nikdy bych si nevybudovala to, kým jsem. Kdybych ale neměla strach, určitě bych se neklepala tak moc, že se mi z toho klepaly oči a obraz mi přeskakoval sem a tam. Uklidňovat jsem se mohla, že to nic není, protože nic nemohlo být tak špatné, jak to jiní popisovali, ale mě v tom drtilo víc věcí. Hlavně samota. Vždycky to byla samota. Ta, která mě stahovala do ulity, protože mi dávala čas přemýšlet nad minulostí. Kéž by šel se mnou, posteskla jsem si, ale Dudánek byl už v trapu, já zůstala sama a mířila jsem ke Smrti, o které mi jiní povídali, ale furt jsem tomu moc nevěřila. Možná bylo načase prostě zjistit, kde leží zakopanej pes. Nebo zakopaná mrtvola... Když jdu ke Smrti, že jo!
Den to byl vařící, ale žádné slunce. Obloha zatažená, dávala tomu efekt děsu a dost se to vedlo, protože každý krok vpřed mezi vysokými kameny mi převracel orgány sem a tam, že je další dva dny budu akorát tak házet do správného pořadí.
Okolí zapáchalo, ale nevěděla jsem, jestli to není tím, že se svět rozhodl spálit do základů. Mohla sem i dost dobře smrdět sopka, která si už neodpočívala. Stejně za to může Duncan. Nebo já, taky jsem celá žhavá. Nebo za to můžem oba? Spolu nám to jde. Rozhodla jsem se nervozitu zahánět blbými vtipy a už nepanenským sněním.... PROTO SEM JDU. Cvaklo to ve mně jako zlomení zaječí páteře, projelo to jako blesk z čistého nebe a zarazilo mě to v kroku. Tělo se mi roztřáslo ještě více a všude okolo mezi stromy jsem rázem viděla rozšklebený šedý pohled a na zádech cítila tíhu. Tělo se mi zdálo plné špiní a jedu, který jsem ze sebe nemohla setřást a zároveň jsem se nemohla pohnout. Nešlo mi ani pořádně dýchat, protože se mi do hrdla hnalo akorát několik těžkých vzlyků. Ani jsem se nepokoušela říkat, ať se uklidnim, protože to bylo marné. Snažila jsem se jít, ale každým krokem jsem se kroutila, brečela a vydávala hrdelné bolestivé vzlyky bez toho, abych vnímala, jak se dostávám do zákrytu vysokých kamenů a obklopuje mě tma. V mé hlavě už beztak temnota byla.
Můj pláč se roznášel okolím. Odrážel se v ozvěně a pokoušel se překřičet to, co dokola opakoval šedý vlk v mé hlavě. Nemohla jsem říct, jak se jmenoval, přestože jsem to věděla. Stal se bezejmenným cizákem, který měl v mém životě jednu bolestivou roli, se kterou jsem se nemohla smířit. Kvůli tomu, jak to bolelo. Jak mi to vzalo svobodu, kterou jsem měla.
Ale ta ozvěna mých vlastním vzlyků mě donutila i přemýšlet nad jinými věcmi. Kde to jsem? Věděla jsem to. Však jsem to viděla z venku a mířila tam. Musela tu někde být Smrt, o které všichni povídají... Ale jak jsem mohla dovnitř vlézt tak snadno? Žaludek mi ztěžkl a přikrčila jsem se k zemi. Neviděla jsem nic. Celé okolí bylo temné, chladné, zapáchalo, ale nemělo žádné náznaky toho, že by tu někdo někdy byl. Nebo určitě tu někdo byl, ale... nic magického. Jako nebyla jsem nikdo super magický, neuměla jsem nic, ale tohle bylo místo magií mrtvé.
Donutila jsem se udělat krok vpřed, ve tmě jsem blbě viděla, orientovala se čenichem, ale i ten mlčel. „H-hej!“ vyjekla jsem přeskakujícím hlasem do okolí a vrátilo se mi to zpět pouze v ozvěně. Navedl mě blbě? Napadlo mě jako první z toho obvinit Dudánka a čekala jsem, že za mnou někde vyskočí a bude se mi smát, že mě napálil. Otočila jsem se, zamířila k východu, ale nikdo tam nebyl, jenom můj vlastní pach a nikoho jiného.
