Bonifác je kapitola sama o sobě. Dává dojem múzy z příručky pro charismatické potížisty, šarmu má tolik, že by ho mohl rozdávat a drzosti ještě víc – čímž se to celé poněkud komplikuje. Grácii řeší asi stejně vášnivě jako běžný vlk ranní dech – moc ne, ale přesto to funguje.
Bonifác má unikátní talent – dokáže vypadat, jako že přesně ví, co dělá, i když právě zrovna improvizuje a ztrácí přehled o tom, kde je nahoře a kde se právě vzal ten medvěd. Chaos? Vítejte doma. Jeho podivný kodex ctnosti připomíná spíš předpověď počasí, ale jak rád sám tvrdí: „Hlavně, že to vypadá dobře z dálky.“ A taky, že vypadá.
Na první pohled se zdá jako ten typ, co vám podrží dveře, pak vám ukradne peněženku, a ještě vám zalichotí, že si toho ani nevšimnete. Jeho šarm je jako návnada – třpytivá, svůdná, a když zaberete, je už dávno o tři kroky dál, mrkající na někoho dalšího. Vlčice? Panebože, ne. Jeho slabost, prokletí i oblíbený koníček. Miluje je všechny.
Když se dostane do problému (pozn. autora: často), je schopen se z něj vymanit svým důvtipem. Alespoň tak to v jeho makovičce funguje. Jeho drzost a komentáře při kterých se nejedna vlčice jistě začervená a padne mu k tlapám, někdy působí až nezdvořile a prasácky a možná právě to mu přináší smůlu. Protože smůla se nelepí na stromy, ale na vlky… Nebo tak nějak to bylo.
Nečekejte od něj přímočaré činy nebo morální zásady. Řídí se něčím, co by se dalo nazvat „vnitřní intuice vlka v nouzi“ – což je hlavní důvod, proč přežil tolik věcí, které by jiné vlky dávno sprovodily ze světa. Jeho schopnost přizpůsobit se a najít řešení v nečekaných situacích je obdivuhodná, ačkoli jeho plány bývají často chaotické, a ne zcela promyšlené. Bonifác totiž neřeší dopředu – on se řeší až zpětně. V lepším případě s úsměvem. V horším se šrámem a o zkušenost bohatší.
Přestože jeho jednání často působí jako náhodný generátor, Bonifác je doslova přírodním úkazem, že jeho schopnost přežít a vyjít ze všeho s nepochroumaným kožíškem je výsledkem jeho neuvěřitelného (doslova) umění přežít. Má tendenci jednat ve svém vlastním životním rytmu a ačkoli někdy působí jako vlk, který se nechává unášet větrem, vždy záhadou skončí přesně tam, kde potřebuje.
Ačkoli působí, jako by měl svět u zadku (a možná i má), není to úplně samotářský typ. Loajalitu nehlásá do světa, ale když se rozhodne, že někam patří, vezme to vážně. Tento smysl pro věrnost a ochotu riskovat pro druhé ho činí odvážným, i když se to nikdy nesnaží příliš dávat najevo a když se tak stane, jeho okolí to oprávněně vyděsí.
Tento rádoby pikaro je vášnivým (leč zcela neschopným) milovníkem všech vlčic světa: Kde může, tam pomůže. Zejména vlčicím v nesnázích. Lesklý kožíšek a vypočítavá mysl nejedné vlčice jsou jeho hříšnou slabostí. Jestliže proto někdy spatříte Bonifáce v toxickém spětí s půvabnou kráskou, pokojně ho nechte přesně tam – takhle totiž souzní s vesmírem.
A pokud se vám někdy stane, že se vám zjeví u boku s lišáckým úsměvem a očima, které slibují problémy, máte dvě možnosti: utečte, nebo se pomodlete.
Jak Bonifác na Gallireu přišel? Vlastně docela jednoduše – po svejch, jakmile ho vykopli ze smečky. A to za rčení, že vlčice jsou převlečený Ďábel. Směsice chaosu a sebevědomí ho dostala totiž přesně tam, kde nejspíš nikdy být nechtěl – na stezku samotáře.
