Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Loterie 1

Odraz západu slunce rozsvítil všechny rampouchy v jeskyni. Prohlížel jsem si, jak na nich slunce svádí romantický tanec s temnotou jeskyně. Hleděl jsem na tu podívanou, jako by to bylo to nejzajímavější, co jsem kdy viděl. Nechtěl jsem pohlédnou na Suzumeho, jelikož jsem tušil, že krása jakéhokoliv přírodního jevu se nemůže rovnat ani v nejmenším kráse jeho. Byl bych nepochybně polapen jeho zjevem, že bych nebyl schopen dostát svému rozhodnutí. Potřeboval jsem odpovědi a nyní jsme měli dostatek klidu na to, abych je mohl získat. Když začal hovořit, přeci jen jsem na něj pohlédl. Byl jsem jím ohromen, jako pokaždé. Nechtěl jsem však, aby mi uniklo ani jediné slovo. On však začal hloupým vtipem. Na tváři se mi usadil lehký závan netrpělivosti. Poté již naštěstí mluvil k věci.
Jeho slova byla upřímná a odpověděla na pár otázek, které jsem si sebou dobu nosil. Nebyla však příliš příjemná na poslech. Proč se mi za celou dobu nesvěřil? Měl v srdci díru jak po atomovce a rozhodl se, že si to nechá pro sebe? Co jsem pro něj znamenal, když se vydal honit nějakého ducha z minulosti, aniž by mi to řekl? Nebo se rozloučil? Mírně jsem se zamračil. Snažil jsem se tvářit silně a neutrálně. Myslel jsem si, že se to ode mě celou dobu alfování čekalo. Už jsem snad ani nevěděl, jaké to je, se poddat svým emocím. Jeho poslední věta mě ovšem trochu zlomila a okřehčila. Vyznal mi poměrně silné city vůči mé osobě. Já jsem o něm již dlouhou dobu neměl jediný sen. A dny, kdy jsem myslel, že bez něj nedokážu žít, už byly také pryč. Příliš to bolelo, takže jsem se přes něj musel přenést. Našel jsem si po něm další osoby, kterým jsem věnoval svou pozornost. A pak se tu najednou objeví a do všeho hodí granát.
“Děkuju, že jsi byl upřímný,” pronesl jsem a chvíli mlčel. Potřeboval jsem vše zpracovat. “Je mi líto, že jsi přišel o bratra. A je mi líto, že jsi mi to tenkrát neřekl. Mohl jsem jít s tebou, mohl jsem ti pomoci. Mohli jsme to spolu vyřešit, proto jsem tu byl. Byl jsem tu pro tebe,” dal jsem si další poměrně dlouhou odmlku. “Jsem už starý,” řekl jsem pak z ničeho nic. “Nemám už čas na nějaké hašteření, hádky nebo dramatické odchody. Nechci fňukat, trápit se. Nechci myslet na to, co jsem ztratil. Co jsem mohl mít. Nechci ani žádné hluboké omluvy, které by lahodily mému egu. Myslím, že je čas, si konečně užívat život. A také si myslím, že neznám nikoho jiného, s kým bych si jej mohl užít lépe, než s tebou,” zadíval jsem se mu do očí. Do těch krásných očí. A věděl jsem, že jsem tím úplně zazdil Makadi a poplival hrob Naomi. Už jsem se však rozhodl.

