Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Neschovávala se, spíš byla překvapená z toho, že sleduje mluvícího mývala, který z ní byl hotový ještě víc jak ona z něho, protože sotva si ji všimnul, vyběhnul na strom za vlkem, na kterého předtím prskal nadávky. „Neschovávám se, takže s tim počítám,“ pokrčila lehce rameny a pomalu vyšla z keřů blíž k tomu vlkovi, který byl nad ní, takže musela s přibližováním zvedat hlavu.
Sedla si o něco dál, než předtím nadával mýval, koukala nahoru na ty dva a hlavu přitom lehce naklonila do strany. Doufala, že ten mýval řekne něco jiného, ale dočkala se pouze slov od toho vlka. „A co, když ti ublížím já?“ oplatila mu to zazubení. Na první pohled v něm neviděla hrozbu, však nevypadal ani moc obrovsky, kdo ví, co byl vůbec zač. Sice měl početní převahu s tím mývalem, co mu seděl po boku a taky měl nějaké ty zoubky a drápky, ale schylovalo se snad k rvačce? „Proč ti ten mýval nadával?“ zajímala se.

No, šla dál, co měla dělat. Neměla co na práci posledních pár let, jenom chodila po okolí a začínala cítit... možná trochu melancholii. Až divně se v myšlenkách vracela k severu a vzpomínala nad tím jako nad něčím, co byl vlastně její domov a bylo otázkou, proč prostě nepřijala to, co se dělo. Prostě... jí to osud předurčil, měla se mu podvolit, měla se kát za ty barevné oči, porodit silné syny a být poslušnou samicí pro svého partnera.
Tyhle divné a bolestivé myšlenky zmizely jako pára nad hrncem ve chvíli, kdy slyšela nadávky. Každý, kdo nadával, zněl zajímavě, protože se nebál říct, co si myslí, i když nemá moc vybraný slovník. Šla po hlase, nakukovala mezi stromy a pro svoje vlastní překvapení neviděla vlka, co nadával, ale mývala. Nikdy neslyšela mluvit mývala a už vůbec ne takového, který by nadával na větev stromu, kde se rozvaloval hnědý vlk.
Sledovala tu situaci z dálky, ale dost dobře mohla být vlkem viděna. Vždycky mluvili? přemítala.

Místo dalších slov se spustila další pantomima. Tentokrát se vlčí tlapa zvedla až k jeho hlavě, dotkl se čela a potom tlapou ve vzduchu plul jejím směrem. No, mlaskla si pro sebe, protože tohle bylo asi nejméně srozumitelné z toho všeho, co jí ještě naznačil. Trochu ji to štvalo, jestli nemluvil, mohl to prostě říct, ne? Počkat. Aspoň něco se v hlavě spojilo, že to asi těžko řekne.
Zamyšleně vydechla, zase se jí hlava zhoupla ke straně a sledovala ho. „Seš němý,“ uznala nakonec s menší dávkou uznané porážky, že jeho tajemství bude ležet v tomhle a ne v tom, že by jel nějakou zajímavou hru, která jí ani trochu nešla. „Jenže svoje jméno si mi řekl...?“ uvědomila si záhy a zamyšleně se na něj zamračila, jak teda tohle udělal. Magie? Možná? Kdyby se nad tím zamyslela, dávalo by to smysl, však věděla, jaké cirka magie existují. Neměl sice šedé oči, aby to sedělo, ale mohl se naučit jiným magiím, ne?
„Nikdy si nemluvil? Nebo to je nějaká nehoda?“ začalo ho vyzpovídat, jenže jí docela brzy došlo, že těžko odpoví na obě otázky, aby to dávalo smysl. „No... teda postupně. Mluvil si někdy?“

květen sjon 6

„A za sebe se zaručíš?“ padla snad ta nejdůležitější otázka, protože zatim jí nedal najevo, že by Sionnové měli být v pohodě. Nebo bezpeční, to bylo asi to důležitější, co bylo třeba u vlka. Možná jedůležitější. „Kždopádně budu čekat, jaký jméno vám všem uděláš, zatim jenom... děláš vlny,“ pokrčila rameny. Naštěstí se jí voda pořád vyhýbala jako by byla nějakým repelentem. Bylo to super. Nejraději by vstala, aby mu ukázala, že je furt suchá, ale nechtěla se zvedat.
Bouřku rychle přitáhla a rychle ji nechala zmizet, nechtěla si kazit takový den deštěm, i když by jí taky nijak neublížil. „Hele první bylo jméno a pak teprve tohle dokonalé umění,“ upozornila ho na něco, co vědět nemohl. „Proč se to prostě nenaučíš?“ zeptala se s pokrčením ramen. Však co mu překáželo v tomhle.

