Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nevěděl jsem, jak je tohle možné. Ale sotva jsem dokončil svoji poslední myšlenku na jednu dámu, spatřil jsem ji před sebou. Zamrkal jsem, jako bych snad chtěl zjistit, zda se mi to jen nezdá. Dalo se předpokládat, že na sebe dříve či později narazíme. Ale bylo to tak brzy, že se to zdálo osudové.
Stál jsem jako socha a hleděl jejím směrem. Fakt byl bohužel ten, že jsem nedokázal velmi dobře odhadnout, jaké vůči mě Makadi chová emoce. Lhostejnost? Napadlo mě jako nejpravděpodobnější řešení. Bylo to již dlouho, co jsme se viděli naposledy. Navíc, nikdy jsem na má poslední slova nedostal žádnou odpověď. Což mohlo být pro někoho vypovídající, ale pro mě to neznamenalo nic jednoznačného.
A co já? Zeptal jsem se sám sebe s hlubokým nádechem. Pokusil jsem se ponořit někam do svého nitra. Mé pocity se zdály poměrně neměnné. Nebyly nijak hluboké, ale cítil jsem k ní něco. Záleželo mi na ní. Její zvláštnosti lahodily mé zvědavosti a jisté fascinaci. Její slabosti lahodily mému egu. Nebyl jsem v některých ohledech příliš komplikovaný a pokud přede mne postavíte jemnou duši s problémy, samozřejmě mi imponuje být ten, kdo ji zachrání.
Nyní jsem však tušil, že přede mnou již nestojí ten kdo kdysi. A nemyslel jsem tím pouze nejvíce očividnou změnu, které si nešlo nevšimnout. Pár křídel. Další takový. Napadlo mě. Naposledy jsem měl stejnou reakci, když jsem potkal s podobnou vychytávkou Baghý. Těžko říct, zda jsem již byl jimi přesycen, nebo jsem záviděl. V každém případě jsem byl překvapen. Nečekal jsem, že by zrovna Makadi oceňovala pozornost, které se jí díky nim dostane.
Nebylo nač čekat. Naše oči se střetli z poměrné dálky a rozhodně jsem nechtěl tohle shledání promarnit. Rozhodl jsem se proto překlenout tu tíhu nejasnosti a rozejít se jí naproti. Vydal jsem se rozvážným krokem směrem k ní. Bojoval jsem s vlastní touhou se rozběhnout, aby neměla čas utéct. Ale nechtěl jsem ji vyplašit. Zastavil jsem se ve vzdálenosti vhodné k situaci a opět si ji prohlédl. V očích se mi musela zračit jistá starost a strach, i když jsem se snažil tomu zabránit. I bez použití magie myšlenek jsem byl schopen vytušit, že z tohoto shledání není zrovna nadšená. Zároveň jsem si ovšem nepřipouštěl, že by její reakce mohla být extrémně negativní. Nic tak hrozného jsem přece neudělal, ne?
Rozhodl jsem se prolomit podivné ticho. “Makadi,” pronesl jsem její jméno s jemností a intimitou, kterou jsme kdysi sdíleli. Žádná formální verze pozdravu mi nepřišla dostatečně smysluplná a hodící se k tomuto epickému shledání.