// Zelené nory přes Vyhlídku
Suzume navrhl to, co jsem měl sám na mysli. Chtěl jsem s ním být, chodit světem a dělat si starost jen o to, co budeme zítra jíst. Nejistě jsem se zastavil na zasněženém vrcholu vyhlídky. Zima už přicházela. Chladný vzduch se zapichoval do kožichu, očí i čenichu. Tohle nebyla nejlepší doba na dalekou výpravu. „Nyní není asi nejlepší období na brázdění světa,“ uchechtl jsem se a přivřel oči. Zahřál jsem naše kožíšky pomocí trochu magie. „Ale co bychom nezvládli, že?“ Otočil jsem pohled do chladné noci, která najednou nebyla tolik chladná. „Můžu ti něco ukázat?“ Pousmál jsem se na něj. Pomalu jsem se zvedl a rozešel se skrytou cestičkou do tajemné jeskyně. Byla krásná, kouzelná. Jak jsem si ji pamatoval. Slunce začalo pomalu vycházet a jeho třpyt se odrážel v krápnících. Usadil jsem se na chladnou podlahu a podíval se směrem do tmy, kam jeskyně pokračovali. „Dál jsem si nikdy netroufl. Myslím, že už bych nenašel cestu zpět,“ pousmál jsem se a pak se do té tmy zamyšleně zahleděl. Když jsme nyní byli sami, měl jsem mnoho času na přemýšlení. Můj život se otočil vzhůru nohama a já netušil, jak se cítit. Byl jsem šťastný a nervózní zároveň. Chtěl jsem se jít poradit se Stormem, co bude dál. Jak to on zvládal, když někomu předal svou korunu? A pak tu byla druhá věc. Suzume. Objevil se tu zničeho nic, jako by se nic nestalo. A já se tak také choval. Mluvil jsem s ním, říkal mu hezké věci. Přitom kdybych mu ukousl ocas, určitě by si to zasloužil. A sílu bych na to rozhodně měl.
„Mohl bys prosím začít od začátku?“ Zeptal jsem se a netroufal si na něj pohlédnout. „Pořád tomu nerozumím. Jak,“ nechal jsem větu odeznít do ticha jeskyně. „Jak jsi mi to mohl udělat?“ Zeptal jsem se pak na rovinu a stále na něj nepohlédl. „Kam jsi šel? A proč? Co jsi celou tu dobu dělal?“ Možná mi již vše řekl, ale má hlava to nebyla schopná pobrat. „Pokud o tom nechceš mluvit, chápu to. Ale neakceptuji to. Potřebuji něco slyšet. Až to probereme, už se k tomu nikdy nemusíme vracet. Můžeme dělat, že se to nestalo a začít od začátku. Ale zatím,“ zhluboka jsem se nadechl. „Přijde mi, že bych byl úplný idiot, kdybych se neptal. To snad chápeš,“ za celou dobu jsem na něj nepohlédl. Bál jsem se, že když na něj budu moc koukat, propadnu těm jeho očím a zapomenu na mé otázky.

// Borůvkový les

Opravdu jsem to udělal. Změnil jsem celý svůj život během několika okamžiků. Nyní jsem se vydával na novou cestu s někým, kdo byl největším zrádcem mého života. Přitom jsem sám zasazoval ránu do srdce Makadi, aniž by o tom věděla. Odpuť mi, maličká. Pomyslel jsem si a podíval se na Suzumeho, který mě následoval. Nemohl jsem odolat. I kdybych jej poslal pryč, nejspíše by mi to vrtalo hlavou a nebyl bych šťastný ani já, ani Makadi.
Na hranici lesa jsem se na chvíli zastavil. Najednou to tu mohlo existovat i bez mé maličkosti. Najednou jsem mohl jít kamkoliv. Mohl jsem však já existovat bez lesa? Nejspíše se mnou již byl spjatý natolik, že to nebylo možné. Nejistě jsem učinil krok za jeho hranice a rozhodl jsem se raději neohlížet.
Suzume mě následoval. Chvíli jsme šli mlčky a já slyšel tlukot vlastního srdce v uších. Hledal jsem správná slova, jelikož jsem byl sám ztracen sám v sobě. Podíval jsem se na vyhlídku. "Tam je krásné místo," řekl jsem tiše a přemýšlel jsem, zda jsme tam se Suzumem již někdy byly. Dosti společného jsem již zapomněl. Ale nyní byl čas vytvořit vzpomínky nové a možná i lepší.
"Předal jsem Baghý svou funkci. Chtěl jsem to udělat už dlouho, alfování mě svazovalo. Konečně mám pocit, že můžu volněji dýchat. I když cítím někde v břiše takový nepříjemný pocit nejistoty," povzdechl jsem si. "Asi budu potřebovat čas si na to zvyknout," dodal jsem pak.