Den, kdy zmizela Lesněnka, začal naprosto nevinně. Slunce svítilo, ptáci zpívali a Bonifác, samo sebou, vešel do lesa s nohama našlapujícíma tak elegantně, jak jen to vlk dokáže. Ohnivý kožich zářil jako vysoce kvalitní italský kabát a Bonifác byl připraven věnovat se své nejoblíbenější činnosti – oblbování okouzlování místních vlčic.
Nenáročný život v Kamínkové smečce, kam se jako malé vlče přichomýtl, jelikož se ztratil a kde zůstal, Bonifácovi zcela vyhovoval. Už odmala totiž rád trajdal po světě, netušíc, kam ho nohy právě zavedou. A když se jako zcela nepolíbené vlče životem vydal na stezku odvahy, byl omylem adoptován. A jelikož Bonifác je Bonifác, nestěžoval si. Bylo tam jídlo, milá paní domácí a hlavně po něm nikdo nic nechtěl. Ideálka. Vyrostl tak po boku svého nejlepšího kamaráda a jeho sestry, potomků místních alf, spokojeným životem. Až později se dozvěděl, že se po něm vyhlásilo celosmečkové pátrání jeho rodičů a sourozenců (žili totiž ve smečce přes kopec.) a že jeho výprava tak upevnila vztahy soukmenovců. Bonifác, kam si kecl na zadek, tam byl doma, a tak se stalo, že měl domovy najednou dva.
Jakmile se přiblížil k hlavnímu úkrytu smečky, rozhlédl se kolem. Ano, přišel přesně v ten správný okamžik – vlčice se líně vyhřívaly na slunci a nechávaly tak na obdiv své ladné křivky. Mladý vlk se ušklíbl.
„Tak, dámy, kdo dneska potřebuje trochu moudrosti a špetku aristokratické pozornosti?“ mumlal si pro sebe. Očekával samozřejmě vděčný potlesk, ale místo toho přišel jeho oblíbený kamarád Křemínek, který se k němu hnal tak nemotorně, až mu přistála táhlá nechutná slina na čumáku. Pěkně za tepla.
„Bonifáci!“ zahalekal zadýchaně s očima navrch hlavy, což samo o sobě znamenalo, že jeho den půjde do háje. „Viděl jsi Lesněnku?“
Bonifác na něj upřel pohled, který měl v zásobě pouze pro zvlášť výjimečné situace a se slinou na čenichu se záhy zarazil. „Co? Lesněnku? No, naposledy, jak jsem jí…“ zarazil se. Nebylo úplně moudré říkat Křemínkovi, že se snažil jeho sestru obměkčit svým výběrovým chováním. „Jak se ladně procházela po mýtině. Jako luna, víš?“
Lesněnka byla ta nejhezčí vlčice široko daleko. A k samé smůle měla za bratra tohohle hromotluka. Bonifác sjel Křemínka pohledem. Jak se to alfám povedlo, neměl nejmenší tušení.
„Lesněnka se od úplňku neukázala ve smečce,“ odvětil s hraným nezájmem, ale i kdyby se prozradil, Křemínek by nic nepoznal. Tím si byl na zaječí uši jistý.
„Hrome! Ona zmizela!“ Křemínek vypadal, že ho každou chvíli trefí šlak. Bonifác instinktivně ustoupil o krok dozadu. To nebylo dobré znamení. „Určitě zdrhla s tím oslem přes kopec! Básnila vo něm celou věčnost, vůbec jsem nechápal, čím ji mohl tak okouzlit. To na ni určitě seslal ňákou kletbu!“
Bonifác naklonil hlavu a bojoval s nutkáním se ušklíbnout. Jestli Lesněnka někam utekla, pak nepochybně proto, že chtěla. A jestli měla v úmyslu si trochu užít života mimo dohled jejího otce jakožto přísné alfy, nemohl ji za to vinit. Naopak – cítil jisté sympatie.
Když s ní naposledy mluvil, určitě se nezmiňovala, že by chtěla někam odejít. Jen tak mezi řečí poznamenala něco o tom, že „by si přála aspoň jednou v životě zažít nějaké vzrušení“ a že „možná zdrhne, aby ji konečně někdo zachránil jako v těch hloupých pohádkách“. Ale to přece neznamenalo, že to myslela vážně, ne?