Březen 1/10, Mitsuo

Sen

Procházel jsem noční krajinou lesa, který se z mé pozice zdál nekonečný. Pod tlamapi jsem cítil ten nejměkčí mech, jaký si jen dovedete představit. Jako bych se místo chůze jemně vznášel. Podobně se musí cítit andělé, kteří kráčí po mracích. V tuhle chvíli jsem se ovšem moc nebesky necítil. Noční les mi většinou nevadil, byl jsem přeci jen pořádný kus vlka, ale dnes se zdál zvláštně prázdný a chladný. Bylo úplné bezvětří. Nepřirozené ticho. Přes to jsem měl pocit, jako by mě ze všech stran někdo pozoroval.
Mroucí ticho protrhlo zapraskání větví. Podíval jsem se tím směrem s takovou prudností, až mi zapraskalo v krčních obratlech. Na jedné z větví stála sova, která na mne shlížela pohledem tak upřeným, jako bych byl poslední na světě. Vypadalo to, že se mi snaží něco říct. V tváři se jí značila moudrost, kterou musela posbírat během svého dlouhého života. Pomalu jsem se rozešel směrem k ní, když jsem se však dostatečně přiblížil, s tichostí sovám vlastní popoleťela o pár stromů dál. "Mám jít za tebou?" Zeptal jsem se, jako bych snad čekal, že mi odpoví. Ochoten jí následovat jsem pokračoval. Přeci jen, nebyla to nejbláznivější věc, co jsem kdy udělal. Navíc jsem se dnes cítil neobyčejně odpočatě a čile. Jako by mé tělo zapomnělo na svůj úctyhodný věk a místo toho se cítilo zase jako za mladých let. A v neposlední řadě, měsíc byl téměř v novu a tak moc světla neposkytoval. Nic jiného než následovat ty dvě žluté oči jsem stejně dělat nemohl. Pokračoval jsem tedy v této tiché cestě za dobrodružstvím?

Sklonil jsem se k vlastnímu odrazu, jako bych se chtěl ospalým očím zadívat až do duše. Měl jsem vyschlé hrdlo. Voda byla chladná, ale svítilo sluníčko, které mě hřálo na zádech. Přesto jsem na plnohodnotnou koupel náladu neměl. Namočil jsem si pouze nožičky. Ale určitě by mi po tom dlouhém spánku nijak neuškodila. Chtělo by to nějakého sličného mládence, co by mě olízal od hlavy k patě. Vzpomněl jsem si u toho na Suzumeho. Vrátil se. Nojo, ale to už bylo nějakou dobu. Od té doby jsem ho opět neviděl a nebylo pochyb, že ho můj dlouhý spánek nepotěšil. Těžko říci, zda mě zkoušel vyhledat. Ne že by bylo těžké mě najít, když jsem byl celou dobu doma. Možná mu ta zvláštní kreatura nepřišla povědomá, jak jsem spal pod vrstvou špíny, sněhu a opadaného listí.
Pak jsem si vzpomněl na Makadi. Nedokázal jsem si úplně přesně vybavit naši poslední konverzaci, ale pamatoval jsem si ten příjemný pocit, který jsem s ní cítil. Věděl jsem, že jsem jí ublížil. Přes to, že jsem se tenkrát poddal primitivním pudům, nebyl jsem natolik emocionálně zaostalý, aby mi to nedošlo. Na druhou stranu, cítil jsem frustraci. Chceme pravdu, dokud se nám líbí. Napadlo mě kysele. Rozhodoval jsem se, kam mě táhne mé srdce, až jsem nakonec stejně zůstal sám. Myslí si o mě nyní, že jsem pouhá zmije? Přes to bych s ní alespoň ještě jednou rád mluvil.