// Vyhlídka

// Přechod: Zelené nory

LOV

Vzduch začínal podivně smrdět. Na chvíli jsem se rozhlédl po okolí, ale následně jsem to pustil z hlavy. Měl jsem na mysli tolik věcí, že jsem se to rozhodl ignorovat. Baghý byla z mého požadavku vykolejená, což jsem předpokládal. Ovšem překvapilo mě, že jsem nepozoroval žádné nadšení. Zvědavě jsem naklonil hlavu na stranu. „Ano, Aranel je tu déle. Ale popravdě jsem se s ní nikdy příliš nesblížil. Ty se mi na tu pozici hodíš lépe, je to prostě pocit,“ uznal jsem nakonec. Mělo to logické i emotivní důvody. Nakonec ale souhlasila a já se usmál. „Výborně. Berme to tedy za uzavřené. Až se smečka vrátí, oznámím jim to. Nebo ty. Určitě ti budou věřit,“ usmál jsem se na ni povzbudivě. „Já se potřebuji trochu protáhnout. A dokončit můj rozhovor se Suzumem,“ cítil jsem, jako by ze mě spadla všechna tíha světa.
Rozešel jsem se směrem zpět k Suzumemu a tomu druhému vlkovi. „Tak jsme zpět,“ pronesl jsem mile a koukl na toho vlka. „Vítej ve smečce,“ dodal jsem. Baghý ho sem přivedla, tak si ho tu nepochybně nechá. Pak jsem se již otočil k Suzumemu. „Nepůjdeme se projít? Chtěl bych někam na hory, nebo na kopec, ať se můžu podívat na celý svět,“ usmál jsem se.

Baghý mě poprosila, jestli bychom si toho vlka mohli nechat. Sjel jsem ho neochotným pohledem. Doposud neřekl ani slovo, ale tvářil se poměrně pokorně. Podíval jsem se zpět na Baghý. Loňská zima byla krutá a pokud se bude opakovat, musíme být připravení. Každý vlk navíc, znamená hladový krk navíc. Jediná možnost kdy ho vzít je, pokud bude pracovní sílou. Podíval jsem se zpět na toho cizince. „A ty neumíš nic říci? Necháš někoho jiného vyjednávat o tvém osudu?“ Řekl jsem s jistým nátlakem. „Nevím, jestli tu před zimou někoho takového potřebujeme. Ale možná dokážeš něco říct a své místo obhájit,“ nepotřebovali jsme tu další Makadi. „Co umíš?“
Byl jsem z toho otráven. Vyrušili mě ve velmi osobní chvíli, tak to alespoň mělo stát za to. Naštěstí jsem měl Baghý rád, tak jsem se snažil tvářit stále trpělivě. Podíval jsem se na Suzumeho. „Omluvíš mě na chvíli? Brzo se za tebou vrátím a budeme moci pokračovat v našem rozhovoru,“ usmál jsem se na něj co nejsladčeji jsem dokázal a poté jsem se podíval na Baghý. „Pojď prosím se mnou stranou,“ vyzval jsem ji a nechal tam Suzumeho s tím koštětem. Nechtěl jsem, aby nás rozhovor slyšel někdo další.
„Než se dozvíš můj verdikt k tomu vlkovi, chci s tebou řešit něco jiného. Jsem upřímně docela unavený a deprimovaný. Mám toho už dost za sebou a chtěl bych si užít zase trochu klidu, nějaký ten výlet. Miluju být alfou, ale myslím, že nastal čas, aby to za mě vzal někdo jiný,“ povzdechl jsem si. Nemyslel jsem si, že tohle kdykoliv řeknu. Chtěl jsem se toho držet až do konce světa. „Přemýšlím nad tím již delší dobu, není to žádné zbrklé rozhodnutí. A doufám, že to všichni pochopíte. A taky doufám, že přijmeš můj návrh. Myslím, že jsi připravená na to, abys nahradila mé místo. Chci, aby ses stala alfou tohoto lesa. Máš na to sílu, ale hlavně mozek. Dobře se znáš s místními vlky, jsi hodná a věřím, že dokážeš rozhodnout ve prospěch smečky. Je samozřejmě na tobě, jestli to přijmeš. Alfování zní skvěle, ale je to víc práce než zábavy,“ uznal jsem. „Rád bych ve smečce i dál zůstal, takže pokud bys potřebovala radu zkušeného alfáka, budu ti k tlapám. A zrovna jich pár mám. Storm už je starý a musí ho někdo nahradit na betě, to je jasné. Kaya je náš ochránce spolu s Norim, sdělil jsem jí to nedávno. A chtěl jsem udělat z Flynna tvého spolu lovce, i když poslední dobou jsem ho tu příliš neviděl. A už na to ho něco učit asi nebudeš mít moc času,“ uchechtl jsem se. „Tak co na to říkáš?“