Zacouvala jsem zpět, ale bylo moudré na takovém místě couvat? Otočila jsem se, rozhlédla okolo a byla si dost jistá tím, že tam... nikdo nebyl. „Smrti!“ zakřičela jsem zoufale. Kdyby mě někdo slyšel, smál se. V tom hlase bylo zoufalé brečení, kňourání a volání o pomoc... Chtěla jsem pomoc od Smrti. Nebyla jsem tak velký idiot, tušila jsem, že bych měla jít pro pomoc k tomu druhému, ale já chtěla pomoc smrtí. Ne mojí, chtěla jsem smrt někoho jiného.
Padla jsem vysíleně na zadek. Zabolelo to, byl tam nějaký výčnělek, ale bylo mi to jedno. Hlava mi klesla mezi ramena a s tim se spustila i další salva slz. Tady Smrt nežila. Táhla jsem se sem zbytečně. Nebo taky neexistovala, že? Naletěla jsem celému světu a akorát si namluvila, že mi nějaká bájná postavička pomůže z problémů, do kterých jsem se sama dostala.
Oči jsem už musela mít víc rudé než modré. Zvedla jsem hlavu nahoru, protože jsem doufala, že tam bude černá obloha, ale jenom černý kámen. Bylo to fuk, nad tím kamenem někde obloha je a oblohu sdílím i s těmi, na kterých mi záleželo. Někde pod tou oblohou byla Nova, která se musela mít dobře, někde tam byl Micawber, kterému nikdo neměl za zlé, že se zbavil modrooké nicky. Někde tam byla Cynthie, co buď chrápala s Veloxem nebo už našla svou rodinu. Někde tam byli ti všichni dobří. A zároveň i ti špatní.
Další série vzlyků a kňourání. Bylo mi ze mě na nic. Nemohli se mi už ostatní začít smát? Nemohla se Smrt začít konečně smát a vylézt ze stínů? Ne? Měla jsem pokračovat v té sebelítosti? „Chtěla jsem jenom normálně žít,“ vzlykala jsem do okolí a jedinou odezvou mi byl jenom vlastní tlumený hlas, co přinášel polovinu slov. „Mít vždycky co do tlamy a nejlépe se vyhnout každý blbý rýmě, abych tou nudlí u čenichu nehoupala jak s kyvadlem,“ škytla jsem, tlapou si pokusila osušit prostor okolo očí, ale akorát jsem byla zmáčená i na nohou. „A přitom jsem zůstala jako malý slabko, co neuhlídá vlastní tělo,“ zachroptila jsem do země a měla chuť si stáhnout pošpiněnou kůži, která už nikdy nebude moje.
„Nechci ani kraviny jako třeba ovládat počasí, ne? Ale asi i tak toho chci moc,“ zašeptala jsem do země, ale i tam jsem hleděla do stejné temnoty jako nahoře. Nikde nic nebylo, nikdo mě nemohl slyšet, nikdo mi nemohl pomoci.
„Nebo to je za to, že chci jeho Smrt?“ sykla jsem se zavřením očí, protože jsem ho zase viděla před sebou. Vstala jsem, potřebovala jsem odejít a nejlépe hodně daleko, kde budu moc zapomenout na to, že nic jako Smrt neexistuje. A pomoc zrovna tak.

//Jedlový pás

„To by mi zlomilo srdéčko,“ hlesla jsem a dramaticky do toho ještě svěsila uši dolů. Měla jsem jiné adepty na rozmáčknutí kamenem, Duncan mezi ně nepatřil. Toho by mi bylo naopak moc líto a navíc jsem si moc nevěřila, že bych i nadále byla schopná sledovat, jak jiní umírají. Stačilo mi to předtim, bylo toho dost a... ne děkuji.