Doufala v nějaký větší potlesk, že tak rychle uhádla, co je vlk, který se jmenoval Erlend a na hlavě měl korunu, zač. Jenže on z toho nadšený nebyl? Koukal na sebe, jako kdyby trpěl nějakou dysmorfií, pak se tam snažil složit do preclíku, ale to mu moc nešlo, i když jí nad tim cukaly koutky, že se o to vůbec snažil. No a pak zase koukal na vlčici, která zmateně naklonila hlavu do strany a uši měla našpicované jak dvě antény.
Pak přišlo kroucení hlavy, od vlčice lehké mračení, co se tedy děje, protože se nezdálo, že uhádla, co je zač. Možná to řekla špatně? Bylo to dost možný, nebyla moc chytrá a taky měla dost omezený slovník, který vyplňovala pochybnými zvuky.
Vlkova zuba naprázdno klapala, hrál si na žraloka mimo vodu a pak ještě kroutil hlavou. Pantomima ji taky moc nešla, začala být z toho dost zmatená. Zvedla hlavu, povzdechla si a lehce svěsila ramena. „Začíná mi připadat, že úplně neumíš mluvit. Nebo nechceš... Hm, nebyl bys první, kdo se mnou odmítá mluvit,“ rozmluvila se a v tom zamyšlení zvedla hlavu k růžovým korunám stromů. „No ale seš Erlend, to mi přijde, žes řekl, takže... Mluvíš, ale nechceš mluvit? Nebo to moc nejde? Nebolí tě v krku?“ S poslední otázkou zas koukala na něj.

květen sjon 5

„Já jsem čistá, voda je čistá,“ vysvětlila mu rychle, jak tohle celé myslela. Kdyby ta voda byla čistá jako ona, asi by to byla hodně hnusně kalná louže, do který by se s těma bílíma tlapičkama smočit nechtěl.
„Měli by mít špatnou pověst?“ zajímala se s přimhouřenýma očima a sjela ho pohledem, jestli na něm není něco křivého. Měla trochu averze vůči šedým vlkům a bílá i černá byly docela blízké tomu všemu, tak si musela dát pozor, než si ho pustí k sobě do vany. „Tak jestli mi uděláš na Sionny dobrý pohled, budu je třeba chtít vyhledávat,“ pokrčila samolibě rameny a jenom vyhoupla menší vlnku od sebe, která nebyla nic proti normálnímu cákání. „Kdo tvrdí, že ty jsi ten originál?“ dodala ještě s povytáhnutím jednoho obočí.
Na její jméno nejdříve nic neřekl, jenom zamručel a pak prohláil, že tu jiná bouřka není? Nic neřekla, jenom nechala mraky nad nimi se stáhnout s malými hromy, ale bez blesku.

květen sjon 4

Přestala na něho tak tupě zírat, protože ji z toho už docela začala bolet hlava. Potřebovala mrkat, sklonit hlavu, nezírat přes něj do sluníčka a prostě se jenom vrátit ke svému odpočívání ve vodě s fajnou společností. Jenže společnost jenom hodnotila na základě vzhledu, kdo ví, ke komu se to zase dostala, ale aspoň mluvil.
„Hele, hele,“ obořila se a cákla po něm vodu, která byla reálně čistá. „Tohle je panensky čistá voda, žádný špinění její čistoty,“ blekotala. Nehledě na to, že lhala, tak to byla taky dobrá blbost a ta voda byla možná žlutá, protože odrážela sluníčko.
„Ne, seš první, kterýho jsem potkala,“ zakroutila hlavou, že Sionnů tolik nepotkala, „ale jestli na nějakýho narazim, tak se na něj budu těšit.“ Zazubila se, jako by se vůbec netěšila na potenciální možnosti, které přinese i jeho přítomnost. „Prej Bouře a taky tu jsem jediná.“

květen sjon 3

Jak dlouho trvá, že prázdnota začne hledět do vás, když vy hledíte do ní? Nebo jako tak nějak to vypadalo, když se snažila koukat do černých očí vlka. Vypadalo to, jako kdyby měl hodně roztálý zorničky třeba z Elysejských polí nebo něčeho podobného.
„No není zač,“ vydechla hrdě, že fakt nemá zač a může se teda přidat k jejím menším lázním, které tu ani nebudovala, prostě si je přivlastnila, když tam nikdo jiný nebyl.
Hodil po ní vodu, stejně jako ona po něm, ale voda se od ní odrazila, spadla do vody a ani kapka nezůstala viset na srsti. Vůbec nešlo vidět, že by měla být mokrá.
„Díky, snažila jsem se, jak to jenom šlo. Ještě teď mi škrundá v břiše z tý vody,“ přikyvovala rychle na to lehce nechutný téma o čůrání do vody.
Černobílé tělo se nějak složilo do vody ještě s poznámkou, že on je Sionn. „Já Sionn nejsem,,“ pokrčila rameny. Zatim se pokoušela neusmívat.