Suzume se nepokusil utéct, ani nezačal křičet. Místo toho zůstal, podmanil se. A jeho slova mířila přesně tam, kam měla. Do mých šílených snů. Chtěl, abych s ním utekl? Cítil jsem se jako na růžovém obláčku. Bylo těžké uvažovat racionálně, když jsem jím byl opojen. Uvažoval jsem rozumem posledních několik let. Nyní jsem se ale vznášel a zase řítil na vlnách emocí. „Hmmm,“ vydechl jsem jen neutrálně a zabořil mu čenich hluboko do srsti.
Zaslechl jsem kroky. Nechtěl jsem se ale dívat tím směrem. Trochu jsem se bál, koho tam uvidím. Když jsem uslyšel Baghý, ulevilo se mi. Pomalu jsem se odtáhl a klidně se na Suzumeho usmál. Pak jsem udělal krok od něj a podíval se na Baghý. Můj mozek svištěl na plné otáčky a cítil jsem se trochu zahanben. Přes to jsem se tvářil klidně, hlavně když sebou přivedla cizince.
Baghý se klepal hlas a ten cizinec vypadal taky nejistě. Nejspíše si oba uvědomovali, že nepřišli v nejlepší okamžik. Ještě chvíli a možná bych vzal Suzumeho na ramena a utekl. „Zdravím,“ řekl jsem mile a pak se pokusil usmát, ale byl z toho spíše uličnický škleb. „Nic se neděje. Víš, že jsem tu vždy pro vás všechny. O čem potřebujete mluvit?“ Sjel jsem oba pohledem. „Vlastně jdeš docela vhod. Také s tebou potřebuji o něčem mluvit. Chtěl jsem tě najít, ale vždy mi do toho něco vlezlo. Ale to až poté,“ pohodil jsem ocasem a trochu jsem se zatoulal ve vlastní mysli. Dál jsem ji ale vnímal.
Takže, Makadi a Suzume. Jak se rozhodnout? Nemůžu mít oba. Makadi mám rád, je hezká a celkově dost neobvyklá. Měl jsem ji jako svůj projekt. Rád s ní trávím čas, ale nic o ní skoro nevím. A těžko říct, jestli se o ní něco dozvím. Moc si nepovídáme, ale má mě ráda. A nechci jí zlomit srdce. A Suzie? Ten naopak zlomil srdce mě, ale… Byl mou životní láskou. Vím toho o něm hodně, rozumíme si. Určitě si toho už hodně nepamatuji, ale alespoň bude o čem si povídat. Je jiný než Makadi a určitě k němu něco pořád cítím. Co když mě zase zradí?
A druhá otázka, co smečka? Chci být dál alfou? Určitě na to ještě mám, ale nechci už od života něco jiného? A kde je vůbec Storm? Je již starý na to, aby byl betou. Taky ho tu už moc nevidím, tak si to ani nezaslouží. Kdo by jej mohl nahradit? A kdo by mohl nahradit mě? Wizku? Aranel? Nebo Baghý?