zmije

// Z Borůvky okolo řeky

Přesně jak jsem předpokládal. Jezero tady pořád bylo v celé své majestátnosti. Na jednom konci se do něj vlévala rozbouřená, ale díky ohromné mase vody to na jezeru zanechalo jen slabé vlnky. Na břehu opodál jsem viděl několik jedinců si hrát s vlčaty. Jaro. Pomyslel jsem si s jistou kyselostí. Období, kdy se všichni rozhodují duplikovat. Čím jsem byl starší, tím jsem měl méně trpělivosti s pitomostí a oslintaným kožichem. Možná jsem jim někde v koutku duše záviděl tu hravost a lehkovážnost, kterou jsem kdysi sám oplýval. Ale spíše to bylo tím, že jsou to nevychované smráďata.
Nešel jsem až k vodě, snad ze strachu z vlastního odrazu. Posadil jsem se opodál a s pohledem na jeho nekonečnou hladinu jsem přemýšlel, kam by mé kroky měli pokračovat dál. Když si dáte takhle dlouhého šlofíka, tak probuzení není úplně nejjemnější. Netušil jsem, kolik uplynulo času. Pochyboval jsem, že by mi někdo dokázal odpovědět. Ale mé tělo mi jasně říkalo, že to bylo hodně. Potřeboval jsem se co nejdříve najíst, ale na lov jsem byl moc unavený. První by se tedy spíše hodilo si dát pár senilních koleček okolo jezera, abych udržoval zdravé tělo i mysl. Nejspíše bych se měl vypravit za životem, než si mě vezme sama smrt.
Neklesej na mysli, Blue. Opět jsem se postavil a s knedlíkem v krku jsem pomalu přešel k vodní hladině. Shlédl jsem v ní sám sebe. Vždyť jsi vlastně pořád celkem kus.

S paprsky na tváři jsem procitl. Půda pode mnou byla vlhká od tajícího sněhu. Tento břečkovitý stav jsem neměl příliš v lásce. Ovšem znamenalo to, že je tu opět ten čas, kdy se příroda pomalu probouzí k životu.
Spal jsem dlouho, jako vždy. Paradoxně unavenýma očima jsem zaostřil na květinu blízko mého čumáku. Nejspíše již stárnu. Napadlo mě. Samozřejmě že ne. Pomyslel jsem si poté s prudkostí mě vlastní, ovšem mé podvědomí jsem nepřesvědčil. Bylo pokaždé těžší procitnout z říše snů. Spánek se prohluboval, stával se delším. A mé tělo bylo vždy unavenější.
Pomalu jsem se posadil. Svět okolo mě se měnil. Tušil jsem, že již nebude jako dřív. K mé melancholii nepřispěl ani stav našeho lesa, který byl po dlouhé zimě typicky nevábný. Ale brzy se to změní. Pamatoval jsem si dobře jeho krásu v průběhu léta. Ale i pohled na tuto nepříliš zelenou krajinu mě naplnil láskou, kterou mohl přinést jedině domov. Byl jsem na úplném okraji Borůvkového lesa. Pamatoval jsem si, že jsem do něj mířil. Ale nedokázal jsem již říct proč. Pamatoval jsem si některé události, jako by se staly včera. Jiné jsem měl ovšem zahaleny v mlze. Přirozeně, paměť mi již nesloužila stejně jako dříve.
Byl jsem zde sám. Cítil jsem pachy, které jsem nepoznával. U některých, jako by mi jejich vzpomínka tančila na špičce jazyka, ale nebyl jsem schopen jejich jméno vyslovit. Někde v skrytu duše jsem tušil, že Storm již není mezi námi. Nebyl jsem o moc mladší než on, takže i na mě již čekala zubatá. Představil jsem si ji ve své věži, s odpudivým úsměvem na tváři. Pousmál jsem se. Ještě ne. Pomyslel jsem si. Pomalu jsem se zvedl a zadíval se do prázdnoty lesa. Našeho lesa. Ale věděl jsem, že již není můj. Již patří někomu jinému. Tušil jsem, že v něm budu mít jisté místo navždy. Ale jak dlouho to navždy bude trvat?

Otočil jsem se druhým směrem, pryč od mého domova. Nebyl jsem připraven čelit všem změnám, které jsem očekával. Rozhodl jsem se místo toho vydat na místo, kde to vše začalo. Místo, které se zdálo být i po všem tom čase neměnné a stejné.