květěn sjon 2

Už skoro potápěla čenich do vody tak, aby měla oči furt nad vodou, ale tlamu pod vodou a... mohla vyfukovat bublinky. Jenže byla vyrušena včas, než mohla ukázat, že nervová spojení v jejím mozku nejsou zrovna nejbystřejší. Už se andechovala, pohybovala hlavou dolů, ale pak se zasekla a naopak tu hlau zvedla nahoru a koukala na černookého, kterého už znala. Měla s nim tu čest a tvrdil, že neplánuje sežrat Dravena. Nekecal náhodou?
Lehce natočila hlavu do strany, zamyšleně zamručela a přimhouřila oči, když začal tajtrlíkovat něco o slečně a o tom, že by se k ní přidal. „Moje jezero je tvoje jezero,“ mávla tlapou, že po něm chrstla trochu vody, jak mu nabízela místo k přidání. „Vyhřála jsem si to tu sama,“ zakabonila se. Ale nedodávala jak. Žlutá ta voda nebyla. Moc.

květen sjon 1

Bylo teplo. Asi. Těžko říct, necítila žádný chlad z vody, netrápilo ji, že pak bude foukat a ona promrzne, protože z ní voda spadne, jak moc se jí štítí. Bude jí vždycky tak akorát teplo, bude vždy uchá, žádný vítr jí nepřinese žádnou chřipku.
Sakra toho využívala, měla nad vodou jenom hlavu a zadech jako maličký ostrůvek. Plavala čubičku, dokud jí nepřišlo, že má nohy vytahaný až na samý dno, pak se teprve začala sunout ke břehu. Utopit se asi furt může, i když odpuzuje vodu, co?
No nevadí. Dosáhla už na dno, mohla dojít po písku až na kraj, kde si lehla, s polovinou těla pořád ve vodě a druhá polovina byla dokonale suchá a užívala si sluníčko, co ji ohřívalo světlou srst. Kdyby byla tmavší, sálala by to slunce lépe, ale dokonalý nic nemůže být. Tohle stačilo.

Neměla moc v lásce vlky, kteří nemluvili. Mohla sice muvit za dva i tři, pokud bylo nutné, ale zároveň potřebovala nějaké ty reakce. A tohle byl asi super stydlín, protože neřekl ani slovo. Docela by zapadl k ní domů. Kdyby byl samice. Takhle by ho tam měli pro srandu králíkům.
A pak otevřel tlamu! Dívala se na něj, skoro ho až hypnotizovala nesouměrně barevným pohledem, skoro si vypoukla uči z důlků, ale... žádná slova? Nic? No? čekala. Tlama byla dlouho otevřená, ale místo toho, aby slyšela slovo od ní, něco jí luplo v hlavě, jako když praskne zalehlé ucho, ale tady to místo puk bylo nějaké Erlend. Střihla uchem, lehce škubla hlavou, aby to puk dostala z hlavy, ale to jméno tam rezonovalo jako... no, slovo. Nějaká myšlenka, kterou neříkal její hlas, ale samčí. Vlčí tlama se nehýbala. Byl břichomluvec?
Lehce ještě cukla hlavou, ale pak zas koukala na vlka, jak zvedá tlapu a mává si s ní před tlamou a pak ještě do toho kroutí hlavou. Její vlastní hlava jí lehce padla na stranu, koukala na něj a pak zalapala po dechu: „Seš břichomluvec!“ Hustý. Nikdy nikoho takovýho nepotkala, ale sama zkoušela někdy se sevřenou tlamou imitovat ostatní a on to uměl i s otevřenou? Hustý prostě.

Vlk tam seděl a nemluvil. Nebylo slušností odpovídat na položené otázky? Určitě jo, i když na etiku zrovna moc nebyla, ale vlk místo prostého ne nebo ano prostě jenom kroutil hlavou, rozhlédl se po okolí a pak se zase podíval na špinavě bílou, která se pomalu rozhodla taky posadit, i když si mezi nimi držela menší prostor z čisté... no, nedůvěry. Kdyby ji zase svět nepřesunul někam jinam, asi by nebyla tak obezřetná, ale už neměla naději čemukoli takovému věřit.
Ještě se koukla okolo sebe, jestli je všechno v pohodě, zatím se zdálo, že ano. Cítila jenom pach toho vlka, ve kterém se míchala silná vůně borůvek, na které rázem dostala chuť, ale protože se ovoce nepočítalo mezi potravu, nemohla si je jenom tak přivolat. A žádný zárodek jiné magie v sobě neznala. Nebo ne takové, která by jí v tomhle pomohla. Mohla je někde najít, ale na ty byl asi ještě čas, léto úplně ještě nepřišlo.
Vrhla jeden rychlý pohled po vlkovi, nějak ho na pár vteřin její mozek vytěsnil a to, že nemluvil, tomu úplně nepomáhalo. „A ty seš vůbec...?“ zeptala se ho. Belial to nebyl, ale kdo ví, třeba to je... Beblilal.