Suzume se mě nepřímo zeptal, zda mám někoho, kdo vzít s sebou. Jistě. Napadalo mě hned několik ucházejících kandidátů, ovšem bylo mi jasné, jak to myslí. Tato otázka visela ve vzduchu od jeho příchodu a sám jsem se na to chtěl zeptat. Zaváhal jsem na chvíli s odpovědí. „Jistě,“ řekl jsem nakonec nejistě. „Mám zde spoustu blízkých přátel,“ řekl jsem vyhýbavě. Pak jsem se ale zhluboka nadechl. „A možná i nějaký románek,“ řekl jsem potom váhavě a koukl mu do tváře. S Makadi jsme si sice nic neslíbili, ale věřil jsem, že k sobě máme blízko. A ona si nezasloužila bezmyšlenkovitě podrazit. Měla mě nejspíše ráda. Mě se převážně líbila, jelikož to byla nejzajímavější vlčice, kterou jsem za dlouhou dobu viděl. Také jsem cítil, že bych mohl být její bůh a zlepšit její sociální zdatnosti. Rozhodně jsem se do ní doposud nezamiloval, ale líbila se mi. „Některé věci jsou stále otevřené,“ zhodnotil jsem to nakonec. Nechtěl jsem s ním toto téma příliš rozebírat. Byl jsem ale příliš zvědavý. „A co ty? Máš ve svém životě někoho po svém boku?“
Suzume se ke mně ještě více přiblížil a zeptal se, zda má odejít. „Ne,“ řekl jsem poraženě a zahleděl se mu do očí. Nechtěl jsem, aby šel pryč. Byl jsem až moc polapený v této situaci, i když ve mně škrábalo svědomí. Kdyby přišel o pár let dříve, nejspíše bych jej vyhnal. Kdyby přišel o pár let později, možná bych kolem něj prošel s pozdravem a nic neřešil. Ale nyní? Trefil se přesně mezi to. Do období, kdy jsem na hněv již zapomněl. Ale na lásku nikoliv.
Byli jsme nyní k sobě doslova již tváří v tvář. Díval jsem se na něj z blízka a snažil jsem se ukotvit tu pevnost, kterou jsem měl v sobě vybudovanou. Řešil jsem věci s nadhledem, očaroval jsem všechny okolo, no ne? A nyní jsem se cítil jako uvězněný v těle puberťáka. Na chvíli jsem zavřel oči, zhluboka jsem se nadechl a pak je zase otevřel. Cítil jsem se o něco líp. Naklonil jsem se k němu a položil mu hlavu zezadu na krk, čímž jsem mu věnoval jemné vlčí obejmutí. „Panenko skákavá,“ zašeptal jsem tiše a pousmál se. „Co jen já si počnu?“