// Kolem řeky k VVJ

Asi jsem se srazil s nosorožcem. Napadlo mě, když jsem procitl. S mírnými obtížemi jsem rozlepil oči. Ty byly slepené nějakým hnusem, na který jsem snad raději ani nechtěl myslet. Hleděl jsem tupě před sebe a přemýšlel jsem, proč jsem někde uprostřed louky sám a dávám si šlofíka. Měl jsem přeci být v Borůvkovém lese a alfovat? "HA!" Překvapeně jsem se nadechl, když jsem si vzpomenul, že již nejsem alfou. Baghý měla nyní smečku pod palcem. Zvedl jsem se poměrně rychle na všechny čtyři. Byl jsem zde přece se Suzumem, který se tu ale nyní nenacházel. Přemýšlel jsem, kde by asi mohl být. Nikde okolo jsem jej ovšem neviděl. Nejspíše jsem si dal další z mých dlouho-spánků a tak Suzume vyrazil na cestu okolo světa sám. Nebo v horším případě s někým jiným. Tomu jsem ale příliš nevěřil, protože koho by asi tak našel lepšího.

Rozhodl jsem se velmi pragmaticky, že se vrátím do Borůvkového lesa. Zkontroluji Baghý, zda to tam má vše pod palcem. A počkám na Suzumeho, až si mě zde vyzvedne. Pokud by si mě přeci jen dlouho nevyzvedával, vydal bych se jej hledat.

//Borůvkový les

Uchechtl jsem se. „Opravdu, jo?“ Pošťouchl jsem jej pohledem. Chápal jsem, že tu Suzume myslí jako flirt. Ale byla v tom i větší hloubka. Já jsem se hodně jednoduše zakoukal. Užíval jsem si pocit alfa samce, dobívání, seznamování a flirtu. Rád jsem poznával nové tváře, nové doteky, romantiku a pocit, že jsem to zvládl. Mému sebevědomí to dělalo moc dobře. Ale dokázal jsem se z toho ihned oklepat a přeskakovat z jednoho objektu zájmu na druhý. Nebyla to láska, jen flirt. Ošálení mysli. Milovat – to znamenalo něco úplně jiného. Miloval jsem hluboce a na celý život. Ponořil jsem se do toho celým svým srdcem, celým tělem. Byl jsem věrný, byl jsem v tom vztahu na plno. Byl jsem schopen čehokoliv pro svou epickou lásku. A do dnešního dne jsem miloval ty, o které jsem během svých dnů přišel. Se Suzumem to bylo stejné. Miloval jsem ho do morku kostí a proto když se nyní vrátil, ten pocit planul jako kdysi. Přes to jsem byl opatrný a netroufal jsem si mu to přiznat. Bál jsem se, že mi zase proklouzne mezi prsty a spálí mé nitro. Kolikrát člověk muže mít rád tak opravdu z lásky. Dvakrát či tri krát to ne i jednou je dost.
Můj plán Suzumeho utopit se nezdařil. Místo toho se obrátil proti mě. Byl jsem ovšem o dost mohutnější než Suzume a tak když do mě narazil, jen to se mnou trochu škubnulo. Rozhodl jsem se však, že vyhovým této hře a tak jsem s jasným zpožděním přeci jen spadl do louže a nezapomněl jsem jej stáhnout sebou. I přes to, že oheň byl mým věrným přítelem, voda mi nevadila.
Potom co jsem se dochechtal, jsem zůstal ležet dál v kaluži a usmál jsem se na něj. „Taky jsem na tebe myslel. Když jsi odešel, tak pořád. Časem o něco méně. Ale vzpomněl jsem si na tebe snad každý den. Na věci, co jsme dělali. Ale snažil jsem se na to moc nemyslet,“ zatřepal jsem hlavou. On odešel z vlastní vůle a tak vzpomínky na mě mohly být příjemné a růžové. Pro mě to však byla hluboká zrada a bolest, na kterou jsem myslet nechtěl. „Třeba jsem si představoval, že ti upaluji končetiny jednu po druhé,“ řekl jsem a hlasitě jsem se zasmál, aby si myslel, že je to vtip. No, nějaká pravda na tom byla taky.