Trochu to v ní rachotilo od... Dva roky. Dva roky v ní divně přeskakovaly kolečka sem a tam, padala na náhodná místa a byla ze všeho nějak nesvá. Vanya se dostávala na povrch, Bouře přestávala rozumět tomu, jak vést život a musela si nechat radit od té šeptající. Vanya byla vlastně obranou, útěkem před věcmi, proti kterým neuměla bojovat.
Držela pohled na vlkovi, měl je modré, jako měla kdysi ona, uprostřed čela stejně barevný kámen. Usmíval se, vrtěl ocasem a ještě do toho kýval na pozdrav. Zhluboka se nadechla, pokusila se uvolnit zadní nohy, ale stále v nich měla bolestivou křeč z úzkosti. „Hej,“ houkla na něj divný pozdrav s kývnutím hlavy směrem vzhůru, což bylo nějak do jeho výšky a ne povrchní. Nebo tak, jak to vzal, to bylo na něm. Dala nohy blíže k sobě, nebyla tam naježená jako kočka, ale nedovolila si z něj spustit pohled, aby náhodou o něco nepřišla. „Neviděls tu náhodou... ještě někoho?“ zeptala se opatrně, rozhlédla okolo sebe, ale zatím klid. Všechno v pohodě. Cajk.

//Teleport Tinderia

Vyběhla z úkrytu aby mohla lovit. Chtěla zahnat hlad a ještě se chtěla předvést, co všechno koluje v jejích žilách, což bylo nejenom nadání na lov, který v ní chtěli potlačit, ale také magie, která jí dovolila si vyčarovat vždy nějaké zvíře poblíž. Zimní hladomor? Tak nic takového přesně neznala.
Jenže proběhla dírou v zemi, očekávala vysoké borovice, ale místo toho... třešně?
Pohled jí zalila růžová, dopadla na zem, která byla pokrytá opadanými růžovými květy a zmateně se rozhlížela okolo sebe. Tohle borovice nedělají, ne? „Hej, Rue,“ houkla za sebe, ale když se otočila, žádná díra v zemi, žádné její bezpečné místo. Sevřel se jí žaludek, ani vlčice tam nebyla a ona... se přesunula.
Srdce se jí divoce rozbušilo, když se tohle stalo posledně, bylo to špatné, bylo to bolestivé, byl to problém, přes který se stále nepřenesla. Suše polkla, uši stáhla vzad a rozhlížela se okolo sebe, jestli náhodou nespatří šedý kožich, který by samým vztekem rozcupovala na padrť. Pevně sevřela čelisti, vycenila zuby proti růžovým stromům, přikrčila se a sunula se okolím, aby se co nejrychleji vzdálila a vrátila se tam, kam patří.
Žádný šedý kožich, žádný jeho pach, ale úzkost stále neodcházela. Uklidnilo se jí však srdce, lépe se jí dýchalo, minule ho viděla hned, teď se tu neobjevoval. Ale místo toho narazila na jiného vlka. Nejdříve uskočila, byl docela velký, ale větší část těla měl bílou, kromě... proč byl modrý? Zarazila se, narovnala v zádech a sledovala ho s udivením. Jo, už na takové narazila, ale ne tak moc modré. A ještě měl korunku? Roztomilé.

Draven 8 Duben

Draven už dál nemluvil. pouze ležel, mlčel, tak mlčela i ona, i když normálně mluvila až moc. Dívala se k jezeru, pozorovala drobné vlnky, slunce odrážející se od povrchu vody a poslouchala šelest větru s dechem mladého vlčka.
Moc nechápala, co život je. Zdál se jí divný, nerozuměla mu a bylo jedno, jak daleko v něm pokročila. Došla daleko, to ano, ale také měla pocit, že poslední roky se jenom motala v kruzích, ani se moc nebavila, nepoznávala... Prostě nic. Jenže netušila, jak to změnit, co udělat, kam se pohnout dál. Nic nešlo, nic nevycházelo a v celé té situace ji začal připadat smutek, přitom tohle se jí nikdy nestávalo.
Sklopila pohled k vlčkovi, sledovala ho, ale nic neříkala, furt byla ztracená v myšlenkách.