Pousmál jsem se. Ano, většina vlků na stará kolena vyhledá smečku, usadí se. Užívá si klid a za ničím se nehoní. Já si zas tak starý nepřipadal, i když jsem už toho měl hodně za sebou. „Asi si potřebuji vykompenzovat ty léta, kdy jsem nemohl. Určitě to nebude mít dlouhé trvání,“ uchechtl jsem se. „Ale můj sen o tom, že se někde usadím a bude ze mě taťka roku už jsem vzdal,“ pousmál jsem se, i když ten úsměch chutnal velmi hořce. Chtěl jsem tento svůj ideál uskutečnit od mládí. Pokusil jsem se o to i s dvěmi z těch ztracených vlčat. A bylo to jen hořké zklamání. Obě zmizela. Znovu už jsem to zkoušet neplánovat. Vlčata se mi teď spíš protivila. Někde jsem tu jedno dokonce nechal ležet. Možná už pošlo a bude klid.
„O samotě? To nevím. Rád bych objevoval svět s nějakým společníkem. To zní lépe, než být sám, nemyslíš?“ Pohodil jsem ocasem. Uslyšel jsem zavytí Aranel. Otočil jsem se tím směrem a pousmál se. Čím víc vlků doma, tím míň jsem musel dávat pozor, co se děje. A momentálně jsem popravdě moc pozor nedával.
Nejistě jsem polkl, když ke mně Suzume vykročil. Opětoval jsem mu pohled. „Já nevím, Suzie,“ zasekl jsem se. Tak jsem mu dřív říkal a trochu mě překvapilo, když to vypadlo z mých úst. „Vidím tě rád, ale popravdě netuším, jak se cítit. A nějak nevím, co je tvůj plán? Chceš se tu zdržet, nebo jsi mě jen přišel pozdravit? Asi zase půjdeš dál, že?“ Odmlčel jsem se. Bylo nejspíše naivní si myslet, že má zájem o víc než letmý kontakt. „Nechci chodit okolo horké kaše. Když tě tu vidím, probouzí to ve mně spoustu starých pocitů a nostalgie. I když poslední dobou to už tak není, pořád ve mně asi zbyl kousek romantika a má hlava si dělá popletené iluze. Ale na druhou stranu, už jsme jen dva cizinci, nemyslíš?“ Podíval jsem se mu dlouze do očí. Když jsem to dělal, měl jsem pocit, že neuběhl ani jeden den. „Takže, chtěl jsi mě jen pozdravit?“ Zeptal jsem se nakonec. Možná jsem si naivně myslel, že to musí mít nějaký vývoj. Možná to nebyl ten případ. Možná zas prostě odejde a život bude stejný jako doposud.

Zahleděl jsem se do jeho smaragdových očí, které svou barvou doslova vybízeli k utopení se. Já neklidné noci již dlouho neměl. Přišlo mi fascinující, že se mě rozhodl vyhledat po takové době. Já trpěl, neskutečně. Ale již se mi to podařilo částečně hodit za hlavu, i když jsem se z toho nikdy opravdu nedostal. Jedná má část odešla spolu s ním a od té doby se nevrátila. Od té doby jsem necítil opravdovou lásku. Hledal jsem partnery i partnerky, neměl jsem příliš štěstí. Když jsem myslel, že by se mohlo něco rýsovat s Naomi, umřela. A mě to ani tolik nezasáhlo, možná jsem na to byl uvnitř až moc rozbitý. A pak se ukázala Makadi, která se mi líbila, ale bylo to s ní těžké. A příliš jsem to neprožíval, i když se mi z ní dělalo horko. Jako bych tu část, co odešla, už nikdy neviděl. Ale když tu stál nyní přede mnou, vrátila se spolu s ním a zabodla se mi do těch zbytků v mé hrudi. Na špatné místo, do střepů. Ale byla tam a já se cítil hrozně. A zároveň se mi po dlouhé době podlamovala kolena.
„Děkuji,“ pousmál jsem se nad jeho gratulací a překvapenou reakcí. „Ale kdo ví, jak dlouho tomu tak bude. Cítím, že jsem si své oddřel a rád bych si zas užil trochu svobody. Projít se po světě, zjistit co je nového. Poznat nové tváře. Mít čas pro sebe,“ znělo to hezky. Od té doby, co jsem se stal Alfou, jsem nic takového neznal. Na druhou stranu, mé srdce a i ego toužilo potom tu zůstat navždy jako král.
Něco mu chybělo? Myslel tím mou maličkost? Pochopitelně. Napadlo mě a na chvíli jsem jej proťal hlubokým pohledem. Pak jsem ho ale stočil zpět k lesu a rozhodl jsem se k trochu odvážnějšímu a dominantnějšímu monologu. „Také jsi mi chyběl. Tvůj odchod mi hodně ublížil. Hrozně,“ povzdechl jsem si a zadíval se na něj. „Myslím, že mě nikdy nic tak neranilo. Zlobil jsem se na tebe a pořád zlobím. Kdybys přišel říct, že je konec, pochopil bych to. Ale tohle? Zmizel jsi a já netušil, jestli se ti něco stalo, nebo jsi prostě odešel. Ale zlobit se na tebe bylo jednodušší, než se o tebe bát. A očividně jsem udělal dobře, protože tu stojíš živý a zdravý, takže se ti očividně nic tak závažného nestalo, aby ses nemohl dojít ani rozloučit,“ během mých slov jsem zvyšoval hlas, kterým prostupoval můj vztek. Uvědomil jsem si to a zmlkl jsem. Pak jsem se nadechl, vydechl a klidněji jsem pronesl. „Ale už je to dlouho. Oba jsme se od té doby nepochybně změnili,“ uhnul jsem pohledem. „Jaké jsou tvé další plány?“ Já mu mé již řekl.