// Borůvka

Vydali jsme se pryč z lesa. Cítil jsem se opět osvobozeně, i když trochu nejistě. Události posledních okamžiků mi v hrdle vytvořili knedlík. Suzume to bral vše naštěstí poměrně s lehkostí, takže jsem se díky němu dokázal trochu uklidnit. „Makadi se k nám přidala – už je to docela dlouho. Přišla ještě se svou kamarádkou a obě byly tak trochu sociálně zvláštní, řekl bych. Mám pocit, že si o sobě Makadi myslí, že je ve všem úplně nejhorší na světě a vůbec si nevěří. Dřív skoro ani nemluvila, ale už je to o něco lepší. Je hodná. Ale to co ji rozčílilo – to by asi rozčílilo každého. Mě teda určitě,“ snažil jsem se mluvit co nejvíce věcně, bez emočního zabarvení. „Taky jsem měl mnohokrát zlomené srdce a vím, že to není nic příjemného,“ uhnul jsem pohledem.
Došli jsme se Suzumem na krásnou louku. Teda, byla by krásnější, kdyby nebylo zrovna po slejváku. Nyní zde byly skoro všude kaluže a vzduch byl ještě vlhký. Kytky dostaly zabrat a nebyla ani cítit jejich typická sladká vůně. Již ale alespoň přestalo pršet. „Ty jsi za tu dobu nikoho jiného nepotkal?“ Zeptal jsem se opatrně a otočil se k němu. Netušil jsem, co chci vlastně slyšet. Možná mi to bylo i jedno a jen jsem byl zvědavý.
Atmosféra byla hutná. Přemýšlel jsem, jak tomu uniknout. Zadíval jsem se na jednu z větších kaluží, kolem které jsme zrovna procházeli. Vypadala jako ideální místo pro trochu legrace. „Hodila by se ti koupel, nemyslíš?“ Zeptal jsem se laskavým hlasem a pak jsem se ho prudkým pohybem pokusil shodit do louže.

1.) Západ
2.) Les
3.) Měsíc
4.) Černá
5.) Orel
6.) Pravá
7.) C.
8.) A.
9.) C.
10.) A.
11.) C.
12.) E.
13.) C.
14.) D.
15.) B.

Výsledek: ZMIJOZEL
Věta: Zelená a stříbrná jsou nejkrásnější barvy, nebezpečné a chladné.

Tahle situace pro mě nebyla lehká, přes to že jsem to byl já, kdo držel pomyslnou katovu sekeru. Dva páry očí se na mě upíraly. Viděl jsem, jak v sobě Makadi drží spoustu emocí. Byla silnější, než si myslela. Přes to, že jsme si nic neslíbili, nejspíše jsem jí velmi ublížil. Chtěl jsem si to s ní více ujasnit, chtěl jsem slyšet, jak nás ona vnímá. Ovšem nedala mi tu možnost a odešla pryč. Mrzelo mě to. Neměl jsem rád, když někdo utíkal z konfliktu. Zůstal jsem zde se Suzumem sám. Zamyšleně jsem se na něj tiše zadíval. Suzume měl jiný postoj než Makadi, čemuž jsem rozumněl. Byl povahově jiný, klidnější. Sebevědomější. Povzdechl jsem si. „Nevím, jestli to vyřeší čas. Ano, jsem teď plný emocí a nejspíš po čase se na to budu dívat jinek. Ale prostě chci vše, že. A to samozřejmě nejde. Cítím se jako hajzl. Můj život stojí na rozcestí a vidím před sebou tři cesty. Můžu být s tebou, můžu být s ní a nebo taky můžu odejít sám. A jsem zmatený, protože jsem si nemyslel, že tě ještě někdy uvidím. Nechtěl jsem být do smrti sám a prostě Makadi je zajímavá. Ale mám pro tebe slabost a upřímně jsem docela vyčerpaný z toho všeho co jsem poslední dobou musel řešit a nechce se mi řešit další drama. I když jsem ho způsobil já a můžu si za to sám,“ zamračil jsem se. „Asi bych se držel původního plánu. Pojďme se projít po světě a uvidíme, možná se naše cesty rozdělí a možná ne,“ hluboce jsem se mu zadíval do očí. „Ale pochopím, pokud na to nepřistoupíš. Měl jsem k tobě být upřímný, hned když jsi přišel a říct ti, jak to je. Nebudu se vymlouvat,“ i když mě napadala spousta výmluv.
Poté jsem se otočil a pomalu se vydal směrem, kudy jsem nikdy pořádně dál nešel. Co se tam může nacházet?