„Jak si přeješ, Dudánku,“ rýpla jsem si do něho, protože mi tím dal ultimátní možnost, jak si rýpnout. Ale to oslovení bylo strašné a jestli mu tak matka říkala, pochopila bych, proč si sbalil svých pět švestek a vydal se na pouť do jiných krajů, aby se toho zbavil.
Zazubila jsem se. Myslel si, že mi máma dala jméno Bouře? „To si můžeš myslet, pokud si zároveň myslíš, že mi Bouře říkají od narození,“ pohodila jsem do toho hlavou, ale nechala si to tedy pro sebe, když mi to nechtěl říct. Vanya. Beztak mi tak nikdo léta neřekl a n a blízku nebyl nikdo, kdo by to jméno mohl znát a vyrukovat s ní. A určitě na světě musela být i jiná, která tomu jménu dělá čest.
Les se okolo skláněl, cesta byla pomalá, vzduch na blití a Duncan se zastavil. Ukázal jedním směrem, pohotově řekl, co se tam nachází a bylo na něm vidět, že tam prostě nepůjde. Bohužel. „Já si tě najdu, pane,“ houkla jsem na něj. Odmítala jsem se smířit s tim, že zmizí a nepotkáme se, ale... Měla jsem něco jiného na práci a cítila jsem, jak to na mě doléhá.

//Zřícenina

Několikrát jsem na to přikývla, že zcela věřím absenci strachu v jeho životě. Jako... Jak se to vzalo, taky jsem nějak nebyla schopná říct, že se bojim třeba pavouků nebo hadů. Bouřek (to by byla ironie) nebo něčeho takovýho normálního, čemu by se jiní mohli šklebit nebo přikyvovat. Můj strach byl spíše paranoia, která přicházela z existence minulé. Už bylo nemožné, aby se mi to vrátilo, pomstilo a vyplnilo. Však to bylo... šest let? Možná víc? Však už otec mohl už klidně chcípnout, karamelový vlček si našel lepší partnerku se žlutýma očima a všechno bylo v pořádku a takové, jaké mělo být. Kdo by se chtěl honit za někym, kdo už mohl být dobře mrtvý? Teda furt jsem nebyla, ale to oni nemohli vědět.
„Oh, tak to byl krásný závěr dne. Bylo to tak...,“ zapřemýšlela jsem, „vzrušující, když tě ten kámen skoro rozmáčkl.“ Přišel k tomu škleb, protože to fakt nemohlo být podle plánu. Ale byli jsme živí? Jo, tak na tom nezáleželo.
Uráželo mě ale to, že mi nechtěl říct, jak mu máma říkala. Zamručela jsem a začala předhazovat možnosti: „Drahoušku? Cukroušku? Duncarlítek...? Dudánek!“ Jo, to poslední bylo ono. Za tim jsem si hodlala sedět, protože se mi vstávat nechtělo. Plácla jsem do toho několikrát ocasem a bylo rozhodnuto, říkala mu Dudánek. „Nebo to vyměníme. Ty mi řekni, jak ti říkala a já řeknu, jak říkala mně,“ pohodila jsem hlavou. Byl to trochu podraz, protože mně říkala mym jménem, ale to on nevěděl. Pokud nepočítal s tim, že mám bratry Slunečno a Větrno.
Zase se okolo objevil závan Smrti. „Ty by ses za mě před ní nepostavil?“ podivila jsem se herecky a mávla nad tím tlapou. „Budu ráda, když mě tam vezmeš, ale pokud nemáš strach, tak mi stačí jenom ukázat směr.“

Sklonila jsem lehce hlavu a koukala na Duncana zase o něco víc nahoru s takovým nedůvěřivým pohledem, který značil, že moc nechápu, o čem to vůbec mluví. „Možná trošku, jsem křehká dáma, ale co ty, pane?“ zajímalo mě. Furt jsem nějak brala tyhle dva zdejší exoty jako nějaké pohádky, ale nějak jsem se k ní blížila a celé mi to nesedělo. Bylo to divné a nevěděla jsem, jak úplně brát to, že jsem skoro u ní a třeba ji i někdy uvidim. No, naštěstí jsme nebyli tak blízko a mohlo se mi trochu ulevit.