Srdce mi v hrudi tlouklo jako splašené. Doufal jsem, že ho nemůže slyšet. A zároveň jsem byl nervózní, že se tu ukáže Makadi a já nebudu vědět, co si počít. Suzume očividně přišel opravdu za mnou a nebyl jsem mu ukradený, jak jsem si doposud myslel. Jeho slova mě mírně pohladila po duši, ale ve výsledku mě spíše více znepokojila. Vyvolala spousty otázek a já mu chtěl vskočit do hlavy a na všechny si najít odpověď, ale neudělal jsem to. „Přesvědčit o čem?“ Zeptal jsem se nakonec, aby nebylo ticho a podíval jsem se okolo sebe. Les tu pořád stál, jeho staré stromy také. A já v něm také pořád byl. Za tu dobu, co Suzume odešel, se toho moc nezměnilo. Stagnoval jsem? Možná. Alfování bylo skvělé, prostoupilo celým mým tělem a užíval jsem si tu příležitost. Ale nyní jsem již chápal, proč mi ho Storm na stará kolena předal a raději si užíval volnosti.
„Ano, stále. I když v podstatně jiném složení. Někdo přišel, někdo odešel. Také jsem nyní alfou já, takže mě k tomuto místu pojí daleko více závazků,“ nechtěl jsem se tímto faktem nijak chlubit. Možná jsem jen chtěl slyšet, ať s ním oteču na horu plnou sněhu a žijeme tam spolu jako svobodní kovbojové. „Kde jsi byl mezitím ty?“ Zeptal jsem se poté, ve snaze o normální rozhovor, i když jsem měl spoustu jiných otázek. „Věřím, že jsi nebyl schopen jen tak trčet někde na místě. Vždy jsi měl toulavé nohy," jemně jsem se na něj usmál. Mohl to být úsměv, ze kterého se podlamují kolena?

Jak jsem předpokládal, Baghý neměla žádné otázky či hloupé pohledy a dala nám soukromí. Byla moudrá, věrná a šikovná. Chtěl jsem ji poté najít a povýšit ji na pozici, kterou si zaslouží. Nyní jsem měl ovšem jiné myšlenky, díky kterým jsem si ani nepovšimnul, že je na Baghý něco jiného.
Obrátil jsem svou pozornost na Suzumeho. Vypadal podobně nervózně jako já, nejspíš nám tento rozhovor nebyl příliš příjemný. Těžko se mi hledala slova. Co mu říct? Že je vše v pořádku? Že už je to dlouho a můžeme být přátelé? Nebo jej s vrčením vyhnat pryč, protože je tohle můj les a on sem již nemá právo vstoupit?
„Co tě sem přivádí?“ Zeptal jsem se nakonec poměrně formálně. „Po takové době,“ dodal jsem však poté o něco tišeji a sklopil jsem zrak. Když mě opustil, ještě jsem nebyl alfou. Přes to jsem již tenkrát miloval Borůvku natolik, že jsem ho přesvědčil, ať zde žije se mnou. Nyní jsem byl alfou já a stejně jsem cítil, že kdyby mě prosil, abych s ním utekl, možná by nějaká část ve mně pořád chtěla. Alfování bylo skvělé, ale možná jsem jej měl už příliš. A možná byl on právě poslední kopanec k tomu se na to vyprdnout. A možná taky ne.
Povzdechl jsem si. „Popravdě, těžko se mi hledají slova,“ řekl jsem pak. Byl jsem emočně vyčerpán a zmaten. Navíc jsem netušil, jak se cítí on. Možná už se přes vše přenesl a byl jsem jen někdo, kdo prošel jeho minulostí.