// Přes řeku na Západní louky

Makadi se tvářila dost nešťastně. Nebylo to nic neobvyklého, její tvář se běžně pohybovala mezi niancemi smutku a melancholie. Přes to jsem strnul nad myšlenkou, že původem jejího smutku je současná situace. Poté ovšem v pár rychlých větách shrnula, co ji trápí. Měl jsem něco, k čemu jsem mohl upřít svou pozornost. „Jsem na tebe hrdý, že jsi se s ní pustila do konfliktu a donutila jsi ji odejít,“ mile jsem se usmál. „A kdyby se vrátila, tak by si to zvládla znova. Navíc – přece tu nejsi sama, no ne? Určitě bychom ti všichni pomohli,“ usmál jsem se na ni. „Zbytečně se tím netrap. Nic ti nehrozí, protože si zvládneš poradit a zároveň máš okolo sebe vlky, kterým na tobě záleží,“ dodal jsem poté povzbudivě.
Byl čas se vrátit k aktuálnímu problému. Podíval jsem se na oba dva. Nechtěl jsem ani jednomu z nich zlomit srdce. A navíc – nyní, když jsem je viděl vedle sebe, už se nic nezdálo tak jednoznačné. Když se tu Suzume objevil, byl to neskutečný nával emocí. Měl jsem pocit, že jsem na obláčku. Ale nyní jsem byl konfrontován s realitou. Sklopil jsem uši. Tahle situace byla složitá a nechtěl jsem ani jednoho vodit za nos.
Makadi byla nová, nevšední, nedobytá. Byla třpytící se balíček plný nepoznaných sladkostí, který jsem mohl rozbalovat a přivlastnit. Byla něco, co jsem mohl budovat a pracovat na tom. Také byla hodná, nesobecká, skromná. Brala věci vážně a otevřela se mi, alespoň trochu. Zároveň ale byla únavná. Čas s ní působil někdy nepřirozeně, jako by jednoho stále napínali na svěrák. Chtěla hodně práce a odhodlání.
Suzume byl úplně jiný. Byl povrchnější, vše bral na lehkou váhu. Atmosféra s ním byla uvolněná, nemusel jsem s ním již na ničem pracovat. Byl již odhalený, znal jsem jej. Nabízel mi určité jistoty a jednoduchost, která byla lákavá. A kdysi mezi námi byla epická láska, která možná přichází jen jednou za život, ale nikdo ji nedokáže smazat. Ale ublížil mi. Velmi. A netušil jsem, jestli není chyba mu znovu důvěřovat.
Měl jsem popletenou hlavu. Bylo na místě, něco říct? Kdybych to prodlužoval, nejspíše bych vše jenom zhoršil. „Mám něco na srdci a neříká se mi to moc jednoduše. Nu,“ podíval jsem se na Makadi. „Suzume byl kdysi taky můj partner. A nyní se po hodně dlouhé době vrátil. V minulosti mi moc ublížil, ale vidět ho zpět mi dost zamotalo hlavu,“ otočil jsem se k Suzumemu. „Mezi mnou a Makadi začalo něco vznikat, než si se tu objevil. Něco nového, pěkného, nepoznaného,“ odmlčel jsem se. „Vím, že se to nesluší. Ale když vás tu vidím oba, cítím se rozpolcen. Nevím,“ cítil jsem se jako malé vlče. „Netuším co dělat. Asi budu potřebovat chvíli o samotě. Urovnat si myšlenky. Nebo,“ povzdechl jsem si. „Máte mi k tomu co říct?“ Podíval jsem se upřeně na Makadi. Netušil jsem, kde vlastně její hlava stojí.