„Tys s ní mluvil naposledy! Cos jí řekl?!“ Křemínek už vypadal, že Bonifáce každou chvíli přiškrtí, což byla dost velká výzva, když neměl čím.
„No…“ Bonifác se podrbal za uchem. „Možná jsem jí naznačil, že kdyby chtěla zažít trochu dobrodružství, měla by se prostě někam ztratit…“
Nastalo hrobové ticho.
„TYS JÍ ŘEKL, AŤ SE ZTRATÍ?!“ Křemínek zařval tak, že se ptáci ze stromů rozlétli na všechny strany.
„No to bych neřekl úplně takhle doslova…“ zkoušel to Bonifác. „Byla to spíš filozofická rada, chápeš? Takový poetický podnět k zamyšlení…“ Pak se zhluboka nadechl, zatímco Křemínek vypadal, že exploduje.
„Příteli, najdu ji a přivedu zpátky do smečky.“ Ó, jak šlechetné, Bonifáci! Zrzek se v duchu škodolibě zahihňal: Zachrání Lesněnku, vrátí se s ní společně do smečky, a pak se do něj zamiluje. To bylo jasný jako stopa lišky v bahně. Pocítil neklid. Byla snad v nebezpečí? A pokud ano, co s tím měl, sakra, dělat? Ale Bonifác nebyl vlk, který by se jen tak něčeho zalekl. Pokud měla být Lesněnka v nesnázích, měl přece morální povinnost se do toho vložit.
Když se však rozhodl informovat Rubína, alfu smečky a otce Lesněnky, místo vděku přišel hněv. Alfa ho obvinil, že Lesněnka zmizela kvůli němu. Křemínek očividně neuměl držet jazyk za zuby.
„Bonifáci,“ odtušila hlava smečky, stále ledově klidná, což plamenného vlka rozčilovalo. „Je to právě to tvoje „pomáhání vlčicím“ a tvé neustálé nemístné výstupy, co nás přivedlo k závěru, že potřebuješ trochu větší disciplínu.“
Bonifác si pobaveně odfrkl.
„Díky tvému neustálému flirtování a naprosto hloupým radám moje dcera zmizela. To byla poslední kapka.“
Bonifác několikrát zamrkal. „Počkat… Co?“
„Slyšel jsi mě.“
Bonifác otevřel tlamu, pak ji zavřel. Znovu otevřel. Zavřel. Přemýšlel, jestli je tohle vtip. Ale nezdálo se, že by byl Rubín šprýmař.
Neřekl nic. Jen se otočil na patě a s povytaženým ocáskem odkráčel. Nehodlal jim dát to potěšení vidět ho zlomeného. Ale jakmile byl z dohledu, ztěžka vydechl. Přišel o smečku. O svůj domov. O všechno. A to kvůli jediné vlčici. K čertu! Se všemi vlčicemi! Bonifác si odplivl, až se z toho zajiskřilo. A teď byl k tomu všemu určitě prokletý! S hrůzou sledoval, jak drobná jiskra mizí ve vzduchu. Čáry! Že se za tou Lesněnkou vůbec vydával! To mu byl čert dlužnej.
Pokud Lesněnka skutečně zmizela, znamenalo to jedno. Někdo nebo něco ji vzalo. A Bonifác byl odhodlaný zjistit, co to bylo.
Následující dny strávil sledováním stop. Zmizení jeho vysněné krásky nebylo náhodné, za to by byl vsadil pravý tesák. Kousek za územím smečky našel zdánlivé stopy boje – rozdupanou trávu, pach Lesněnky a trs její semišové srsti, na které si tak pyšně zakládala. A mezi tím vším našel cosi zvláštního – pach, který nepoznával. Nebyl ani vlčí, ani jiného zvířete. Bylo to něco mezi.
Bonifác se naježil. Tahle záhada byla větší, než si myslel. Pokud se ale něčeho nebál, byla to výzva.
A tak se pustil po stopě, netušíc, že ho dovede do míst, o kterých dosud jen slýchával v děsivých příbězích starších vlků. Míst, kde se mísila magie s realitou a kde se jednou za čas rodila stvoření, která neměla nikdy existovat.