Předpokládal jsem, že ta parodie na mužnost uposlechne mé rozkazy. Rozešel jsem se tak zpět do středu lesa, abych se vrátil za Makadi. Když v tom jsem byl zmražen na místě. Ucítil jsem pach, který jsem dlouho necítil. Zprvu jsem si nebyl jist, ale po chvíli – muselo tomu být tak. Nejspíše bych tento pach rozeznal kdekoliv. Podíval jsem se směrem, odkud ten pach přicházel. Byla s ním Baghý a zavyla na znamení příchodu. Tohle jsem si nemohl nechat ujít.
Když jsem se blížil, mezi stromy se ukázal jeho křišťál a poměrně drobné tělo. Na chvíli jsem se zastavil. Možná o mě již věděl a viděl mě, nebyl jsem zrovna nenápadný s mým zbarvením. Přes to jsem potřeboval sebrat trochu odvahy a rozdýchat jeho přítomnost. To co se mezi námi stalo nemělo konec. Nikdy jsme si doopravdy neřekli sbohem. Pohádali jsme se a pak už jsme se nikdy neviděli. A já mu to nikdy neodpustil, protože jsem na něj čekal v našem domově, kam už se nikdy nevrátil. Dlouho jsem trpěl a dával si to za vinu. Nyní jsem si ovšem myslel, že už je to pryč. Vidět ho tu ovšem z masa a kostí ve mně probouzelo staré emoce. Byl mou osudovou láskou. Poslední láskou.
Musel jsem se pomalu rozejít za nimi. Dokráčel jsem s poměrně neutrálním výrazem až k nim, i když v mých očích by zkušení mohli číst bolest. „Ahoj,“ řekl jsem odtažitě a zmateně. Načež jsem byl poměrně dlouho ticho a jen mu zíral do tváře. Pak jsem se podíval na Baghý. „Myslíš, že bys nám mohla dát chvilku?“ Hádal jsem, že když už sem přišel, tak mi bude mít co říct. A já to nechtěl řešit před ostatními.

Vlk se představil jako syn Elisy a Arcanuse z vedlejší smečky. Jelikož jsme s nimi měli uzavřenou dohodu, trochu jsem povolil svou stráž. Přeci jen jsme se dohodli, že si budeme pomáhat a můžeme navzájem procházet svými územími. Snažil jsem se i překousnout ten extrémně otravný proslov, který mě odradil od snahy o jakoukoliv zdvořilou konverzaci. „Lucy jsem neviděl. A Awarak je členem naší smečky, takže by měl být někde poblíž,“ pohodil jsem ocasem. Ten vlk asi při porodu spadl na hlavu, protože jinak jsem si nedokázal vysvětlit, že by Elisa vychovala takové koště. „Jsem Blueberry,“ dodal jsem pak, když mě tak stupidně označil a mírně jsem se napřímil. „Pokud je to vše, poprosím tě, abys odešel. Pokud Awaraka uvidím, řeknu mu, že ho tu hledal průměrný vlk Etney I. z Asgaarské smečky,“ neodpustil jsem si malé rýpnutí a při pronesení toho stupidního jména mi zacukali koutky. Pak jsem se podíval na to vlče na mých zádech. Pořád žilo, ach jo.