Všiml jsem si, jak se Suzume dívá po okolí. Tohle byl kdysi také jeho domov a muselo to být zvláštní. Vrátit se sem po takové době a ještě k tomu tu být vlastně cizincem. „Jak se cítíš, když jsi tu zpět?“ Zeptal jsem se s vážným zájmem. „Přemýšlíš, že bys tu chtěl zase zůstat?“ Zeptal jsem se poté. „Kdysi jsem tě skoro donutil jít se mnou,“ zasmál jsem se. „Znovu už to neudělám, neboj se,“ slíbil jsem mu téměř sladce.
„Důvěřuj, ale prověřuj,“ řekl jsem s důrazem a pokýval hlavou. Už jsem opravdu zněl jako otec, či dokonce děda. Nepřipouštěl jsem si to ovšem a zaslechl pozdrav Baghý. Pousmál jsem se. Úsměv mi z tváře zmizel, když se Suzume zeptal na Taillu. „Myslím, že už byla prostě moc stará. Nebo nemocná. Nebylo to spojené s žádným drama,“ odfrkl jsem si. Tailla mi dělala ze života peklo, kradla mi mého nejlepšího kamaráda a mohl bych jí přiřadit velmi mnoho sprostých přezdívek. Neměl jsem v plánu nad její smrtí začít pociťovat jakoukoliv lítost, či nostlagii. Třeba ji zabila ta její nenávist, co si sebou všude nosila.
Suzume se o mě opřel, což bylo velmi příjemné. Srdce se mi rozbušilo o něco rychleji, za chvíli se mi však málem zastavilo. Uslyšel jsem hlad Makadi. Napřímil jsem se jako raketa a tím se od Suzumeho trochu odtáhl. „Ahoj, Makadi,“ řekl jsem rychle a široce se usmál, i když se mi u toho trochu zachvěl hlas. Tohle byla prekérní situace. Doufal jsem, že ji nebudu muset nikdy řešit. Myslel jsem si, že si se Suzumem uděláme výlet, na tom se uvidí co a jak a Makadi na mě mezitím třeba zapomene. Ale teď vypadala, že si mě ještě dost pamatuje. „Ehm,“ vydal jsem ze sebe pak a pohledem přeskočil z jednoho na druhého. „Makadi, tohle je Suzume. Suzume, tohle je Makadi. Makadi je členka naší smečky a Suzume byl kdysi taky člen naší smečky. To je ale náhoda, že? Kolik toho máme společného,“ velmi nekomfortně jsem se zasmál. „Jak se máš?“ Zeptal jsem se jí pak a můj široký úsměv zůstával. Udělal jsem od Suzumeho jeden nenápadný krok, abych nebyl v jeho přímém dosahu, kdyby se mi pokusil ukousnout ocas. Na druhou stranu, ani jednomu z nich jsem nic neslíbil. Ale věděl jsem, že nemůžu oba vodit za nos.

// Zdradlové jeskyně (přes nory)