Posadila jsem se na zem. Vzduch měl strašně hnusný zápach a do toho se rozhodlo, že bude i pršet. Les nás sice chránil před tím nejhorším, ale furt to bylo takové nepříjemné a do celého toho dne to bylo fakt epický bonus. Jedna kapka mi dopadla na čenich, chtěla jsem ji olíznout, ale udělala jsem chybu, protože to byla to nejhnusnější voda, kterou jsem kdy ochutnala. Chtělo se mi z toho i docela zvracet. To je hnus, ušklíbla jsem se a zkusila si zapamatovat, že vodu už dál nechlastat.
Tělem mi projela další rána. Asi to nebyla čistá elektřina, spíš tik. Můžu si za to sama? problesklo mi hlavou. Asi ano. Když to říkal I Duncan, musela to být pravda. Hrála jsem si se všema a dělala něco špatně a to se proti mně obracelo. Polkla jsem, zvedla hlavu do normální pozice a zhluboka se nadechla. „Ten výbuch nebyl součástí plánu?“ nechápala jsem a ušklíbla se do toho, „furt se můžem vydat k té Smrti,“ mávla jsem tlapou, „nebo... Mi třeba můžeš vyprávět, jaký byl Duncan jako malej? Duncanek... Dunčínek? Jak ti máma říkala?“

Kecla jsem si na zadek s jasným cílem – hodit svoji srst do normálu. Nejdříve jsem se pokoušela normálnim klepánim, ale žádnej výsledek. Takže jsem ji zkusila uhladit tlapama a stejně marná snaha. Poslední pokud bylo to, že jsem ji chtěla namočit slinama, aby lehla, ale sotva se mi jazyk přiblížil k chlupům, ozvalo se cvak a projela mnou malá rána, která sice nebolela, ale byla dostatečně protivná na to, abych schovala jazyk do krku a narovnala se, že nic nedělám a všechno v cajku.
Okolí bylo potemnělé. Měla v tom roli noc, špatná viditelnost z dýmu a taky to, jak hustý jehličnatý les okolo nás byl. Nelíbilo se mi to. Jak daleko jsme byli od sopky? A proč se sakra rozhodla, že bude dělat průsery ve chvíli, kdy jsem se pokoušela už na jiné problémy zapomenout? Bublal ve mně vztek a to já neznala. Nechápala jsem, jaký je to být naštvaný vůči světu, protože jsem jako první poznala strach a pak nadřazenost smíchem a lehkovážností. Tohle bylo něco nového, co se mi kroutilo žaludkem a chtělo se mi z toho zvracet.
Pokoušela jsem se ale nekroutit před Duncanem. Jenom jsem se lehce sem tam pohnula a netušilal, co dělat až do chvíle, než prohlásil, že jsme kousek od Smrti. V té chvíli mi tělem projel chlad a očima jsem těkala všude okolo sebe. „Jak moc kousek?“ řekla jsem pološeptem, protože jsem nevěděla, jak moc blízko to je a jestli nás nemůže náhodou slyšet.
Vyskočila jsem na nohy, připravená k úprku ke Smrti nebo od Smrti. Vesměs nebylo co ztratit ani jedním směrem. Jeden by mi dal pomstu, druhý by ze mě udělal zbabělce, ale ani jedno nezvrátí to, co se stalo. Na prázdno jsem nad tím klapla zubama, rozhlédla se okolo sebe a pak upřela zrak na Duncana.
V hlavě se mi rojilo jenom to, že tohle jsou ta slova, co mě dostala do problémů. Že se historie může někdy opakovat, ale nesmí. Udělal by to navíc? Věřila jsem, že ne, už měl i své možnosti. Navíc byl větší, vyšší, silnější, víc jak ten druhej a i ten to dal. „Jsem tak žhavá, že ze mě musí stoupat pára,“ pronesla jsem, ale přitom... to nějak nebyl můj hlas.