Pousmál jsem se na něj. Mě přišla křídla Baghý částečně zajímavá, ale zároveň jsem je viděl již u několika vlků, a tak to bylo trochu ohrané. Storm se například mohl proměnit v naprosto krutopřísnou bestii. To byla teprve sranda. „Baghý byla nejlepší volba. Je zodpovědná, moudrá, rozumná a nebojácná. Je ve smečce už dlouho a dělala nám lovce, takže ji smečka poslouchá a má vůči ní respekt. Věřím, že to zvládne. Prošli jsme si už vším možným, zlým i dobrým. Nic nás nezastaví,“ zasmál jsem se. Pak mi úsměv mírně pohasl, když jsem si vzpomněl na poslední tragédii, kdy nám hořel les a do toho zemřela Naomi.
Pomalým krokem jsme mířili k lesu. Suzume se zeptal, jak jsem se stal alfou. „Strom byl alfa společně se svou partnerkou. Poté ale zemřela a on se na to po nějaké době už sám necítil. Byl jsem v té době ochranář smečky, taky jeden z jejích nejstarších členů a Stormův dobrý – nejlepší kamarád,“ usmál jsem se hrdě. „Takže mi smečku svěřil. Přál bych si, aby to mohla vidět Hotaru. Ona byla alfou, když jsem do smečky přišel. Přimluvila se za mě, aby mě smečka přijala. Byla to skvělá vlčice,“ pousmál jsem se trochu smutně. Netušil jsem, kde se nyní nachází. A zda je stále mezi živými. „Nu,“ odkašlal jsem si. „Bylo to pár skvělých let, ale už byl čas se posunout dál a dělat něco jiného,“ pousmál jsem se na něj. To už jsme byli na území smečky. Cítil jsem několik cizích pachů, ale taky několik známých, včetně Baghý. Předpokládal jsem, že je to zde vše pod kontrolou. Zavyl jsem na oznámení toho, že jsem tady. „Uvidíme, jestli někdo něco chce. A když ne, tak můžeme jít,“ pohodil jsem ocasem. Neměl jsem popravdě moc chuť se socializovat, ale třeba bude chtít Baghý radu zkušeného alfa samce.

Cítil jsem tlak na hrudi. Je to snad tady? Umíral jsem v této temné jeskyni? Bude má smečka navždy vzpomínat na nejlepší alfu, kterou kdy mohla mít, zatímco její kosti budou v této komnatě ležet navždy? Nejspíše mi postaví sochu a Makadi k ní bude každý večer nosit náruč květin. Měl bych jí říct, že mám rád vlčí máky. Hodí se mi k očím.
Nejspíše jsem se trochu zasnil, protože na mě najednou Suzume zůstal koukat. Naštěstí jsem si dokázal vybavit alespoň jeho poslední větu. Přikývl jsem. „Zůstanu,“ slíbil jsem. Jedná má část se chtěla hned v tu chvíli rozejít pryč, aby věděl, jaké to je. Nejspíše bych tím ale více ublížil sám sobě. „Než se ovšem vydáme na dalekou výpravu, rád bych se ještě zastavil ve smečce a zkontroloval, že to Baghý zvládá. Né že bych jí nevěřil,“ odmlčel jsem se a uhnul pohledem. „No vlastně nevěřím,“ uculil jsem se. Bylo to těžké někomu svěřit mé těžce vybudované mimino. „Ale potom můžeme jít do světa. Je tu určitě spousta míst, které jsme ani jeden neviděli. Taky bych rád poznal nějaké nové vlky, i když těžko říct, na jaké úrovni budou mé sociální schopnosti. No a mohli bychom taky potkat nějaké staré známé. Dlouho jsem pár z nich neviděl a věřím, že ty taky ne,“ usmál jsem se. Pak jsem se zamyslel, kolik z mých kamarádů už asi umřelo. Aspoň půlka to bude. Zanechalo to ve mě mírný pocit hořkosti. Ale alespoň jsem měl důvod si udělat přátele nové. Nechtěl jsem tento náš výlet brát ihned jako bláznivé líbánky. Chtěl jsem si udržet alespoň kapku zdravého rozumu, který mi říkal, že mám být opatrný. Dařilo se mi to ovšem jen tak v padesáti procentech případů, což mohlo mít za následek to, že jsem vypadat jako vlčí stařešina s bipolární poruchou.
Zvedl jsem se na nohy a ozvalo se zapraskání v mém hřbetu. Jeskyně si jej vzala za své a s pořádnou ozvěnou ho vrátila mým uším. Zamručel jsem a zamračil se na jeden z rampouchů, jako by snad on mohl za můj pokročilý věk. Rozešel jsem se ven z jeskyně zpět domů.

// Borůvkový les, přes zelené nory